Význam biblického slova „kázání“ se nejlépe zjistí zkoumáním významu původních hebrejských a řeckých slov. Řecké slovo ke·rysʹso, které se obvykle překládá slovem „kázat“, v podstatě znamená ‚vyhlašovat jako hlasatel, být hlasatelem, působit jako hlasatel, vyhlásit (vítěze)‘. Příbuzné podstatné jméno keʹryx znamená ‚hlasatel, veřejný posel, vyslanec, vyvolávač (kdo vyhlašoval shromáždění a udržoval na nich pořádek atd.)‘. Další příbuzné podstatné jméno keʹryg·ma znamená ‚to, co je vyvoláno hlasatelem, prohlášení, oznámení (o vítězství při hrách), příkaz, předvolání‘. (A Greek-English Lexicon, H. Liddell a R. Scott, revidoval H. Jones, Oxford, 1968, s. 949; viz také Řecko-český slovník, V. Prach, 1993, s. 301.) Slovo ke·rysʹso tedy neobsahuje myšlenku kázat uzavřené skupině učedníků, ale spíše veřejně oznamovat. To dokládá použití tohoto slova k popisu „silného anděla, který silným hlasem provolával [ke·rysʹson·ta]: ‚Kdo je hoden otevřít svitek a rozlomit jeho pečeti?‘“. (Zj 5:2; srovnej také Mt 10:27.)

Slovo eu·ag·ge·liʹzo·mai znamená ‚oznamovat dobrou zprávu‘. (Mt 11:5) Příbuzné slovo di·ag·gelʹlo znamená „oznamovat široko daleko; oznámit“ (Lk 9:60; Sk 21:26; Ří 9:17) a ka·tag·gelʹlo „zvěstovat; mluvit o [něčem]; ohlašovat; veřejně oznamovat“. (Sk 13:5; Ří 1:8; 1Ko 11:26; Kol 1:28) Základní rozdíl mezi slovy ke·rysʹso a eu·ag·ge·liʹzo·mai je v tom, že první slovo zdůrazňuje způsob oznamování — že to je veřejné oznamování, kterým byl někdo pověřen — a druhé slovo zdůrazňuje obsah tohoto oznamování — že se jedná o ohlašování či předkládání eu·ag·geʹli·on, dobré zprávy neboli evangelia.

Slovo ke·rysʹso do určité míry odpovídá hebrejskému slovu ba·sarʹ, jež znamená „nést zprávu; ohlašovat; jednat jako nositel zprávy“. (1Sa 4:17; 2Sa 1:20; 1Pa 16:23) Ve slově ba·sarʹ však není obsažena stejná míra oficiálního pověření jako ve slově ke·rysʹso.

Kázání v Hebrejských písmech. Noe je první člověk označený jako ‚kazatel‘ (2Pe 2:5), i když možná Enochovo dřívější prorokování také probíhalo formou kázání. (Juda 14, 15) Noe před potopou kázal spravedlnost a toto kázání nepochybně obsahovalo výzvu k pokání a výstrahu před nadcházejícím zničením, což dokládá Ježíšova zmínka o tom, že si lidé „nepovšimli“. (Mt 24:38, 39) Prvořadým účelem tohoto veřejného oznamování, kterým Bůh Noema pověřil, tedy nebylo předkládání dobré zprávy.

Po potopě sloužili mnozí muži — například Abraham — jako proroci a oznamovali zjevení od Boha. (Ža 105:9, 13–15) Zdá se však, že před tím, než se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi, ještě nikdo pravidelným nebo celodobým způsobem veřejně nekázal. Patriarchové z raných dob nedostali žádné pokyny, aby působili jako hlasatelé. V období vlády izraelského království jako veřejní mluvčí působili proroci, kteří na veřejných místech oznamovali Boží výnosy, soudy a výzvy. (Iz 58:1; Jer 26:2) Jonášovo prohlášení k Ninive dobře odpovídá myšlence vyjádřené slovem keʹryg·ma a také je tak popsáno. (Srovnej Jon 3:1–4; Mt 12:41.) Služba proroků však většinou zahrnovala mnohem víc než to, že působili jako hlasatelé nebo kazatelé, a v některých případech použili jiné lidi, aby vystupovali jako jejich mluvčí. (2Kr 5:10; 9:1–3; Jer 36:4–6) Některá z jejich poselství a vidění byla spíše předávána písemně než oznamována ústně (Jer 29:1, 30, 31; 30:1, 2; Da kap. 7–12); mnohá byla předkládána úzkému kruhu posluchačů a proroci vyjadřovali myšlenky také symbolickým jednáním. (Viz hesla PROROCTVÍ; PROROK.)

