Kalendář
Kalendář je uspořádaný systém dělení času na roky, měsíce, týdny a dny. Bůh poskytl základ pro takové měření času dávno před stvořením člověka. První Mojžíšova 1:14, 15 nám sděluje, že jedním z účelů ‚svítících těles v nebeském prostoru‘ je to, aby sloužila k určování „období a dnů a roků“. Dělení času na sluneční den, sluneční rok a lunární měsíc je tedy přirozené a je určeno každodenním otáčením země kolem své osy, jejím každoročním oběhem kolem slunce a měsíčními fázemi měsíce v závislosti na zemi a slunci. Dělení času na týdny a dne na hodiny je naproti tomu libovolné.
Od doby prvního člověka Adama se čas stále měří na roky. Adamovi tedy bylo „sto třicet let“, kdy se stal otcem Seta. (1Mo 5:3)
Také se používalo dělení na měsíce. Zjišťujeme, že v době potopy se čas dělil na měsíce po 30 dnech, protože je uvedeno, že období pěti měsíců se rovná 150 dnům. (1Mo 7:11, 24; 8:3, 4) Stejná zpráva také ukazuje, že Noe dělil rok na 12 měsíců. (Viz heslo ROK.)
Jsou také zmínky o tehdejších sedmidenních obdobích, a tato období se možná běžně používají už od raných dob lidských dějin. (1Mo 7:4, 10; 8:10, 12) Nejsou však žádné doklady, že Bůh od člověka vyžadoval, aby dodržoval Sabat, dokud v tom smyslu nedal přesné pokyny Izraelitům po jejich odchodu z Egypta. (Viz heslo TÝDEN.)
Lidé v minulosti vytvořili různé kalendářní soustavy a mnoho z nich se používá dodnes. První kalendáře byly hlavně lunární, to znamená, že se měsíce v roce počítaly podle úplných cyklů měsíce, například od jednoho novoluní k dalšímu novoluní. Takové lunární období v průměru trvalo asi 29 dnů, 12 hodin a 44 minut. Měsíce byly obvykle počítány buď po 29, nebo po 30 dnech, v biblické zprávě však výraz „měsíc“ většinou znamená 30 dnů. (Srovnej 5Mo 21:13; 34:8; také Zj 11:2, 3.)
Rok o 12 lunárních měsících je téměř o 11 dnů kratší než solární rok s 365 a 1⁄4 dne. Sluneční rok je určován pravidelným střídáním ročních období; bylo tedy nutné upravit kalendář podle tohoto solárního roku a z toho vznikly takzvané lunisolární roky — to znamená roky, které měly lunární měsíce, ale celkově byly solární. Toho se dosáhlo přidáním několika dnů ke každému roku nebo dalšího měsíce za několik let, a tak se vyrovnala omezená délka 12 lunárních měsíců.
Hebrejský kalendář. Takový lunisolární neboli ohraničený solární kalendář používali Izraelité. Je to zjevné z toho, že Jehova Bůh stanovil začátek náboženského roku na jarní měsíc abib a stanovil pevná data slavení určitých svátků — svátků, které souvisely s obdobími sklizně. Tato data se měla shodovat s určitými obdobími sklizně, a proto uspořádání kalendáře muselo být synchronizováno s ročními obdobími vyrovnáním rozdílů mezi lunárním a solárním rokem. (2Mo 12:1–14; 23:15, 16; 3Mo 23:4–16)
Bible neukazuje, jaká metoda byla původně použita ke stanovení doby, kdy mají být vloženy další dny nebo další čili přestupný měsíc. Je však logické, že jako ukazatel toho, kdy už jsou roční období natolik opožděna, aby vyžadovala úpravu kalendáře, sloužila jarní či podzimní rovnodennost. I když se o tom Bible přímo nezmiňuje, 13. měsíc, který Izraelité kvůli tomuto přizpůsobení přidali, byl v poexilní době nazván veadar neboli druhý adar.
