Hebrejské a řecké slovo, které se překládá jako „jídlo“, má různé doslovné významy, například „věci k jídlu“, „potrava“, „chléb“ a „masité jídlo nebo maso“.

Po stvoření Adama a Evy Bůh řekl: „Dal jsem vám zde všechno rostlinstvo nesoucí semeno, které je na povrchu celé země, a každý strom, na němž je ovoce stromu nesoucí semeno. Ať vám to slouží k jídlu.“ Bůh dále prohlásil, že každému zvířeti dal „všechno zelené rostlinstvo k jídlu“. Adamovi Bůh také řekl: „Z každého stromu zahrady smíš do sytosti jíst,“ a připojil zákaz týkající se stromu poznání dobrého a špatného. (1Mo 1:29, 30; 2:16, 17)

Nic v Bibli nenaznačuje, že se do potopy stalo maso součástí lidské stravy. Je pravda, že Bible rozlišuje mezi čistými a nečistými zvířaty, ale to se týká zjevně použití zvířat k obětním účelům. (1Mo 7:2)

Když dostal Noe příkaz, aby vzal do archy zvířata, Jehova mu řekl: „A pokud jde o tebe, ty si vezmi každý druh jídla, které se jí; a shromáždíš si je, a bude sloužit jako potrava tobě a jim.“ (1Mo 6:21) Podle všeho se tato slova opět týkala potravy z rostlinné říše, jež se pro lidi a zvířata brala do archy. Jehova lidem po potopě dovolil, aby do své stravy začlenili maso, když řekl: „Každý pohybující se živočich, který je naživu, ať vám slouží k jídlu. Jako v případě zeleného rostlinstva vám to opravdu všechno dávám. Pouze maso s jeho duší — jeho krví — nebudete jíst.“ (1Mo 9:3, 4)

Obilniny. Základní potravou pro lidi v biblických zemích byly obilniny, jak je patrné z toho, že hebrejský i řecký výraz pro „jíst jídlo“ doslova znamená „jíst chléb“. (1Mo 43:31, 32) Hlavními obilninami byly ječmen a pšenice; další obilniny, o nichž je zmínka, jsou proso a špalda — určitý druh pšenice. (Sd 7:13; Iz 28:25; Ez 4:9; Jan 6:9, 13) Obyčejná mouka se používala nejen na chléb, ale dělal se z ní i určitý druh kaše. Obilí se často jedlo opražené. Buď se vzal svazek klasů a celý se podržel nad ohněm, nebo se obilí pražilo na pánvi. (Rut 2:14; 2Sa 17:28) Zrna byla obvykle umleta na hrubou mouku a z ní se pak dělal chléb. Do některých chlebů nebo koláčů se však dávala jemnější mouka. (1Mo 18:6; 2Mo 29:2) Jedna z metod pečení spočívala v tom, že se těsto rozestřelo na hladký povrch kamenů, na nichž předtím hořel oheň. Do těsta se často dávaly kvasnice, i když některé druhy chleba byly nekvašené. (3Mo 7:13; 1Kr 19:6) Často se používaly pece, v nichž byly kameny, a na tyto kameny se dávaly kusy těsta. Koláče se někdy připravovaly na pánvi, na plechu na pečení nebo v kotlíku s tukem. Jako tuk se používal olej, pravděpodobně z oliv. (3Mo 2:4, 5, 7; 1Pa 9:31; viz heslo PÉCI, PEKAŘ.)

Zelenina. Ke stravě patřily boby a čočka v dušené podobě, jako například dušená čočka, kterou si udělal Jákob a za níž Esau prodal své právo prvorozeného. (1Mo 25:34) Někdy se do dušené zeleniny přidalo maso nebo olej. Z bobů se mohla udělat mouka nebo se mohla udělat směs z obilnin, bobů a čočky.  (Ez 4:9) Občerstvujícím jídlem byl jeden druh okurek, který je mnohem chutnější než jeho západní odrůda. Když byl nedostatek vody nebo se nedala pít, bylo možné jíst tyto okurky jako náhradu za vodu. Okurky se jedly syrové, osolené nebo neosolené, a někdy byly nadívané nebo vařené. Když se Izraelité ohlíželi zpátky, toužili po okurkách, vodních melounech, póru, cibuli a česneku, které jedli v Egyptě. (4Mo 11:4, 5) Tyto plodiny rostly také v Palestině.

