NEŽ v roce 33 n. l. vystoupil do nebe, dal Ježíš Kristus svým následovníkům toto pověření: „Budete mi svědky jak v Jeruzalémě, tak v celé Judeji a Samaří a do nejvzdálenější končiny země.“ (Sk 1:8) Kristovi následovníci toto pověření věrně plnili.

O deset dnů později, o Letnicích, sestoupil asi na 120 učedníků, kteří čekali v Jeruzalémě, svatý duch, a oni začali mluvit „o velkolepých Božích věcech“. (Sk 2:1–4, 11) Téhož dne bylo pokřtěno asi 3 000 lidí. (Sk 2:37–41) Zakrátko ‚naplnili učedníci svým učením Jeruzalém‘. (Sk 5:27, 28, 40–42) K čemu to vedlo? „V Jeruzalémě se velmi množil počet učedníků.“ (Sk 6:7)

Z Jeruzaléma se svědecké dílo šířilo dál. Kvůli odporu, který jejich svědecká činnost vyvolala, byli učedníci rozptýleni po celé Judeji a celém Samaří. I to mělo za následek vzrůst. (Sk 8:1, 4, 14–17)

V roce 36 n. l. přinesl apoštol Petr dobrou zprávu do Cesareje, kde byli pokřtěni první neobřezaní pohané — Kornélius a jeho domácnost. (Sk 10) Svědectví pak začalo být mezi Nežidy systematicky vydáváno zřejmě v Syrské Antiochii. Výsledkem bylo, že „velký počet těch, kdo se stali věřícími, se obrátil k Pánu“. (Sk 11:20, 21) Od té doby se svědecké dílo rozšířilo i k jiným národům a dostalo se doslova až „do nejvzdálenější končiny země“.