(Bible).

Rákos (heb. qa·né) původně sloužil jako nástroj k měření. (Ez 40:3–8; 41:8; 42:16–19) Slovo ka·nonʹ použil apoštol Pavel, když mluvil o „území“, které dostal jako přidělené působiště, a také když mluvil o ‚pravidlu chování‘, pravidlu, podle kterého měli křesťané posuzovat své jednání. (2Ko 10:13–16; Ga 6:16) Vyjádřením „biblický kánon“ začal být označován seznam inspirovaných knih, které mají být používány jako měřítko víry, nauk a chování. (Viz heslo BIBLE.)

To, že byla nějaká náboženská kniha sepsána, že přetrvala staletí a že si jí miliony lidí velmi váží, není důkazem toho, že je božského původu nebo že je kanonická. Taková kniha musí totiž nést jasné svědectví toho, že jejím autorem je Bůh a že byla Bohem inspirována. Apoštol Petr napsal: „Vždyť v žádné době nebylo proroctví proneseno z lidské vůle, ale lidé mluvili z Boha, jak byli unášeni svatým duchem.“ (2Pe 1:21) Ze zkoumání biblického kánonu vyplývá, že obsah Bible tomuto kritériu odpovídá v každém ohledu.

Hebrejská písma. Psaní Bible začal v roce 1513 př. n. l. svými spisy Mojžíš. V těchto spisech jsou obsažena přikázání a pokyny, které dal Bůh Adamovi, Noemovi, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, a také předpisy smlouvy Zákona. Pět knih Mojžíšových patří do takzvaného Pentateuchu. Kniha Job, kterou Mojžíš podle všeho také napsal, historicky spadá do období mezi Josefovou smrtí (1657 př. n. l.) a dobou, kdy se Mojžíš prokázal jako Boží služebník, který zachovává ryzost, tedy do období, kdy ‚na zemi nebyl nikdo jako Job‘. (Job 1:8; 2:3) Mojžíš také napsal 90. a pravděpodobně i 91. žalm.

Ve světle vnitřních důkazů nemůže být pochyb o tom, že tyto Mojžíšovy spisy měly božský původ, že byly inspirovány Bohem, že jsou kanonické a že jsou bezpečným vodítkem pro čisté uctívání. To, že se Mojžíš stal vůdcem Izraelitů, nebyla jeho vlastní iniciativa; Mojžíš totiž toto postavení na začátku odmítl. (2Mo 3:10, 11; 4:10–14) Byl to naopak Bůh, kdo Mojžíše do tohoto postavení pozvedl a kdo mu dal takové zázračné schopnosti, že dokonce i faraónovi kněží provozující magii museli uznat, že to, co Mojžíš dělá, pochází od Boha. (2Mo 4:1–9; 8:16–19) Mojžíš netoužil ctižádostivě po tom, aby byl řečníkem či pisatelem. Naopak, poslouchal Boží příkazy a na důkaz svého pověření dostal od Boha svatého ducha; tak byl Mojžíš nejprve veden k tomu, aby mluvil, a potom aby napsal část biblického kánonu. (2Mo 17:14)

Jehova pak poskytl precedens v tom, že nechal zákony a přikázání zapsat. Potom, co mluvil s Mojžíšem na hoře Sinaj, Jehova „přistoupil k tomu, aby dal Mojžíšovi dvě tabulky Svědectví, kamenné tabulky popsané Božím prstem“. (2Mo 31:18) Později bylo napsáno: „A Jehova přikročil k tomu, aby řekl Mojžíšovi: ‚Zapiš si tato slova.‘“ (2Mo 34:27) Byl to tedy Jehova, kdo Mojžíšovi předával informace a kdo mu dal pokyny, aby zapsal a uchoval prvních pět knih biblického kánonu. Nestaly se kanonickými na základě výnosu nějakého koncilu; tyto knihy byly Bohem schválené už od začátku.

