Izrael
[zápolící (vytrvávající) s Bohem; nebo „Bůh zápolí“].
1. Jméno, které dal Bůh Jákobovi asi v jeho 97 letech. Jákob byl právě na cestě, aby se setkal se svým bratrem Esauem; v noci, kdy překročil říční údolí Jabbok, se začal potýkat s někým, o kom se ukázalo, že to je anděl. V tomto zápase projevil Jákob vytrvalost, a na znamení Božího požehnání bylo jeho jméno změněno na Izrael. Na památku těchto událostí Jákob pojmenoval toto místo Peniel nebo Penuel. (1Mo 32:22–28; viz heslo JÁKOB č. 1.) Později v Betelu Bůh tuto změnu jména potvrdil, a od té doby až do konce svého života byl Jákob často označován jménem Izrael. (1Mo 35:10, 15; 50:2; 1Pa 1:34) Jméno Izrael se v Bibli vyskytuje více než 2 500krát, ale v mnoha případech se vztahuje na Jákobovy potomky jako na národ. (2Mo 5:1, 2)
2. Všichni Jákobovi potomci kolektivně, ve kterékoli dané době. (2Mo 9:4; Joz 3:7; Ezr 2:2b; Mt 8:10) Jako potomci Jákobových 12 synů byli dost často označováni jako „izraelští synové“, méně často jako ‚izraelský dům‘, ‚izraelský lid‘, ‚izraelští muži‘, ‚izraelský stát‘ nebo jako „Izraelité“. (1Mo 32:32; Mt 10:6; Sk 4:10; 5:35; Ef 2:12; Ří 9:4; viz heslo IZRAELITA.)
V roce 1728 př. n. l. se kvůli hladomoru Jákob se svou domácností odebral do Egypta, a jejich potomci tam zůstali jako cizí usedlíci 215 let. Počet Izraelitů, o nichž je řečeno, že pocházeli z ‚Jákobova domu a přišli do Egypta‘, byl — kromě manželek Jákobových synů — sedmdesát. Za jejich dočasného pobytu v té zemi se z nich však stala velká společnost otroků, celkem snad asi dva nebo tři miliony lidí, nebo i více. (1Mo 46:26, 27; 2Mo 1:7; viz heslo EXODUS.)
Když Jákob ležel na smrtelné posteli, požehnal svým dvanácti synům v tomto pořadí: Rubenovi, Simeonovi, Levimu, Judovi, Zebulonovi, Isacharovi, Danovi, Gadovi, Ašerovi, Naftalimu, Josefovi a Benjamínovi; jejich prostřednictvím pak patriarchální kmenové zřízení pokračovalo. (1Mo 49:2–28) V době, kdy byli Izraelité v otroctví, vytvořili si Egypťané svůj vlastní dozorčí systém, nezávislý na patriarchálním zřízení, a určité jednotlivce z Izraelitů ustanovili za úředníky. Ti vedli záznamy o počtu vyrobených cihel a pomáhali egyptským vládcům, kteří Izraelity honili do práce. (2Mo 5:6–19) Když naproti tomu Mojžíš oznamoval sboru Jehovovy pokyny, činil to prostřednictvím ‚izraelských starších mužů‘, kteří byli dědičně hlavami otcovských domů. Ti také doprovázeli Mojžíše, když předstoupil před faraóna. (2Mo 3:16, 18; 4:29, 30; 12:21)
V roce 1513 př. n. l., na konci předem určeného období trápení, jež mělo trvat 400 let, nadešel ustanovený čas a Jehova rozdrtil panující světovou velmoc Egypt. Velkolepým způsobem přitom projevil svou svrchovanou všemohoucnost, když vyvedl svůj izraelský lid z otroctví. S Izraelity vyšla také „ohromná smíšená společnost“ Neizraelitů, kteří rádi spojili svůj životní úděl s údělem Božího vyvoleného lidu. (1Mo 15:13; Sk 7:6; 2Mo 12:38)
Zrození národa. Díky smlouvě uzavřené s Abrahamem vznikl sbor Izraele, a ten byl z hlediska této smlouvy považován za jednotlivce. Z jejich otroctví je tedy mohl vysvobodit nebo vykoupit blízký příbuzný. Na základě této právní smlouvy byl tímto blízkým příbuzným, dokonce jejich Otcem, Jehova. Jako oprávněný Výkupce potrestal faraóna tím, že zabil jeho prvorozeného syna; faraón totiž odmítl propustit Božího ‚prvorozeného‘ syna, Izrael. (2Mo 4:22, 23; 6:2–7) Izrael byl tedy osvobozen z Egypta zákonným způsobem a stal se Jehovovým výlučným vlastnictvím. Jehova řekl: „Ze všech rodin zemské půdy znám jedině vás.“ (Am 3:2; 2Mo 19:5, 6; 5Mo 7:6) Bůh však nyní uznal za vhodné jednat s nimi ne výlučně jako s patriarchální společností, ale jako s izraelským národem, který on sám vytvořil a jemuž dal teokratickou vládu založenou na smlouvě Zákona jako na ústavě.
