[kupecká země; země obchodníka], Kananejec.

1. Čtvrtý syn Chama a vnuk Noema. (1Mo 9:18; 10:6; 1Pa 1:8) Byl předkem 11 kmenů, které nakonec obývaly území vých. Středomoří mezi Egyptem a Sýrií; podle něho se toto území jmenuje ‚země Kanaán‘. (1Mo 10:15–19; 1Pa 16:18; viz č. 2.)

Po příhodě, k níž došlo, když byl Noe opilý, pronesl Noe nad Kanaánem prorockou kletbu, v níž předpověděl, že Kanaán se stane otrokem Sema i Jafeta. (1Mo 9:20–27) Zpráva se zmiňuje jedině o tom, že „Kanaánův otec Cham uviděl nahotu svého otce a šel to povědět svým dvěma bratrům venku“, a proto vzniká otázka, proč byla kletba pronesena proti Kanaánovi, a ne proti Chamovi. K 1. Mojžíšově 9:24, kde čteme, že když se Noe probudil po svém opojení, „dozvěděl se, co mu udělal jeho nejmladší syn“, je v Rotherhamově překladu v poznámce pod čarou komentář, který říká: „Bezpochyby jde o Kanaána, a ne o Chama: Sem a Jafet za svou úctu dostávají požehnání; Kanaán je za své blíže neuvedené sprosté jednání proklet; Cham za svou nevšímavost zůstává bez povšimnutí.“ Podobně i židovská publikace The Pentateuch and Haftorahs vyjadřuje myšlenku, že toto stručné vyprávění „se vztahuje na nějaký hanebný skutek, do kterého se zřejmě Kanaán zapletl“. (J. H. Hertz, ed., Londýn, 1972, s. 34) Tento pramen poznamenává, že hebrejské slovo přeložené ve verši 24 jako „syn“ může znamenat „vnuk“, a pak říká: „Je zřejmé, že se zde poukazuje na Kanaána.“ V publikaci The Soncino Chumash je také vyjádřen názor, že Kanaán „si na [Noemovi] uspokojil nějakou zvrácenou žádost“ a že výraz „nejmladší syn“ se vztahuje na Kanaána, který byl nejmladším synem Chama. (A. Cohen, ed., Londýn, 1956, s. 47)

Tyto názory ovšem nutně vyjadřují pouhé domněnky. Biblická zpráva totiž neobsahuje žádné podrobnosti o tom, jak dalece se Kanaán proti Noemovi provinil. Nějaká souvislost zde však zřejmě je; nasvědčuje tomu skutečnost, že bezprostředně před zmínkou o tom, že se Noe opil, je nenadále ve zprávě uveden Kanaán (1Mo 9:18), a když je popisováno, co udělal Cham, zpráva o něm mluví jako o ‚Kanaánovu otci Chamovi‘. (1Mo 9:22) Názor, že slova „uviděl nahotu svého otce“ mohou naznačovat, že se Kanaán dopustil nějakého zneužití nebo zvrácenosti, je opodstatněný. Když jsou v Bibli použity výrazy ‚obnažit něčí nahotu‘ nebo ‚vidět něčí nahotu‘, je tím totiž ve většině případů míněno krvesmilstvo nebo jiné sexuální hříchy. (3Mo 18:6–19; 20:17) Je tedy možné, že na Noemovi, který nebyl při vědomí, se Kanaán dopustil nebo hodlal dopustit nějakého provinění a že Cham o tom sice věděl, ale nezabránil tomu, ani proti provinilci neučinil žádná kárná opatření, a k nesprávnému jednání ještě připojil to, že Noemovu ostudu rozhlásil svým bratrům.

