[vlastnictví (základ) dvojnásobného pokoje].

Od roku 1070 př. n. l. hlavní město starověkého izraelského státu. Po rozdělení tohoto státu na dvě království (997 př. n. l.) byl Jeruzalém dále hlavním městem jižního království Judy. V celém Písmu je o Jeruzalému více než 800 zmínek.

Název. Nejstarší zaznamenaný název města je ‚Salem‘. (1Mo 14:18) Někteří znalci se sice snaží spojit význam jména Jeruzalém se jménem západosemitského boha Šalema, ale apoštol Pavel ukazuje, že správný význam druhé poloviny názvu města je „pokoj“. (Heb 7:2) Hebrejský pravopis této druhé části naznačuje duální formu, a odtud tedy „dvojnásobný pokoj“. V akkadských (asyrobabylónských) textech je město nazýváno Urusalim (nebo Ur-sa-li-im-mu). Na základě toho někteří učenci uvádějí, že tento název znamená „město pokoje“. Ale hebrejský tvar, který by měl být logicky rozhodující, podle všeho znamená „vlastnictví (základ) dvojnásobného pokoje“.

V Písmu je pro označení tohoto města použito mnoho dalších výrazů a názvů. Žalmista při jedné příležitosti používá dřívější název ‚Salem‘. (Ža 76:2) Další označení jsou ‚Jehovovo město‘ (Iz 60:14), „městečko vznešeného Krále“ (Ža 48:2; srovnej Mt 5:35), „Město spravedlnosti“ a „Věrné městečko“ (Iz 1:26), „Sion“ (Iz 33:20) a „svaté město“ (Ne 11:1; Iz 48:2; 52:1; Mt 4:5). Jako „El-Kuds“, což znamená „svaté [město]“, je město stále běžně označováno v arabštině. Název, který je uváděn na současných mapách Izraele, je Jerušalajim.

Poloha. Jeruzalém leží poměrně vzdálen od hlavních cest mezinárodního obchodu, na okraji vyprahlé pustiny (Judské pustiny), a má omezené zásoby vody. V blízkosti města se však křižovaly dvě cesty vnitřního obchodu. Jedna vedla s-j. směrem podél horského pásma, které tvoří náhorní rovinu a které se táhlo středem starověké Palestiny, a spojovala například města Dotan, Šekem, Betel, Betlém, Hebron a Beer-šeba. Druhá cesta vedla v-z. směrem z Rabby (dnešního Ammánu), protínala některá říční údolí a pokračovala k údolí Jordánu, odtud stoupala po strmých svazích judské pahorkatiny a potom postupně klesala po záp. svazích ke Středozemnímu moři a přístavnímu městu Joppe. Navíc Jeruzalém ležel v centru celého území Zaslíbené země, a proto bylo vhodné, že se stal správním centrem státu.

Jeruzalém leží asi 55 km od Středozemního moře směrem do vnitrozemí a asi 25 km přímo na Z od sev. cípu Mrtvého moře. Rozkládá se na pahorcích centrálního horského pásma. (Srovnej Ža 125:2.) Svou nadmořskou výškou kolem 750 m byl jedním z nejvýše položených hlavních měst tehdejšího světa. O jeho „povýšenosti“ se mluví v Písmu; když se do města chtěli dostat cestovatelé, museli tam z pobřežních plání ‚vyjít‘. (Ža 48:2; 122:3, 4) Jeruzalém má příjemné klima a noci jsou tam chladné. Průměrná roční teplota je 17 °C a průměrný roční úhrn srážek je asi 63 cm; prší převážně od listopadu do dubna.

 Jeruzalém je sice položen vysoko, ale nevystupuje nad okolní krajinu. Ten, kdo do města cestuje, ho úplně spatří, až když se dostane docela blízko. Na V je Olivová hora, která se zvedá do výšky asi 800 m. Na S od ní leží hora Scopus, která dosahuje výšky asi 820 m, a okolní pahorky na J a Z se zvedají až do výšky 835 m. Tyto výškové údaje nám dávají přehled o situaci ve vztahu k Chrámové hoře (asi 740 m).

Mohlo by se zdát, že tato poloha byla v dobách války značně nevýhodná. Ale všechny stinné stránky byly vyváženy tím, že město bylo ze tří stran obklopeno strmými údolími: říčním údolím Kidron na V a údolím Hinnom na J a na Z. Centrální údolí, o němž podle všeho mluví Josephus jako o údolí Tyropeon (či „Sýrařském údolí“), rozdělovalo území města na vých. a záp. pahorek či ostroh. (Válka židovská, V, 136, 140) Toto centrální údolí se v průběhu staletí sice značně zaneslo, ale chce-li návštěvník projít napříč městem, musí i tak prudce sestoupit do centrální kotliny a potom zase na druhé straně vystoupat nahoru. Důkazy svědčí o tom, že kromě centrálního údolí, které se táhlo od S k J, byla ve směru v-z. dvě menší údolí (prolákliny), která pahorky dále dělila; jedno protínalo východní pahorek a druhé pahorek západní.

Strmé stěny údolí byly patrně ve všech dobách součástí obranného systému města. Jedině na sev. straně nebylo město chráněno přirozeným způsobem, a proto zde byly vybudovány obzvláště silné zdi. Když na město v roce 70 n. l. útočil vojevůdce Titus, musel, jak uvádí Josephus, na této straně překonat tři po sobě jdoucí zdi.

Zásoby vody. Když byl Jeruzalém obléhán, trpěli jeho obyvatelé značným nedostatkem potravin, ale je zřejmé, že s vodou velké problémy neměli. Město sice leželo nedaleko vyprahlé Judské pustiny, ale mělo přístup ke stálým zásobám pitné vody a uvnitř města byly dostačující rezervoáry.

V blízkosti Jeruzaléma vyvěraly dva prameny, En-rogel a Gichon. En-rogel ležel poněkud na J od místa, kde se spojovala údolí Kidron a Hinnom. Byl to sice cenný zdroj vody, ale kvůli své poloze byl v dobách obléhání či útoku na město nepřístupný. Pramen Gichon ležel na záp. straně údolí Kidron, u části města, která byla později nazvána Město Davidovo. Byl sice za městem, ale natolik blízko, že k němu bylo možné prokopat tunel a šachtu; díky tomu mohli obyvatelé města čerpat vodu, aniž museli vyjít za ochranné zdi. Tunel a šachta byly podle archeologických dokladů vybudovány na počátku dějin města. Na základě archeologického výzkumu byla v letech 1961 a 1962 objevena masivní zeď z raných dob, která ležela pod horním koncem tunelu čili pod vstupem do něho, a tudíž ho ohraničovala. Má se za to, že to je zeď starého jebusejského města.

V průběhu let byly vybudovány další tunely a kanály, jimiž se vody Gichonu přiváděly do města. Jeden kanál vedl od vstupu do jeskyně pramene Gichon dolů do údolí a dál kolem cípu jv. pahorku do rybníka, který ležel v místě, kde se údolí Hinnom spojuje s údolím Tyropeon. Jak bylo zjištěno, byl tento kanál tvořen příkopem, který byl pokryt plochými kameny a místy vedl jako tunel pahorkem. V určitých vzdálenostech v něm byly otvory, které umožňovaly odvádět z něho vodu na zavlažování níže položených údolních teras. Kanál měl spád asi 4 nebo 5 milimetrů na metr, a proto v něm voda tekla pomalu a mírně. To připomíná vyjádření „vody Šiloachu, které plynou klidně“. (Iz 8:6) Znalci se domnívají, že tento kanál, který nebyl nijak chráněn a který bylo možné snadno zničit, byl postaven za Šalomounovy vlády, kdy převládal mír a bezpečí.

