[kéž [Bůh] otevře; [Bůh] otevřel].

Izraelský soudce z kmene Manasse. (4Mo 26:29; Sd 11:1) Jako soudce působil na území Gileadu šest let, pravděpodobně v době, kdy byl knězem Eli a kdy byl Samuel malý chlapec. (Sd 12:7) Jefta se odvolával na „tři sta let“, kdy Izrael spravoval území na V od Jordánu, a to, zdá se, znamená, že Jeftovo šestileté soudcovství začalo kolem roku 1173 př. n. l. (Sd 11:26)

Jefta — zákonný syn. Jeftova matka byla ‚prostitutka‘, což ale neznamená, že se narodil nechtěně z prostituce nebo že byl nemanželským dítětem. Jeho matka prostitutkou byla — do té doby, než se stala druhou manželkou Gileada; stejně jako i Raab byla prostitutkou, avšak později se provdala za Salmona. (Sd 11:1; Joz 2:1; Mt 1:5) To, že Jefta byl zákonným synem, je potvrzeno i tím, že ho jeho nevlastní bratři, synové Gileadovy první manželky, vyhnali, aby neměl žádný podíl na dědictví. (Sd 11:2) Dále se Jefta stal uznávaným vůdcem mužů z Gileadu (z nichž byli Jeftovi nevlastní bratři zřejmě ti nejpřednější). (Sd 11:11) A co víc, předkládal Bohu oběť ve svatostánku. (Sd 11:30, 31) Žádnou z těchto věcí by nemohl udělat nemanželský syn, protože Zákon výslovně uváděl: „Žádný nemanželský syn nesmí vejít do Jehovova sboru. Až do desáté generace nesmí nikdo od něho vejít do Jehovova sboru.“ (5Mo 23:2)

Jefta byl zjevně Gileadův prvorozený syn. Za normálních okolností by tedy měl zdědit dva díly z majetku svého otce Gileada (zdá se, že ten byl v době, kdy Jeftu vyhnali nevlastní bratři, již mrtev) a Jefta by měl také být hlavou rodiny. O toto právoplatné dědictví ho mohli jeho bratři připravit jedině tak, že ho protizákonně vyhnali. Bylo totiž stanoveno, že i když byl prvorozený synem druhé manželky, nebo dokonce té méně milované, měl přesto mít práva prvorozeného. (5Mo 21:15–17)

„Zahálčiví muži“ se shromažďují kolem Jefty. Po tom, co byl vyhnán svými bratry, se Jefta usídlil v zemi Tob, v oblasti na V od Gileadu, podle všeho za hranicemi Izraele. Zde byl Jefta v pohraniční oblasti, vystavený cizím nepřátelům Izraele, zejména Ammonitům. „Zahálčiví muži“, muži, kteří byli k zahálce zjevně dohnáni nebo přišli o práci kvůli tyranské nadvládě Ammona a bouřili se proti otroctví pod tímto národem, přicházeli k Jeftovi a podřizovali se jeho vedení. (Sd 11:3) Lidé žijící vých. od Jordánu (z kmenů Ruben, Gad a poloviny kmene Manasse) byli většinou chovatelé dobytka, a tak ammonitští nájezdníci (kteří občas dokonce překročili Jordán) při svých loupežných přepadeních zřejmě brali majetek a prostředky k životu mnoha obyvatel Gileadu. (Sd 10:6–10)

Ammonité vyhrožují válkou. Útlak od Ammonitů trval 18 let. Bůh to připustil, protože Izraelité byli nevěrní a začali sloužit bohům okolních národů. Ale nyní se synové Izraele vzpamatovali, litovali své pošetilosti a volali k Jehovovi o pomoc. Začali odstraňovat své modly a začali sloužit Jehovovi. Nato se Ammon shromáždil v Gileadu k velkému boji. (Sd 10:7–17; 11:4) Tato skutečnost ukazovala, že ten, kdo podnítil pohanské národy proti Izraeli, byl velký neviditelný nepřítel Boha, Satan Ďábel, a že skutečným předmětem sporu bylo uctívání pravého Boha. (Srovnej Zj 12:9; Ža 96:5; 1Ko 10:20.)