Je nutné také vzít v úvahu to, že v kletbě je obsaženo proroctví. Nic nenasvědčuje tomu, že by se Kanaán sám stal za svého života otrokem Sema nebo Jafeta. Bůh však použil své schopnosti znát budoucí věci a vzhledem k tomu, že kletba, kterou Noe pronesl, byla inspirována Bohem a že Bůh svou nepřízeň nevyjadřuje bez oprávněného důvodu, je pravděpodobné, že Kanaán již předtím projevil určitý vysloveně zkažený povahový rys, možná v podobě oplzlosti, a že Bůh předvídal špatné následky, jimiž tento povahový rys nakonec vyvrcholí mezi Kanaánovými potomky. Kdysi v případě Kaina si Jehova  předem povšiml nesprávného postoje jeho srdce a varoval ho před nebezpečím, že by jej hřích mohl přemoci. (1Mo 4:3–7) Také u většiny obyvatel, kteří žili před potopou, Bůh rozpoznal nenapravitelný sklon ke špatnosti a řekl, že jejich zničení je neodvratné. (1Mo 6:5) Nejnápadnější důkaz toho, že prokletí Kanaána bylo oprávněné, je patrný v pozdějších dějinách jeho potomků. Ti se totiž vyznačovali mimořádně hrubou nemravností a zpustlostí, o čemž svědčí jak biblické, tak i světské dějiny. Prokletí Kanaána se splnilo asi osm století potom, co bylo vysloveno. Tehdy byli Kanaánovi potomci podrobeni semitskými Izraelity a později se dostali pod nadvládu jafetských velmocí, a to Médo-Persie, Řecka a Říma.

2. Jméno Kanaán se také vztahuje na potomky Chamova syna a na zemi, kterou obývali. Kanaán bylo dřívější a původní označení té části Palestiny, která leží na Z od Jordánu (4Mo 33:51; 35:10, 14), ačkoli i do země na V od Jordánu vpadli kananejští Amorejci, a to nějaký čas před tím, než ji dobyli Izraelité. (4Mo 21:13, 26)

Hranice a rané dějiny. Z nejstarších popisů hranic Kanaánu je patrné, že se rozprostíral od Sidonu na S až do Geraru blízko Gazy na JZ a dále až k Sodomě a k sousedním městům na JV. (1Mo 10:19) Zdá se však, že v Abrahamově době Sodoma a ostatní ‚města té Oblasti‘ ke Kanaánu nepatřily. (1Mo 13:12) Pozdější území Edom a Moab, která obývali potomci Abrahama a Lota, zjevně také nebyla považována za součást Kanaánu. (1Mo 36:6–8; 2Mo 15:15) Území Kanaánu, jež bylo slíbeno izraelskému národu, je podrobněji popsáno ve 4. Mojžíšově 34:2–12. Je zřejmé, že hranice začínala na S až za Sidonem a táhla se na J až k „říčnímu údolí Egypt“ a ke Kadeš-barneji. Filištíni, kteří nebyli Kananejci (1Mo 10:13, 14), zabrali pobřežní území na J od pláně Šaron, ale dříve byla i tato část „považována“ za kananejskou zemi. (Joz 13:3) Jiné kmeny, jako byli Kenité (z nichž jedna rodina je později spojována s Midianem; 4Mo 10:29; Sd 1:16) a Amalekité (pocházející od Esaua; 1Mo 36:12), také pronikly do tohoto území. (1Mo 15:18–21; 4Mo 14:45)

Zda se potomci Kanaána přistěhovali do této země a usadili se v ní bezprostředně po rozchodu lidí v Bábelu (1Mo 11:9), nebo šli nejdříve s většinou Chamitů do Afriky a pak se dostali zpět do oblasti Palestiny, o tom Bible nic neříká. V každém případě do roku 1943 př. n. l., kdy Abraham opustil Charan v Paddan-aramu a vydal se směrem k tomuto území, Kananejci již v té zemi bydleli a Abraham měl určité kontakty jak s Amorejci, tak s Chetity. (1Mo 11:31; 12:5, 6; 13:7; 14:13; 23:2–20) Abraham obdržel od Jehovy Boha opakovaně sliby, že jeho semeno neboli potomci zdědí tu zemi, a dostal pokyny, aby ‚prošel tou zemí po její délce i po její šířce‘. (1Mo 12:7; 13:14–17; 15:7, 13–21; 17:8) Na základě tohoto slibu a z úcty k prokletí, které Bůh vyslovil, se Abraham postaral o to, aby manželka jeho syna Izáka nebyla Kananejka. (1Mo 24:1–4)