Domy a budovy v Jeruzalémě byly velmi pravděpodobně vybaveny podzemními cisternami, které doplňovaly zásobování vodou z pramenů. Chytala se do nich dešťová voda svedená ze střechy a uchovávala se čistá a chladná. Obzvláště velké cisterny byly patrně v areálu chrámu; archeologové tvrdí, že tam našli 37 cisteren s celkovým objemem asi 38 000 m³; podle odhadu se do jedné cisterny vešlo 7 600 m³ vody.

V průběhu staletí byla s cílem zajistit vodu pro Jeruzalém postavena řada akvaduktů čili vodovodů. Podle tradice je Šalomounovi připisována výstavba vodovodu vedoucího ze „Šalomounových rybníků“ (tři rezervoáry jz. od Betléma) až k ohrazení jeruzalémského chrámu. Podle slov u Kazatele 2:6 Šalomoun řekl: „Udělal jsem si vodní nádrže, abych jimi zavlažoval les.“ Je dost dobře možné, že k tak velkému stavebnímu projektu, jakým je vybudování rybníků, patřila i výstavba vodovodu pro větší dodávky vody, kterých bylo v Jeruzalémě po zavedení chrámových služeb zapotřebí. Kromě tradice však neexistuje žádný doklad, který by nasvědčoval tomu, že vodovod vedoucí ze Šalomounových rybníků do Jeruzaléma postavil právě Šalomoun. Stále ještě je možné nalézt stopy po řadě akvaduktů. Jeden vodovod, kterým měla být voda z pramenů ve Vádí el-ʽArrub (20 km jjz. od Jeruzaléma) přiváděna do Šalomounových rybníků, je možná vodovod, o němž se zmiňuje Josephus; říká, že ho postavil Pontský Pilát z prostředků v chrámové pokladně. (Židovské starožitnosti, XVIII, 60 [iii, 2]; Válka židovská, II, 175) Ze dvou akvaduktů, které vedly ze Šalomounových rybníků do Jeruzaléma, je starší ten dolní; pochází možná z doby Heroda či Hasmoneovců. Tento akvadukt procházel pod vesnicí Betlém a přes „Wilsonův oblouk“ vedl až k Chrámové hoře.

Archeologický výzkum. Byl sice uskutečněn rozsáhlý výzkum a byly provedeny četné vykopávky,  ale o Jeruzalému biblických dob bylo zjištěno málo konkrétních skutečností. Archeologický výzkum řada činitelů buď omezovala, nebo snižovala jeho hodnotu. Jeruzalém byl od přelomu letopočtu téměř stále osídlen, a tím se velmi zmenšilo území, na němž bylo možné vykopávky provádět. Město bylo také mnohokrát zničeno a na jeho rozvalinách byla postavena nová města, často dílem z materiálu nalezeného v rozvalinách. Sutiny a rum, které se na některých místech navršily do výše 30 m, zakrývají nejstarší obrysy města a velmi ztěžují interpretaci vykopávek. Byly objeveny části některých zdí, rybníky, vodní tunely a starověké hrobky, ale velmi málo písemných dokumentů. Hlavní archeologické objevy pocházejí z jv. pahorku, který leží za městskými zdmi.

Hlavními prameny, z nichž můžeme čerpat informace o starověkém městě, tedy zůstávají Bible a popis města v 1. století, který zaznamenal židovský historik Josephus.

Nejstarší dějiny. První historická zmínka o městě pochází z desetiletí 1943 až 1933 př. n. l., kdy se setkali Abraham a Melchisedek. Melchisedek byl „král Salemu“ a ‚kněz Nejvyššího Boha‘. (1Mo 14:17–20) Ale původ města a jeho obyvatel je zahalen v temnotě stejně jako původ jeho krále a zároveň kněze Melchisedeka. (Srovnej Heb 7:1–3.)

Ještě jedna událost Abrahamova života se podle všeho odehrála v blízkosti Jeruzaléma. Jehova Abrahamovi přikázal, aby obětoval svého syna Izáka na „jedné z hor“ „země Moria“. Na „hoře Moria“, na místě, kde byl dříve mlat, byl vybudován chrám, který postavil Šalomoun. (1Mo 22:2; 2Pa 3:1) Bible tedy očividně spojuje místo, kde chtěl Abraham obětovat svého syna, s hornatým krajem v okolí Jeruzaléma. (Viz heslo MORIA.) Nezmiňuje se však o tom, zda Melchisedek tehdy ještě žil; je ale pravděpodobné, že Salem zůstal pro Abrahama přátelským územím.

K el-amarnským tabulkám, které psali kananejští panovníci svým egyptským vrchním vládcům, patří sedm dopisů od krále či místodržitele Jeruzaléma (Urusalimu). Tyto dopisy byly napsány před tím, než Izraelité dobyli Kanaán. Jeruzalém se tedy v období přibližně 465 let od Abrahamova setkání s Melchisedekem do dobytí Izraelity stal vlastnictvím pohanských chamitských Kananejců a byl pod nadvládou chamitské Egyptské říše.

Ve zprávě o Jozuově rychlém porobení Kanaánu je mezi králi, kteří společně zaútočili na Gibeon, uveden také jeruzalémský král Adoni-cedek. Jeho jméno (jež znamená „[můj] pán je spravedlnost“) se podobá jménu dřívějšího jeruzalémského krále Melchisedeka (jež znamená „král spravedlnosti“), ale Adoni-cedek nebyl ctitelem Nejvyššího Boha, Jehovy. (Joz 10:1–5, 23, 26; 12:7, 8, 10)

Když byla kmenům přidělována jejich území, ležel Jeruzalém na hranici mezi Judou a Benjamínem; hranice konkrétně procházela podél údolí Hinnom. Proto přinejmenším ta část města, která později tvořila „Město Davidovo“ a která ležela na hřebenu mezi údolími Kidron a Tyropeon, musela být na území kmene Benjamín. Ke kananejskému městu však podle všeho patřily další osady či „předměstí“, a část osídlené oblasti možná zabíhala do území kmene Juda na Z a na J od údolí Hinnom. V knize Soudci 1:8 je první dobytí Jeruzaléma připisováno kmenu Juda, ale když útočící vojska odtáhla, měli jebusejští obyvatelé zřejmě dost sil (nebo své síly obnovili), aby později vytvořili ložisko odporu, které nemohl zlomit ani kmen Juda, ani kmen Benjamín. A tak je jak o Judovi, tak i o Benjamínovi řečeno, že ‚s nimi Jebusejci dále bydleli v Jeruzalémě‘. (Joz 15:63; Sd 1:21) Tato situace trvala asi čtyři století a o městě se někdy mluvilo jako o „Jebusu“, „městu cizinců“. (Sd 19:10–12; 1Pa 11:4, 5)

V době jednotného království. Sídlo krále Saula bylo v Gibeji na území kmene Benjamín. Hlavním městem krále Davida byl nejdříve Hebron v Judě, asi 30 km jjz. od Jeruzaléma. David tam panoval celkem sedm a půl roku (2Sa 5:5) a potom se rozhodl, že hlavním městem udělá Jeruzalém. Udělal to na základě Božího pokynu (2Pa 6:4–6), protože už o staletí dříve Jehova mluvil o ‚místě, které On vyvolí, aby tam umístil své jméno‘. (5Mo 12:5; 26:2; srovnej 2Pa 7:12.)

