[z heb., forma jména Juda].

1. Ježíšův předek z rodové linie od Natana k Marii. Syn Josefa a otec Symeona. Jidáš byl sedmá generace po Davidovu synu Natanovi; žil tedy před odchodem do vyhnanství v Babylóně. (Lk 3:30, 31)

2. Jidáš Galilejský, o němž mluvil Gamaliel před Sanhedrinem. (Sk 5:37) V době soupisu, který v roce 6 n. l. nařídil Quirinius, místodržitel Sýrie, vedl Jidáš židovské povstání. Josephus se o něm mnohokrát zmiňuje a uvádí, že „naváděl . . . své krajany k povstání; lál jim, zda budou stále platit daň Římanům a zda budou po bohu snášet smrtelné pány. Byl to učitel své vlastní sekty a v ničem se nepodobal ostatním.“ (Válka židovská, II, 118) Josephus ho na jednom místě nazývá Jidášem Gaulanským, což někdo spojuje s oblastí na V od Galilejského moře. Avšak na jiných místech mluví tentýž dějepisec o Jidášovi jako o Galilejském, stejně jako ho nazval Gamaliel. (Židovské starožitnosti, XVIII, 3 [i, 1]; XVIII, 23 [i, 6]) Tito povstalci zdůrazňovali, že je nutné získat svobodu, ale to se jim nepodařilo. Jidáš „zahynul a všichni ti, kdo ho poslouchali, byli daleko rozptýleni“. (Sk 5:37) Povstání se účastnili také někteří z jeho potomků. (Válka židovská, II, 433–440; VII, 253)

3. Jeden ze 12 apoštolů, nazýval se také Tadeáš a „Jidáš, syn Jakubův“. Ve výčtu apoštolů v Matoušovi 10:3 a v Markovi 3:18 jsou dohromady uvedeni Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš. Do seznamu u Lukáše 6:16 a ve Skutcích 1:13 Tadeáš zahrnut není, a je místo něho uveden „Jidáš, syn Jakubův“ — z toho vyplývá, že Tadeáš je jiné jméno pro apoštola Jidáše. Někdy je tedy použito jméno Tadeáš, a to zjevně z toho důvodu, že by mohlo dojít k záměně dvou apoštolů, kteří měli jméno Jidáš. Ve většině českých překladů je tento problém vyřešen tak, že je jméno tohoto apoštola přeloženo jako Juda. Někteří překladatelé překládají Lukáše 6:16 a Skutky 1:13: „Jidáš, Jakubův bratr“, protože řecký text neuvádí přesný vztah. Ale syrská Pešita zde dodává slovo „syn“. Proto mnoho  moderních překladů zní „Jidáš, syn Jakubův“. (RS, AT, NS, La) Jediný biblický odkaz pouze na Jidáše je u Jana 14:22. V tomto verši se píše „Jidáš, ne Iškariotský“ a tím se rozlišuje, který Jidáš mluvil.

V Kralické bibli jsou u Matouše 10:3 uvedena slova „Lebbeus, příjmím“ před „Taddeus“. Je to založeno na Přijatém textu, ale ve Westcottově a Hortově textu jsou ta slova vynechána, protože chybí v takových rukopisech, jako je například Sinajský kodex.

4. Jidáš Iškariotský, syn Šimona a nechvalně známý apoštol, který zradil Ježíše. V Bibli je o Jidášově rodině a minulosti řečeno jen málo. On i jeho otec jsou nazýváni Iškariotští. (Lk 6:16; Jan 6:71) Tímto přízviskem se všeobecně rozumělo, že pocházejí z judského města Kerijot-checron. Pokud je to tak, pak byl Jidáš jediný Judejec mezi 12 apoštoly, protože ti všichni ostatní byli Galilejci.

