Řeckým slovem baʹpti·sma je míněno ponoření pod vodu; toto slovo se vztahuje na celý tento proces, tedy jak na vlastní ponoření, tak i na vynoření. Je odvozeno od slovesa baʹpto, jehož význam je „namočit“. (Jan 13:26) Slovo „pokřtít“ znamená v Bibli totéž co „ponořit“. Příkladem toho jsou slova v Římanům 6:3, 4, která v překladu The Holy Bible, An Improved Edition znějí takto: „Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni (ponořeni) v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni (ponořeni) v jeho smrt? Byli jsme s ním tedy pohřbeni (ponořeni) skrze svůj křest v jeho smrt.“ (Viz také ČLK, Ro, ED.) Pro sloveso „namočit“, které se vyskytuje ve 2. Mojžíšově 12:22 a ve 3. Mojžíšově 4:6, používá řecká Septuaginta tvar stejného slova. (Viz Rbi8, ppč.) Když je někdo ponořen pod vodu, pak je dočasně „pohřben“, přičemž ho není vidět, a potom je z vody vytažen.

Budeme uvažovat o čtyřech různých pohledech na křest a také o otázkách, které s tím souvisejí: (1) o Janově křtu, (2) o křtu ve vodě, kterým byl pokřtěn Ježíš a jeho následovníci, (3) o křtu v Krista Ježíše a v jeho smrt a (4) o křtu ohněm.

Janův křest. Prvním člověkem, kterého Bůh pověřil, aby prováděl křest ve vodě, byl Jan, syn Zecharjáše a Alžběty. (Lk 1:5–7, 57) Už jen z toho, že byl znám jako „Jan Křtitel“ nebo jako „Jan, který křtil“ (Mt 3:1; Mr 1:4), vyplývá, že zejména jeho prostřednictvím křest neboli ponoření do vody vzbudil pozornost lidu; v Písmu jsou také předloženy důkazy, že Janova služba a jeho křest pocházely od Boha, tedy že jejich původcem nebyl Jan sám. To, že jeho dílo mělo být od Boha, předpověděl anděl Gabriel (Lk 1:13–17); také Zecharjáš, který byl veden svatým duchem, prorokoval, že Jan bude prorokem Nejvyššího, aby přichystal Jehovovy cesty. (Lk 1:68–79) To, že ke své službě a k provádění křtu byl Jan pověřen Bohem, potvrdil i Ježíš. (Lk 7:26–28) Učedník Lukáš zapsal, že „přišlo v pustině Boží prohlášení k Janovi, synu Zecharjášovu. Přišel tedy . . . a kázal křest.“ (Lk 3:2, 3) Apoštol Jan o něm prohlásil: „Povstal člověk, který byl vyslán jako Boží představitel: jeho jméno bylo Jan.“ (Jan 1:6)

K lepšímu porozumění významu Janova křtu nám pomůže srovnání různých překladů slov v Lukášovi 3:3. Jan přišel „a kázal křest jako symbol pokání k odpuštění hříchů“ (NS); kázal „křest podmíněný pokáním“ (CB); „křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“ (ČLK); „křest na znamení pokání k odpuštění hříchů“ (NE); „zanechte hříšného života a proste Boha, aby vám odpustil. Já vás pokřtím na znamení vašeho pokání“ (SNC). Tyto překlady jasně ukazují, že křest nesmýval z lidí hříchy, ale lidé museli činit pokání a změnit své jednání, a toho byl křest symbolem.

 Křest, kterým křtil Jan, tedy nebyl nějakým zvláštním očišťovacím procesem, který by Bůh prováděl prostřednictvím svého služebníka Jana, ale byl veřejným projevem a symbolem toho, že křtěnec činí pokání ze svých hříchů proti Zákonu, který měl Židy vést ke Kristu. (Ga 3:24) Jan tak připravoval lid na to, aby ‚uviděl Boží prostředek záchrany‘. (Lk 3:6) Jeho činnost sloužila k tomu, aby „přichystal pro Jehovu připravený lid“. (Lk 1:16, 17) Toto dílo předpověděli Izajáš a Malachiáš. (Iz 40:3–5; Mal 4:5, 6)