Zdá se, že Jebusejci tehdy měli své město na již. cípu vých. ostrohu. Důvěřovali v nedobytnost svého pevnostního města, které mělo přirozený obranný systém tvořený ze tří stran strmými stěnami sestupujícími do údolí, a zvláštní opevnění na S. Město bylo známo jako ‚obtížně přístupné místo‘ (1Pa 11:7), a Jebusejci se Davidovi posmívali, že i ‚slepí a chromí z města‘ mohou odvrátit jeho útoky. David však město dobyl; jeho útoku velel Joab, který se do města dostal velmi pravděpodobně ‚vodním tunelem‘. (2Sa 5:6–9; 1Pa 11:4–8) Pokud jde o význam hebrejského výrazu, který je překládán jako „vodní tunel“, nejsou si učenci zcela jisti, ale toto či podobná vyjádření (‚vodní štola‘, EP; ‚žlaby‘, KB) obvykle přijímají jako nejpravděpodobnější význam. V krátké zprávě není popsáno, jak byly obranné systémy města prolomeny. Od dob, kdy byl objeven tunel a šachta vedoucí k prameni Gichon, je všeobecně rozšířen názor, že Joab přivedl muže do města touto svislou šachtou a svažujícím se tunelem a pak na město překvapivě zaútočil. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 951) Ať už se to stalo jakkoli, město bylo dobyto a David z něho udělal své hlavní město (1070 př. n. l.). Jebusejská pevnost začala být známa jako „Město Davidovo“, které bylo také označováno „Sion“. (2Sa 5:7)

 David začal na území města stavět a podle všeho také zlepšil jeho opevnění. (2Sa 5:9–11; 1Pa 11:8) ‚Val‘ (heb. ham·Mil·lóʼʹ), o němž se píše ve 2. Samuelově 5:9 a v pozdějších zprávách (1Kr 9:15, 24; 11:27), byl určitou geografickou či architektonickou zvláštností města, jež tehdy byla dobře známa, ale dnes ji není možné identifikovat. Když David později přestěhoval z Obed-edomova domu do Jeruzaléma posvátnou ‚Jehovovu truhlu‘, stalo se město jak náboženským, tak i správním centrem národa. (2Sa 6:11, 12, 17; viz hesla MĚSTO DAVIDOVO; POHŘEB, POHŘEBNÍ MÍSTA; VAL.)

Neexistuje žádná zpráva o tom, že by Jeruzalém za Davidovy vlády napadla nepřátelská vojska, ale David se svými nepřáteli bitvy vedl. (Srovnej 2Sa 5:17–25; 8:1–14; 11:1.) Při jedné příležitosti však uznal za vhodné město opustit před postupujícími vzbouřeneckými silami vedenými jeho synem Absalomem. Důvodem, proč se král dal na ústup, byla možná snaha zabránit tomu, že by na tomto místě, na něž Jehova umístil své jméno, došlo ke krveprolití v občanské válce. (2Sa 15:13–17) Ať už byl důvod k ústupu jakýkoli, splnilo se inspirované proroctví, které pronesl Natan. (2Sa 12:11; 16:15–23) David nedovolil, aby truhla smlouvy byla z města vystěhována spolu s ním, ale nařídil věrným kněžím, aby ji vrátili do města, Bohem vyvoleného místa. (2Sa 15:23–29) Popis první části Davidova útěku, který je zaznamenán ve 2. Samuelově 15. kapitole, dobře ukazuje zeměpisné rysy území na V od města.

Ke konci své vlády začal David připravovat materiál na stavbu chrámu. (1Pa 22:1, 2; srovnej 1Kr 6:7.) V této oblasti mohl být lámán kámen, který pak byl tesán; materiál ze skalního podloží Jeruzaléma je totiž možné snadno tesat na určitou velikost a do určitého tvaru, ale když se vystaví povětrnostním vlivům, ztvrdne a stane se z něj trvanlivý a kvalitní stavební kámen. Existují doklady, že nedaleko dnešní Damašské brány byl ve starověku lom, kde se v průběhu času těžilo velké množství kamene.

Další pohled na tvářnost krajiny kolem Jeruzaléma, tentokrát směrem k V a k J, nám umožňuje zpráva o pomazání Šalomouna, které nařídil letitý král David. Zatímco byl Šalomoun pomazáván u pramene Gichon, další Davidův syn, Adonijáš, byl u pramene En-rogel a strojil úklady, aby se zmocnil trůnu. Vzdálenost mezi těmito dvěma místy je natolik malá (asi 700 m), že Adonijáš a ti, kdo se spikli spolu s ním, slyšeli zvuk rohu a oslavy u Gichonu. (1Kr 1:5–9, 32–41)

Za Šalomounovy vlády se ve městě hodně stavělo (a možná přestavovalo) a zvětšovala se jeho rozloha. (1Kr 3:1; 9:15–19, 24; 11:27; srovnej Ka 2:3–6, 9.) Chrám, význačné Šalomounovo stavební dílo, a nádvoří, která k němu patřila, byly postaveny na hoře Moria na vých. hřebenu, ale sev. od „Města Davidova“, velmi pravděpodobně v místě, kde dnes stojí Skalní dóm. (2Pa 3:1; 1Kr 6:37, 38; 7:12) K dalším větším stavbám, které stály nedaleko, patřil Šalomounův dům či palác, cedrový Dům libanonského lesa, Sloupová síň a soudní Trůnní síň. (1Kr 7:1–8) Komplex těchto budov se podle všeho rozkládal již. od chrámu, na svahu, který postupně klesal k „Městu Davidovu“. (MAPA, sv. 1, s. 752; VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 748)

Rozdělené království (997–607 př. n. l.). Jeroboamova vzpoura vedla k rozdělení národa na dvě království a Jeruzalém zůstal hlavním městem dvou kmenů, Benjamína a Judy, pod vládou Šalomounova syna Rechoboama. Do města, na něž Jehova umístil své jméno, se také přestěhovali Levité a kněží, a tak bylo Rechoboamovo kralování posíleno. (2Pa 11:1–17) Z geografického hlediska Jeruzalém nyní už nebyl centrem království, protože ležel pouze několik kilometrů od hranice s nepřátelským desetikmenným královstvím. Pět let po Šalomounově smrti zažilo město první z řady invazí. Na judské království zaútočil egyptský král Šišak, který se nepochybně domníval, že toto království je kvůli své menší rozloze zranitelnější. Šišakovi se podařilo proniknout do Jeruzaléma a odnést chrámové poklady a další cennosti, protože národ jednal nevěrně. Ale jen proto, že činili pokání, jim Bůh poskytl určitou ochranu, a tak město nebylo úplně zničeno. (1Kr 14:25, 26; 2Pa 12:2–12)

Za vlády věrného krále Asy se král Baaša ze severního království neúspěšně pokoušel vybudovat pevnost na sev. hranici kmene Juda, aby ho izoloval a aby zabránil svým poddaným ve styku s Jeruzalémem (a možná v jejich projevech věrné oddanosti judskému království). (1Kr 15:17–22) Syn krále Asy, Jehošafat, pokračoval v čistém uctívání, a díky tomu Bůh město chránil a velmi mu žehnal, například tím, že se zlepšila opatření týkající se projednávání právních případů. (2Pa 19:8–11; 20:1, 22, 23, 27–30)

Zbývající dějiny Jeruzaléma jakožto hlavního města judského království se odvíjely podle tohoto modelu: díky pravému uctívání mělo město Jehovovo požehnání a ochranu; odpadlictví vedlo k vážným problémům a Jeruzalém bylo možné snadno dobýt. Za vlády nevěrného Jehošafatova syna Jehorama (913 až asi 907 př. n. l.) bylo město napadeno a vydrancováno podruhé, tentokrát spojenými silami Arabů a Filištínů, a to navzdory silným obranným zdem. (2Pa 21:12–17) V následujícím století se od správného jednání odklonil král Jehoaš a výsledkem bylo, že syrská vojska ‚začala vpadat do Judy a Jeruzaléma‘; z kontextu vyplývá, že se jim podařilo  proniknout do města. (2Pa 24:20–25) Když odpadl Amacjáš, zaútočilo na Judu severní království Izraele a strhlo asi 180 m důležité sev. zdi mezi Nárožní branou (v sz. cípu) a Efrajimovou branou (na V od Nárožní brány). (2Pa 25:22–24) Je možné, že se někdy před tím město rozrostlo přes centrální údolí směrem na záp. hřeben.