Záznam o definitivně stanovené neboli ustálené podobě židovského kalendáře objevujeme teprve ve čtvrtém století našeho letopočtu (asi 359 n. l.), kdy Hillel II. stanovil, aby vždy v průběhu 19 let byl každý třetí, šestý, osmý, jedenáctý, čtrnáctý, sedmnáctý a devatenáctý rok přestupný — měly mít 13 měsíců. Takový devatenáctiletý cyklus se nazývá Metonův cyklus, podle řeckého matematika Metona (z 5. stol. př. n. l.), i když existují doklady, že takový cyklus již před ním zdokonalili Babylóňané. (Viz Babylonian Chronology, 626 B.C.–A.D. 75, R. A. Parker a W. H. Dubberstein, 1971, s. 1, 3, 6.) Tento cyklus bere v úvahu, že každý devatenáctý rok připadají novoluní a úplňky opět na tytéž dny solárního roku.
Židovské měsíce se počítaly od novoluní do novoluní. (Iz 66:23) Hebrejské slovo choʹdheš překládané jako ‚měsíc‘ (1Mo 7:11) nebo „novoluní“ (1Sa 20:27) je příbuzné se slovem cha·dhašʹ, které znamená „nový“. Jiné slovo používané pro „měsíc“, jeʹrach, se překládá jako ‚lunární měsíc‘. (1Kr 6:38) V pozdějších obdobích byli na začátek nového měsíce lidé upozorňováni ohňovými signály nebo pomocí poslů.
V Bibli jsou jednotlivé měsíce obvykle určovány jednoduše tak, že jsou očíslovány podle svého postavení v roce, od prvního až do dvanáctého. (Joz 4:19; 4Mo 9:11; 2Pa 15:10; Jer 52:6; 4Mo 33:38; Ez 8:1; 3Mo 16:29; 1Kr 12:32; Ezr 10:9; 2Kr 25:1; 5Mo 1:3; Jer 52:31) Jedině čtyři měsíce jsou před vyhnanstvím v Babylóně uváděny jménem, a to první měsíc abib (2Mo 13:4), druhý měsíc ziv (1Kr 6:37), sedmý měsíc etanim (1Kr 8:2) a osmý měsíc bul (1Kr 6:38). Významy těchto jmen přesně určují roční období a to poskytuje další důkaz pro lunisolární rok. (Viz hesla jednotlivých měsíců.)
V poexilní době nazývali Izraelité měsíce jmény používanými v Babylóně, a v Bibli je uvedeno sedm z nich: první měsíc nazývali nisan místo „abib“ (Es 3:7), třetí měsíc nazývali sivan (Es 8:9), šestý elul (Ne 6:15), devátý kislev (Ze 7:1), desátý tebet (Es 2:16), jedenáctý šebat (Ze 1:7) a dvanáctý adar (Ezr 6:15).
Poexilní jména zbývajících pěti měsíců se objevují v židovském Talmudu a v jiných spisech. Jsou to jména: ijjar, druhého měsíce; tammuz, čtvrtého; ab, pátého; tišri, sedmého, a hešvan, osmého. Třináctý měsíc, který byl přidáván pravidelně, byl nazván veadar neboli druhý adar.
Nakonec byla délka většiny měsíců stanovena určitým počtem dnů. Nisan (abib), sivan, ab, tišri (etanim) a šebat měly pevně stanoveno 30 dnů; ijjar (ziv), tammuz, elul a tebet měly 29 dnů. Hešvan (bul), kislev a adar však mohly mít buď 29, nebo 30 dnů. Kolísání počtu dnů u těchto naposledy jmenovaných měsíců sloužilo k provádění nezbytných změn lunárního kalendáře, ale používalo se také jako zábrana, aby určité svátky nepřipadly na dny považované pozdějšími židovskými náboženskými vůdci za zakázané.
