[zkrácená forma jména Josifjáš, jež znamená „kéž Jah přidá (zvýší); Jah přidal (zvýšil)“].

1. První ze dvou Jákobových synů, které měl se svou milovanou manželkou Ráchel. (1Mo 35:24) Ráchel, která byla neplodná, při Josefově narození řekla: „Bůh odňal mou pohanu.“ Dala mu tedy jméno Josef a řekla: „Jehova mi přidává dalšího syna“, tedy dalšího syna kromě Dana a Naftaliho, které Ráchel přijala za své vlastní, i když se narodili její služce Bilze. (1Mo 30:3–8, 22–24) V tu dobu bylo Jákobovi zřejmě 91 let. (Srovnej 1Mo 41:46, 47, 53, 54; 45:11; 47:9.)

Asi o šest let později Jákob s celou svou domácností odešel z Paddan-aramu a vrátil se do země Kanaán. (1Mo 31:17, 18, 41) Když se dozvěděl, že mu jeho bratr Esau vychází vstříc se 400 muži, rozdělil své děti, manželky a konkubíny tak, aby Ráchel a Josef byli vzadu, a tedy na nejbezpečnějším místě. (1Mo 33:1–3) Josef a jeho matka se tudíž poklonili Esauovi jako poslední. (1Mo 33:4–7)

Rodina, k níž Josef patřil, se postupně zdržovala v Sukkotu, u Šekemu (1Mo 33:17–19) a v Betelu. (1Mo 35:1, 5, 6) Později na cestě z Betelu do Efratu  (Betléma) Josefova matka Ráchel zemřela při porodu Benjamína. (1Mo 35:16–19)

Nenávist nevlastních bratrů. Když bylo Josefovi 17 let, dohlížel na ovce společně s Jákobovými syny od Bilhy a Zilpy. Ačkoli byl Josef mladší než oni, nepodílel se na jejich špatném jednání, ale svědomitě o nich přinesl otci špatnou zprávu. (1Mo 37:2)

Jákob si zamiloval Josefa více než své ostatní syny, protože byl synem jeho stáří. Možná k této zvláštní náklonnosti přispělo také to, že Josef lpěl na tom, co je správné. Jákob nechal pro svého syna udělat dlouhý pruhovaný oděv, možná takový, jaký nosili význační lidé. Nevlastní bratři kvůli tomu Josefa nenáviděli. Když Josef později vyprávěl sen, který ukazoval na jeho nadřazenost nad bratry, vzbudilo to v nich ještě větší nenávist. Druhý sen dokonce naznačoval, že se Josefovi budou klanět nejen jeho bratři, ale také jeho otec a matka (zjevně ne Ráchel, protože ta již byla mrtvá, ale asi celá domácnost nebo Jákobova hlavní žijící manželka). Otec ho za to přísně napomenul a žárlivost jeho bratrů zesílila. Skutečnost, že Josef mluvil o svých snech, neznamenala, že měl nějaký pocit nadřazenosti. Oznámil pouze to, co mu zjevil Bůh. Jákob si možná uvědomil, že sny měly prorocký význam, protože „si zachoval ten výrok“. (1Mo 37:3–11)

Při jiné příležitosti, tentokrát v Hebronu, Jákob požádal Josefa, aby zjistil, jak se daří jeho bratrům, kteří byli se stády v blízkosti Šekemu. Vzhledem k jejich nepřátelství to pro Josefa asi nebyl příjemný úkol. On však bez váhání odpověděl: „Zde jsem!“ Z hebronské nížiny se potom vydal k Šekemu. Tam Josefa nějaký muž informoval, že jeho bratři přešli do Dotanu, a Josef tedy pokračoval tímto směrem. Když ho bratři z dálky zahlédli, začali osnovat proti němu úklady a řekli: „Pohleďme, tady přichází ten snílek. A nyní pojďme a zabijme ho a vhoďme ho do jedné z vodních jam . . . Pak se podívejme, co se stane s jeho sny.“ (1Mo 37:12–20) Prvorozený Ruben však chtěl tento vražedný komplot překazit a naléhal na bratry, aby Josefa nezabíjeli, ale hodili ho do suché vodní jámy. Když k nim Josef přišel, svlékli mu jeho dlouhý pruhovaný oděv a udělali, co jim Ruben poradil. Potom zahlédli karavanu Išmaelitů, a když tam Ruben nebyl, Juda přesvědčil ostatní bratry, aby Josefa nezabíjeli, ale raději ho prodali kolemjdoucím kupcům. (1Mo 37:21–27)

Prodán do otroctví. Přes Josefovy prosby o soucit ho bratři prodali za 20 kousků stříbra. (1Mo 37:28; 42:21) Jákobovi potom řekli, že Josefa zabilo divoké zvíře. Letitý Jákob byl ztrátou svého syna tak zarmoucen, že se nechtěl nechat utěšit. (1Mo 37:31–35)

Kupci nakonec odvedli Josefa do Egypta a prodali ho Potifarovi, veliteli faraónovy tělesné stráže. (1Mo 37:28, 36; 39:1) Koupě, kterou uskutečnil Egypťan Potifar, nebyla ničím neobvyklým, protože starověké papyrové dokumenty ukazují, že syrští otroci (Josef byl napůl Syřan [1Mo 29:10; 31:20]) byli v zemi vysoce ceněni.