Král Uzzijáš (829–778 př. n. l.) uskutečnil rozsáhlé přístavby k městskému obrannému systému; věžemi posílil (sz.) Nárožní bránu a Údolní bránu (v jz. cípu) a věž postavil také u „Opěrného pilíře“ („na rohu“, JB-č, He; „při rohu hradeb“, EP), což podle všeho byla část vých. zdi nedaleko od královských budov, buď Davidových, či Šalomounových. (2Pa 26:9; Ne 3:24, 25) Věže a nároží Uzzijáš také vybavil ‚válečnými stroji‘, což byly pravděpodobně mechanické katapulty, kterými se vystřelovaly šípy a vrhaly velké kameny. (2Pa 26:14, 15) V této stavební činnosti pokračoval jeho syn Jotam. (2Pa 27:3, 4)

Věrný král Ezekjáš, který panoval po svém otci, odpadlickém králi Achazovi, vyčistil a opravil areál chrámu a uspořádal velkou slavnost Pasach, která do Jeruzaléma přivedla Boží ctitele z celé země, i ze severního království. (2Pa 29:1–5, 18, 19; 30:1, 10–26) Po tomto impulsu vrátit se k čistému uctívání však brzy následoval útok pohanských vojsk, jež se vysmívala pravému Bohu, který na Jeruzalém umístil své jméno. V roce 732 př. n. l., osm let potom, co Asýrie dobyla severní království Izraele, se asyrský král Senacherib se svým vojskem přehnal přes Palestinu a některé oddíly vyslal, aby ohrožovaly Jeruzalém. (2Pa 32:1, 9) Na obléhání Ezekjáš město připravil. Ucpal vodní prameny za městem, aby je skryl a nepříteli tak ztížil situaci, zesílil zdi a opevnil je. (2Pa 32:2–5, 27–30) Zdá se, že „vodovod“, kterým se do města přiváděla voda z pramene Gichon, v té době už existoval; možná byl postaven v době míru. (2Kr 20:20; 2Pa 32:30) Pokud, jak se znalci domnívají, to byl vodovod, k němuž patří tunel vytesaný do svahu v údolí Kidron a ústící do rybníka Siloe v údolí Tyropeon, pak to nebylo žádné podružné stavební dílo, které by mohlo být dokončeno za několik dní. (Viz hesla ARCHEOLOGIE, Palestina a Sýrie; GICHON č. 2.) Ať už to bylo jakkoli, síla města nespočívala v jeho obranném systému a v zásobách, ale v tom, že ho svou mocí chránil Jehova Bůh, který řekl: „A jistě budu toto město bránit, abych je zachránil kvůli sobě a kvůli svému sluhovi Davidovi.“ (2Kr 19:32–34) Když bylo zázračně zabito 185 000 asyrských vojáků, Senacherib rychle prchl zpátky do Asýrie. (2Kr 19:35, 36) Ve zprávě o tomto tažení, která byla zaznamenána v asyrských análech, se Senacherib chvástá tím, že Ezekjáše uzavřel uvnitř Jeruzaléma jako ‚ptáka v kleci‘; netvrdí však, že město dobyl. (Viz heslo SENACHERIB.)

Za Manasseho vlády (716–662 př. n. l.) byla podél údolí Kidron postavena další zeď. Národ se také ještě více vzdálil od pravého uctívání. (2Pa 33:1–9, 14) Manasseho vnuk Josijáš tento úpadek dočasně odvrátil. Za jeho vlády bylo údolí Hinnom, kde modláři prováděli odporné obřady, ‚učiněno nezpůsobilým pro uctívání‘; pravděpodobně bylo znesvěceno tím, že bylo přeměněno na městskou skládku odpadků. (2Kr 23:10; 2Pa 33:6) Do tohoto údolí se podle všeho vcházelo ‚Branou hromad popela‘. (Ne 3:13, 14; viz hesla GEHENNA; HINNOM [ÚDOLÍ].) Z Josijášovy doby pochází první zmínka o ‚druhé čtvrti‘ města (‚novém městě‘, JB-č). (2Kr 22:14; 2Pa 34:22) Všeobecně se má za to, že tato ‚druhá čtvrť‘ byla ta část města, která ležela na Z či na SZ od areálu chrámu. (Sef 1:10)

Po Josijášově smrti se situace v Jeruzalémě rychle zhoršila, protože za sebou následovali hned čtyři nevěrní králové. V osmém roce vlády krále Jehojakima se Juda stala vazalem Babylóna. O tři roky později se Jehojakim proti Babylónu vzbouřil, a to Babylóňany vyprovokovalo k tomu, že oblehli Jeruzalém. Obléhání bylo úspěšné; Babylóňané vydrancovali poklady města a král, Jehojakin, a další obyvatelé byli odvedeni do vyhnanství. (2Kr 24:1–16; 2Pa 36:5–10) Babylóňané jmenovali králem Sedekjáše; ten se snažil vymanit z babylónského jha, ale v devátém roce jeho vlády (609 př. n. l.) byl Jeruzalém znovu obležen. (2Kr 24:17–20; 25:1; 2Pa 36:11–14) Jeruzalému vytáhla na pomoc egyptská vojenská síla, ale obléhatele se podařilo přinutit k ústupu pouze na čas. (Jer 37:5–10) Přesně podle proroctví, které Jehova pronesl prostřednictvím Jeremjáše, se Babylóňané vrátili a znovu město oblehli. (Jer 34:1, 21, 22; 52:5–11) Tuto druhou část obléhání strávil Jeremjáš ve vězení na „Nádvoří stráže“ (Jer 32:2; 38:28), které bylo spojeno s ‚Královým domem‘. (Ne 3:25) Nakonec, v 11. roce Sedekjášovy vlády, 18 měsíců od zahájení obléhání, které bylo provázeno hladověním, nemocemi a smrtí, byly jeruzalémské zdi prolomeny a město bylo dobyto. (2Kr 25:2–4; Jer 39:1–3)

Zpustošení a obnova. Městské zdi byly prolomeny 9. tammuze roku 607 př. n. l. O měsíc později, 10. abu, vstoupil do dobytého města Nebukadnecarův úředník Nebuzaradan a začal ho ničit; zapálil chrám a další budovy a dále strhával městské zdi. Jeruzalémský král a většina obyvatel města byli odvedeni do vyhnanství v Babylóně a poklady města byly odneseny jako kořist. (2Kr 25:7–17; 2Pa 36:17–20; Jer 52:12–20; VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 326)

Výrok archeologa Condera, že „v historii zničeného města je až do Kýra bílé místo“, je pravdivý, a to nejen ve vztahu k Jeruzalému, ale také ve vztahu k celé říši judského království. Babylónský král, na rozdíl od Asyřanů, nepřestěhoval na dobyté území jiné národy. A tak nastalo 70 let zpustošení, přesně jak to bylo předpověděno. (Jer 25:11; 2Pa 36:21)

 V „prvním roce“ Kýra Perského (velmi pravděpodobně v úloze vládce nad Babylónem) (538 př. n. l.) byl vydán královský výnos, na jehož základě židovští vyhnanci ‚vyšli do Jeruzaléma, který je v Judovi, a znovu stavěli dům Jehovy, Boha Izraele‘. (Ezr 1:1–4) K lidu, který se vydal na dlouhou cestu do Jeruzaléma a nesl s sebou chrámové poklady, patřilo 42 360 mužů, kromě otroků a profesionálních zpěváků. Na místo se dostali právě včas, aby v měsíci tišri (září/říjen) roku 537 př. n. l. mohli oslavit Svátek chýší. (Ezr 2:64, 65; 3:1–4) Znovuvýstavba chrámu začala pod vedením místodržitele Zerubbabela, a nakonec, v březnu roku 515 př. n. l., byla i přes velké překážky a určitou lhostejnost mezi Židy, kteří se vrátili, dokončena. V roce 468 př. n. l. se s knězem a písařem Ezrou vrátilo ještě více vyhnanců; ti se souhlasem krále Artaxerxa (Longimana) přinesli další předměty, aby ‚zkrášlili Jehovův dům, který je v Jeruzalémě‘. (Ezr 7:27) Přinesené poklady měly velmi pravděpodobně hodnotu více než 43 000 000 dolarů. (Ezr 8:25–27)