Abraham a později také Izák a Jákob se mohli i se svými velkými stády pohybovat po tomto území poměrně snadno; z toho lze usuzovat, že toto území tehdy ještě nebylo hustě osídleno. (Srovnej 1Mo 34:21.) Také archeologické výzkumy potvrzují, že osídlení tohoto území bylo tehdy řídké a že většina měst ležela podél pobřeží, v oblasti Mrtvého moře, v údolí Jordánu a v nížině Jezreel. William F. Albright vysvětluje, že v první polovině druhého tisíciletí př. n. l. nebylo v pahorkovité části Palestiny ještě usedlé obyvatelstvo, a biblická tradice je tedy naprosto spolehlivá, když říká, že patriarchové putovali po pahorcích střední Palestiny a po suchých územích na J, a že tam pro ně stále ještě bylo velmi mnoho místa. (Archaeology of Palestine and the Bible, 1933, s. 131–133) Je zřejmé, že Kanaán tehdy podléhal určitému elamitskému (a tedy semitskému) vlivu a elamitské nadvládě, což je patrné z biblické zprávy v 1. Mojžíšově 14:1–7.

K městům, v jejichž blízkosti tábořili Abraham, Izák a Jákob, patřila města Šekem (1Mo 12:6), Betel a Ai (1Mo 12:8), Hebron (1Mo 13:18), Gerar (1Mo 20:1) a Beer-šeba (1Mo 22:19). Zdá se, že Kananejci se k hebrejským patriarchům nechovali nepřátelsky, ale za to, že nebyli terčem útoků, vděčili tito patriarchové především božské ochraně. (Ža 105:12–15) Když tedy Jákobovi synové zaútočili na chivijské město Šekem, obyvatelé sousedních měst „Jákobovy syny nehonili“, protože na ně přišlo „zděšení od Boha“. (1Mo 33:18; 34:2; 35:5)

Světské dějiny ukazují, že po dobu asi dvou století, předtím než Kanaán dobyli Izraelité, byl Kanaán pod nadvládou Egypta jako vazalský stát. Zprávy (jež jsou známy jako el-amarnské tabulky), které v tomto období posílali faraónům Amenhotepovi III. a Achnatonovi vazalští panovníci Sýrie a Palestiny, svědčí o tom, že v této oblasti docházelo k častým sporům a politickým intrikám mezi jednotlivými městy. V době, kdy Izraelité přišli na hranice Kanaánu (1473 př. n. l.), bylo v něm mnoho městských států neboli velmi malých království, mezi nimiž ovšem byla jistá soudržnost, a to díky jejich kmenovému příbuzenství. Zvědové, kteří zemi prozkoumali téměř o 40 let dříve, zjistili, že se v ní rodí mnoho ovoce a že města jsou dobře opevněná. (4Mo 13:21–29; srovnej 5Mo 9:1; Ne 9:25.)