Josef byl přičinlivý, když šlo o zájmy jeho otce, a když byl otrokem, prokázal se také jako pracovitý a důvěryhodný. Vše, co Josef dělal, bylo s Jehovovým požehnáním úspěšné. Potifar mu proto nakonec svěřil řízení celé své domácnosti. Zdá se tedy, že Josef byl vrchní dozorce; o tomto postavení se zmiňují egyptské záznamy v souvislosti s velkými domy vlivných Egypťanů. (1Mo 39:2–6)

Odolává pokušení. Z Josefa se mezitím stal velmi hezký mladý muž. V důsledku toho se do něj zamilovala Potifarova manželka. Opakovaně ho žádala, aby s ní měl poměr. Josef, který byl vychováván ve spravedlnosti, to odmítl a řekl: „Jak bych se tedy mohl dopustit tak velké špatnosti a skutečně hřešit proti Bohu?“ Pro Josefa tím však nebezpečí neskončilo. Archeologické doklady ukazují, že egyptské domy byly postaveny tak, že člověk, který šel do zásobáren, musel projít hlavní částí domu. Pokud byl Potifarův dům rozvržen tímto způsobem, potom se Josef nemohl úplně vyhnout kontaktu s Potifarovou manželkou. (1Mo 39:6–10)

Potifarova manželka nakonec využila z jejího hlediska výhodné doby. Když v domě nebyl nikdo z mužů a Josef se věnoval svým domácím povinnostem, popadla ho za oděv a řekla mu: „Lehni si se mnou!“ Ale Josef jí nechal svůj oděv v ruce a utekl. Potifarova manželka nato začala křičet a tvářila se, že jí Josef dělal nemravné návrhy. Když to řekla svému manželovi, rozzuřený Potifar nechal Josefa uvrhnout do vězení, kde byli drženi královští vězňové. (1Mo 39:11–20)

Ve vězení. Zdá se, že ve vězení zpočátku zacházeli s Josefem drsně. „Trápili jeho nohy okovy, do želez přišla jeho duše.“ (Ža 105:17, 18) Josef se však  i v nepříznivých podmínkách choval příkladně a Jehova mu žehnal, vrchní úředník věznice proto Josefa později dosadil do odpovědného postavení nad ostatními vězni. Uvězněný Josef se v této funkci opět prokázal jako schopný organizátor, protože dohlížel, aby se udělalo všechno, co bylo potřeba. (1Mo 39:21–23)

Když potom byli vsazeni do stejného vězení dva faraónovi úředníci, vrchní číšník a vrchní pekař, byl Josef přidělen, aby je obsluhoval. Časem měli oba muži sen a Josef jim ho vysvětlil, ale výklad připsal Bohu. Číšníkův sen ukazoval, že se za tři dny vrátí do svého postavení. Josef ho proto žádal, aby na něj pamatoval a aby se o něm faraónovi zmínil, a Josef tak mohl být z vězení propuštěn. Číšníkovi řekl, že byl unesen ze „země Hebrejců“ a že neudělal nic, za co by měl být ve vězení. Pravděpodobně proto, aby nevrhl na svou rodinu špatné světlo, se Josef rozhodl, že nebude mluvit o tom, kdo ho unesl. Nato Josef vysvětlil pekařův sen, který znamenal, že za tři dny bude pekař odsouzen ke smrti. Oba sny se za tři dny splnily při příležitosti faraónových narozenin. To Josefa nepochybně posílilo vzhledem ke splnění jeho vlastních snů a pomohlo mu to, aby svou situaci snášel dále. V tu dobu již uplynulo asi 11 let od doby, kdy ho jeho bratři prodali. (1Mo 40:1–22; srovnej 1Mo 37:2; 41:1, 46.)

