Jméno a titul Božího Syna v době jeho pozemské existence, a to od chvíle, kdy byl pomazán.

Jméno Ježíš (řec. I·e·sousʹ) odpovídá hebrejskému jménu Ješua (nebo, v nezkráceném tvaru, Jehošua), jež znamená „Jehova je záchrana“. Toto jméno nebylo nijak neobvyklé; tehdy se tak jmenovalo mnoho mužů. Proto se k jejich jménu přidávalo další označení, například „Ježíš Nazaretský“. (Mr 10:47; Sk 2:22) Titul „Kristus“ je odvozen z řeckého slova Chri·stosʹ, což je ekvivalent hebrejského Ma·šiʹach (Mesiáš), a znamená „Pomazaný“. Výraz „pomazaný“ byl sice správně používán i na lidi, kteří žili před Ježíšem, například na Mojžíše, Árona a Davida (Heb 11:24–26; 3Mo 4:3; 8:12; 2Sa 22:51), ale postavení, úřad či služba, k nimž byli tito lidé pomazáni, byly pouze předobrazem vyššího postavení, úřadu a služby Ježíše Krista. Ježíš jako jediný je tedy „Kristus, Syn živého Boha“. (Mt 16:16; viz hesla KRISTUS; MESIÁŠ.)

Předlidská existence. Život osoby, která začala být známa jako Ježíš Kristus, nezačal zde na zemi. Samotný Ježíš mluvil o své předlidské existenci v nebi. (Jan 3:13; 6:38, 62; 8:23, 42, 58) V Janovi 1:1, 2 je uvedeno jméno, které ten, kdo se stal Ježíšem, měl v nebi. Píše se tam: „Na počátku bylo Slovo [řec. Loʹgos] a Slovo bylo u Boha a Slovo bylo bohem [‚bylo božské‘, AT; Mo; nebo ‚božského druhu‘, Böhmer; Stage (oba překlady jsou v němčině)]. Ten byl na počátku u Boha.“ Jehova je věčný a nemá žádný počátek (Ža 90:2; Zj 15:3), a proto vyjádřením, že Slovo bylo s Bohem od „počátku“, musí být myšlen počátek Jehovových stvořitelských děl. To potvrzují i jiné texty, kde je Ježíš označen jako ‚prvorozený všeho stvoření‘ a „počátek Božího stvoření“. (Kol 1:15; Zj 1:1; 3:14) Písmo tedy označuje Slovo (Ježíše v době jeho předlidské existence) jako první Boží stvořitelské dílo, jako Božího prvorozeného Syna.

To, že Jehova skutečně byl Otcem či Životodárcem svého prvorozeného Syna, a že tedy tento Syn skutečně byl stvořen Bohem, je patrné z toho, co řekl samotný Ježíš. Na to, že Bůh je Zdroj jeho života, poukázal slovy: „Žiji díky Otci.“ Z kontextu vyplývá, že právě jako Ježíš získal život díky svému Otci, tak smrtelní lidé získají život na základě víry v Ježíšovu výkupní oběť. (Jan 6:56, 57)

Pokud odhady současných vědců ohledně stáří hmotného vesmíru alespoň trochu odpovídají skutečnosti, pak Ježíš jakožto duchovní tvor začal existovat miliardy let před tím, než byl stvořen první člověk. (Srovnej Mi 5:2.) Tohoto prvorozeného duchovního Syna použil jeho Otec při tvoření všech ostatních tvorů a věcí. (Jan 1:3; Kol 1:16, 17) Patří k nim miliony dalších duchovních synů nebeské rodiny Jehovy Boha (Da 7:9, 10; Zj 5:11) a také hmotný vesmír a tvorové, kteří do něho byli na začátku stvořeni. Je tedy logické, že právě tomuto prvorozenému Synovi Jehova řekl: „Udělejme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby.“ (1Mo 1:26) Všichni další tvorové byli nejen stvořeni „skrze něho“, ale také „pro něho“, neboť je Božím Prvorozeným a „dědicem všeho“. (Kol 1:16; Heb 1:2)

Nebyl spolustvořitelem. Syn se sice podílel na stvoření, ale tím se nestal stvořitelem spolu se svým Otcem. Tvořivá moc pocházela od Boha skrze jeho svatého ducha neboli činnou sílu. (1Mo 1:2; Ža 33:6) Jehova je Zdroj veškerého života, a proto všichni živí tvorové, viditelní i neviditelní, vděčí za svůj život jemu. (Ža 36:9) Syn tedy nebyl spolustvořitelem, ale byl spíše prostředníkem či nástrojem, který Jehova, Stvořitel, k práci používal. Sám Ježíš připsal stvoření Bohu, a jako Stvořitele označuje Jehovu také celé Písmo. (Mt 19:4–6; viz heslo STVOŘENÍ.)

Zosobněná moudrost. To, co se v Písmu píše o Slovu, se pozoruhodně hodí na popis zaznamenaný v Příslovích 8:22–31. V této pasáži je personifikována moudrost a je popsána tak, jako by mohla mluvit a jednat. (Př 8:1) Mnoho pisatelů z prvních století našeho letopočtu, kteří se hlásili ke křesťanství, zastávalo názor, že se v tomto úseku symbolicky mluví o Božím Synovi v jeho předlidské existenci. S přihlédnutím k textům, o kterých jsme už uvažovali, nemůže být pochyb o tom, že Bůh tohoto Syna „vytvořil jako počátek své cesty, jako nejranější ze svých dávných počinů“, a že v době, kdy Jehova tvořil zemi, byl tento Syn „vedle něho mistrem v díle“, jak to popisují zmíněné verše v knize Přísloví. Je pravda, že v hebrejštině, v níž stejně jako v češtině a mnoha dalších jazycích mají podstatná jména svůj rod, je  slovo pro „moudrost“ vždy v ženském rodě. Tak je to i v případě, kdy je personifikována, ale tím není vyloučena skutečnost, že je moudrost obrazně použita k označení Božího prvorozeného Syna. Řecké slovo pro ‚lásku‘ ve vyjádření „Bůh je láska“ (1Ja 4:8) je také v ženském rodě, a přesto to neznamená, že Bůh je ženského rodu. Také slovo qo·heʹleth (shromažďovatel) (Ka 1:1) je ženského rodu a tento titul na sebe použil Šalomoun, hlavní pisatel knihy Přísloví (Př 1:1).

Moudrost vyjde najevo pouze tak, že je nějak projevena. Bůh svou moudrost projevil tím, co stvořil (Př 3:19, 20), ale skrze svého Syna. (Srovnej 1Ko 8:6.) Tak i Boží moudrý záměr týkající se lidstva je zjeven prostřednictvím Božího Syna, Ježíše Krista, a v něm je také shrnut. Apoštol tedy mohl říci, že Kristus představuje „Boží moc a Boží moudrost“ a že Ježíš Kristus „se nám stal moudrostí od Boha, také spravedlností a posvěcením a propuštěním skrze výkupné“. (1Ko 1:24, 30; srovnej 1Ko 2:7, 8; Př 8:1, 10, 18–21.)

V jakém ohledu je ‚jediný zplozený Syn‘. To, že byl Ježíš označen jako ‚jediný zplozený Syn‘ (Jan 1:14; 3:16, 18; 1Ja 4:9), neznamená, že by ostatní duchovní tvorové, které Bůh stvořil, nebyli Božími syny; i oni jsou totiž nazýváni synové. (1Mo 6:2, 4; Job 1:6; 2:1; 38:4–7) Ale na základě toho, že byl Ježíš jediným tvorem, kterého jeho Otec stvořil přímo, byl tento prvorozený Syn jedinečný, a lišil se od ostatních Božích synů, protože ty všechny Jehova stvořil či zplodil skrze tohoto prvorozeného Syna. „Slovo“ tedy bylo ve zvláštním smyslu Jehovovým ‚jediným zplozeným Synem‘, stejně jako byl ve zvláštním smyslu Abrahamovým ‚jediným zplozeným synem‘ Izák (jeho otec měl tehdy sice ještě jiného syna, ale ne se svou manželkou Sárou). (Heb 11:17; 1Mo 16:15)

Proč byl nazván „Slovo“. Jméno (či snad titul) „Slovo“ (Jan 1:1) určuje, jak se zdá, úlohu, kterou měl Boží prvorozený Syn po tom, co byli stvořeni další inteligentní tvorové. Podobné vyjádření je použito ve 2. Mojžíšově 4:16, kde Jehova říká Mojžíšovi o jeho bratru Áronovi: „A bude za tebe mluvit k lidu; a stane se, že ti bude sloužit jako ústa a ty mu budeš sloužit jako Bůh.“ Áron sloužil Mojžíšovi jako ústa, protože byl mluvčím hlavního Božího zástupce na zemi. Podobné to bylo v případě Slova čili Logose, který se stal Ježíšem Kristem. Je zřejmé, že Jehova používal svého Syna, aby předával informace a pokyny dalším příslušníkům Boží rodiny duchovních synů, a právě tak ho používal k předávání poselství lidem na zemi. Aby Ježíš ukázal, že je Boží Slovo neboli mluvčí, řekl svým židovským posluchačům: „Co vyučuji, není moje, ale patří tomu, kdo mě poslal. Jestliže někdo touží konat Jeho vůli, pozná, zda to učení je od Boha, nebo zda mluvím sám od sebe.“ (Jan 7:16, 17; srovnej Jana 12:50; 18:37.)

Je nepochybné, že při mnoha příležitostech během své předlidské existence vystupoval Ježíš, Slovo, jako Jehovův mluvčí vzhledem k lidem na zemi. Některé texty se sice zmiňují o tom, že Jehova mluvil k lidem přímo, ale jiné texty objasňují, že to dělal prostřednictvím zástupce, anděla. (Srovnej 2Mo 3:2–4 se Sk 7:30, 35; také 1Mo 16:7–11, 13; 22:1, 11, 12, 15–18.) Je rozumné se domnívat, že ve většině takových případů mluvil Bůh prostřednictvím Slova. Pravděpodobně to tak bylo i v Edenu, protože ve dvou ze tří situací, při nichž mluvil Bůh, biblická zpráva jasně ukazuje, že s Ním někdo byl, nepochybně jeho Syn. (1Mo 1:26–30; 2:16, 17; 3:8–19, 22) Boží Syn, Slovo, mohl být tedy i tím andělem, jenž vedl Izrael pustinou a jehož hlas měli Izraelité přesně poslouchat, protože ‚Jehovovo jméno bylo v něm‘. (2Mo 23:20–23; srovnej Joz 5:13–15.)

To ale neznamená, že Slovo bylo jediným andělem, který zastupoval Jehovu a prostřednictvím kterého Jehova mluvil. Inspirovaná slova ve Skutcích 7:53, v Galaťanům 3:19 a v Hebrejcům 2:2, 3 objasňují, že smlouvu Zákona Mojžíšovi předali Boží andělští synové, ale ne Boží Prvorozený Syn.

I po svém návratu k nebeské slávě má Ježíš dále jméno „Boží Slovo“. (Zj 19:13, 16)

Proč Ježíše některé překlady Bible označují jako „Boha“, ale jiné o něm mluví jako o „bohu“?

V některých překladech znějí slova v Janovi 1:1 takto: „Na počátku bylo Slovo, a to slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“ Řecký text doslova zní: „Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo směrem k [tomu] bohu, a bůh bylo to slovo.“ Pokud to jazyk, do něhož se překládá, vyžaduje, musí překladatel doplnit velká písmena. Je naprosto správné psát s velkým písmenem slovo „Bůh“ ve vyjádření „[tomu] bohu“, protože tak je určena totožnost Všemohoucího Boha, u něhož bylo to Slovo. Takto by se však nedalo odůvodnit velké písmeno u druhého uvedeného slova „bůh“.

V Překladu nového světa zní tento text takto: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Slovo bylo bohem.“ Je sice pravda, že v původním řeckém textu není žádný neurčitý člen (odpovídající například anglickému „a“ nebo „an“), ale to neznamená, že v překladu takový neurčitý člen není možné použít; koiné čili obecná řečtina neurčitý člen neměla. Proto  překladatelé Křesťanských řeckých písem musí neurčitý člen použít, nebo ho naopak nepoužít na základě toho, jak chápou význam textu. Všechny anglické překlady řecké části Písma neurčitý člen obsahují na stovkách míst; ale většina překladů ho v Janovi 1:1 nepoužívá. Ovšem pro jeho použití v překladu tohoto textu existují rozumné důvody.

V prvé řadě je třeba si povšimnout, že ze samotného textu vyplývá, že Slovo bylo „u Boha“, a tudíž nemohlo být Bůh, tedy Všemohoucí Bůh. (Povšimni si také 2. v., který by byl zbytečný, kdyby 1. v. skutečně ukazoval, že Slovo bylo Bůh.) Kromě toho je významné, že slovo znamenající „bůh“ (řec. the·osʹ), jež se ve zmíněném verši vyskytuje jako druhé, je bez určitého členu (řec. ho). O tom ve svém komentáři k Janovu evangeliu (kapitoly 1–6) Ernst Haenchen napsal: „Tehdy [the·osʹ] a [ho the·osʹ] (‚bůh, božský‘ a ‚[ten] Bůh‘) nebyli totéž . . . Skutečně, pro . . . evangelistu byl ‚Bohem‘ ([ho the·osʹ]; srov. 17:3) pouze Otec; ‚Syn‘ mu byl podřízen (srov. 14:28). Na to se však v této pasáži pouze naráží, protože důraz je zde kladen na to, jak je jeden druhému blízko . . . Bylo docela možné, že se v židovském a křesťanském monoteismu mluvilo o božských bytostech, které existovaly u Boha a pod Bohem, ale nebyly s ním totožné. Dokazuje to Fil 2:6–10. V této pasáži Pavel právě takovou božskou bytost, která se později stala člověkem Ježíšem Kristem, popisuje . . . A tudíž jak ve Filipanům, tak i v Janovi 1:1 se nejedná o dialektický vztah mezi dvěma [osobami] v jedné, ale o osobní spojení dvou bytostí.“ (John 1, do angličtiny přeložil R. W. Funk, 1984, s. 109, 110)

Profesor Haenchen překládá Jana 1:1c takto: „A božský (božského druhu) byl to Slovo.“ Dále říká: „V tomto případě je sloveso ‚byl‘ ([en]) jednoduše predikátem. A na predikativní podstatné jméno se v souladu s tím musíme dívat opatrněji: [the·osʹ] není totéž co [ho the·osʹ] (‚božský‘ není totéž co ‚Bůh‘).“ (s. 110, 111) Tuto myšlenku upřesnil Philip B. Harner a vysvětlil, že gramatická stavba Jana 1:1 obsahuje bezčlenný predikativ, tedy před slovesem stojící predikativní podstatné jméno bez určitého členu, a že tato stavba má zejména kvalitativní význam a ukazuje, že „logos má stejnou podstatu jako theos“. Dále uvedl: „Myslím, že u Jana 1:1 je výrazová síla predikativu tak výrazná, že podstatné jméno [the·osʹ] nemůže být považováno za jméno určité.“ (Journal of Biblical Literature, 1973, s. 85, 87) Jiní překladatelé si také uvědomují, že tento řecký výraz má kvalitativní sílu a že popisuje podstatu Slova; výrok tedy překládají „Slovo bylo božské“. (AT; Sd; srovnej Mo; viz Rbi8, dodatek 6A.)

