Mírná povaha nebo mírné způsoby, tedy opak hrubosti nebo tvrdosti. Jemnost úzce souvisí s pokorou a mírností.

Jemnost je pro Božího služebníka, a zvláště toho, který má zodpovědné postavení jako dozorce, nezbytná. Apoštol Pavel uvedl, že „pánův otrok . . . nepotřebuje  bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný [řec. eʹpi·on]“. (2Ti 2:24) Jemný člověk není halasný, hlučný a nechová se nepřiměřeně. Mojžíš, muž pravého Boha, sice neprojevoval vždy jen správné sklony, ale přesto „byl daleko nejmírnější ze všech lidí, kteří byli na povrchu zemské půdy“. (4Mo 12:3; Ža 90:nadp.) O Mojžíšově řeči bylo při jedné příležitosti řečeno, že je jako „jemné deště na trávu“. (5Mo 32:2)

V 1. Tesaloničanům 2:7 Pavel o sobě a svých společnících říká: ‚Stali jsme se uprostřed vás [Tesaloničanů] jemnými, jako když kojící matka něžně chová své vlastní děti.‘ To proto, že měli k lidem, které učili, skutečnou lásku a také měli zájem o jejich duchovní růst. (1Te 2:8) Slovo eʹpi·oi (přeložené slovem „jemný“) je uvedeno v rukopisech Textus Receptus, Tischendorf, Merk a jiných. Podle W. E. Vinea slovo eʹpi·os „často používali řečtí pisatelé, když charakterizovali to, jak jedná chůva se zlobivými dětmi, učitel se vzpurnými žáky nebo rodiče se svými dětmi. V I. Tes. 2:7 je apoštol používá při popisu chování svého a svých společníků-misionářů ke konvertitům v Tesalonice.“ (Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words, 1981, sv. 2, s. 145)

Avšak Westcottův a Hortův řecký text a jisté rukopisy obsahují v 1. Tesaloničanům 2:7 slovo neʹpi·oi, „děťátka“. Dílo The New International Dictionary of New Testament Theology se k tomu vyjadřuje takto: „1. Tes. 2:7 má dvojí znění: (a) ēpioi (byli jsme jemní ve vaší společnosti); (b) nēpioi (děťátka). Předcházející slovo končí na n, zdá se tedy pravděpodobné, že toto n bylo chybou při opisování zdvojeno. Kromě toho, výklad toho druhého znění vede k těžkostem. Ve v. 7b totiž Pavel přirovnává k ‚dětem‘ Tesaloničany, ne sebe; on a jeho společníci byli jako chůva (trofos).“ (C. Brown, ed., 1975, sv. 1, s. 282)

Není to slabost. Jemnost neznamená slabost. Být jemný k druhým a upokojit je nebo šetřit jejich city, zvlášť když je člověk provokován, vyžaduje silnou povahu. Ve 2. Samuelově 18:5 David, muž války, z otcovské lásky přikazoval Joabovi, aby jednal s jeho vzpurným synem Absalomem jemně. Hebrejské slovo, které je zde uvedeno, (ʼat) se vztahuje na měkkou chůzi nebo jemný pohyb. Apoštol Pavel byl sice jemný, ale nebyl to slaboch, jak je vidět z toho, že byl schopen velmi silného projevu, když to bylo zapotřebí — například když psal svůj první a druhý dopis křesťanskému sboru v Korintu.

Jednotící síla. Když někdo mluví a jedná jemně, je to příjemné a vede to k pokoji. Takový člověk není nepřístupný, ale vstřícný a jeho způsoby vedou k duchovnímu posílení druhých. Drsnost, hrubost, prudkost a sprostota lidi rozdělují a odpuzují. Ale jemnost přitahuje a sjednocuje. O Jehovovi se píše, že sesbírá svá jehňata a ponese je v náručí (vztahuje se na bohaté nařasení horní části oděvu, v němž pastýři někdy nosili jehňata). (Iz 40:11) Jeho Syn Ježíš Kristus řekl Jeruzalému: „Jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod svá křídla!“ A dodává: „Ale vy jste to nechtěli.“ (Mt 23:37) Proto s nimi jednala hrubě římská armáda, když v roce 70 n. l. bylo město zničeno.

Falešná jemnost. Jemnost v tónu řeči nebo ve způsobech, například zdvořilá řeč, ještě není důkazem skutečné jemnosti. Tato vlastnost musí vycházet ze srdce, aby byla pravá. Když Boží služebník Job trpěl od Satana ve zkoušce své věrnosti Bohu, byl slovně napadán třemi společníky. Obvinili Joba z tajného hříchu a ze zatvrzelosti a ničemnosti a naznačovali také, že je odpadlíkem a že jeho syny zabil Bůh kvůli jejich ničemnosti. Přesto jeden z těch tří, Elifaz, Jobovi řekl: „Nestačí ti projevy Boží útěchy ani slovo, které se k tobě jemně promluví?“ (Job 15:11) Alespoň některé jejich výroky byly snad proneseny jemně, nicméně jejich obsah byl drsný, a tedy nebyly skutečně jemné.