Před faraónem. Číšník se vrátil do svého dřívějšího postavení, ale na Josefa úplně zapomněl. (1Mo 40:23) Ke konci celých dvou let však měl faraón dva sny, které mu nedokázal vyložit žádný egyptský kněz provozující magii ani žádný moudrý muž. Tehdy si číšník vzpomněl na Josefa a upozornil na něj faraóna. Faraón okamžitě poslal pro Josefa. Než Josef před faraóna předstoupil, podle egyptského zvyku se oholil a převlékl. Všechny zásluhy za výklad Josef opět připsal Bohu, a ne sobě. Potom řekl, že oba faraónovy sny ukazují na sedm let nadbytku, po kterých přijde sedm let hladomoru. Josef navíc doporučil určitá opatření, která měla v budoucnu zmírnit období hladomoru. (1Mo 41:1–36)

Stává se druhým vládcem v Egyptě. Faraón si uvědomil, že třicetiletý Josef je dostatečně moudrý, aby řídil záležitosti během doby hojnosti a doby hladomoru. Josef byl tedy ustanoven druhým vládcem v Egyptě, faraón mu dal svůj vlastní pečetní prsten, oděv z jemného plátna a zlatý náhrdelník. (1Mo 41:37–44, 46; srovnej Ža 105:17, 20–22.) Tento způsob uvedení do úřadu potvrzují egyptské nápisy a nástěnné malby. Je rovněž zajímavé, že ze starověkých egyptských zápisů je známo, že někteří Kananejci dostali v Egyptě vysoké postavení; určitá analogie existuje rovněž pro skutečnost, že Josefovo jméno se změnilo na Cafenat-paneach. Josef také dostal za manželku Asenat, dceru Potifery (z egyptštiny, znamená „ten, komu Ra dal“), kněze z Onu. (1Mo 41:45)

Josef potom cestoval po celé egyptské zemi a organizoval státní záležitosti; později během let nadbytku ukládal velké množství potravin. Než nastal hladomor, porodila mu jeho manželka Asenat dva syny, Manasseho a Efrajima. (1Mo 41:46–52)

Nevlastní bratři přicházejí koupit potraviny. Potom přišel hladomor. Rozšířil se daleko za hranice Egypta a lidé z okolních zemí přicházeli, aby u Josefa nakoupili potraviny. Nakonec přišlo i deset Josefových nevlastních bratrů a poklonili se před ním, čímž se zčásti splnily jeho dva předchozí prorocké sny. (1Mo 41:53–42:7) Josefa však nepoznali, protože byl oblečen v královském rouše a mluvil s nimi prostřednictvím tlumočníka. (1Mo 42:8, 23) Josef předstíral, že je nezná, a obvinil je, že jsou vyzvědači. Po tomto obvinění prohlásili, že jich je deset bratrů, že doma zanechali svého otce a jednoho mladšího bratra, a že další bratr již není. Josef však  trval na tom, že jsou zvědové, a dal je do vazby. Třetí den jim Josef řekl: „Udělejte toto a zůstanete naživu. Bojím se pravého Boha. Jestliže jste přímí, ať jeden z vašich bratrů zůstane svázaný ve vašem domě vazby [zjevně v tom domě, kde bylo všech deset ve vazbě], ale vy ostatní jděte, vezměte si obilniny kvůli hladu ve svých domech. Potom ke mně přivedete svého nejmladšího bratra, aby vaše slova byla shledána jako důvěryhodná; a nezemřete.“ (1Mo 42:9–20)

Vzhledem k tomuto vývoji událostí Josefovi nevlastní bratři začali pociťovat Boží odplatu za to, že ho před léty prodali do otroctví. Před Josefem, kterého zatím nepoznali, rozmlouvali o svém provinění. Když Josef zaslechl jejich slova, z nichž bylo patrné pokání, byl tak rozrušen, že od nich musel odejít a vyplakat se. Potom se vrátil a svázal Simeona až do té doby, dokud se ostatní bratři nevrátí zpět s nejmladším bratrem. (1Mo 42:21–24)

Nevlastní bratři přicházejí s Benjamínem. Když devět Josefových nevlastních bratrů řeklo Jákobovi, co se odehrálo v Egyptě, a když zjistili, že peníze každého z nich byly v jeho vaku, dostali strach, a jejich otec projevil zármutek. Pouze krutý hlad a Judovo ujištění, že Benjamín se v pořádku vrátí, přimělo Jákoba k tomu, že dovolil, aby i jeho nejmladší syn šel s ostatními zpět do Egypta. (1Mo 42:29–43:14)

Když tam dorazili, sešli se se Simeonem, a k jejich velkému překvapení byli všichni pozváni na oběd ke správci potravin. Když Josef přišel, předali mu dar, vrhli se před ním k zemi, a potom, co odpověděli na jeho dotazy týkající se jejich otce, znovu se před ním poklonili. Když Josef viděl svého vlastního bratra Benjamína, byl tak rozrušen, že od nich odešel a plakal. Potom již dokázal své city ovládnout a nechal podávat jídlo. Jedenáct bratrů bylo usazeno podle věku u vlastního stolu a Benjamín dostával pětkrát větší porce než ostatní. Josef tím možná zkoušel, zda se u bratrů neobjeví nějaká skrytá žárlivost. Nic takového však neprojevili. (1Mo 43:15–34)