Izrael shromáždil své vojenské síly v Micpě. Nevlastní bratři Jefty měli zřejmě významné postavení mezi staršími muži Gileadu. (Sd 10:17; 11:7) Viděli, že je nutné mít správné vedení a náležité pokyny. (Sd 10:18) Uvědomili si, že aby porazili Ammona, musí být pod vedením muže, kterého by určil Bůh. (Sd 11:5, 6, 10) Jefta a jeho muži v Tobu nepochybně vykonali hrdinské činy, a to byl důvod, proč se Jefta stal tím, koho Bůh vyvolil. (Sd 11:1) Tak se muži z Gileadu rozhodli jít za Jeftou, kterého kdysi nenáviděli, a požádat ho, aby se stal jejich vůdcem.

Jefta se stává hlavou Gileadu. Jefta souhlasil s tím, že je povede v boji proti Ammonovi, ale pod jednou podmínkou: jestliže mu Jehova dá vítězství, bude hlavou i po svém návratu z boje. Trvání na této žádosti nebylo sobecké. Jefta ukázal, že bude oddaně bojovat ve jménu Jehovy a svého lidu. A tak porazí-li nyní Ammona, prokáže se, že Jehova je s ním. Jefta chtěl zajistit, že potom, co krize pomine, Boží předpisy nebudou znovu překračovány. Mimo jiné, pokud byl skutečně Gileadův prvorozený syn, pouze si zjednal zákonné právo hlavy domu Gileada. Pak byla v Micpě uzavřena smlouva před Jehovou. Zde dal Jefta opět najevo, že na Jehovu pohlíží jako na Boha a Krále a skutečného Osvoboditele Izraelitů. (Sd 11:8–11)

 Jefta byl muž činu, a proto neztrácel čas a ihned začal jako vůdce jednat. Králi Ammonitů poslal vzkaz, v němž připomínal, že Ammon je agresorem, jenž vtrhl do izraelské země. Král odpověděl, že to je země, kterou Izrael vzal Ammonu. (Sd 11:12, 13) Tady Jefta dokázal, že není pouhým drsným, nevzdělaným válečníkem, ale že dobře zná historii, a zvláště to, jak Bůh jednal se svým lidem. Jefta argument Ammonitů vyvrátil, když ukázal, že (1) Izrael neobtěžoval Ammon, Moab ani Edom (Sd 11:14–18; 5Mo 2:9, 19, 37; 2Pa 20:10, 11); (2) zemi, o kterou se nyní vedl spor, Ammon v době dobyvatelského tažení Izraele nevlastnil, protože tehdy byla země v rukou kananejských Amorejců a Bůh vydal jejich krále Sichona i jeho zemi Izraeli, a (3) uplynulých 300 let Ammonité nic nenamítali proti tomu, že Izrael tuto zemi vlastní — proto, jaký důvod k tomu mají nyní? (Sd 11:19–27)

Jefta se dotkl jádra celé záležitosti, když odhalil, že celá ta věc je v podstatě otázkou uctívání. Prohlásil, že zemi dal Izraelitům Jehova Bůh, a proto z ní nedají ani píď těm, kdo uctívají falešného boha. Za ammonského boha označil Kemoše. Existují názory, že toto byla chyba. Ale přestože Ammonité měli boha Milkoma, a Kemoš byl bohem Moabců, oba tyto příbuzné národy uctívaly mnoho bohů. Právě tak Šalomoun trestuhodně znečistil Izrael uctíváním Kemoše, když si vzal mnoho cizozemských manželek. (Sd 11:24; 1Kr 11:1, 7, 8, 33; 2Kr 23:13) Kromě toho, jak říkají někteří učenci, „Kemoš“ může znamenat „Podmaňovatel, Dobyvatel“. (Viz Gesenius’s Hebrew and Chaldee Lexicon, do angličtiny přeložil S. Tregelles, 1901, s. 401.) Jefta se na něho odvolával možná proto, že Ammonité považovali Kemoše za toho, kdo je opravňuje ‚podmaňovat si‘ jiné národy a ‚dobývat‘ cizí území.

Jeftův slib. Nyní bylo Jeftovi jasné, že to byla Jehovova vůle, aby se bojovalo s Ammonem. S Božím duchem, který ho posiloval, vedl vojsko do boje. Podobně, jako to udělal Jákob před 600 lety, i Jefta nyní složil slib, jímž vyjádřil, že celým srdcem touží, aby ho Jehova vedl, a jímž připsal Jehovovi každý úspěch, který by měl. (Sd 11:30, 31; 1Mo 28:20–22) Jehova slyšel jeho slib, prokázal Jeftovi přízeň, a ten si Ammonity podmanil. (Sd 11:32, 33)

Měl Jefta na mysli lidskou oběť, když slíbil, že obětuje jako zápalnou oběť prvního, kdo mu vyjde vstříc z jeho domu?

