[kauzativní tvar heb. slovesa ha·wahʹ (stát se) v imperfektu; znamená „působí, že se stane“].

Boží osobní jméno. (Iz 42:8; 54:5) V Písmu jsou  sice používány také popisné tituly, například „Bůh“, „Svrchovaný Pán“, „Stvořitel“, „Otec“, „Všemohoucí“ a „Nejvyšší“, ale osobnost a vlastnosti Boha — kým a čím on je — jsou plně shrnuty a vyjádřeny jedině tímto osobním jménem. (Ža 83:18)

Správná výslovnost božského jména. „Jehova“ je nejznámější česká výslovnost božského jména, i když většina znalců hebrejštiny dává přednost výslovnosti „Jahve“. Nejstarší hebrejské rukopisy uvádějí toto jméno v podobě čtyř souhlásek; tento tvar je obvykle označován jako tetragrammaton (z řeckých slov te·tra-, jež znamená „čtyři“, a gramʹma, „písmeno“). Tato čtyři písmena (psaná zprava doleva) jsou יהוה a do češtiny mohou být transliterována jako JHVH (nebo JHWH).

Hebrejské souhlásky tohoto jména jsou tedy známé. Otázkou je, které samohlásky se mají s těmito souhláskami spojit. Samohláskové značky byly do hebrejštiny zavedeny teprve ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. (Viz heslo HEBREJŠTINA, Hebrejská abeceda a hebrejské písmo.) Klíč k určení samohlásek, jež by měly být doplněny v Božím jménu, však tyto samohláskové značky obsažené v hebrejských rukopisech neposkytly; o staletí dříve totiž vznikla určitá náboženská pověra.

Pověrečné utajení jména. Mezi Židy vznikla v určité době pověrečná představa, že je nesprávné dokonce Boží jméno (představované tetragrammatem) i jen vyslovit. Skutečná původní příčina, proč se Boží jméno přestalo používat, není známa. Někteří znalci se domnívají, že toto jméno bylo považováno za příliš svaté, než aby je mohla vyslovovat ústa nedokonalých lidí. Hebrejská písma sama o sobě však neobsahují žádné důkazy o tom, že by někdo z pravých Božích služebníků váhal vyslovit Boží jméno. Nebiblické hebrejské doklady, například takzvané dopisy z Lakiše, svědčí o tom, že ve druhé polovině sedmého století př. n. l. bylo v Palestině Boží jméno používáno v běžné korespondenci.

Podle jiného názoru mělo být dosaženo toho, aby lidé z nežidovských národů nepoznali Boží jméno a nemohli je případně zneužívat. Jehova sám však řekl, že způsobí, ‚aby se jeho jméno oznamovalo po celé zemi‘ (2Mo 9:16; srovnej 1Pa 16:23, 24; Ža 113:3; Mal 1:11, 14), aby je znali i jeho odpůrci. (Iz 64:2) Pohanské národy jak v době předkřesťanské, tak i v prvních stoletích našeho letopočtu vlastně toto jméno znali a používali. (The Jewish Encyclopedia, 1976, sv. XII, s. 119) Tvrdí se také, že účelem bylo zabránit, aby jméno nebylo používáno při magických rituálech. Takový důvod by ovšem byl velmi nelogický; je totiž zřejmé, že čím méně by se toto jméno používalo, tím by bylo tajemnější a tím více by se hodilo těm, kdo provozují magii.

Kdy se pověra ujala? Stejně jako není znám pravý původní důvod nebo důvody, proč přestalo být Boží jméno používáno, není známo ani to, kdy se vlastně tato pověra ujala. Někteří znalci tvrdí, že vznikla po návratu z vyhnanství v Babylóně (607–537 př. n. l.). Tato teorie je však založena na tvrzení, že pozdější pisatelé Hebrejských písem používali jméno méně často; při bližším zkoumání však tento názor neobstojí. Například kniha Malachiáš byla nepochybně napsána jako jedna z posledních knih Hebrejských písem (ve druhé polovině pátého století př. n. l.), a Boží jméno v ní zaujímá významné místo.

Mnoho odborných publikací uvádí, že jméno se přestalo používat kolem roku 300 př. n. l. Údajným důkazem pro toto časové určení bylo to, že v Septuagintě, řeckém překladu Hebrejských písem, nebylo tetragrammaton (ani v transliterované podobě) nalezeno; práce na tomto překladu byla zahájena kolem roku 280 př. n. l. Je pravda, že v dnes známých nejzachovalejších rukopisných opisech Septuaginty je tetragrammaton soustavně nahrazováno řeckými slovy Kyʹri·os (Pán) nebo The·osʹ (Bůh). Tyto důležité rukopisy se však datují teprve do čtvrtého a pátého století n. l. Byly objeveny starší exempláře, které jsou sice v podobě zlomků, ale dokazují, že nejstarší exempláře Septuaginty skutečně božské jméno obsahovaly.

Jedním z nich je zlomek papyrového svitku, který obsahuje část 5. Mojžíšovy a je veden pod označením P. Fouad Inv. č. 266. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 326) Soustavně uvádí tetragrammaton psané hebrejskými čtvercovými písmeny, a to všude, kde se vyskytuje v hebrejském textu, z něhož byl překlad pořízen. Znalci datují tento papyrus do prvního století př. n. l.; byl tedy napsán o čtyři nebo pět století dříve než rukopisy jmenované předtím. (Viz Rbi8, dodatek 1C.)

 Kdy vlastně Židé všeobecně přestali vyslovovat Boží osobní jméno?

Není tedy žádný spolehlivý důkaz o tom, že by božské jméno — alespoň v psané podobě — vymizelo nebo přestalo být používáno v období před naším letopočtem. Teprve v prvním století našeho letopočtu se objevují jakési doklady pověrečného přístupu k tomuto jménu. Josephus, židovský dějepisec, který pocházel z kněžského rodu, vypráví o tom, jak se Bůh zjevil Mojžíšovi u hořícího keře, a říká: „Potom mu Bůh zjevil své jméno, které do té doby lidské ucho neslyšelo a o němž je mi zakázáno mluvit.“ (Židovské starožitnosti, II, 276 [xii, 4]) Josephův výrok však je nejen nepřesný, pokud jde o to, zda lidé před Mojžíšem znali božské jméno, ale je také mlhavý a není z něj jasně patrné, jaký byl v prvním století všeobecně rozšířený názor na vyslovování nebo používání božského jména.

Židovská Mišna, sbírka rabínských nauk a tradic, se vyjadřuje poněkud jasněji. Údajně ji sestavil rabín známý jako Jehuda Kníže, který žil na přelomu druhého a třetího století n. l. Některé materiály Mišny se zřetelně vztahují k situaci před zničením Jeruzaléma a jeho chrámu v roce 70 n. l. O Mišně však jeden znalec říká: „Je mimořádně obtížné rozhodnout, jakou historickou hodnotu bychom měli přisoudit tradicím zaznamenaným v Mišně. Uplynuvší doba, v níž se vzpomínky na časy tak odlišné mohly zatemnit a zkomolit, politické převraty, změny a zmatky způsobené dvěma vzpourami a dvěma římskými vpády, skutečnost, že strana saduceů nesdílela měřítka, kterých si vážila strana farizeů (jejichž názory jsou zaznamenány v Mišně) . . .  — to vše jsou činitele, které musíme vzít v úvahu, jestliže hodnotíme povahu výroků Mišny. Obsah Mišny má z velké části ráz samoúčelného akademického pojednání a (jak se zdá) sotva v ní jde o záznam historických skutečností.“ (The Mishnah, do angličtiny přeložil H. Danby, Londýn, 1954, s. xiv, xv) Dále uvádíme některé tradice o vyslovování božského jména, jak jsou vyjádřeny v Mišně:

Podle Danbyho překladu Mišny je ve spojitosti s každoročním Dnem smíření uvedeno: „A když kněží a lid stojící v chrámovém nádvoří slyšeli, jak z úst velekněze vyšlo Vyjádřené Jméno, klekali a klaněli se a padli na tvář a říkali: ‚Požehnáno buď jméno slávy jeho království na věky věků!“ (Joma 6:2) O každodenním kněžském požehnání Sota 7:6 říká: „V Chrámu vyslovovali Jméno, jak bylo napsáno, ale na venkově v podobě náhradního slova.“ Sanhedrin 7:5 uvádí, že pokud rouhač ‚nevyslovil Jméno‘, nebyl vinen, a že při přelíčení, při němž šlo o obvinění z rouhání, bylo používáno náhradní jméno, dokud nebyly vyslechnuty všechny důkazy; potom byl hlavní svědek požádán, aby soukromě ‚řekl přesně, co slyšel‘ a přitom údajně použil božské jméno. Sanhedrin 10:1 vypočítává, kdo „nebude mít podíl na budoucím světě“, a uvádí zde: „Abba Saul říká: Také ten, kdo vyslovuje Jméno s jeho pravými písmeny.“ Přes tyto negativní názory lze v první části Mišny také najít pozitivní podnět, že ‚člověk by měl zdravit svého bližního [a používat přitom] Jméno [Boží]“ a jako příklad je uveden Boaz (Rut 2:4). (Berachot 9:5)

Bereme-li tyto tradiční názory tak, jak se jeví, může z nich být patrné, že pověrečný sklon vyhýbat se používání Božího jména se objevil někdy před zničením chrámu v roce 70 n. l. Výslovně však je uvedeno, že náhradní jméno místo Božího jména používali především kněží, a to jen na venkově. Jak jsme již viděli, je ovšem historická hodnota tradic obsažených v Mišně pochybná.

Neexistuje tedy žádný oprávněný důvod k tomu, abychom vznik pověrečného názoru, který vyžadoval, aby se božské jméno přestalo používat, zařazovali do doby před prvním nebo druhým stoletím n. l. Nadešla však doba, kdy při čtení Hebrejských písem v původním jazyce židovský čtenář na místě božského jména vyjádřeného tetragrammatem vyslovil náhradní slova — buď ʼAdho·naiʹ (Svrchovaný Pán), nebo ʼElo·himʹ (Bůh). To je patrné ze skutečnosti, že když ve druhé polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu začaly být používány samohláskové značky, židovští opisovači vkládali do tetragrammata samohláskové značky buď pro slovo ʼAdho·naiʹ, nebo pro slovo ʼElo·himʹ, zřejmě jako upozornění pro čtenáře, aby místo vyslovení božského jména vyslovil tato slova. V pozdějších opisech Septuaginty, řeckého překladu Hebrejských písem, čtenář ovšem našel na místě tetragrammata výlučně slova Kyʹri·os a The·osʹ. (Viz heslo PÁN.)

Překlady do jiných jazyků, například do latinské Vulgáty, se řídily příkladem těchto pozdějších opisů řecké Septuaginty. Katolická Bible česká (1804 i její novější vydání), jejímž podkladem je latinská Vulgáta, proto božské jméno v hlavním textu neobsahuje. Kralická bible na místě tetragrammata uvádí označení Hospodin (což se vysvětluje v oddíle „Význam názvů, výrazů a jmen“ pod heslem „Jsem, kterýž jsem“, například ve vydání, jež vyšlo v roce 1949 v Kutné Hoře).

Jaká je správná výslovnost Božího jména?

Ve druhé polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu zavedli židovští učenci soustavu značek, které měly v souhláskovém hebrejském textu zastupovat chybějící samohlásky. Pokud jde o Boží jméno, nevložili  do něho správná znaménka, ale uvedli zde jiná samohlásková znaménka, která měla čtenáře upozornit, že mají na tomto místě vyslovit ʼAdho·naiʹ (což znamená „Svrchovaný Pán“) nebo ʼElo·himʹ (což znamená „Bůh“).