Rozmístění kananejských kmenů. Zdá se, že z 11 kananejských kmenů (1Mo 10:15–19) zaujímali hlavní postavení v zemi Amorejci. (Viz heslo AMOREJEC.) Zmínky o Amorejcích ukazují, že kromě země, kterou dobyli na V od Jordánu v Bašanu a Gileadu, byli Amorejci početně velmi silní také v hornaté krajině  vlastního Kanaánu, jak na S, tak i na J. (Joz 10:5; 11:3; 13:4) Početně na druhém místě patrně byli Chetité, kteří se sice v době Abrahamově vyskytovali až na J v Hebronu (1Mo 23:19, 20), ale později pravděpodobně žili hlavně na S směrem k Sýrii. (Joz 1:4; Sd 1:23–26; 1Kr 10:29)

Z dalších kmenů, o nichž jsou zprávy v období dobývání Kanaánu, jsou nejčastější zmínky o Jebusejcích, Chivijcích a Girgašejcích. Jebusejci byli zřejmě soustředěni v hornatém kraji kolem Jeruzaléma. (4Mo 13:29; Joz 18:16, 28) Chivijci žili na různých místech od Gibeonu na J (Joz 9:3, 7) až po úpatí hory Hermon na S. (Joz 11:3) O území Girgašejců nemáme žádné zprávy.

Zbývajících šest kmenů, Sidonci, Arvaďané, Chamaťané, Arkovci, Sinité a Cemarité, mohou být také zahrnuty pod souborné označení „Kananejci“, které je často používáno ve spojitosti s konkrétními jmény jiných kmenů, pokud se ovšem toto označení nevztahuje prostě na města nebo smíšené skupiny obyvatel, mezi nimiž jsou lidé z různých kananejských kmenů. (2Mo 23:23; 34:11; 5Mo 7:1; 4Mo 13:29) Zdá se, že všech těchto šest kmenů sídlilo především na S od území, které Izraelité původně dobyli, a ve zprávě o dobývání nejsou výslovně uvedeny.

Kanaán dobývají Izraelité. (MAPY, sv. 1, s. 737, 738) Ve druhém roce po exodu se Izraelité poprvé pokusili proniknout do Kanaánu přes jeho již. hranici. Neměli však při tom podporu od Boha, a Kananejci spojení s Amalekity je porazili. (4Mo 14:42–45) Když se čtyřicetileté putování chýlilo ke konci, Izraelité se opět přiblížili ke Kananejcům a tehdy je napadl král Aradu, který leží v Negebu. Tentokrát však bylo vojsko Kananejců poraženo a jejich města byla zničena. (4Mo 21:1–3) Po tomto vítězství však Izraelité nevstoupili do země od J, ale přešli obloukem na V, aby do země táhli z tohoto směru. Přitom se dostali do konfliktu s amorejskými královstvími Sichona a Oga, a když byli tito králové poraženi, dostal se do rukou Izraelitů celý Bašan a Gilead; přitom jen v samotném Bašanu bylo 60 měst, která byla „opevněná vysokou zdí, dveřmi a závorou“. (4Mo 21:21–35; 5Mo 2:26–3:10) Porážka těchto mocných králů vedla k tomu, že kananejská království na Z od Jordánu byla oslabena, a když potom izraelský národ zázrakem přešel suchou nohou Jordán, srdce Kananejců „začalo tát“. A tak v době, kdy se mnoho izraelských mužů zotavovalo po obřízce, a v průběhu následující oslavy Pasach, Kananejci na izraelský tábor v Gilgalu nezaútočili. (Joz 2:9–11; 5:1–11)

V Gilgalu byli Izraelité bohatě zásobováni vodou z Jordánu, a z dobytých území na V od Jordánu byli zásobováni potravou. Gilgal byl tedy dobrou základnou pro další dobývání Kanaánu. Následujícím cílem Izraelitů bylo blízké pohraniční město Jericho, do něhož byl nyní přístup neprodyšně zahrazen; jeho silné hradby se však zřítily působením Jehovovy moci. (Joz 6:1–21) Dobyvatelé potom vystoupili asi o 1 000 m výše do hornatého kraje na S od Jeruzaléma, zaútočili na Ai a po počátečním neúspěchu město dobyli a spálili. (Joz 7:1–5; 8:18–28) V době, kdy v celé zemi kananejská království začala tvořit rozsáhlou koalici, aby byli Izraelité odraženi, některá chivijská města — Gibeon a tři jiná města v sousedství — se snažila úskokem uzavřít s Izraelem mír. To, že se Gibeon a tři jiná sousední města odtrhla, bylo zřejmě ze strany ostatních kananejských království považováno za zradu, která ohrozila jednotu celé kananejské koalice. Pět kananejských králů se proto spojilo k boji, ne proti Izraeli, ale proti Gibeonu, a izraelské vojsko pod Jozuovým vedením celou noc táhlo na pomoc tomuto obleženému městu. Jozuovo vítězství nad těmito pěti útočícími králi bylo doprovázeno zázračným krupobitím, při němž padaly obrovské kroupy; Bůh také způsobil, že se opozdil západ slunce. (Joz 9:17, 24, 25; 10:1–27)