Job se zmiňuje o šťávě proskurníku a říká o ní, že je bez chuti. (Job 6:6) Mluví rovněž o takovém strádání, kdy lidé jedli slané byliny a kořeny janovců. (Job 30:4)

Mišna (Pesachim 2:6) uvádí jako hořké byliny, které se jedly o Pasachu, štěrbák a čekanku. (2Mo 12:8)

Ovoce a ořechy. Význačnou složkou stravy v Palestině byly olivy. Trvá deset i více let než strom začne dávat dobrou úrodu, ale protože žije dlouho, je velmi plodný. Plody olivovníku se mohly jíst stejně jako dnes, naložené ve slaném nálevu. Olivy byly také zdrojem oleje pro přípravu dušených jídel a omaštěných koláčů. Bible se zmiňuje o ‚jídlech dobře omaštěných olejem‘. (Iz 25:6)

Další důležitou složkou potravy byly fíky. (5Mo 8:8) Fíky se často jedly ihned, jakmile je bylo možné najít na stromě. (Iz 28:4) Pozdní fíky se sušily na slunci, lisovaly ve formách a tvořily se z nich koláče fíků. (1Sa 25:18; 1Pa 12:40) Fíkové placky měly hojivé účinky. (Iz 38:21) Jedlé fíky rostly nejen na běžném fíkovníku, ale také na stromě, který je znám jako sykomora. (1Pa 27:28; Am 7:14) Dalšími jedlými plody byly datle, granátová jablka a jablka. (Pís 5:11; Joe 1:12; Ag 2:19; viz heslo JABLKO.)

Mezi ořechy, které se jedly v Palestině, uvádí Bible mandle a pistáciové ořechy. (1Mo 43:11; Jer 1:11)

Jednou z nejběžnějších potravin v Palestině byly hrozny. Když izraelští zvědové prozkoumali zemi Kanaán, vrátili se s velkým vinným hroznem, který nesli na tyči dva muži. (4Mo 13:23) Hrozny se jedly čerstvé, sušené (4Mo 6:3) a lisované do koláčů. (1Sa 25:18; 1Pa 12:40) Stejně jako dnes lidé nepochybně jedli mladé listy jako listovou zeleninu; starými listy se krmily ovce a kozy.

Lusky rohovníku se obvykle krmila zvířata, i když v čase nouze je mohli konzumovat i lidé. Hladový marnotratný syn v Ježíšově podobenství se toužil sytit těmito lusky. (Lk 15:16; viz heslo ROHOVNÍK, LUSK ROHOVNÍKU.)

Koření a med. Jako koření se používala především máta, kopr, kmín, routa a hořčičné listy. (Mt 23:23; 13:31; Lk 11:42) K ochucení se užívala hlavně sůl, která měla také konzervační vlastnosti. „Smlouva soli“ byla tedy spolehlivou smlouvou, která se nesměla porušit. (4Mo 18:19; 2Pa 13:5) Mišna (Šabat 6:5) se navíc zmiňuje o pepři. K povzbuzení chuti k jídlu se používaly bobule kapary. (Ka 12:5)

Med se pokládal za vybraný pokrm, který dodával energii a rozjasňoval oči. (1Sa 14:27–29; Ža 19:10; Př 16:24) Manna chutnala jako ploché koláče s medem. (2Mo 16:31) Jan Křtitel jedl med a kobylky. (Mt 3:4)

Maso jako pokrm. Bůh po potopě Noemovi řekl, že spolu s rostlinami může použít k jídlu každého pohybujícího se živočicha, který je naživu. (1Mo 9:3, 4) Izraelité však byli pod Zákonem, a proto směli jíst jen ta zvířata, která byla označena jako čistá. Tato zvířata jsou vyjmenována ve 3. Mojžíšově, 11. kapitole a v 5. Mojžíšově, 14. kapitole. Obyčejní lidé běžně nejedli mnoho masa. Příležitostně však porazili kozu nebo ovci jako oběť společenství nebo pro uctění nějakého hosta. (3Mo 3:6, 7, 12; 2Sa 12:4; Lk 15:29, 30) Lidé, kterým se dobře dařilo, si mohli porazit nějaký skot. (1Mo 18:7; Př 15:17; Lk 15:23) Jedly se některé druhy lovné zvěře jako jelen, gazela, srnec, divoká koza, antilopa, divoký býk a kamzík; maso se opeklo nebo uvařilo. (1Mo 25:28; 5Mo 12:15; 14:4, 5) Bylo přísně zakázáno jíst krev a také tuk. (3Mo 7:25–27)

Jedli se i ptáci. Izraelité byli v pustině zázračně nasyceni křepelkami. (4Mo 11:31–33) Mezi čisté ptáky patřili holubi, hrdličky, koroptve a vrabci. (1Sa 26:20; Mt 10:29) Součástí potravy byla navíc také vejce. (Iz 10:14; Lk 11:11, 12)

Mezi poživatelný hmyz patřily kobylky, které spolu s medem tvořily potravu Jana Křtitele. (Mt 3:4) Dnes jedí kobylky někteří Arabové. Odstraní kobylkám hlavu, nohy i křídla, vhodí je do jídla a opečou na oleji nebo na másle.