V Hebrejských písmech je důsledně a jednoznačně ukazováno, že existuje pouze jeden Všemohoucí Bůh, který stvořil všechno, Nejvyšší, jehož jméno je Jehova. (1Mo 17:1; Iz 45:18; Ža 83:18) Proto mohl Mojžíš izraelskému národu říci: „Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova. A budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou životní silou.“ (5Mo 6:4, 5) Křesťanská řecká písma se s touto naukou, kterou po tisíciletí Boží služebníci přijímali a které věřili, nerozcházejí, ale podporují ji. (Mr 12:29; Ří 3:29, 30; 1Ko 8:6; Ef 4:4–6; 1Ti 2:5) Samotný Ježíš Kristus řekl, že ‚Otec je větší než on‘, a o svém Otci mluvil jako o svém Bohu, „jediném pravém Bohu“. (Jan 14:28; 17:3; 20:17; Mr 15:34; Zj 1:1; 3:12) V řadě případů Ježíš ukázal, že má nižší postavení než jeho Otec a že je mu podřízen. (Mt 4:9, 10; 20:23; Lk 22:41, 42; Jan 5:19; 8:42; 13:16) A jeho apoštolové i po tom, co Ježíš vystoupil do nebe, dále učili totéž. (1Ko 11:3; 15:20, 24–28; 1Pe 1:3; 1Ja 2:1; 4:9, 10)

Tato fakta jsou pevným základem pro to, aby byla slova v Janovi 1:1 přeložena „Slovo bylo bohem“. Skutečnost, že má Slovo vynikající postavení mezi všemi Božími tvory jako Prvorozený syn, jako ten, skrze něhož Bůh všechno stvořil, a jako Boží Mluvčí, je dobrým základem pro to, aby byl označen výrazem „bůh“ neboli mocný. V proroctví u Izajáše 9:6, které se týká Mesiáše, bylo předpověděno, že bude nazván „Silný bůh“, ale ne Všemohoucí Bůh, a že bude „Věčný otec“ všech, kdo budou mít výsadu žít jako jeho poddaní. Toho bude dosaženo horlivostí jeho Otce, „Jehovy vojsk“. (Iz 9:7) Je jisté, že když na základě své nadvlády nad lidmi a démony (1Ja 5:19; Lk 11:14–18) je jako „bůh“ (2Ko 4:4) označen Boží Protivník, Satan Ďábel, pak je mnohem větší důvod a je mnohem vhodnější označit jako ‚boha‘, jako ‚jediného zplozeného boha‘, Božího prvorozeného Syna; tak je totiž nazván v nejspolehlivějších rukopisech Jana 1:18.

Když Ježíše jeho odpůrci obvinili, že ‚se dělá bohem‘, odpověděl: „Není napsáno ve vašem Zákoně: ‚Řekl jsem: „Jste bohové“‘? Jestliže nazval ‚bohy‘ ty, proti nimž přišlo Boží slovo, a Písmo přece nemůže být prohlášeno za neplatné, říkáte mně, kterého Otec posvětil a vyslal do světa: ‚Rouháš se‘, protože jsem řekl, že jsem Boží Syn?“ (Jan 10:31–37) Ježíš zde citoval Žalm 82, kde jsou lidští soudci, které Bůh odsoudil za to, že nesoudili podle práva, nazváni „bohové“. (Ža 82:1, 2, 6, 7) Ježíš tak ukázal, jak nerozumné je obviňovat ho z rouhání kvůli tomu, že prohlásil, že je nikoli Bůh, ale Boží Syn.

Toto obvinění z rouhání bylo vyvoláno tím, že Ježíš řekl: „Já a Otec jsme jedno.“ (Jan 10:30) Ježíš však netvrdil, že je Otcem nebo Bohem; je to patrné z jeho odpovědi, o níž jsme už částečně uvažovali. To, že jsou jedno, jak Ježíš řekl, je třeba chápat v souladu s kontextem tohoto výroku. Ježíš mluvil o svých  skutcích a o péči o „ovce“, které ho budou následovat. Jeho skutky i jeho slova ukazovaly, že mezi ním a jeho Otcem je jednota, nikoli nejednota či nesoulad, což je myšlenka, kterou ve své odpovědi stále zdůrazňoval. (Jan 10:25, 26, 37, 38; srovnej Jana 4:34; 5:30; 6:38–40; 8:16–18.) Pokud jde o jeho „ovce“, byli Ježíš i jeho Otec jednotní také v tom, že takovým lidem podobným ovcím poskytovali ochranu a vedli je k věčnému životu. (Jan 10:27–29; srovnej Ez 34:23, 24.) Ježíšova modlitba za to, aby všichni jeho učedníci, tedy i ti, kteří se jimi teprve stanou, byli jednotní, ukazuje, že jednotnost čili shoda mezi Ježíšem a jeho Otcem se netýkala toho, že by byli totožní jakožto osoba, ale týkala se záměru a jednání. V tomto ohledu mohou Ježíšovi učedníci být ‚všichni jedno‘, stejně jako jsou jedno Ježíš a jeho Otec. (Jan 17:20–23)

V souladu s tím Ježíš na Tomášovu otázku odpověděl: „Kdybyste mě byli poznali, byli byste také poznali mého Otce; od této chvíle ho znáte a viděli jste ho.“ Když Ježíš odpovídal na Filipovu otázku, dodal: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:5–9) Ježíšovo následující vysvětlení opět ukazuje, že to tak bylo proto, že věrně zastupoval svého Otce, říkal to, co říkal jeho Otec, a dělal to, co dělal jeho Otec. (Jan 14:10, 11; srovnej Jana 12:28, 44–49.) Při stejné příležitosti, večer před svou smrtí, Ježíš těmto učedníkům řekl: „Otec je větší než já.“ (Jan 14:28)

To, že učedníci ‚viděli‘ Otce v Ježíšovi, je možné pochopit také ve světle dalších příkladů v Písmu. Například Jákob řekl Esauovi: „Uviděl [jsem] tvůj obličej, jako kdybych viděl obličej Boží, neboť jsi mě přijal se zalíbením.“ Řekl to, protože Esauova reakce byla v souladu s Jákobovou modlitbou k Bohu. (1Mo 33:9–11; 32:9–12) Když Bůh kladl z větrné bouře Jobovi otázky, které mu měly pomoci porozumět některým věcem, Job řekl: „Z doslechu jsem o tobě slyšel, ale nyní tě přece vidí mé vlastní oko.“ (Job 38:1; 42:5, viz také Sd 13:21, 22.) ‚Oči jeho srdce‘ byly osvíceny. (Srovnej Ef 1:18.) Ježíšův výrok o tom, že jeho učedníci viděli Otce, má být tedy chápán obrazně, a ne doslova; je to patrné z Ježíšových slov zapsaných v Janovi 6:45 a také ze skutečnosti, že Jan, dlouhou dobu po Ježíšově smrti, napsal: „Žádný člověk nikdy neviděl Boha; jediný zplozený bůh, který je na místě u Otcovy náruče, ten jej vysvětlil.“ (Jan 1:18; 1Ja 4:12)

Co měl Tomáš na mysli, když Ježíšovi řekl: „Můj Pane a můj Bože“?

Když se Ježíš zjevil Tomášovi a dalším apoštolům, čímž se rozptýlily Tomášovy pochybnosti o Ježíšově vzkříšení, Tomáš, který se právě přesvědčil, Ježíšovi řekl: „Můj Pane a můj Bože! [doslova „Ty Pane můj a ty Bože (ho The·osʹ) můj].“ (Jan 20:24–29) Tento výrok pokládají někteří učenci za slova údivu, která Tomáš řekl Ježíšovi, ale která ve skutečnosti adresoval Bohu, Ježíšovu Otci. Jiní znalci ale tvrdí, že na základě původního řeckého textu se na tato slova musí pohlížet jako na slova určená Ježíšovi. I kdyby to tak bylo, muselo by vyjádření „Můj Pane a můj Bože“ být v souladu se zbývající částí inspirovaného Písma. Zpráva ukazuje, že předtím Ježíš svým učedníkům sdělil: „Vystupuji ke svému Otci a vašemu Otci a ke svému Bohu a vašemu Bohu.“ Neexistuje tedy žádný důvod pro názor, že by si Tomáš myslel, že Ježíš je Všemohoucí Bůh. (Jan 20:17) Když pak Jan popisoval Tomášovo setkání se vzkříšeným Ježíšem, o této zprávě a jí podobných se vyjádřil: „Tato však byla zapsána proto, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Boží Syn, a abyste prostřednictvím jeho jména měli život, protože věříte.“ (Jan 20:30, 31)

Tomáš Ježíše možná oslovil „můj Bože“ v tom smyslu, že Ježíš byl „bůh“, ale ne Všemohoucí Bůh, ‚jediný pravý Bůh‘, k němuž se Ježíš modlil, jak to Tomáš často slyšel. (Jan 17:1–3) Nebo je možné, že Ježíše oslovil „můj Bože“ v podobném smyslu, v jakém se vyjadřovali Tomášovi předkové, jejichž výroky jsou zapsané v Hebrejských písmech, která Tomáš dobře znal. Lidé, které při různých příležitostech navštívil či oslovil anděl poslaný od Jehovy, a někdy i pisatelé Bible, kteří zprávu o takové události zapisovali, pohlíželi na takového andělského posla a mluvili o něm tak, jako by to byl Jehova Bůh. (Srovnej 1Mo 16:7–11, 13; 18:1–5, 22–33; 32:24–30; Sd 6:11–15; 13:20–22.) Bylo to proto, že andělský posel zastupoval Jehovu, mluvil v jeho jménu, možná používal zájmeno první osoby v jednotném čísle, a snad dokonce říkal: „Jsem pravý Bůh.“ (1Mo 31:11–13; Sd 2:1–5) V tomto smyslu tedy mohl Tomáš mluvit k Ježíšovi jako ke ‚svému Bohu‘, a přitom připouštět či uznávat, že Ježíš je zástupce či mluvčí pravého Boha. Ať už to bylo jakkoli, je jisté, že Tomášova slova nejsou v rozporu s prohlášením Ježíše, které Tomáš sám slyšel, totiž: „Otec je větší než já.“ (Jan 14:28)

Ježíšovo narození na zemi. Než se Ježíš narodil na zemi, objevovali se na této planetě andělé v lidské podobě. Ti na sebe pro danou příležitost zřejmě brali vhodná hmotná těla, a když splnili své pověření, tak se zase odhmotnili. (1Mo 19:1–3; Sd 6:20–22; 13:15–20) Zůstali tedy duchovními tvory, a hmotné tělo používali pouze dočasně. Když měl ale na zemi přijít Boží syn a stát se člověkem Ježíšem, bylo to jinak. V Janovi 1:14 čteme, že „se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi“. Proto o sobě mohl Ježíš mluvit jako o „Synu člověka“. (Jan 1:51; 3:14, 15) Na vyjádření „přebývalo [doslova „stanovalo“] mezi námi“ poukazují někteří znalci a tvrdí, že z těchto slov vyplývá, že Ježíš nebyl skutečný člověk, ale že byl  vtělením. Podobná slova však vzhledem k sobě používá i apoštol Petr a on očividně vtělením nebyl. (2Pe 1:13, 14)

Inspirovaná zpráva říká: „Narození Ježíše Krista však bylo takové: Během času, kdy jeho matka Marie byla zaslíbena k manželství Josefovi, se zjistilo, že je těhotná ze svatého ducha předtím, než se vzali.“ (Mt 1:18) Dříve než k tomu došlo, Jehovův andělský posel sdělil panenské dívce Marii, že na ni sestoupí Boží svatý duch a zastíní ji Boží moc, a tak ‚počne ve svém lůně‘. (Lk 1:30, 31, 34, 35) Vzhledem k tomu, že skutečně došlo k početí, zdá se, že Jehova způsobil oplodnění zárodečné čili vaječné buňky v Mariině děloze, a to tak, že život svého prvorozeného Syna přenesl z duchovní říše na zemi. (Ga 4:4) Pouze tak si dítě, které se nakonec narodilo, mohlo zachovat totožnost osoby, která přebývala v nebi jako Slovo, a pouze tak mohlo být skutečným synem Marie, a tudíž i skutečným potomkem Mariiných předků Abrahama, Izáka, Jákoba, Judy a krále Davida a zákonným dědicem slibů, které jim Bůh dal. (1Mo 22:15–18; 26:24; 28:10–14; 49:10; 2Sa 7:8, 11–16; Lk 3:23–34; viz heslo RODOKMEN JEŽÍŠE KRISTA.) Je tedy pravděpodobné, že v určitých tělesných rysech se narozené dítě podobalo své židovské matce.

Marie byla potomkem hříšného Adama, a proto byla nedokonalá a hříšná. Vzniká tedy otázka, jak mohl být Ježíš, Mariin ‚prvorozený‘ syn (Lk 2:7), ve svém hmotném těle dokonalý a bez hříchu. Novodobí genetikové sice dospěli k mnoha poznatkům o zákonech dědičnosti a o dominantních a recesívních znacích, ale nemají žádné zkušenosti s tím, co přinese spojení něčeho dokonalého s něčím nedokonalým, jako to bylo v případě početí Ježíše. Z výsledků, které popisuje Bible, se zdá, že dokonalá mužská životní síla (která způsobila početí) vymazala z Mariiny zárodečné buňky jakoukoli nedokonalost, a tak už na začátku vznikl dokonalý genetický vzor a začal dokonalý vývoj embrya. Ať už to bylo jakkoli, tehdejší působení Božího svatého ducha bylo zárukou toho, že se Boží záměr zdaří. Přesně jak anděl Gabriel Marii vysvětlil, zastínila ji „moc Nejvyššího“, takže to, co se narodilo, bylo svaté, Boží Syn. Boží svatý duch ihned od početí vytvořil jakoby ochrannou zeď, takže vyvíjející se embryo nemohla poškodit neboli porušit nedokonalost nebo nějaká škodlivá síla. (Lk 1:35)

Vzhledem k tomu, že se mohl narodit díky působení Božího svatého ducha, vděčil Ježíš za svůj lidský život svému nebeskému Otci, a ne nějakému muži, například svému adoptivnímu otci Josefovi. (Mt 2:13–15; Lk 3:23) Jak čteme v Hebrejcům 10:5, Jehova Bůh ‚pro něho připravil tělo‘, a Ježíš byl už od početí skutečně „neposkvrněný, oddělený od hříšníků“. (Heb 7:26; srovnej Jana 8:46; 1Pe 2:21, 22.)

Proroctví týkající se Mesiáše v Izajášovi 52:14, kde se mluví o „znetvoření, pokud jde o jeho vzhled“, se na Ježíše, Mesiáše, tedy musí vztahovat pouze v obrazném smyslu. (Srovnej v. 7 téže kapitoly.) Ježíš Kristus byl sice po tělesné stránce dokonalý, ale kvůli poselství pravdy a spravedlnosti, které odvážně hlásal, se jevil jako odporný očím pokryteckých odpůrců, kteří v něm, jak tvrdili, viděli Belzebubova prostředníka, člověka posedlého démonem a rouhavého podvodníka. (Mt 12:24; 27:39–43; Jan 8:48; 15:17–25) Podobné to bylo i v případě Ježíšových učedníků; poselství, které hlásali, bylo lidem, kteří ho přijímali, „sladkou vůní“ života, ale těm, kdo ho odmítali, bylo vůní smrti. (2Ko 2:14–16)

Doba Ježíšova narození a délka jeho služby. Ježíš se velmi pravděpodobně narodil v měsíci etanimu (září/říjen) roku 2 př. n. l., byl pokřtěn přibližně ve stejném období v roce 29 n. l. a zemřel asi v 15.00 hodin v pátek 14. dne jarního měsíce nisanu (březen/duben) roku 33 n. l. Základem pro tato data jsou následující údaje.

Ježíš se narodil přibližně šest měsíců po tom, co se narodil jeho příbuzný Jan (Křtitel), když byl římským císařem Caesar Augustus (31 př. n. l. až 14 n. l.) a místodržitelem v Sýrii Quirinius (pokud jde o pravděpodobné údaje o tom, kdy byl Quirinius v úřadu, viz heslo SOUPIS), a ke konci vlády Heroda Velikého nad Judeou. (Mt 2:1, 13, 20–22; Lk 1:24–31, 36; 2:1, 2, 7)

Ježíšovo narození ve vztahu k Herodově smrti. I když je datum Herodovy smrti sporné, existují důležité doklady, které svědčí o tom, že Herodes zemřel v roce 1 př. n. l. (Viz hesla HERODES č. 1, Datum jeho smrti; CHRONOLOGIE, Zatmění měsíce.) Mezi narozením Ježíše a Herodovou smrtí se přihodila řada věcí — například Ježíš byl osmého dne obřezán (Lk 2:21) a 40 dní po svém narození přinesen do chrámu v Jeruzalémě (Lk 2:22, 23; 3Mo 12:1–4, 8); astrologové cestovali „z východních končin“ do Betléma (kde Ježíš už nebyl v jeslích, ale v jednom domě; Mt 2:1–11; srovnej Lk 2:7, 15, 16); Josef a Marie utekli s dítětem do Egypta (Mt 2:13–15), a potom, když si Herodes uvědomil, že astrologové neuposlechli jeho pokyny, nechal v Betlémě a jeho oblastech povraždit všechny chlapce od dvouletých níže (z toho vyplývá, že Ježíš tehdy nebyl novorozenec). (Mt 2:16–18) Skutečnost, že se Ježíš narodil na podzim roku 2 př. n. l., poskytuje dostatek času, aby se mohly odehrát všechny události mezi Ježíšovým narozením a smrtí Heroda Velikého, což bylo pravděpodobně v roce 1 př. n. l. Existuje však další důvod, proč Ježíšovo narození řadíme do roku 2 př. n. l.