Jidáš je do zprávy evangelií poprvé zapsán ve výčtu apoštolů někdy kolem Pasachu roku 31 n. l., přibližně rok a půl po tom, co Ježíš začal kázat. (Mr 3:19; Lk 6:16) Logickým závěrem je, že když ho Ježíš přijal za svého apoštola, byl již Jidáš nějakou dobu učedníkem. Mnoho pisatelů staví Jidáše do naprosto špatného světla, avšak alespoň krátce musel být učedníkem, který měl přízeň Boha i Ježíše; potvrzuje to už samotný fakt, že byl za apoštola vybrán. Mimoto mu byly svěřeny společné peníze Ježíše a dvanácti apoštolů. To je příznivé svědectví o tom, že v té době to byl spolehlivý člověk, který byl schopný a vzdělaný, a to zvláště když vezmeme v úvahu, že tam byl Matouš, který toto pověření nedostal, i když měl s penězi zkušenosti a uměl s nimi zacházet. (Jan 12:6; Mt 10:3) Jidáš se přesto potom úplně, neomluvitelně zkazil. To je bezesporu důvod, proč je mezi apoštoly uveden na posledním místě a proč je popsán jako Jidáš, „který ho později zradil“ a „který se stal zrádcem“. (Mt 10:4; Lk 6:16)

Jak se zkazil. Když se blížil Pasach roku 32 n. l., byli Jidáš a ostatní apoštolové vysláni kázat. (Mt 10:1, 4, 5) Krátce po návratu a ani ne rok potom, co byl vybrán za apoštola, ho Ježíš veřejně, i když ne jmenovitě, odhalil. Někteří učedníci Ježíše opustili, protože byli jeho učením otřeseni, ale Petr řekl, že jich 12 zůstane s Kristem. Ježíš potvrdil, že si je vybral, ale řekl: „Přesto jeden z vás je pomlouvač [řec. di·aʹbo·los, což znamená ‚ďábel‘ neboli ‚pomlouvač‘].“ Zpráva říká, že ten, kdo se již stal pomlouvačem, byl Jidáš, který „jej hodlal zradit, ačkoli byl jedním z dvanácti“. (Jan 6:66–71)

V souvislosti s touto událostí Jan řekl: „Ježíš totiž od počátku věděl, . . . kdo je ten, jenž ho zradí.“ (Jan 6:64) Ježíš věděl z proroctví zapsaných v Hebrejských písmech, že bude zrazen blízkým společníkem. (Ža 41:9; 109:8; Jan 13:18, 19) Také Bůh, který využil svou schopnost znát věci předem, viděl, že se takový člověk stane zrádcem. Je však neslučitelné s Božími vlastnostmi a s tím, jak Bůh jednal v minulosti, domnívat se, že Jidáš musel selhat proto, že k tomu byl předurčen. (Viz heslo ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ, STANOVENÍ NĚČEHO PŘEDEM.) Skutečnost je taková, jak už bylo řečeno, že když se Jidáš stal apoštolem, byl Bohu a Ježíšovi věrný. Jan tedy výrazem „od počátku“ musel myslet dobu, kdy se Jidáš začal kazit, dobu, kdy začal podléhat nedokonalosti a sklonu k hříchu, a to Ježíš rozpoznal. (Jan 2:24, 25; Zj 1:1; 2:23) Jidáš musel vědět, že „pomlouvač“, o kterém Ježíš mluvil, je on. Dále však s Ježíšem a s jeho věrnými apoštoly cestoval, a podle všeho nepodnikl žádné změny.

Bible neuvádí detaily o tom, jaká byla pohnutka k tomu, aby nastoupil takovou zkaženou cestu, ale to, co se stalo 9. nisanu roku 33 n. l., pět dní před Ježíšovou smrtí, tuto záležitost objasňuje. Když byli v Betanii v domě Šimona, toho malomocného, Marie, Lazarova sestra, potřela Ježíše vonným olejem, který stál asi 300 denárů, což byla téměř roční mzda dělníka. (Mt 20:2) Jidáš rozhořčeně namítl, že se olej mohl prodat a peníze se mohly „dát chudým“. Ostatní apoštolové zjevně zcela souhlasili s tím, co se zdálo být oprávněnou námitkou, ale Ježíš je pokáral. Jidášovou skutečnou pohnutkou k této námitce bylo to, že měl schránku na peníze a „byl zloděj . . . a odnášel peníze“, které se do pokladničky dávaly. Jidáš byl tedy chamtivý zloděj. (Jan 12:2–7; Mt 26:6–12; Mr 14:3–8)