Přibližně jeden a půl století po tom, co město dobyl Nebukadnecar, byly městské zdi a brány stále ještě rozbořené. Nehemjáš dostal od Artaxerxa svolení jít do Jeruzaléma a situaci napravit. (Ne 2:1–8) Následující zpráva o Nehemjášově noční prohlídce a o rozdělení stavebních prací různým skupinám rodin je hlavním zdrojem informací o tom, jak město tehdy vypadalo, a zejména jak byly rozmístěny jeho brány. (Ne 2:11–15; 3:1–32; viz heslo BRÁNA, PRŮCHOD BRÁNY.) Touto obnovou města se splnilo Danielovo proroctví a začalo 70 prorockých „týdnů“, které se týkaly příchodu Mesiáše. (Da 9:24–27) I přes různé překážky se Židům v roce 455 př. n. l. podařilo za krátkou dobu (52 dnů) obehnat Jeruzalém zdí s branami. (Ne 4:1–23; 6:15; 7:1; viz heslo SEDMDESÁT TÝDNŮ, „Vyjití slova“.)

Jeruzalém byl nyní ‚rozlehlý a veliký, a uvnitř něho bylo málo lidí‘. (Ne 7:4) Po veřejném předčítání Písma a oslavách na „veřejném prostranství, jež bylo před Vodní branou“ na vých. straně města (Ne 3:26; 8:1–18), byla učiněna opatření ke zvětšení jeho populace — měl tam bydlet každý desátý Izraelita. To se určovalo losem, ale kromě toho se někteří nabídli dobrovolně. (Ne 11:1, 2) Bylo provedeno duchovní očištění, aby obyvatelé města měli dobrý základ, pokud šlo o pravé uctívání. (Ne 12:47–13:3) Nehemjáš byl místodržitelem nejméně 12 let a do této doby spadá také jeho cesta ke dvoru perského krále. Když se Nehemjáš vrátil do Jeruzaléma, zjistil, že je zapotřebí dalšího očišťování. (Ne 13:4–31) Rázně vykořenil odpadlictví, a touto zprávou se někdy po roce 443 př. n. l. uzavírají Hebrejská písma.

Řecká a makabejská nadvláda. Ke změně nadvlády z médo-perské na řeckou došlo v roce 332 př. n. l., kdy Alexandr Veliký podnikl tažení Judou. O tom, že by Alexandr vstoupil do Jeruzaléma, se řečtí historikové nezmiňují. I přes to se však město dostalo pod řeckou nadvládu, a je rozumné usuzovat, že ho Alexandr zcela nepominul. V 1. století n. l. zapsal Josephus židovskou tradici, podle níž se Alexandr po vstupu do Jeruzaléma setkal s židovským veleknězem, který mu ukázal Bohem inspirovaná proroctví, jež zaznamenal Daniel a jež předpovídala blesková vítězství Řecka. (Židovské starožitnosti, XI, 326–338 [viii, 4, 5]; Da 8:5–7, 20, 21) Ať už to bylo jakkoli, zdá se, že tuto změnu mocenských poměrů přestál Jeruzalém bez újmy.

Po Alexandrově smrti se Jeruzalém a Judea dostaly pod nadvládu Ptolemaiovců, kteří panovali z Egypta. V roce 198 př. n. l. dobyl Antiochos Veliký, vládce v Sýrii, opevněné město Sidon a později i Jeruzalém; Juda se stala součástí říše Seleukovců. (Srovnej Da 11:16.) Jeruzalém byl pod seleukovskou nadvládou 30 let. Potom, v roce 168 př. n. l., syrský král Antiochos IV. (Epifanés) ve snaze úplně helenizovat Židy zasvětil jeruzalémský chrám Diovi (Jupiterovi) a oltář znesvětil nečistou obětí. (1. Makabejská 1:57, 62; 2. Makabejská 6:1, 2, 5; VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 335) To vedlo k povstání Makabejců (či Hasmoneovců). Po tříletém boji získal nadvládu nad městem a chrámem Juda Makabejský a ve výroční den znesvěcení, 25. kislevu roku 165 př. n. l., znovu zasvětil Jehovův oltář pravému uctívání. (1. Makabejská 4:52–54; 2. Makabejská 10:5; srovnej Jana 10:22.)

Tím však válka proti seleukovským panovníkům neskončila. Židé požádali o pomoc Řím, a tak se přibližně v roce 160 př. n. l. v Jeruzalémě objevila na scéně nová mocnost. (1. Makabejská 8:17, 18) Nyní se Jeruzalém začal dostávat pod vliv rozpínavé Římské říše. Asi v roce 142 př. n. l. se Šimonu Makabejskému podařilo udělat z Jeruzaléma hlavní město oblasti, která byla zdánlivě osvobozena od závislosti na pohanských národech či od placení daní těmto národům. V roce 104 př. n. l. jeruzalémský velekněz Aristobulos I. dokonce přijal titul krále. Nepocházel však z Davidovy linie.

V tomto období Jeruzalém nebyl vůbec ‚pokojným městem‘. Vnitřní spory vyvolané sobeckými ambicemi a umocněné soupeřícími náboženskými frakcemi, k nimž patřili saduceové, farizeové, zélóti a další, město velmi oslabovaly. Násilný spor mezi Aristobulem II. a jeho bratrem Hyrkanem vedl k tomu, že byl Řím požádán, aby v tomto sporu sehrál úlohu smírčího soudu. V roce 63 př. n. l. římská vojska pod vedením vojevůdce Pompeia obléhala tři měsíce Jeruzalém, aby se dostala do města a spor vyřešila. Tehdy údajně přišlo o život 12 tisíc Židů, mnoho z nich padlo rukou svých izraelských bratrů.

 V Josephově zprávě o Pompeiově dobytí Jeruzaléma je první zmínka o spojovacím mostě přes údolí Tyropeon. Tento most sloužil jako spojnice mezi vých. a záp. polovinou města, a těm, kdo bydleli v záp. části umožňoval přímý přístup do areálu chrámu.

V této době byl římským místodržitelem v Judeji jmenován Idumejec Antipatros (II.), a veleknězem a místním etnarchou v Jeruzalémě zůstal jistý Makabejec. Antipatrova syna Heroda (Velikého) později jmenoval Řím „králem“ nad Judeou. Ovšem vládu nad Jeruzalémem získal až v roce 37 nebo 36 př. n. l. a až od tohoto data začal skutečně panovat.

Za Heroda Velikého. Význačným rysem Herodovy vlády byl ctižádostivý stavební program, a tak město v této době značně vzkvétalo. Přibyly zde divadlo, gymnasion a hipodrom (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 535) a také další veřejné budovy. Herodes rovněž postavil dobře opevněný královský palác (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 538), velmi pravděpodobně v záp. části města na J od dnešní Jaffské brány, kde archeologové údajně objevili základy jedné z věží. Další pevnost, pevnost Antonia, ležela nedaleko chrámu a byla s ním spojena průchodem. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 535; Židovské starožitnosti, XV, 424 [xi, 7]) Římská posádka se tak mohla rychle dostat do areálu chrámu, což se pravděpodobně stalo, když vojáci vysvobodili Pavla z davu. (Sk 21:31, 32)

Největším Herodovým dílem však byla rekonstrukce chrámu a přilehlého komplexu budov. Na začátku 18. roku jeho vlády (Židovské starožitnosti, XV, 380 [xi, 1]) byl po roce a půl dokončen svatý dům, ale práce na přilehlých budovách a nádvořích pokračovaly ještě dlouho po Herodově smrti. (Jan 2:20) Celý areál zabíral přibližně dvakrát větší plochu než areál předchozího chrámu. Část zdi ohraničující nádvoří chrámu podle všeho ještě stojí; dnes je známa jako Západní zeď neboli Zeď nářků. Archeologové uvádějí, že nejnižší vrstvy obrovských kvádrů 0,9 m vysokých pocházejí z Herodovy stavby.