Vítězná izraelská vojska pak podnikla úspěšné tažení celou již. polovinou Kanaánu (s výjimkou Filistejských plání) a dobyla města v Šefele, v hornatém kraji a v Negebu, a pak se vrátila do svého základního tábora v Gilgalu u Jordánu. (Joz 10:28–43) Kananejci v sev. části země nyní začali pod vedením chacorského krále shromažďovat svá vojska a válečné vozy, a své síly spojili při setkání u meromských vod, na S od Galilejského moře. Jozuova vojska však zaskočila kananejskou konfederaci útokem a zahnala Kananejce na útěk. Pak táhla dál a dobývala jejich města směrem na S, až k Baal-gadu na úpatí hory Hermon. (Joz 11:1–20) Tažení patrně trvalo poměrně dlouho, a po něm následovala jiná ofenzíva, a to v hornatém území na J. Tento útok byl zaměřen proti Anakim, lidem, kteří vypadali jako obři, a proti jejich městům. (Joz 11:21, 22; viz heslo ANAKIM.)

Nyní již uplynulo asi šest let od chvíle, kdy boje začaly. Kanaán byl v podstatě dobyt a síla kananejských kmenů byla zlomena. Bylo tedy již možné začít s rozdělováním země mezi izraelské kmeny. (Viz heslo HRANICE.) Zbývalo však ještě mnoho území, která bylo nutno podmanit. Patřily k nim velké oblasti, například území Filištínů, kteří sice nebyli Kananejci, ale byli to samozvaní uchvatitelé země, jež byla slíbena Izraelitům, dále území Gešurovců (srovnej 1Sa 27:8), území v oblasti kolem Sidonu až po Gebal (Byblos) a celé území Libanonu (Joz 13:2–6). Kromě toho byla po celé zemi roztroušena izolovaná střediska odporu, z nichž některých se zmocnily kmeny, jež obdržely tato území, zatímco jiná dobyta nebyla nebo bylo obyvatelům dovoleno, aby  v zemi zůstali, a museli konat pro Izraelity nucenou práci. (Joz 15:13–17; 16:10; 17:11–13, 16–18; Sd 1:17–21, 27–36)

Ačkoli tolik Kananejců hlavní dobyvatelské tažení přežilo a nedali se podmanit, přece mohlo být řečeno, že „Jehova . . . dal Izraeli celou zemi, o které přísahal, že ji dá jejich praotcům“, že dal Izraelitům „všude kolem odpočinek“ a že „neselhal ani jeden slib z celého dobrého slibu, který Jehova dal izraelskému domu; všechno se splnilo“. (Joz 21:43–45) Nepřátelské národy všude kolem Izraelitů byly zastrašeny a bezpečnost Izraelitů ve skutečnosti nijak neohrožovaly. Již dávno předtím Bůh řekl, že Kananejce bude vyhánět postupně, aby se v zemi, která by byla náhle opuštěna, nerozmnožila divoká zvířata. (2Mo 23:29, 30: 5Mo 7:22) Kananejci měli vynikající válečnou výzbroj včetně dvoukolých válečných vozů se železnými kosami, ale jestliže se Izraelitům nepodařilo zmocnit se určitých oblastí, nebylo příčinou to, že by Jehova ze své strany nesplnil svůj slib. (Joz 17:16–18; Sd 4:13) Zpráva naopak ukazuje, že několik porážek, které Izraelité utrpěli, bylo způsobeno jejich vlastní nevěrností. (4Mo 14:44, 45; Joz 7:1–12)

Proč Jehova rozhodl, že mají být Kananejci vyhlazeni?