Ryby se získávaly ze Středozemního a z Galilejského moře. Někteří Ježíšovi apoštolové byli rybáři a vzkříšený Ježíš přinejmenším při jedné příležitosti připravil pro své učedníky rybu na dřevěném uhlí. (Jan 21:9) Ryby se také sušily a byly vhodnou potravou pro lidi na cestách. Ryby, kterými Ježíš dvakrát zázračně nasytil zástupy, byly pravděpodobně sušené. (Mt 15:34; Mr 6:38) Jedna brána v Jeruzalémě se jmenovala Rybná brána a možná to znamenalo, že v ní, nebo v její blízkosti, byl rybí trh. (Ne 3:3) Za Nehemjášových dnů Tyřané provozovali v Jeruzalémě obchod s rybami. (Ne 13:16)

Mléčné výrobky a nápoje. Důležitou složkou potravy bylo mléko a mléčné výrobky, k nimž se používalo kravské, kozí a ovčí mléko. (1Sa 17:18) Mléko se obyčejně uchovávalo v kožených vacích. (Sd 4:19) Rychle zkyslo. Hebrejské slovo chem·ʼahʹ, které se překládá jako „máslo“, může také znamenat „sedlé mléko“. Známou složkou jídla byl sýr. V úplných počátcích Jeruzaléma se podél záp. strany města táhlo údolí Tyropeon (Sýrařské údolí). (Sd 5:25; 2Sa 17:29; Job 10:10; viz heslo SÝR.)

 Jedním z hlavních způsobů využití hroznů byla výroba vína. Někdy bylo víno okořeněno; také se mísila různá vína. (Př 9:2, 5; Pís 8:2; Iz 5:22) Hrozny se sbíraly na podzim. V teplém podnebí jejich šťáva brzy zkvasila. Mezi sklizní hroznů a Pasachem bylo několik měsíců. Stalo se zvykem, že při Pasachu se v rodině vypilo několik pohárů vína, které již v tu dobu bylo zkvašené. Když Ježíš v roce 33 n. l. slavil Pasach a zavedl Pánovu večeři, pil skutečné červené víno a nabídl je také učedníkům. (Mr 14:23–25) Víno, které Ježíš vytvořil na svatební hostině, bylo rovněž zkvašené. (Jan 2:9, 10) Víno se používalo i k léčivým účelům. (1Ti 5:23) Používal se také ocet vyrobený z hroznového vína, který byl buď čistý, či smísený s kořením nebo s ovocnou šťávou. (4Mo 6:3; Rut 2:14) Jiným nápojem bylo pšeničné pivo a osvěžující nápoj z granátových jablek. (Pís 8:2; Iz 1:22; Oz 4:18)

Manna. Manna byla základním pokrmem Izraelitů, když byli v pustině. Čtvrtá Mojžíšova 11:7, 8 ji popisuje jako semeno koriandru a říká, že se podobala klejopryskyřici. Mlela se v ručním mlýnku nebo se roztloukala v hmoždíři a vařila, anebo se z ní dělaly koláče, které chutnaly jako sladké koláče potřené olejem. Mluví se o ní jako o ‚chlebu mocných‘. (Ža 78:24, 25; viz heslo MANNA.)

Společné jídlo. V biblických dobách se společným jídlem dávalo najevo přátelské pouto. (1Mo 31:54; 2Sa 9:7, 10, 11, 13) Odmítnout jíst s někým bylo projevem hněvu nebo jiných nepřátelských pocitů či postojů. (1Sa 20:34; Sk 11:2, 3; Ga 2:11, 12) Jídlo se často používalo jako dar, aby se získala nebo zajistila přízeň lidí, protože na přijetí daru se pohlíželo jako na závazek, že příjemce bude s dárcem zachovávat pokojné vztahy. (1Mo 33:8–16; 1Sa 9:6–8; 25:18, 19; 1Kr 14:1–3)

Pro starověké Hebrejce a později také pro první křesťany bylo jídlo často příležitostí k radostnému společenství a duchovnímu užitku. Jídlo bylo rovněž možností, jak projevit druhým lásku a pohostinnost. Zdá se, že jak Hebrejci, tak první křesťané měli ve zvyku modlit se v souvislosti s jídlem. (1Sa 9:13; Sk 27:35; 1Ti 4:1, 3; viz hesla HOSTINY LÁSKY; PÁNOVA VEČEŘE; POHOSTINNOST.)

