[z heb., „patřící Judovi“].

Přesné hranice této oblasti Palestiny nejsou známy. Judea zabírala podle všeho území, které mělo od V na Z přibližně 80 km a od S na J asi 50 km. Na S leželo Samaří a na J se rozkládala Idumea. Východní hranici tvořilo Mrtvé moře a údolí Jordánu. Když však bylo k Judeji přiřazeno území Idumeje, táhla se již. hranice Judeje zřejmě od místa někde na J od Gazy, což bylo na Z, až k Masadě, která ležela na V.

V Matoušovi 19:1 je zmínka o tom, že Ježíš odešel z Galileje a přišel „na pomezí Judeje na druhé straně Jordánu“. Tato slova mohou znamenat, že Ježíš odešel z Galileje, přešel Jordán a přes Pereu se dostal do Judeje.

Králem Judeje v době, kdy se narodili Jan Křtitel a Ježíš, byl Herodes Veliký. (Lk 1:5) Do úřadu krále nad Judeou byl dosazen římským senátem už dříve. Později se ale Herodovo panství rozrostlo a v době Herodovy smrti k němu patřila Judea, Galilea, Samaří, Idumea, Perea a další kraje. Panství nad Judeou, Samařím a Idumeou zdědil syn Heroda Velikého, Archelaos. (Srovnej Mt 2:22, 23.) Ten však byl později vyhoštěn a Judea se dostala pod správu římských místodržitelů, jejichž oficiální sídlo bylo v Cesareji. Místodržitelé spravovali záležitosti v Judeji až do povstání Židů v roce 66 n. l., s výjimkou krátkého období, kdy nad Palestinou kraloval Herodes Agrippa I. (Sk 12:1)

V Betlémě v Judeji se koncem prvního století př. n. l. narodil slíbený Mesiáš, Ježíš, čímž se splnilo biblické proroctví. (Mt 2:3–6; Lk 2:10, 11) Když Judeu navštívili jistí astrologové z V, Ježíšova adoptivního otce varoval ve snu anděl, že Herodes Veliký má v úmyslu dítě zabít. Josef tedy se svou rodinou utekl do Egypta. Po Herodově smrti se však nevrátili do Judeje, ale usadili se v Nazaretu v Galileji. Bylo to proto, že nad Judeou tehdy vládl Herodův syn Archelaos, a také proto, že Bůh Josefa ve snu varoval. (Mt 2:7–23)

Na jaře roku 29 n. l., kdy Jan Křtitel zahájil své dílo, kterým lidi připravoval na příchod Mesiáše, byla Judea pod správou římského místodržitele Pontského Piláta. Mnoho lidí, k nimž patřili i Judejci, slyšelo Janovo kázání v Judské pustině a byli pokřtěni na znamení pokání. (Mt 3:1–6; Lk 3:1–16) Když svou  službu o necelých osm měsíců později zahájil Ježíš, dostali obyvatelé Judeje další příležitost, aby se s nerozděleným srdcem vrátili k Jehovovi. Ježíšovi učedníci křtili po určitou dobu dokonce více lidí než Jan Křtitel. (Jan 3:22; 4:1–3) Když Ježíš odešel do Galileje, následovaly ho velké zástupy z Jeruzaléma a Judeje, a tak měly užitek ze služby, kterou Ježíš v Galileji vykonával. (Mt 4:25; Mr 3:7; Lk 6:17) Podobně jako v případě Galilejců i u Judejců byl počáteční zájem vyvolán nepochybně tím, co Ježíš vykonal v Jeruzalémě během svátku (Pasach roku 30 n. l.). (Jan 4:45) Po Judeji se také šířily zprávy o Ježíšových zázracích v Galileji, například o vzkříšení jediného syna vdovy z Nain. (Lk 7:11–17)