Stejně jako při předchozí návštěvě i nyní nechal Josef dát zpět do vaku každého z nich jejich peníze. (1Mo 42:25) Navíc však dal vložit svůj stříbrný pohár do Benjamínova vaku. Když se potom vydali na cestu, nechal je dostihnout a obvinil je, že mu ukradli jeho stříbrný pohár. Snad proto, aby jim Josef ukázal, jak si poháru cení a jak závažný jejich domnělý zločin je, řekl jim muž pověřený nad Josefovým domem: „Není to ta věc, ze které můj pán pije a jejímž prostřednictvím znalecky čte znamení?“ (1Mo 44:1–5) Vzhledem k tomu, že to vše bylo součástí lsti, není důvod se domnívat, že Josef stříbrný pohár skutečně používal ke čtení znamení. Josef zjevně chtěl vystupovat jako správce země, v níž je pravé uctívání neznámé.

Josefovi bratři museli být velmi zděšeni, když se pohár našel v Benjamínově vaku. Do Josefova domu se vrátili s roztrženými oděvy a před Josefem se poklonili. Ten jim řekl, že všichni kromě Benjamína mohou odejít. S tím však nesouhlasili, a tak ukázali, že duch žárlivosti, kterého projevovali před 22 lety, když prodali svého bratra, je opustil. Juda výmluvně prosí a nabízí, že sám zaujme Benjamínovo místo, protože v případě, že by se Benjamín nevrátil, jejich otec zemře zármutkem. (1Mo 44:6–34)

Josef prozrazuje, kdo je. Na Josefa zapůsobila Judova prosba tak silně, že se již nedokázal dále ovládat. Požádal všechny cizí lidi, aby odešli, a dal se bratrům poznat. Přestože s ním dříve zacházeli velmi špatně, nechoval k nim žádnou nevraživost. Řekl jim: „Ať vás to teď nebolí a nehněvejte se na sebe, že jste mě sem prodali, protože Bůh mě poslal před vámi pro zachování života. Je totiž druhý rok hladomoru na zemi a je ještě pět let, ve kterých nebude čas k orbě ani žeň. Bůh mě tedy poslal před vámi, aby pro vás na zemi umístil ostatek a zachoval vás naživu velkým únikem. Nebyli jste to tedy vy, kdo mě sem poslal, ale byl to pravý Bůh.“ (1Mo 45:1–8) Josefovo odpuštění bylo upřímné, protože se rozplakal a zlíbal všechny své bratry. (1Mo 45:14, 15)

Podle faraónových nařízení potom Josef poskytl svým bratrům vozy, takže mohli přivézt Jákoba a celou jeho domácnost do Egypta. Dal jim navíc dary a zásoby potravin na cestu. Při loučení je povzbuzoval, aby se ‚nepopudili cestou jeden na druhého‘. (1Mo 45:16–24)

Josefův otec přichází do Egypta. Jákob nejdřív nemohl uvěřit, že jeho syn Josef je stále naživu. Když ho o tom nakonec přesvědčili, 130 let starý Jákob zvolal: „Ach, půjdu a uvidím ho, než zemřu!“ Jákob byl s celou svou domácností na cestě do Egypta, když u Beer-šeby později dostal ve vidění Boží schválení, aby se přestěhoval, a bylo mu řečeno: „Josef ti položí ruku na oči.“ Josef tedy měl být tím, kdo Jákobovi po smrti zavře oči. Bylo zvykem, že to dělal prvorozený, a Jehova tím ukázal, že Josef má dostat právo prvorozeného. (1Mo 45:25–46:4)

Když Josef dostal od Judy zprávu, že jeho otec přichází, připravil svůj dvoukolý vůz a jel vstříc Jákobovi do Gošenu. Josef potom s pěti svými bratry přišel k faraónovi. Na Josefovo doporučení o sobě jeho bratři řekli, že jsou pastevci, a žádali, aby se mohli usadit jako cizí usedlíci v zemi Gošen. Faraón jejich žádosti vyhověl a Josef mu pak představil svého otce. Potom Josef usadil Jákoba a jeho domácnost v té nejlepší zemi. (1Mo 46:28–47:11) Josef tak moudře a s láskou využil egyptské předsudky proti pastýřům.  Jákobova rodina tím byla ochráněna před znečišťujícím egyptským vlivem a nehrozilo nebezpečí, že budou s Egypťany uzavírat manželství a úplně s nimi splynou. Od té doby byli Jákob a jeho domácnost zcela závislí na Josefovi. (1Mo 47:12) V podstatě se všichni klaněli před Josefem jako faraónovým ministerským předsedou, a Josefovy prorocké sny se tak splnily pozoruhodným způsobem.