Leningradský kodex B 19^A z 11. století n. l. uvádí v tetragrammatu samohláskové značky pro výslovnost Jehwahʹ, Jehwihʹ a Jeho·wahʹ. Ginsburgovo vydání masoretského textu vkládá do božského jména samohláskové značky pro výslovnost Jeho·wahʹ. (1Mo 3:14, Rbi8, ppč) Znalci hebrejštiny obvykle tvrdí, že s největší pravděpodobností se jméno vyslovovalo „Jahve“. Poukazují na to, že zkrácená podoba jména je Jah, například v Žalmu 89:8 a ve výrazu Ha·lelu-Jahʹ (jehož význam je „Chvalte Jah!“). (Ža 104:35; 150:1, 6) Také tvary Jehóʹ, Jó, Jah a Jaʹhu, jež se vyskytují v hebrejském způsobu psaní jmen Jehošafat, Jošafat, Šefatjáš a jiných, mohou být odvozeny od tvaru Jahve. To, jak první křesťanští pisatelé přepisovali toto jméno do řečtiny, ukazuje rovněž přibližně podobným směrem; uplatňovali podoby I·a·beʹ a I·a·ou·eʹ, které se v řecké výslovnosti podobají výslovnosti Jahve. Ve svých názorech na tuto otázku však odborníci rozhodně nejsou jednotní; někteří se zastávají ještě dalších způsobů výslovnosti, například „Jahuwa“, „Jahuah“ nebo „Jehuah“.

Vzhledem k tomu, že v současné době nelze výslovnost spolehlivě zjistit, není zřejmě žádný důvod, proč se vzdát výslovnosti „Jehova“, která je v češtině známa, a dát přednost některé jiné z uvedených výslovností. Kdyby byla taková změna provedena, bylo by nutné důsledně provést změny ve způsobu psaní a výslovnosti celé řady jiných biblických jmen: Jeremjáš by se změnilo na Jir·mejahʹ, Izajáš na Ješaʽ·jaʹhu a jméno Ježíš by se psalo buď Jehó·šuʹaʽ (jako v hebrejštině), nebo I·e·sousʹ (jako v řečtině). Účelem slov je sdělovat myšlenky; v češtině jméno Jehova označuje pravého Boha a v dnešní době sděluje tuto myšlenku výstižněji než kterýkoli z navržených náhradních tvarů.

Důležitost jména. Mnoho novodobých znalců a překladatelů Bible zastává názor, že je třeba řídit se tradicí a jméno, které je pro Boha charakteristické, vynechávat. Podle jejich názoru je tento postup oprávněný nejen proto, že přesná výslovnost jména není známa, ale také proto, že podle jejich tvrzení pravý Bůh nemusí mít žádné určité jméno, neboť je svrchovaný a jedinečný. Inspirované Písmo — ani ta část pocházející z předkřesťanské doby, ani Křesťanská řecká písma — neposkytuje tomuto názoru žádnou podporu.

V hebrejském textu vytištěném ve verzích Biblia Hebraica a Biblia Hebraica Stuttgartensia je tetragrammaton obsaženo na 6 828 místech. Hebrejská písma Překladu nového světa obsahují božské jméno 6 973krát, protože překladatelé vzali v úvahu mimo jiné skutečnost, že opisovači na některých místech nahradili božské jméno slovy ʼAdho·naiʹ nebo ʼElo·himʹ. (Viz Rbi8, dodatek 1A, 1B.) Již sama skutečnost, že se toto jméno vyskytuje v Bibli tak často, svědčí o tom, že pro Autora Bible, který je jeho  nositelem, je toto jméno důležité. Jeho výskyt v Písmu daleko převyšuje počet případů, kdy je Autor Bible označován tituly, například „Svrchovaný Pán“ nebo „Bůh“.

Pozoruhodné je také to, že jak v Hebrejských písmech, tak i mezi semitskými národy jsou jména považována za velmi důležitá. Profesor G. T. Manley zdůrazňuje: „Studium pojmu ‚jméno‘ ve S[tarém] Z[ákoně] nám odkrývá, jak mnoho toto slovo v hebr. znamená. Jméno není jen označením, ale charakterizuje osobnost toho, kdo je nosí . . . Když člověk označí svým ‚jménem‘ určitou věc nebo člověka, spadají tito pod jeho vliv i ochranu.“ (Nový biblický slovník, J. D. Douglas, ed., 1996, s. 109; srovnej Everyman’s Talmud, A. Cohen, 1949, s. 24; viz také Nový překlad Písma svatého, sv. 16, 1978, s. 292; 1Mo 27:36; 1Sa 25:25; Ža 20:1; Př 22:1; viz heslo JMÉNO.)

Slova „Bůh“ a „Otec“ neoznačují totožnost. Titul „Bůh“ neoznačuje konkrétní osobu ani totožnost svého nositele (pro někoho se může stát bohem dokonce jeho břicho; Fil 3:19). V Hebrejských písmech se totéž slovo (ʼElo·himʹ) vztahuje jak na Jehovu, pravého Boha, tak i na falešné bohy, například na filištínského boha Dagona (Sd 16:23, 24; 1Sa 5:7) a asyrského boha Nisroka. (2Kr 19:37) Je zřejmé, že kdyby měl Hebrejec říci nějakému Filištínovi nebo Asyřanovi, že uctívá „Boha [ʼElo·himʹ]“, k určení totožnosti Osoby, kterou uctívá, by to nestačilo.

Dílo The Imperial Bible-Dictionary v článcích o Jehovovi velmi výstižně znázorňuje rozdíl mezi označeními ʼElo·himʹ (Bůh) a Jehova. O jménu Jehova je zde řečeno: „Všude to je vlastní jméno označující výslovně osobního Boha, zatímco označení Elohim má spíše charakter podstatného jména obecného a označuje sice zpravidla, ale nikoli nevyhnutelně a nikoli jednotně Nejvyššího . . . Hebrejec může použít slovo Elohim s určitým členem, ve významu ‚pravý Bůh‘ na rozdíl od bohů falešných, ale označení Jehova nikdy s určitým členem nepoužije, protože Jehova je jméno, jímž je označován jedině pravý Bůh. Hebrejec často mluví o svém Bohu . . . , ale nikdy o svém Jehovovi; když totiž říká můj Bůh, míní tím Jehovu. Mluví o Bohu Izraele, ale nikdy o Jehovovi Izraele, protože jiný Jehova neexistuje. Mluví o živém Bohu, ale nikdy o živém Jehovovi, protože by mu ani na mysl nepřišlo, že by Jehova byl jiný než živý.“ (P. Fairbairn, ed., Londýn, 1874, sv. I, s. 856)

Totéž platí o řeckém slovu The·osʹ, které znamená Bůh. Používalo se jak na pravého Boha, tak i na bohy pohanské, jako byl Zeus a Hermes (římský Jupiter a Merkur). (Srovnej Sk 14:11–15.) Skutečnou situaci vystihují Pavlova slova v 1. Korinťanům 8:4–6: „Ačkoli jsou totiž ti, kdo jsou nazýváni ‚bohy‘, ať v nebi, nebo na zemi, právě jako je mnoho ‚bohů‘ a mnoho ‚pánů‘, pro nás je skutečně jeden Bůh, Otec, z něhož je všechno a my pro něho; a je jeden Pán, Ježíš Kristus, skrze něhož je všechno, a my skrze něho.“ I ve 20. století lidé stále ještě věří v mnoho bohů, a proto je nutné, aby byl od nich pravý Bůh odlišen.

Skutečnost, že se Pavel zmiňuje o ‚Bohu, Otci‘, neznamená, že jméno pravého Boha je „Otec“, protože označení „otec“ se vztahuje i na každého muže, který je rodičem, a označuje i muže, kteří jsou v určitém vztahu k druhým lidem. (Ří 4:11, 16; 1Ko 4:15) Mesiáš je označen titulem „Věčný otec“. (Iz 9:6) O Satanovi Ježíš řekl, že je ‚otcem‘ jistých odpůrců, kteří měli vražedné úmysly. (Jan 8:44) Tímto výrazem byli také označováni bohové národů; v homérovském básnictví byl řecký bůh Zeus představován jako velký bůh otec. Skutečnost, že ‚Bůh, Otec‘ má jméno odlišné od jména Synova, je patrná z celé řady textů. (Mt 28:19; Zj 3:12; 14:1) Pavel znal Boží osobní jméno, Jehova, jež se vyskytuje v 1. Mojžíšově, ve zprávě o stvoření, z níž ve svých spisech citoval. Toto jméno Jehova výslovně označuje ‚Boha, Otce‘ (srovnej Iz 64:8), a znemožňuje proto jakýkoli pokus slučovat nebo směšovat jeho totožnost a osobnost s totožností a osobností kohokoli jiného, na koho snad je titul „bůh“ nebo „otec“ uplatňován.

Není to kmenový bůh. Jehova je označován jako „Bůh Izraele“ a jako ‚Bůh jejich praotců‘. (1Pa 17:24; 2Mo 3:16) Skutečnost, že byl tak důvěrně spojen s Hebrejci a s izraelským národem, však neznamená, že bychom měli jeho jméno považovat pouze za jméno nějakého kmenového boha, což někteří lidé dělají. Křesťanský apoštol Pavel napsal: „Je on jen Bohem Židů? Není také Bohem lidí z národů? Ano, také lidí z národů.“ (Ří 3:29) Jehova není jen „Bohem celé země“ (Iz 54:5), ale je také Bohem vesmíru, ‚Původcem nebe a země‘. (Ža 124:8) Smlouva, kterou asi 2 000 let před dobou Pavlovou uzavřel Jehova s Abrahamem, obsahovala slib požehnání pro lidi ze všech národů; je z toho patrné, že Bůh se zajímá o celé lidstvo. (1Mo 12:1–3; srovnej Sk 10:34, 35; 11:18.)

Jehova Bůh nakonec nevěrný národ tělesného Izraele zavrhl. Jeho jméno však mělo být dále spojeno s novým národem duchovního Izraele, s křesťanským sborem, i když do tohoto nového národa začali být jako členové přijímáni lidé nežidovského původu. Učedník Jakub, který předsedal jednomu shromáždění křesťanů v Jeruzalémě, mohl proto říci, že „Bůh . . . obrátil svou pozornost k [nežidovským] národům, aby z nich vybral lid pro své jméno“. Na důkaz, že to bylo předpověděno, Jakub potom citoval proroctví z knihy Amos, v němž se Jehovovo jméno vyskytuje. (Sk 15:2, 12–14; Am 9:11, 12)

V Křesťanských řeckých písmech. Ve světle těchto skutečností se zdá velmi zvláštní, že dochované  rukopisné opisy původního textu Křesťanských řeckých písem Boží jméno v jeho plné podobě neobsahují. Proto není božské jméno používáno ani ve většině překladů takzvaného Nového zákona. Tyto překlady je však uvádějí ve Zjevení 19:1, 3, 4, 6, a to v jeho zkrácené podobě, například „Halelujah“, „Haleluja“ a „Aleluja“ (KB, EP, Pe, Šk). Z výzvy „Chvalte Jah!“ (NS), kterou podle tohoto záznamu vyslovili Boží duchovní synové, je jasně patrné, že božské jméno nebylo zastaralé; bylo stejně důležité a aktuální jako v období předkřesťanském. Proč tedy není v Křesťanských řeckých písmech obsaženo ve své plné podobě?

Proč není božské jméno ve své plné podobě obsaženo v žádném existujícím starověkém rukopise Křesťanských řeckých písem?