Během tří měsíců po odchodu z Egypta se Izrael stal nezávislým národem pod smlouvou Zákona, která byla slavnostně uvedena v platnost u hory Sinaj. (Heb 9:19, 20) Deset slov neboli Deset přikázání, která byla napsána „Božím prstem“, tvořilo osnovu tohoto národního zákoníku, k níž bylo připojeno asi 600 dalších zákonů, ustanovení, předpisů a soudcovských rozhodnutí. Tak vznikla nejobsažnější sbírka zákonů, jakou kdy měl nějaký starověký národ; tyto zákony podrobně usměrňovaly vztah mezi člověkem a Bohem, a také vztah člověka k jeho bližním. (2Mo 31:18; 34:27, 28)
Izrael byl teokracií v pravém slova smyslu, a veškerá soudní, zákonodárná i výkonná moc proto patřila Jehovovi. (Iz 33:22; Jk 4:12) Tento velký Teokrat tedy svěřil určitou úřední moc svým jmenovaným představitelům. Zákoník dokonce počítal i s tím, že nakonec vznikne dynastie králů, kteří budou zastupovat Jehovu v občanských záležitostech. Tito králové však nebyli absolutními monarchy, protože kněžstvo bylo od královského úřadu odděleno a nebylo na něm závislé; králové ve skutečnosti seděli „na Jehovově trůně“ jako Boží představitelé a byli podřízeni jeho pokynům a jeho ukázňování. (5Mo 17:14–20; 1Pa 29:23; 2Pa 26:16–21)
Podle ústavního zákoníku bylo uctívání Jehovy nadřazeno všemu ostatnímu a zaujímalo rozhodující postavení v každé oblasti života a činnosti národa. Modlářství bylo považováno za velezradu a mělo být potrestáno smrtí. (5Mo 4:15–19; 6:13–15; 13:1–5) Viditelným střediskem uctívání byl posvátný svatostánek a později chrám, místa, v nichž byly přinášeny předepsané oběti. Bohem ustanovené kněžstvo mělo Urim a Tummim, jejichž prostřednictvím Jehova odpovídal na důležité a obtížné otázky ve věcech, v nichž šlo o život. (2Mo 28:30) Konala se pravidelná shromáždění mužů, žen a dětí (pro muže byla povinná), a tato shromáždění přispívala k tomu, aby národ zůstal duchovně zdravý a jednotný. (3Mo 23:2; 5Mo 31:10–13)
Byl zaveden systém soudců, kteří byli dosazováni nad „deseti“, „padesáti“, „sty“ a „tisíci“. Tak mohly být právní případy lidu projednávány rychle a odvolání mohla být postupně předkládána až Mojžíšovi, který v nutných případech předložil věc ke konečnému rozhodnutí Jehovovi. (2Mo 18:19–26; 5Mo 16:18) V organizační struktuře vojska, včetně povolávání do vojska a organizace velení, byl zaveden podobný početní systém. (4Mo 1:3, 4, 16; 31:3–6, 14, 48)
Do různých občanských, soudních a vojenských úřadů byli dosazováni starší muži, kteří byli zkušení, moudří a rozvážní a kteří dědičně zastávali postavení hlavy kmene. (5Mo 1:13–15) Tito starší muži stáli před Jehovou jako zástupci celého izraelského sboru a jejich prostřednictvím Jehova a Mojžíš mluvili k celému lidu. (2Mo 3:15, 16) Byli to muži, kteří trpělivě vyslýchali právní případy, prosazovali různé body smlouvy Zákona (5Mo 21:18–21; 22:15–21; 25:7–10), jednali v souladu s Božími rozhodnutími, která již byla vynesena (5Mo 19:11, 12; 21:1–9), působili jako vojenští velitelé (4Mo 1:16), potvrzovali uzavřené smlouvy (Joz 9:15) a jako výbor pod vedením velekněze plnili i jiné úkoly. (Joz 22:13–16)
Tento nový teokratický stát Izrael se sice vyznačoval centralizovaným řízením, ale zachoval si patriarchální uspořádání v podobě rozdělení do dvanácti kmenů. Aby však mohl být kmen Levi zproštěn vojenské služby (a mohl se věnovat výlučně náboženským věcem), a aby přesto bylo zachováno 12 kmenů s jejich 12 podíly v Zaslíbené zemi, byly provedeny formální úpravy v rámci rodokmenů. (4Mo 1:49, 50; 18:20–24) Významné bylo také to, co souviselo s prvorozeneckými právy. Ruben, Jákobův prvorozený syn, měl nárok na dvojitý podíl na dědictví (srovnej 5Mo 21:17), ale toto právo ztratil, protože se dopustil nemravného krvesmilstva s konkubínou svého otce. (1Mo 35:22; 49:3, 4) Tato uprázdněná místa mezi dvanácti kmeny, totiž místo Leviho a místo, které předtím zaujímal ten, kdo měl prvorozenecká práva, musela být vyplněna.