Od roku 2 př. n. l. do roku 70 n. l. Počínaje rokem 2 př. n. l. jsou události, které se odehrály v Jeruzalémě, popisovány v Křesťanských řeckých písmech. Ježíš se nenarodil v Jeruzalémě, ale v nedalekém Betlémě, „Davidově městě“. (Lk 2:10, 11) Nicméně když astrologové později podali zprávu o tom, že se narodil „král Židů“, stalo se, že se Herodes a ‚s ním celý Jeruzalém znepokojili‘. (Mt 2:1–3) Krátce po tom, co vydal hanebný výnos, na základě něhož měli být zabiti všichni malí chlapci z Betléma, Herodes zemřel, velmi pravděpodobně v roce 1 př. n. l. (Viz heslo HERODES č. 1.) Vládu nad Jeruzalémem, Judeou a dalšími územími zdědil Herodův syn Archelaos. Kvůli přehmatům, kterých se dopustil, ho Řím tohoto postavení později zbavil. V Jeruzalémě potom panovali místodržitelé, které jmenoval přímo Řím; v době Ježíšovy pozemské služby to byl například Pontský Pilát. (Lk 3:1)

Do Jeruzaléma byl 40 dní po svém narození vzat Ježíš a představen v chrámu jako Mariin prvorozený syn. Když slíbeného Mesiáše uviděli letití Simeon a Anna, zaradovali se; Anna o něm mluvila „ke  všem, kdo čekali na osvobození Jeruzaléma“. (Lk 2:21–38; srovnej 3Mo 12:2–4.) V Písmu se nemluví o tom, kolikrát během jeho dětství vzali Ježíše rodiče do Jeruzaléma; konkrétně se tam píše pouze o jedné návštěvě, když bylo Ježíšovi 12 let. Tehdy rozmlouval s učiteli v areálu chrámu — v „domě svého Otce“ — ve městě, které si jeho Otec vyvolil. (Lk 2:41–49)

Po svém křtu a během své třiapůlleté kazatelské činnosti Ježíš Jeruzalém pravidelně navštěvoval; určitě tam byl v době tří každoročních svátků, protože účast na nich byla povinností každého židovského muže. (2Mo 23:14–17) Většinu času však trávil mimo hlavní město, protože kázal a učil v Galileji a v dalších krajích země.

V souvislosti s Ježíšovým kazatelským dílem se v Bibli kromě chrámu, kde Ježíš často vyučoval, mluví o několika dalších konkrétních místech ve městě. Rybník Betzata se svými pěti kolonádami (Jan 5:2) je údajně totožný s rybníkem, který byl objeven přímo na S od areálu chrámu. (Viz heslo BETZATA.) Rybník Siloe leží na jednom svahu v již. části vých. hřebene a voda do něho byla z pramene Gichon přiváděna vodovodem a tunelem, jejichž vybudování je připisováno Ezekjášovi. (Jan 9:11; VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 949) Podrobnější obraz Jeruzaléma je v Písmu vykreslen v souvislosti s poslední Ježíšovou návštěvou ve městě. (MAPA, sv. 2, s. 742; VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 743)

Šest dní před svátkem Pasach roku 33 n. l. přišel Ježíš do Betanie na vých. straně Olivové hory. Příští den, 9. nisanu, se jako Jehovův pomazaný král přiblížil na oslu k hlavnímu městu, a tak se splnilo proroctví u Zecharjáše 9:9. (Mt 21:1–9) Když sestupoval z Olivové hory, zastavil se, aby se podíval na město, zaplakal nad ním, a pak působivými slovy předpověděl obležení a zpustošení, které na ně přijdou. (Lk 19:37–44) Když vstoupil do města, pravděpodobně branou ve vých. zdi, v celém městě „nastal rozruch“, protože se na relativně malém území zpráva rychle rozšířila. (Mt 21:10)

V čase, který mu zbýval a který přes den trávil v Jeruzalémě a přes noc v Betanii (Lk 21:37, 38), Ježíš vyčistil areál chrámu od obchodníků (Mt 21:12, 13), stejně jako to udělal asi o tři roky dříve. (Jan 2:13–16) Dne 11. nisanu byl se čtyřmi svými učedníky na Olivové hoře, z níž byl výhled na město i chrám; tehdy Ježíš pronesl velké proroctví o přicházejícím zničení Jeruzaléma, o „závěru systému věcí“ a také o své přítomnosti. (Mt 24; Mr 13; Lk 21) Dne 13. nisanu zajistili Petr a Jan jídlo Pasach v jedné horní místnosti v Jeruzalémě, kde ten večer (na začátku 14. nisanu) Ježíš se svými apoštoly svátek oslavil. Po společném rozhovoru opustili město, přešli přes „zimní bystřinu Kidron“ a vystoupali na svahy Olivové hory do zahrady, které se říkalo Getsemane. (Mt 26:36; Lk 22:39; Jan 18:1, 2) Getsemane znamená „olejový lis“ a na tomto svahu Olivové hory je možné ještě dnes najít velmi staré olivovníky. Ale přesná poloha zahrady je v dnešní době sporná. (Viz heslo GETSEMANE.)

Když byl Ježíš té noci zatčen, byl odveden zpět do Jeruzaléma ke kněžím Annášovi a Kaifášovi a do sálu Sanhedrinu, kde byl souzen. (Mt 26:57–27:1; Jan 18:13–27) Odtud byl za svítání odveden k Pilátovi „do místodržitelova paláce“ (Mt 27:2; Mr 15:1, 16) a potom k Herodovi Antipovi, který tehdy také pobýval v Jeruzalémě. (Lk 23:6, 7) Nakonec byl přiveden zpět k Pilátovi na „Kamenné dláždění“, kterému se hebrejsky říkalo „Gabʹba·tha“, a zde byl nakonec odsouzen. (Lk 23:11; Jan 19:13; viz heslo KAMENNÉ DLÁŽDĚNÍ.)

Golgota, což znamená „Místo lebky“, bylo místo, kde byl Ježíš přibit na kůl. (Mt 27:33–35; Lk 23:33) Toto místo sice očividně leželo za městskými zdmi, pravděpodobně směrem na S, ale jeho přesnou polohu není dnes možné s jistotou určit. (Viz heslo GOLGOTA.) Totéž platí i pro místo, kde byl Ježíš pohřben. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 948)

„Hrnčířovo pole k pohřbívání cizích lidí“ koupené za úplatek, který Jidáš hodil zpátky kněžím (Mt 27:5–7), bývá tradičně ztotožňováno s místem ležícím na již. straně údolí Hinnom nedaleko místa, kde se toto údolí spojuje s údolím Kidron. V této oblasti je mnoho hrobů. (Viz heslo AKELDAMA.)