 Vztah k Janově službě. Dalším podkladem pro data uvedená na začátku tohoto oddílu jsou slova u Lukáše 3:1–3, která ukazují, že Jan Křtitel začal kázat a křtít v „patnáctém roce vlády Tiberia Caesara“. Tento 15. rok začal ve druhé polovině roku 28 n. l. a trval až do srpna či září roku 29 n. l. (Viz heslo TIBERIUS.) Někdy během Janovy služby přišel k Janovi Ježíš a byl pokřtěn. Když potom sám začal sloužit, bylo Ježíšovi „asi třicet let“. (Lk 3:21–23) Ve třiceti letech, což byl věk, ve kterém se David stal králem, Ježíš už nebyl podřízen svým lidským rodičům. (2Sa 5:4, 5; srovnej Lk 2:51.)

Ze slov ve 4. Mojžíšově 4:1–3, 22, 23, 29, 30 vyplývá, že pod smlouvou Zákona šli do svatyně sloužit ti „od třicetiletých výše“. Je rozumné se domnívat, že ve stejném věku zahájil svou službu Jan Křtitel, Levita a syn kněze; nebyla to ovšem služba v chrámu, ale bylo to zvláštní pověření, které mu dal Jehova. (Lk 1:1–17, 67, 76–79) To, že se Písmo konkrétně (dvakrát) zmiňuje o věkovém rozdílu mezi Janem a Ježíšem, a vzájemný vztah mezi objevením se Jehovova anděla a oznámením poselství o narození těchto dvou synů Alžbětě a Marii (Lk 1) poskytují dostatečný základ pro závěr, že Jan a Ježíš vykonávali svou službu v podobném časovém sledu, tedy že šest měsíců po tom, co svou službu začal Jan (v úloze Ježíšova předchůdce), zahájil svou činnost Ježíš.

Z toho vyplývá, že se Jan narodil 30 let před tím, než v 15. roce Tiberiovy vlády začal sloužit, tedy někdy mezi druhou polovinou roku 3 př. n. l. a srpnem/zářím roku 2 př. n. l.; Ježíš se narodil o šest měsíců později.

Důkazy, že Ježíšova služba trvala tři a půl roku. Prostřednictvím zbývajícího dokladu — chronologie — je možné dojít k ještě jednoznačnějšímu závěru. Tento doklad se týká délky Ježíšovy služby a doby, kdy zemřel. Proroctví zapsané v Danielovi 9:24–27 (které je podrobně rozebráno po heslem SEDMDESÁT TÝDNŮ) poukazuje na to, že na začátku 70. „týdne“ let (Da 9:25) se objeví Mesiáš a že k jeho obětní smrti dojde uprostřed neboli „v polovině“ posledního týdne; tím skončí platnost obětí a obětních darů pod smlouvou Zákona. (Da 9:26, 27; srovnej Heb 9:9–14; 10:1–10.) To znamená, že služba Ježíše Krista trvala tři a půl roku (polovinu sedmiletého „týdne“).

Jestliže Ježíšova služba trvala tři a půl roku a skončila jeho smrtí v době Pasachu, musely do tohoto období spadat celkem čtyři Pasachy. Tyto čtyři Pasachy jsou doloženy v Janovi 2:13; 5:1; 6:4 a 13:1. V Janovi 5:1 se o Pasachu konkrétně nemluví; je tam zmínka pouze o ‚svátku Židů‘ (v jistých starověkých rukopisech je před slovem „svátek“ určitý člen). Existují však spolehlivé důvody pro to, že je tím myšlen Pasach, a ne nějaký jiný každoroční svátek.

Předtím, v Janovi 4:35, je zmínka o tom, že Ježíš řekl: „Jsou ještě čtyři měsíce, než přijde žeň.“ Období žně, zejména pak sklizně ječmene, začínalo přibližně v době Pasachu (14. nisanu). Ježíš svá slova tedy pronesl čtyři měsíce před Pasachem čili přibližně v měsíci kislevu (listopad/prosinec). V kislevu se slavil poexilní Svátek zasvěcení, ale nebyl to jeden z těch významných svátků, kterých se Izraelité museli účastnit v Jeruzalémě. (2Mo 23:14–17; 3Mo 23:4–44) Podle židovské tradice se oslavy konaly v mnoha synagógách po celé zemi. (Viz heslo SVÁTEK ZASVĚCENÍ.) Později se v Janovi 10:22 píše, že Ježíš se jednoho takového Svátku zasvěcení v Jeruzalémě zúčastnil; zdá se však, že v tom území už pobýval od předchozího svátku, Svátku chýší, a tudíž tam za tím účelem zvlášť necestoval. Naproti tomu ze slov v Janovi 5:1 jasně vyplývá, že se právě kvůli konkrétnímu ‚svátku Židů‘ Ježíš vydal z Galileje (Jan 4:54) do Jeruzaléma.

Jediným svátkem, který v době od kislevu do Pasachu Židé ještě slavili, byl Purim; konal se v adaru (únor/březen), asi měsíc před Pasachem. Ale poexilní svátek Purim se také po celé zemi slavil v domácnostech a synagógách. (Viz heslo PURIM.) Zdá se tedy, že ‚svátkem Židů‘, o kterém se mluví v Janovi 5:1, byl Pasach; tím, že se ho v Jeruzalémě Ježíš tehdy zúčastnil, dodržel Zákon, který Bůh dal Izraeli. Je sice pravda, že Jan potom zaznamenal pouze několik událostí před další zmínkou o Pasachu (Jan 6:4), ale z úvahy nad tabulkou Hlavní události Ježíšova pozemského života vyplyne, že Janovo pojednání o počátcích Ježíšovy služby bylo velmi zkráceno, protože Jan vynechal mnoho událostí, o nichž už psali další tři evangelisté. Ale rozsáhlá Ježíšova činnost, jak o ní psali tito další evangelisté (Matouš, Marek a Lukáš), ve skutečnosti potvrzuje závěr, že mezi výročními slavnostmi Pasach, o nichž se píše v Janovi 2:13 a 6:4, byl skutečně ještě jeden Pasach.

Doba jeho smrti. Podle židovského kalendáře Ježíš Kristus zemřel na jaře, v den Pasachu, 14. nisanu (čili abibu). (Mt 26:2; Jan 13:1–3; 2Mo 12:1–6; 13:4) Toho roku připadl Pasach na šestý den v týdnu (Židé jej počítali od západu slunce ve čtvrtek do západu slunce v pátek). To je zřejmé ze slov v Janovi 19:31, která ukazují, že příští den byl „velký“ Sabat. Sabat následoval po Pasachu vždycky, bez ohledu na to, který den v týdnu to byl. (3Mo 23:5–7) Když se však tento zvláštní Sabat překrýval s běžným Sabatem (sedmým dnem v týdnu), říkalo se mu ‚velký Sabat‘. Ježíš tedy zemřel v pátek 14. nisanu kolem 15.00 hod. (Lk 23:44–46)

Shrnutí důkazů. Shrneme-li to, pak vzhledem k tomu, že Ježíš zemřel v jarním měsíci nisanu,  musel svou službu, kterou podle Daniela 9:24–27 začal o tři a půl roku dříve, zahájit na podzim, přibližně v měsíci etanimu (září/říjen). Jan tedy musel začít sloužit na jaře roku 29 n. l. (v 15. roce Tiberiovy vlády). Z toho tedy vyplývá, že se Jan narodil na jaře roku 2 př. n. l. a Ježíš asi o šest měsíců později, na podzim roku 2 př. n. l.; sloužit Ježíš začal o 30 let později, na podzim roku 29 n. l., a zemřel v roce 33 n. l. (14. nisanu, na jaře, jak už bylo vysvětleno).

Neexistuje podklad pro to, že se narodil v zimě. Pro 25. prosinec, což je všeobecně rozšířené datum Ježíšova narození, není v Písmu žádný podklad. Z mnoha encyklopedických publikací vyplývá, že toto datum má kořeny v pohanském svátku. O původu oslav konaných dne 25. prosince jezuitský učenec Urbanus Holzmeister napsal:

„Dnes se všeobecně připouští, že popudem pro oslavu dne 25. prosince byl svátek, který toho dne slavili pohané. Už Petavius [francouzský jezuitský učenec, 1583–1652] si správně povšiml, že 25. prosince se slavilo ‚narození nepřemožitelného slunce‘.

Tento svátek dokládají: (a) Kalendář Furia Dionysia Filocala sestavený v roce 354 [n. l.] a uvádějící: ‚25. prosinec, N[arozeniny] nepřemožitelného (Slunce)‘; (b) kalendář astrologa Antiocha (sestavený kolem roku 200 [n. l.]): ‚Měsíc prosinec . . . 25. . . . narozeniny Slunce, den se prodlužuje‘; (c) César Iulianus [Iulianus Odpadlík, císař v letech 361–363 n. l.] doporučil hry, které se konaly vždy koncem roku na počest slunce, kterému se říkalo ‚nepřemožitelné slunce‘.“ (Chronologia vitae Christi [Chronologie Kristova života], Pontificium Institutum Biblicum, Řím, 1933, s. 46)

Snad nejzřejmější důkaz toho, že 25. prosinec uváděný jako datum Ježíšova narození je nesprávný, vyplývá z Písma, kde se píše, že v noci, kdy se Ježíš narodil, byli pastýři na polích a hlídali svá stáda. (Lk 2:8, 12) Už v podzimním měsíci bulu (říjen/listopad) totiž začínalo období dešťů (5Mo 11:14) a pastýři na noc sháněli stáda do chráněných přístřešků. Následující měsíc, kislev (devátý měsíc židovského kalendáře [listopad/prosinec]), byl měsíc chladný a deštivý (Jer 36:22; Ezr 10:9, 13), a v tebetu (prosinec/leden) dosahovaly teploty nejnižších hodnot v celém roce, přičemž v hornatých oblastech někdy sněžilo. To, že pastýři byli v noci na polích, tedy odpovídá důkazům, které ukazují, že se Ježíš narodil na začátku podzimního měsíce etanimu. (Viz hesla BUL; KISLEV.)

Ještě další skutečnost mluví proti tomu, že se Ježíš narodil v prosinci. Je totiž velmi nepravděpodobné, že by římský císař vybral tento chladný, deštivý zimní měsíc k tomu, aby kvůli soupisu museli jeho židovští poddaní (kteří se často bouřili) cestovat „každý do svého vlastního města“. (Lk 2:1–3; srovnej Mt 24:20; viz heslo TEBET.)

Ježíšovo mládí. Zpráva o Ježíšově mládí je velmi stručná. Narodil se v Betlémě v Judeji, rodném městě krále Davida, a když se jeho rodina vrátila z Egypta, vzali ho rodiče do Nazaretu v Galileji. Tím vším se splnila Boží proroctví. (Mt 2:4–6, 14, 15, 19–23; Mi 5:2; Oz 11:1; Iz 11:1; Jer 23:5) Ježíšův adoptivní otec Josef byl tesař (Mt 13:55) a velmi pravděpodobně nebyl příliš majetný. (Srovnej Lk 2:22–24 s 3Mo 12:8.) Je tedy zřejmé, že Ježíš, který první den svého lidského života spal ve stáji, strávil své dětství v poměrně skromných poměrech. Nazaret nebyl z historického hlediska žádné význačné město, přestože ležel poblíž dvou hlavních obchodních cest. Je možné, že na něj mnoho Židů pohlíželo svrchu. (Srovnej Jana 1:46; viz VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 539; heslo NAZARET.)

O prvních letech Ježíšova života se ví pouze to, že „malé dítě dále rostlo a sílilo a bylo naplňováno moudrostí a zůstávala na něm Boží přízeň“. (Lk 2:40) V průběhu času se rodina rozrostla, protože se Josefovi a Marii narodili čtyři synové a několik dcer. (Mt 13:54–56) Mariin ‚prvorozený‘ syn (Lk 2:7) tedy nevyrůstal jako jedináček. Tím se nepochybně vysvětluje, proč teprve nějakou dobu potom, co se vydali na cestu z Jeruzaléma, si jeho rodiče uvědomili, že jejich nejstarší syn Ježíš s nimi není. Tato událost, při níž Ježíš (jakožto dvanáctiletý chlapec) navštívil chrám, kde rozmlouval s židovskými učiteli, kteří jím byli udiveni, je jedinou epizodou z Ježíšova mládí, která je v Písmu podrobněji vylíčena. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 538) Z toho, co svým ustaraným rodičům odpověděl, když ho našli, vyplývá, že Ježíš věděl o svém zázračném narození a že si uvědomoval, že je budoucí Mesiáš. (Lk 2:41–52) Je logické se domnívat, že mu jeho matka a adoptivní otec sdělili informace, které dostali při návštěvách anděla, a také proroctví Simeona a Anny, proroctví, která byla pronesena, když 40 dní po Ježíšově narození rodina poprvé navštívila Jeruzalém. (Mt 1:20–25; 2:13, 14, 19–21; Lk 1:26–38; 2:8–38)

Nic nenasvědčuje tomu, že by Ježíš během svého dětství měl nebo projevoval zázračné schopnosti, jak to klamně tvrdí smyšlené příběhy zapsané v některých apokryfních knihách, například v takzvaném Tomášově evangeliu. Když během své služby proměnil v Káně vodu ve víno, byl to ‚začátek jeho znamení‘. (Jan 2:1–11) V době, kdy byl se svou rodinou ještě v Nazaretu, Ježíš velmi pravděpodobně nedával okázale najevo, že jakožto dokonalý člověk je moudřejší a nadřazenější. Dokladem toho by mohla být ta skutečnost, že když vykonával svou pozemskou službu, jeho nevlastní bratři v něho neuvěřili a pochybnosti  vzhledem k němu měla také většina obyvatel Nazaretu. (Jan 7:1–5; Mr 6:1, 4–6)

Je však zřejmé, že obyvatelé Nazaretu Ježíše dobře znali (Mt 13:54–56; Lk 4:22); svými vynikajícími vlastnostmi a svou osobností musel být jistě pověstný přinejmenším mezi těmi lidmi, kteří oceňovali spravedlnost a dobrotu. (Srovnej Mt 3:13, 14.) O Sabatu se vždy pravidelně účastnil bohoslužby v synagóze. Z toho, že dokázal najít určité pasáže z Posvátných spisů a také je číst, je vidět, že se mu dostalo vzdělání; nenavštěvoval však rabínské školy „vyššího vzdělání“. (Lk 4:16; Jan 7:14–16)

Zpráva o Ježíšově mládí je opravdu stručná. Je to možná proto, že Jehova Ježíše ještě nepomazal jako ‚Krista‘ (Mt 16:16) a že Ježíš ještě nezačal vykonávat úkol, který od Boha dostal. Bylo sice nutné, aby se narodil, aby prožil své dětství a dospěl, ale bylo to podružné, byl to prostředek k dosažení určitého cíle. Vyplývá to ze slov, která Ježíš později řekl římskému místodržiteli Pilátovi: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě.“ (Jan 18:37)

Jeho křest. Když byl na Ježíše při jeho křtu vylit svatý duch, stal se Ježíš skutečným Mesiášem čili Kristem, Božím pomazaným (je zřejmé, že když andělé při oznámení Ježíšova narození použili tento titul, mělo to prorocký význam; Lk 2:9–11, povšimni si také v. 25, 26). Šest měsíců Jan ‚připravoval cestu‘ pro „Boží prostředek záchrany“. (Lk 3:1–6) Ježíšovi bylo nyní „asi třicet let“ a byl pokřtěn i přes Janovy počáteční námitky, které Jan měl proto, že dosud křtil pouze kajícné hříšníky. (Mt 3:1, 6, 13–17; Lk 3:21–23) Ježíš však byl bez hříchu, a tudíž nebyl pokřtěn na znamení pokání, ale svým křtem potvrdil, že se dává k dispozici k činění vůle svého Otce. (Srovnej Heb 10:5–9.) Když „vystoupil z vody“ a zatímco se modlil, „viděl, jak se nebesa rozdělují“, jak na něho sestupuje Boží duch v podobě holubice a z nebe je slyšet Jehovův hlas, který říká: „Ty jsi můj milovaný Syn; schválil jsem tě.“ (Mt 3:16, 17; Mr 1:9–11; Lk 3:21, 22)

Vylitím Božího ducha se Ježíšovi v jeho mysli jistě osvětlilo mnoho věcí. Slova, která potom pronesl, a zejména důvěrná modlitba k jeho Otci v noci o Pasachu roku 33 n. l., ukazují, že Ježíš si vybavil svou předlidskou existenci a všechno, co od svého Otce slyšel a co jeho Otec dělal, a také slávu, kterou on sám měl předtím v nebesích. (Jan 6:46; 7:28, 29; 8:26, 28, 38; 14:2; 17:5) Je možné, že když byl pokřtěn a pomazán, v mysli mu ožily vzpomínky na toto všechno.