„Jakmile Mojžíš dopsal do knihy slova tohoto zákona“, přikázal Levitům: „Vezmete tuto knihu zákona, uložíte ji po straně truhly smlouvy Jehovy, svého Boha, a bude tam sloužit jako svědek proti tobě.“ (5Mo 31:9, 24–26) Je pozoruhodné, že Izrael tuto zprávu o Božím jednání uznával a nepopíral skutečnosti, které v ní byly uvedeny. Obsah knih totiž v mnoha případech všeobecně škodil pověsti národa, a proto by bylo možné očekávat, že pokud by to šlo, lid by tyto knihy jistě odmítl; zdá se však, že se to nikdy nestalo.

Podobně jako Mojžíše, používal Bůh i příslušníky kněžské třídy k tomu, aby jednak tato zapsaná přikázání uchovávali a jednak jim vyučovali lid. Téměř 500 let potom, co Mojžíš začal psát Pentateuch, byla Truhla přenesena do Šalomounova chrámu (1026 př. n. l.) a dvě kamenné tabulky v ní stále ještě byly. (1Kr 8:9) Po dalších 385 letech, v 18. roce Josijášovy vlády, byla ‚samotná kniha zákona‘ nalezena v Jehovově domě (642 př. n. l.), a stále se na ni pohlíželo s velkou úctou. (2Kr 22:3, 8–20) ‚Velké radování‘ také nastalo, když během osmidenního shromáždění, které se konalo po návratu z vyhnanství v Babylóně, četl z knihy Zákona Ezra. (Ne 8:5–18)

Po Mojžíšově smrti byly ke kánonu přidány spisy Jozuovy, Samuelovy, Gadovy a Natanovy (knihy Jozue, Soudci, Rut, 1. a 2. Samuelova). Ke zvětšujícímu se kánonu Svatých spisů přispěli také králové David a Šalomoun. Potom následovali proroci od Jonáše po Malachiáše; každý z nich přispěl do biblického kánonu, každý dostal od Boha zázračnou schopnost prorokovat a každý z nich splňoval požadavky na pravého proroka, které ukázal Jehova — mluvili v Jehovově jménu, jejich proroctví se splnila a lid obraceli k Bohu. (5Mo 13:1–3; 18:20–22) Když byla v těch posledních dvou bodech zkoušena proroctví Chananjáše a Jeremjáše (oba totiž mluvili v Jehovově jménu), splnila se pouze Jeremjášova slova. Tak se prokázalo, že Jehovovým prorokem byl Jeremjáš. (Jer 28:10–17)

Je tedy logické, že Jehova nejen inspiroval muže k psaní, ale že také dohlížel na shromažďování a uchovávání těchto inspirovaných spisů, aby lidstvo  trvale mělo kanonické měřítko pravého uctívání. Ze židovské tradice vyplývá, že když se Židé po vyhnanství v Babylóně znovu usadili v Judě, podílel se na tomto díle Ezra. Je jisté, že byl k tomu způsobilý, protože byl jedním z inspirovaných pisatelů Bible, byl to kněz a také „zručný opisovač v Mojžíšově zákoně“. (Ezr 7:1–11) Zbývalo dopsat pouze knihy Nehemjáš a Malachiáš. Kánon Hebrejských písem byl tedy úplně dokončen koncem pátého století př. n. l. a obsahoval tytéž spisy, jaké obsahuje i dnes.

Kánon Hebrejských písem byl tradičně rozdělován na tři části — Zákon, Proroky a Spisy neboli Hagiografa. Jak vyplývá z tabulky, obsahoval 24 knih. Někteří židovští znalci spojují knihu Rut s knihou Soudci, a knihu Nářky s Jeremjášem, a proto jim vychází 22 knih, což je počet písem hebrejské abecedy. Jeroným, který byl sice spíše pro počet 22, ve svém prologu ke knihám Samuelovým a Královským přesto napsal: „Někteří řadí Rut a Nářky mezi Hagiografa . . . , a tak dojdou k počtu dvacet čtyři knih.“