Dlouho bylo za příčinu považováno to, že inspirovaní pisatelé Křesťanských řeckých písem citovali Hebrejská písma ze Septuaginty a nepoužívali jméno Jehova proto, že v uvedeném překladu bylo tetragrammaton nahrazeno slovy Kyʹri·os nebo The·osʹ. Jak již bylo ukázáno, toto tvrzení neplatí. Ve svém výkladu k tomu, že nejstarší zlomky řecké Septuaginty božské jméno v jeho hebrejské podobě skutečně obsahují, dr. P. Kahle říká: „Nyní víme, že v řeckém textu Bible [Septuagintě], pokud jej psali Židé pro Židy, nebylo božské jméno překládáno slovem kyrios, ale že v takových rkp. [rukopisech] bylo tetragrammaton psané hebrejskými nebo řeckými písmeny zachováno. Slovem kyrios nahradili tetragrammaton křesťané, a to v době, kdy se už božskému jménu psanému hebrejskými písmeny nerozumělo.“ (The Cairo Geniza, Oxford, 1959, s. 222) Kdy došlo k této změně v řeckých překladech Hebrejských písem?

Je zřejmé, že k tomu došlo ve staletích po smrti Ježíše a jeho apoštolů. V Aquilově řeckém překladu, který pochází z druhého století našeho letopočtu, bylo tetragrammaton hebrejskými písmeny ještě uvedeno. Kolem roku 245 n. l. uznávaný učenec Origenes vytvořil svou Hexaplu, v níž byla inspirovaná Hebrejská písma zpracována v šesti sloupcích: (1) původní text hebrejský a aramejský; k němu byla připojena (2) transliterace do řečtiny, a dále řecké překlady (3) Aquilův, (4) Symmachův, (5) Septuaginta a (6) Theodotionův. Dochované zlomky tohoto textu byly prozkoumány a profesor W. G. Waddell v té souvislosti napsal: „V Origenově Hexaple . . . je v řeckém textu Aquilově, Symmachově i LXX [Septuaginty] JHWH uvedeno jako ΠΙΠΙ; ve druhém sloupci Hexaply bylo tetragrammaton napsáno hebrejskými písmeny.“ (The Journal of Theological Studies, Oxford, sv. XLV, 1944, s. 158, 159) Jiní znalci se domnívají, že v původním textu Origenovy Hexaply byla pro tetragrammaton použita hebrejská písmena ve všech sloupcích. Origenes sám prohlásil, že „v nejvěrnějších rukopisech je JMÉNO psáno hebrejskými písmeny, ne moderními, ale nejstarobylejšími hebrejskými [písmeny].“

Ještě ve čtvrtém století našeho letopočtu Jeroným, překladatel latinské Vulgáty, ve své předmluvě ke knihám Samuelovým a Královským říká: „A dokonce až dodnes nacházíme v jistých řeckých knihách jméno Boží, tetragrammaton [tj. יהוה], vyjádřené starověkými písmeny.“ V jednom dopise, který napsal v roce 384 n. l. v Římě, Jeroným uvádí: „Deváté [Boží jméno] je tetragrammaton, které považují za [a·nek·foʹne·ton], to jest, nevyslovitelné, a je psáno těmito písmeny — Jod, He, Vau a He. Jistí nevzdělanci, kvůli podobnosti písmen, když v řeckých knihách nalezli [tetragrammaton], byli navyklí číst ΠΙΠΙ [řecká písmena odpovídající písmenům PIPI v latince].“ (Papyrus Grecs Bibliques, F. Dunand, Káhira, 1966, s. 47, ppč 4)

Takzvanými „křesťany“, kteří v opisech Septuaginty ‚nahradili tetragrammaton slovem kyrios‘, tedy nebyli Ježíšovi první učedníci. Byli to lidé, kteří žili v pozdějších stoletích, kdy se již zřetelně projevovalo předpověděné odpadnutí a kdy již byla čistota křesťanského učení porušena. (2Te 2:3; 1Ti 4:1)

Ježíš a jeho učedníci je používali. Za dnů Ježíše a jeho apoštolů se tedy božské jméno rozhodně v opisech Písma vyskytovalo, a to jak v rukopisech hebrejských, tak i řeckých. Používali Ježíš a jeho apoštolové božské jméno ve svých ústních a písemných projevech? Vzhledem k tomu, že Ježíš odsoudil tradice farizeů (Mt 15:1–9), bylo by velmi nelogické usuzovat, že by se Ježíš a jeho učedníci v této věci řídili názory farizeů (jak jsou zaznamenány v Mišně). Ježíšovo jméno znamená „Jehova je záchrana“. Ježíš řekl: „Přišel jsem ve jménu svého Otce“ (Jan 5:43); učil své následovníky, aby se modlili: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno“ (Mt 6:9); řekl, že své skutky činil „ve jménu svého Otce“ (Jan 10:25), a v noci před svou smrtí řekl v modlitbě, že svým učedníkům zjevil jméno svého Otce, a prosil: „Svatý Otče, bdi nad nimi kvůli svému vlastnímu jménu.“ (Jan 17:6, 11, 12, 26) Vzhledem k tomu všemu Ježíš jistě při citování nebo čtení z Hebrejských písem Boží jméno Jehova používal. (Srovnej Mt 4:4, 7, 10 s 5Mo 8:3; 6:16; 6:13; také Mt 22:37 s 5Mo 6:5 a Mt 22:44 s Ža 110:1; a rovněž Lk 4:16–21 s Iz 61:1, 2.) Je logické, že se Ježíšovi učedníci, včetně inspirovaných pisatelů Křesťanských řeckých písem, v této věci jistě řídili jeho příkladem.

 Proč se tedy v existujících rukopisech Křesťanských řeckých písem neboli takzvaného Nového zákona toto jméno nevyskytuje? Zřejmě proto, že v době, kdy byly tyto dnes existující rukopisy pořízeny (ve třetím století n. l. a později), již byl původní text apoštolů a učedníků pozměněn. Božské jméno v podobě tetragrammata tedy pozdější opisovači nepochybně nahrazovali slovy Kyʹri·os a The·osʹ. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 324) Skutečnosti ukazují, že přesně totéž bylo provedeno v pozdějších opisech Septuaginty, překladu Hebrejských písem.

Božské jméno opět zavedeno do překladů. Někteří překladatelé rozpoznali tyto souvislosti a do svých překladů Křesťanských řeckých písem jméno Jehova opět zavedli. The Emphatic Diaglott, překlad, který v 19. století pořídil Benjamin Wilson, obsahuje jméno Jehova na mnoha místech, zejména v textech, v nichž křesťanští pisatelé citovali z Hebrejských písem. Ale v překladech Křesťanských řeckých písem do hebrejštiny se začalo tetragrammaton objevovat již v roce 1533, a to v překladu od Antona Margarithy. V řadě dalších takových překladů do hebrejštiny pak překladatelé používali tetragrammaton tam, kde inspirovaný pisatel citoval z Hebrejských písem pasáž, která obsahovala Boží jméno.

 Správnost tohoto postupu potvrdil R. B. Girdlestone, zesnulý ředitel Wycliffe Hall, jedné z kolejí Oxfordské univerzity. Své myšlenky vyjádřil před tím, než byly objeveny rukopisy dokazující, že řecká Septuaginta původně jméno Jehova obsahovala. Řekl: „Kdyby v tomto překladu [v Septuagintě] zůstalo slovo [Jehova] zachováno nebo i kdyby bylo pro označení Jehova použito jedno řecké slovo a pro označení Adonai slovo jiné, byl by tento způsob bezpochyby uplatňován i v pojednáních a kázáních N. Z. Je tedy možné, že když náš Pán citoval 110. žalm, nepronesl slova ‚Pán řekl mému Pánu‘, ale ‚Jehova řekl Adoni‘.“

Na základě tohoto předpokladu (který se mezitím prokázal jako naprosto opodstatněný) R. B. Girdlestone dodává: „Kdyby některý křesťanský učenec překládal řecký Zákon do hebrejštiny, musel by při každém výskytu slova Κύριος zkoumat kontext, aby zjistil, zda je v něm něco, co by poukazovalo na správný hebrejský ekvivalent; a tato nesnadná situace by nastala při překládání N. Z. do všech jazyků, kdyby byl kdysi ve S. Z. [v jeho překladu Septuaginta] ponechán titul Jehova. Hebrejskými písmy by bylo možné se řídit v mnoha pasážích: kdekoli se objeví například výraz ‚anděl Páně‘, víme, že slovo Pán znamená Jehova; kdybychom se řídili precedentem daným ve S. Z., došli bychom k podobnému závěru i v případě výrazu ‚slovo Páně‘; stejně by tomu bylo i v případě titulu ‚Pán zástupů‘. Kdekoli se naproti tomu vyskytuje výraz ‚Pán můj‘ nebo ‚Pán náš‘, měli bychom vědět, že slovo Jehova by bylo nepřípustné a že by se musela použít slova Adonai nebo Adoni.“ (Synonyms of the Old Testament, 1897, s. 43) Ve výše zmíněných překladech Řeckých písem, které obsahují jméno Jehova, byla uplatněna právě tato metoda.

V tomto ohledu ovšem vyniká Překlad nového světa, který je soustavně používán v tomto díle; v Křesťanských řeckých písmech se v něm božské jméno ve tvaru „Jehova“ vyskytuje 237krát. Jak bylo ukázáno, je pro to pádný důvod.

Kdy začalo být jméno používáno a co znamená. Ze slov ve 2. Mojžíšově 3:13–16 a 6:3 se často vyvozuje, že Jehovovo jméno bylo poprvé zjeveno Mojžíšovi někdy před vyjitím z Egypta. Je pravda, že Mojžíš vznesl otázku: „Dejme tomu, že jsem nyní přišel k izraelským synům a opravdu jim říkám: ‚Poslal mě k vám Bůh vašich praotců‘, a oni mi řeknou: ‚Jak se jmenuje?‘ Co jim mám říci?“ To však neznamená, že on nebo Izraelité Jehovovo jméno neznali. Je dokonce možné, že jméno Mojžíšovy matky Jokebed znamená „Jehova je sláva“. (2Mo 6:20) Mojžíšova otázka se pravděpodobně vztahovala na okolnosti, v nichž synové Izraele žili. Po mnoho desetiletí žili v těžkém otroctví a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohli dočkat úlevy. Velmi pravděpodobně se mezi nimi projevily pochybnosti a sklíčenost a zeslábla jejich víra, že Bůh je schopen je vysvobodit a že to je jeho záměrem. (Povšimni si také Ez 20:7, 8.) Kdyby tedy Mojžíš přišel jen ve jménu „Boha“ (ʼElo·himʹ) nebo „Svrchovaného Pána“ (ʼAdho·naiʹ), pro trpící Izraelity by to mnoho neznamenalo. Věděli, že Egypťané měli své vlastní bohy a pány, a bezpochyby od Egypťanů slyšeli posměšky v tom smyslu, že egyptští bohové jsou nadřazení Bohu Izraelitů.

Musíme mít také na zřeteli to, že jména v tehdejší době měla skutečný význam, že to nebyly jen „jmenovky či označení“ pro jednotlivé osoby jako dnes. Mojžíš věděl, že Abramovo jméno (jež znamenalo „otec je vysoký [vyvýšený]“) bylo změněno na Abraham (což znamená „otec zástupu [množství]“); tato změna souvisela s tím, jaký měl Bůh s Abrahamem záměr. Také jméno Sarai bylo změněno, a to na Sára, a Jákobovo jméno bylo změněno na Izrael; změna v každém případě zjevovala něco podstatného a prorockého v souvislosti s Božím záměrem s těmito lidmi. Mojžíš si možná kladl otázku, zda se Jehova nyní nezjeví pod nějakým novým jménem, aby objasnil svůj záměr s Izraelem. Mojžíš šel k Izraelitům ve „jménu“ Toho, kdo ho poslal; to znamenalo, že je Jeho představitelem, a míra autority, s níž bude Možíš mluvit, měla být posuzována podle tohoto jména a podle toho, co představovalo. (Srovnej 2Mo 23:20, 21; 1Sa 17:45.) Mojžíšova otázka tedy měla hluboký význam.