Cena za zradu. Jidáš byl bezpochyby dotčen Ježíšovým napomenutím ohledně použití peněz. Tehdy „Satan . . . vstoupil do Jidáše“ pravděpodobně v tom smyslu, že se zrádný apoštol propůjčil záměru Ďábla, když mu dovolil, aby byl jeho nástrojem k vykonání plánu, jak zastavit Ježíše. O několik dní později, 12. nisanu, se Jidášova hrabivost projevila znovu. Šel za předními kněžími a chrámovými veliteli, aby zjistil, kolik mu zaplatí, když jim Ježíše zradí. (Mt 26:14–16; Mr 14:10, 11; Lk 22:3–6; Jan 13:2) Ten den se pak přední kněží sešli se ‚staršími muži lidu‘, vlivnými muži Sanhedrinu. (Mt 26:3) Mohli tam být také chrámoví velitelé, protože měli autoritu a mohli tak plánovanému zatčení Ježíše propůjčit zdání, že se vše děje zákonnou cestou.

Proč židovští náboženští vůdci nabídli za zrazení Ježíše jenom 30 kousků stříbra?

Cena, kterou nabídli, byla třicet kousků stříbra (66 dolarů, pokud to byly šekely). (Mt 26:14, 15) Zdá se, že tato částka, kterou stanovili náboženští vůdci, měla demonstrovat jejich pohrdání Ježíšem a to, jak malou cenu pro ně má. Podle 2. Mojžíšovy 21:32 byla cena otroka 30 šekelů. To bylo uplatněno i v případě  Zecharjáše, když za to, že pásl národ, dostal vyplaceno „třicet kousků stříbra“. Jehova se takové nepatrné částce vysmál, protože pokud jde o mzdu, kterou dali Zecharjášovi, nevěrní lidé tím vlastně ukázali, jak si cení samotného Boha. (Ze 11:12, 13) A tak když náboženští vůdci nabídli za Ježíše právě 30 kousků stříbra, ohodnotili ho jako někoho, kdo má velmi malou hodnotu. Nicméně tím současně splnili text v Zecharjášovi 11:12 — jednali totiž s Jehovou jako s tím, kdo má nízkou hodnotu, když přesně totéž udělali představiteli, kterého Jehova poslal, aby pásl Izrael. Zkažený Jidáš „svolil tedy a začal hledat vhodnou příležitost, aby jim ho zradil stranou od zástupu“. (Lk 22:6)

Poslední večer s Ježíšem. Přestože se obrátil proti Kristu, Jidáš se s Ježíšem dále stýkal. Dne 14. nisanu roku 33 n. l. se s Ježíšem a s apoštoly sešel, aby s nimi oslavil Pasach. Během jídla Pasachu Ježíš apoštolům sloužil — pokorně jim umyl nohy. A pokrytecký Jidáš mu dovolil, aby to udělal i jemu. Ježíš však řekl „Ne všichni z vás jsou čistí“. (Jan 13:2–5, 11) Také uvedl, že ho zradí jeden z apoštolů, kteří jsou s ním u stolu. Snad kvůli tomu, aby nebyl podezřelý, se Jidáš zeptal, zda je to on. Ježíš podal Jidášovi sousto a řekl mu, aby to, co dělá, udělal rychle, což byla další věc, jež Jidáše usvědčovala jako zrádce. (Mt 26:21–25; Mr 14:18–21; Lk 22:21–23; Jan 13:21–30)

Jidáš skupinu okamžitě opustil. Ze srovnání Matouše 26:20–29 a Jana 13:21–30 vyplývá, že odešel před tím, než Ježíš zavedl slavnost Pánovy večeře. Lukáš tuto událost zjevně nepopisuje v přesném chronologickém pořádku, protože Jidáš již jistě odešel, když Kristus skupinu apoštolů pochválil za to, že s ním setrvali; to by se Jidáše netýkalo a ani by nebyl zahrnut do ‚smlouvy . . . o království‘. (Lk 22:19–30)