V době apoštolů. Po svém vzkříšení dal Ježíš svým učedníkům nařízení, aby v té době z Jeruzaléma neodcházeli. (Lk 24:49; Sk 1:4) Měli zde totiž začít kázat pokání na odpuštění hříchů, jež bylo možné na základě Kristova jména. (Lk 24:46–48) Deset dní po tom, co vystoupil do nebe, se učedníci shromáždili v jedné horní místnosti a byli pomazáni svatým duchem. (Sk 1:13, 14; 2:1–4) Jeruzalém byl přeplněn Židy a proselyty, kteří přišli ze všech částí Římské říše, aby se účastnili svátku Letnic. Díky svědectví, které vydali křesťané naplnění duchem, se tisíce lidí staly pokřtěnými učedníky. Tisíce lidí pak vydávaly svědectví o své víře, a proto není divu, že rozhněvaní náboženští vůdcové křičeli: „Pohleďte, naplnili jste Jeruzalém svým učením.“ (Sk 5:28) Sílu svědectví ještě umocňovaly zázraky, například uzdravení chromého žebráka u „chrámových dveří, kterým se říkalo Krásné“, což byla pravděpodobně vých. brána na Nádvoří žen. (Sk 3:2, 6, 7)

Ale i v době, kdy se svědectví začalo šířit z Jeruzaléma do „Samaří a do nejvzdálenější končiny země“ (Sk 1:8), byl Jeruzalém i nadále sídlem vedoucího sboru tehdejších křesťanů. Následkem pronásledování byli ‚všichni kromě apoštolů již brzy rozptýleni po krajích Judeje a Samaří‘. (Sk 8:1; srovnej Ga  1:17–19; 2:1–9.) Z Jeruzaléma byli někteří apoštolové a učedníci vysláni, aby pomohli novým skupinám věřících, například těm v Samaří. (Sk 8:14; 11:19–22, 27) Při své první návštěvě Jeruzaléma po tom, co se stal křesťanem, Saul z Tarsu (Pavel) brzy zjistil, že je rozumné, aby se tam dlouho nezdržoval, protože se ho Židé pokoušeli zabít. (Sk 9:26–30) Byla však také období klidu. (Sk 9:31) V Jeruzalémě před shromážděním křesťanů přednesl Petr zprávu o tom, že Bůh přijal věřící z pohanů, a zde také byla vyřešena sporná otázka obřízky a záležitosti s ní související. (Sk 11:1–4, 18; 15:1, 2, 22–29; Ga 2:1, 2)

Ježíš o Jeruzalému řekl, že „zabíjí proroky a kamenuje ty, kdo jsou k němu vysláni“. (Mt 23:37; srovnej v. 34–36.) Mnoho jeho obyvatel sice projevilo víru v Božího Syna, ale město jako celek dále šlo stejnou cestou jako v minulosti. ‚Jeho dům mu byl tudíž zanechán‘. (Mt 23:38) V roce 66 n. l. došlo k povstání Židů, a proto římská vojska pod vedením Cestia Galla přitáhla k městu, oblehla ho a pronikla přímo až k chrámovým zdem. Cestius Gallus náhle, bez zjevného důvodu, odtáhl. To křesťanům umožnilo reagovat na Ježíšovy pokyny: „Ať potom ti, kdo jsou v Judeji, začnou prchat k horám, a ti, kdo jsou . . . [ve] středu [Jeruzaléma], ať se vzdálí, a ti, kdo jsou na venkově, ať do něho nevstupují.“ (Lk 21:20–22) Eusebius ve svém díle Církevní dějiny (III, V, 3) uvádí, že křesťané utekli z Jeruzaléma a z celé judské země do Pelly, města v Pereji.

Úleva, kterou Jeruzalém pocítil po tom, co Římané odtáhli, byla krátkodobá, stejně jako když ke konci vlády krále Sedekjáše dočasně odtáhli Babylóňané, aby bojovali proti Egypťanům. Římská vojska vedená vojevůdcem Titem se ve větším počtu v roce 70 n. l. vrátila a oblehla město, které nyní bylo plné účastníků slavnosti Pasach. Římané nasypali obléhací valy a kolem celého města postavili souvislou zeď nebo hradbu, aby zabránili tomu, že by ve dne či v noci někdo unikl. Také tím se splnilo Ježíšovo proroctví. (Lk 19:43) Ve městě mezi sebou vedly spory a bojovaly proti sobě soupeřící frakce. Většina potravin byla zničena a ti, kdo byli chyceni při pokusu opustit město, byli zabiti jako zrádci. Josephus, z jehož díla tyto informace čerpáme, vypráví, že hlad byl za nějaký čas tak velký, že lidi donutil jíst zbytky sena, kůži, a dokonce i své děti. (Srovnej Ná 2:11, 12, 19, 20; 5Mo 28:56, 57.) Neústupní vůdci ve městě neustále odmítali Titovy mírové návrhy.

Římané zdi nakonec postupně prolomili a jejich vojska vtrhla do města. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 752) Navzdory rozkazům, aby byl chrám ušetřen, byla tato stavba zapálena a zpustošena. Josephus uvádí, že se to stalo v den, který byl výročím zničení prvního chrámu rukou Nebukadnecara o staletí dříve. Josephus ve své zprávě také zapsal, že byl zapálen archív, v němž byly uloženy záznamy o rodopisech kmenů a rodin a o dědických právech. (Válka židovská, VI, 250, 251; II, 426–428; VI, 354) Tak byl zničen prostředek, kterým bylo možné zákonnou cestou potvrdit rodovou linii příslušníků mesiášského kmene Juda a kněžského kmene Levi.

Město bylo dobyto za pouhé čtyři měsíce a 25 dní, od 3. dubna do 30. srpna roku 70 n. l. Soužení bylo sice značné, ale trvalo pozoruhodně krátkou dobu. K tomu, že bylo poměrně krátké, nepochybně přispěl nerozumný postoj a nerozumné jednání Židů ve městě. Josephus uvádí, že sice zahynulo 1 100 000 lidí, ale někteří Židé přežili. Devadesát sedm tisíc jich bylo odvedeno do zajetí; mnozí z nich byli posláni jako otroci do Egypta nebo byli zabiti mečem či divokými zvířaty v divadlech v římských provinciích. I tím se splnilo Boží proroctví. (5Mo 28:68)

Celé město bylo rozbořeno; zůstaly stát pouze věže Herodova paláce a část záp. zdi. Měly sloužit pozdějším generacím jako doklad obranné síly města, která se však prokázala jako bezvýznamná. Josephus uvádí, že „celý ostatní obvod města srovnali bořitelé tak se zemí, že by byli příchozí ani neuvěřili, že kdy bylo obýváno“. (Válka židovská, VII, 3, 4) Na reliéfu na Titově oblouku v Římě jsou vyobrazeni římští vojáci,  kteří odnášejí posvátné nádoby ze zničeného chrámu. (Srovnej Mt 24:2; VYOBRAZENÍ sv. 2, s. 752.)

Pozdější období. Jeruzalém zůstal zcela zpustošen až asi do roku 130 n. l., kdy císař Hadrianus nařídil, aby zde bylo postaveno nové město, které se mělo jmenovat Aelia Capitolina. To však vyprovokovalo povstání Židů vedené Bar Kochbou (132–135 n. l.), které sice na čas mělo úspěch, ale potom bylo potlačeno. Židům byl do města postaveného Římany téměř dvě století zakázán přístup. Ve čtvrtém století navštívila Jeruzalém Helena, matka Konstantina Velikého, a začala určovat totožnost mnoha takzvaných posvátných míst a svatyň. Později město dobyli muslimové. Dnes stojí na Chrámové hoře dvě islámské stavby. Nedaleko místa nebo přímo v místě, kde stával chrám, postavil koncem osmého století chalífa Abd al-Malik ibn Marván Skalní dóm. Je sice také označován jako mešita, ale ve skutečnosti se jedná o svatyni. Jižně od Skalního dómu je dnes mešita El-Aksa, která byla postavena počátkem sedmého století v místě jedné starší stavby.

Pokud jde o další informace týkající se zeměpisných míst, která mají vztah k Jeruzalému, viz například hesla EN-ROGEL; CHRÁM; KIDRON (ŘÍČNÍ ÚDOLÍ); MAKTEŠ; OFEL; OLIVOVÁ HORA a SION (II).

