[možná „Jehova povstává“].

Jeden z posledních judských králů, syn Josijáše a Zebidy; jeho původní jméno bylo Eljakim. (2Kr 23:34, 36; 1Pa 3:15) Jehojakim byl špatný král; vládl asi 11 let (628–618 př. n. l.) a jeho vláda se vyznačovala nespravedlností, útlakem a krveprolitím. (2Pa 36:5; Jer 22:17; 52:2) Za jeho vlády byla Juda obtěžována četnými nájezdy chaldejských, syrských, moabských a ammonitských loupeživých tlup. (2Kr 24:2)

Když král Josijáš zemřel, lid Judy ustanovil z nějakého důvodu za krále Eljakimova mladšího bratra Jehoachaze. Asi o tři měsíce později zajal Jehoachaze faraón Neko a králem učinil 25letého Eljakima a jméno nového panovníka změnil na Jehojakim. Neko také uvalil na judské království velký poplatek. Stříbro a zlato na tento poplatek vymohl král Jehojakim od svých poddaných prostřednictvím daní. (2Kr 23:34–36; 2Pa 36:3–5) Bez ohledu na finanční břemeno, které lid už tak musel nést, plánoval Jehojakim výstavbu nového, luxusního paláce. Tyransky odmítal dělníkům platit mzdu, pravděpodobně proto, aby udržel co nejnižší náklady. Jehova proto prostřednictvím Jeremjáše nechal nad tímto ničemným vládcem vyhlásit bědu a ukázal, že bude pohřben pohřbem osla. (Jer 22:13–19)

Na začátku Jehojakimovy vlády Jeremjáš varoval, že pokud lid nebude činit pokání, budou Jeruzalém a jeho chrám zničeny. Prorokovi pak hrozila smrt. Za Jeremjáše se však postavil přední muž Achikam a zabránil, aby mu nebylo ublíženo. Jehojakim se kvůli podobnému proroctví už dříve velmi rozhněval na Urijáše, a rozhodl se, že ho zabije. Urijáš sice ze strachu utekl do Egypta, ale královu hněvu neunikl. Jehojakim ho nechal přivést zpět a potom ho mečem zabil. (Jer 26:1–24)

Ve čtvrtém roce Jehojakimovy vlády (625 př. n. l.) porazil Nebukadnecar faraóna Neka v bitvě o nadvládu nad Sýrií a Palestinou. K bitvě došlo u Karkemiše na Eufratu, více než 600 km sev. od Jeruzaléma. (Jer 46:1, 2) Ve stejném roce začal Jeremjáš diktovat svému tajemníkovi Barukovi Jehovova slova namířená proti Izraeli, Judě a všem národům, a tak byla zaznamenána poselství, která začala být pronášena od 13. roku Josijášovy vlády (tehdy bylo Jehojakimovi asi 6 let). Téměř o rok později, v devátém lunárním měsíci (kislevu — listopad/prosinec), byl před králem Jehojakimem čten svitek, který obsahoval nadiktovaná poselství. Jakmile Jehudi přečetl tři nebo čtyři stránkové sloupce, král tento úsek odřízl a hodil ho do ohně hořícího v nádobě na žhavé uhlí ve svém zimním domě. Celý svitek tak po částech pohltily plameny. Jehojakim nedbal na svá tři knížata, která naléhala, aby svitek nepálil. Zvláště měl námitky proti prorockým slovům, která poukazovala na zpustošení Judy rukou babylónského krále. To naznačuje, že Nebukadnecar proti Jeruzalému ještě nevytáhl a z Jehojakima ještě neudělal svého vazala. (Jer 36:1–4, 21–29)

Ze 2. Královské 24:1 vyplývá, že Nebukadnecar začal judského krále utiskovat „a tak se stal Jehojakim na tři roky jeho sluhou [či vazalem]. Obrátil se [Jehojakim] však zpět a vzbouřil se proti němu [Nebukadnecarovi].“ Je zřejmé, že se o tomto třetím roce, kdy byl Jehojakim vazalským králem pod Babylónem, zmiňuje Daniel 1:1. Nemohl to být třetí rok Jehojakimovy jedenáctileté vlády nad Judou, protože tehdy byl Jehojakim vazalem egyptského faraóna Neka, a ne vazalem Babylóna. Teprve ve čtvrtém roce Jehojakimovy vlády nad Judou ukončil Nebukadnecar egyptskou nadvládu nad Sýrií a Palestinou vítězstvím u Karkemiše (625 př. n. l. [zřejmě po měsíci nisanu]). (Jer 46:2) Jehojakimova vzpoura proti  Babylónu vedla k tomu, že byl Jehojakim po 11 letech sesazen z trůnu, a proto třetí rok jeho vazalského vztahu k Babylónu musel začít někdy koncem osmého roku jeho vlády čili počátkem roku 620 př. n. l.

V Danielově zprávě (1:1, 2) se píše, že Nebukadnecar vytáhl proti Jeruzalému, oblehl ho, a Jehojakim a část chrámového náčiní byli vydáni do ruky babylónského krále. Zpráva ve 2. Královské 24:10–15 však popisuje obléhání Jeruzaléma Babylóňany a ukazuje, že nakonec se vzdal a k Babylóňanům vyšel Jehojakimův syn Jehojakin, který vládl pouze tři měsíce a deset dní. Zdá se tedy, že Jehojakim zemřel během obléhání města, snad v jeho počáteční fázi. Proroctví, které Jehova pronesl prostřednictvím Jeremjáše (22:18, 19; 36:30), ukázalo, že Jehojakim nebude pohřben náležitým způsobem; jeho mrtvé tělo mělo ležet bez povšimnutí za jeruzalémskými branami a měl na ně působit žár za dne a mráz za noci. Jak ale byl Jehojakim ‚vydán do Nebukadnecarovy ruky‘ (Da 1:2), není řečeno. Je možné to chápat v tom smyslu, že tím, že zemřel během obléhání a že jeho syn potom musel jít do zajetí, připravil Nebukadnecar Jehojakimovy potomky o kralování. Nelze nijak potvrdit židovskou tradici (zaznamenanou Josephem), podle níž Nebukadnecar zabil Jehojakima a přikázal, aby jeho tělo bylo hozeno za jeruzalémské zdi. (Židovské starožitnosti, X, 97 [vi, 3]) Ať už tedy Jehojakim zemřel jakkoli, zdá se, že měděné okovy, kterými chtěl Jehojakima původně spoutat, Nebukadnecar nakonec nepoužil. (2Pa 36:6)

Po obléhání Jeruzaléma, které probíhalo v Jehojakimově ‚třetím roce‘ (kdy byl vazalským králem), byli do Babylóna jako vyhnanci odvedeni Daniel a další Judejci, mezi nimiž byli i urození a příslušníci královské rodiny. Vzhledem k tomu, že se Písmo o žádném dřívějším vyhnanství v Babylóně nezmiňuje, zdá se, že tuto událost je možné zařadit do krátké vlády Jehojakina, Jehojakimova následníka. (2Kr 24:12–16; Jer 52:28)

Když se Jehojakimův syn Jehojakin vzdal, dosadil Nebukadnecar na judský trůn Jehojakinova strýce Sedekjáše. (2Pa 36:9, 10) Tak se splnilo Jeremjášovo proroctví, že Jehojakim nebude mít nikoho, kdo by seděl na Davidově trůnu. (Jer 36:30) Jehojakimův syn Jehojakin totiž vládl pouze tři měsíce a deset dní.