Účinek hladu na Egypťany. Hlad trval dále a Egypťané postupně vyměnili za potraviny všechny své peníze i svá hospodářská zvířata. Nakonec prodali svou půdu i sebe, a stali se faraónovými otroky. Josef potom lid usadil ve městech, nepochybně proto, aby tím usnadnil rozdělování obilí. Zjevně však toto osídlení měst bylo jen dočasným opatřením. Egypťané se měli vrátit na svá pole a osít je, a proto je logické, že opět bydleli ve svých bývalých domech. Jakmile se Egypťané začali opět těšit ze sklizně země, podle Josefova výnosu se od nich požadovalo, aby faraónovi dali pětinu výnosu za to, že používali zem. Kněží z toho však byli vyjmuti. (1Mo 47:13–26)

Jákob žehná Josefovým synům. Asi 12 let potom, co skončil hladomor, Josef přivedl k Jákobovi své dva syny, Manasseho a Efrajima. Jákob tehdy ukázal, že právo prvorozeného bude patřit Josefovi a že na Efrajima a Manasseho se bude pohlížet jako na Jákobovy přímé syny. Z Josefa tedy měly povstat dva různé kmeny s dvojím odděleným kmenovým dědictvím. Ačkoli se to Josefovi nelíbilo, Jákob, když žehnal Efrajimovi a Manassemu, položil pravou ruku na hlavu mladšího Efrajima. Dal přednost Efrajimovi, a tím prorocky ukázal, že mladší se stane větším. (1Mo 47:28, 29; 48:1–22; viz také 5Mo 21:17; Joz 14:4; 1Pa 5:1.)

Jákob žehná Josefovi a ostatním synům. Později, když byl Jákob na smrtelné posteli, zavolal k sobě všechny své syny a každému jednotlivě požehnal. Josefa přirovnal k ‚odnoži z plodonosného stromu‘. Tím ‚plodonosným stromem‘ byl sám patriarcha Jákob a Josef byl jednou z významných odnoží. (1Mo 49:22) Ačkoli na něj lučištníci dotírali a byl předmětem nevraživosti, Josefův luk „bydlel na stálém místě a síla jeho rukou byla pružná“. (1Mo 49:23, 24) To se mohlo týkat Josefa osobně. Jeho nevlastní bratři živili k němu nevraživost a obrazně řečeno na něj stříleli, aby ho zničili. Josef jim však oplatil milosrdenstvím a milující laskavostí, a tyto vlastnosti byly jako šípy, které nevraživost bratrů zničily. Nepřátelským lučištníkům se nepodařilo Josefa zabít, ani se jim nepodařilo oslabit jeho oddanost spravedlnosti a jeho bratrskou náklonnost.

Prorocky však lze Jákobova slova uplatnit na kmeny, které pak povstaly z Josefových dvou synů, Efrajima a Manasseho, a na jejich budoucí bitvy. (Srovnej 5Mo 33:13, 17; Sd 1:23–25, 35.) Je zajímavé, že z kmene Efrajim vyšel Jozue (Hošea; Jehošua), Mojžíšův nástupce, který vedl boj proti Kananejcům. (4Mo 13:8, 16; Joz 1:1–6) Jiným potomkem Josefa byl Gideon z kmene Manasse, který s Jehovovou pomocí porazil Midianity. (Sd 6:13–15; 8:22) A Jefta, který podmanil Ammonity, byl zjevně také z kmene Manasse. (Sd 11:1, 32, 33; srovnej Sd 12:4; 4Mo 26:29.)

Další hlediska Jákobova prorockého požehnání lze také najít v tom, co Josef zažil. Místo aby se pomstil, postaral se o celou domácnost Jákoba neboli Izraele, a byl tak pro Izrael pastýřem a kamenem podpory. Vzhledem k tomu, že Jehova řídil události tak, aby Josef mohl sloužit v tomto postavení, Josef přišel z rukou „Mocného Jákobova“. A protože byl od Boha, měl Jehovovu pomoc. Josef byl se Všemohoucím v tom smyslu, že byl na Jehovově straně, a proto od něj dostával požehnání. (1Mo 49:24, 25)

Jehovovo požehnání měly pociťovat také kmeny, které vyšly z Josefa prostřednictvím Efrajima a Manasseho. Jákob řekl: „[Všemohoucí ti] požehná . . . požehnáními nebes nahoře, požehnáními vodní hlubiny ležící hluboko dole, požehnáními prsů a lůna.“ (1Mo 49:25) Josefovým potomkům tím zaručil, že budou mít dostatek vody z nebes a z podzemí a že budou velmi početní. (Srovnej 5Mo 33:13–16; Joz 17:14–18.)