Byla oznamována napomenutí, výstrahy a soudy, a také dobré zprávy — o vítězství, osvobození a požehnání — a vyjádření chvály Jehovovi Bohu. (1Pa 16:23; Iz 41:27; 52:7; v těchto textech je použito hebrejské slovo ba·sarʹ.) Zprávy o vyhraných bitvách nebo o blížícím se osvobození někdy voláním nebo  zpěvem oznamovaly ženy. (Ža 68:11; Iz 40:9; srovnej 1Sa 18:6, 7.)

Hebrejská písma také poukazovala na kazatelské dílo, které bude vykonávat Kristus Ježíš a křesťanský sbor. Ježíš citoval Izajáše 61:1, 2 a ukázal, že těmito slovy byl předpověděn jeho úkol, který mu svěřil Bůh, a jeho pověření kázat. (Lk 4:16–21) Ve splnění Žalmu 40:9 (předchozí verše uplatňuje apoštol Pavel v Heb 10:5–10 na Ježíše) Ježíš ‚vyprávěl dobrou zprávu [tvar slova ba·sarʹ] o spravedlnosti ve velkém sboru‘. Apoštol Pavel citoval Izajáše 52:7 (o poslovi přinášejícím dobrou zprávu o propuštění Sionu ze zajetí) a tento text uvedl do souvislosti s veřejnou kazatelskou činností křesťanů. (Ří 10:11–15)

V Křesťanských řeckých písmech. I když Jan Křtitel působil především v pustinách, přesto sloužil jako kazatel či veřejný posel, protože Židům, kteří k němu přicházeli, oznamoval příchod Mesiáše a Božího Království a vyzýval je k pokání. (Mt 3:1–3, 11, 12; Mr 1:1–4; Lk 3:7–9) Jan zároveň sloužil jako prorok, učitel (měl učedníky) a evangelista. (Lk 1:76, 77; 3:18; 11:1; Jan 1:35) Byl to „Boží představitel“ a Boží svědek. (Jan 1:6, 7)

Ježíš po svém čtyřicetidenním postu nezůstal v Judské pustině ani se nestáhl do ústraní ke klášternímu životu. Chápal, že úkol, který dostal od Boha, od něho vyžaduje kazatelskou činnost a tuto činnost vykonával veřejně ve městech i ve vesnicích, v chrámovém areálu, v synagógách, na tržištích i na ulicích a také na venkově. (Mr 1:39; 6:56; Lk 8:1; 13:26; Jan 18:20) Ježíš stejně jako Jan dělal víc, než jen kázal. Jeho vyučování má mnohem větší význam než jeho kázání. Vyučování (di·daʹsko) se od kázání liší tím, že učitel nejen oznamuje, ale také poučuje, vysvětluje, argumentuje a poskytuje důkazy. Činnost Ježíšových učedníků před Ježíšovou smrtí i po ní tedy byla kombinací kázání a vyučování. (Mt 4:23; 11:1; 28:18–20)

Námětem Ježíšova kázání bylo: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“ (Mt 4:17) Působil jako pověřený hlasatel, a proto své posluchače upozorňoval na činnost Svrchovaného Boha a na to, že je vhodný čas učinit rozhodnutí. (Mr 1:14, 15) Jak předpověděl Izajáš, Ježíš nejen přinášel dobrou zprávu a útěchu mírným lidem, lidem se zlomeným srdcem a truchlícím a ohlašoval propuštění zajatcům, ale také vyhlásil „den pomsty ze strany našeho Boha“. (Iz 61:2) Boží záměry, výnosy, ustanovení a rozsudky odvážně oznamoval před panovníky i prostým lidem.

Po Ježíšově smrti. Po Ježíšově smrti a zejména od Letnic roku 33 n. l. vykonávali kazatelskou činnost jeho učedníci; nejprve šli mezi Židy a nakonec ke všem národům. Když byli pomazáni svatým duchem, pochopili, že se stali pověřenými hlasateli a opakovaně o tom informovali své posluchače (Sk 2:14–18; 10:40–42; 13:47; 14:3; srovnej Ří 10:15), stejně jako to dělal Ježíš, jenž také kladl důraz na to, že ho ‚poslal Bůh‘ (Lk 9:48; Jan 5:36, 37; 6:38; 8:18, 26, 42), který mu dal „přikázání, co povědět a co mluvit“. (Jan 12:49) Když tedy učedníci dostali úřední příkaz, aby přestali kázat, jejich odpověď zněla: „Zda je v Božích očích spravedlivé naslouchat vám spíše než Bohu, to posuďte sami. Ale pokud jde o nás, my nemůžeme přestat mluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli. . . . Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Sk 4:19, 20; 5:29, 32, 42) Tato kazatelská činnost byla nedílnou součástí jejich uctívání, prostředkem k vyjadřování chvály Jehovovi a požadavkem k získání záchrany. (Ří 10:9, 10; 1Ko 9:16; Heb 13:15; srovnej Lk 12:8.) Všichni učedníci, muži i ženy, se tedy měli na této činnosti podílet až do „závěru systému věcí“. (Mt 28:18–20; Lk 24:46–49; Sk 2:17; srovnej Sk 18:26; 21:9; Ří 16:3.)