Jehova upravil obě tyto záležitosti současně a poměrně jednoduchým způsobem. Josefovi dva synové, Efrajim a Manasse, byli povýšeni a každý z nich se stal v plném rozsahu hlavou kmene. (1Mo 48:1–6; 1Pa 5:1, 2) Tak opět existoval — i bez kmene Levi — plný počet 12 kmenů, a také dvojitý podíl území dostal v zastoupení Josef, otec Efrajima a Manasseho. Tak byla prvorozenecká práva odňata Rubenovi, prvorozenému synovi Ley, a byla dána Josefovi, prvorozenému synovi Ráchel. (1Mo 29:31, 32; 30:22–24) Po těchto úpravách tedy jména 12 (nelevitských) kmenů Izraele byla Ruben, Simeon, Juda, Isachar, Zebulon, Efrajim, Manasse, Benjamín, Dan, Ašer, Gad a Naftali. (4Mo 1:4–15)
Od Sinaje do Zaslíbené země. Jen dva ze dvanácti zvědů, kteří byli vysláni do Zaslíbené země, měli po svém návratu natolik silnou víru, že mohli své bratry povzbudit, aby do té země vstoupili a dobyli ji. Všeobecně lidem chyběla víra, a proto Jehova rozhodl, že — až na několik výjimek — všichni z těch, kdo vyšli z Egypta a komu je nad dvacet let, tam v pustině zemřou. (4Mo 13:25–33; 14:26–34) Tak se stalo, že velký tábor Izraele 40 let putoval po Sinajském poloostrově. I Mojžíš a Áron zemřeli, aniž vkročili do Zaslíbené země. Brzo po tom, co Izraelité vyšli z Egypta, bylo provedeno sčítání lidu, při němž bylo napočítáno 603 550 tělesně schopných mužů, ale asi o 39 let později jich v nové generaci bylo o 1 820 méně, totiž 601 730. (4Mo 1:45, 46; 26:51)
V době, kdy Izraelité žili jako kočovníci v pustině, Jehova byl kolem nich jako ochranná hradba a jako štít, který je chránil před nepřáteli. Jedině když se proti němu vzbouřili, dovolil, aby je postihlo neštěstí. (4Mo 21:5, 6) Jehova se také postaral o všechno, co potřebovali. Dal jim mannu a vodu, dal jim soubor zdravotních předpisů, které měly sloužit k ochraně jejich zdraví, a dokonce se postaral i o to, aby se jim neobnosila obuv. (2Mo 15:23–25; 16:31, 35; 5Mo 29:5) Ale přestože Jehova pečoval o Izrael tak láskyplně a takovým zázračným způsobem, tento národ znovu a znovu reptal a stěžoval si; čas od času povstávali buřiči, kteří zpochybňovali teokratická rozhodnutí, a Jehova je proto musel přísně trestat, aby se ostatní naučili bát se svého vznešeného Osvoboditele a poslouchat ho. (4Mo 14:2–12; 16:1–3; 5Mo 9:24; 1Ko 10:10)
Čtyřicetileté putování Izraelitů pustinou končilo, a tehdy jim Jehova dal do rukou amorejské krále, Sichona a Oga. Díky tomuto vítězství Izrael zdědil velké území na V od Jordánu, a tam se usadily kmeny Ruben a Gad a polovina kmene Manasse. (5Mo 3:1–13; Joz 2:10)
Izrael v době soudců. V roce 1473 př. n. l., po Mojžíšově smrti, převedl Jozue Izraelity přes Jordán do země, o níž bylo řečeno, že „oplývá mlékem a medem“. (4Mo 13:27; 5Mo 27:3) Potom během šestiletého intenzívního tažení dobyli území, které leželo na Z od Jordánu; vládlo nad ním 31 králů a ležela v něm opevněná města, například Jericho a Ai. (Joz 1 až 12) Výjimkou byly pobřežní pláně a některá enklávová města, například jebusejská pevnost, z níž se později stalo Město Davidovo. (Joz 13:1–6; 2Sa 5:6–9) Tyto živly vzdorující Bohu, kterým tam bylo dovoleno zůstat, působily jako trny a bodláky v boku Izraele, a tím, že Izraelité uzavírali se členy těchto národů manželství, bolest se ještě zvětšovala. Dokud nebyli tito ctitelé falešných bohů zcela podmaněni Davidem, působili jako „prostředek ke zkoušení Izraele, aby se poznalo, zda budou poslouchat přikázání Jehovy“; toto období trvalo od smrti Jozua 380 let. (Sd 3:4–6)
Mezi kmeny Izraele bylo nově dobyté území rozděleno losem, jak to Jehova přikázal Mojžíšovi. Bylo vyhrazeno šest „útočištných měst“, v nichž měli být v bezpečí ti, kdo neúmyslně zabili člověka. Tato města spolu se 42 dalšími městy s přilehlou zemědělskou půdou byla vyhrazena kmenu Levi. (Joz 13 až 21)