Někteří učenci se snaží ukázat, že předzvěstí Janova křtu a křesťanského křtu byly starověké očišťovací obřady, které nařizoval Zákon (2Mo 29:4; 3Mo 8:6; 14:8, 31, 32; Heb 9:10, Rbi8, ppč), nebo také určité jednání (1Mo 35:2; 2Mo 19:10). Ale tyto případy a situace neodpovídají skutečnému významu křtu. Jednalo se u nich o umývání, kterým mělo být dosaženo obřadní čistoty. Pouze v jediném případě se může mluvit o něčem, co se podobá úplnému ponoření těla do vody. Byl to případ malomocného Naamana, který se do vody ponořil sedmkrát. (2Kr 5:14) Tím však nezískal nějaký zvláštní vztah k Bohu, ale pouze tak bylo uzdraveno jeho malomocenství. Kromě toho Bible ukazuje, že proselyté nebyli křtěni, ale byli obřezáváni. Obřízka byla podmínkou pro to, aby se někdo mohl účastnit Pasachu nebo se podílet na uctívání ve svatyni. (2Mo 12:43–49)

Neexistují ani žádné podklady pro tvrzení některých znalců, že si Jan svůj křest pravděpodobně vypůjčil od židovské sekty esejců nebo od farizeů. Obě tyto sekty požadovaly časté očišťování či umývání. Ježíš však ukázal, že takové požadavky jsou jen příkazy lidí, kteří svými tradicemi přestoupili Boží přikázání. (Mr 7:1–9; Lk 11:38–42) Jan křtil ve vodě, protože, jak řekl, ho Bůh poslal křtít ve vodě. (Jan 1:33) Neposlali ho ani esejci, ani farizeové. Jeho úkolem nebylo činit židovské proselyty, ale měl křtít ty, kdo k židovské komunitě již patřili. (Lk 1:16)

Jan věděl, že svou činností pouze připraví cestu Božímu Synovi a Mesiášovi a že mu bude muset ustoupit v jeho důležitějším díle. Jan křtil proto, aby mohl Mesiáš být v Izraeli učiněn zjevným. (Jan 1:31) Podle slov v Janovi 3:26–30 měla Mesiášova služba nabývat na rozsahu, ale Janovy služby mělo ubývat. Ti, kdo byli pokřtěni Ježíšovými učedníky během Ježíšovy pozemské služby, a kdo se tedy také stali Ježíšovými učedníky, byli pokřtěni po způsobu Janova křtu na znamení pokání. (Jan 3:25, 26; 4:1, 2)

Křest ve vodě, kterým byl pokřtěn Ježíš. Křest, kterým Jan pokřtil samotného Ježíše, nutně musel mít jiný význam a účel než Janův křest, protože Ježíš „nezhřešil ani se v jeho ústech nenašel podvod“. (1Pe 2:22) Nemohl se tedy podrobit úkonu, který byl symbolem pokání. Nepochybně právě proto se Jan zdráhal Ježíše pokřtít. Ježíš však řekl: „Nech to tentokrát tak, neboť tak je to vhodné, abychom vykonali vše, co je spravedlivé.“ (Mt 3:13–15)

Lukáš uvádí, že Ježíš se během svého křtu modlil. (Lk 3:21) A pisatel dopisu Hebrejcům říká, že když Ježíš Kristus přišel „do světa“ (tedy ne když se narodil a neuměl ani přečíst, ani vyslovit slova dále uvedeného Žalmu, ale když se dal pokřtít a zahájil svou službu), řekl v souladu s tím, co je napsáno v Žalmu 40:6–8 (LXX): „Oběť a dar jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. . . . Pohleď, přišel jsem (ve svitku knihy je o mně napsáno), abych činil, Bože, tvou vůli.“ (Heb 10:5–9) Ježíš byl od narození příslušníkem židovského národa, který byl v národní smlouvě s Bohem, totiž ve smlouvě Zákona. (2Mo 19:5–8; Ga 4:4) Díky tomu už ve chvíli, kdy se dal Janem pokřtít, byl ve smluvním vztahu k Jehovovi Bohu. Ježíš tehdy udělal něco víc, než od něho vyžadoval Zákon. Dal se svému Otci Jehovovi k dispozici, aby plnil jeho „vůli“, pokud jde o obětování těla, které mu Otec „připravil“, a pokud jde o zastavení zvířecích obětí, které byly na základě Zákona přinášeny. Apoštol Pavel k tomu říká: „Zmíněnou ‚vůlí‘ jsme byli posvěceni prostřednictvím obětování těla Ježíše Krista jednou provždy.“ (Heb 10:10) K Otcově vůli, která se týkala Ježíše, patřila i činnost související s Královstvím, a také pro tuto službu se Ježíš dal k dispozici. (Lk 4:43; 17:20, 21) Jehova uznal, že se jeho Syn dal takto k dispozici, a přijal to, pomazal ho svatým duchem a řekl: „Ty jsi můj milovaný Syn; schválil jsem tě.“ (Mr 1:9–11; Lk 3:21–23; Mt 3:13–17)