Tito první křesťanští kazatelé nebyli podle světských měřítek vysoce vzdělaní lidé. Členové Sanhedrinu si uvědomovali, že apoštolové Petr a Jan jsou „nevzdělaní a obyčejní lidé“. (Sk 4:13) Když mluvili o Ježíšovi, Židé se „divili a říkali: ‚Jak to, že ten člověk zná písmena, když nestudoval na školách!‘“ (Jan 7:15) Světští historikové poukazovali na totéž. „Celsus, první pisatel proti křesťanství, se posmívá tomu, že horlivými kazateli Evangelia jsou nádeníci, ševci, sedláci, nejnevzdělanější a nejneotesanější z lidí.“ (The History of the Christan Religion and Church, During the Three First Centuries, August Neander, do angličtiny přeložil Henry John Rose, 1848, s. 41.) Pavel to vysvětlil tímto způsobem: „Hledíte totiž na své povolání od něho, bratři, že bylo povoláno nemnoho moudrých v tělesném ohledu, nemnoho mocných, nemnoho urozeného původu; ale Bůh vyvolil pošetilé věci světa, aby zahanbil moudré lidi.“ (1Ko 1:26, 27)

I když první křesťanští kazatelé nezískali vysoké vzdělání ve světských školách, přesto nebyli neškolení. Ježíš svých 12 apoštolů důkladně vyškolil, než je vyslal kázat. (Mt 10) Školil je nejen tím, že jim dával pokyny, ale i tím, že je vyučoval prakticky. (Lk 8:1)

Námětem kázání křesťanů bylo nadále „Boží království“. (Sk 20:25; 28:31) Jejich oznamování však ve srovnání s tím, jak to dělali před Kristovou smrtí, mělo další význačné rysy. Prostřednictvím Krista bylo odhaleno „posvátné tajemství“ o Božím záměru; důležitou složkou pravé víry se stala Ježíšova obětní smrt (1Ko 15:12–14); všichni, kdo chtěli získat Boží přízeň a život, museli znát Ježíšovo vyvýšené postavení Krále a Soudce ustanoveného Bohem, a museli ho uznávat a podřizovat se mu. (2Ko 4:5) O učednících se tedy často říkalo, že ‚káží o Kristu Ježíšovi‘.  (Sk 8:5; 9:20; 19:13; 1Ko 1:23) Zkoumáním jejich kázání se objasnilo, že ‚kázali o Kristu‘ ne proto, aby ho v mysli svých posluchačů oddělili od Božího Království, jako by byl na tomto uspořádání a na celkovém Božím záměru nezávislý a nijak s ním nesouvisel. Naopak oznamovali, co Jehova Bůh udělal pro svého Syna a jeho prostřednictvím a jak se na Ježíšovi již splnily a ještě splní Boží záměry. (2Ko 1:19–21) Veškeré takové kázání tedy bylo k Boží chvále a slávě „skrze Ježíše Krista“. (Ří 16:25–27)

Křesťané kázali nejen proto, že to bylo jejich povinností, a také jejich oznamování neobsahovalo pouze formálně předložené poselství, nýbrž jejich činnost pramenila z upřímné víry a byla prováděna s touhou vzdávat čest Bohu a s láskyplnou nadějí, že kázání přinese záchranu dalším lidem. (Ří 10:9–14; 1Ko 9:27; 2Ko 4:13) Tito kazatelé tedy byli ochotni snášet to, že je světsky moudří lidé považovali za pošetilé nebo že je Židé pronásledovali jako kacíře. (1Ko 1:21–24; Ga 5:11) Z tohoto důvodu ke svému kázání také přidávali promyšlené a přesvědčivé argumenty, aby svým posluchačům pomohli získat víru a projevovat ji. (Sk 17:2; 28:23; 1Ko 15:11) Pavel sám o sobě říká, že byl ustanoven „kazatelem a apoštolem a učitelem“. (2Ti 1:11) Tito křesťané nebyli placenými hlasateli, ale byli to zasvěcení Boží ctitelé, kteří do kazatelské činnosti vkládali sami sebe, svůj čas i svou sílu. (1Te 2:9)