Tím, že byl pomazán svatým duchem, dostal pověření vykonávat dílo kázání a vyučování (Lk 4:16–21) a také sloužit jako Boží Prorok. (Sk 3:22–26) Ale především byl jmenován a zplnomocněn, aby se stal Jehovovým slíbeným Králem, dědicem Davidova trůnu (Lk 1:32, 33, 69; Heb 1:8, 9) a navěky trvajícího Království. Proto mohl později říci farizeům: „Boží království je ve vašem středu.“ (Lk 17:20, 21) Kromě toho byl Ježíš pomazán na Božího Velekněze, ovšem ne jako Áronův potomek, ale podle způsobu krále a zároveň kněze Melchisedeka. (Heb 5:1, 4–10; 7:11–17)

Ježíš byl Božím Synem už od svého narození, stejně jako byl ‚synem Božím‘ dokonalý člověk Adam. (Lk 3:38; 1:35) Jako Božího Syna označovali andělé Ježíše už od jeho narození. A proto se zdá být logické, že když byl slyšet Otcův hlas, který po Ježíšově křtu doprovázel Ježíšovo pomazání Božím duchem a který říkal „Ty jsi můj milovaný Syn; schválil jsem tě“ (Mr 1:11), znamenalo to více než jen uznání Ježíšovy totožnosti. Tato slova byla důkazem toho, že Ježíš byl tehdy zplozen či zrozen Bohem jako jeho duchovní Syn, jakoby „se narodil znovu“ s právem na to, že opět bude žít jako Boží duchovní Syn v nebesích. (Srovnej Jana 3:3–6; 6:51; 10:17, 18; viz hesla JEDINÝ ZPLOZENÝ; KŘEST.)

Jeho klíčová úloha v Božím záměru. Jehova Bůh považoval za vhodné, aby se jeho prvorozený Syn stal ústřední čili klíčovou postavou v uskutečňování všech Jeho záměrů (Jan 1:14–18; Kol 1:18–20; 2:8, 9), ústředním bodem, na nějž se mělo soustředit světlo všech proroctví a z něhož se jejich světlo mělo šířit (1Pe 1:10–12; Zj 19:10; Jan 1:3–9), řešením všech problémů, které vznikly Satanovou vzpourou (Heb 2:5–9, 14, 15; 1Ja 3:8), a základem, na němž měl Bůh vystavět všechna budoucí opatření pro věčné blaho své univerzální rodiny v nebi i na zemi. (Ef 1:8–10; 2:20; 1Pe 2:4–8) Díky tomu, že má tak důležitou úlohu v Božím záměru, mohl Ježíš oprávněně a bez nadsázky říci: „Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ (Jan 14:6)

‚Posvátné tajemství.‘ Záměr, který Bůh má a který zjevil v Ježíši Kristu, zůstal ‚posvátným tajemstvím [neboli záhadou] . . . po dlouhotrvající časy uchovávaným v mlčení‘. (Ří 16:25–27) Po dobu více než 4 000 let od vzpoury v Edenu lidé víry stále očekávali splnění Božího slibu, že „semeno“ zhmoždí hlavu Protivníka, který má podobu hada, a tak lidstvu přinese úlevu. (1Mo 3:15) Téměř 2 000 let lidé vkládali naděje ve smlouvu, kterou Jehova uzavřel s Abrahamem ohledně „semene“, jež „si vezme do vlastnictví bránu svých nepřátel“ a jehož prostřednictvím si budou žehnat všechny národy země. (1Mo 22:15–18)

Když nakonec „přišla plná hranice času, Bůh vyslal svého Syna“. Jeho prostřednictvím odhalil význam „posvátného tajemství“, dal definitivní odpověď na  spornou otázku, kterou vznesl Boží Protivník (viz heslo JEHOVA, Nejdůležitější sporná otázka je otázka morální), a výkupní obětí svého Syna opatřil prostředek pro vyplacení poslušného lidstva z hříchu a smrti. (Ga 4:4; 1Ti 3:16; Jan 14:30; 16:33; Mt 20:28) Tak Jehova rozptýlil jakoukoli nejistotu či nejasnost, které by ohledně jeho záměru mohly v mysli jeho služebníků vzniknout. Proto apoštol píše, že ‚ať je Božích slibů jakkoli mnoho, staly se Ano prostřednictvím Ježíše Krista‘. (2Ko 1:19–22)

‚Posvátné tajemství‘ se netýkalo pouze určení totožnosti Božího Syna. Spíše se týkalo úlohy, která byla Božímu Synovi dána v rámci Božího předem stanoveného záměru, a také se týkalo zjevení a uskutečnění tohoto záměru prostřednictvím Ježíše Krista. Tento záměr, který byl tak dlouho tajemstvím, byl „pro správu na plné hranici ustanovených časů, totiž opět shromáždit všechny věci v KRISTU, věci v nebesích a věci na zemi“. (Ef 1:9, 10)

Jednou ze stránek „posvátného tajemství“, které je spojeno s Ježíšem Kristem, je jeho postavení hlavy v nové nebeské vládě. Členy této vlády mají být osoby (Židé i Nežidé), které byly vybrány z obyvatel země, a sférou působení této vlády má být nebe i země. Proto ve vidění zapsaném v Danielovi 7:13, 14 se někdo „podobný synu člověka“ (což je titul, který je v souvislosti s Ježíšem Kristem často používán [Mt 12:40; 24:30; Lk 17:26; srovnej Zj 14:14]) objevuje na Jehovových nebeských nádvořích a je mu dáno „panství a důstojnost a království, aby dokonce jemu sloužily všechny národy, národnostní skupiny a jazyky“. Ve stejném vidění je však ukázáno, že se s tímto ‚synem člověka‘ podílejí na jeho Království, panování a majestátnosti také „svatí Nejvýše postaveného“. (Da 7:27) Když byl Ježíš na zemi, vybral mezi svými učedníky první budoucí členy své vlády Království. Potom‚ co ‚s ním setrvali v jeho zkouškách‘, učinil s nimi smlouvu o Království a ke svému Otci se modlil, aby je Otec posvětil (čili aby je učinil „svatými“), a prosil ho: „Aby také oni byli se mnou, kde jsem já, aby spatřili mou slávu, kterou jsi mi dal.“ (Lk 22:28, 29; Jan 17:5, 17, 24) Vzhledem k tomu, že tímto způsobem je s Kristem spojen křesťanský sbor, má i on určitý význam v ‚posvátném tajemství‘, jak to pod inspirací později vyjádřil apoštol. (Ef 3:1–11; 5:32; Kol 1:26, 27; viz heslo POSVÁTNÉ TAJEMSTVÍ.)

‚Hlavní zprostředkovatel života.‘ Otec projevil nezaslouženou laskavost tím, že Kristus Ježíš předložil svůj dokonalý lidský život jako oběť. Díky tomu mohou být s Kristem v jeho nebeské vládě sjednoceni jeho vyvolení následovníci, a jeho vláda Království také může mít na zemi své poddané. (Mt 6:10; Jan 3:16; Ef 1:7; Heb 2:5; viz heslo VÝKUPNÉ.) Ježíš se tak stal celému lidstvu ‚Hlavním zprostředkovatelem [‚vůdcem‘, Ži; „Knížetem“, KJ; JB] života‘. (Sk 3:15) Základní význam řeckého výrazu, který je zde použit, je „hlavní vůdce“; příbuzné slovo bylo použito v souvislosti s Mojžíšem (Sk 7:27, 35), „panovníkem“ v Izraeli.

Ježíš jakožto „hlavní vůdce“ či „průkopník života“ (Mo) tedy zavedl něco nového a nezbytně nutného pro získání věčného života — je nejen jeho zprostředkovatelem, ale má také výkonnou moc. Je Boží Velekněz, který může lidi úplně očistit od hříchu a osvobodit je od smrtelných účinků hříchu (Heb 3:1, 2; 4:14; 7:23–25; 8:1–3); je ustanovený Soudce, do jehož rukou je svěřen veškerý soud, takže možnost mít užitek z výkupného uvážlivě dává těm lidem, kteří jsou hodni žít pod jeho Královstvím (Jan 5:22–27; Sk 10:42, 43); skrze něho je také možné vzkříšení z mrtvých. (Jan 5:28, 29; 6:39, 40) Jehova Bůh předem stanovil, že svého Syna použije tímto způsobem, a proto „v žádném jiném není záchrana, neboť pod nebem není žádné jiné jméno, jež bylo dáno mezi lidmi, jímž máme být zachráněni“. (Sk 4:12; srovnej 1Ja 5:11–13.)

Tato stránka Ježíšovy autority je zahrnuta také v jeho „jménu“, a proto prostřednictvím tohoto jména mohli Ježíšovi učedníci jakožto zástupci Hlavního zprostředkovatele života uzdravovat lidské neduhy, které byly způsobeny zděděným hříchem, a mohli dokonce křísit mrtvé. (Sk 3:6, 15, 16; 4:7–11; 9:36–41; 20:7–12)

Plný význam jeho „jména“. Je vidět, že Ježíšova smrt na mučednickém kůlu má pro záchranu lidstva velký význam; to, že tuto skutečnost někdo uzná, však rozhodně nevystihuje všechno, co je zahrnuto ve slovech ‚věřit ve jméno Ježíše‘. (Sk 10:43) Ježíš svým učedníkům po svém vzkříšení řekl: „Byla mi dána všechna autorita v nebi a na zemi.“ (Mt 28:18) Těmito slovy jim ukázal, že je v čele vlády, která má univerzální působnost. Apoštol Pavel objasnil, že Ježíšův Otec „neponechal nic, co mu [Ježíšovi] není podřízeno“. Z toho je však očividně vyňat ten, „kdo mu všechno podřídil“, tedy Jehova, Svrchovaný Bůh. (1Ko 15:27; Heb 1:1–14; 2:8) „Jméno“ Ježíše Krista je tedy mnohem znamenitější než jména Božích andělů, protože zahrnuje či představuje nesmírnou výkonnou moc, kterou mu Jehova propůjčil. (Heb 1:3, 4) A tak pouze ti, kdo dobrovolně uznávají toto jméno a sklánějí se před ním v tom smyslu, že se podřizují autoritě, kterou představuje, získají věčný život. (Sk 4:12; Ef 1:19–23; Fil 2:9–11) Musí se upřímně a bez pokrytectví podřizovat měřítkům, která Ježíš příkladně uplatňoval, a ve víře poslouchat přikázání, která dal. (Mt 7:21–23; Ří 1:5; 1Ja 3:23)

 Co je myšleno Ježíšovým ‚jménem‘, kvůli kterému budou křesťany nenávidět všechny národy?

Tato další stránka ‚jména‘ Ježíše je znázorněna v jeho prorockém varování, že jeho následovníci budou ‚předmětem nenávisti všech národů kvůli jeho jménu‘. (Mt 24:9; také Mt 10:22; Jan 15:20, 21; Sk 9:15, 16) Důvodem samozřejmě není to, že jeho jméno představuje jeho úlohu Vykupitele či Výplatce, ale to, že představuje Božího ustanoveného Vládce, Krále králů, před nímž se v podřízenosti mají sklánět všechny národy, pokud nechtějí být zničeny. (Zj 19:11–16; srovnej Ža 2:7–12.)

Je tedy také jisté, že když Ježíš přikázal démonům, aby vyšli z těch lidí, které ovládali, poslechli ho ne kvůli tomu, že byl Boží obětní Beránek, ale kvůli autoritě, kterou představovalo jeho jméno, jméno pomazaného zástupce Království, jméno toho, který má autoritu zavolat nejen jednu legii, ale dvanáct legií andělů, který je schopen vyhnat všechny démony, kteří se snad tvrdošíjně brání uposlechnout jeho příkaz, aby z člověka vyšli. (Mr 5:1–13; 9:25–29; Mt 12:28, 29; 26:53; srovnej Da 10:5, 6, 12, 13.) K vyhánění démonů byli oprávněni používat jméno Ježíše jeho věrní apoštolové, a to jak před jeho smrtí, tak i po ní. (Lk 9:1; 10:17; Sk 16:16–18) Když se ale tímto způsobem pokusili Ježíšovo jméno použít synové židovského kněze Skevy, ničemní duchové napadli jejich právo odvolávat se na autoritu, kterou toto jméno představovalo, a člověka posedlého démonem přiměli, aby na ně zaútočil a přemohl je. (Sk 19:13–17)

Když se na toto „jméno“ Ježíšovi následovníci odvolávali, často používali vyjádření ‚Pán Ježíš‘ nebo ‚náš Pán Ježíš Kristus‘. (Sk 8:16; 15:26; 19:5, 13, 17; 1Ko 1:2, 10; Ef 5:20; Kol 3:17) Jako svého Pána ho uznávali nejen proto, že byl na základě své výkupní oběti jejich Výkupcem a Vlastníkem, kterého k tomu Bůh ustanovil (1Ko 6:20; 7:22, 23; 1Pe 1:18, 19; Juda 4), ale také proto, že měl postavení a autoritu krále. Ve jménu Ježíše, které představovalo jeho královskou a kněžskou autoritu, Ježíšovi následovníci kázali (Sk 5:29–32, 40–42), křtili učedníky (Mt 28:18–20; Sk 2:38; srovnej 1Ko 1:13–15), odnímali pospolitost nemravným lidem (1Ko 5:4, 5) a napomínali a vyučovali křesťanské sbory, které pásli (1Ko 1:10; 2Te 3:6). Z toho tedy vyplývá, že ti lidé, které Ježíš schválil pro život, nemohou nikdy věřit v nějaké jiné „jméno“, které by mělo představovat Boží autoritu vládnout, ani takovému „jménu“ nemohou být oddáni, ale musí projevovat naprosto věrnou oddanost „jménu“ tohoto Bohem pověřeného Krále, Pána Ježíše Krista. (Mt 12:18, 21; Zj 2:13; 3:8; viz heslo PŘÍSTUP K BOHU.)