Podle smlouvy Zákona byli v každém městě jmenováni soudci a úředníci, kteří měli v jeho branách projednávat soudní záležitosti (5Mo 16:18), a byli také jmenováni starší muži, kteří jako zástupci pečovali o všeobecné zájmy města. (Sd 11:5) Kmeny si sice uchovávaly svou totožnost a své dědičné území, ale centralizovaně organizovaný dozor uplatňovaný předtím za pobytu v pustině později prakticky pominul. Z písně Debory a Baraka, z událostí v době Gideonova válčení a také z činů Jefty jsou patrné problémy, které vznikly, když Mojžíš a jeho nástupce Jozue odešli ze scény a lidé si nepočínali jednotně, protože se nespoléhali na vedení od toho, kdo byl jejich neviditelnou hlavou, od Jehovy Boha. (Sd 5:1–31; 8:1–3; 11:1–12:7)
Po smrti Jozua a starších mužů jeho generace začal lid ve své věrnosti a poslušnosti Jehovy kolísat a jako kyvadlo se komíhali sem a tam mezi pravým a falešným uctíváním. (Sd 2:7, 11–13, 18, 19) Když opustili Jehovu a začali sloužit Baalům, Jehova jim odňal svou ochranu a dovolil, aby zemi napadaly okolní národy a plenily ji. Pod tíhou tohoto útlaku si vzpurný Izrael uvědomoval, že je nutné jednat, a to svorně; volali proto k Jehovovi a ten jim pak vzbuzoval soudce neboli zachránce, aby lid osvobozovali. (Sd 2:10–16; 3:15) Po Jozuovi byla těchto statečných soudců celá řada; patřili k nim Otniel, Ehud, Šamgar, Barak, Gideon, Tola, Jair, Jefta, Ibcan, Elon, Abdon a Samson. (Sd 3 až 16)
Každé osvobození působilo na národ sjednocujícím vlivem. Došlo však i k jiným událostem, které měly sjednocující účinek. Když byla jednou krutě znásilněna konkubína jistého Levity, 11 kmenů si jako národ uvědomilo svou spoluvinu a odpovědnost, a daly to najevo tím, že ve svém rozhořčení spojenými silami podnikly tažení proti kmenu Benjamín. (Sd kapitoly 19, 20) Všechny kmeny se společně cítily přitahovány k truhle smlouvy ve svatostánku v Šilu. (Joz 18:1) Když se Truhly zmocnili Filištíni, protože se tehdejší kněžstvo, především synové velekněze Eliho, dopouštěli prostopášnosti a špatného chování, pociťoval to Izrael jako celonárodní ztrátu. (1Sa 2:22–36; 4:1–22) Po smrti Eliho se stal prorokem a soudcem v Izraeli Samuel. Ten cestoval pravidelně po celém Izraeli, aby řešil problémy a spory mezi lidmi, což mělo na národ sjednocující vliv. (1Sa 7:15, 16)
Jednotné království. Když v roce 1117 př. n. l. Izrael vyjádřil prosbu: „Ustanov nám nyní přece krále, aby nás soudil jako všechny národy“, Samuel tím byl velice rozhořčen. Jehova mu však řekl: „Naslouchej hlasu lidu . . . ; vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nebyl králem.“ (1Sa 8:4–9; 12:17, 18) Nato byl za prvního izraelského krále vybrán Benjamínovec Saul. Ten sice začal vládnout dobře, ale netrvalo dlouho a jeho opovážlivost vedla k neposlušnosti, neposlušnost vedla ke vzpouře a vzpoura potom vedla k tomu, že se šel radit se spiritistickým médiem — takže nakonec se po 40 letech projevil jako člověk, který úplně selhal. (1Sa 10:1; 11:14, 15; 13:1–14; 15:22–29; 31:4)
Místo Saula byl za krále pomazán David z kmene Juda, ‚muž příjemný Jehovovu srdci‘ (1Sa 13:14; Sk 13:22), a pod jeho znamenitým vedením byly hranice státu rozšířeny tam, kam podle slibu měly sahat, od „řeky Egypt až k velké řece, k řece Eufrat“. (1Mo 15:18; 5Mo 11:24; 2Sa 8:1–14; 1Kr 4:21)
V průběhu Davidovy 40leté vlády bylo kmenové zřízení rozšířeno o různé zvláštní úřady. Kromě toho, že v centralizované vládě sloužili vlivní starší muži, samotný král byl obklopen užším kruhem rádců. (1Pa 13:1; 27:32–34) Potom existoval větší sbor vládních úředníků, v němž byla knížata kmenů, velitelé, dvorní úředníci a vojenský štáb, a ti měli zodpovědná postavení ve státní správě. (1Pa 28:1) K tomu, aby určité věci byly zařizovány efektivně, David jmenoval 6 000 Levitů, kteří se stali úředníky a soudci. (1Pa 23:3, 4) Dohled nad obděláváním polí, nad vinicemi a vinnými sklepy, nad olivovými háji a zásobami oleje a nad stády dobytka a bravu byl svěřen jednotlivým oddělením, která měla své jmenované dozorce. (1Pa 27:26–31) Královy finanční záležitosti mělo na starosti ústřední pokladní oddělení, zatímco poklady uložené jinde, například v odlehlých městech a vesnicích, mělo na starosti jiné oddělení. (1Pa 27:25)