Křest ve vodě, kterým byli pokřtěni Ježíšovi následovníci. Janův křest měl být nahrazen křtem, který přikázal Ježíš: „Čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha.“ (Mt 28:19) Od Letnic roku 33 n. l. to byl jediný křest ve vodě, který měl Boží schválení. Několik let po roce 33 n. l. správným způsobem vyučoval o Ježíšovi horlivý muž Apollos, který ale znal pouze Janův křest. V této věci musel být usměrněn nejen on, ale také učedníci, s nimiž se Pavel setkal v Efezu. Tito muži v Efezu se dali pokřtít Janovým křtem, ale velmi pravděpodobně až potom, co tento křest přestal platit. Pavel totiž Efez navštívil asi 20 let po skončení platnosti smlouvy Zákona. Zmínění muži pak byli řádně pokřtěni v Ježíšově jménu a obdrželi svatého ducha. (Sk 18:24–26; 19:1–7)

Požadavkem pro křesťanský křest bylo porozumění Božímu slovu a rozhodnutí dát se k dispozici pro plnění zjevené Boží vůle, rozhodnutí založené na rozumové úvaze. To bylo zřejmé, když shromáždění Židé a proselyté, kteří už znali Hebrejská písma, slyšeli o Letnicích roku 33 n. l. Petrovu řeč o Ježíši Mesiášovi, a na základě toho 3 000 z nich ‚přijalo jeho slovo srdcem‘ a ‚bylo pokřtěno‘. (Sk 2:41; 3:19–4:4; 10:34–38) Obyvatelé Samaří nejdříve uvěřili dobré  zprávě, kterou kázal Filip, a potom byli pokřtěni. (Sk 8:12) Etiopský eunuch, Bohu oddaný židovský proselyta, který také znal Jehovu a Hebrejská písma, nejdříve vyslechl vysvětlení toho, jak se tato Písma splnila na Kristu, vysvětlení přijal a potom projevil přání být pokřtěn. (Sk 8:34–36) Kornéliovi Petr ukázal, že je ‚přijatelný ten, kdo se bojí Boha a působí spravedlnost‘ (Sk 10:35), a že každý, kdo věří v Ježíše Krista, získává odpuštění hříchů prostřednictvím jeho jména. (Sk 10:43; 11:18) To všechno je v souladu s Ježíšovým přikázáním ‚činit učedníky a vyučovat je, aby zachovávali všechno, co jim Ježíš přikázal‘. Ti, kdo toto učení přijímají a stávají se učedníky, jsou způsobilí k tomu, aby byli pokřtěni. (Mt 28:19, 20; Sk 1:8)

Ty Židy, kteří nesli kolektivní odpovědnost za Ježíšovu smrt a kteří nepochybně znali Janův křest, ‚bodlo u srdce‘, když Petr kázal, a zeptali se: „Bratři, co máme dělat?“ Petr odpověděl: „Čiňte pokání a ať je každý z vás pokřtěn ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a obdržíte velkorysý dar svatého ducha.“ (Sk 2:37, 38) Je třeba si povšimnout, že Petr poukázal na něco, co pro ně bylo nové, totiž na to, že k odpuštění hříchů nebylo zapotřebí pokání a Janova křtu, ale pokání a křtu ve jménu Ježíše Krista. Petr neřekl, že hříchy smývá samotný křest. Věděl totiž, že „krev Ježíše, [Božího] Syna, nás očišťuje od všeho hříchu“. (1Ja 1:7) Později, když mluvil o Ježíšovi jako o ‚Hlavním zprostředkovateli života‘, Petr Židům v chrámu řekl: „Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vaše hříchy vymazány, aby přišla období osvěžení od Jehovovy osoby.“ (Sk 3:15, 19) Těmito slovy jim tedy vysvětlil, že odpuštění hříchů dosáhnou tehdy, když budou činit pokání ze špatného skutku, kterého se dopustili na Kristovi, a když se ‚obrátí‘ a Ježíše uznají; o křtu se při této příležitosti nezmínil.

