[možná „Jehova je on“].

1. Benjamínovec z města Anatot, který přišel dobrovolně sloužit s Davidem. David byl tehdy v Ciklagu, kam uprchl před králem Saulem. Jehu patřil mezi silné muže, kteří byli „ozbrojeni lukem, používali pravici a používali levici s kameny nebo šípy v luku“. (1Pa 12:1–3)

2. Prorok, syn Chananiho. Předpověděl zánik domu izraelského krále Baaši. (1Kr 16:1–4, 7, 12) Po více než 33 letech prorok téhož jména (a tedy možná stejná osoba) pokáral judského krále Jehošafata za to, že se přátelí s ničemným izraelským králem Achabem a že mu pomáhá. (2Pa 19:1–3) Ve 2. Paralipomenon 20:34 je uvedeno, že historický záznam o Jehošafatovi byl zapsán „mezi slovy Jehua, syna Chananiho, jež byla vsunuta do Knihy izraelských králů“.

3. Syn Jehošafata (ne judského krále Jehošafata) a vnuk Nimšiho. (2Kr 9:14) Jehu vládl jako izraelský král asi od roku 904 do roku 877 př. n. l. Za vlády izraelského krále Achaba utekl prorok Elijáš na horu Choreb, aby unikl před Achabovou manželkou Jezábel, která ho chtěla usmrtit. Elijáš dostal od Boha příkaz, aby šel zpátky a pomazal tři muže: Elišu za svého nástupce, Chazaela za krále nad Sýrií a Jehua za krále nad Izraelem. (1Kr 19:15, 16) Elijáš pomazal Elišu (neboli ustanovil ho; viz heslo POMAZÁNÍ, POMAZANÝ). Avšak pomazání Jehua už zůstalo na Elijášovu nástupci Elišovi.

Zůstalo pomazání Jehua na Elišovi kvůli Elijášově váhavosti? Ne. Krátce potom, co Jehova dal Elijášovi tento příkaz, řekl mu, že neštěstí na Achabův dům (měl to vykonat Jehu) nepřivodí v době Achaba, ale za dnů Achabova syna. (1Kr 21:27–29) Je tedy zjevné, že k odkladu došlo na základě Jehovova pokynu, a ne kvůli Elijášově nedbalosti. Jehova však toto pomazání načasoval naprosto přesně, až přijde ten pravý čas, aby se Jehuovo pomazání mohlo ihned projevit činem. A Jehu v souladu se svou rozhodnou a dynamickou osobností neztratil ani chvilku, ale okamžitě jednal.

Vhodná doba nastala. Byla to doba války. Achab byl mrtev a vládl jeho syn Jehoram. Izraelské vojsko bylo shromážděno u Ramot-gileadu, kde drželo stráž kvůli vojsku syrského krále Chazaela. Jehu tam byl jako jeden z velitelů vojska. (2Kr 8:28; 9:14) Jehu a jeho pobočník Bidkar sloužili v Achabově armádě a byli u toho, když Elijáš veřejně odsoudil Achaba a prorokoval, že Jehova ‚Achabovi oplatí na kusu země patřícím Nabotovi‘. Tento kus země si Achab vzal potom, co jeho manželka Jezábel zařídila, aby byl Nabot zavražděn. (1Kr 21:11–19; 2Kr 9:24–26)

Když izraelské vojsko drželo stráž u Ramot-gileadu, izraelský král Jehoram byl v Jezreelu, aby se uzdravil ze zranění, která mu v Ramě zasadili Syřané.  Byl tam také judský král Achazjáš, který byl synovcem izraelského krále Jehorama, protože jeho matkou byla Atalja, sestra izraelského krále Jehorama a dcera Achaba a Jezábel. Král Achazjáš přijel do Jezreelu navštívit svého nemocného strýce Jehorama. (2Kr 8:25, 26, 28, 29)

Pomazání Jehua. Eliša zavolal jednoho ze synů proroků, svého sloužícího, a řekl mu, aby vzal lahvičku oleje, šel do tábora Izraelitů u Ramot-gileadu, tam pomazal Jehua a uprchl. Elišův sloužící poslechl, odvolal Jehua od ostatních velitelů a vešel s ním do domu, kde ho pomazal a řekl mu, že je pověřen pobitím celého Achabova domu. Potom sloužící utekl, jak mu Eliša poručil. (2Kr 9:1–10)