V roce 1037 př. n. l. začal místo svého otce Davida kralovat Šalomoun. Panoval „nade všemi královstvími od Řeky [Eufratu] po zemi Filištínů a po egyptskou hranici“ 40 let. Jeho vláda se vyznačovala především pokojem a blahobytem, protože okolní národy ‚přinášely dary a sloužily Šalomounovi po všechny dny jeho života‘. (1Kr 4:21) Šalomounova moudrost byla příslovečná, protože byl nejmoudřejším ze starověkých králů, a za jeho vlády dosáhl Izrael vrcholu své moci a slávy. Jedním ze Šalomounových největších činů byla výstavba nádherného chrámu. Plány tohoto chrámu dostal od svého otce Davida, a ten je obdržel inspirací. (1Kr kapitoly 3 až 9; 1Pa 28:11–19)
Šalomoun se sice stal slavným, a byl bohatý a moudrý, a přece nakonec selhal; dovolil totiž, aby ho jeho mnohé cizozemské manželky odvrátily od čistého uctívání Jehovy a získaly ho pro pohanské zvyky falešných náboženství. Šalomoun nakonec zemřel ve stavu, kdy neměl Jehovovo schválení. Po něm nastoupil na trůn jeho syn Rechoboam. (1Kr 11:1–13, 33, 41–43)
Rechoboam nebyl ani moudrý, ani prozíravý, a proto k těžkým břemenům státní správy, která již lid nesl, přidal ještě další. Vedlo to k tomu, že se podle předpovědi, kterou předtím pronesl Jehovův prorok, deset severních kmenů pod vedením Jeroboama odloučilo. (1Kr 11:29–32; 12:12–20) Tak se stalo, že se království Izraele v roce 997 př. n. l. rozdělilo.
Podrobnosti o rozděleném království viz pod heslem IZRAEL č. 3.
Izrael po vyhnanství v Babylóně. Během 390 let po smrti Šalomouna a po rozdělení předtím jednotného království až do zničení Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. se označení „Izrael“ obvykle vztahovalo jen na deset kmenů pod vládou severního království. (2Kr 17:21–23) Když se však z vyhnanství vrátil zbytek ze všech 12 kmenů, byli až do druhého zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. výrazem „Izrael“ opět označováni všichni Jákobovi potomci, kteří v té době žili. Lidé ze všech 12 kmenů byli opět označováni jako „celý Izrael“. (Ezr 2:70; 6:17; 10:5; Ne 12:47; Sk 2:22, 36)
V roce 537 př. n. l. bylo mezi těmi, kdo se vrátili se Zerubbabelem a veleknězem Jozuem (Ješuou) do Jeruzaléma, 42 360 mužů (a bezpochyby jejich manželky a děti, a kromě nich otroci a zpěváci z povolání). Ti všichni začali obnovovat Jehovův dům uctívání. (Ezr 3:1, 2; 5:1, 2) Později, v roce 468 př. n. l., se další Izraelité vrátili s Ezrou (Ezr 7:1–8:36) a ještě později, v roce 455 př. n. l., bezpochyby také mnoho dalších Izraelitů doprovázelo Nehemjáše, který šel do Jeruzaléma se zvláštním pověřením, a to obnovit městské zdi a brány. (Ne 2:5–9) Kniha Ester však ukazuje, že mnoho Izraelitů zůstalo rozptýleno po celé Perské říši. (Es 3:8; 8:8–14; 9:30)
Dřívější svrchovanost, kterou měl Izrael kdysi jako nezávislý národ, sice obnovena nebyla, ale Izrael se pod perským panstvím přesto stal hebrejským státem a měl značnou míru svobody. Zastupující panovníci a místodržitelé (jako byli Zerubbabel a Nehemjáš) byli jmenováni z Izraelitů. (Ne 2:16–18; 5:14, 15; Ag 1:1) V postavení rádců a zástupců lidu dál působili izraelští starší a knížata kmenů. (Ezr 10:8, 14) Byla obnovena kněžská organizace založená na starobylých rodopisných záznamech, které byly pečlivě uchovány. A když bylo obnoveno levitské uspořádání, mohly být opět přinášeny oběti a zachovávány jiné požadavky smlouvy Zákona. (Ezr 2:59–63; 8:1–14; Ne 8:1–18)
Když Perská říše padla a světovlády se ujali Řekové, ocitl se Izrael uprostřed sporů mezi egyptskými Ptolemaiovci a syrskými Seleukovci. Seleukovci se za vlády Antiocha IV. (Epifana) rozhodli vymýtit židovské uctívání a zvyky. Antiochovo úsilí vyvrcholilo v roce 168 př. n. l. tím, že na chrámovém oltáři v Jeruzalémě byl postaven pohanský oltář a zasvěcen řeckému bohu Diovi. Tento pobuřující incident však měl opačný účinek, protože jako jiskra roznítil makabejské povstání. O tři roky později, přesně na den, vítězný židovský vůdce Juda Makabejský znovu zasvětil Jehovovi očištěný chrám. Byl s tím spojen svátek, který Židé slaví až dodnes pod jménem Chanuka.