Historická zpráva ukazuje, že obyvatelstvo kananejských měst, která Izraelité dobyli, bylo úplně zničeno. (4Mo 21:1–3, 34, 35; Joz 6:20, 21; 8:21–27; 10:26–40; 11:10–14) Někteří kritikové využili tuto okolnost a o Hebrejských písmech neboli o „Starém zákonu“ tvrdili, že je prosáklý duchem krutosti a svévolného pobíjení. Je však zřejmé, že zde jde o otázku, zda je, nebo není uznávána Boží svrchovanost nad zemí a jejími obyvateli. Právo na držení kananejské země Bůh kdysi smluvně převedl na ‚Abrahamovo semeno‘, a učinil to přísežnou smlouvou. (1Mo 12:5–7; 15:17–21; srovnej 5Mo 32:8; Sk 17:26.) Božím záměrem však bylo nejen vyhnat nebo vypudit existující obyvatele té země, ale šlo také o to, že Bůh má právo jednat jako „Soudce celé země“ (1Mo 18:25), vynést trest smrti nad těmi, kdo si to podle jeho názoru zaslouží, a tento rozsudek i vykonat.

Poměry, které panovaly v Kanaánu v době, kdy jej Izrael dobýval, potvrzují, že Boží prorocká kletba vynesená nad Kanaánem byla opodstatněná. Podle Jehovova rozhodnutí bylo od doby Abrahamovy vyhrazeno 400 let na to, aby ‚se provinění Amorejců dokončilo‘. (1Mo 15:16) Skutečnost, že Esauovy chetitské manželky byly „Izákovi a Rebece zdrojem hořkosti ducha“ do té míry, že ‚se Rebece kvůli nim zošklivil život‘, jistě svědčí o tom, že špatnost se již mezi Kananejci projevovala. (1Mo 26:34, 35; 27:46) V průběhu dalších století kananejskou zemi prosákly odporné zvyky spojené s modlářstvím, nemravností a krveproléváním. Náboženství Kananejců bylo mimořádně hanebné a zvrhlé. Je zřejmé, že jejich „posvátné kůly“ byly falické symboly a mnoho jejich rituálů, které prováděli na svých ‚výšinách‘, se vyznačovalo nechutnými sexuálními výstřednostmi a zpustlostí. (2Mo 23:24; 34:12, 13; 4Mo 33:52; 5Mo 7:5) Krvesmilstvo, homosexualita a styk se zvířaty patřily ke skutkům, které ‚činila země Kanaán‘ a pro které byla ta země nečistá; a za toto hříšné jednání měla země ‚své obyvatele vyzvrátit‘. (3Mo 18:2–25) K odporným zvykům Kananejců patřilo také provozování magie, čarování, spiritismus a to, že své děti spalovali jako oběť. (5Mo 18:9–12)