Proti Ježíšovi se však vzedmula vlna silného odporu ze strany judských náboženských vůdců. Zdá se, že na Judejce měli větší vliv než na Galilejce. V Judeji už od Pasachu roku 31 n. l. nebyl Ježíš v bezpečí. (Jan 5:1, 16–18; 7:1) Přesto navštěvoval svátky v Jeruzalémě a tyto příležitosti využíval ke kázání. (Jan 7:10–13, 25, 26, 32; 10:22–39) A pravděpodobně v Judeji, po Svátku chýší roku 32 n. l., vyslal Ježíš 70 učedníků. (Lk 10:1–24) Později, když se dozvěděl o smrti svého přítele Lazara, se Ježíš rozhodl jít do Judeje, a to i přes to, že se ho tam dříve pokoušeli ukamenovat. Když potom v Betanii Lazara vzkřísil, byl to pro náboženské vůdce další důvod, aby se pokusili Ježíše zabít. Někteří z nich řekli: „Jestliže ho necháme tak, všichni v něj uvěří a Římané přijdou a odejmou jak naše místo, tak náš národ.“ (Jan 11:5–8, 45–53)

Synoptická evangelia sice pojednávají převážně o Ježíšově službě v Galileji (pravděpodobně proto, že tamní obyvatelé reagovali lépe), ale Ježíš Judeu nezanedbával. Kdyby to tak bylo, pak by jeho nepřátelé nemohli před Pilátem prohlásit: „Popuzuje lidi vyučováním po celé Judeji, dokonce začal od Galileje až sem.“ (Lk 23:5)

Po smrti a vzkříšení Krista Ježíše bylo v Jeruzalémě a v Judeji nadále vydáváno důkladné svědectví. (Sk 1:8) Judejci byli nepochybně mezi těmi 3 000 lidí, kteří o Letnicích roku 33 n. l. reagovali na Petrovu řeč a byli pokřtěni. Křesťanský sbor v Jeruzalémě potom dále rostl. (Sk 2) To se samozřejmě neobešlo bez odporu. (Sk 4:5–7, 15–17; 5:17, 18, 40; 6:8–12) Po ukamenování křesťana Štěpána nastalo tak kruté pronásledování, že „všichni kromě apoštolů byli rozptýleni po krajích Judeje a Samaří“. (Sk 8:1) Tímto rozptýlením se však křesťanské poselství nezastavilo, naopak se šířilo dál, a je zřejmé, že v Judeji a na jiných místech byly zakládány nové sbory. (Sk 8:4; Ga 1:22) Potom, co byl obrácen pronásledovatel Saul z Tarsu, „sbor po celé Judeji, Galileji a Samaří opravdu vstoupil do pokojného období a byl budován; a protože chodil v bázni před Jehovou a v útěše svatým duchem, stále se počtem množil“. (Sk 9:31) Bývalý pronásledovatel, apoštol Pavel, kázal v Jeruzalémě a Judeji. (Sk 26:20) Díky činnosti Pavla a dalších byly zakládány nové sbory křesťanů, a jim všem pak apoštolové a starší muži v jeruzalémském sboru sloužili jako vedoucí sbor. (Sk 15:1–33; Ří 15:30–32)

Je zřejmé, že mnozí židovští křesťané, kteří žili v Judeji, byli chudí. Muselo je tedy velmi povzbudit, když dostali hmotnou pomoc, kterou pro ně zorganizovali křesťanští bratři v jiných částech země. (Sk 11:28–30; Ří 15:25–27; 1Ko 16:1–3; 2Ko 9:5, 7) Židovští křesťané v Judeji dále věrně sloužili, a proto zažívali silné pronásledování ze strany nevěřících krajanů. (1Te 2:14) Nakonec, v roce 66 n. l., kdy římská vojska pod vedením Cestia Galla odtáhla z Jeruzaléma, tito křesťané poslechli Ježíšova prorocká slova a utekli z Jeruzaléma a Judeje do hor; tak unikli strašlivému zničení, které Jeruzalém postihlo v roce 70 n. l. (Mt 24:15, 16; Mr 13:14; Lk 21:20, 21)