V následujícím století prožíval Izrael období velkých vnitřních nepokojů, v nichž se národ stále více vzdaloval od organizačních opatření, která byla obsažena ve smlouvě Zákona. Politická samospráva v rukou Makabejců neboli Hasmoneovců dosahovala v tomto období střídavých úspěchů. V té době vznikla jednak strana saduceů, kteří byli pro Hasmoneovce, a jednak strana farizeů, kteří byli proti nim. Řím, který se mezitím stal světovou velmocí, byl nakonec požádán, aby zasáhl. Nato byl poslán vojevůdce Gnaeus Pompeius a ten v roce 63 př. n. l. po tříměsíčním obléhání Jeruzalém dobyl a připojil Judeu k říši. Asi v roce 39 př. n. l. byl Římem za krále Židů dosazen Herodes Veliký, a tomu se asi za tři roky podařilo skoncovat s vládou Hasmoneovců. Krátce před Herodovou smrtí, v roce 2 př. n. l., se narodil Ježíš, ‚sláva tvého izraelského lidu‘. (Lk 2:32)
V prvním století n. l. vládla Římská říše nad Izraelem prostřednictvím oblastních vládců a místodržitelů neboli prokurátorů. V Bibli jsou jako oblastní vládci uvedeni například Filip, Lysanias a Herodes Antipas (Lk 3:1), dále místodržitelé Pontský Pilát, Felix a Festus (Sk 23:26; 24:27) a králové Agrippa I. a II. (Sk 12:1; 25:13). Uvnitř národa se stále v jisté podobě uchovávalo kmenové rodové uspořádání, což je patrné z toho, že Caesar Augustus přikázal, aby se Izraelité dali zapsat, každý v městě, které patřilo jeho otcovskému domu. (Lk 2:1–5) „Starší muži“ a levitští kněží, kteří zastávali různé úřady, měli stále na lid velký vliv (Mt 21:23; 26:47, 57; Sk 4:5, 23), ačkoli psané požadavky smlouvy Zákona do značné míry nahradili lidskými tradicemi. (Mt 15:1–11)
Za takových okolností se zrodilo křesťanství. Nejprve přišel Jan Křtitel, Ježíšův předchůdce, a obrátil mnoho Izraelitů zpět k Jehovovi. (Lk 1:16; Jan 1:31) Na tuto činnost pak navázal Ježíš a jeho apoštolové a usilovně vykonávali záchranné dílo mezi ‚ztracenými ovcemi izraelského domu‘. Otevírali slepé oči, aby bylo vidět, že lidské tradice jsou lživé, a aby bylo zřejmé, jak velice užitečné je čisté uctívání Boha. (Mt 15:24; 10:6) Ježíše jako Mesiáše však přijal jen ostatek, a ten byl zachráněn. (Ří 9:27; 11:7) To byli lidé, kteří radostně oslavovali Ježíše jako ‚izraelského krále‘. (Jan 1:49; 12:12, 13) Většina však odmítala v Ježíše uvěřit (Mt 8:10; Ří 9:31, 32); tito lidé se připojili ke svým náboženským vůdcům a volali: „Pryč s ním! Pryč s ním! Přibij ho na kůl!“ „Nemáme krále, pouze césara.“ (Jan 19:15; Mr 15:11–15)
Brzy se ukázalo, že jejich předstíraná neochvějná věrnost césarovi byla klamná. Fanatické živly v Izraeli podněcovaly jedno povstání za druhým a římská vláda vždy postihla provincii tvrdou odvetou. Tyto represálie vedly k tomu, že nenávist Židů vůči římské vládě stále rostla. Situace se nakonec vyhrotila tak, že ji místní římská vojska již nemohla zvládnout a Cestius Gallus, místodržitel Sýrie, přitáhl proti Jeruzalému se silnějším vojskem, aby byla nadvláda Říma zachována.