Zatímco podle Božího výnosu z doby exodu (2Mo 12:2; 13:4) náboženský rok začínal na jaře měsícem abibem (neboli nisanem), biblická zpráva ukazuje, že předtím Izraelité počítali rok od podzimu k podzimu. Bůh toto uspořádání uznal, takže jeho lid vlastně používal dvojí soustavu kalendáře — náboženský a světský neboli zemědělský kalendář. (2Mo 23:16; 34:22; 3Mo 23:34; 5Mo 16:13) V poexilní době byl 1. tišri ve druhé polovině roku označen jako začátek světského roku a ten den se stále slaví židovský Nový rok neboli Roš Ha-šana (hlava roku).
V roce 1908 byl na místě Gezeru nalezen starověký hebrejský kalendář, o kterém se předpokládá, že pochází z desátého století př. n. l. Je to zemědělský kalendář a popisuje zemědělskou činnost začínající na podzim. Stručně popisuje dva měsíce uskladňování, setí a jarního růstu, po nichž následoval měsíc sklízení lnu, sklizně ječmene a sklizně všeho ostatního obilí. Pak přišly dva měsíce prořezávání vinné révy a nakonec měsíc česání letního ovoce. (3Mo 26:5)
Tabulka, která je k tomuto heslu připojena, ukazuje vztah mezi měsíci náboženského a světského kalendáře a také ukazuje, které měsíce soudobého kalendáře jim přibližně odpovídají.
Četné zmínky v evangeliích a v knize Skutky o různých svátečních obdobích ukazují, že se Židé nadále řídili židovským kalendářem i v době Ježíše a apoštolů. Tato sváteční období slouží jako vodítko pro přibližné určení času, kdy došlo k jednotlivým biblickým událostem v tehdejší době. (Mt 26:2; Mr 14:1; Lk 22:1; Jan 2:13, 23; 5:1; 6:4; 7:2, 37; 10:22; 11:55; Sk 2:1; 12:3, 4; 20:6, 16; 27:9)
Je nutné říci, že křesťané se neřídí žádným náboženským kalendářem, v němž by byly přesně stanoveny určité svátky nebo slavnosti; tuto myšlenku jasně vyjádřil apoštol Pavel v Galaťanům 4:9–11 a v Kolosanům 2:16, 17. Jediná událost, kterou křesťané musí slavit každý rok, je Pánova večeře v době Pasachu a ta je určena lunárním kalendářem. (Mt 26:2, 26–29; 1Ko 11:23–26; viz heslo PÁNOVA VEČEŘE.)
Juliánský a gregoriánský kalendář. V roce 46 př. n. l. vydal Julius Caesar výnos, jímž se lunární rok v římském kalendáři změnil na solární. Tento juliánský kalendář založený na výpočtech řeckého astronoma Sosigena měl 12 měsíců libovolné délky a běžný rok o 365 dnech, který začínal 1. lednem. Tento kalendář také zavedl přestupné roky, v nichž se každý čtvrtý rok přidá jeden den navíc, aby se nahradil zlomek dne v délce tropického roku, který je o něco kratší než 365 a 1⁄4 dne.
Rok v juliánském kalendáři byl vlastně o něco více než o 11 minut a 14 vteřin delší než skutečný solární rok. A tak do 16. století narostl rozdíl na celých deset dnů. V roce 1582 n. l. zavedl papež Řehoř XIII. malou opravu juliánského kalendáře, kterou sice bylo ponecháno ustanovení, že každý čtvrtý rok má být přestupný, avšak s výjimkou, že za přestupné roky, kterými končí určité století, by měly být považovány jen ty roky, jež jsou dělitelné 400. Papežskou bulou vydanou v roce 1582 se mělo v tom roce vypustit deset dnů, takže hned po 4. říjnu nastal 15. říjen. Gregoriánský kalendář se nyní všeobecně používá ve většině částí světa. Na něm jsou také založena historická data použitá v celé této publikaci.