„Vydal svědectví o pravdě.“ Na Pilátovu otázku: „Nuže tedy, jsi králem?“, Ježíš odpověděl: „Sám říkáš, že jsem králem. Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“ (Jan 18:37; viz heslo PRÁVNÍ SPOR, Proces s Ježíšem.) Z Písma vyplývá, že pravda, o níž Ježíš vydával svědectví, nebyla pouze pravda v obecném smyslu. Byla to velmi důležitá pravda o tom, co bylo a je Božím záměrem, pravda založená na nezměnitelné skutečnosti, že Bůh má svou svrchovanou vůli a má schopnost tuto vůli uskutečnit. Svou službou Ježíš odhalil, že touto pravdou obsaženou v „posvátném tajemství“ je Boží Království, v němž jako Král a Kněz slouží na trůnu Ježíš Kristus, ‚syn Davidův‘. To bylo také jádrem poselství, které před Ježíšovým narozením a v době, kdy se Ježíš narodil, oznamovali andělé v Betlémě, městě Davidově, v Judeji. (Lk 1:32, 33; 2:10–14; 3:31)

Aby Ježíš dovršil svou službu spočívající ve vydávání svědectví o pravdě, bylo zapotřebí více, než jen aby mluvil, kázal a učil. Kromě toho, že se musel zříci své nebeské slávy, aby se mohl narodit jako člověk, musel také splnit všechno, co o něm bylo předpověděno; k tomu patřily i stíny neboli předobrazy obsažené ve smlouvě Zákona. (Kol 2:16, 17; Heb 10:1) Pokud měl potvrdit pravdivost prorockého slova a slibů svého Otce, musel žít Ježíš tak, aby se tato pravda stala skutečností, musel ji uplatňovat v tom, co říkal a co dělal, v tom, jak žil a jak zemřel. On tedy měl být pravdou, vlastně měl být ztělesněním pravdy, jak to sám o sobě řekl. (Jan 14:6)

Apoštol Jan mohl proto napsat, že Ježíš „byl plný nezasloužené laskavosti a pravdy“ a že přestože „Zákon byl dán prostřednictvím Mojžíše, nezasloužená laskavost a pravda nastaly prostřednictvím Ježíše Krista“. (Jan 1:14, 17) Díky tomu, že se narodil jako člověk, že se dal křtem ve vodě Bohu k dispozici, že tři a půl roku veřejně sloužil zájmům Božího Království, že zemřel věrný Bohu, že byl vzkříšen k životu v nebi — díky všem těmto historickým událostem Boží pravda přišla neboli ‚nastala‘, tedy stala se skutečností. (Srovnej Jana 1:18; Kol 2:17.) Celá životní dráha Ježíše Krista tak byla ‚vydáváním svědectví o pravdě‘, o věcech, které Bůh stvrdil přísahou. Ježíš tedy nebyl stínem Mesiáše neboli Krista. Byl skutečný Mesiáš, ten, který byl slíben. Nebyl stínem Krále a Kněze. Ne, byl skutečně ten pravý Král a Kněz, který byl mnoha způsoby předobrazen. (Ří 15:8–12; srovnej Ža 18:49; 117:1; 5Mo 32:43; Iz 11:10.)

 Byla to pravda, která měla ‚lidi osvobodit‘, pokud tím, že uznají Ježíšovu úlohu v Božím záměru, dají najevo, že jsou „na straně pravdy“. (Jan 8:32–36; 18:37) Kdyby však přehlíželi Boží záměr ohledně Božího Syna, kdyby své naděje stavěli na jiném základě, kdyby svůj život utvářeli podle něčeho jiného, pak by věřili lži, byli by oklamáni a poslouchali by vedení poskytované otcem lži, Božím Protivníkem. (Mt 7:24–27; Jan 8:42–47) Znamenalo by to, že ‚zemřou ve svých hříších‘. (Jan 8:23, 24) Proto Ježíš neváhal oznamovat, jaké je jeho místo v Božím záměru.

Je pravda, že Ježíš svým učedníkům přikázal, a to dokonce přísně, aby mezi lidem nerozhlašovali, že je Mesiáš (Mt 16:20; Mr 8:29, 30), a sám o sobě přímo jako o Kristu mluvil málokdy, snad jen v soukromí se svými učedníky. (Mr 9:33, 38, 41; Lk 9:20, 21; Jan 17:3) Ale odvážně a pravidelně obracel pozornost na proroctví a na své skutky, které dokazovaly, že je Kristus. (Mt 22:41–46; Jan 5:31–39, 45–47; 7:25–31) Když „unavený cestou“ mluvil u studny se samařskou ženou, Ježíš se jí dal poznat. Možná to udělal proto, aby vzbudil zvědavost obyvatel města a přilákal je z města k sobě, což se také stalo. (Jan 4:6, 25–30) Ovšem kdyby Ježíš pouze tvrdil, že je Mesiáš, pak by takové tvrzení nemělo žádnou váhu, pokud by ho nepodepřel důkazy; a jestliže ti, kdo Ježíše viděli a slyšeli, měli přijmout to, o čem tyto důkazy neomylně svědčily, museli nakonec projevit víru. (Lk 22:66–71; Jan 4:39–42; 10:24–27; 12:34–36)

Vyzkoušen a zdokonalen. Když Jehova Bůh pověřil svého Syna, aby sestoupil na zemi a sloužil zde jako slíbený Mesiáš, měl v něho naprostou důvěru. Božím záměrem bylo, aby se objevilo „semeno“ (1Mo 3:15), Mesiáš, které by sloužilo jako Boží obětní Beránek. Tento záměr Bůh znal už „před založením světa“ (1Pe 1:19, 20), což je vyjádření, které je vysvětleno pod heslem ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ, STANOVENÍ NĚČEHO PŘEDEM (Mesiáš určen předem). Biblická zpráva však neukazuje, kdy Jehova určil, kdo bude tím konkrétním jednotlivcem, kterého pro úlohu Mesiáše vybral, nebo kdy ho o této úloze informoval; neví se, zda to bylo v době, kdy v Edenu došlo ke vzpouře, či někdy později. Požadavky, které tato osoba musela splňovat, zejména pak to, že měla být výkupní obětí, vylučovaly možnost, že by to byl nedokonalý člověk; mohl to však být dokonalý duchovní syn. Z těch všech svých milionů duchovních synů Jehova pro tuto úlohu vybral jednoho: svého Prvorozeného syna, Slovo. (Srovnej Heb 1:5, 6.)

Boží Syn toto pověření ochotně přijal. Je to zřejmé ze slov v dopise Filipanům 2:5–8; „zřekl se“ své nebeské slávy a duchovní podstaty a „přijal podobu otroka“ tím, že dovolil, aby jeho život byl přenesen na zemi, do hmotné, lidské podoby. Pověření, které dostal, bylo spojeno s nesmírnou odpovědností; na jeho splnění záviselo velmi mnoho věcí. Pokud by zůstal věrný, dokázal by, že Satanovo tvrzení zapsané ve zprávě o Jobovi, totiž že se v nouzi, utrpeních a ve zkouškách Boží služebníci Boha zřeknou, je nepravdivé. (Job 1:6–12; 2:2–6) Ježíš jakožto prvorozený Syn mohl na toto obvinění dát ze všech Božích tvorů nejjednoznačnější odpověď a mohl ve prospěch svého Otce dát nejznamenitější důkaz ve velké sporné otázce týkající se právoplatnosti Jehovovy neomezené svrchovanosti. Tak by se prokázal jako „Amen, věrný a pravý svědek“. (Zj 3:14) Pokud by selhal, pak by na jméno svého Otce uvedl takovou pohanu, jakou by na něj nemohl uvést nikdo jiný.

Když vybral svého jediného zplozeného Syna, Jehova ‚na něho‘ samozřejmě ‚nevložil ruce ukvapeně‘, a nevystavil se tedy nebezpečí, že bude ‚podílníkem na možných hříších‘; Ježíš totiž nebyl žádným nováčkem, u něhož by bylo pravděpodobné, že by se ‚nadul pýchou a propadl rozsudku vynesenému nad Ďáblem‘. (Srovnej 1Ti 5:22; 3:6.) Jehova svého Syna ‚znal úplně‘, protože s ním předtím během nesčetných věků byl v důvěrném společenství (Mt 11:27; srovnej 1Mo 22:12; Ne 9:7, 8), a proto ho mohl pověřit, aby naplnil neměnná proroctví zapsaná v Božím slově. (Iz 46:10, 11) Nebylo to tedy tak, že by Bůh ze své moci či automaticky zaručil ‚jistý úspěch‘ svého Syna prostě tím, že by mu úlohu předpověděného Mesiáše (Iz 55:11) svěřil způsobem, jenž by odpovídal tvrzením zastánců predestinace.

Syn sice nikdy nepodstoupil takovou zkoušku, jaká ho nyní čekala, ale svou věrnost a oddanost už projevil jinými způsoby. Jakožto Boží Mluvčí, Slovo, měl velkou odpovědnost. Svého postavení a své autority však nikdy nezneužil, jako to při jedné příležitosti udělal Boží pozemský mluvčí Mojžíš. (4Mo 20:9–13; 5Mo 32:48–51; Juda 9) Syn byl tím, skrze koho byly vytvořeny všechny věci, a byl tudíž bohem, ‚jediným zplozeným bohem‘ (Jan 1:18); vzhledem ke všem ostatním Božím duchovním synům měl tedy slavné a nadřazené postavení. Nestal se však domýšlivým. (Naproti tomu viz Ez 28:14–17.) Není tedy možné říci, že by Syn svou věrnou oddanost a pokoru v mnoha ohledech již neprojevil.

Abychom si to znázornili, uvažujme o zkoušce, které byl podroben první lidský Boží syn, Adam. Tato zkouška nespočívala v tom, zda vytrvá v pronásledování či v utrpeních, ale pouze v tom, zda bude poslušně dbát Boží vůle vzhledem ke stromu poznání dobrého a špatného. (1Mo 2:16, 17; viz heslo STROMY.) Součástí zkoušky, které Bůh Adama podrobil, původně nebyla Satanova vzpoura ani to, že Satan Adama sváděl; to byl prvek navíc, jehož původcem nebyl Bůh. Když Bůh tu zkoušku dal, nebylo také nutné, aby byl člověk uveden do pokušení jiným člověkem,  jak se to později stalo v případě Adama, když selhala Eva. (1Mo 3:6, 12) Adam tedy mohl být vyzkoušen bez jakéhokoli vnějšího pokoušení či ovlivňování ke špatnému jednání, protože celá záležitost závisela na Adamově srdci — na jeho lásce k Bohu a na nesobeckosti. (Př 4:23) Kdyby se prokázal věrným, měl by výsadu brát si ovoce ‚stromu života a jíst a žít po neurčitý čas‘ jako vyzkoušený, schválený lidský syn Boží (1Mo 3:22) — to všechno bez toho, že by musel odolávat špatnému vlivu druhých, zažívat pokoušení, pronásledování či utrpení.

Je možné si také povšimnout, že duchovní syn, který se stal Satanem, se od služby Bohu neodklonil proto, že by ho někdo pronásledoval nebo že by ho někdo sváděl k ničemnému jednání. Rozhodně ho nesváděl Bůh, protože ten ‚nikoho nezkouší zlými věcmi‘. Přesto tento duchovní syn nezůstal Bohu věrně oddán, dovolil, aby byl „přitahován a lákán svou vlastní touhou“, a zhřešil tím, že se stal buřičem. (Jk 1:13–15) Selhal ve zkoušce lásky.

Sporná otázka, kterou Boží Protivník vznesl, však vyžadovala, aby Boží Syn jakožto slíbený Mesiáš a budoucí Král Božího Království, nyní prošel zkouškou věrnosti za nových okolností. Tato zkouška a mnohá utrpení, která s ní souvisela, byly také nutné proto, aby byl „učiněn dokonalým“ pro postavení Božího Velekněze nad lidstvem. (Heb 5:9, 10) Jestliže měl splnit požadavky pro to, aby mohl být uveden do postavení Hlavního zprostředkovatele záchrany, „byl zavázán stát se ve všech ohledech podobným svým ‚bratrům‘ [těm, kdo se stali jeho pomazanými následovníky], aby se . . . stal milosrdným a věrným veleknězem“. Musel snést strádání a utrpení, aby byl „schopen přijít na pomoc těm, kdo jsou zkoušeni“, aby dokázal mít pochopení pro jejich slabosti jako ten, kdo „byl zkoušen ve všech ohledech jako my, ale bez hříchu“. I když je dokonalý a bez hříchu, je „schopen jednat umírněně s nevědomými a chybujícími“. Pouze prostřednictvím takového Velekněze se mohou nedokonalí lidé ‚přibližovat s volností řeči k trůnu nezasloužené laskavosti, aby obdrželi milosrdenství a nalezli nezaslouženou laskavost jako pomoc v pravý čas‘. (Heb 2:10–18; 4:15–5:2; srovnej Lk 9:22.)

Přesto měl svobodnou vůli. Ježíš sám řekl, že se všechna proroctví týkající se Mesiáše jistě uskuteční, že „se musí splnit“. (Lk 24:44–47; Mt 16:21; srovnej Mt 5:17.) Tím však Boží Syn jistě nebyl zbaven závažné odpovědnosti, ani tím nebyla omezena jeho svoboda zvolit si, zda bude věrný, nebo zda bude nevěrný. Nebyla to pouze jednostranná záležitost, která by výlučně záležela na Všemohoucím Bohu, Jehovovi. Svou úlohu ve splnění proroctví musel sehrát i Jeho Syn. Jisté splnění těchto proroctví Bůh zaručil tím, že pro vykonání tohoto úkolu moudře vybral „Syna své lásky“. (Kol 1:13) Je jasné, že když byl Boží Syn jako člověk na zemi, stále měl a projevoval svou svobodnou vůli. Ježíš o své vlastní vůli mluvil, ukazoval, že se dobrovolně podřizuje vůli Otcově (Mt 16:21–23; Jan 4:34; 5:30; 6:38), a vědomě pracoval na splnění svého pověření tak, jak bylo nastíněno v Otcově Slovu. (Mt 3:15; 5:17, 18; 13:10–17, 34, 35; 26:52–54; Mr 1:14, 15; Lk 4:21) Nemohl však ovlivnit splnění jiných prorockých znaků, protože některé se uskutečnily až po jeho smrti. (Mt 12:40; 26:55, 56; Jan 18:31, 32; 19:23, 24, 36, 37) Zpráva o tom, co se dělo v noci před Ježíšovou smrtí, pozoruhodně odhaluje, jaké obrovské úsilí musel sám vynaložit, aby svou vlastní vůli podřídil vyšší vůli Toho, který je moudřejší než on, vůli svého Otce. (Mt 26:36–44; Lk 22:42–44) Tato zpráva také odhaluje, že ačkoli byl dokonalý, uvědomoval si, že jako člověk je v čase tísně závislý na síle od svého Otce. (Jan 12:23, 27, 28; Heb 5:7)

Čtyřicet dnů po svém křtu a pomazání se Ježíš v pustině postil (podobně jako Mojžíš) a během této doby mohl rozjímat o mnoha věcech a tak se posilovat. (2Mo 34:28; Lk 4:1, 2) Zde se přímo střetl s Protivníkem svého Otce, protivníkem podobným hadu. Satan Ďábel použil podobnou taktiku jako v Edenu a snažil se Ježíše svést k tomu, aby projevil sobectví, aby vyvýšil sám sebe a aby popřel svrchované postavení svého Otce. Na rozdíl od Adama Ježíš („poslední Adam“) zachoval ryzost a tím, že soustavně citoval to, co bylo oznámeno jako vůle jeho Otce, přiměl Satana, aby se od něho vzdálil „do jiné příhodné doby“. (Lk 4:1–13; 1Ko 15:45)

Jeho skutky a osobní vlastnosti. Skrze Ježíše Krista měly nastat „nezasloužená laskavost a pravda“, a proto Ježíš musel vyjít mezi lidi a dát jim příležitost, aby ho slyšeli, aby viděli jeho skutky a jeho vlastnosti. Tak mohli poznat, že je Mesiáš, a uvěřit v jeho oběť, až za ně zemře jako „Boží Beránek“. (Jan 1:17, 29) Osobně navštívil mnoho krajů v Palestině a pěšky urazil vzdálenost mnoha set kilometrů. Mluvil s lidmi na březích jezera, na svazích a také ve městech a na vesnicích, v synagógách a v chrámu, na tržištích, na ulicích a v domech. (Mt 5:1, 2; 26:55; Mr 6:53–56; Lk 4:16; 5:1–3; 13:22, 26; 19:5, 6) Oslovoval velké zástupy a také jednotlivce, muže i ženy, letité i mladé, bohaté i chudé. (Mr 3:7, 8; 4:1; Jan 3:1–3; Mt 14:21; 19:21, 22; 11:4, 5)

Připojená tabulka ukazuje, jak je možné chronologicky seřadit čtyři zprávy o Ježíšově pozemském životě. Umožňuje také pochopit různá „tažení“ či cesty, které Ježíš během své třiapůlleté činnosti podnikl.