Bůh odpověděl Mojžíšovi hebrejsky: ʼEh·jehʹ ʼAšerʹ ʼEh·jehʹ. Podle některých překladů to znamená „JSEM, KTERÝ JSEM“. Je však nutno mít na zřeteli, že hebrejské sloveso ha·jahʹ, od něhož je odvozeno slovo ʼEh·jehʹ, neznamená prostě „být“. Znamená spíše „stát se“ nebo „prokázat se“. Nepoukazuje se zde na to, že Bůh existuje sám o sobě, ale na to, čím má v úmyslu se stát vzhledem k druhým. Proto je v Překladu nového světa výše uvedený hebrejský výraz přeložen slovy „PROKÁŽI SE BÝT TÍM, ČÍM SE PROKÁŽI BÝT“. Jehova potom dodal: „Tak máš říci izraelským synům: ‚PROKÁŽI SE BÝT mě k vám poslal.‘“ (2Mo 3:14, Rbi8, ppč)

To neznamenalo žádnou změnu Božího jména, ale mělo tím být jen poskytnuto hlubší pochopení Boží osobnosti, což vyplývá ze slov, která Bůh řekl dále: „Tak máš říci izraelským synům: ‚Jehova, Bůh vašich praotců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův mě k vám poslal.‘ To je mé jméno na neurčitý čas a to je má památka pro generaci za generací.“ (2Mo 3:15; srovnej Ža 135:13; Oz 12:5.) Jméno Jehova pochází z hebrejského slovesa ha·wahʹ, „stát se“, a ve skutečnosti znamená „působí, že se stane“. To nám představuje Jehovu jako toho, kdo postupnou činností působí, že se stane Splnitelem slibů. Své záměry tedy  vždy uskuteční. Takové jméno může plným právem nést jedině pravý Bůh.

To nám pomáhá porozumět smyslu slov, která Jehova řekl Mojžíšovi později: „Já jsem Jehova. A objevoval jsem se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jako Všemohoucí Bůh, ale ohledně svého jména Jehova jsem se jim nedal poznat.“ (2Mo 6:2, 3) Tito Mojžíšovi patriarchální předkové používali Jehovovo jméno často, a proto je zřejmé, že Bůh měl na mysli to, že se jim jako Jehova projevoval jen v omezené míře. Může se to objasnit na příkladu: Sotva by se dalo říci, že lidé, kteří znali muže Abrama, ho opravdu znali jako Abrahama (což znamená „otec zástupu [množství]“), dokud měl jen jediného syna Išmaela. Když se mu narodil Izák a další synové, a ti začali mít potomky, jméno Abraham dostalo větší význam a důležitost. Stejně i význam jména Jehova se měl nyní pro Izraelity rozšířit.

„Znát“ tedy nutně neznamená jen být s někým nebo s něčím seznámen nebo obeznámen. Pošetilý Nabal Davidovo jméno znal, ale přesto se zeptal „Kdo je David?“, ve smyslu „Zač stojí?“ (1Sa 25:9–11; srovnej 2Sa 8:13.) Stejně i faraón předtím řekl Mojžíšovi: „Kdo je Jehova, že bych měl poslechnout jeho hlas a poslat Izrael pryč? Jehovu vůbec neznám, a co víc, Izrael nehodlám poslat pryč.“ (2Mo 5:1, 2) Faraón tím zřejmě mínil, že nezná Jehovu jakožto pravého Boha či jako někoho, kdo má autoritu nad egyptským králem a jeho záležitostmi, nebo jako někoho, kdo má moc prosadit svou vůli, kterou oznámil Mojžíš a Áron. Nyní však měl faraón a celý Egypt a také Izraelité poznat skutečný význam tohoto jména, osobu, kterou toto jméno představovalo. Jehova ukázal Mojžíšovi, že k tomu dojde tím, že Jehova vykoná svůj záměr, který má s Izraelity; že je osvobodí, dá jim Zaslíbenou zemi a tím splní svou smlouvu, kterou uzavřel s jejich předky. Tak dojde k tomu, co Jehova řekl: „Jistě poznáte, že já jsem Jehova, váš Bůh.“ (2Mo 6:4–8; viz heslo VŠEMOHOUCÍ.)

Profesor hebrejštiny D. H. Weir proto právem říká, že zastánci názoru, že 2. Mojžíšova 6:2, 3 je prvním místem, kde je jméno Jehova zjeveno, „nestudovali [tyto verše] ve světle jiných biblických textů; jinak by pochopili, že výrazem jméno nemohou být míněny jen ty dvě slabiky, které jméno Jehova tvoří, ale že jde o myšlenku, kterou vyjadřuje. Když čteme u Izajáše, k. lii. 6 ‚Protož poznáť lid můj méno mé‘ nebo u Jeremjáše k. xvi. 21 ‚Zvědíť, že jméno mé jest Jehova‘ nebo v Žalmech, Ž. ix. [10, 16; 11, 17, KB] ‚Budou v tebe doufati, kteříž znají jméno tvé‘, okamžitě vidíme, že znát Jehovovo jméno je něco zcela jiného, než jen znát ta čtyři písmena, z nichž se skládá. Znamená to znát z vlastní zkušenosti, že Jehova skutečně je tím, co o něm jeho jméno prohlašuje. (Srovnej také Iz. xix. 20, 21; Ez. xx. 5, 9; xxxix. 6, 7; Ž. lxxxiii. [18; 19, KB]; lxxxix. [16; 17, KB]; 2 Pa. vi. 33.)“ (The Imperial Bible-Dictionary, sv. I, s. 856, 857)

První lidská dvojice je znala. Mojžíš nebyl prvním člověkem, jemuž bylo zjeveno jméno Jehova; první člověk je totiž jistě znal. Poprvé se toto jméno objevuje v božské zprávě v 1. Mojžíšově 2:4 po zprávě o Božích stvořitelských dílech a je zde ukázáno, že Stvořitelem nebes a země je „Jehova Bůh“. Je rozumné předpokládat, že o této zprávě o stvoření Jehova Bůh Adama informoval. Zpráva První knihy Mojžíšovy se o tom nezmiňuje, ale neříká ani nic o tom, že Jehova Adamovi po jeho probuzení výslovně sdělil, jakého původu je Eva. A přece z prvních slov, která Adam pronesl, jakmile mu byla Eva přivedena, vyplývá, že dostal informaci o tom, jak ji Bůh vytvořil z jeho vlastního těla. (1Mo 2:21–23) Mezi Jehovou a jeho pozemským synem bezpochyby probíhala rozsáhlá komunikace, která v této krátké zprávě o stvoření není zahrnuta.

Eva je první člověk, o němž je výslovně uvedeno, že používal Boží jméno. (1Mo 4:1) Je zřejmé, že se o tomto jménu dozvěděla od Adama, svého manžela a své hlavy, od něhož také věděla o Božím příkazu ohledně stromu poznání dobrého a špatného (ačkoli ani v této věci zpráva výslovně neříká, že Evě tuto informaci sdělil Adam). (1Mo 2:16, 17; 3:2, 3)

Pod heslem ENOŠ je ukázáno, že za dnů Adamova vnuka Enoše se sice začalo „vzývat Jehovovo jméno“, ale že se to nedělo ve víře a že způsob, jak to lidé dělali, neměl Boží schválení. V období mezi Abelem a Noemem byl totiž Jaredův syn Enoch (nikoli Enoš) jediným mužem, o němž zpráva říká, že ve víře „chodil s pravým Bohem“. (1Mo 4:26; 5:18, 22–24; Heb 11:4–7) Prostřednictvím Noema a jeho rodiny se vědomost o božském jménu přenesla do období po potopě, byla zachována i tehdy, když lidé byli při stavbě babylónské věže rozptýleni, a byla předána patriarchovi Abrahamovi a jeho potomkům. (1Mo 9:26; 12:7, 8)

Ten, kdo je označen tímto jménem. Jehova je Stvořitelem všeho, je velkou Prvotní příčinou; nebyl tedy stvořen a nemá počátek. (Zj 4:11) „Počet jeho let se nedá vyzkoumat.“ (Job 36:26) Není možné přisuzovat mu nějaký věk, protože neexistuje žádný počátek, od něhož by se měl věk počítat. Ačkoli v souvislosti s ním nelze mluvit o věku, je právem označován jako „Prastarý na dny“, protože jeho existence v minulosti je nekonečná. (Da 7:9, 13) Neskončí ani nikdy v budoucnosti (Zj 10:6), je neporušitelný, nesmrtelný. Proto je označován jako ‚Král věčnosti‘ (1Ti 1:17), pro něhož tisíc let je jen jako několikahodinová noční hlídka. (Ža 90:2, 4; Jer 10:10; Hab 1:12; Zj 15:3)

 Ačkoli Jehova existuje mimo čas, je Bohem, který nedostižným způsobem sleduje časový vývoj a sám sebe uvádí do spojitosti s určitými obdobími, místy, osobami a událostmi. Ve svém jednání s lidstvem se drží přesného časového plánu. (1Mo 15:13, 16; 17:21; 2Mo 12:6–12; Ga 4:4) Jeho věčná existence je nepopíratelnou a nejzákladnější skutečností ve vesmíru, a proto při ní přísahal slovy: „Jakože jsem živý“, čímž zaručoval, že jeho sliby a proroctví jsou absolutně spolehlivé. (Jer 22:24; Sef 2:9; 4Mo 14:21, 28; Iz 49:18) Také lidé přísahali při Jehovovi, při jeho existenci. (Sd 8:19; Rut 3:13) Jen blázniví říkají: „Není žádný Jehova.“ (Ža 14:1; 10:4)

Popisy jeho přítomnosti. Jehova je Duch a lidé ho nemohou vidět (Jan 4:24), a proto jakýkoli popis, který lidskými slovy líčí jeho vzhled, nám může jeho nesrovnatelnou nádheru přiblížit jen částečně. (Iz 40:25, 26) Někteří z jeho služebníků dostali inspirované vidění jeho nebeských dvorů, ačkoli ve skutečnosti svého Stvořitele neviděli (Jan 1:18). Popisují jeho přítomnost způsobem, jímž je nejen zobrazena Jehovova velká důstojnost a jeho majestát vzbuzující posvátnou bázeň, ale v němž se také zračí pokoj, řád, krása a příjemnost. (2Mo 24:9–11; Iz 6:1; Ez 1:26–28; Da 7:9; Zj 4:1–3; viz také Ža 96:4–6.)