Když Jehu vyšel z domu, pokusil se tu záležitost lehce přejít, jako kdyby mu prorok neřekl nic důležitého. Muži však z jeho vzhledu a chování poznali, že se stalo něco významného. Když na něj naléhali, Jehu prozradil, že byl pomazán za krále nad Izraelem; jakmile vojáci uslyšeli toto oznámení, ihned vyhlásili, že se stal králem. (2Kr 9:11–14)

Zničení Achabova domu. Jehu přikázal, aby ta záležitost zůstala utajena před Jezreelem, a pak se k tomu městu divoce rozjel. (2Kr 9:15, 16) Posly, které Jehoram vyslal z Jezreelu, aby zjistili, zda „je mír“, poslal Jehu do svého zadního voje. Strážný na věži viděl „vzdouvající se spoustu“ Jehuových jezdců na koních, a když přijeli blíž, poznal, že na dvoukolém voze „šíleně“ jede Jehu. Izraelského krále Jehorama, Achabova syna, se zmocnilo podezření, vyjel na svém válečném dvoukolém voze a setkal se s Jehuem u Nabotova kusu půdy. Jehu prostřelil Jehoramovi srdce šípem, a když svému pobočníku Bidkarovi připomněl Elijášovo proroctví, přikázal mu, aby Jehoramovo tělo hodil na Nabotovo pole. Pak jel Jehu dál do města Jezreel. Achabův vnuk Achazjáš, který vyjel z města s Jehoramem, se zjevně pokusil vydat zpátky do svého hlavního města, do Jeruzaléma, ale dostal se jen do Samaří a tam se schoval. Později byl zajat a přiveden k Jehuovi do blízkosti města Jibleam nedaleko od Jezreelu. Jehu svým mužům nařídil, aby Achazjáše v jeho válečném dvoukolém voze zabili. Cestou vzhůru ke Guru nedaleko Jibleamu ho smrtelně zranili, ale unikl a prchal do Megidda, kde zemřel. Potom byl odvezen do Jeruzaléma a tam byl pohřben. (2Kr 9:17–28; 2Pa 22:6–9)

Jezábel, vdova po Achabovi, při Jehuově příjezdu do Jezreelu zvolala: „Vedlo se dobře Zimrimu, tomu, kdo zabil svého pána?“ (Viz 1Kr 16:8–20.) Jehu však po této skryté hrozbě zůstal pevný a zavolal na dvorní úředníky, aby Jezábel svrhli z okna. Vyhověli mu. Její krev vystříkla na zeď a Jehu ji pošlapal svými koňmi. Další hlubší pohled na Jehuovu povahu je možné získat ze stručného vyjádření ve zprávě: „Nato šel dovnitř a najedl se a napil“, a pak přikázal, aby ji pohřbili. Jezábel mezitím sežrali psi a tato okolnost Jehuovi připomněla Elijášův prorocký výrok o její smrti. (2Kr 9:30–37; 1Kr 21:23)

Jehu nemarnil čas a usiloval o dokončení svého poslání. Vyzval muže ze Samaří, aby dosadili na trůn jednoho ze sedmdesáti Achabových synů a aby bojovali. Ze strachu však vyjádřili věrnou oddanost Jehuovi. Jehu směle vyzkoušel jejich věrnou oddanost slovy: „Jestliže mi patříte . . . , vezměte hlavy mužů, kteří jsou syny vašeho pána, a přijďte ke mně zítra v tomto čase do Jezreelu.“ Druhý den se objevili poslové nesoucí v koších 70 hlav; Jehu přikázal, aby hlavy složili na dvě hromady u vchodu do brány Jezreelu a nechali je tam až do rána. Potom Jehu zabil všechny Achabovy význačné muže, jeho známé a jeho kněze. Potom pobil dalších 42 mužů, bratrů Achabova vnuka, judského krále Achazjáše. Tak zahubil také syny judského krále Jehorama, manžela Atalji, dcery ničemné Jezábel. (2Kr 10:1–14)