Židovský historik Josephus, který se ve svém díle Proti Apiónovi (I, 38–40 [8]), napsaném kolem roku 100 n. l., hájil před svými odpůrci, potvrdil, že tehdy byl kánon Hebrejských písem už dávno sestaven. Napsal: „Nevlastníme nespočetné množství rozporuplných knih, které by si odporovaly. Našich knih, kterým oprávněně důvěřujeme, je pouze dvaadvacet a obsahují záznam všeho času. Pět z nich jsou knihy Mojžíšovy, zahrnující zákony a tradiční dějiny od zrození člověka až po úmrtí zákonodárce . . . Od smrti Mojžíše až do Artaxerxa, který vystřídal Xerxa jako král Persie, zapsali proroci po Mojžíšovi historii událostí ve své vlastní době do třinácti knih. Zbylé čtyři knihy obsahují chvalozpěvy Bohu a návody, jak se chovat v lidském životě.“

Kanonicita knihy tedy není ani zcela, ani zčásti závislá na tom, zda ji nějaký koncil, výbor nebo komunita přijme, či odmítne. Hlas těchto lidí, kteří nejsou pod božskou inspirací, má jen tu hodnotu, že svědčí pro to, co prostřednictvím zástupců, které pověřil, už udělal Bůh.

Také není podstatný přesný počet knih Hebrejských písem (tedy zda dvě konkrétní knihy jsou spojeny, nebo jsou ponechány odděleně), ani není rozhodující, v jakém pořadí po sobě knihy následují; knihy totiž byly ještě dlouho potom, co byl uzavřen kánon, uchovávány v samostatných svitcích. Starověké seznamy se liší v tom, v jakém pořadí jsou knihy uvedeny; jeden seznam například uvádí knihu Izajáš za Ezekielem. Ale nejdůležitější je to, co je v knihách obsaženo. Skutečnost je taková, že opodstatněný nárok na kanonicitu mají pouze ty knihy, které jsou součástí kánonu dnes. Snahy zahrnout do kánonu i jiné spisy byly už od starověku odmítány. Otázka Hebrejských písem byla projednávána na dvou židovských koncilech, které se přibližně v letech 90 a 118 n. l. konaly v Javne či v Jamnii, což je nedaleko Joppe směrem na J, a byly na nich výslovně vyloučeny všechny apokryfní spisy.

Tento všeobecný židovský názor v otázce apokryfních spisů potvrzuje Josephus, který napsal: „Od Artaxerxa až do naší doby byly napsány celé dějiny, ale nejsou považovány za stejně důvěryhodné jako záznamy dřívější, protože od té doby neexistovala nepřerušená řada proroků. Podáváme praktický důkaz o tom, že si svého Písma velmi vážíme. I když totiž uplynuly tak dlouhé věky, nikdo se neodvážil přidat, ubrat či pozměnit jediné slovo; a každý Žid už od svého narození instinktivně považuje Písmo za výnosy Boží, které má dodržovat, a pokud by to bylo třeba, ochotně za ně zemřít.“ (Proti Apiónovi, I, 41–43 [8])

Tento postoj Židů ke kánonu Hebrejských písem, postoj, který je doložen dlouhou historií, má velký význam z hlediska toho, co napsal Pavel Římanům. Jak apoštol uvedl, Židům „byla svěřena Boží posvátná prohlášení“; to zahrnovalo psaní a ochraňování biblického kánonu. (Ří 3:1, 2)

Biblický kánon, jehož sestavení bylo dílem působení Božího svatého ducha, byl potvrzen, nikoli však ustanoven, ranými koncily (Laodicea, 367 n. l.; Chalcedon, 451 n. l.) a takzvanými církevními otci, kteří s pozoruhodnou jednotou přijali zavedený židovský kánon a odmítli apokryfní knihy. K těmto mužům patřili: Justin Mučedník, křesťanský apologeta (zemřel asi v roce 165 n. l.); Melitón, „biskup“  ze Sard (2. století n. l.); Origenes, biblický učenec (185?–254? n. l.); Hilarius, „biskup“ z Poitiers (zemřel v roce 367? n. l.); Epifanios, „biskup“ z Konstantie (od roku 367 n. l.); Řehoř (257?–332 n. l.); Rufinus z Aquileie, „učený překladatel Origena“ (345?–410 n. l.), a Jeroným (340?–420 n. l.), biblický učenec latinské církve a překladatel Vulgáty. Ten ve svém prologu ke knihám Samuelovým a Královským nejprve vyjmenovává 22 knih Hebrejských písem a pak říká: „Vše, co je mimo ně, se musí zařadit do apokryfů.“

Nejpádnější svědectví o kanonicitě Hebrejských písem podali ve svých slovech, jimž nelze nic vytknout, Ježíš Kristus a pisatelé Křesťanských řeckých písem. Nikde sice neuvádějí přesný počet knih, ale jasný závěr učiněný na základě toho, co řekli, je, že kánon Hebrejských písem neobsahoval apokryfní knihy.