Můžeme si povšimnout, že při těchto popisech jsou používány metafory a přirovnání, a Jehovův vzhled je připodobňován k věcem, které lidé znají — k drahokamům, ohni, duze. Je líčen dokonce tak, jako by měl některé lidské rysy. Někteří znalci sice považují určité biblické výrazy za problematické a označují je jako antropomorfické — například zmínky o Božích ‚očích‘, ‚uších‘ a o jeho ‚obličeji‘ (1Pe 3:12), o jeho ‚paži‘ (Ez 20:33), ‚pravici‘ (2Mo 15:6) a tak dále — ale je zřejmé, že takové výrazy jsou nezbytně nutné, aby lidé mohli popisu porozumět. Kdyby pro nás Jehova Bůh dal zaznamenat popis své osoby v duchovních pojmech, bylo by to podobné, jako kdyby byly člověku, který má jen základní znalosti matematiky, předloženy složité algebraické rovnice nebo jako kdybychom se snažili vylíčit barvy člověku, který je od narození slepý. (Job 37:23, 24)

Takzvané antropomorfismy tedy nikdy nemají být pojímány doslova, stejně jako nelze brát doslova metafory, jimiž je Bůh označován jako „slunce“ a „štít“ nebo jako „Skála“. (Ža 84:11; 5Mo 32:4, 31) Jehovův zrak (1Mo 16:13), na rozdíl od zraku lidského, nezávisí na světelných paprscích a Jehova může vidět skutky vykonané v naprosté tmě. (Ža 139:1, 7–12; Heb 4:13) Svým viděním může obsáhnout celou zemi (Př 15:3) a k tomu, aby viděl zárodek rostoucí v mateřském lůně, nepotřebuje žádný zvláštní přístroj. (Ža 139:15, 16) Jeho sluch také nezávisí na zvukovém vlnění v atmosféře; může totiž „slyšet“ to, co je bezhlasně vyjádřeno v lidském srdci. (Ža 19:14) Pokud jde o rozsáhlý hmotný vesmír, člověk jej dokonce není schopen ani změřit. Bůh však přebývá na místě, které v hmotném vesmíru není zahrnuto či obsaženo, a tím méně je tedy může obsáhnout nějaký pozemský dům nebo chrám. (1Kr 8:27; Ža 148:13) Prostřednictvím Mojžíše Jehova výslovně varoval izraelský národ, aby si ho Izraelité nijak nezpodobňovali — ani v podobě muže, ani v podobě něčeho stvořeného. (5Mo 4:15–18) Zatímco tedy podle Lukášovy zprávy Ježíš řekl, že vyhání démony „prostřednictvím Božího prstu“, Matoušova zpráva ukazuje, že Ježíš tím poukazoval na „Božího ducha“ neboli na Boží činnou sílu. (Lk 11:20; Mt 12:28; srovnej Jer 27:5 a 1Mo 1:2.)

Osobní vlastnosti projevující se ve stvoření. Určité stránky Jehovovy osobnosti se projevují na stvořitelských dílech, která vykonal ještě před tím, než stvořil člověka. (Ří 1:20) Již ze samotného skutku stvoření je patrná jeho láska. Jehova je totiž sám o sobě úplný, nic mu nechybí. Ačkoli tedy stvořil stamiliony duchovních synů, k jeho vědomostem nemohl žádný z nich nic přidat ani mu nemohl přispět nějakou žádoucí vlastností, ničím ze svých citů nebo ze své osobnosti, co by Jehova sám již neměl v absolutní míře. (Da 7:9, 10; Heb 12:22; Iz 40:13, 14; Ří 11:33, 34)

To ovšem neznamená, že se Jehova ze svých tvorů neraduje. Člověk byl stvořen „k obrazu Božímu“ (1Mo 1:27), a proto radost, kterou má lidský otec ze svého dítěte, zejména z dítěte, jež mu projevuje synovskou nebo dceřinnou lásku a jedná moudře, je odrazem radosti, kterou má Jehova, když ho jeho inteligentní tvorové milují a moudře mu slouží. (Př 27:11; Mt 3:17; 12:18) Tato radost nesouvisí se žádným ziskem hmotného rázu, ale vyplývá z toho, že Jehova vidí, že se jeho tvorové dobrovolně drží jeho spravedlivých měřítek a projevují nesobeckost a štědrost. (1Pa 29:14–17; Ža 50:7–15; 147:10, 11; Heb 13:16) Naproti tomu jednání těch, kdo se dají nesprávnou cestou, pohrdají Jehovovou láskou, uvádějí potupu na jeho jméno a krutě druhé lidi trápí, vede k tomu, že Jehovu ‚zabolí v srdci‘. (1Mo 6:5–8; Ža 78:36–41; Heb 10:38)

Jehova má také radost z uplatňování svých schopností, ať při tvoření, nebo jinak; jeho skutky mají vždy skutečný účel a jsou konány z dobré pohnutky. (Ža 135:3–6; Iz 46:10, 11; 55:10, 11) Jako štědrý Dárce ‚každého dobrého daru a každého dokonalého obdarování‘ má radost, když může poskytovat svým věrným synům a dcerám odměnu v podobě požehnání. (Jk 1:5, 17; Ža 35:27; 84:11, 12; 149:4) A přece je jasné, že i když se Jehova vyznačuje vřelým cítěním, jeho štěstí nezávisí na jeho tvorech a nestane se, že by spravedlivé zásady obětoval sentimentalitě.

 Jehova také projevil lásku tím, že svému prvnímu stvořenému duchovnímu Synovi udělil výsadu podílet se na všech dalších stvořitelských dílech, jak duchovních, tak i hmotných, a že se velkoryse postaral o to, aby byla tato skutečnost známa, což bylo jeho Synovi ke cti. (1Mo 1:26; Kol 1:15–17) Neprojevil tedy slabošský strach z možné konkurence, ale dal naopak najevo, že si je naprosto jist jak oprávněností své Svrchovanosti (2Mo 15:11), tak i věrnou oddaností svého Syna. Svým duchovním synům poskytuje při plnění jejich povinností relativní svobodu, a dokonce jim příležitostně dovoluje, aby vyjádřili, jak by podle svého názoru mohli své konkrétní úkoly splnit. (1Kr 22:19–22)

Apoštol Pavel poukázal na to, že Jehovovy neviditelné vlastnosti jsou také patrné na jeho hmotném stvoření. (Ří 1:19, 20) Jeho nesmírná moc se vymyká naší představě; ohromné galaxie, v nichž jsou miliardy hvězd, nejsou nic jiného než ‚dílo jeho prstů‘ (Ža 8:1, 3, 4; 19:1), a moudrost, kterou projevuje, je tak nezměrná, že poznatky o hmotném stvoření, které lidé získali po tisíciletích bádání a studia, jsou jen ‚šepotem‘ ve srovnání s mocným hromem. (Job 26:14; Ža 92:5; Ka 3:11) Pokud jde o planetu Zemi, Jehovova stvořitelská činnost se vyznačovala tím, že byla logická, systematická a probíhala podle pevného programu (1Mo 1:2–31), takže se země stala — podle výroku astronautů 20. století — klenotem ve vesmíru.

Jak se zjevil člověku v Edenu. Když se Jehova dal poznat svým prvním lidským dětem, jakou osobnost v něm mohli vidět? Dokud byl Adam dokonalý, musel by souhlasit s pozdějšími slovy, která vyjádřil žalmista: „Budu ti chvalořečit, protože jsem podivuhodně udělán, způsobem, který vzbuzuje bázeň. Tvá díla jsou podivuhodná, jak si má duše velice dobře uvědomuje.“ (Ža 139:14) Jak jeho vlastní tělo — ve srovnání s ostatními pozemskými tvory mimořádně všestranně vybavené —, tak věci v jeho okolí, to vše člověku poskytovalo důvod, aby ke svému Stvořiteli pociťoval uctivou, posvátnou bázeň. Každý nový pták, kterého člověk viděl, každý savec, každá ryba, každá rostlina, každý květ a strom, volná krajina i každý les, pahorek či údolí a řeka — to vše pro něj bylo svědectvím o tom, jak hluboká a rozsáhlá je moudrost jeho Otce, a o tom, že se ve velkolepé rozmanitosti stvořitelského díla zrcadlí mnohotvárnost Jehovovy osobnosti. (1Mo 2:7–9; srovnej Ža 104:8–24.) Všechny lidské smysly — zrak, sluch, chuť, čich a hmat — poskytovaly vnímavé mysli člověka svědectví o velice štědrém a starostlivém Stvořiteli.

Nebylo zapomenuto ani na intelektuální potřeby člověka, na to, že člověk potřebuje s někým mluvit a že potřebuje společnost; jeho Otec mu totiž opatřil inteligentní protějšek ženského rodu. (1Mo 2:18–23) Oba mohli zpívat Jehovovi, podobně jako mu zpíval žalmista: „U tvého obličeje je radování do sytosti; po tvé pravici je příjemnost navždy.“ (Ža 16:8, 11) Adamovi a Evě byla prokázána velká láska, a proto jistě museli vědět, že „Bůh je láska“, že je zdrojem a nejvyšším příkladem lásky. (1Ja 4:16, 19)

Nejdůležitější je, že Jehova Bůh uspokojoval duchovní potřeby člověka. Adamův Otec se svému pozemskému synovi zjevil, komunikoval s ním a dával mu božské služební úkoly, jejichž poslušné plnění bylo hlavní součástí uctívání, které mu člověk měl projevovat. (1Mo 1:27–30; 2:15–17; srovnej Am 4:13.)

Bůh, který určuje morální měřítka. Člověk brzo poznal, že Jehova Bůh není jen moudrým a štědrým Dárcem, ale že je také Bohem, který určuje morální měřítka, že se drží pevných měřítek, pokud jde o to, jaké jednání je správné a jaké je nesprávné. Jestliže, jak již bylo naznačeno, člověk znal zprávu o stvoření, potom také věděl, že Jehova má božská měřítka, neboť zpráva o stvoření říká, že Jehova považoval své stvořitelské dílo za „velmi dobré“, za takové, jež odpovídalo jeho dokonalému měřítku. (1Mo 1:3, 4, 12, 25, 31; srovnej 5Mo 32:3, 4.)

Bez měřítek neboli standardů by neexistovala možnost rozhodovat nebo posuzovat, co je dobré a co špatné, a nebylo by ani možné změřit nebo zjistit míru přesnosti či dokonalosti. Encyclopædia Britannica (1959, sv. 21, s. 306, 307) uvádí v této souvislosti velmi poučné zjištění:

„Co člověk dosáhl [ve standardizaci] . . . , je nevýznamné ve srovnání se standardy v přírodě. Souhvězdí, dráhy planet, neměnné normální vlastnosti látek v přírodě — vodivost, tažnost, pružnost, tvrdost, propustnost, lámavost, pevnost nebo viskozita, . . . nebo struktura buněk, to je jen několik příkladů úžasné standardizace v přírodě.“

Toto dílo dále ukazuje, jak je v hmotném stvoření taková standardizace důležitá: „Pouze díky standardizaci, kterou nacházíme v přírodě, je možné rozpoznávat a třídit . . . to množství druhů rostlin, ryb, ptáků nebo savců. Uvnitř těchto druhů se jedinci navzájem podobají do nejmenší podrobnosti, pokud jde o strukturu, funkci a specifické, sobě vlastní zvyky. [Srovnej 1Mo 1:11, 12, 21, 24, 25.] Kdyby v lidském těle taková standardizace neexistovala, lékaři by nevěděli, zda určitý člověk jisté orgány má a kde je mají hledat . . . Bez standardů v přírodě by nemohla existovat organizovaná společnost, vzdělávání, a nebyli by ani lékaři; to vše je závislé na základních, srovnatelných podobnostech.“

Adam viděl, že se Jehovova stvořitelská díla vyznačují velkou stálostí — pravidelné střídání dne  a noci, skutečnost, že v souladu se zákonem přitažlivosti voda v edenské řece teče stále směrem dolů, a bezpočet jiných věcí poskytovalo důkaz o tom, že Stvořitel země není Bohem zmatku, ale řádu. (1Mo 1:16–18; 2:10; Ka 1:5–7; Jer 31:35, 36; 1Ko 14:33) Člověk určitě zjišťoval, že mu to pomáhá vykonávat uloženou práci a různé činnosti (1Mo 1:28; 2:15), protože mohl plánovat a pracovat s důvěrou a bez úzkostné nejistoty.

