[možná z latinského vitulus, „tele“].

Poloostrov ve tvaru vysoké boty, který vystupuje z kontinentální Evropy směrem na JV do Středozemního moře. Od Alp na S k „velkému prstu“ u Mesinského průlivu na J měří asi 1 130 km. Jeho šířka se pohybuje od 160 do 240 km. Na V hraničí s Jaderským mořem a na Z s Tyrhénským mořem. Jako páteř se středem celého poloostrova táhne pohoří Apeniny s úrodnými údolími, která směřují k pobřežním rovinám. Významnými řekami jsou Tibera a Pád. Itálie je zhruba stejně velká jako Filipíny.

Podle Antiocha ze Syrakus (z 5. stol. př. n. l.) se jméno Italia původně vztahovalo jen na provincii Kalábrie na J, kde žili Itali. Zdá se, že toto jméno je pořečtěná forma slova Vitelia, které souvisí s latinským slovem vitulus, „tele“. Kraj byl takto pojmenován možná kvůli svým pastvinám a dobytku, anebo kvůli tomu, že jeho obyvatelé se považovali za potomky svého boha, který měl podobu býka. V prvním století n. l. se jméno Itálie již používalo téměř na totéž území jako dnes.

Na tuto velmi úrodnou zem se po staletí stěhovali lidé různého původu. K dávné historii Itálie patří války mezi těmi, kdo tam již sídlili, a mezi vlnami přistěhovalců, kteří do země pravidelně vpadali. Poloostrov tedy sloužil jako ‚tavicí kelímek‘, kde se mísily jazyky, krev a zvyky, jak se tyto různé národnostní skupiny usazovaly a vzájemně se propojovaly sňatky.

Křesťanství se do Itálie dostalo velmi záhy, protože v den Letnic roku 33 n. l. byli italští proselyté i Židé z Říma svědky vylití svatého ducha a naslouchali Petrovu výkladu; někteří z nich byli bezpochyby mezi těmi ‚asi třemi tisíci‘, kteří se při této příležitosti dali pokřtít. (Sk 2:1, 10, 41) Když se vrátili do Itálie, možná vytvořili jádro křesťanského sboru v Římě, kterému Pavel o několik let později adresoval jeden ze svých dopisů. (Ří 1:1–7) V tomto italském sboru byli možná i Aquila a Priscilla, když císař Claudius někdy v roce 49 nebo začátkem roku 50 n. l. nařídil, aby z té země odešli. Dorazili do Korintu krátce před tím, než se tam poprvé dostal Pavel během své druhé misionářské cesty. (Sk 18:1, 2)

Kornélius, bezpochyby Ital a důstojník „italského oddílu“, bydlel v Cesareji. (Sk 10:1) Právě v Cesareji se Pavel, když byl souzen Festem, odvolal k césarovi. Na lodi se dostal do Myry, kde byl spolu s ostatními vězni přemístěn na loď s obilím, která se plavila z Alexandrie do Itálie. (Sk 25:6, 11, 12; 27:1, 5, 6) Loď ztroskotala a oni museli strávit zimu na ostrově Malta. Potom, pravděpodobně na jaře roku 59 n. l., se Pavel dotkl italské půdy v Rhegiu na „prstu“ Itálie a krátce nato se vylodil v Puteoli v zálivu Pozzuoli (Neapol). Tam, více než 160 km na J od Říma, zůstal Pavel asi týden s místním sborem a pak se vydal do Říma po Appiově silnici, na níž se u Appiova tržiště a Třech krčem setkal s bratry z Říma. (Sk 28:11–16) Pravděpodobně ke konci svého prvního uvěznění v Římě nebo krátce po svém propuštění asi v roce 61 n. l., když byl ještě v Itálii, napsal knihu Hebrejcům. (Heb 13:24)