Později Jidáš Ježíše s jeho věrnými apoštoly našel v zahradě Getsemane, na místě, které zrádce dobře znal, protože se tam mnohokrát scházeli. Vedl velký zástup, v němž byli i římští vojáci a vojenský velitel. Lidé v davu měli klacky, meče a také pochodně a lampy, které mohli potřebovat, pokud by měsíc v úplňku zakrývaly mraky nebo pokud by Ježíš byl ve stínu. Římané by Ježíše pravděpodobně nepoznali, a tak podle domluveného znamení ho Jidáš pozdravil a pokrytecky ho „velmi něžně . . . políbil“. (Mt 26:47–49; Jan 18:2–12) Později Jidáš pocítil obludnost svého provinění. Ráno se pokusil 30 kousků stříbra vrátit, ale přední kněží je odmítli přijmout. Jidáš nakonec peníze hodil do chrámu. (Mt 27:1–5)

Smrt. Matouš 27:5 říká, že se Jidáš oběsil. Ale ve Skutcích 1:18 se píše, že „spadl po hlavě, hlučně uprostřed praskl a všechna jeho střeva se vyvalila“. Vypadá to, že v Matoušovi se pojednává o způsobu zamýšlené sebevraždy, avšak ve Skutcích se popisuje výsledek. Dají-li se tyto dvě zprávy dohromady, zdá se, že se Jidáš chtěl oběsit nad nějakým skalním útesem, ale možná praskl provaz nebo větev stromu, a tak spadl a rozrazil se o skálu dole. Ráz krajiny v okolí Jeruzaléma takovou událost nevylučuje.

S Jidášovou smrtí je spojena také otázka, kdo za 30 kousků stříbra koupil pole k pohřbívání mrtvých. Podle Matouše 27:6, 7 se přední kněží rozhodli, že nemohou dát peníze do posvátné pokladnice, a proto oni sami za ně koupili pole. Záznam o Jidášovi ve Skutcích 1:18, 19 říká: „Právě ten tedy koupil pole za mzdu za nespravedlnost.“ Věc se má pravděpodobně tak, že koupi pole zařídili kněží, ale protože peníze poskytl Jidáš, mohla být koupě připsána jemu. Doktor A. Edersheim poznamenává: „Nebylo zákonné, aby se nezákonně získané peníze dávaly do chrámové pokladnice, protože peníze z ní byly používány na koupi posvátných věcí. V takových případech židovský Zákon stanovoval, že peníze mají být vráceny dárci, a pokud na svém daru trvá, má se přimět, aby peníze dal na to, co bude sloužit k všeobecnému blahu [prospěchu] . . . Na základě právní fikce patřily peníze stále Jidášovi a jím byly použity ke koupi dobře známého ‚hrnčířova pole‘.“ (The Life and Times of Jesus the Messiah, 1906, sv. II, s. 575) Tato koupě posloužila ke splnění proroctví u Zecharjáše 11:13.

Jidáš dobře věděl, jakou cestou se vydal — znamenalo to z jeho strany zášť, chtivost, pýchu, pokrytectví a plánování úkladů. Za nějakou dobu pak pod tíhou viny pocítil výčitky svědomí, stejně jako je může pociťovat úkladný vrah, když vidí výsledek svého zločinu. Přesto ale Jidáš o své vůli vyjednával s těmi, o nichž Ježíš řekl, že činí proselyty, kteří jsou poddanými gehenny dvakrát více než oni, kteří také podléhají ‚soudu gehenny‘. (Mt 23:15, 33) Poslední noc svého pozemského života Ježíš o Jidášovi řekl: „Pro toho člověka by bylo znamenitější, kdyby se byl nenarodil.“ Později ho Ježíš nazval ‚synem zničení‘. (Mr 14:21; Jan 17:12; Heb 10:26–29)

Nahrazení. V době mezi tím, co Ježíš vystoupil do nebe, a svátkem Letnic v roce 33 n. l. Petr poukázal na proroctví ze Žalmu 109:8 a vysvětlil skupině asi 120 shromážděných učedníků, že se zdá správné, aby byl někdo vybrán jako náhrada za Jidáše. Byli navrženi dva muži a byl metán los. Vybrán byl Matyáš, „aby zaujal místo této služby a apoštolátu, od něhož se Jidáš odchýlil, aby šel na své vlastní místo“. (Sk 1:15, 16, 20–26)