Kdyby oni sami a ti, s kým mluvili a komu psali, neznali a neuznávali pevně danou sbírku Svatých spisů, pak by nepoužívali taková vyjádření jako „Písma“ (Mt 22:29; Sk 18:24); ‚svaté Písmo‘ (Ří 1:2); „svaté spisy“ (2Ti 3:15); ‚Zákon‘, čímž často mysleli celé Písmo (Jan 10:34; 12:34; 15:25), a „Zákon a Proroci“, pojem, který byl používán v obecném smyslu a který znamenal celá Hebrejská písma, tedy ne pouze první a druhou část Hebrejských písem (Mt 5:17; 7:12; 22:40; Lk 16:16). Když Pavel mluvil o ‚Zákonu‘, citoval z Izajáše. (1Ko 14:21; Iz 28:11)

Je nanejvýš nepravděpodobné, že původní řecká Septuaginta obsahovala apokryfní knihy. (Viz heslo APOKRYFY.) Ale i kdyby některé z těchto spisů pochybného původu pronikly do pozdějších opisů Septuaginty, které byly za dnů Ježíše rozšířené, ani Ježíš, ani pisatelé Křesťanských řeckých písem z nich necitovali, i když Septuagintu používali; žádnou apokryfní knihu nikdy necitovali jako „Písmo“ či jako dílo vzniklé působením svatého ducha. A tak apokryfní knihy nejen postrádají vnitřní důkazy o inspirovanosti Bohem a osvědčení od starověkých inspirovaných pisatelů Hebrejských písem, ale také nic nenaznačuje, že by je schvalovali Ježíš a jeho apoštolové, kteří byli pověřeni Bohem. Hebrejský kánon však Ježíš schvaloval, protože se o celých Hebrejských písmech zmiňoval, když mluvil o ‚všem napsaném v Mojžíšově zákoně a v Prorocích a v Žalmech‘; Žalmy přitom byly první a nejdelší knihou druhé části zvané Hagiografa neboli Svaté spisy. (Lk 24:44)

Velmi významná jsou také Ježíšova slova zapsaná u Matouše 23:35 (a u Lk 11:50, 51): „Aby na vás přišla všechna spravedlivá krev vylitá na zemi, od krve spravedlivého Abela po krev Zecharjáše, syna Barachiášova, jehož jste zavraždili mezi svatyní a oltářem.“ Prorok Urijáš byl zabit za vlády Jehojakima, více než dvě století potom, co byl ke konci Jehoašovy vlády zavražděn Zecharjáš. (Jer 26:20–23) Jestliže tedy Ježíš chtěl uvést celý seznam mučedníků, proč neřekl ‚od Abela po Urijáše‘? Důvodem bylo zřejmě to, že případ Zecharjáše je popsán ve 2. Paralipomenon 24:20, 21, a je proto téměř na konci tradičního hebrejského kánonu. V tomto smyslu tedy Ježíšův výrok zahrnoval všechny zabité Jehovovy svědky, o nichž se mluví v Hebrejských písmech, a to od Abela, o němž se píše v první knize (1. Mojžíšově), až po Zecharjáše, o němž je zmínka v poslední knize (Paralipomenon). Bylo by to asi tak, jako kdybychom my řekli: „Od 1. Mojžíšovy po Zjevení.“

Křesťanská řecká písma. Sepsání a také shromáždění 27 knih tvořících kánon Křesťanských řeckých písem bylo podobné jako v případě Hebrejských písem. Kristus „dal dary v podobě lidí“, ano „dal některé jako apoštoly, některé jako proroky, některé jako evangelisty, některé jako pastýře a učitele“. (Ef 4:8, 11–13) S pomocí Božího svatého ducha, který na ně působil, tito muži křesťanskému sboru vysvětlovali zdravé nauky a „připomínkou“ opakovali mnoho věcí, které už byly v Písmu zapsány. (2Pe 1:12, 13; 3:1; Ří 15:15)

Kromě Písma samotného jsou i jiné doklady, že už v letech 90–100 n. l. bylo shromážděno přinejmenším deset Pavlových dopisů. Je jisté, že křesťané už velmi záhy sestavovali dohromady inspirované křesťanské spisy.