Nejvýznamnějším z božstev, která Kananejci uctívali, byl Baal. (Sd 2:12, 13; srovnej Sd 6:25–32; 1Kr 16:30–32.) Kananejské bohyně Aštoret (Sd 2:13; 10:6; 1Sa 7:3, 4), Ašera a Anat jsou v jednom egyptském textu vylíčeny jednak jako bohyně-matky a jednak jako posvátné prostitutky, které — což je pozoruhodné — zůstávají stále pannami (doslova „velké bohyně, které počnou, ale nerodí“). Je zřejmé, že uctívání těchto bohyň bylo vždy spojeno se službami chrámových prostitutek. Tyto bohyně symbolizovaly nejen erotický chtíč, ale také sadistické násilí a válčení. Epické texty o Baalovi, které byly nalezeny v Ugaritu, líčí, jak Anat kolem sebe vraždí lidi, jejich hlavy pak na sebe navěsí jako ozdoby, lidské ruce si upevní k opasku a s radostí se brodí v lidské krvi. Sošky bohyně Aštoret, které byly nalezeny v Palestině, představují nahou ženu s přehnaně zvýrazněnými pohlavními orgány. O falickém kultu rozšířeném mezi Kananejci W. F. Albright píše: „To nejhorší . . . na jejich kultu je jeho erotická stránka, která musela poklesnout do krajně odpudivých hlubin společenského úpadku.“ (Archaeology and the Religion of Israel, 1968, s. 76, 77; viz hesla AŠTORET; BAAL č. 4.)

K jejich hanebným zvykům patřilo také obětování dětí. Merrill F. Unger o tomto zvyku říká: „Při archeologickém výzkumu v Palestině byly na pohřebištích kolem pohanských oltářů nalezeny hromady popela a zbytků dětských koster, což svědčí o tom, že tento krutý a odporný zvyk byl všeobecně rozšířený.“ (Archaeology and the Old Testament, 1964, s. 279) Publikace Halley’s Bible Handbook (1964, s. 161) uvádí: „U Kananejců tkvělo uctívání v tom, že se bezuzdně oddávali nemravnosti v přítomnosti svých bohů, což bylo náboženským rituálem, a dále v tom, že zabíjeli své prvorozené děti, aby je obětovali týmž bohům. Zdá se, že se kdysi kananejská země stala jakousi Sodomou a Gomorou celonárodního rozsahu . . . Měla civilizace tak odporně zvrácená a brutální vůbec právo na další existenci? . . . Archeologové, kteří provádějí vykopávky v ruinách kananejských měst, se diví, že je Bůh nezničil už dříve.“ (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 739)

 Při celosvětové potopě Jehova uplatnil své svrchované právo vykonat rozsudek smrti na ničemném obyvatelstvu celé planety; totéž vykonal na celé Oblasti měst Sodomy a Gomory, kvůli ‚hlasitému křiku stížnosti na ně a jejich velmi těžkému hříchu‘. (1Mo 18:20; 19:13) V Rudém moři vykonal rozsudek vynesený nad faraónovým vojskem; vyhladil také domácnost Koracha a jiných buřičů, kteří byli přímo mezi Izraelity. V těchto případech však Bůh způsobil zničení použitím přírodních sil. Naproti tomu nyní to byli Izraelité, komu Jehova uložil za posvátnou povinnost, aby sloužili jako hlavní vykonavatelé jeho božského rozhodnutí, a to pod vedením jeho andělského posla a s podporou, kterou jim Bůh poskytne svou všemohoucí silou. (2Mo 23:20–23, 27, 28; 5Mo 9:3, 4; 20:15–18; Joz 10:42) Pro Kananejce to však znamenalo přesně totéž, jako kdyby se Bůh rozhodl vyhladit je nějakým přírodním zásahem, jako je potopa, ohnivý výbuch nebo zemětřesení; skutečnost, že k usmrcení odsouzených národů použil Jehova lidi, nemůže nic změnit na tom, že vykonání Božího rozsudku — bez ohledu na to, jak nepříjemným se může tento úkol zdát — bylo spravedlivé. (Jer 48:10) Tím, že Jehova použil jako nástroje tyto lidi, které postavil proti ‚sedmi národům lidnatějším a mocnějším‘, než jsou oni, byla jeho moc oslavena a bylo dokázáno jeho božství. (5Mo 7:1; 3Mo 25:38)