Na základě Kristovy smrti na mučednickém kůlu byla zrušena smlouva Zákona (Kol 2:14) a o Letnicích roku 33 n. l. vstoupila v platnost nová smlouva. (Srovnej Sk 2:4; Heb 2:3, 4.) Přesto Bůh Židům prokazoval zvláštní přízeň ještě asi tři a půl roku. Během této doby omezili Ježíšovi učedníci svou kazatelskou činnost na Židy, na židovské proselyty a na Samaritány. Ale v roce 36 n. l. dal Bůh Petrovi pokyn, aby šel do domu pohana Kornélia, který byl římským důstojníkem. Tím, že na Kornélia a jeho domácnost vylil svého svatého ducha, Petrovi ukázal, že nyní mohou být pro křest ve vodě přijatelní i pohané. (Sk 10:34, 35, 44–48) Bůh tehdy už neuznával smlouvu Zákona s obřezanými Židy, ale uznával jedině svou novou smlouvu, jejímž prostředníkem byl Ježíš Kristus. Z toho důvodu nepovažoval přirozené Židy, ať už byli, nebo nebyli obřezáni, za osoby, které by s ním byly v nějakém zvláštním vztahu. Bohem schváleného postavení nemohli dosáhnout tím, že by dodržovali Zákon, který už neplatil, ani tím, že by se dali pokřtít Janovým křtem, který se Zákonem souvisel. Jestliže chtěli být Bohem uznáni a chtěli mít jeho přízeň, museli k němu přistupovat na základě víry v jeho Syna a museli být ve jménu Ježíše Krista pokřtěni. (Viz heslo SEDMDESÁT TÝDNŮ, Smlouva v platnosti „jeden týden“.)

Proto po roce 36 n. l. měli všichni, jak Židé, tak i pohané, z Božího hlediska stejné postavení. (Ří 11:30–32; 14:12) Lidé z pohanských národů s výjimkou těch, kdo byli obřezáni jako židovští proselyté, nebyli pod smlouvou Zákona a nikdy nebyli národem, který měl zvláštní vztah k Bohu, Otci. Na ně, na jednotlivce, byla nyní rozšířena příležitost stát se Božím lidem. Než mohli být pokřtěni ve vodě, museli tedy přijít k Bohu jako ti, kdo projevují víru v jeho Syna Ježíše Krista. Potom, podle Kristova příkladu a příkazu, byli způsobilí, aby byli pokřtěni ve vodě. (Mt 3:13–15; 28:18–20)

Tento křesťanský křest měl významně ovlivnit jejich postavení před Bohem. Petr poukázal na to, že Noe stavěl archu, v níž byli v potopě zachováni naživu on a jeho rodina, a potom napsal: „To, co tomu odpovídá, vás také nyní zachraňuje, totiž křest (ne odstranění tělesné špíny, ale žádost o dobré svědomí, vznesená k Bohu) skrze vzkříšení Ježíše Krista.“ (1Pe 3:20, 21) Archa byla hmatatelným důkazem toho, že se Noe zasvětil plnění Boží vůle a že tehdy věrně vykonal dílo, kterým ho Bůh pověřil. Díky tomu byl zachráněn. Právě tak ti, kdo se na základě víry ve vzkříšeného Krista zasvětí Jehovovi, na znamení toho se dají pokřtít a dělají to, co je vzhledem k Božím služebníkům Boží vůlí, budou zachráněni ze současného ničemného světa. (Ga 1:3, 4) Už nepůjdou vstříc zničení se zbývající částí světa. Budou ze světa zachráněni a Bůh jim dá čisté svědomí.

Křest nemluvňat není správný. Vzhledem k tomu, že křtu ve vodě předchází ‚slyšení slova‘, ‚přijetí slova srdcem‘ a „pokání“ (Sk 2:14, 22, 38, 41) a že podmínkou pro křest je vážně se pro něj rozhodnout, je zřejmé, že člověku, který je křtěn, musí být nejméně tolik let, aby byl schopen slyšet slovo, uvěřit a udělat zmíněné rozhodnutí. Zastánci křtu nemluvňat ale uvádějí argument, který zdánlivě svědčí v jeho prospěch. Poukazují na případy, kdy byly pokřtěny celé ‚domácnosti‘, například domácnost Kornélia, Lydie, žalářníka ve Filipech, Krispa a Stefana. (Sk 10:48; 11:14; 16:15, 32–34; 18:8; 1Ko 1:16) Domnívají se, že v těchto rodinách byly pokřtěny také malé děti. Ale v případě Kornélia byli pokřtěni ti, kdo slyšeli slovo a přijali svatého ducha; potom mluvili jazyky a oslavovali Boha, a to by v případě nemluvňat nebylo možné. (Sk 10:44–46) Lydie byla ‚Boží ctitelkou a Jehova rozevřel její srdce, aby věnovala  pozornost tomu, o čem mluvil Pavel‘. (Sk 16:14) Žalářník ve Filipech a také ostatní členové jeho domácnosti museli nejprve ‚uvěřit v Pána Ježíše‘, aby mohli být pokřtěni. (Sk 16:31–34) „Krispus, předsedající úředník synagógy, se však stal věřícím v Pána, a také celá jeho domácnost.“ (Sk 18:8) Všechny tyto případy ukazují, že s křtem je spojeno to, že člověk slyší slovo, uvěří a oslavuje Boha, čehož nemluvňata nejsou schopna. Když lidé v Samaří uslyšeli „dobrou zprávu o Božím království a o jménu Ježíše Krista“ a uvěřili jí, „dávali se pokřtít“. Tato biblická zpráva blíže určuje, že pokřtěni byli „muži i ženy“, nikoli nemluvňata. (Sk 8:12)