V jednom díle můžeme číst, že „ke konci prvního stol. byl Klement, biskup z Říma, obeznámen s Pavlovými dopisy církvi v Korintu. Později také dopisy Ignatia, biskupa z Antiochie, a Polykarpa, biskupa ze Smyrny, potvrdily, že ve druhém desetiletí 2. století byly Pavlovy dopisy rozšířeny.“ (The International Standard Bible Encyclopedia, G. W. Bromiley, ed., 1979, sv. 1, s. 603) Všichni tito muži (Klement Římský [30?–100? n. l.], Polykarpos [69?–155? n. l.] a Ignatios z Antiochie [konec 1. a začátek 2. století n. l.]) byli křesťanští pisatelé raného období, kteří ve svých dílech uváděli citáty a výňatky z různých knih Křesťanských řeckých písem, a tak ukazovali, že jsou s těmito kanonickými spisy obeznámeni.

Když Justin Mučedník (zemřel asi v roce 165 n. l.) ve svém díle Rozmluva s Tryfonem (XLIX) citoval z Matouše, použil vyjádření ‚psáno jest‘, což je způsob, jakým se i evangelia odkazují na Hebrejská písma. Totéž platí i pro „List Barnabův“ (IV), jedno dřívější dílo neznámého autora. Justin Mučedník ve spisu „Obrana I.“ označuje „paměti apoštolův“ jako „evangelia“. (Spisy sv. Otcův apoštolských a Justina Mučedníka, přeložil F. Sušil, Praha, 1874, s. 355, 147, 148, 294.)

Theofilos z Antiochie (2. století n. l.) prohlásil: „O spravedlnosti zákona jsou souhlasná vyjádření jak  v prorocích, tak i v evangeliích, protože všichni mluvili inspirováni jedním duchem Božím.“ Theofilos potom používá takové výrazy jako ‚evangelium praví‘ (když cituje Mt 5:28, 32, 44, 46; 6:3) a „božské slovo nám dává pokyny“ (když cituje 1Ti 2:2 a Ří 13:7, 8). (The Ante-Nicene Fathers, 1962, sv. II, s. 114, 115, „Theophilus to Autolycus“ [XII, XIII])

Koncem druhého století nebylo pochyb o tom, že kánon Křesťanských řeckých písem byl uzavřen, a například Irenaeus, Kléméns Alexandrijský a Tertullianus uznávají, že spisy, z nichž se skládají Křesťanská písma, mají stejnou váhu jako Hebrejská písma. Irenaeus se na Písmo odvolává a nejméně 200krát cituje z Pavlových dopisů. Kléméns říká, že svým odpůrcům odpoví „Písmem, o jehož pravosti nás přesvědčuje jeho všemohoucí autorita“, tedy že odpoví ‚zákonem a proroky, a kromě toho ještě blahoslaveným evangeliem‘. (The Ante-Nicene Fathers, sv. II, s. 409, „The Stromata, or Miscellanies“)

Kanonicita jednotlivých knih Křesťanských řeckých písem byla některými učenci zpochybňována, ale jejich argumenty jsou velmi slabé. Kritikové například odmítají knihu Hebrejcům prostě proto, že nenese Pavlovo jméno a že se její sloh nepatrně liší od slohu jiných Pavlových dopisů; to jsou však velmi povrchní důvody. Brooke F. Westcott napsal, že „kanonicita této epištoly nezávisí na tom, zda je jejím autorem Pavel“. (The Epistle to the Hebrews, 1892, s. lxxi) Nad námitkami, které jsou založeny na tom, že není znám autor, silně převažuje skutečnost, že dopis Hebrejcům je obsažen v papyru Chester Beatty č. 2 (P⁴⁶) (pocházejícím z doby asi 150 let po Pavlově smrti); tento papyrus obsahuje dopis Hebrejcům společně s osmi dalšími Pavlovými dopisy.