Někteří kritici a učenci, kteří Jeftu za tento slib odsoudili, se domnívají, že Jefta následoval praktiky jiných národů a upálil svou dceru jako lidskou zápalnou oběť. Ale tak to nebylo. Kdyby Jefta přinesl doslovnou lidskou oběť, byla by to pro Jehovu urážka, bylo by to něco odporného, čím by byl porušen Boží zákon. Jehova Izraeli přísně přikázal: „Nebudeš se učit činit podle odporných věcí oněch národů. Neměl by se v tobě najít nikdo, kdo přiměje svého syna nebo svou dceru, aby prošli ohněm . . . Každý, kdo tyto věci dělá, je totiž něčím odporným Jehovovi, a kvůli těmto odporným věcem je Jehova, tvůj Bůh, před tebou zahání.“ (5Mo 18:9–12) Takovému člověku by Jehova nežehnal, ale proklel by ho. Lidské oběti přinášeli svému bohu Molekovi i Ammonité, které Jefta porazil. (Srovnej 2Kr 17:17; 21:6; 23:10; Jer 7:31, 32; 19:5, 6.)

Když Jefta řekl „Stane se také, že ten, kdo vyjde, kdo mi vyjde vstříc ze dveří mého domu, . . . se také stane Jehovovým“, vztahovalo se to na člověka, ne na zvíře. Zvířata vhodná pro obětování tehdy pravděpodobně nebyla chována u domu Izraelitů, kde by volně pobíhala. Koneckonců, předložení zvířecí oběti by nebylo projevem mimořádné oddanosti Bohu. Jefta věděl, že mu může vyjít naproti i jeho dcera. Musíme mít na mysli, že na Jeftovi byl v tu dobu Boží duch — a to by zamezilo jakémukoli ukvapenému slibu z Jeftovy strany. Jak se tedy mohla osoba, která Jeftovi vyšla vstříc a blahopřála mu k vítězství, ‚stát Jehovovou‘ a jak mohla být obětována jako ‚zápalná oběť‘? (Sd 11:31)

Člověk mohl být dán Jehovovi pro výlučnou službu ve spojitosti se svatostánkem. Rodiče měli právo to udělat. Také Samuela ještě před jeho narozením slíbila Hana Jehovovi pro službu ve svatostánku. Hanin manžel Elkana s tímto slibem souhlasil. Hned jak byl Samuel odstaven, dovedla ho Hana do svatostánku. Spolu s ním přivedla zvíře k obětování. (1Sa 1:11, 22–28; 2:11) Jiným dítětem, které bylo zvláště zasvěceno Boží službě jako Nazirejec, byl Samson. (Sd 13:2–5, 11–14; srovnej s tím, co je o otcovské autoritě nad dcerou řečeno ve 4Mo 30:3–5, 16.)

Jefta přivedl svou dceru do svatyně, jež byla v tu dobu v Šilu, a když dceru představil, dal bezpochyby zároveň s tím zvířecí zápalnou oběť. Zvíře určené pro zápalnou oběť bylo — jak to předepisoval Zákon — zabito, staženo z kůže a rozřezáno na části; vnitřnosti a holeně byly umyty; na oltáři pak bylo spáleno tělo, hlava a všechno ostatní. (3Mo 1:3–9) Bezvadnost takové oběti představovala úplné, bezvýhradné zasvěcení se z celého srdce Jehovovi. Jestliže byla oběť spojena ještě s jinou (jako například v Den smíření, kdy byla před zápalnou obětí dána oběť za hřích), znamenalo to žádost, aby Jehova další oběť přijal. (3Mo 16:3, 5, 6, 11, 15, 24)