Význam města. Jeruzalém nebyl jen hlavním městem jednoho národa na zemi. Byl jediným městem za zemi, na něž Jehova Bůh vložil své jméno. (1Kr 11:36) Když tam byla přemístěna truhla smlouvy, s níž byla spojena Boží přítomnost, a ještě ve větším měřítku když tam byla postavena chrámová svatyně neboli Boží dům, se Jeruzalém stal Jehovovým obrazným ‚sídlem‘, ‚místem jeho odpočinku‘. (Ža 78:68, 69; 132:13, 14; 135:21; srovnej 2Sa 7:1–7, 12, 13.) Vzhledem k tomu, že králové z Davidovy linie byli Božími pomazanými a seděli na „Jehovově trůnu“ (1Pa 29:23; Ža 122:3–5), byl tedy i samotný Jeruzalém nazván „Jehovovým trůnem“; a ty kmeny a národy, které se k němu obracely a uznávaly Boží svrchovanost, byly ve skutečnosti shromážděny k Jehovovu jménu. (Jer 3:17; Ža 122:1–4; Iz 27:13) Ty národy, které byly nepřátelské nebo které proti Jeruzalému bojovaly, se ve skutečnosti stavěly proti projevu Boží svrchovanosti. Tak to muselo být vzhledem k prorockému prohlášení v 1. Mojžíšově 3:15.

Jeruzalém tedy představoval sídlo Bohem ustanovené vlády neboli předobrazného Božího království. Odtud vycházel Boží zákon, Boží slovo a Boží požehnání. (Mi 4:2; Ža 128:5) Ti, kdo jednali ve prospěch míru a blaha Jeruzaléma, tedy jednali ve prospěch toho, aby se zdařil Boží spravedlivý záměr, Boží vůle. (Ža 122:6–9) Jeruzalém ležel v horách Judy a nepochybně působil impozantně, ale jeho pravá vznešenost a krása pramenily z toho, jak jej poctil a oslavil Jehova Bůh, takže mu Jeruzalém mohl sloužit jako ‚koruna krásy‘. (Ža 48:1–3, 11–14; 50:2; Iz 62:1–7)

Jehovu chválí a jeho vůli plní zejména inteligentní tvorové, které stvořil, a tak tedy to, že Jehova město stále používal, nebylo díky stavbám, které je tvořily, ale díky lidem, kteří v něm žili, panovníkům a poddaným, kněžím a lidu. (Ža 102:18–22; Iz 26:1, 2) Když zůstávali věrní a svými slovy a způsobem života ctili Jehovovo jméno, Jehova jim žehnal a Jeruzalém chránil. (Ža 125:1, 2; Iz 31:4, 5) Ale když se lid a jejich králové vydali cestou odpadlictví, po níž šla většina, brzy si přivodili Jehovovu nelibost. Proto Jehova oznámil svůj záměr, že město, které nese jeho jméno, zavrhne. (2Kr 21:12–15; 23:27) Řekl, že Jeruzalému odejme „podporu a oporu“, a to povede k tomu, že se město naplní tyranií, zločinností mladíků a neúctou k mužům ve vznešeném postavení; Jeruzalém utrpí ponížení a hluboké pokoření. (Iz 3:1–8, 16–26) Jehova Bůh 70 let po tom, co připustil jeho zničení Babylónem, město obnovil a znovu z něho udělal krásné a radostné středisko pravého uctívání na zemi (Iz 52:1–9; 65:17–19), ale jeho obyvatelé a jejich vůdci se znovu vydali cestou odpadlictví.

Jehova Jeruzalém zachoval až do doby, kdy na zem poslal svého Syna. Měla se tam totiž splnit proroctví týkající se Mesiáše. (Iz 28:16; 52:7; Ze 9:9) Přibitím Mesiáše, Ježíše Krista, na kůl vyvrcholilo odpadlictví Izraele. (Srovnej Mt 21:33–41.) Stalo se to v Jeruzalémě a podnítili to vůdci národa za podpory lidu, a proto bylo jisté, že Bůh město, které ho zastupovalo a které neslo jeho jméno, úplně a neodvratně zavrhne. (Srovnej Mt 16:21; Lk 13:33–35.) Bůh rozhodl, že bude zničeno, a k tomu došlo v roce 70 n. l. Ani Ježíš, ani jeho apoštolové neprorokovali, že by Bůh potom chtěl pozemský Jeruzalém a jeho chrám obnovit.

Přesto bylo jméno Jeruzalém dále používáno a symbolizovalo něco mnohem většího než pozemské město. Apoštol Pavel zjevil pod božskou inspirací, že existuje „Jeruzalém nahoře“, o němž mluví jako o ‚matce‘ pomazaných křesťanů. (Ga 4:25, 26) Tím se „Jeruzalém nahoře“ dostává do postavení manželky Jehovy Boha, velkého Otce a Životodárce. Když byl pozemský Jeruzalém hlavním městem Božího vyvoleného národa, byl také označován jako žena, jež je provdaná za Boha a je s ním svatými pouty spojena ve smluvním vztahu. (Iz 51:17, 21, 22; 54:1, 5; 60:1, 14) Představovala či zastupovala tak celý sbor Božích lidských služebníků. „Jeruzalém nahoře“ musí tedy představovat celý sbor Jehovových věrných duchovních služebníků.

Nový Jeruzalém. V Bohem inspirované knize Zjevení apoštol Jan zaznamenal informaci o ‚novém  Jeruzalému‘. (Zj 3:12) Ve vidění je Janovi ukázáno, jak toto „svaté město“ ‚sestupuje z nebe od Boha a je připravené jako nevěsta ozdobená pro svého manžela‘. To se vztahuje k vidění, v němž Jan vidí „nové nebe a novou zemi“. O ‚nevěstě‘ je řečeno, že je ‚Beránkovou manželkou‘. (Zj 21:1–3, 9–27) V jiných apoštolských spisech je tento symbol použit na sbor pomazaných křesťanů. (2Ko 11:2; Ef 5:21–32) Ve Zjevení, ve 14. kapitole, se popisuje, že „Beránek“ stojí na hoře Sion, což je jméno, které se také pojí k Jeruzalému (srovnej 1Pe 2:6), a že s ním je 144 000 těch, kdo jeho jméno a jméno jeho Otce mají napsané na svých čelech. (Zj 14:1–5; viz heslo NOVÝ JERUZALÉM.)

Nevěrný Jeruzalém. Mnoho z toho, co se v Písmu píše o Jeruzalému, jsou slova odsouzení, a proto je jasné, že Jehovovu nebeskou organizaci a někdy také pravý křesťanský sbor, ‚Boží Izrael‘, symbolizoval Jeruzalém pouze tehdy, kdy byl věrný. (Ga 6:16) Když byl nevěrný, byl popisován jako prostitutka a cizoložná žena; podobal se pohanským Amorejcům a Chetitům, kteří město kdysi ovládali. (Ez 16:3, 15, 30–42) Jako prostitutka mohl představovat pouze odpadlíky, ty, kdo nastupují cestu ‚prostitutky‘ — jsou nevěrní Bohu, jehož jméno údajně nosí. (Jk 4:4)

Je tedy patrné, že „Jeruzalém“ je používán v mnoha významech, a proto je v každém jednotlivém případě zapotřebí vzít v úvahu kontext, abychom došli ke správnému porozumění. (Viz heslo USTANOVENÉ ČASY NÁRODŮ.)

[Mapa na straně 850]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

JERUZALÉM A OKOLÍ

Jeruzalém

Betlém

Baal-peracim

Betfage

Betanie

Nob

Anatot

Gibea

Geba

Rama

Gibeon

Emauzy

Kirjat-jearim

Mikmaš

Micpa

Horní Bet-choron

Dolní Bet-choron

Ai

Betel

[Vyobrazení na straně 852]

Bronzová mince prutah ražená v době židovské války proti Římu, s nápisem „Osvobození Sionu“

[Vyobrazení na straně 852]

Bronzová mince sestercius připomínající dobytí Judeje Římany; lícová strana: císař Vespasianus; rubová strana: „IVDAEA CAPTA“ (Přemožená Judea)