Požehnání, které Jákob vyslovil nad svým milovaným synem Josefem, mělo být jako ozdoba obou kmenů, jež vyšly z Josefa. Toto požehnání mělo být ozdobou, jež je vyšší než požehnání lesů a zřídel zdobících věčné hory a pahorky trvající na neurčito. Mělo být trvalým požehnáním, které zůstane na Josefově hlavě a hlavě jeho potomků tak dlouho, jak dlouho budou trvat hory a pahorky. (1Mo 49:26; 5Mo 33:16)

Josef byl „vyčleněn ze svých bratrů“, protože si ho Bůh vybral k tomu, aby měl zvláštní úlohu. (1Mo 49:26) Vyznačoval se znamenitostí ducha a schopností dohlížet a organizovat. Bylo proto vhodné, že na koruně jeho hlavy spočinulo zvláštní požehnání.

Když Jákob požehnal svým synům, zemřel. Josef potom padl na otcův obličej a líbal ho. Josef chtěl splnit přání svého otce a pohřbít ho v jeskyni Makpela, proto museli egyptští lékaři Jákobovo tělo nabalzamovat a připravit je tak na cestu do Kanaánu. (1Mo 49:29–50:13)

Postoj k bratrům. Po návratu z Jákobova pohřbu ještě Josefovy bratry tížil pocit viny a měli obavy, že Josef by se mohl mstít, a tak ho prosili o odpuštění. Josef nato propukl v pláč a bratry utěšil a ujistil, že není žádný důvod ke strachu: „Nebojte se,  cožpak jsem na místě Boha? Pokud jde o vás, vy jste měli vůči mně na mysli zlo. Bůh to měl na mysli k dobrému, aby jednal jako v tento den a zachoval mnoho lidí naživu. Nyní se tedy nebojte. Já sám budu zásobovat vás a vaše děťátka potravou.“ (1Mo 50:14–21)

Smrt. Josef svého otce přežil asi o 54 let a dožil se 110 let. Měl výsadu vidět i některé ze svých pravnuků. Před svou smrtí Josef ve víře žádal, aby Izraelité vzali jeho kosti do Kanaánu až budou odcházet z Egypta. Po smrti bylo Josefovo tělo nabalzamováno a uloženo do rakve. (1Mo 50:22–26; Joz 24:32; Heb 11:22)

Josefovo jméno se stává významným. Vzhledem k Josefovu význačnému postavení mezi Jákobovými syny bylo zcela na místě, že se jeho jméno někdy používalo na označení všech kmenů Izraele (Ža 80:1) nebo na ty kmeny, které patřily k severnímu království. (Ža 78:67; Am 5:6, 15; 6:6) Jeho jméno se objevuje také v biblickém proroctví. V Ezekielově prorockém vidění jsou Josefovým dědictvím dva díly (Ez 47:13), jedna brána města „Jehova sám je tam“ nese jméno Josef (Ez 48:32, 35) a vzhledem k opětovnému sjednocení Jehovova lidu se o Josefovi mluví jako o náčelníkovi jedné části národa a o Judovi jako náčelníkovi druhé části. (Ez 37:15–26) Obadjášovo proroctví ukazuje, že „dům Josefa“ se bude podílet na zničení ‚domu Esaua‘ (Ob 18), a Zecharjáš poukazuje na to, že Jehova zachrání „dům Josefa“. (Ze 10:6) Místo Efrajima se objevuje Josef jako jeden z kmenů duchovního Izraele. (Zj 7:8)

Skutečnost, že ve Zjevení 7:8 je uveden Josef, naznačuje, že proroctví, které pronesl Jákob na smrtelné posteli, je možné uplatnit i na duchovní Izrael. Je tedy pozoruhodné, že ten Mocný Jákobův, Jehova Bůh, dal Ježíše Krista jako Znamenitého Pastýře, který položil za „ovce“ svůj život. (Jan 10:11–16) Ježíš Kristus je také základním úhelným kamenem, na němž spočívá duchovní chrám skládající se z duchovních Izraelitů. (Ef 2:20–22; 1Pe 2:4–6) A tento Pastýř a Kámen je u Všemohoucího Boha. (Jan 1:1–3; Sk 7:56; Heb 10:12; srovnej 1Mo 49:24, 25.)

