[z féničtiny, možná znamená „kde je ten povýšený [tedy ‚kníže‘]?“].

1. Manželka Achaba, izraelského krále v druhé polovině desátého století př. n. l. Byla to panovačná královna a byla silnou stoupenkyní baalismu na úkor uctívání Jehovy. V tom se podobala svému otci Etbaalovi, králi Sidonu, zjevně tomu, kterého starověký historik Menander (podle Josephova díla Proti Apiónovi, I, 116, 123 [18]) popsal jako kněze Astarte (Aštoret), který získal trůn tím, že zavraždil vlastního krále. (1Kr 16:30, 31)

Je docela pravděpodobné, že Achab uzavřel manželství s touto pohanskou princeznou z politických důvodů, bez ohledu na katastrofální náboženské důsledky. A když takový svazek uzavřel, bylo jen dalším logickým krokem potěšit svou manželku, oddanou ctitelku Baala, a postavit Baalovi chrám a oltář, vztyčit falický „posvátný kůl“ a pak se k ní připojit v modlářském uctívání. V tom všem Achab udělal víc, aby urazil Jehovu, než všichni izraelští králové před ním. (1Kr 16:32, 33)

Jezábel nestačilo, že Baalovo uctívání mělo oficiální souhlas trůnu, ještě se snažila vymýtit ze země uctívání Jehovy. Proto nařídila, aby všichni Jehovovi proroci byli zabiti. Bůh však varoval Elijáše, aby uprchl za Jordán, a Obadjáš, správce paláce, ukryl sto dalších proroků v jeskyních. (1Kr 17:1–3; 18:4, 13) Za nějaký čas Elijáš opět utíkal, aby si zachránil život, když ho Jezábel prostřednictvím osobního posla varovala, že ho zabije. (1Kr 19:1–4, 14)

Tehdy bylo 450 Baalových proroků a 400 proroků posvátného kůlu, a Jezábel se o ně starala a živila je z vlastní královské tabule na státní útraty. (1Kr 18:19) Ale navzdory jejímu fanatickému úsilí vymýtit Jehovovo uctívání Jehova odhalil, že „všechna kolena, jež neklekala před Baalem, a každá ústa, která ho nelíbala“ dosáhla nakonec počtu 7 000 osob. (1Kr 19:18)

V tom, jak Jezábel jednala s Nabotem, jsou vidět další rysy ničemného charakteru této ženy — charakteru, který byl velmi sobecký, bezohledný, arogantní a krutý. Když Achab začal mít špatnou náladu kvůli tomu, že mu Nabot odmítl prodat svou dědičnou vinici, tato bezohledná žena si nestoudně přivlastnila autoritu svého manžela a arogantně prohlásila: „Sama ti dám vinici . . . Nabota.“ (1Kr 21:1–7) Napsala dopisy, podepsala je a zapečetila Achabovým jménem a přikázala starším mužům a urozeným Nabotova města, aby zařídili, že budižkničemové falešně obviní Nabota z toho, že proklínal Boha a krále, a pak ho vyvedou ven a ukamenují ho. Tak byl Nabot překroucením práva usmrcen. Achab se pak zmocnil vinice a chystal se, že ji změní v zelinářskou zahradu. (1Kr 21:8–16)

Kvůli této svévolné neúctě ke spravedlnosti Jehova prohlásil, že Achab a jeho rodová linie budou odstraněni, budou čistě vymeteni zničením. „Nikdo bez výjimky se neprokázal být takovým jako Achab, který se zaprodal, aby činil to, co je špatné v Jehovových očích, jehož pobízela jeho manželka Jezábel.“ Proto Jehova vynesl nad Jezábel takovýto rozsudek: „Právě psi sežerou Jezábel.“ (1Kr 21:17–26)

Časem Achab zemřel a po něm nastoupil nejprve první Jezábelin syn Achazjáš, který vládl dva roky, a potom další z jejích synů, Jehoram, který vládl dvanáct let, než Achabova dynastie skončila. (1Kr 22:40, 51–53; 2Kr 1:17; 3:1) Za vlády těchto synů i nadále Jezábel, nyní v roli královny matky, ovlivňovala zemi svým smilstvem a čarodějnictvím. (2Kr 9:22) Její vliv byl patrný dokonce i na J v Judě, kde její ničemná dcera Atalja, která se provdala za judského krále, pokračovala v Jezábelině duchu ještě šest let po smrti své matky. (2Kr 8:16–18, 25–27; 2Pa 22:2, 3; 24:7)

Když Jezábel dostala zprávu, že Jehu zabil jejího panujícího syna Jehorama a je na cestě do Jezreelu, dovedně si nalíčila oči, upravila vlasy a postavila se do horního okna s výhledem na palácové nádvoří. Odtud pozdravila dobyvatele při jeho triumfálním vjezdu slovy: „Vedlo se dobře Zimrimu, tomu, kdo zabil svého pána?“ Tento sarkastický pozdrav byl pravděpodobně zastřenou hrozbou, protože Zimri sedm dní poté, co zabil krále a zmocnil se trůnu, spáchal sebevraždu, když byl ohrožen jeho život. (2Kr 9:30, 31; 1Kr 16:10, 15, 18)

Jehuova reakce na toto nepřátelské přijetí byla: „Kdo je se mnou? Kdo?“ Když na něho pohlédli dva nebo tři dvorní úředníci, přikázal jim: „Ať spadne!“ Při dopadu se její krev rozstříkla na zeď a na koně, a ona byla pošlapána, pravděpodobně koňmi. Krátce nato přišli muži, aby tu „dceru krále“ pohřbili, ale zjistili, že mrchožraví psi ji prakticky zlikvidovali, právě jak předpovědělo „Jehovovo slovo, jež mluvil prostřednictvím svého sluhy, Tišbeana Elijáše“. Zbyla jen lebka, chodidla a dlaně jejích rukou jako doklad toho, že všechno, co Jehova řekne, se splní. (2Kr 9:32–37)

2. „Žena“ ve sboru v Thyatiře, která se nazývala prorokyní. Tato „žena“ dostala jméno Jezábel nepochybně proto, že její chování připomínalo chování  Achabovy manželky. Tato „žena“ nejen učila falešné náboženství a svedla mnohé k tomu, aby se dopouštěli smilstva a modlářství, ale také otrle odmítala činit pokání. Z toho důvodu „Boží Syn“ prohlásil, že bude uvržena na lůžko nemocných a její děti budou zabity, aby bylo zjevné, že každý dostane podle svých skutků. (Zj 2:18–23)