Ani to, co apoštol Pavel napsal Korinťanům, totiž že děti jsou „svaté“ díky věřícímu rodiči, nedokazuje, že byla křtěna nemluvňata; tato slova spíše ukazují opak. Na menší děti, které jsou příliš malé na to, aby byly schopny udělat takové rozhodnutí, se vztahuje určitá zásluha díky jejich věřícímu rodiči; není to však zásluha získaná nezávisle na základě tzv. svátosti křtu. Pokud by bylo správné, aby byla nemluvňata křtěna, nebylo by nutné, aby se na ně vztahovala zásluha věřícího rodiče. (1Ko 7:14)

Je pravda, že Ježíš řekl: „Přestaňte [malým dětem] bránit, aby ke mně přicházely, neboť takovým patří nebeské království.“ (Mt 19:13–15; Mr 10:13–16) Ale tyto děti nebyly křtěny. Ježíš jim žehnal, ale nic nenaznačuje, že to, že na ně vkládal ruce, byl nějaký náboženský obřad. Ježíš dále ukázal, proč „takovým patří Boží království“; nebylo to proto, že by byly pokřtěny, ale proto, že byly učenlivé a projevovaly důvěru. Od křesťanů se požaduje, aby byli „nemluvňaty vzhledem ke špatnosti“, ale „dospělými ve schopnostech porozumění“. (Mt 18:4; Lk 18:16, 17; 1Ko 14:20)

Církevní historik Augustus Neander o křesťanech v prvním století napsal: „Křest nemluvňat byl v tomto období neznámý. . . . To, že se první známky křtu nemluvňat objevují teprve až (přinejmenším jistě ne dříve) za Irenaea [asi 140–203 n. l.] a že jako apoštolská tradice začal být uznáván během třetího století, je spíše dokladem proti než pro připuštění jeho apoštolského původu.“ (History of the Planting and Training of the Christian Church by the Apostles, 1864, s. 162)

Úplné ponoření. Z definice křtu, která už byla uvedena, jasně vyplývá, že křtem se rozumí úplné ponoření nebo potopení do vody, tedy ne pouhé polití či pokropení vodou. Potvrzují to příklady křtů, které jsou popsány v Bibli. Ježíš byl pokřtěn v dost velké řece, v Jordánu, a potom, co byl pokřtěn, „vystoupil z vody“. (Mr 1:10; Mt 3:13, 16) Jan si pro křty vybral místo v údolí Jordánu nedaleko Salimu, „protože tam bylo velmi mnoho vody“. (Jan 3:23) Etiopský eunuch požádal Filipa o křest, když dojeli „k nějaké vodě“. Oba „sestoupili do vody“. Potom „vystoupili z vody“. (Sk 8:36–40) Všechny tyto příklady jasně ukazují, že nešlo o nějaký rybník, kde by bylo vody po kolena, ale o velký vodní tok či nádrž, do nichž se dalo sestoupit a zase z nich vystoupit. Kromě toho výraz křest byl symbolicky používán také pro pohřbení, a to také ukazuje, že šlo o úplné ponoření. (Ří 6:4–6; Kol 2:12)

Historické prameny dokazují, že první křesťané křtili úplným ponořením. V díle New Catholic Encyclopedia (1967, sv. II, s. 56) je k tomu řečeno: „Je očividné, že v rané církvi se křtilo ponořením.“ V díle Larousse du XX^e Siècle (Paříž, 1928) se píše: „První křesťané byli křtěni ponořením do vody všude, kde byla voda.“