Podobnosti mezi Josefem a Kristem. Mezi životem Josefa a Krista Ježíše lze pozorovat mnoho podobností. K Josefovi měl jeho otec zvláštní náklonnost, a stejné to bylo i u Ježíše. (Srovnej Mt 3:17; Heb 1:1–6.) Josefovi nevlastní bratři k němu měli nepřátelské postoje. Podobně i Ježíše zavrhli jeho vlastní, Židé (Jan 1:11), a Ježíšovi nevlastní bratři v něj zpočátku nevěřili. (Jan 7:5) Josef byl připraven poslušně splnit vůli svého otce a zkontrolovat své nevlastní bratry, a podobně Ježíš ochotně přišel na zem. (Fil 2:5–8) Trpké zážitky, které v důsledku svého poslání prožil Josef, jsou srovnatelné s tím, co se dělo s Ježíšem, zvláště, když byl týrán a nakonec vydán na smrt na mučednickém kůlu. (Mt 27:27–46) Jako Josefovi nevlastní bratři prodali Josefa midiansko-išmaelitské karavaně, tak Židé předali Ježíše římské zákonné moci, aby vykonala rozsudek. (Jan 18:35) Jak Josef, tak Ježíš byli utrpením přečištěni a připraveni na úlohu zachraňující život. (Ža 105:17–19; Heb 5:7–10) Povýšení Josefa do postavení správce potravin v Egyptě a záchrana života, kterou to znamenalo, odpovídá Ježíšovu vyvýšení a tomu, že se stal Zachráncem jak Židů, tak i Nežidů. (Jan 3:16, 17; Sk 5:31) Zlé úklady Josefových bratrů se prokázaly jako Boží prostředek k jejich záchraně před vyhladověním. Podobně i Ježíšova smrt poskytla základ pro záchranu. (Jan 6:51; 1Ko 1:18)

2. Otec Jigala, zvěda z kmene Isachar, kterého Mojžíš vyslal z pustiny Paran. (4Mo 13:2, 3, 7)

3. Levita „ze synů Asafa“, který byl během Davidovy vlády určen losem do první z 24 služebních skupin hudebníků. (1Pa 25:1, 2, 9)

4. ‚Syn Jonama‘; předek Krista Ježíše v rodokmenu jeho pozemské matky Marie. (Lk 3:30) Josef byl potomkem Davida a žil před tím, než Babylóňané zničili Jeruzalém.

5. Jeden z mužů, kteří na Ezrovo vybízení propustili své cizozemské manželky a syny. (Ezr 10:10–12, 42, 44)

6. Kněz z otcovského domu Šebanjáše za doby velekněze Jojakima, místodržitele Nehemjáše a kněze Ezry. (Ne 12:12, 14, 26)

7. ‚Syn Mattatiáše‘ a předek Ježíše Krista ze strany Ježíšovy matky. (Lk 3:24, 25) Josef žil léta po vyhnanství v Babylóně.

8. Syn jistého Jákoba; adoptivní otec Krista Ježíše, manžel Marie a později vlastní otec nejméně čtyř synů, Jakuba, Josefa, Šimona a Jidáše, a několika dcer. (Mt 1:16; 13:55, 56; Lk 4:22; Jan 1:45; 6:42) Josef byl také nazýván synem Heliho (Lk 3:23), což je zřejmě jméno jeho tchána. Spravedlivý Josef se vždy podřizoval Božímu vedení, věrně se držel mojžíšského Zákona a poslouchal výnosy césara.

Josef, který se vyučil tesařem a žil v Nazaretu, měl poměrně omezené finanční prostředky. (Mt 13:55; Lk 2:4; srovnej Lk 2:24 se 3Mo 12:8.) Byl zasnouben s panenskou dívkou Marií (Lk 1:26, 27), ale předtím než se vzali, Marie otěhotněla ze svatého ducha. Josef ji nechtěl vystavit veřejně na odiv a zamýšlel se s ní tajně rozvést. (Viz heslo ROZVOD.) Když však Josef dostal ve snu od Jehovova anděla vysvětlení, vzal Marii do svého domu jako svou zákonnou manželku. Neměl s ní však žádný styk, dokud neporodila zázračně zplozeného syna. (Mt 1:18–21, 24, 25)

 Podle výnosu Caesara Augusta, že se každý člověk musí zapsat ve svém vlastním městě, Josef jako potomek krále Davida cestoval s Marií do Betléma v Judeji. Marie zde porodila Ježíše a položila ho do jeslí, protože nebylo žádné jiné ubytování. V tu noc se na novorozené dítě přišli podívat pastýři, jimž jeho narození oznámil anděl. Jak vyžadoval mojžíšský Zákon, asi po 40 dnech Josef s Marií přinesli Ježíše a také oběť do jeruzalémského chrámu. Josef i Marie se divili, když od letitého Simeona slyšeli prorocká slova o velkých věcech, které Ježíš udělá. (Lk 2:1–33; srovnej 3Mo 12:2–4, 6–8.)