 Ježíš dal svým učedníkům příklad tím, že tvrdě pracoval, časně vstával a sloužil až do noci. (Lk 21:37, 38; Mr 11:20; 1:32–34; Jan 3:2; 5:17) Nejednou strávil celou noc na modlitbách, jako to bylo noc před tím, než přednesl Kázání na hoře. (Mt 14:23–25; Lk 6:12–7:10) Jindy zase pracoval dlouho do noci a potom vstal, zatímco byla ještě tma, a vydal se na nějaké osamělé místo, aby se modlil. (Mr 1:32, 35) Jeho soukromí často narušovaly zástupy, ale Ježíš je přesto ‚přijímal laskavě a promlouval k nim o Božím království‘. (Lk 9:10, 11; Mr 6:31–34; 7:24–30) Zažíval únavu, žízeň a hlad, a někdy se vzdal jídla kvůli práci, kterou bylo nutné vykonat. (Mt 21:18; Jan 4:6, 7, 31–34; srovnej Mt 4:2–4; 8:24, 25.)

Vyrovnaný názor na hmotné věci. Ježíš však nebyl žádný asketa, který by si extrémně odříkal věci bez ohledu na dané okolnosti. (Lk 7:33, 34) Přijal mnoho pozvání k jídlu, a dokonce na hostiny, a navštívil domovy lidí, kteří byli poměrně bohatí. (Lk 5:29; 7:36; 14:1; 19:1–6) Na jedné svatbě přispěl k radostné náladě tím, že proměnil vodu ve znamenité víno. (Jan 2:1–10) Také si vážil dobrých věcí, které pro něho dělali druzí. Když se Jidáš rozhořčil nad tím, že Lazarova sestra Marie použila libru vonného oleje (jehož hodnota byla více než 220 dolarů, tzn. asi roční mzda dělníka), aby jím Ježíšovi potřela nohy, a přitom předstíral zájem o chudé, kteří by mohli mít užitek z prodeje toho oleje, Ježíš řekl: „Nech ji, ať dodrží obyčej vzhledem ke dni mého pohřbu. Chudé totiž máte u sebe vždy, ale mne nebudete mít vždy.“ (Jan 12:2–8; Mr 14:6–9) Spodní oděv, který měl na sobě, když byl zatčen, byl „utkán odshora po celé délce“; byl to tedy jistě kvalitní oděv. (Jan 19:23, 24) Nicméně Ježíš dával duchovní věci vždy na první místo a hmotnými věcmi se nikdy přespříliš neznepokojoval, a to také radil ostatním lidem. (Mt 6:24–34; 8:20; Lk 10:38–42; srovnej Fil 4:10–12.)

Odvážný osvoboditel. V průběhu celé své služby Ježíš prokazoval, že je velmi odvážný, mužný a silný. (Mt 3:11; Lk 4:28–30; 9:51; Jan 2:13–17; 10:31–39; 18:3–11) Podobně jako Jozue, král David a další muži se i on zastával Boha a těch, kdo milují spravedlnost. Jako slíbené „semeno“ musel čelit nepřátelským útokům ‚hadova semene‘ a musel s nimi bojovat. (1Mo 3:15; 22:17) Vedl útočnou válku proti démonům a proti jejich vlivu na mysl a srdce lidí. (Mr 5:1–13; Lk 4:32–36; 11:19–26; srovnej 2Ko 4:3, 4; Ef 6:10–12.) Skutečný odpor proti Boží svrchovanosti a vůli dávali najevo pokrytečtí náboženští vůdci. (Mt 23:13, 27, 28; Lk 11:53, 54; Jan 19:12–16) Ježíš je v mnoha slovních potyčkách jednoznačně porazil. Se silou, dokonalou obratností a dobrou strategií používal „meč ducha“, Boží slovo — roztínal vychytralé námitky, a na otázky, jimiž ho jeho protivníci chtěli chytit do pasti, odpovídal tak, že je vždy ‚zahnal do slepé uličky‘ nebo je uvedl do rozpaků. (Mt 21:23–27; 22:15–46) Nebojácně odhaloval to, kým byli: učiteli lidských tradic a formalismu, slepými vůdci, generací zmijí a dětmi Božího Protivníka, který je knížetem démonů, zabijákem a lhářem. (Mt 15:12–14; 21:33–41, 45, 46; 23:33–35; Mr 7:1–13; Jan 8:40–45)

Při tom všem ale nikdy nebyl zbrklý, nevyhledával těžkosti a vyhýbal se zbytečnému nebezpečí. (Mt 12:14, 15; Mr 3:6, 7; Jan 7:1, 10; 11:53, 54; srovnej Mt 10:16, 17, 28–31.) Jeho odvaha byla založena na jeho víře. (Mr 4:37–40) Když byl tupen nebo s ním bylo špatně zacházeno, neztrácel sebeovládání, ale zůstával klidný a ‚odevzdával se tomu, který soudí spravedlivě‘. (1Pe 2:23)

Tím, že odvážně bojoval za pravdu a že lidem přinášel světlo týkající se Božího záměru, Ježíš jakožto větší Mojžíš splnil prorockou úlohu Osvoboditele. Vyhlašoval svobodu zajatým. (Iz 42:1, 6, 7; Jer 30:8–10; Iz 61:1) Mnozí lidé se sice ze sobeckých důvodů nebo ze strachu před těmi, kdo měli moc, drželi stranou (Jan 7:11–13; 9:22; 12:42, 43), ale jiní měli odvahu přervat řetězy nevědomosti a otrocké závislosti na falešných vůdcích a klamných nadějích. (Jan 9:24–39; srovnej Ga 5:1.) Stejně jako věrní judští králové podnikali důrazné kroky, aby z říše vymýtili falešné uctívání (2Pa 15:8; 17:1, 4–6; 2Kr 18:1, 3–6), tak i činnost Ježíše, Božího mesiášského Krále, měla v jeho době pro falešné náboženství ničivé důsledky. (Jan 11:47, 48)

Pokud jde o další informace o pozemské službě Ježíše Krista, viz MAPY, sv. 2, s. 540, 541.

Hluboký soucit a vřelost. Ježíš však také překypoval soucitem, což je nezbytná vlastnost pro to, aby mohl sloužit jako Boží Velekněz. Byl sice dokonalý člověk, ale přesto k nedokonalým lidem obtíženým hříchem, mezi nimiž žil a pracoval, nebyl příliš kritický, arogantní ani pánovitý (jako byli farizeové). (Mt 9:10–13; 21:31, 32; Lk 7:36–48; 15:1–32; 18:9–14) I děti se s ním cítily dobře, a když jedno dítě použil jako příklad, nepostavil je prostě před své učedníky, ale dokonce ‚je objal‘. (Mr 9:36; 10:13–16) Prokázal, že svým následovníkům je skutečným přítelem a láskyplným společníkem, a „miloval je až do konce“. (Jan 13:1; 15:11–15) Svou autoritu nevyužíval k tomu, že by měl na lidi přemrštěné nároky a tak ještě zvětšoval jejich břemeno, ale naopak řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte . . . , a já vás občerstvím.“ Jeho učedníci viděli, že je „mírné povahy a ponížený v srdci“ a že jeho jho je příjemné a jeho náklad je lehký. (Mt 11:28–30)

 Ke kněžským povinnostem patří péče o tělesné a duchovní zdraví lidu. (3Mo 13–15) K tomu, aby pomáhal lidem, kteří byli nemocní, slepí nebo kteří strádali jiným způsobem, pohánělo Ježíše slitování a soucit. (Mt 9:36; 14:14; 20:34; Lk 7:11–15; srovnej Iz 61:1.) Když zemřel jeho přítel Lazar a Ježíš viděl, jaký zármutek to způsobilo Lazarovým sestrám, ‚zasténal a dal průchod slzám‘. (Jan 11:32–36) Ježíš, Mesiáš, tedy předem ‚nesl nemoci a snášel bolesti‘ druhých, a to za cenu své vlastní síly. (Iz 53:4; Lk 8:43–48) Nedělal to jenom proto, aby se tak splnila proroctví, ale proto, že ‚chtěl‘. (Mt 8:2–4, 16, 17) Mnohem důležitější však je to, že se staral o duchovní zdraví lidí a o odpuštění jejich hříchů. Byl oprávněn to dělat, protože jako Kristus byl předem určen, že přinese výkupní oběť; ve skutečnosti už podstupoval křest ve smrt, křest, který měl skončit na mučednickém kůlu. (Iz 53:4–8, 11, 12; srovnej Mt 9:2–8; 20:28; Mr 10:38, 39; Lk 12:50.)

„Podivuhodný rádce.“ Odpovědností kněze bylo vyučovat lid Božímu zákonu a poučovat ho o Boží vůli. (Mal 2:7) Také Ježíš, královský Mesiáš, předpověděný „proutek z pařezu Jišaie [Davidova otce]“, měl projevovat ‚Jehovova ducha moudrosti, rady, moci, poznání a také bázně před Jehovou‘. Tak u něho bohabojní lidé měli nalézt „potěšení“. (Iz 11:1–3) Nesrovnatelná moudrost, jež je obsažena v učení Ježíše, který byl „více než Šalomoun“ (Mt 12:42), je jedním z nejmocnějších důkazů toho, že byl skutečně Boží Syn a že zprávy v evangeliích nemohly být pouze produktem nedokonalé lidské mysli nebo lidské představivosti.

Ježíš prokázal, že je slíbený „Podivuhodný rádce“ (Iz 9:6), protože znal Boží slovo a Boží vůli, rozuměl lidské povaze, dokázal vystihnout, co je jádrem otázek a sporných bodů, a ukazoval řešení problémů každodenního života. Vynikajícím příkladem toho je známé Kázání na hoře. (Mt 5–7) Dal v něm rady, jak dosáhnout pravého štěstí, jak řešit spory, jak se vyvarovat nemravnosti, jak jednat s těmi, kdo jsou k nám nepřátelští, jak projevovat spravedlnost bez pokrytectví, ukázal, jaký je správný názor na hmotné věci, jak mít důvěru v Boží štědrost, jaké je zlaté pravidlo pro dobré vztahy s druhými, jak rozpoznat náboženský klam a jak si zajistit bezpečnou budoucnost. „Zástupy žasly nad jeho způsobem vyučování, neboť je vyučoval jako osoba, která má autoritu, a ne jako jejich znalci Zákona.“ (Mt 7:28, 29) I po svém vzkříšení byl dále klíčovou postavou sdělovacího prostředku, který působí mezi Jehovou a lidmi. (Zj 1:1)

Vynikající učitel. Ježíšův způsob vyučování byl pozoruhodně účinný. (Jan 7:45, 46) O vážných a hlubokých věcech mluvil jednoduše, stručně a jasně. Přirovnával je k tomu, co jeho posluchači — rybáři (Mt 13:47, 48), pastýři (Jan 10:1–17), rolníci (Mt 13:3–9), stavitelé (Mt 7:24–27; Lk 14:28–30), obchodníci (Mt 13:45, 46), otroci i pánové (Lk 16:1–9), hospodyně (Mt 13:33; Lk 15:8) a další (Mt 6:26–30) — dobře znali. (Mt 13:34, 35) Jednoduché věci, například chléb, vodu, sůl, vinné měchy a staré oděvy, používal jako symboly toho, co mělo velký význam, stejně jako to dělali pisatelé Hebrejských písem. (Jan 6:31–35, 51; 4:13, 14; Mt 5:13; Lk 5:36–39) Svými logickými závěry, které často vyjadřoval analogiemi, odvracel zavádějící námitky a uváděl věci do správného světla. (Mt 16:1–3; Lk 11:11–22; 14:1–6) Jeho cílem bylo, aby svým poselstvím dosáhl zejména srdce lidí, a proto používal zkoumavé otázky, které měly jeho posluchače přimět k přemýšlení a pomoci jim, aby sami došli ke správnému závěru, aby zkoumali své pohnutky a učinili nějaké rozhodnutí. (Mt 16:5–16; 17:24–27; 26:52–54; Mr 3:1–5; Lk 10:25–37; Jan 18:11) Neusiloval o to, aby na svou stranu získal masy, ale snažil se probudit srdce těch lidí, kteří upřímně hladověli po pravdě a spravedlnosti. (Mt 5:3, 6; 13:10–15)

Ježíš bral ohled na omezené rozumové schopnosti svých posluchačů, a dokonce i svých učedníků (Mr 4:33), a používal rozlišovací schopnost v tom, kolik informací jim může předat. (Jan 16:4, 12) Přesto Boží poselství nikdy ‚neředil‘ ve snaze získat popularitu či přízeň lidu. Jeho řeč byla přímá, a někdy dokonce zcela otevřená. (Mt 5:37; Lk 11:37–52; Jan 7:19; 8:46, 47) Námět jeho poselství byl: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“ (Mt 4:17) Podobně jako proroci v minulosti i Ježíš lidem jasně říkal o jejich „vzbouření a Jákobovu domu o jeho hříších“ (Iz 58:1; Mt 21:28–32; Jan 8:24) a poukazoval jim na ‚úzkou bránu a stísněnou cestu‘, na níž opět získají Boží přízeň a která je přivede k životu. (Mt 7:13, 14)

‚Vůdce a velitel.‘ Ježíš prokázal, že je způsobilý sloužit také jako ‚vůdce a velitel‘ a jako ‚svědek národnostním skupinám‘. (Iz 55:3, 4; Mt 23:10; Jan 14:10, 14; srovnej 1Ti 6:13, 14.) Několik měsíců potom, co zahájil svou službu, nastal čas, aby odešel k některým lidem, které už znal, a vyzval je: ‚Buďte mými následovníky.‘ Muži zanechali rybaření a práce v daňové kanceláři a bez váhání reagovali na Ježíšovo pozvání. (Mt 4:18–22; Lk 5:27, 28; srovnej Ža 110:3.) Ženy přispěly svým časem, úsilím a hmotným majetkem, aby uspokojily potřeby Ježíše a jeho následovníků. (Mr 15:40, 41; Lk 8:1–3)

Tato malá skupina byla jádrem toho, co se mělo stát novým ‚národem‘, duchovním Izraelem. (1Pe 2:7–10) Než Ježíš vybral 12 apoštolů, kteří, pokud by zůstali věrní, se měli stát sloupy tohoto nového národa (podobně jako 12 Jákobových synů v tělesném  Izraeli), strávil celou noc na modlitbách, v nichž svého Otce prosil o vedení. (Lk 6:12–16; Ef 2:20; Zj 21:14) A podobně jako bylo s Mojžíšem spojeno 70 mužů, kteří zastupovali národ, Ježíš později pověřil službou 70 dalších učedníků. (4Mo 11:16, 17; Lk 10:1) Na tyto učedníky Ježíš potom soustředil svou pozornost, vyučoval je a dával jim pokyny; jim zejména bylo určeno Kázání na hoře, jak to vyplývá z jeho obsahu. (Mt 5:1, 2, 13–16; 13:10, 11; Mr 4:34; 7:17)

Ježíš plně přijímal odpovědnost, kterou měl jako hlava, poskytoval vedení v každém ohledu (Mt 23:10; Mr 10:32), dával svým učedníkům kromě jejich pověření pro kazatelské dílo ještě další povinnosti a úkoly (Lk 9:52; 19:29–35; Jan 4:1–8; 12:4–6; 13:29; Mr 3:9; 14:12–16), povzbuzoval je a káral (Jan 16:27; Lk 10:17–24; Mt 16:22, 23). Byl vůdce a jeho hlavním příkazem bylo, aby ‚milovali jeden druhého, právě jako si on zamiloval je‘. (Jan 15:10–14) Byl schopen ovládat zástupy, které čítaly tisíce lidí. (Mr 6:39–46) Své učedníky, což byli většinou muži v nízkém postavení a bez zvláštního vzdělání, soustavně školil v prospěšných věcech, a toto školení bylo nanejvýš účinné. (Mt 10:1–11:1; Mr 6:7–13; Lk 8:1) Lidé, kteří měli vysoké postavení a vzdělání, byli později udiveni tím, jak působivě a přesvědčivě apoštolové mluvili; a jakožto ‚rybáři lidí‘ měli úžasné výsledky — tisíce lidí reagovaly na jejich kázání. (Mt 4:19; Sk 2:37, 41; 4:4, 13; 6:7) To, že pochopili biblické zásady, které jim Ježíš pečlivě vštěpoval do srdce, jim pomohlo, aby v pozdějších letech byli skutečnými pastýři stáda. (1Pe 5:1–4) Ježíš tedy v krátkém období tří a půl let položil dobrý základ pro jednotný mezinárodní sbor, který měl mít tisíce členů různých ras.