Křest v Krista Ježíše, v jeho smrt. Když byl Ježíš pokřtěn v Jordánu, věděl, že ho čeká životní běh, který od něho bude vyžadovat oběti. Věděl, že jeho ‚připravené tělo‘ musí být usmrceno, že musí zemřít v nevinnosti jako dokonalá lidská oběť, která má pro lidstvo hodnotu výkupného. (Mt 20:28) Ježíš věděl, že musí být ponořen ve smrt, ale že potom bude třetí den ze smrti vzbuzen. (Mt 16:21) To, co měl prožít, tedy připodobnil křtu ve smrt. (Lk 12:50) Svým učedníkům vysvětlil, že tímto křtem prochází už během své služby. (Mr 10:38, 39) Plně však byl ve smrt pokřtěn teprve až tehdy, když byl ponořen ve smrt — když byl 14. nisanu roku 33 n. l. přibit na mučednický kůl. Ježíšův křest, k němuž také patří vyzdvižení, ukončil třetího dne jeho Otec Jehova Bůh tím, že ho vzkřísil. Ježíšův křest ve smrt je tedy zcela jasně odlišný od jeho křtu ve vodě; tím totiž Ježíš na začátku své služby prošel úplně, ale jeho křest ve smrt tehdy teprve začal.

Věrní apoštolové Ježíše Krista byli pokřtěni ve vodě Janovým křtem. (Jan 1:35–37; 4:1) Když ale Ježíš poukázal na to, že musí také být jako on pokřtěni symbolickým křtem, křtem ve smrt, nebyli ještě pokřtěni svatým duchem. (Mr 10:39) Křest v Ježíšovu smrt je tedy něco jiného než křest ve vodě. Pavel ve svém dopise křesťanskému sboru v Římě napsal: „Nevíte, že my všichni, kdo jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt?“ (Ří 6:3)

Tento křest v Krista Ježíše a také křest v jeho smrt provádí Jehova Bůh. On pomazal Ježíše a udělal z něho Krista čili Pomazaného. (Sk 10:38) Bůh tedy pokřtil Ježíše svatým duchem, aby prostřednictvím Ježíše mohli potom být jeho následovníci pokřtěni svatým duchem. Proto ti, kdo se stávají jeho spoluvládci, kdo mají nebeskou naději, musí být „pokřtěni v Krista Ježíše“, tedy v Pomazaného Ježíše, který v době, kdy byl pomazán, byl také zplozen jako duchovní Boží syn. Tak jsou s ním, se svou Hlavou, sjednoceni, stávají se členy sboru, tedy těla Kristova. (1Ko 12:12, 13, 27; Kol 1:18)

 Způsobem života těchto Kristových následovníků, kteří jsou pokřtěni v Krista Ježíše, je to, že od chvíle, kdy jsou pokřtěni v Krista, zůstávají ryzí ve zkouškách, denně stojí tváří v tvář smrti a nakonec umírají ve věrnosti, jak to popsal apoštol Pavel, když křesťanům v Římě vysvětloval: „Svým křtem v jeho smrt jsme tedy byli pohřbeni s ním, abychom — právě jako Kristus byl prostřednictvím Otcovy slávy vzbuzen z mrtvých — podobně i my chodili v novosti života. Jestliže jsme s ním totiž byli sjednoceni v podobě jeho smrti, budeme jistě také s ním sjednoceni v podobě jeho vzkříšení.“ (Ří 6:4, 5; 1Ko 15:31–49)

Tuto otázku Pavel dále vysvětlil, když psal sboru ve Filipech; svou vlastní životní dráhu popsal jako „podílnictví na [Kristových] utrpeních“ a uvedl také, že se ‚poddal smrti podobné jeho, aby viděl, zda může nějak dosáhnout dřívějšího vzkříšení z mrtvých‘. (Fil 3:10, 11) Tento křest může dokončit jedině Všemohoucí Bůh, nebeský Otec, který křtí ty, kdo jsou křtěni v jednotě s Ježíšem Kristem a v jeho smrt. Bůh to uskutečňuje prostřednictvím Krista tím, že tyto osoby křísí z mrtvých, aby byli spojeni s Ježíšem Kristem ve shodě s jeho vzkříšením, tedy vzkříšením k nebeskému nesmrtelnému životu. (1Ko 15:53, 54)

To, že sbor lidí může být takříkajíc pokřtěn nebo ponořen v osvoboditele a vůdce, znázornil apoštol Pavel, když o sboru Izraele napsal, že byl ‚pokřtěn v Mojžíše prostřednictvím oblaku a moře‘. Izraelité byli tehdy zahaleni ochranným oblakem a po obou stranách měli stěny vod, a tak byli, symbolicky řečeno, ponořeni. Mojžíš předpověděl, že Bůh vzbudí proroka jako je on; toto proroctví uplatnil Petr na Ježíše Krista. (1Ko 10:1, 2; 5Mo 18:15–19; Sk 3:19–23)

Co to znamená, když jsou někteří křtěni „proto, aby byli mrtví“?