Zdá se, že nějakou dobu po této události, když Marie se svým malým synem bydlela v jednom domě v Betlémě, navštívili je nějací astrologové z Orientu. (Podle Lukáše 2:39 se sice může zdát, že se Josef a Marie vrátili do Nazaretu hned potom, co přinesli Ježíše do chrámu, je však třeba pamatovat na to, že tento text je částí velmi stručné zprávy.) Díky Božímu zásahu nepřišel Ježíš v důsledku této návštěvy o život. Josef byl ve snu varován, že Herodes hledá dítě, aby je zahubil, a podle Božího příkazu Josef se svou rodinou utekl do Egypta. (Mt 2:1–15)

Po Herodově smrti se Josefovi ve snu opět objevil Jehovův anděl a řekl mu: „Vstaň, vezmi malé dítě a jeho matku a vydej se do izraelské země.“ Když však Josef slyšel, že Herodův syn Archelaos kraluje místo svého otce, obával se vrátit do Judeje, a „když mu . . . byla dána ve snu božská výstraha, odebral se do území Galileje a přišel a bydlel v městě zvaném Nazaret“. (Mt 2:19–23)

Josef bral každý rok celou svou rodinu na oslavu Pasach v Jeruzalémě. Jednou se vraceli do Nazaretu, a když ušli den cesty z Jeruzaléma, Josef s Marií zjistili, že dvanáctiletý Ježíš s nimi není. Vytrvale po něm pátrali a nakonec ho našli v jeruzalémském chrámu, jak tam naslouchá učitelům a vyptává se jich. (Lk 2:41–50)

Biblická zpráva neříká nic o tom, jak Josef vychovával Ježíše. Nepochybně však přispěl k tomu, že Ježíš dělal pokroky v moudrosti. (Lk 2:51, 52) Josef také Ježíše naučil tesařskému řemeslu, protože Ježíš byl znám jako „tesařův syn“ (Mt 13:55), ale také jako „ten tesař“. (Mr 6:3)

Bible se o Josefově smrti nezmiňuje. Zdá se však, že zemřel dříve než Ježíš. Kdyby Josef žil v době Pasachu roku 33 n. l., pravděpodobně by Ježíš, když visel na kůlu, nesvěřil Marii do péče apoštola Jana. (Jan 19:26, 27)

9. Nevlastní bratr Ježíše Krista. (Mt 13:55; Mr 6:3) Josef, stejně jako ostatní bratři, zpočátku nevěřil v Ježíše. (Jan 7:5) Později se však Ježíšovi nevlastní bratři, bezpochyby včetně Josefa, stali věřícími. Je o nich zmínka, že byli s apoštoly a dalšími učedníky po Ježíšově vystoupení do nebe, takže byli ve skupině asi 120 učedníků, kteří se shromáždili v Jeruzalémě v horní místnosti, když byl losem zvolen Matyáš, aby nahradil nevěrného Jidáše Iškariotského. Zdá se, že později stejná skupina asi 120 učedníků dostala v den Letnic roku 33 n. l. Božího ducha. (Sk 1:9–2:4)

10. Bohatý člověk z judského města Arimatie a vážený člen židovského Sanhedrinu. Josef sice byl dobrý a spravedlivý muž, který očekával Boží Království, ale ze strachu před nevěřícími Židy se nepřiznal veřejně k tomu, že je učedníkem Ježíše Krista. Při hlasování v Sanhedrinu však nepodpořil protiprávní postup, který použili proti Kristu. Později odvážně požádal Piláta o Ježíšovo tělo, s Nikodémem je připravili k pohřbu a položili do nové hrobky vytesané ve skále. Tato hrobka byla v zahradě blízko místa, kde došlo k popravě, a patřila Josefovi z Arimatie. (Mt 27:57–60; Mr 15:43–46; Lk 23:50–53; Jan 19:38–42)

11. Muž, který byl vybrán spolu s Matyášem jako kandidát na dozorčí úřad po nevěrném Jidášovi Iškariotském. Josef, který se také nazývá Barsabáš (snad příjmení nebo pouze další jméno) s přízviskem Justus, byl svědkem činnosti, zázraků a vzkříšení Ježíše Krista. Před Letnicemi 33 n. l. však byl místo Jidáše Iškariotského vyvolen losem Matyáš, a ne Josef, aby byl „připočten k jedenácti apoštolům“. (Sk 1:15–2:1)

12. Levita, který měl příjmení Barnabáš a byl rodák z Kypru. (Sk 4:36, 37) Byl blízkým společníkem apoštola Pavla. (Viz heslo BARNABÁŠ.)

[Vyobrazení na straně 912]

Na hrobce z Théb je zobrazeno vinobraní a výroba vína. Odpovídá to biblické zprávě, že faraón měl hlavního číšníka

[Vyobrazení na straně 913]

Na egyptské hrobce je zobrazena žeň obilí a jeho ukládání do sýpek. První kniha Mojžíšova se zmiňuje o tom, že v Egyptě byla bohatá žeň obilí