Již byly podniknuty velké kroky k očištění Izraele od uctívání Baala, ale Jehu toho musel udělat ještě mnoho a chystal se na to s příznačnou pohotovostí a horlivostí. Při své cestě do Samaří se setkal s Rekabovcem Jehonadabem. Můžeme si připomenout, že potomky tohoto muže později Jehova prostřednictvím proroka Jeremjáše pochválil za věrnost. (Jer 35:1–16) Jehonadab dal najevo, že je v boji proti uctívání Baala na Jehuově straně a že jde s ním, aby mu pomáhal. Všichni, kdo z Achabových příbuzných nebo spojenců zbyli v Samaří, byli zahubeni. (2Kr 10:15–17)

Baalovi ctitelé vyhlazeni. Dále Jehu pomocí lsti svolal velké shromáždění k uctívání Baala, a tak se mu podařilo všechny jeho ctitele z Izraele shromáždit do Baalova domu. Po zjištění, že tam není nikdo z Jehovových ctitelů, Jehu svým mužům přikázal, aby všechny v tom domě usmrtili. Potom zničili Baalovy posvátné sloupy, strhli jeho dům a ten pak vyhradili pro veřejné záchody; k tomuto účelu byl používán až do doby Jeremjáše, pisatele zprávy v Královských knihách. Záznam uvádí: „Tak Jehu vyhladil Baala z Izraele.“ (2Kr 10:18–28) Uctívání Baala však později znovu působilo potíže Izraeli i Judě. (2Kr 17:16; 2Pa 28:2; Jer 32:29)

Král Jehu dovolil, aby v Izraeli zůstalo uctívání telete se středisky tohoto uctívání v Danu a v Betelu, pravděpodobně proto, aby desetikmenné izraelské království zůstalo odděleno od judského království s Jehovovým chrámem v Jeruzalémě. „A Jehu nedbal, aby chodil v zákoně Jehovy, Boha Izraele, celým svým srdcem. Neodbočil od hříchů Jeroboama, jimiž způsobil, že Izrael hřešil.“ (2Kr 10:29, 31)

Avšak Jehu se horlivě snažil důkladně vykořenit uctívání Baala a vykonával Jehovovy rozsudky na Achabově domě, a proto mu Jehova za odměnu slíbil,  že čtyři generace jeho synů budou sedět na izraelském trůnu. Tento slib se splnil na Jehuových potomcích Jehoachazovi, Jehoašovi, Jeroboamovi II. a Zecharjášovi, jehož vláda skončila asi v roce 791 př. n. l., kdy byl zavražděn. Panovnický rod Jehua tedy vládl nad Izraelem asi 114 let. (2Kr 10:30; 13:1, 10; 14:23; 15:8–12)

Proč Jehova účtoval s Jehuovým domem za prolévání krve, když Jehua pověřil vykonáním svého rozsudku?

Po době Jehuovy vlády Jehova prostřednictvím proroka Ozeáše řekl: „Vždyť ještě chviličku a budu účtovat s Jehuovým domem za jezreelské krveprolévání a způsobím, aby přestalo královské panování izraelského domu.“ (Oz 1:4) Tato vina krve nemohla být na Jehuově domě za to, že Jehu plnil své pověření a zničil Achabův dům, protože za to ho Bůh chválil. Nemohlo to být ani kvůli tomu, že zabil judského krále Achazjáše a jeho bratry. Jejich rodinnými svazky, totiž manželstvím judského Jehorama, syna krále Jehošafata, s Ataljou, dcerou Achaba a Jezábel, byl judský královský rod znečištěn ničemným domem Omriho.

Zdá se, že klíč k této záležitosti spočívá spíše ve vyjádření, že Jehu nadále v Izraeli ponechal uctívání telete a že nechodil v Jehovově zákoně celým svým srdcem. Pravděpodobně začal věřit, že nezávislost na Judě může být udržena jedině náboženskou odlukou. Jako jiní izraelští králové i on se snažil zabezpečit si své postavení zachováním uctívání telete. To byl skutečně projev nedostatku víry v Jehovu, který Jehuovi umožnil, aby se stal králem. A tak bez ohledu na to, že Jehu správně vykonal Jehovův rozsudek nad Achabovým domem, je možné, že nesprávné pohnutky, kvůli kterým dovolil ponechat uctívání telete, jej také podnítily, aby proléval krev.