Text v 1. Korinťanům 15:29 bývá překládán různě, například: „Co činí ti, kteříž se křtí za mrtvé?“ (KB); „kvůli mrtvým?“ (EP, ppč); „ve prospěch svých mrtvých?“ (AT); „proto, aby byli mrtví?“ (NS).

Tento verš se vykládá mnoha různými způsoby. Podle nejrozšířenějšího výkladu Pavel mluvil o zástupném křtu ve vodě, tedy o křtu, kterým byl žijící člověk pokřtěn náhradou za mrtvého, aby tím zemřelému posloužil. To, že by za dnů Pavla existoval takový zvyk, není možné dokázat; nebylo by to ani v souladu s těmi verši, které jasně ukazují, že křtěni byli ‚učedníci‘, ti, kdo ‚slovo přijali srdcem‘, kdo sami „uvěřili“. (Mt 28:19; Sk 2:41; 8:12)

V díle A Greek-English Lexicon od Liddella a Scotta jsou mezi definicemi řecké předložky hy·perʹ, která je v 1. Korinťanům 15:29 použita v druhém pádu, uvedeny výrazy „za“, „ve prospěch“ a „kvůli“. (Revidoval H. Jones, Oxford, 1968, s. 1857.) V některých případech je výraz „kvůli“ ekvivalentem vyjádření „proto, aby“. Již v roce 1728 Jacob Elsner uvedl příklady z děl různých řeckých pisatelů, kde předložka hy·perʹ s druhým pádem má svůj jednoznačný význam, totiž že vyjadřuje účel, a ukázal, že právě tento význam má tato vazba v 1. Korinťanům 15:29. (Observationes Sacræ in Novi Foederis Libros, Utrecht, sv. II, s. 127–131) V souladu s tím Překlad nového světa překládá slovo hy·perʹ v tomto verši jako „proto, aby“.

V případech, kdy je z gramatického hlediska možné určitý výraz přeložit více než jedním způsobem, je správný ten překlad, který odpovídá kontextu. Z kontextu 1. Korinťanům 15:3, 4 vyplývá, že se zde v první řadě mluví o víře ve smrt a ve vzkříšení Ježíše Krista. V následujících verších jsou pak předloženy důkazy, že tato víra je rozumná (v. 5–11); pojednává se zde o vážných důsledcích popírání víry ve vzkříšení (v. 12–19), o skutečnosti, že vzkříšení Krista dává záruku, že i ostatní budou vzkříšeni z mrtvých (v. 20–23), a také o tom, jak to všechno přispívá k tomu, aby celé inteligentní stvoření dosáhlo jednoty s Bohem (v. 24–28). Je nepochybné, že nedílnou součástí tohoto pojednání je i 29. verš. Ale o čí vzkříšení se v tomto verši jedná? Je to vzkříšení těch, o jejichž křtu se tam mluví? Nebo je to vzkříšení někoho, kdo zemřel dříve, než byl pokřtěn? Co vyplývá z následujících veršů? Verše 30 až 34 jasně ukazují, že se zde mluví o životních vyhlídkách žijících křesťanů, a ve verších 35 až 58 se píše, že to jsou věrní křesťané, kteří mají naději na nebeský život.

To odpovídá slovům v Římanům 6:3, kde čteme: „Nevíte, že my všichni, kdo jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt?“ Tento verš vysvětluje, že se zde nejedná o křest, který křesťan podstupuje ve prospěch někoho, kdo již zemřel, ale o křest, který má vliv na budoucnost toho, kdo se dává pokřtít.

V jakém smyslu tedy byli tito křesťané „křtěni proto, aby byli mrtví“ nebo „pokřtěni v jeho [Ježíšovu] smrt“? Byli ‚ponořeni‘ v určitý životní běh, který měl vést ke smrti v ryzosti jako v případě Krista, a to s nadějí na to, že budou podobně jako Ježíš vzkříšeni k nesmrtelnému duchovnímu životu. (Ří 6:4, 5; Fil 3:10, 11) Nebyl to křest, který byl vykonán tak rychle, jako křest ve vodě. Více než tři roky po svém křtu ve vodě mluvil Ježíš o křtu, který v jeho případě ještě nebyl dokončen a který jeho učedníky teprve čekal. (Mr 10:35–40) Vzhledem k tomu, že vede ke vzkříšení k nebeskému životu, musí tento křest začít tak, že působením Božího ducha je v člověku probuzena naděje na takový život, a musí skončit nikoli  smrtí, ale uskutečněním vyhlídky na nesmrtelný život, a k tomu dojde na základě vzkříšení. (2Ko 1:21, 22; 1Ko 6:14)