Jefta neměl žádné jiné dítě, a tak to byla skutečná oběť od nich od obou — od Jefty i od jeho dcery. (Sd  11:34) Teď už neměl potomka, který by dál nesl v Izraeli jeho jméno a jeho dědictví. Jediným, v koho vkládal takové naděje, byla právě jeho dcera. Ta plakala — ne nad tím, že by měla zemřít, ale nad svým ‚panenstvím‘, protože touhou každého v Izraeli, muže i ženy, bylo mít děti, jež by dále nesly rodinné jméno a dědictví. (Sd 11:37, 38) Neplodnost byla pohromou. Ale Jeftova dcera „nikdy neměla poměr s mužem“. Pokud by se tato slova vztahovala jen na dobu před pronesením slibu, byla by zbytečná, protože o Jeftově dceři je výslovně řečeno, že byla pannou. Toto prohlášení se vztahovalo na splnění slibu, a to je ukázáno tím, že následuje po výroku: „Provedl svůj slavnostní slib, který učinil vzhledem k ní.“ Ve skutečnosti zpráva zdůrazňuje, že Jeftova dcera si panenství uchovala také po slibu. (Sd 11:39; srovnej překlad v KB, EP, ČB-Hč, NS.)

Mimoto byla Jeftova dcera „rok co rok“ navštěvována svými družkami, aby jí ‚vzdávaly dobrořečení‘. (Sd 11:40) Hebrejské slovo ta·nahʹ, které je zde použito, se také vyskytuje u Soudců 5:11, kde je překládáno různými výrazy: „vypočítávat“ (NS), „vypravujte“ (KB), „hlásány“ (ČB-Hč) a „oslavují“ (JB-č). Toto slovo je v díle A Hebrew and Chaldee Lexicon (B. Davies, ed., 1957, s. 693) definováno jako „opakovat, vypočítávat“. V Jeruzalémské bibli je u Soudců 11:40 uveden výraz „naříkat“, ale v poznámce pod čarou je napsáno „opěvovat“. Jeftova dcera sloužila ve svatostánku, nepochybně stejně jako ostatní Netinim („Daní“ zasvěcení pro službu ve svatyni), kde se mohla podílet na mnoha činnostech. Tito lidé sbírali dřevo, čerpali vodu, prováděli různé opravy a jistě tam jako pomocníci kněží a Levitů měli ještě mnoho jiných úkolů. (Joz 9:21, 23, 27; Ezr 7:24; 8:20; Ne 3:26)

Efrajimovci se bouří proti Jeftovi. Efrajimovci, kteří se považovali za nejvlivnější kmen severního Izraele (včetně Gileadu), pyšně odmítli uznat za hlavu Jeftu a chtěli ospravedlnit sebe. Zkonstruovali proto falešné obvinění, aby měli záminku na něj zaútočit. Stejný postoj projevili i před lety, v době soudce Gideona. (Sd 8:1) Prohlásili, že Jefta je nezavolal do boje proti Ammonovi, a hrozili mu, že jeho dům nad ním spálí ohněm. (Sd 12:1)

Jefta jim na to řekl, že je volal, ale oni odmítli odpovědět. Argumentoval: „Jehova [mi Ammona] vydal do ruky. Proč jste tedy proti mně dnes přitáhli, abyste proti mně bojovali?“ (Sd 12:2, 3) Efrajimovci o Jeftově vojenském oddílu s opovržením řekli: „Jste muži, kteří unikli z Efrajima, Gileade, uvnitř Efrajima, uvnitř Manasseho.“ (Sd 12:4) Chtěli Jeftu pošpinit tím, že připomínali to, jak byl kdysi vyhnán a jak se kolem něho shromažďovali „zahálčiví muži“, muži bez práce a uprchlíci. (Sd 11:3)

Následoval boj a potom, co byli poraženi, se Efrajimovci dali na útěk. Jeftovi muži je zastavovali u jordánských brodů. Efrajimovci se snažili zatajit svou totožnost, avšak jejich výslovnost je prozradila. Když měli říci slovo „šibbolet“, nebyli schopni vyslovit tupou sykavku „š“, ale dokázali říci jen „sibbolet“. Nakonec 42 000 Efrajimovců přišlo o život, protože se postavili proti tomu, koho pro jejich záchranu určil Jehova. (Sd 12:5, 6)

Schválený Bohem. V 1. Samuelově 12:11 se o Jeftovi mluví jako o tom, koho Jehova poslal jako osvoboditele, a v Hebrejcům 11:32 je jmenován mezi těmi věrnými, kteří tvoří „oblak svědků“. (Heb 12:1)