Proto se inteligentní člověk neměl pozastavovat nad tím, že Jehova stanovil měřítka pro lidské chování a pro vztahy člověka k jeho Stvořiteli. Jehovovo vynikající dílo bylo pro Adama příkladem, jímž se měl řídit při obdělávání Edenu a péči o něj. (1Mo 2:15; 1:31) Adam také poznal Boží měřítko pro manželství, měřítko, které určovalo, že manželství má být monogamní, a určovalo také vztahy v rodině. (1Mo 2:24) Mimořádně bylo zdůrazněno životně důležité měřítko vztahující se na poslušnost Božích pokynů. Adam byl dokonalým člověkem, a proto mu Jehova stanovil jako měřítko dokonalou poslušnost. Svému pozemskému synovi dal Jehova příležitost projevit lásku a oddanost poslušností Jeho příkazu, aby nejedl z jednoho z mnoha ovocných stromů v Edenu. (1Mo 2:16, 17) Příkaz byl jednoduchý, neboť poměry, v nichž Adam žil, byly také jednoduché — nebylo v nich nic ze spletitých a neuspořádaných okolností, které od té doby vznikly. Moudrost, kterou Jehova projevil touto jednoduchou zkouškou, zdůraznil asi o 4 000 let později Ježíš Kristus, když řekl: „Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i v mnohém, a kdo je nespravedlivý v nejmenším, je nespravedlivý i v mnohém.“ (Lk 16:10)

Řád a stanovená měřítka neměly člověka připravit o radost ze života, ale měly k ní naopak přispívat. V článku o standardizaci obsaženém ve výše uvedené encyklopedii je o hmotném stvoření řečeno: „Příroda poskytuje nepřekonatelné doklady o standardizaci, a přece si nikdo nestěžuje, že by příroda byla jednotvárná. Ze základu, jímž je úzký svazek vlnových délek spektra, může vzniknout prakticky neomezené množství variací a kombinací barev, které potěší oko pozorovatele. Také hudba v celém svém uměleckém provedení dosahuje našeho sluchu v podobě jiné malé skupiny kmitočtů.“ (Sv. 21, s. 307) Podobně i požadavky, které Bůh stanovil pro první dvojici lidí, jim poskytovaly veškerou svobodu, jakou si jen srdce spravedlivého člověka může přát. Nebylo nutné omezovat lidi mnoha zákony a předpisy. Jejich Stvořitel jim dal láskyplný příklad a úcta a láska k němu je měla chránit, aby správné hranice své svobody nepřekročili. (Srovnej 1Ti 1:9, 10; Ří 6:15–18; 13:8–10; 2Ko 3:17.)

Vzhledem k tomu, jakou je osobností, jaké jsou jeho cesty a jaká jsou jeho slova, Jehova Bůh byl a je tím Nejvyšším Měřítkem pro celý vesmír; je zosobněním a souhrnem veškeré dobroty. Když byl jeho Syn na zemi, mohl proto jednomu muži říci: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, kromě jednoho, Boha.“ (Mr 10:17, 18; též Mt 19:17; 5:48)

Svrchovanost má být ospravedlněna a jméno má být posvěceno. Všechno, co souvisí s Boží osobou, je svaté; jeho osobní jméno Jehova je svaté, a má být proto posvěceno. (3Mo 22:32) Posvětit znamená něco „učinit svatým, oddělit jako posvátné nebo za posvátné považovat“, tedy nepoužívat to jako něco běžného nebo obyčejného. (Iz 6:1–3; Lk 1:49; Zj 4:8; viz heslo POSVĚCENÍ.) Kvůli tomu, jakou představuje Osobu, je Jehovovo jméno „velké a bázeň vzbuzující“ (Ža 99:3, 5), „majestátní“ a je „nedosažitelně vysoko“ (Ža 8:1; 148:13), je hodné toho, aby se na ně hledělo s posvátnou úctou (Iz 29:23).

Znesvěcení jména. Je zřejmé, že Boží jméno v takové úctě bylo, dokud v zahradě Eden nedošlo k událostem, jimiž bylo znesvěceno. Boží pověst byla zpochybněna Satanovou vzpourou. Evě Satan tvrdil, že mluví za Boha, když jí řekl, co ‚Bůh ví‘; zároveň zpochybnil příkaz o stromu poznání dobrého a špatného, příkaz, který Bůh vyjádřil Adamovi. (1Mo 3:1–5) Adam dostal příkazy od Boha a byl pozemskou hlavou, jejímž prostřednictvím Bůh sděloval lidské rodině své příkazy, a proto byl Adam Božím představitelem na zemi. (1Mo 1:26, 28; 2:15–17; 1Ko 11:3) O těch, kdo slouží v takovém postavení, je řečeno, že ‚slouží v Jehovově jménu‘ a že ‚mluví v jeho jménu‘. (5Mo 18:5, 18, 19; Jk 5:10) Zatímco tedy Adamova manželka Eva již svou neposlušností Jehovovo jméno znesvětila, Adam svojí neposlušností spáchal skutek, jímž jménu, které zastupoval, projevil mimořádně trestuhodnou neúctu. (Srovnej 1Sa 15:22, 23.)

Nejdůležitější sporná otázka je otázka morální. Je zřejmé, že duchovní syn, který se stal Satanem, věděl, že Jehova je Bůh, který určuje morální měřítka, že to tedy není někdo, kdo by byl náladový a nevypočitatelný. Kdyby znal Jehovu jako Boha, který podléhá neovládaným, prudkým výbuchům citů, nemohl by za to, čeho se dopustil, očekávat nic jiného než bezprostřední, okamžité zničení. Sporná otázka, kterou Satan vyvolal v Edenu, tedy nebyla jen zkouškou toho, zda Jehova má moc nebo sílu někoho zničit. Byla to spíše morální sporná otázka: otázka, zda Bůh má morální právo uplatňovat neomezenou svrchovanost a vyžadovat bezpodmínečnou poslušnost a oddanost všech svých tvorů, ať jsou kdekoli. Je to patrné ze způsobu, jak Satan přistoupil k Evě. (1Mo 3:1–6) Také kniha Job pojednává o tom, jak Jehova přede všemi svými shromážděnými andělskými syny otevřeně poukazuje na to, jaký dosah má postoj, který zaujal jeho Protivník. Satan  tvrdil, že Jobova věrná oddanost (a tudíž i věrná oddanost všech Božích inteligentních tvorů) Jehovovi není upřímná, že není založena na pravé oddanosti Bohu a na skutečné lásce. (Job 1:6–22; 2:1–8)

Sporná otázka ryzosti Božích inteligentních tvorů tedy byla otázka druhotná neboli vedlejší a vznikla z prvotní otázky týkající se Božího práva na neomezenou svrchovanost. Tyto otázky vyžadovaly čas, protože se musela prokázat pravdivost, nebo nepravdivost obvinění a musel se projevit postoj srdce Božích tvorů, aby tak byl spor jednou provždy jednoznačně vyřešen. (Srovnej Joba 23:10; 31:5, 6; Ka 8:11–13; Heb 5:7–9; viz hesla NIČEMNOST; RYZOST.) Nad vzpurnou lidskou dvojicí ani nad duchovním synem, který spornou otázku vyvolal, tedy Jehova nevykonal rozsudek ihned. Tak mohlo začít existovat dvojí předpověděné ‚semeno‘ zastupující ve sporné otázce vzájemně si odporující strany. (1Mo 3:15)

Tato sporná otázka byla v době, kdy byl na zemi Ježíš Kristus, stále ještě otevřená. Je to patrné z toho, že se Ježíš po 40denním půstu ocitl tváří v tvář Satanovi. ‚Hadí‘ strategie, kterou Jehovův Protivník používal proti Božímu Synovi, odpovídala modelové situaci, k níž došlo v Edenu asi o 4 000 let dříve. Z toho, že mu Satan nabídl panství nad pozemskými královstvími, je patrné, že se sporná otázka neomezené svrchovanosti do té doby nezměnila. (Mt 4:1–10) Kniha Zjevení ukazuje, že sporná otázka bude trvat, dokud Jehova Bůh neprohlásí případ za uzavřený (srovnej Ža 74:10, 22, 23) a nad všemi svými odpůrci nevykoná spravedlivý rozsudek, a to prostřednictvím spravedlivé vlády svého Království, čímž bude jeho svrchovanost zcela ospravedlněna, a tím bude jeho svaté jméno posvěceno. (Zj 11:17, 18; 12:17; 14:6, 7; 15:3, 4; 19:1–3, 11–21; 20:1–10, 14)

Proč má posvěcení Božího jména prvořadý význam?

Ústředním námětem celé biblické zprávy je ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti, a z toho je patrný hlavní záměr Jehovy Boha: posvěcení jeho jména. K tomu, aby bylo Boží jméno posvěceno, musí být očištěno od veškeré pohany. Kromě toho však je nutné, aby všichni inteligentní tvorové v nebi a na zemi ctili toto jméno jako posvátné. To znamená, že budou uznávat a respektovat Jehovovo svrchované postavení, že to budou dělat ochotně, že mu budou chtít sloužit a že budou s radostí konat Boží vůli, protože Boha milují. Takový postoj a pravé posvěcování Jehovova jména dobře vyjadřuje Davidova modlitba k Jehovovi zapsaná v Žalmu 40:5–10. (Povšimněme si, že části tohoto žalmu apoštol uplatnil v Heb 10:5–10 na Krista Ježíše.)

Na posvěcení Jehovova jména tedy závisí pořádek, pokoj a blaho celého vesmíru a jeho obyvatel. Boží Syn na to poukázal a zároveň zdůraznil, jaký prostředek Jehova použije ke splnění tohoto záměru. Učil totiž své učedníky, aby se modlili k Bohu: „Ať je posvěceno tvé jméno. Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mt 6:9, 10) Tento prvořadý Jehovův záměr poskytuje klíč k pochopení důvodu, proč Bůh konal určité skutky a proč jednal se svými tvory tak, jak to je zaznamenáno v celé Bibli.

Dozvídáme se tedy, že izraelský národ, jehož dějiny tvoří velkou část biblické zprávy, byl vybrán proto, aby byl Jehovovi ‚lidem pro jeho jméno‘. (5Mo 28:9, 10; 2Pa 7:14; Iz 43:1, 3, 6, 7) V Jehovově smlouvě Zákona bylo zdůrazněno především to, že Jehovovi jakožto Bohu mají projevovat výlučnou oddanost a že jeho jméno nemají brát nehodným způsobem, „neboť Jehova nenechá bez trestu toho, kdo používá jeho jméno nehodným způsobem“. (2Mo 20:1–7; srovnej 3Mo 19:12; 24:10–23.) Tím, že Jehova projevil svou moc zachránit a také zničit, když osvobodil Izraelity z Egypta, se Jehovovo jméno „oznamovalo po celé zemi“; a když se Izrael ubíral do Zaslíbené země, věhlas Jehovova jména je předcházel. (2Mo 9:15, 16; 15:1–3, 11–17; 2Sa 7:23; Jer 32:20, 21) Prorok Izajáš o tom řekl: „Tak jsi vedl svůj lid, aby sis udělal krásné jméno.“ (Iz 63:11–14) I když se Izraelité v pustině chovali vzpurně, Jehova s nimi jednal milosrdně a neopustil je. Vysvětlil jim však, jaký k tomu měl hlavní důvod: „Jednal jsem kvůli svému vlastnímu jménu, aby nebylo znesvěceno před očima národů.“ (Ez 20:8–10)

V průběhu dějin tohoto národa Jehova Izraelitům stále zdůrazňoval důležitost svého posvátného jména. Hlavní město Jeruzalém s horou Sion bylo místem, které si Jehova vyvolil, „aby tam umístil své jméno, aby mu tam dal přebývat“. (5Mo 12:5, 11; 14:24, 25; Iz 18:7; Jer 3:17) Chrám vybudovaný v tomto městě byl ‚domem pro Jehovovo jméno‘. (1Pa 29:13–16; 1Kr 8:15–21, 41–43) Cokoli se v tomto chrámu nebo v tomto městě dělo, ať to bylo dobré, nebo špatné, mělo nevyhnutelně spojitost s Jehovovým jménem a Jehova tomu věnoval pozornost. (1Kr 8:29; 9:3; 2Kr 21:4–7) Jestliže tam bylo Jehovovo jméno zneuctíváno, znamenalo to pro město jistou zkázu, a mělo to vést dokonce k zavržení samotného chrámu. (1Kr 9:6–8; Jer 25:29; 7:8–15; srovnej Ježíšovo jednání a jeho slova u Mt 21:12, 13; 23:38.) Jeremjáš a Daniel kvůli těmto skutečnostem Jehovu žalostně a úpěnlivě prosili za svůj lid a za své město a naléhali na něj, aby jim pomohl ‚kvůli svému vlastnímu jménu‘. (Jer 14:9; Da 9:15–19)