Všichni, kdo se stali učedníky, se stali také kazateli Slova, takže se dobrá zpráva velmi rychle šířila. Apoštol Pavel tedy v době, kdy psal svůj dopis Kolosanům (asi 60–61 n. l. neboli asi 27 let po Kristově smrti), mohl mluvit o dobré zprávě, „která byla kázána v celém stvoření, jež je pod nebem“. (Kol 1:23) Kristovo proroctví o tom, že ‚se dobrá zpráva bude kázat všem národům‘, se tedy určitým způsobem splnilo před zničením Jeruzaléma a jeho chrámu v roce 70 n. l. (Mt 24:14; Mr 13:10; MAPA, sv. 2, s. 744) Ježíšova vlastní slova a také kniha Zjevení — napsaná až po zničení Jeruzaléma — poukazují na to, že ještě ve větším rozsahu se toto proroctví splní na začátku Kristovy vlády v Království a ještě před záhubou všech protivníků tohoto Království; to je rozhodně vhodná doba k vykonání velké hlasatelské činnosti. (Zj 12:7–12, 17; 14:6, 7; 19:5, 6; 22:17)

Jaké výsledky svého úsilí měli křesťanští kazatelé očekávat? Pavel zažil, že „někteří začali věřit tomu, co bylo řečeno; jiní neuvěřili“. (Sk 28:24) Opravdové křesťanské kázání založené na Božím slově rozhodně nějakou reakci vyvolává. Je mocné, dynamické a především předkládá zásadní myšlenku, k níž lidé musí zaujmout nějaký postoj. Někteří lidé se stávají aktivními odpůrci poselství o Království. (Sk 13:50; 18:5, 6) Jiní poselství nějakou dobu naslouchají, ale později se od něj z různých důvodů zase odvrátí. (Jan 6:65, 66) Další lidé však dobrou zprávu přijímají a jednají podle ní. (Sk 17:11; Lk 8:15)

„Dům od domu.“ Ježíš chodil s poselstvím o Království za lidmi a vyučoval je veřejně i v jejich domácnostech. (Mt 5:1; 9:10, 28, 35) Když vysílal své první učedníky kázat, dal jim pokyn: „Ať vstoupíte do kteréhokoli města nebo vesnice, pátrejte, kdo si to v něm zaslouží.“ (Mt 10:7, 11–14) Takové ‚pátrání‘ bylo tedy logicky spojeno s tím, že půjdou do domácností, kde lidé, kteří ‚si to zaslouží‘, budou naslouchat poselství, a učedníci u nich dostanou nocleh. (Lk 9:1–6)

Při další příležitosti Ježíš „určil sedmdesát jiných a po dvou je vyslal před sebou do každého města a místa, kam sám hodlal přijít“. Neměli kázat jen na veřejných prostranstvích, ale měli také navštěvovat lidi v jejich domácnostech. Ježíš je poučil: „Kdekoli vstoupíte do domu, nejprve řekněte: ‚Kéž má tento dům pokoj.‘“ (Lk 10:1–7)

Ve dnech po Letnicích roku 33 n. l. Ježíšovi učedníci dále přinášeli dobrou zprávu do domácností lidí. Dostali sice nařízení, aby „přestali mluvit“, ale inspirovaná zpráva říká, že „každý den bez přestání dále vyučovali v chrámu a dům od domu a oznamovali dobrou zprávu o Kristu, Ježíšovi“. (Sk 5:40–42; srovnej EP, Pe) Slova „dům od domu“ jsou překladem řeckého výrazu katʼ oiʹkon, což je doslova „podle domu“; předložka ka·taʹ je použita v „distributivním“ smyslu („dům od domu“), nejen v příslovečném určení (‚v domácnosti‘). (Viz Rbi8, ppč.) Metoda navštěvování lidí přímo v jejich domácnostech přinášela vynikající výsledky. „V Jeruzalémě se velmi množil počet učedníků.“ (Sk 6:7; srovnej 4:16, 17 a 5:28.)