Moc izraelského království byla zlomena, když padl Jehuův dům, protože království vydrželo jen asi o 50 let déle. Jedině Menachem, který srazil Zecharjášova vraha Šalluma, měl syna, který po něm nastoupil na trůn. Tento Menachemův syn Pekachjáš byl úkladně zavražděn svým nástupcem Pekachem. Poslední izraelský král Hošea se dostal do zajetí k asyrskému králi. (2Kr 15:10, 13–30; 17:4)

Po celou dobu bylo prvořadým hříchem Izraele, že uctíval tele. To přivedlo národ k odtažení od Jehovy a k následnému úpadku. Vina za „jezreelské krveprolévání“ patřila tedy spolu s vražděním, krádežemi, cizoložením a jinými zločiny k tomu, co mělo kořen ve falešném uctívání, kterému se lidé se svolením panovníků oddávali. Nakonec Bůh musel způsobit, „aby přestalo královské panování izraelského domu“. (Oz 1:4; 4:2)

Sýrie a Asýrie sužují Izrael. Jehu se cele neobrátil k Jehovovi a nechodil po jeho cestách, a proto se musel potýkat s těžkostmi, které mu po celou dobu jeho vlády působil syrský král Chazael. Chazael zabíral izraelské říši kus po kuse území na druhé straně Jordánu. (2Kr 10:32, 33; Am 1:3, 4) Existenci Izraele stále více ohrožovala ve stejné době také Asýrie.

Jméno Jehu v asyrských nápisech. V nápisech asyrského krále Salmanasara III. se píše, že tento král přijal od Jehua tribut. Nápis zní: „Tribut Jehua (Ia-ú-a), syna Omriho (Hu-um-ri); přijal jsem od něj stříbro, zlato, zlatou saplu - misku, zlatou vázu se špičatým dnem, zlaté odlivky, zlatá vědra, cín, hůl pro krále (a) dřevěné puruhtu [význam posledního slova je neznámý].“ (Ancient Near Eastern Texts, J. B. Pritchard, ed., 1974, s. 281; viz také Královská tažení ve starém Orientu, A. Jepsen, 1987, s. 151.) (Jehu vlastně nebyl synem Omriho. Od doby Omriho se však tento výraz někdy používal k označení izraelských králů, nepochybně kvůli Omriho statečnosti a kvůli tomu, že postavil Samaří, které bylo hlavním městem Izraele až do doby, kdy desetikmenné království podlehlo Asýrii.)

Stejný nápis je uveden na známém Černém obelisku společně s nakreslenou postavou snad Jehuova vyslance, který se sklání před Salmanasarem a předává mu tribut. Někteří komentátoři podotýkají, že pokud je známo, je to první zobrazení Izraelity. Pravdivostí Salmanasarova tvrzení si však nemůžeme být naprosto jisti. Ani ze vzhledu postavy na obraze se nedá spolehlivě určit, že to je přesná podoba nějakého Izraelity, protože tyto národy možná své nepřátele zobrazovaly se stejně nežádoucími rysy, jakými dnešní lidé v kresbách či obrazech vykreslují příslušníky nepřátelského národa, totiž jako slabé, komické nebo nenávistné.

4. Syn Obeda z rodiny Jerachmeela, potomek Checrona, syna Perece, kterého Judovi porodila Tamar. Tato Jehuova rodová linie přecházela přes egyptského otroka Jarchu. Jerachmeelův potomek Šešan neměl žádné syny, a tak dal svou dceru za manželku Jarchovi. Narodil se jim syn Attai, Jehuův předek. (1Pa 2:3–5, 25, 34–38)

5. Simeonovec, syn Jošibjáše. Za dnů judského krále Ezekjáše patřil k náčelníkům rodin Simeonovců, kteří srazili Chamity a Meunim žijící v okolí Gedoru a kteří potom bydleli i se svými stády na místě těchto lidí. (1Pa 4:24, 35, 38–41)