 Když Jehova předpovídal, že lid pro jeho jméno se opět vrátí do Judy a že bude očištěn, opět Izraelitům objasnil, oč mu hlavně jde: „A budu mít soucit se svým svatým jménem . . . ‚Ne kvůli vám to činím, izraelský dome, ale pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezi národy, kam jste vešli . . . A jistě posvětím své velké jméno, které bylo znesvěcováno . . . ; a národy budou muset poznat, že já jsem Jehova,‘ je výrok Svrchovaného Pána Jehovy, ‚až se mezi vámi posvětím před jejich očima.‘“ (Ez 36:20–27, 32)

Tyto a jiné biblické texty ukazují, že Jehova důležitost člověka nepřeceňuje. Všichni lidé jsou hříšní, a proto si právem zaslouží smrt; ten, kdo obdrží život, dostane jej jedině díky Jehovově nezasloužené laskavosti a jeho milosrdenství. (Ří 5:12, 21; 1Ja 4:9, 10) Jehova není lidstvu nic dlužen a pro ty, kdo obdrží věčný život, to bude darem, a ne zaslouženou mzdou. (Ří 5:15; 6:23; Tit 3:4, 5) Je pravda, že projevil lidstvu nesrovnatelnou lásku. (Jan 3:16; Ří 5:7, 8) Kdybychom však považovali záchranu člověka za absolutně nejdůležitější otázku nebo za kritérium, podle něhož by mohl být posuzován Boží smysl pro právo a také Boží spravedlnost a svatost, odporovalo by to biblickým skutečnostem a nenahlíželi bychom na věci správně. Správný názor na věci vyjádřil žalmista, když pokorně a s obdivem prohlásil: „Jehovo, náš Pane, jak majestátní je tvé jméno po celé zemi, ty, o jehož důstojnosti se vypravuje nad nebesy! Když vidím tvá nebesa, díla tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi připravil, co je smrtelný člověk, že ho chováš v mysli, a syn pozemského člověka, že se o něho staráš?“ (Ža 8:1, 3, 4; 144:3; srovnej Iz 45:9; 64:8.) Posvěcení jména Jehovy Boha právem znamená víc než život celého lidstva. Člověk by tedy měl — podle slov Božího Syna — milovat svého bližního jako miluje sám sebe, ale Boha má milovat svým celým srdcem, svou celou myslí, duší a silou. (Mr 12:29–31) To znamená milovat Jehovu Boha víc než své příbuzné, přátele, nebo dokonce svůj vlastní život. (5Mo 13:6–10; Zj 12:11; srovnej postoj tří Hebrejců u Da 3:16–18; viz heslo ŽÁRLIVOST, ŽÁRLIVÝ.)

Tento biblický názor na věci by neměl nikoho odpuzovat, ale měl by nás naopak vést k tomu, abychom si pravého Boha tím více vážili. Jehova mohl plným právem s celým hříšným lidstvem skoncovat, a tím více vyniká jeho velké milosrdenství a nezasloužená laskavost, jestliže některé lidi zachrání a poskytne jim život. (Jan 3:36) Nemá zalíbení ve smrti ničemného člověka (Ez 18:23, 32; 33:11), ale ani nedovolí, aby ničemný člověk unikl vykonání jeho rozsudku. (Am 9:2–4; Ří 2:2–9) Je trpělivý a chystá se poslušné lidi zachránit (2Pe 3:8–10), ale nebude navždy trpět situaci, která působí pohanu jeho vznešenému jménu. (Ža 74:10, 22, 23; Iz 65:6, 7; 2Pe 2:3) Projevuje soucit a pochopení, pokud jde o lidské slabosti, a kajícným lidem odpouští „ve velkém měřítku“ (Ža 103:10–14; 130:3, 4; Iz 55:6, 7), ale nezbavuje lidi odpovědnosti, kterou právem nesou za své skutky a za to, jaké účinky mají jejich skutky na ně samotné a na jejich rodiny. Sklízejí, co zaseli. (5Mo 30:19, 20; Ga 6:5, 7, 8) U Jehovy se tedy projevuje v nádherné a dokonalé rovnováze smysl pro právo a milosrdenství. Lidé, kteří se na věci dívají ze správného hlediska, jež je zjeveno v Božím slovu (Iz 55:8, 9; Ez 18:25, 29–31), se nedopustí těžkého hříchu, který by spočíval v tom, že by Boží nezaslouženou laskavost považovali za něco bezvýznamného nebo že by „opomíjeli její účel“. (2Ko 6:1; Heb 10:26–31; 12:29)

Neměnné vlastnosti a měřítka. Jehova řekl izraelskému lidu: „Já jsem Jehova, nezměnil jsem se.“ (Mal 3:6) To bylo řečeno asi 3 500 let potom, co Bůh stvořil lidi, a asi 1 500 let potom, co uzavřel abrahamskou smlouvu. Někteří lidé tvrdí, že Bůh, jak jej ukazují Hebrejská písma, je jiný než Bůh, jak jej ukázal Ježíš Kristus a pisatelé Křesťanských řeckých písem. Z bližšího zkoumání však vyplývá, že toto tvrzení je nepodložené. Učedník Jakub o Bohu právem řekl: „U něho není změna v otáčení stínu.“ (Jk 1:17) V průběhu staletí nedošlo u Jehovy Boha k žádnému ‚vyzrávání‘ osobnosti, protože to nebylo nutné. Jeho přísnost, jak ji zjevují Křesťanská řecká písma, se nezmírnila a láska, kterou měl, když začal jednat s lidmi v Edenu, se od té doby nezvětšila.

Zdánlivé rozdíly v osobnosti jsou jen odlišné stránky téže neměnné osobnosti. Ty vyplývají z toho, že Bůh jednal za odlišných okolností a s odlišnými lidmi, což vyžadovalo odlišné postoje a odlišné vztahy. (Srovnej Iz 59:1–4.) Jehova se nezměnil, ale změnili se Adam s Evou; dostali se do situace, v níž podle Jehovových neměnných spravedlivých měřítek již nebylo možné, aby s nimi Jehova dále jednal jako se členy své milované univerzální rodiny. Byli dokonalí, a proto byli plně zodpovědní za své úmyslné provinění (Ří 5:14), a překročili tedy hranice Božího milosrdenství. Jehova jim však prokázal nezaslouženou laskavost tím, že je vybavil oblečením a dovolil jim, aby před tím, než nakonec na následky svého hříšného jednání zemřou, žili ještě po řadu století mimo svatyni Eden a aby přivedli na svět potomky. (1Mo 3:8–24) Když byli Adam a jeho manželka vyhnáni z Edenu, Bůh s nimi patrně přestal komunikovat.

Proč může jednat s nedokonalými lidmi. Podle Jehovových spravedlivých měřítek bylo možné, aby Jehova s potomky Adama a Evy jednal jinak než s Adamem a Evou, jejich rodiči. Proč? Protože Adamovi potomci zdědili hřích, a nedobrovolně tedy vstoupili do života jako nedokonalí tvorové s vrozeným sklonem k nesprávnému jednání. (Ža 51:5; Ří 5:12) Existoval tedy základ pro to, aby jim mohlo být prokázáno milosrdenství. Z Jehovova prvního proroctví (1Mo 3:15), jež bylo proneseno v době, kdy byl  v Edenu vyhlášen rozsudek, bylo patrné, že vzpoura jeho prvních lidských dětí (ani vzpoura jednoho z jeho duchovních synů) Jehovu neroztrpčila a že příliv Jehovovy lásky neustal. Toto proroctví vyjádřené symbolickými výrazy poukazovalo na to, že situace, která vznikla vzpourou, bude napravena a původní dokonalý stav bude obnoven; plný význam tohoto proroctví však byl odhalen až po několika tisíciletích. (Srovnej symbolický význam výrazů ‚had‘, ‚žena‘ a ‚semeno‘ ve Zj 12:9, 17; Ga 3:16, 29; 4:26, 27.)

Adamovým potomkům bylo dovoleno, aby žili dále na zemi po tisíce let, ačkoli byli nedokonalí a byli podrobeni smrti a sami se nikdy nemohli vymanit ze smrtícího sevření hříchu. Křesťanský apoštol Pavel vysvětlil, proč Jehova tuto situaci připustil: „Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ne ze své vlastní vůle, ale prostřednictvím toho, kdo je podrobil [tedy Jehovy Boha], na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí. Víme totiž, že všechno tvorstvo nadále spolu sténá a je spolu v bolesti až dosud.“ (Ří 8:20–22) Pod heslem ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ, STANOVENÍ NĚČEHO PŘEDEM je ukázáno, že nic nenaznačuje, že by se Jehova rozhodl použít svou rozlišovací schopnost k tomu, aby předvídal, že se první dvojice lidí odkloní nesprávným směrem. Když k tomu však došlo, Jehova předem určil, co bude prostředkem k napravení tohoto nesprávného stavu. (Ef 1:9–11) Toto posvátné tajemství, původně ukryté v symbolickém proroctví v Edenu, bylo nakonec plně odhaleno v Jehovovu jediném zplozeném Synovi, který byl poslán na zemi, aby „vydal svědectví o pravdě“ a aby „z Boží nezasloužené laskavosti okusil smrt za každého člověka“. (Jan 18:37; Heb 2:9; viz heslo VÝKUPNÉ.)

Skutečnost, že Bůh jednal s určitými potomky hříšníka Adama a že jim žehnal, tedy neznamená, že by se Jehovova měřítka dokonalé spravedlnosti změnila. Neznamenalo to, že by Jehova schvaloval jejich hříšný stav. Jeho záměry se zcela jistě splní, a proto „věci, které nejsou, povolává, jako by byly“ (například dal Abramovi jméno „Abraham“, což znamená „otec zástupu [množství]“, ačkoli Abraham byl tehdy ještě bezdětný). (Ří 4:17) Jehova věděl, že ve svém ustanoveném čase (Ga 4:4) opatří výkupné, zákonný prostředek k tomu, aby byl odpuštěn hřích a aby byla odstraněna nedokonalost (Iz 53:11, 12; Mt 20:28; 1Pe 2:24), a proto mohl soustavně jednat s nedokonalými lidmi, kteří zdědili hřích, a mohl je používat ve své službě. Měl totiž právoplatný základ pro to, aby je ‚počítal‘ neboli považoval za spravedlivé, protože věřili v Jehovovy sliby a nakonec v to, že se tyto sliby splní v Kristu Ježíši, který přinese dokonalou oběť za hříchy. (Jk 2:23; Ří 4:20–25) Skutečnost, že Jehova učinil opatření v podobě výkupného, a užitek, který výkupné přinese, výmluvně svědčí nejen o Jehovově lásce a o jeho milosrdenství, ale také o tom, že neochvějně jedná v souladu se svými vznešenými právními měřítky. Tím, že učinil opatření pro výkupné, projevuje „v tomto nynějším období svou vlastní spravedlnost, aby byl spravedlivý, i když prohlašuje za spravedlivého člověka [třebaže nedokonalého], který má víru v Ježíše“. (Ří 3:21–26; srovnej Iz 42:21; viz heslo PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO.)