Někdy je zpochybňována kanonicita některých malých knih, například dopisu Jakuba, Judy, druhého a třetího dopisu Jana a druhého dopisu Petra, a to proto, že jsou křesťanskými pisateli raného období citovány velmi málo. Tyto knihy však tvoří celkem pouze jednu šestatřicetinu Křesťanských řeckých písem, a proto byla malá pravděpodobnost, že by se na ně pisatelé odkazovali. V této souvislosti je možné připomenout, že druhý dopis Petra cituje Irenaeus, který Petrův dopis považoval za kanonický, stejně jako zbývající část Řeckých písem. Totéž se týká druhého dopisu Jana. (The Ante-Nicene Fathers, sv. I, s. 551, 557, 341, 443, „Irenæus Against Heresies“) Někteří kritikové také odmítali Zjevení, ale jeho kanonicita byla ověřena mnoha křesťanskými komentátory raného období, mezi nimi i Papia, Justina Mučedníka, Melitóna a Irenaea.

Skutečné ověření kanonicity však nespočívá v tom, kolikrát nebo kterým neapoštolským pisatelem je určitá kniha citována. To, že je dílem, které vzniklo působením svatého ducha, musí dokazovat její obsah. Taková kniha tedy nemůže obsahovat pověry či démonské nauky ani nemůže podněcovat k uctívání stvoření. Musí být v naprostém souladu a v dokonalé jednotě se zbývajícími částmi Bible, a tak podporovat skutečnost, že autorem je Jehova Bůh. Každá kniha musí odpovídat božskému „vzoru zdravých slov“ a musí být v souladu s učením a činností Ježíše Krista. (2Ti 1:13; 1Ko 4:17) Je jednoznačné, že apoštolové byli pověřeni Bohem, a to, co napsali, bylo svědectvím i pro ostatní pisatele, například Lukáše a Jakuba, Ježíšova nevlastního bratra. Díky svatému duchu měli apoštolové ‚schopnost rozlišovat inspirované výroky‘, tedy rozlišovat, zda takové výroky jsou, nebo nejsou od Boha. (1Ko 12:4, 10) Smrtí Jana, posledního apoštola, skončil tento řetěz spolehlivých, Bohem inspirovaných mužů, a tak byl knihou Zjevení, evangeliem Jana a jeho epištolami uzavřen biblický kánon.

Šestašedesát kanonických knih, které obsahuje naše Bible, svým vzájemným souladem a vyvážeností potvrzuje jednotu a úplnost Bible a doporučuje nám ji jako skutečně Jehovovo slovo, slovo inspirované pravdy, které se navzdory všem jeho nepřátelům dochovalo až dodnes. (1Pe 1:25) Úplný přehled 66 knih, které tvoří celý biblický kánon, a také jejich pisatelů, doby, kdy byly napsány, a období, o němž pojednávají, je možné najít pod heslem BIBLE v ‚Tabulce biblických knih v pořadí, v němž byly dokončeny‘. (Viz také hesla pojednávající o jednotlivých biblických knihách.)

[Tabulka na straně 971]

ŽIDOVSKÝ KÁNON PÍSMA

Zákon

1. Genesis

2. Exodus

3. Leviticus

4. Numeri

5. Deuteronomium

Proroci

6. Jozue

7. Soudci

8. 1., 2. Samuelova

9. 1., 2. Královská

10. Izajáš

11. Jeremjáš

12. Ezekiel

13. Dvanáct proroků (Ozeáš, Joel, Amos, Obadjáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sefanjáš, Ageus, Zecharjáš, Malachiáš)

Spisy (Hagiografa)

14. Žalmy

15. Přísloví

16. Job

17. Šalomounova píseň

18. Rut

19. Nářky

20. Kazatel

21. Ester

22. Daniel

23. Ezra, Nehemjáš

24. 1., 2. Paralipomenon