Schopný dárce a spravedlivý soudce. To, že Ježíšova vláda přinese blahobyt, který předčí blahobyt za Šalomounovy vlády, je zřejmé z toho, že Ježíš byl schopen s ohromujícím úspěchem dávat svým učedníkům pokyny k rybolovu. (Lk 5:4–9; srovnej Jana 21:4–11.) Tento muž, který se narodil v Betlémě (což znamená „dům chleba“), nasytil tisíce lidí a také proměnil vodu ve znamenité víno. To byl jen malý náznak toho, jakou hostinu v budoucnu připraví Boží mesiášské Království ‚všem národům‘. (Iz 25:6; srovnej Lk 14:15.) Jeho vláda nejen ukončí chudobu a hladovění, ale dokonce i „pohltí smrt“. (Iz 25:7, 8)

Je také zcela odůvodněné důvěřovat, že Ježíšova vláda se bude zastávat práva a že bude soudit spravedlivě, jak to vyplývá z proroctví týkajících se Mesiáše. (Iz 11:3–5; 32:1, 2; 42:1) Ježíš projevoval velkou úctu k zákonu, zejména k zákonu svého Boha a Otce, ale také k zákonu ‚nadřazených autorit‘, kterým je dovoleno ve formě světských vlád působit na zemi. (Ří 13:1; Mt 5:17–19; 22:17–21; Jan 18:36) Ježíš odmítal snahy lidí zatáhnout ho do tehdejší politické scény tím, že by ho „udělali králem“ a veřejně mu provolali slávu. (Jan 6:15; srovnej Lk 19:11, 12; Sk 1:6–9.) Nikdy nepřekročil meze své autority. (Lk 12:13, 14) Nikdo ho nemohl ‚usvědčit z hříchu‘, a to nejen proto, že se narodil jako dokonalý, ale také proto, že pečlivě dbal na to, aby zachovával Boží slovo. (Jan 8:46, 55) Spravedlností a věrností byl opásán jako opaskem. (Iz 11:5) Jeho láska ke spravedlnosti se pojila s nenávistí k ničemnosti, pokrytectví a podvodu, a také s projevy rozhořčení vůči těm, kdo byli chamtiví a neměli soucit s druhými lidmi, kteří trpěli. (Mt 7:21–27; 23:1–8, 25–28; Mr 3:1–5; 12:38–40; srovnej v. 41–44.) Mírní a ponížení se mohli vzchopit díky naději, že jeho vláda odstraní nespravedlnost a útlak. (Iz 11:4; Mt 5:5)

Projevoval velkou rozlišovací schopnost, pokud jde o zásady a o skutečný význam a účel Božích zákonů, a kladl důraz na „závažnější záležitosti“ Zákona — na „právo a milosrdenství a věrnost“. (Mt 12:1–8; 23:23, 24) Byl nestranný, nikoho nezvýhodňoval, i když k jednomu ze svých učedníků pociťoval obzvláštní náklonnost. (Mt 18:1–4; Mr 10:35–44; Jan 13:23; srovnej 1Pe 1:17.) Jedním z jeho posledních skutků před smrtí na mučednickém kůlu byla starost o jeho lidskou matku, ale přesto rodinná pouta nikdy nebyla důležitější než jeho duchovní vztahy. (Mt 12:46–50; Lk 11:27, 28; Jan 19:26, 27) Jak bylo předpověděno, problémy nikdy neřešil povrchně — neřídil se ‚pouhým zdáním svých očí ani nekáral prostě podle toho, co slyšely jeho uši‘. (Iz 11:3; srovnej Jana 7:24.) Byl schopen vidět do srdce lidí, rozpoznat jejich myšlení, uvažování a pohnutky. (Mt 9:4; Mr 2:6–8; Jan 2:23–25) Neustále byl ve shodě s Božím slovem a usiloval o činění ne své vlastní vůle, ale vůle svého Otce. To zajistilo, že jeho rozhodnutí jakožto Bohem ustanoveného Soudce budou vždy správná a spravedlivá. (Iz 11:4; Jan 5:30)

Vynikající prorok. Ježíš také odpovídal požadavkům na proroka, jakým byl například Mojžíš, ale byl větší než on. (5Mo 18:15, 18, 19; Mt 21:11; Lk 24:19; Sk 3:19–23; srovnej Jana 7:40.) Předpověděl své vlastní utrpení a způsob své smrti, to, že jeho učedníci budou rozptýleni, že Jeruzalém bude obléhán a že toto město i jeho chrám budou úplně zničeny. (Mt 20:17–19; 24:1–25:46; 26:31–34; Lk 19:41–44; 21:20–24; Jan 13:18–27, 38) V souvislosti s událostmi týkajícími se Jeruzaléma pronesl proroctví, které se mělo splnit v době jeho přítomnosti, až bude jeho Království v činnosti. A podobně jako dřívější proroci i Ježíš prováděl znamení a konal zázraky, aby se prokázalo, že byl poslán od Boha. Své Bohem  dané pověření mohl dokázat mnohem lépe než Mojžíš — uklidnil rozbouřené Galilejské moře; chodil po jeho hladině (Mt 8:23–27; 14:23–34); uzdravoval slepé, hluché a chromé a také ty, kdo trpěli tak vážnými nemocemi, jako je malomocenství, a dokonce křísil mrtvé. (Lk 7:18–23; 8:41–56; Jan 11:1–46)

Vynikající příklad lásky. Vlastností, která vyniká nade všemi zmíněnými stránkami Ježíšovy osobnosti, je láska — především láska, kterou měl ke svému Otci, a také láska k bližním. (Mt 22:37–39) Láska tedy měla být poznávacím znakem jeho učedníků. (Jan 13:34, 35; srovnej 1Ja 3:14.) Ježíšova láska nebyla sentimentální. I když projevoval hluboké city, Ježíš se vždy nechal vést zásadami (Heb 1:9); na prvním místě byla vždy vůle jeho Otce. (Srovnej Mt 16:21–23.) Ježíš dokázal svou lásku k Bohu tím, že dodržoval Boží přikázání (Jan 14:30, 31; srovnej 1Ja 5:3) a že se vždy snažil oslavovat svého Otce. (Jan 17:1–4) Když byl poslední noc se svými učedníky, mluvil o lásce téměř třicetkrát a třikrát opakoval příkaz, aby „milovali jeden druhého“. (Jan 13:34; 15:12, 17) Řekl jim: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se někdo vzdal své duše ve prospěch svých přátel. Jste moji přátelé, jestliže děláte, co vám přikazuji.“ (Jan 15:13, 14; srovnej Jana 10:11–15.)

Na důkaz své lásky k Bohu a k nedokonalému lidstvu připustil, aby „byl veden právě jako ovce na porážku“, a podrobil se zkouškám, když byl políčkován, když ho tloukli pěstí, plivali na něho, mrskali ho důtkami a nakonec ho přibili na kůl mezi zločince. (Iz 53:7; Mt 26:67, 68; 27:26–38; Mr 14:65; 15:15–20; Jan 19:1) Svou obětní smrtí doložil a vyjádřil lásku, jakou má k lidem Bůh (Ří 5:8–10; Ef 2:4, 5), a lidem umožnil získat naprostou důvěru v to, že nezlomnou lásku má k věrným učedníkům i on sám. (Ří 8:35–39; 1Ja 3:16–18)

Charakteristika Božího Syna obsažená v písemné zprávě je sice krátká (Jan 21:25), ale zato velkolepá; skutečnost musela být tedy ještě mnohem velkolepější. Ježíšův povzbudivý příklad pokory a laskavosti a také pevného zastávání se spravedlnosti a práva nám dává jistotu, že jeho vláda Království bude nejen tím, po čem lidé víry po celá staletí toužili, ale že dokonce předčí všechna jejich očekávání. (Ří 8:18–22) Ve všech ohledech dal Ježíš svým učedníkům dokonalý příklad, naprosto odlišný od toho, co dělají světští vládci. (Mt 20:25–28; 1Ko 11:1; 1Pe 2:21) On byl Pánem svých učedníků, a přesto jim umyl nohy. Tak jim dal vzor, aby byli pozorní, ohleduplní a pokorní, což by mělo být charakteristickým rysem sboru jeho pomazaných následovníků, a to nejen na zemi, ale i v nebi. (Jan 13:3–15) I když budou sedět v nebi na svých trůnech a budou mít s Ježíšem během Kristovy Tisícileté vlády podíl na ‚veškeré autoritě v nebi a na zemi‘, musí se pokorně starat o potřeby jeho poddaných na zemi a láskyplně jim sloužit. (Mt 28:18; Ří 8:17; 1Pe 2:9; Zj 1:5, 6; 20:6; 21:2–4)

Prohlášen za spravedlivého a za toho, kdo je hoden. Celým svým životem a svou výkupní obětí, jimiž prokázal, že je věrný Bohu, Ježíš Kristus vykonal „skutek ospravedlnění“, a tak ukázal, že je způsobilý sloužit v nebi jako Boží pomazaný Král a Kněz. (Ří 5:17, 18) Tím, že byl vzkříšen z mrtvých jakožto nebeský Boží Syn, byl „prohlášen za spravedlivého v duchu“. (1Ti 3:16) Nebeští tvorové prohlásili, že je „hoden přijmout moc a bohatství a moudrost a sílu a čest a slávu a požehnání“; byl jednak jako lev, pokud jde o právo a soud, a jednak jako beránek tím, že dal sám sebe jako oběť, aby druzí lidé byli zachráněni. (Zj 5:5–13) Vykonal to, co bylo jeho hlavním cílem — posvětil jméno svého Otce. (Mt 6:9; 22:36–38) Dosáhl toho nejen tím, že toto jméno používal, ale také tím, že zjevoval, jakou Osobnost toto jméno představuje, tím, že projevoval znamenité vlastnosti, jaké má jeho Otec — lásku, moudrost, spravedlnost a moc —, a tak lidem dával možnost poznat či zažít, co Boží jméno znamená. (Mt 11:27; Jan 1:14, 18; 17:6–12) A Boží jméno posvěcoval především tím, že podporoval Jehovovu neomezenou svrchovanost a ukazoval, že jeho vláda Království bude pevně založena na tomto Nejvyšším Zdroji autority. Proto o Ježíšovi mohlo být řečeno: „Bůh je po celou věčnost tvým trůnem.“ (Heb 1:8)

Pán Ježíš Kristus je tedy ‚Hlavní zprostředkovatel a Zdokonalovatel naší víry‘. Tím, že naplnil proroctví, a tím, že zjevoval Boží záměry vzhledem k budoucnosti, a také tím, co říkal, co dělal a jaký byl, poskytl pevný základ, na němž musí spočívat pravá víra. (Heb 12:2; 11:1)

 [Tabulka na stranách 872 až 875]

HLAVNÍ UDÁLOSTI JEŽÍŠOVA POZEMSKÉHO ŽIVOTA

Čtyři evangelia seřazená chronologicky

Do začátku Ježíšovy služby

Doba

Místo

Událost

Matouš

Marek

Lukáš

Jan

3 př. n. l.

Jeruzalém, chrám

Narození Jana Křtitele předpověděno Zecharjášovi

—

—

Lukáš 1:5–25

—

asi 2 př. n. l.

Nazaret; Judea

Narození Ježíše předpověděno Marii; Marie na návštěvě u Alžběty

—

—

Lukáš 1:26–56

—

2 př. n. l.

judská pahorkatina

Narození Jana Křtitele; později jeho život v poušti

—

—

Lukáš 1:57–80

—

2 př. n. l. asi 1. října

Betlém

Narození Ježíše (Slova, jehož prostřednictvím začaly existovat všechny ostatní věci), potomka Abrahama a Davida

Matouš 1:1–25

—

Lukáš 2:1–7

Jan 1:1–5, 9–14

—

Nedaleko Betléma

Anděl oznamuje dobrou zprávu; pastýři na návštěvě u malého chlapce

—

—

Lukáš 2:8–20

—

—

Betlém; Jeruzalém

Ježíš obřezán (8. den), představen v chrámu (40. den)

—

—

Lukáš 2:21–38

—

1 př. n. l. či 1 n. l.

Jeruzalém; Betlém; Nazaret

Astrologové; útěk do Egypta; chlapci povražděni; Ježíš se vrací

Matouš 2:1–23

—

Lukáš 2:39, 40

—

12 n. l.

Jeruzalém

Dvanáctiletý Ježíš v době Pasachu; jde domů

—

—

Lukáš 2:41–52

—

29, jaro

Pustina, Jordán

Služba Jana Křtitele

Matouš 3:1–12

Marek 1:1–8

Lukáš 3:1–18

Jan 1:6–8, 15–28

Začátek Ježíšovy služby

Doba

Místo

Událost

Matouš

Marek

Lukáš

Jan

29, podzim

Jordán

Křest a pomazání Ježíše, který se narodil jako člověk v Davidově linii, ale byl prohlášen za Božího Syna

Matouš 3:13–17

Marek 1:9–11

Lukáš 3:21–38

Jan 1:32–34

—

Judská pustina

Ježíš se postí a je pokoušen

Matouš 4:1–11

Marek 1:12, 13

Lukáš 4:1–13

—

—

Betanie na druhé straně Jordánu

Svědectví Jana Křtitele o Ježíšovi

—

—

—

Jan 1:15, 29–34

—

Údolí horního Jordánu

První Ježíšovi učedníci

—

—

—

Jan 1:35–51

—

Kána v Galileji; Kafarnaum

Ježíšův první zázrak; navštěvuje Kafarnaum

—

—

—

Jan 2:1–12

30, Pasach

Jeruzalém

Slavnost Pasach; vyhání obchodníky z chrámu

—

—

—

Jan 2:13–25

—

Jeruzalém

Ježíš rozmlouvá s Nikodémem

—

—

—

Jan 3:1–21

—

Judea; Ainon

Ježíšovi učedníci jsou pokřtěni; Jan se má menšit

—

—

—

Jan 3:22–36

—

Tiberias

Jan je uvězněn; Ježíš odchází do Galileje

Matouš 4:12; 14:3–5

Marek 1:14; 6:17–20

Lukáš 3:19, 20; 4:14

Jan 4:1–3

—

Sychar, v Samaří

Cestou do Galileje Ježíš vyučuje Samaritány

—

—

—

Jan 4:4–43

Ježíšova rozsáhlá služba v Galileji

Doba

Místo

Událost

Matouš

Marek

Lukáš

Jan

—

Galilea

Poprvé oznamuje: ‚Nebeské království se přiblížilo.‘

Matouš 4:17

Marek 1:14, 15

Lukáš 4:14, 15

Jan 4:44, 45

—

Nazaret; Kána; Kafarnaum

Uzdravuje chlapce; předčítá své pověření; odmítnut; odchází do Kafarnaum

Matouš 4:13–16

—

Lukáš 4:16–31

Jan 4:46–54

—

Galilejské moře, nedaleko Kafarnaum

Povolává Šimona a Ondřeje, Jakuba a Jana

Matouš 4:18–22

Marek 1:16–20

Lukáš 5:1–11

—

—

Kafarnaum

Uzdravuje posedlého démonem, také Petrovu tchyni a mnoho dalších lidí

Matouš 8:14–17

Marek 1:21–34

Lukáš 4:31–41

—

—

Galilea

První cesta Galileou se čtyřmi učedníky, kteří už jsou povoláni

Matouš 4:23–25

Marek 1:35–39

Lukáš 4:42, 43

—

—

Galilea

Uzdraven malomocný; zástupy za Ježíšem

Matouš 8:1–4

Marek 1:40–45

Lukáš 5:12–16

—

—

Kafarnaum

Uzdravuje ochrnutého

Matouš 9:1–8

Marek 2:1–12

Lukáš 5:17–26

—

—

Kafarnaum

Povolání Matouše; hostina s výběrčími daní

Matouš 9:9–17

Marek 2:13–22

Lukáš 5:27–39

—

—

Judea

Káže v judských synagógách

—

—

Lukáš 4:44

—

 31, Pasach

Jeruzalém

Navštěvuje hostinu; uzdravuje muže; přísně napomíná farizey

—

—

—

Jan 5:1–47

—

Vrací se z Jeruzaléma (?)