5. Jeden ze čtyř Ježíšových bratrů. (Mt 13:55; Mr 6:3) Zřejmě byl se svými třemi bratry a se svou matkou Marií při tom, když Ježíš na počátku své služby vykonal zázrak v Káně, a později s Ježíšem a s jeho učedníky cestoval do Kafarnaum, kde zůstali jen krátce. (Jan 2:1–12) Podle všeho byl se svou matkou a svými bratry, když o více než rok později hledali Ježíše. (Mt 12:46) Nicméně, v roce 32 n. l., Ježíšovi bratři včetně Jidáše „v něj . . . neprojevovali víru“.  (Jan 7:5) Krátce předtím než Ježíš zemřel, předal svou věřící matku do péče apoštolu Janovi, což silně nasvědčuje tomu, že ani Jidáš, ani jeho ostatní bratři se do té doby nestali učedníky. (Jan 19:26, 27) Možná to však bylo vzkříšení Ježíše, co Jidáše později přesvědčilo, protože byl s apoštoly a jinými přítomnými, kteří se v době mezi Ježíšovým vystoupením do nebe a Letnicemi 33 n. l. sešli a setrvávali v modlitbě. (Sk 1:13–15) Jidáš tedy musel být také jedním z těch věřících, kteří jako první přijali svatého ducha. Je zřejmé, že Jidáš je totožný s Judou, který kolem roku 65 n. l. napsal biblickou knihu s tímto jménem. (Viz heslo JUDA.)

6. Muž v Damašku, jenž měl dům na Přímé ulici. Tam bydlel ihned po svém obrácení Saul (Pavel), jenž oslepl, a právě sem byl poslán Ananiáš, aby na Saula vložil ruce. (Sk 9:11, 17) Zpráva neříká, zda v té době byl Jidáš učedníkem, ale pravděpodobně ne, protože přijal do svého domu Saula, k němuž se Ananiáš a ostatní učedníci zdráhali jít kvůli tomu, že měl pověst pronásledovatele. (Sk 9:13, 14, 26)

7. Jidáš, také zvaný Barsabáš, byl jedním ze dvou učedníků, kteří byli posláni vedoucím sborem v Jeruzalémě, aby doprovázeli Pavla a Barnabáše, když měli doručit dopis o obřízce (asi 49 n. l.). Oba, Jidáš i Silas, byli považováni za „vedoucí muže mezi bratry“. (Sk 15:22) Dopis byl adresován „těm bratrům v Antiochii a Sýrii a Kilikii“. Je řečeno, že Jidáš a Silas byli jen v Antiochii, avšak není žádný záznam o tom, že šli dále. Byli tam, aby zprávu v dopise potvrdili ústně. Jidáš byl ‚prorok‘ a jako hostující řečník přednesl bratrům v Antiochii mnoho proslovů a povzbudil a posílil je. (Sk 15:22, 23, 27, 30–32)

Skutky 15:33 říkají, že se Jidáš a Silas vrátili do Jeruzaléma potom, co „pobyli nějaký čas“ s křesťany v Antiochii. Jisté rukopisy (jako Codex Ephraemi, Codex Claromontanus) obsahují 34. verš, jenž v obměnách zní: „Silovi však se uvidělo tam zůstati. Judas tedy odešel do Jerusalema sám.“ (ČB-Hč) Tento verš je vynechán ve starších spolehlivých rukopisech (v Sinajském kodexu, Alexandrijském kodexu a Vatikánském ruk. č. 1209). Byla to pravděpodobně okrajová poznámka určená k vysvětlení 40. verše, která časem pronikla do hlavního textu.

Někteří komentátoři se domnívají, že Jidáš zvaný Barsabáš byl bratr „Josefa, zvaného Barsabáš“, učedníka navrženého na místo Jidáše Iškariotského. (Sk 1:23) Ale kromě stejného jména tuto myšlenku nic nepodporuje. Po tom, co se vrátil do Jeruzaléma, se o Jidášovi Bible znovu nezmiňuje.