Gallus dal zapálit Bezetu ležící sev. od chrámu a pak se utábořil před královským palácem, který stál od chrámu na JZ. V té chvíli, jak říká Josephus, mohl snadno proniknout do města; otálel však, a vzbouřenci se začali cítit silnější. Přední oddíly Římanů pak vytvořily ochrannou formaci podobající se želvímu krunýři, v níž se štíty navzájem překrývají, a vojáci začali podkopávat zdi. Římané měli opět vítězství na dosah ruky, ale na podzim roku 66 n. l. odtáhli. O jejich odchodu Josephus říká: „Cestius . . . náhle vojáky odvolal, a ačkoli neutrpěl žádnou porážku, vzdal se nadějí a úplně mimo nadání od města odtáhl.“ (Válka židovská, II, 540) Tento útok na město a následný nenadálý ústup byly pro tamější křesťany znamením a příležitostí, aby podle Ježíšova pokynu ‚prchali k horám‘. (Lk 21:20–22)
Následující rok (67 n. l.) se Vespasianus chystal potlačit židovské povstání, ale Neronova nenadálá smrt v roce 68 mu otevřela cestu, aby se stal císařem. V roce 69 se tedy vrátil do Říma a pokračování ve vojenském tažení přenechal svému synu Titovi. V roce 70 n. l. vnikl Titus do Jeruzaléma a město zničil. O tři roky později padla do rukou Římanů poslední židovská pevnost Masada. Josephus říká, že v průběhu celého tažení proti Jeruzalému zahynulo 1 100 000 Židů, mnozí z nich zemřeli morem a hladem. Uvádí také, že 97 000 Židů bylo odvedeno do zajetí a mnozí byli jako otroci rozptýleni po celé říši. (Válka židovská, VI, 420)
Totožnost ‚dvanácti izraelských kmenů‘, o nichž se mluví u Matouše 19:28 a Lukáše 22:30, je vysvětlena pod heslem KMEN („Soudit dvanáct izraelských kmenů“).
3. Kmeny, které dvakrát vytvořily samostatné severní království Izraele.
Když asi v roce 1078 př. n. l. zemřel Saul, vláda nad národem se rozdělila poprvé. Kmen Juda uznal za krále Davida, zatímco všechny ostatní kmeny si ustanovily za krále Saulova syna Iš-bošeta; o dva roky později byl Iš-bošet zavražděn. (2Sa 2:4, 8–10; 4:5–7) Časem byla roztržka překonána a David se stal králem všech 12 kmenů. (2Sa 5:1–3)
Později za Davidovy vlády byla potlačena vzpoura jeho syna Absaloma a všechny kmeny opět uznaly za krále Davida. Když se však král opět ujal trůnu, došlo ke sporu o určitý postup a mezi deseti kmeny, které se označovaly jako izraelské, a judskými muži došlo k rozepři. (2Sa 19:41–43)
Všech dvanáct kmenů jednotně podporovalo Davidova syna Šalomouna v jeho královském postavení. Když však asi v roce 998 př. n. l. Šalomoun zemřel, království se rozdělilo podruhé. Krále Rechoboama, který seděl na trůnu svého otce Šalomouna v Jeruzalémě, podporovaly pouze kmeny Juda a Benjamín. Izrael, to znamená deset ostatních kmenů, jejichž území leželo na S a na V, si za krále vybral Jeroboama. (1Kr 11:29–37; 12:1–24; MAPA, sv. 1, s. 947)
Hlavním městem Izraele byl nejprve Šekem. Později se hlavním městem stala Tirca a potom za vlády Omriho se jím stalo Samaří. To zůstalo hlavním městem Izraele dalších 200 let. (1Kr 12:25; 15:33; 16:23, 24) Jeroboam si byl vědom toho, že jednotné uctívání lid spojuje, a ve snaze zabránit odtrženým kmenům, aby nechodily uctívat do Jeruzaléma, dal postavit dvě zlatá telata, a to ne v hlavním městě, ale ve dvou nejzazších místech izraelského území, jedno na J v Betelu a druhé na S v Danu. Také ustanovil nelevitské kněžstvo, které mělo Izrael vést a poučovat, pokud jde o uctívání zlatých telat i démonů v kozlí podobě. (1Kr 12:28–33; 2Pa 11:13–15)
Hřích, který spáchal Jeroboam, byl v Jehovových očích velmi těžký. (2Kr 17:21, 22) Kdyby Jeroboam zůstal věrný Jehovovi a neobrátil se k takovému hanebnému modlářství, Bůh by dovolil, aby jeho královský rod pokračoval, ale dopadlo to tak, že jeho rodina o trůn přišla, když byl jeho syn Nadab necelé dva roky po Jeroboamově smrti zavražděn. (1Kr 11:38; 15:25–28)