Izraelité měli pravděpodobně každý den dvě hlavní jídla, jedno ráno a druhé večer, na konci pracovního dne. (Srovnej Rut 3:2, 3, 7; 1Kr 17:6.) Mnozí jedli snídani doma, ale jiní, včetně rybářů, kteří tvrdě pracovali celou noc, si zjevně zvykli brát si nějaké jídlo s sebou do práce. Rybáři si také mohli k snídani připravit něco z toho, co ulovili. (Srovnej Mr 8:14; Jan 21:12, 15.)

Existují však doklady, že i kolem poledne se podávalo nějaké jídlo a obvykle snad bylo lehčí. (Sk 10:9, 10) Lidé, kteří v tu dobu pracovali na poli, možná svou práci přerušili, aby si odpočinuli a něco pojedli. (Srovnej Rut 2:14.)

Bylo zvykem, že jídlo podávaly ženy. (Jan 12:1–3) Někdy však ženy jedly společně s muži. (1Sa 1:4, 5; Job 1:4) U zámožných lidí, zvláště u králů, obsluhovali u stolu domácí sloužící. U stolu krále Šalomouna obsluhovali číšníci ve zvláštním ošacení. (1Kr 10:4, 5; 2Pa 9:3, 4)

Nápoje se obvykle podávaly v jednotlivých pohárech, ale jídlo bylo často na společné míse. Jídlo si stolovníci mohli brát prsty nebo mohli v případě určitých jídel použít kousek chleba jako lžíci. (Mr 14:20; Jan 13:25, 26; viz také Př 26:15.)

Při jídle lidé zaujímali polohu vleže nebo vsedě. (1Mo 18:4; 27:19; Sd 19:6; Lk 9:14) Reliéf v paláci asyrského krále Aššurbanipala zobrazuje tohoto krále, jak při hostině spočívá na lehátku, a královnu, jak sedí na vyvýšeném stolci. Také Peršané měli zjevně ve zvyku při jídle spočívat na lehátku. (Es 7:8) V Ezekielově době používali přinejmenším někteří Izraelité stoly a lehátka. (Ez 23:41)

Stolování v době Ježíšovy pozemské služby. V prvním století bylo všeobecným hebrejským zvykem, že lidé si před jídlem myli ruce. Mezi znalci Zákona a farizey to byl rituální zvyk. (Mr 7:1–8; viz heslo UMÝVÁNÍ RUKOU.)

V době Ježíšovy pozemské služby se při hostině dávala lehátka kolem tří stran stolu. Čtvrtá strana zůstávala volná, aby ten, kdo podával jídlo, měl přístup ke stolu. Na jednom lehátku ležely někdy až čtyři nebo pět osob, ale obvykle byly tři. Stolovníci se zpravidla opírali o levý loket, který měli možná na polštáři, a hlavu měli směrem ke stolu. Jídlo si obvykle brali pravou rukou. Nejvýznačnější místo na lehátku bylo to, kde člověk neměl nikoho za sebou. Mít „místo u náruče“ vzhledem k někomu, kdo spočíval u jídla, znamenalo, být před ním a také to znamenalo mít jeho přízeň. (Jan 13:23) Člověk, který byl na tomto místě, s ním snadno mohl vést důvěrný hovor. (Viz heslo NÁRUČ.)

Tři obvyklá umístění na každém lehátku znamenala, že určitý člověk má významné, střední či nízké postavení. Když bylo lehátek několik, měl nejnižší postavení u jídla ten člověk, který měl nízké postavení na lehátku, jež bylo nejdále od hostitele. (Srovnej Mt 23:6; Lk 14:7–11.)