Učedníci trhají v Sabatu klasy

Matouš 12:1–8

Marek 2:23–28

Lukáš 6:1–5

—

—

Galilea; Galilejské moře

V Sabatu uzdravuje ruku; odebírá se ke břehu moře; uzdravuje

Matouš 12:9–21

Marek 3:1–12

Lukáš 6:6–11

—

—

Hora nedaleko Kafarnaum

12 učedníků vybráno za apoštoly

—

Marek 3:13–19

Lukáš 6:12–16

—

—

Nedaleko Kafarnaum

Kázání na hoře

Matouš 5:1–7:29

—

Lukáš 6:17–49

—

—

Kafarnaum

Uzdravuje důstojníkova sluhu

Matouš 8:5–13

—

Lukáš 7:1–10

—

—

Nain

Křísí syna vdovy

—

—

Lukáš 7:11–17

—

—

Galilea

Jan je ve vězení; posílá učedníky k Ježíšovi

Matouš 11:2–19

—

Lukáš 7:18–35

—

—

Galilea

Kárá města; zjevení pravdy nemluvňatům; příjemné jho

Matouš 11:20–30

—

—

—

—

Galilea

Hříšná žena mu potírá nohy olejem; podobenství o dlužnících

—

—

Lukáš 7:36–50

—

—

Galilea

Druhá kazatelská cesta po Galileji s dvanácti

—

—

Lukáš 8:1–3

—

—

Galilea

Uzdravil posedlého démonem; obviněn ze spolčení se s Belzebubem

Matouš 12:22–37

Marek 3:19–30

—

—

—

Galilea

Zákoníci a farizeové hledají znamení

Matouš 12:38–45

—

—

—

—

Galilea

Kristus považuje učedníky za své blízké příbuzné

Matouš 12:46–50

Marek 3:31–35

Lukáš 8:19–21

—

—

Galilejské moře

Podobenství o rozsévači,o plevelu a další; vysvětlení

Matouš 13:1–53

Marek 4:1–34

Lukáš 8:4–18

—

—

Galilejské moře

Během plavby přes jezero utišuje bouři

Matouš 8:18, 23–27

Marek 4:35–41

Lukáš 8:22–25

—

—

Gadara, jv. od Galilejského moře

Dva muži posedlí démony uzdraveni; vepři posedlí démony

Matouš 8:28–34

Marek 5:1–20

Lukáš 8:26–39

—

—

Pravděpodobně Kafarnaum

Jairova dcera vzkříšena; ženauzdravena

Matouš 9:18–26

Marek 5:21–43

Lukáš 8:40–56

—

—

Kafarnaum(?)

Uzdravuje dva slepé muže a němého muže posedlého démonem

Matouš 9:27–34

—

—

—

—

Nazaret

Znovu navštěvuje město, kde vyrostl, a je opět odmítnut

Matouš 13:54–58

Marek 6:1–6

—

—

—

Galilea

Třetí cesta Galileou; je rozšířena, protože jsou vysláni apoštolové

Matouš 9:35–11:1

Marek 6:6–13

Lukáš 9:1–6

—

—

Tiberias

Jan Křtitel popraven; Herodes se cítí vinen a má strach

Matouš 14:1–12

Marek 6:14–29

Lukáš 9:7–9

—

32, krátce před Pasachem (Jan 6:4)

Kafarnaum(?); sv. strana Galilejského moře

Apoštolové se vracejí z kazatelské cesty; 5 000 lidí nasyceno

Matouš 14:13–21

Marek 6:30–44

Lukáš 9:10–17

Jan 6:1–13

—

Sv. část Galilejského moře

Pokus prohlásit Ježíše za krále; chodí po moři; uzdravuje

Matouš 14:22–36

Marek 6:45–56

—

Jan 6:14–21

—

Kafarnaum

Ukazuje, kdo je „chléb života“; mnoho učedníků odpadá

—

—

—

Jan 6:22–71

32, po Pasachu

Pravděpodobně Kafarnaum

Tradice činí Boží slovo neplatným

Matouš 15:1–20

Marek 7:1–23

—

Jan 7:1

—

Fénicie; Dekapolis

Nedaleko Tyru, Sidonu; pak do Dekapole; 4 000 lidí nasyceno

Matouš 15:21–38

Marek 7:24–8:9

—

—

—

Magadan

Saduceové a farizeové znovu hledají znamení

Matouš 15:39–16:4

Marek 8:10–12

—

—

—

Sv. strana Galilejského moře; Betsaida

Varuje před kvasem farizeů; uzdravuje slepého

Matouš 16:5–12

Marek 8:13–26

—

—

—

Filipova Cesarea

Ježíš Mesiáš; předpovídá smrt,vzkříšení

Matouš 16:13–28

Marek 8:27–9:1

Lukáš 9:18–27

—

—

Pravděpodobně hora Hermon

Proměnění před Petrem, Jakubem a Janem

Matouš 17:1–13

Marek 9:2–13

Lukáš 9:28–36

—

—

Filipova Cesarea

Uzdravuje posedlého démonem, kterého nedokázali uzdravit učedníci

Matouš 17:14–20

Marek 9:14–29

Lukáš 9:37–43

—

—

Galilea

Znovu předpovídá svou smrt a své vzkříšení

Matouš 17:22, 23

Marek 9:30–32

Lukáš 9:43–45

—

—

Kafarnaum

Zázračně opatřuje peníze na daně

Matouš 17:24–27

—

—

—

—

Kafarnaum

Největší v Království; urovnávání neshod; milosrdenství

Matouš 18:1–35

Marek 9:33–50

Lukáš 9:46–50

—

—

Galilea; Samaří

Opouští Galileu, aby se zúčastnil Svátku chýší; kvůli službě Bohu dává všechno stranou

Matouš 8:19–22

—

Lukáš 9:51–62

Jan 7:2–10

 Ježíšova pozdější služba v Judeji

Doba

Místo

Událost

Matouš

Marek

Lukáš

Jan

32, Svátek chýší

Jeruzalém

Ježíš při Svátku chýší veřejně vyučuje

—

—

—

Jan 7:11–52

—

Jeruzalém

Vyučování po svátku; uzdravuje slepého

—

—

—

Jan 8:12–9:41

—

Pravděpodobně Judea

70 učedníků posláno kázat; vracejí se, podávají zprávu

—

—

Lukáš 10:1–24

—

—

Judea; Betanie

Vypráví o milosrdném Samaritánovi v domě Marty a Marie

—

—

Lukáš 10:25–42

—

—

Pravděpodobně Judea

Znovu učí vzorovou modlitbu; vytrvale prosit

—

—

Lukáš 11:1–13

—

—

Pravděpodobně Judea

Vyvrací falešné obvinění; ukazuje na odsouzeníhodnou generaci

—

—

Lukáš 11:14–36

—

—

Pravděpodobně Judea

U stolu s jistým farizeem, Ježíš odsuzuje pokrytce

—

—

Lukáš 11:37–54

—

—

Pravděpodobně Judea

Řeč o Boží péči; věrný správce

—

—

Lukáš 12:1–59

—

—

Pravděpodobně Judea

V Sabatu uzdravuje chromou ženu; tři podobenství

—

—

Lukáš 13:1–21

—

32, Svátek zasvěcení

Jeruzalém

Ježíš na Svátku zasvěcení; znamenitý Pastýř

—

—

—

Jan 10:1–39

Pozdější Ježíšova služba východně od Jordánu

Doba

Místo

Událost

Matouš

Marek

Lukáš

Jan

—

Na druhé straně Jordánu

Mnoho lidí v Ježíše uvěří

—

—

—

Jan 10:40–42

—

Perea (na druhé straně Jordánu)

Vyučuje ve městech, na vesnicích, přesouvá se do Jeruzaléma

—

—

Lukáš 13:22

—

—

Perea

Vstup do Království; Herodes vyhrožuje; dům zpustošen

—

—

Lukáš 13:23–35

—

—

Pravděpodobně Perea

Pokora; podobenství o velké večeři

—

—

Lukáš 14:1–24

—

—

Pravděpodobně Perea

Spočítat náklady, které obnáší služba učedníka

—

—

Lukáš 14:25–35

—

—

Pravděpodobně Perea

Podobenství: ztracená ovce, ztracená mince, marnotratný syn

—

—

Lukáš 15:1–32

—

—

Pravděpodobně Perea

Podobenství: nespravedlivý správce, boháč a Lazar

—

—

Lukáš 16:1–31

—

—

Pravděpodobně Perea

Odpouštění a víra; neužiteční otroci

—

—

Lukáš 17:1–10

—

—

Betanie

Ježíš křísí Lazara z mrtvých

—

—

—

Jan 11:1–46

—

Jeruzalém; Efrajim

Kaifáš se radí proti Ježíšovi; Ježíš vyhledává soukromí

—

—

—

Jan 11:47–54

—

Samaří; Galilea

Uzdravuje a vyučuje cestou přes Samaří, Galileu

—

—

Lukáš 17:11–37

—

—

Samaří či Galilea

Podobenství: neodbytná vdova, farizeus a výběrčí daní

—

—

Lukáš 18:1–14

—

—

Perea

Prochází Pereou; vyučuje o rozvodu

Matouš 19:1–12

Marek 10:1–12

—

—

—

Perea

Přijímá děti a žehná jim

Matouš 19:13–15

Marek 10:13–16

Lukáš 18:15–17

—

—

Perea

Bohatý mladík; podobenství o dělnících na vinici

Matouš 19:16–20:16

Marek 10:17–31

Lukáš 18:18–30

—

—

Pravděpodobně Perea

Ježíš potřetí předpovídá svou smrt a své vzkříšení

Matouš 20:17–19

Marek 10:32–34

Lukáš 18:31–34

—

—

Pravděpodobně Perea

Prosba o Jakubovo a Janovo místo v Království

Matouš 20:20–28

Marek 10:35–45

—

—

—

Jericho

Když prochází Jerichem, uzdravuje dva slepé muže; navštěvuje Zachea; podobenství o deseti minách

Matouš 20:29–34

Marek 10:46–52

Lukáš 18:35–19:28

—

Konec Ježíšovy služby v Jeruzalémě

Doba

Místo

Událost

Matouš

Marek

Lukáš

Jan

8. nisanu 33

Betanie

Šest dní před Pasachem přichází do Betanie

—

—

—

Jan 11:55–12:1

9. nisanu

Betanie

Hostina v domě Šimona, toho malomocného; Marie potírá Ježíše olejem; Židé přicházejí, aby viděli Ježíše a Lazara

Matouš 26:6–13

Marek 14:3–9

—

Jan 12:2–11

 —

Betanie–Jeruzalém

Kristův triumfální příjezd do Jeruzaléma

Matouš 21:1–11, 14–17

Marek 11:1–11

Lukáš 19:29–44

Jan 12:12–19

10. nisanu

Betanie–Jeruzalém

Neplodný fíkovník proklet; druhé vyčištění chrámu

Matouš 21:18, 19, 12, 13

Marek 11:12–17

Lukáš 19:45, 46

—

—

Jeruzalém

Přední kněží a zákoníci plánují, jak Ježíše zabít

—

Marek 11:18, 19

Lukáš 19:47, 48

—

—

Jeruzalém

Rozmluva s Řeky; Židé nevěří

—

—

—

Jan 12:20–50

11. nisanu

Betanie–Jeruzalém

Fíkovník nalezen uschlý

Matouš 21:19–22

Marek 11:20–25

—

—

—

Jeruzalém, chrám

Kristova autorita zpochybněna; podobenství o dvou synech

Matouš 21:23–32

Marek 11:27–33

Lukáš 20:1–8

—

—

Jeruzalém, chrám

Podobenství o ničemných pěsti telích, o svatební hostině

Matouš 21:33–22:14

Marek 12:1–12

Lukáš 20:9–19

—

—

Jeruzalém, chrám

Záludné otázky ohledně daní, vzkříšení, přikázání

Matouš 22:15–40

Marek 12:13–34

Lukáš 20:20–40

—

—

Jeruzalém, chrám

Ježíšova umlčující otázka o Mesiášově původu

Matouš 22:41–46

Marek 12:35–37

Lukáš 20:41–44

—

—

Jeruzalém, chrám

Tvrdé odsouzení zákoníků a farizeů

Matouš 23:1–39

Marek 12:38–40

Lukáš 20:45–47

—

—

Jeruzalém, chrám

Drobný příspěvek vdovy

—

Marek 12:41–44

Lukáš 21:1–4

—

—

Olivová hora

Proroctví o pádu Jeruzaléma; o Ježíšově přítomnosti; o konci systému věcí

Matouš 24:1–51

Marek 13:1–37

Lukáš 21:5–38

—

—

Olivová hora

Podobenství o deseti pannách, o talentech, o ovcích a kozlech

Matouš 25:1–46

—

—

—

12. nisanu

Jeruzalém

Náboženští vůdci úkladně plánují Ježíšovu smrt

Matouš 26:1–5

Marek 14:1, 2

Lukáš 22:1, 2

—

—

Jeruzalém

Jidáš vyjednává s kněžími o zrazení Ježíše

Matouš 26:14–16

Marek 14:10, 11

Lukáš 22:3–6

—

13. nisanu (čtvrtek odpoledne)

Nedaleko Jeruzaléma a v Jeruzalémě

Přípravy na Pasach

Matouš 26:17–19

Marek 14:12–16

Lukáš 22:7–13

—

14. nisanu

Jeruzalém

Jídlo Pasach s těmi dvanácti

Matouš 26:20, 21

Marek 14:17, 18

Lukáš 22:14–18

—

—

Jeruzalém

Ježíš umývá nohy svým apoštolům

—

—

—

Jan 13:1–20

—

Jeruzalém

Jidáš označen jako zrádce a odchází

Matouš 26:21–25

Marek 14:18–21

Lukáš 22:21–23

Jan 13:21–30

—

Jeruzalém

S jedenácti je zavedena Památná večeře

Matouš 26:26–29

Marek 14:22–25

Lukáš 22:19, 20, 24–30 [1Ko 11:23–25]

—

—

Jeruzalém

Předpověděno, že ho Petr zapře a že se apoštolové rozptýlí

Matouš 26:31–35

Marek 14:27–31

Lukáš 22:31–38

Jan 13:31–38

—

Jeruzalém

Pomocník; vzájemná láska; soužení; Ježíšova modlitba

—

—

—

Jan 14:1–17:26

—

Getsemane

Utrpení v zahradě; Ježíš zrazen a zatčen

Matouš 26:30, 36–56

Marek 14:26, 32–52

Lukáš 22:39–53

Jan 18:1–12

—

Jeruzalém

Souzen Annášem, Kaifášem, Sanhedrinem; Petr ho zapírá

Matouš 26:57–27:1

Marek 14:53–15:1

Lukáš 22:54–71

Jan 18:13–27

—

Jeruzalém

Zrádce Jidáš se oběsí

Matouš 27:3–10

—

—

[Sk 1:18, 19]

—

Jeruzalém

Před Pilátem, potom před Herodem a pak opět před Pilátem

Matouš 27:2, 11–14

Marek 15:1–5

Lukáš 23:1–12

Jan 18:28–38

—

Jeruzalém

Vynesen rozsudek smrti potom, co Pilát usiluje o jeho propuštění

Matouš 27:15–30

Marek 15:6–19

Lukáš 23:13–25

Jan 18:39–19:16

(asi 15.00 hodin, pátek)

Golgota, Jeruzalém

Ježíš umírá na mučednickém kůlu; události, které jeho smrt doprovázejí

Matouš 27:31–56

Marek 15:20–41

Lukáš 23:26–49

Jan 19:16–30

—

Jeruzalém

Ježíšovo tělo je sňato z mučednického kůlu a pohřbeno

Matouš 27:57–61

Marek 15:42–47

Lukáš 23:50–56

Jan 19:31–42

15. nisanu

Jeruzalém

Kněží a farizeové dosahují toho, že hrobka je střežena

Matouš 27:62–66

—

—

—

16. nisanu

Jeruzalém a okolí

Ježíš vzkříšen a události toho dne

Matouš 28:1–15

Marek 16:1–8

Lukáš 24:1–49

Jan 20:1–25

—

Jeruzalém; potom Galilea

Ježíš Kristus se několikrát zjevuje

Matouš 28:16–20

[1Ko 15:5–7]

[Sk 1:3–8]

Jan 20:26–21:25

25. ijjaru

Olivová hora, nedaleko Betanie

Čtyřicátý den po svém vzkříšení Ježíš vystupuje do nebe

[Sk 1:9–12]

—

Lukáš 24:50–53

—