Proč ‚Bůh pokoje‘ bojuje. Když Jehova v Edenu prohlásil, že položí nepřátelství mezi semeno svého Protivníka a semeno ‚ženy‘, neznamená to, že přestal být ‚Bohem pokoje‘. (1Mo 3:15; Ří 16:20; 1Ko 14:33) Tehdejší situace byla stejná jako v době, kdy na zemi žil jeho Syn Ježíš Kristus. Ten mluvil o svém spojení se svým nebeským Otcem a pak prohlásil: „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zemi pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ (Mt 10:32–40) Ježíšovo kazatelské dílo přineslo rozdělení, a to dokonce i do rodin (Lk 12:51–53), ale příčinou bylo to, že Ježíš uplatňoval a oznamoval Boží spravedlivá měřítka a Boží pravdu. K rozdělení došlo proto, že mnoho lidí vůči těmto pravdám zatvrdilo své srdce, zatímco jiní je přijali. (Jan 8:40, 44–47; 15:22–25; 17:14) Jestliže měly být respektovány biblické zásady, k takovému rozdělení nutně muselo dojít; ale vina spočívala na těch, kdo zavrhli to, co bylo správné.

Bylo také předpověděno, že dojde k nepřátelství, protože podle Jehovových spravedlivých měřítek nesmí být přehlíženo vzpurné jednání Satanova „semene“. Bůh takové osoby neschválí, zatímco těm, kdo se drží spravedlivé cesty, požehná; a tato skutečnost povede k rozdělení (Jan 15:18–21; Jk 4:4), stejně jako to bylo v případě Kaina a Abela. (1Mo 4:2–8; Heb 11:4; 1Ja 3:12; Juda 10, 11; viz heslo KAIN.)

Vzpurným způsobem jednání, k němuž se lidé a ničemní andělé rozhodli, byla vyzývavě zpochybněna Jehovova oprávněná svrchovanost a také tím byl narušen pořádek v celém vesmíru. Jestliže měl Jehova této výzvě čelit, bylo nutné, aby se stal ‚mužným válečníkem‘ (2Mo 15:3–7), obhájil své dobré jméno a spravedlivá měřítka, bojoval za ty, kdo ho milují a slouží mu, a aby vykonal rozsudek nad těmi, kdo si zaslouží zničení. (1Sa 17:45; 2Pa 14:11; Iz 30:27–31; 42:13) Neváhá použít své všemohoucnosti, někdy dokonce ničivým způsobem, jako například při potopě, při zničení Sodomy a Gomory a při záchraně Izraelitů z Egypta. (5Mo 7:9, 10) A bez obav oznamuje jakékoli podrobnosti o svém spravedlivém válečném tažení; za nic se neomlouvá a není nic, zač by se měl stydět. (Job 34:10–15; 36:22–24; 37:23, 24; 40:1–8; Ří 3:4) Úcta k jeho vlastnímu jménu a ke spravedlnosti, kterou toto jméno představuje,  a také láska k těm, kdo ho milují, podněcují Jehovu k tomu, aby jednal. (Iz 48:11; 57:21; 59:15–19; Zj 16:5–7)

Křesťanská řecká písma líčí stejný obraz. Apoštol Pavel povzbuzoval spolukřesťany: „Bůh, ten, který dává pokoj, totiž záhy rozdrtí Satana pod vašima nohama.“ (Ří 16:20; srovnej 1Mo 3:15.) Také ukázal, že je správné, aby Bůh oplatil soužením těm, kdo působí soužení jeho služebníkům, a aby takové odpůrce potrestal věčným zničením. (2Te 1:6–9) To bylo v souladu s učením Božího Syna, který neponechal nikoho na pochybách, že jeho Otec je neochvějně rozhodnut násilně skoncovat s veškerou ničemností a s těmi, kdo ji provádějí. (Mt 13:30, 38–42; 21:42–44; 23:33; Lk 17:26–30; 19:27) Kniha Zjevení je plná popisů bojových akcí, k nimž dochází na základě zmocnění od Boha. To všechno ovšem díky Jehovově moudrosti vede nakonec k nastolení trvalého pokoje v celém vesmíru, pokoje, který je pevně založen na právu a spravedlnosti. (Iz 9:6, 7; 2Pe 3:13)

Jednání s tělesným a duchovním Izraelem. Podobně je rozdíl mezi obsahem Hebrejských písem a Křesťanských řeckých písem dán i tím, že Hebrejská písma pojednávají hlavně o Jehovově jednání s tělesným Izraelem, zatímco Křesťanská řecká písma z velké části směřují k jeho jednání s duchovním Izraelem, s křesťanským sborem, a toto jednání popisují. Na jedné straně tedy máme národ, který má miliony členů jen na základě jejich tělesného původu a který se skládá z lidí dobrých i špatných. Na druhé straně máme duchovní národ skládající se z osob, jež jsou přitahovány k Bohu prostřednictvím Ježíše Krista, osob, které projevují lásku k pravdě a k tomu, co je správné, a které se osobně a dobrovolně zasvěcují k činění Jehovovy vůle. Je přirozené, že Bůh s těmito dvěma skupinami jedná odlišně a má k nim odlišný vztah, a je také logické, že první skupině je adresováno více projevů Jehovova hněvu a jeho přísnosti než skupině druhé.

Byla by však velká chyba, kdybychom neviděli, jaké povzbuzení a jakou útěchu můžeme načerpat z hlubšího pochopení osobnosti Jehovy Boha, jak se projevovala v jeho jednání s tělesným Izraelem. Jeho způsob jednání nám poskytuje vynikající příklady, z nichž je patrné, že Jehovova osobnost odpovídá popisu, který Jehova poskytl Mojžíšovi, když mu řekl, že on je „Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě, zachovávající milující laskavost pro tisíce, promíjející provinění a přestupek a hřích, ale rozhodně nezprostí trestu, a přivede trest za provinění otců na syny a na vnuky, na třetí generaci a na čtvrtou generaci“. (2Mo 34:4–7; srovnej 2Mo 20:5.)

Ve skutečnosti právě láska a trpělivost — ovšem vyrovnávané spravedlností — jsou vynikající stránky Jehovovy osobnosti, jež se projevovaly v dějinách Izraele, národa, který byl poctěn velkou přízní a jehož členové se převážnou většinou projevovali vůči svému Stvořiteli jako ‚tvrdošíjní‘ a ‚zatvrzelí‘. (2Mo 34:8, 9; Ne 9:16, 17; Jer 7:21–26; Ez 3:7) Otevřená odsouzení, která Jehova opakovaně adresoval Izraeli prostřednictvím svých proroků, jedině ještě více zdůrazňují Jehovovo velké milosrdenství a jeho úžasnou trpělivost. Jehova snášel Izraelity více než 1 500 let, a dokonce i potom, co byl jeho Syn na podnět náboženských vůdců národa zabit, laskavě jim poskytl ještě dalších tři a půl roku a milosrdně zařídil, aby se v té době kázání dobré zprávy soustřeďovalo výslovně na ně; poskytl jim tak další příležitost, aby získali výsadu panovat s jeho Synem — příležitost, kterou tisíce kajícných Židů přijaly. (Sk 2:1–5, 14–41; 10:24–28, 34–48; viz heslo SEDMDESÁT TÝDNŮ.)

Na výše uvedený Jehovův výrok o tom, že Jehova ‚přivede trest na pozdější potomky provinilců‘, se patrně odvolával Ježíš Kristus, když řekl pokryteckým znalcům Zákona a farizeům: „Říkáte: ‚Kdybychom byli za dnů svých praotců, nebyli bychom s nimi podílníky na krvi proroků.‘ Proto vydáváte svědectví sami proti sobě, že jste synové těch, kdo vraždili proroky. Nuže, naplňte tedy míru svých praotců.“ (Mt 23:29–32) Bez ohledu na svá tvrzení takoví lidé dali svým způsobem jednání najevo, že schvalují nesprávné skutky svých předků, a dokázali, že oni sami patří k těm, kdo ‚nenávidí Jehovu‘. (2Mo 20:5; Mt 23:33–36; Jan 15:23, 24) A tak — na rozdíl od těch Židů, kteří činili pokání a řídili se slovy Božího Syna — tito lidé pocítili v plné míře účinek Božího soudu, když byl později Jeruzalém obklíčen a zničen a většina jeho obyvatel zahynula. Mohli uniknout, ale rozhodli se, že Jehovovo milosrdenství nevyužijí. (Lk 21:20–24; srovnej Da 9:10, 13–15.)

Jeho osobnost se zrcadlí na jeho Synovi. Ježíš Kristus byl v každém ohledu věrným odleskem nádherné osobnosti svého Otce, Jehovy Boha, v jehož jménu přišel. (Jan 1:18; Mt 21:9; Jan 12:12, 13; srovnej Ža 118:26.) Ježíš řekl: „Syn nemůže dělat ani jedinou věc ze své vlastní iniciativy, ale jenom to, co vidí dělat Otce. Vždyť cokoli On dělá, to dělá podobně i Syn.“ (Jan 5:19) Z toho tedy vyplývá, že laskavost a soucit, mírnost a vřelost a také silná láska ke spravedlnosti a nenávist k ničemnosti, vlastnosti, které projevoval Ježíš (Heb 1:8, 9), jsou vlastnosti, které Syn pozoroval u svého Otce, Jehovy Boha. (Srovnej Mt 9:35, 36 s Ža 23:1–6 a Iz 40:10, 11; Mt 11:27–30 s Iz 40:28–31 a Iz 57:15, 16; Lk 15:11–24 s Ža 103:8–14; Lk 19:41–44 s Ez 18:31, 32; Ez 33:11.)

Každý, kdo miluje spravedlnost a čte inspirovaná Písma a skutečně s porozuměním ‚pozná‘ plný význam Jehovova jména (Ža 9:9, 10; 91:14; Jer 16:21),  má tedy všechny důvody k tomu, aby toto jméno miloval a aby mu žehnal (Ža 72:18–20; 119:132; Heb 6:10), aby je chválil a vyvyšoval (Ža 7:17; Iz 25:1; Heb 13:15), aby se jej bál a posvěcoval je (Ne 1:11; Mal 2:4–6; 3:16–18; Mt 6:9), aby v ně důvěřoval (Ža 33:21; Př 18:10) a říkal společně se žalmistou: „Po celý život budu zpívat Jehovovi; budu hrát melodie svému Bohu, dokud jsem. Ať je mé přemítání o něm příjemné. Já, já se budu radovat v Jehovovi. S hříšníky bude na zemi skoncováno; a pokud jde o ničemné, ti už nebudou. Žehnej Jehovovi, má duše. Chvalte Jah!“ (Ža 104:33–35)

[Vyobrazení na straně 813]

Kousek stříbra, na němž je uvedeno Boží jméno; byl nalezen v Jeruzalémě a patrně se datuje ze sedmého nebo šestého století př. n. l.

[Vyobrazení na straně 815]

Části ze Žalmů, jeden ze svitků od Mrtvého moře. Tetragrammaton je zde uvedeno opakovaně, a to zřetelnými starohebrejskými písmeny

[Vyobrazení na straně 818]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Některé z mnoha překladů Křesťanských řeckých písem, do nichž bylo pojato božské jméno

Novum Testamentum Domini Nostri Iesu Christi, přeložil Elias Hutter (Hebrejská část), vydáno v Norimberku, 1599; Efezanům 5:17

The New Testament of Our Lord and Saviour Jesus Christ, přeložil John Eliot (jazyk Massachussettů), vydáno v Cambridge, Mass., 1661; Matouš 21:9

A Literal Translation of the New Testament . . . From the Text of the Vatican Manuscript, přeložil Herman Heinfetter, vydáno v Londýně, 1863; Marek 12:29, 30

Sämtliche Schriften des Neuen Testaments, přeložil Johann Jakob Stolz (němčina), vydáno v Curychu, 1781–1782; Římanům 15:11