Místo jednotlivce v Božím záměru. Je třeba si povšimnout, že ten, kdo je pokřtěn ve vodě, získává zvláštní vztah k Jehovovi jako jeho služebník, který má plnit jeho vůli. To, co je vzhledem k němu Boží vůlí, neurčuje tento člověk, ale o tom, jak takový člověk bude použit a jaké místo bude mít v rámci Božího záměru, rozhoduje Bůh. Například v minulosti byl ve zvláštním vztahu k Bohu celý izraelský národ; Izraelité byli Jehovovým vlastnictvím. (2Mo 19:5) Ale pouze kmen Levi byl vybrán, aby vykonával služby ve svatyni, a z celého tohoto kmene pouze Áronova rodina tvořila kněžskou třídu. (4Mo 1:48–51; 2Mo 28:1; 40:13–15) A kralování Jehova pevně ustanovil pouze v Davidově rodové linii. (2Sa 7:15, 16)

Podobně se i ti, kdo jsou pokřtěni křesťanským křtem, stávají Božím vlastnictvím, Božími otroky, které Bůh používá tak, jak to on považuje za správné. (1Ko 6:20) Příklad toho, jak Bůh tyto záležitosti řídí, nacházíme ve Zjevení, kde se mluví o určitém počtu lidí, kteří budou nakonec „zapečetěni“, totiž 144 000. (Zj 7:4–8) Ještě před tímto konečným schválením slouží Boží duch jako pečeť, která je pro ty, kdo jsou zapečetěni, závdavkem jejich dědictví, nebeského dědictví. (Ef 1:13, 14; 2Ko 5:1–5) Těm, kdo mají tuto naději, je také řečeno: „Bůh dal údy do [Kristova] těla, každý z nich právě jak se mu líbilo.“ (1Ko 12:18, 27)

Ježíš obrátil pozornost ještě na jinou skupinu, když řekl: „Mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivést, a budou naslouchat mému hlasu, a stanou se jedním stádem jednoho pastýře.“ (Jan 10:16) Tyto jiné ovce nepatří do ‚malého stáda‘ (Lk 12:32), ale také musí přistupovat k Jehovovi prostřednictvím Ježíše Krista a být pokřtěni ve vodě.

Vidění, které dostal apoštol Jan a které je zapsáno ve Zjevení, je s tím v souladu. Potom totiž, co bylo Janovi ukázáno těch 144 000 „zapečetěných“, byl jeho zrak obrácen na „velký zástup, který žádný člověk nemohl sečíst“. O těchto lidech je řečeno, že „vyprali svá roucha a vybílili je v Beránkově krvi“, což ukazuje, že mají víru ve výkupní oběť Ježíše Krista, Božího Beránka. (Zj 7:9, 14) Jsou proto příznivě přijati a „stojí před [Božím] trůnem“, ale nepatří k těm 144 000, které Bůh vybírá, aby byli „zapečetěni“. Ve vidění je dále ukázáno, že tento „velký zástup“ slouží Bohu dnem a nocí a že ho Bůh ochrání a postará se o něj. (Zj 7:15–17)

Křest ohněm. K Janu Křtiteli přicházelo mnoho farizeů a saduceů a Jan je označil jako „potomstvo zmijí“. Když mluvil o Tom, který měl přijít, řekl jim: „Bude vás křtít svatým duchem a ohněm.“ (Mt 3:7, 11; Lk 3:16) Křest ohněm není totéž co křest svatým duchem. Někteří učenci tvrdí, že ohnivým křtem byly ohnivé jazyky, které bylo vidět o Letnicích, ale tak to nemohlo být, protože učedníci přitom nebyli ponořeni do ohně. (Sk 2:3) Jan svým posluchačům vysvětlil, že nastane oddělování — bude shromážděna pšenice a potom bude plevel spálen ohněm, který nemůže být uhašen. (Mt 3:12) Poukázal na to, že tento oheň nebude požehnáním nebo odměnou, ale že přijde proto, že ‚strom nenesl znamenité ovoce‘. (Mt 3:10; Lk 3:9)

Ježíš použil ohně jako symbolu zničení, když předpověděl vykonání rozsudku nad ničemnými, k němuž dojde za jeho přítomnosti. Řekl: „V den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, oheň a síra pršely z nebe a všechny je zahubily. Stejně to bude v ten den, kdy se má zjevit Syn člověka.“ (Lk 17:29, 30; Mt 13:49, 50) Dalšími texty, v nichž oheň není symbolem záchrany, ale zničení, jsou 2. Tesaloničanům 1:8; Juda 7 a 2. Petra 3:7, 10.