Přinejmenším při některých slavnostních příležitostech byly pro velká jídla nebo hostiny pod dohledem nějakého vedoucího (Jan 2:9) a mohla tam probíhat zábava jako „koncert a tanec“. (Lk 15:25)

Správný názor na jídlo. Boží vůlí je, aby se člověk těšil z jídla a pití. (Ka 2:24) Nestřídmost je však Bohu odporná. (Př 23:20, 21; Ka 10:17; Ří 13:13; 1Pe 4:3; viz hesla NENASYTA; OPILOST.) Jíst uměřeně může být velmi příjemné, a proto je situace  člověka, kterému je dobře u srdce, přirovnávána k ustavičné hostině. (Př 15:15) Také láskyplná atmosféra přispívá k potěšení z jídla. Jak říká přísloví: „Lepší je jídlo ze zeleniny tam, kde je láska, než býk krmený u jeslí a s ním nenávist.“ (Př 15:17)

Obrazné použití. Pojíst s někým znamenalo, že mezi zúčastněnými lidmi je přátelství a pokoj. Člověk, který měl výsadu pravidelně jíst u králova stolu, byl proto zvláště poctěn a těšil se z velmi blízkého vztahu ke králi. (1Kr 2:7) Takový vztah Ježíš slíbil svým věrným učedníkům, když jim řekl, že s ním budou jíst a pít v jeho Království. (Lk 22:28–30; viz také Lk 13:29; Zj 19:9.)

Zničení těch, kdo odporují Bohu, umožní ‚velkou Boží večeři‘. Tato večeře bude připravena pro ptáky, kteří se budou živit mrtvými těly zabitých. (Zj 19:15–18) Zcela odlišným jídlem bude velká hostina pro všechny lidi, o níž se zmiňuje Izajáš 25:6.

Křesťanský názor. Křesťané nejsou pod zákazy Zákona, pokud jde o čistá a nečistá jídla. Vyžaduje se od nich, aby se zdržovali krve a toho, co je zardoušené, tedy co nebylo řádně vykrvácené. (Sk 15:19, 20, 28, 29) Kromě tohoto biblického příkazu se nemá dělat sporná otázka z toho, zda určitá jídla jíst, či se jich zdržovat, a nikdo se nemá snažit v otázkách jídla ovlivňovat svým svědomím svědomí někoho jiného. Křesťané však jsou varováni, aby nejedli jídlo obětované modlám a aby nepřiváděli jiného člověka ke klopýtání tím, že by trvali na své křesťanské svobodě v otázce jídla. (1Ko 8; 10:23–33) Křesťané by otázkám jídla nebo přípravy jídla neměli dát přednost před Královstvím a duchovními zájmy. (Ří 14:17; Heb 13:9)

Duchovní pokrm. Ježíše těšilo činit vůli svého Otce a mluvil o tom jako o svém pokrmu. (Jan 4:32, 34) Předpověděl, že ustanoví ‚věrného a rozvážného otroka‘, aby jeho učedníkům dával (duchovní) pokrm v pravý čas. (Mt 24:44–47; viz heslo VĚRNÝ A ROZVÁŽNÝ OTROK.) Mojžíš řekl Izraelitům: „Člověk opravdu nežije samotným chlebem, ale . . . člověk opravdu žije každým výrokem Jehovových úst.“ (5Mo 8:3) Stejně tak vybízel Ježíš své následovníky, aby nehledali hmotný pokrm, ale pokrm, který zůstává k věčnému životu. (Jan 6:26, 27; srovnej Hab 3:17, 18.) Ježíš řekl, aby nebyli úzkostliví o jídlo a pití, protože „duše je . . . cennější než jídlo“. (Mt 6:25; Lk 12:22, 23)

O základních věcech křesťanské nauky mluvil apoštol Pavel jako o „mléku“ a o hlubším poznání jako o ‚hutném pokrmu‘. (Heb 5:12–14; 6:1, 2; 1Ko 3:1–3) Rovněž Petr mluvil o „nefalšovaném mléku, které patří ke slovu“, jež dodává výživu pro duchovní růst. (1Pe 2:2) Ježíš o sobě řekl, že je „chléb života“, jenž je lepší než manna, kterou Izraelité dostávali v pustině, a poukázal na to, že jej může dodávat v takové míře, aby člověk již nikdy nedostal hlad. (Jan 6:32–35) Ježíš pohoršil ty své následovníky, kteří neměli duchovní smýšlení, když své tělo a krev přirovnal k jídlu a pití (jimiž se mohli ‚živit‘ prostřednictvím své víry v jeho výkupní oběť) pro věčný život. (Jan 6:54–60)

Jehova slibuje, že přijde doba, kdy věrným lidem na celé zemi poskytne hojnost jak duchovního, tak hmotného pokrmu a nebude jim již hrozit hlad. (Ža 72:16; 85:12; Iz 25:6; viz hesla HLADOMOR; KUCHYŇSKÉ NÁČINÍ, VAŘENÍ; a jednotlivé druhy jídla pod samostatnými hesly.)