Dnešní křesťané sice obvykle používají kalendář, který platí v jejich zemi, uvědomují si však, že Jehova, Bůh věčnosti, má události zapsané ve vlastním kalendáři, který se neřídí lidskými početními soustavami. Jak napsal Jehovův prorok Daniel: „Mění časy a období, odstraňuje krále a dosazuje krále, dává moudrost moudrým a poznání těm, kdo znají rozlišovací schopnost. Zjevuje hluboké věci a skryté věci, ví, co je ve tmě; a u něho opravdu bydlí světlo.“ (Da 2:21, 22) Ve svém postavení Svrchovaného Panovníka tedy stojí vysoko nad naší otáčející se zemí, na které je den a noc, lunární cykly a sluneční rok. Ve svém Slově, v Bibli, však Bůh své jednání a záměry účelně popisuje s ohledem na takové prostředky k měření času, a tak svým pozemským tvorům umožňuje poznat, kde jsou v proudu času ve srovnání s jeho velkolepým kalendářem. (Viz heslo CHRONOLOGIE.)
[Tabulka na straně 942]
Kalendářní měsíce v Bibli
Židé počítali měsíce od novoluní do novoluní. (Iz 66:23) Jedno hebrejské slovo pro „měsíc“, choʹdheš (1Mo 7:11), pochází z kořene, jenž znamená „nový“, zatímco druhé slovo, jeʹrach, znamená „lunární období“.
MĚSÍCE Náboženský
MĚSÍCE Světský
POČASÍ
ÚRODA
1.
7.
Vlivem dešťů se rozvodňuje Jordán, taje sníh
Sklizeň lnu. Začíná sklizeň ječmene
2.
8.
Začíná období sucha. Obloha je většinou jasná
Sklizeň ječmene. V nížinách sklizeň pšenice
3.
9.
Letní horko. Čistý vzduch
Sklizeň pšenice; raných fíků; některých jablek
4.
10.
Horko je stále větší. Krajinu hojně zavlažuje rosa
První hrozny. Rostliny schnou, prameny vysychají
5.
11.
Horko dosahuje maxima
Začíná sklizeň hroznů
6.
12.
Horko nadále trvá
Sklizeň datlí a letních fíků
7.
1.
Léto končí. Začínají časné deště
Sklizeň končí. Začíná orba
8.
2.
Drobně prší
Pšenice a ječmen jsou zasety. Sklízí se olivy
9.
3.
Déšť sílí. Mrzne. Na horách sněží
Objevuje se tráva
10.
4.
Nejchladnější období. Deštivo. Na horách sněží
Nížiny se zelenají. Objevuje se obilí a květiny
11.
5.
Chladné počasí se zmírňuje. Stále prší
Mandloně kvetou. Fíkovníky nasazují pupeny
12.
6.
Časté bouřky a krupobití
Rohovníky kvetou. Sklízí se citrusové plody
13.
—
Přestupný měsíc, který byl obvykle sedmkrát za 19 let přidáván jako druhý adar (veadar)
[Nákres na straně 943]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
1. NISAN (ABIB) Březen – Duben
14. den: Pasach
15.–21. den: Svátek nekvašených chlebů
16. den: oběti prvního ovoce
ječmen
2. IJJAR (ZIV) Duben – Květen
14. den: pozdní Pasach (4Mo 9:10–13)
pšenice
3. SIVAN Květen – Červen
6. den: Svátek týdnů (Letnice)
rané fíky
4. TAMMUZ Červen – Červenec
první hrozny
5. AB Červenec – Srpen
letní ovoce
6. ELUL Srpen – Září
datle, hrozny, fíky
7. TIŠRI (ETANIM) Září – Říjen
1. den: troubení na trubku
10. den: Den smíření
15.–21. den: Svátek chýší neboli sklizně
22. den: slavnostní shromáždění
orba
8. HEŠVAN (BUL) Říjen – Listopad
olivy
9. KISLEV Listopad – Prosinec
25. den: Svátek zasvěcení
stáda zazimována
10. TEBET Prosinec – Leden
raší rostlinstvo
11. ŠEBAT Leden – Únor
kvete mandloň
12. ADAR Únor – Březen
14. a 15. den: Purim
citrus
13. VEADAR Březen