Apoštol Pavel řekl křesťanským starším v Efezu: „Od prvního dne, kdy jsem vkročil do oblasti Asie, . . . jsem se nezdržel, abych vám nepověděl všechno, co je užitečné, a abych vás nevyučoval veřejně a dům od domu. Ale důkladně jsem vydával svědectví Židům i Řekům o pokání před Bohem a víře v našeho Pána Ježíše.“ (Sk 20:18–21; srovnej ČB-Al, ČB-Hč, KB, Pe, Sý.) Pavel zde mluvil o svém úsilí kázat těmto lidem, když ještě byli nevěřící a potřebovali se dozvědět „o pokání před Bohem a víře v našeho Pána Ježíše“. Od počátku své misionářské služby v Asii tedy Pavel pátral „dům od domu“ po lidech, kteří měli duchovní smýšlení. Když takové lidi našel, nepochybně znovu přicházel do jejich domácnosti, dále je vyučoval a pak, když se stali věřícími, je posiloval ve víře. Doktor A. T. Robertson ve své knize Word Pictures in the New Testament podává ke Skutkům 20:20 tento komentář: „Po domech (podle domů). Stojí za povšimnutí, že tento největší ze všech kazatelů kázal dům od domu, a nebyly to pouhé společenské návštěvy.“ (1930, sv. III, s. 349, 350)

 Kázání ve sboru. Zprávy o kazatelské činnosti zapsané v Křesťanských řeckých písmech se většinou týkají oznamování mimo sbor. Pavlova vybídka určená Timoteovi „kaž slovo, naléhavě se toho drž v příznivém období, v období obtížném“ se však vztahovala i na kázání ve sboru, které měl vykonávat jako dozorce. (2Ti 4:2) Pavlův dopis Timoteovi je pastýřský dopis, to znamená, že byl určen tomu, kdo mezi křesťany vykonával pastýřskou činnost, a že obsahuje rady k této službě. Před vybídkou „kaž slovo“ Pavel varoval Timotea, že se začíná projevovat odpadlictví, které se mělo velmi rozšířit. (2Ti 2:16–19; 3:1–7) Nabádá Timotea, aby se ve svém kázání držel „slova“ a aby se od něho neodchyloval, a potom uvádí, proč je to naléhavé, když píše „nastane totiž časové období, kdy nesnesou zdravé učení“, ale budou si raději hledat učitele podle svých vlastních tužeb a tak „odvrátí uši od pravdy“. Tento popis se nevztahuje na lidi mimo sbor, ale na členy sboru. (2Ti 4:3, 4) Timoteus tedy neměl ztrácet svou duchovní vyrovnanost, ale stále měl bratrům odvážně oznamovat Boží slovo (ne lidské filozofie ani neužitečné spekulace), i když mu to mohlo působit problémy a utrpení od těch členů sboru, kteří tíhli ke špatnostem. (Srovnej 1Ti 6:3–5, 20, 21; 2Ti 1:6–8, 13; 2:1–3, 14, 15, 23–26; 3:14–17; 4:5.) Tímto jednáním měl působit proti odpadlictví a měl se tak uchránit před vinou krve, stejně jako Pavel. (Sk 20:25–32)

Co bylo cílem Ježíšova kázání „duchům ve vězení“?

Když apoštol Petr popsal Ježíšovo vzkříšení k životu, v 1. Petra 3:19, 20 říká: „V tomto stavu také odešel a kázal duchům ve vězení, kteří byli kdysi neposlušní, když Boží trpělivost čekala v Noemových dnech, zatímco byla stavěna archa.“ Tento text je v díle Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words komentován takto: „Zmínka v I. Pet. 3:19 se pravděpodobně nevztahuje na dobrou zprávu (nic nedokazuje, že Noe takovou zprávu skutečně kázal, ani nejsou žádné doklady o tom, že duchové lidí žijících před potopou jsou opravdu ‚ve vězení‘), ale na to, že Kristus po svém vzkříšení oznamoval své vítězství padlým andělským duchům.“ (1981, sv. 3, s. 201) Jak již bylo uvedeno, slovo ke·rysʹso se může vztahovat na prohlášení nejen o něčem dobrém, ale také o něčem špatném, jako když Jonáš veřejně oznamoval blížící se zničení Ninive. Jediní duchové, o nichž Bible říká, že jsou ve vězení, jsou andělé z Noemovy doby, kteří byli vydáni „do jam husté tmy“ (2Pe 2:4, 5) a uchováni „s věčnými pouty v husté tmě k soudu velikého dne“. (Juda 6) Těmto nespravedlivým andělům tedy vzkříšený Ježíš mohl kázat jedině o jejich soudu. Stojí za povšimnutí, že kniha Zjevení, kterou ke konci prvního století n. l. Kristus Ježíš předal ve vidění apoštolu Janovi, obsahuje mnoho zpráv o Satanu Ďáblovi a jeho démonech i o jejich konečném zničení, což je také kázání o soudu. (Zj 12–20) Z toho, že Petr použil minulý čas („kázal“), je vidět, že toto kázání probíhalo před tím, než napsal svůj první dopis.