Izraelský národ jednal stejně jako jeho panovník. V letech 997 až 740 př. n. l. vládlo devatenáct panovníků, nepočítaje Tibniho (1Kr 16:21, 22). Pouze po devíti z nich nastoupili na trůn jejich synové a jen jeden z nich založil dynastii, která trvala po čtyři generace. Sedm z izraelských králů panovalo nanejvýš dva roky, někteří z nich jen několik dnů. Jeden spáchal sebevraždu, čtyři další zemřeli předčasně a šest bylo zavražděno ctižádostivými muži, kteří pak dosedli na trůn po svých obětech. Jehu byl sice ze všech těchto panovníků nejlepší a líbil se Jehovovi proto, že odstranil hanebné uctívání Baala, které podporovali Achab a Jezábel, ale „Jehu nedbal, aby chodil v zákoně Jehovy, BOHA Izraele, celým svým srdcem“; dovolil, aby v celé zemi bylo dále prováděno uctívání telete, které zavedl Jeroboam. (2Kr 10:30, 31)
Jehova byl rozhodně s Izraelem trpělivý. V průběhu 257 let jejich dějin stále posílal své služebníky, aby varovali panovníky i lid před jejich ničemnými cestami, ale marně. (2Kr 17:7–18) K těmto Božím oddaným služebníkům patřili proroci Jehu (ne král), Elijáš, Mikajáš, Eliša, Jonáš, Oded, Ozeáš, Amos a Micheáš. (1Kr 13:1–3; 16:1, 12; 17:1; 22:8; 2Kr 3:11, 12; 14:25; 2Pa 28:9; Oz 1:1; Am 1:1; Mi 1:1)
Pokud jde o obranu před napadením, postavení Izraele bylo daleko obtížnější než postavení Judy. Ve srovnání s Judou měl sice Izrael dvojnásobně obyvatel, ale území, které musel chránit, bylo téměř trojnásobně velké. Kromě občasných válek s Judou vedl Izrael často války na své sev. a vých. hranici se Sýrií a často byl utlačován Asýrií. Naposledy začal obléhat Samaří Salmanasar V. v sedmém roce Hošeovy vlády, ale Asyřané dobyli město teprve po třech letech, v roce 740 př. n. l. (2Kr 17:1–6; 18:9, 10)
Zajatce Asyřané zpravidla z dobytých území odvedli a na jejich místo přestěhovali národy z jiných míst své říše, což byl postup, který zavedl Salmanasarův předchůdce Tiglat-pileser III. Tímto způsobem se předcházelo případným povstáním. V tomto případě se ostatní národnostní skupiny, jež byly přivedeny na území Izraele, nakonec smísily, a to nejen rasově, ale i nábožensky, a tito lidé byli později označováni jako Samaritáni. (2Kr 17:24–33; Ezr 4:1, 2, 9, 10; Lk 9:52; Jan 4:7–43)
Pádem Izraele však deset severních kmenů nebylo úplně ztraceno. Některé příslušníky těchto kmenů zřejmě Asyřané na území Izraele ponechali. Jiní nepochybně ještě před rokem 740 př. n. l. uprchli před modlářstvím, které se provádělo v Izraeli, a usadili se na území Judy. Jejich potomci mohli být mezi zajatci, kteří byli odvedeni do Babylóna v roce 607 př. n. l. (2Pa 11:13–17; 35:1, 17–19) Mezi těmi, kdo byli počítáni k ostatku, který se vrátil a od roku 537 př. n. l. tvořil 12 izraelských kmenů, byli nepochybně i potomci zajatců, které si odvedli Asyřané (2Kr 17:6; 18:11). (1Pa 9:2, 3; Ezr 6:17; Oz 1:11; srovnej Ez 37:15–22.)
4. Zaslíbená země neboli zeměpisné území, které bylo — na rozdíl od území ostatních národů (1Sa 13:19; 2Kr 5:2; 6:23) — určeno izraelskému národu (všem 12 kmenům) a nad nímž vládli izraelští králové. (1Pa 22:2; 2Pa 2:17)
Po rozdělení národa bylo výrazem ‚izraelská země‘ často označováno území severního království, na rozdíl od území Judy. (2Pa 30:24, 25; 34:1, 3–7) Po pádu severního království však jméno Izrael existovalo dál a vztahovalo se na Judu, jediné království zbývajících potomků Izraele (Jákoba). Když tedy prorok Ezekiel používá výraz ‚půda Izraele‘, je tímto výrazem označována především země judského království a jeho hlavní město Jeruzalém. (Ez 12:19, 22; 18:2; 21:2, 3) Toto zeměpisné území bylo od roku 607 př. n. l. po 70 let úplně pusté (Ez 25:3), ale věrný ostatek tam byl přiveden zpět. (Ez 11:17; 20:42; 37:12)
Popis zeměpisných a klimatických podmínek v Izraeli, jeho velikost, poloha, přírodní bohatství a příbuzné údaje jsou uvedeny pod heslem PALESTINA.