Kananejci věděli o mocných důkazech toho, že Izraelité jsou Božím vyvoleným lidem a nástrojem. (Joz 2:9–21, 24; 9:24–27) Ale kromě Raab a její rodiny a měst Gibeoňanů nikdo z těch, kdo měli být zničeni, neprosil o milosrdenství ani nevyužil příležitosti k úniku; tito lidé se raději zatvrdili ve vzpouře proti Jehovovi. Jehova je násilím nenutil, aby se sklonili před jeho vyjádřenou vůlí a podřídili se jí, ale „nechal jejich srdce zatvrdit, takže vypověděli Izraeli válku, aby je zasvětil zničení, aby nebyli posuzováni příznivě, ale aby je vyhladil“ a tak aby na nich byl vykonán jeho soud. (Joz 11:19, 20)

Jozue jednal moudře a „neodstranil ani slovo ze všeho, co Jehova přikázal Mojžíšovi“ ohledně zničení Kananejců. (Joz 11:15) Izraelský národ se však jeho dobrým vedením neřídil a příčinu znečištění nevymýtil ze země beze zbytku. Kananejci mezi nimi žili dál a vnesli do Izraele nákazu, která během doby nepochybně přispěla nejen k zločinnosti, nemravnosti a modlářství, ale i k tomu, že bylo usmrceno více lidí, než kolik by jich zahynulo, kdyby byli podle příkazu vyhlazeni všichni Kananejci. (4Mo 33:55, 56; Sd 2:1–3, 11–23; Ža 106:34–43) Jehova varoval Izraelity a řekl jim, že jeho právo a jeho soudy budou uplatněny nestranně, a pokud se Izraelité budou s Kananejci stýkat, budou s nimi vstupovat do manželství, směšovat své náboženství s jejich a přijmou jejich náboženské zvyky a zvrhlé způsoby jednání, nevyhnutelně si přivodí stejný rozsudek zničení a nakonec se stane to, že i je ‚země vyzvrátí‘. (2Mo 23:32, 33; 34:12–17; 3Mo 18:26–30; 5Mo 7:2–5, 25, 26)

Kniha Soudci 3:1, 2 uvádí, že Jehova některé kananejské národy ponechal, „aby jimi zkoušel Izrael, totiž všechny ty, kdo nezakusili žádnou z kananejských válek; bylo to jen proto, aby generace izraelských synů měly zkušenost, aby byli vyučeni válce, totiž jen ti, kteří předtím takové věci nezakusili“. To není v rozporu s výrokem, který je uveden předtím (Sd 2:20–22) a který říká, že Jehova dovolil, aby tyto  národy v zemi zůstaly, proto, že byl Izrael nevěrný, a proto, aby „zkoušel Izrael, zda budou dodržovat Jehovovu cestu“. Je to naopak s tímto důvodem v souladu a je z toho patrné, že pozdější generace Izraelitů tak měly mít příležitost projevit, že poslouchají Boží přikázání, pokud jde o Kananejce. Tím byla zkoušena jejich víra, protože pokud chtěli prokázat, že jsou poslušní, museli dokonce ve válce dát v sázku svůj život.

Někteří kritikové Bible tvrdí, že zničení Kananejců provedené prostřednictvím Izraelitů je v rozporu s duchem Křesťanských řeckých písem; toto tvrzení však neodpovídá skutečnostem, což je patrné ze srovnání například textů Matouše 3:7–12; 22:1–7; 23:33; 25:41–46; Marka 12:1–9; Lukáše 19:14, 27; Římanům 1:18–32; 2. Tesaloničanům 1:6–9; 2:3 a Zjevení 19:11–21.

Pozdější dějiny. Po dobytí země se vztah mezi Kananejci a Izraelity postupně měnil v poměrně pokojné soužití, což ovšem bylo Izraelitům ke škodě. (Sd 3:5, 6; srovnej Sd 19:11–14.) Syrští, moabští a filištínští panovníci postupně získávali nad Izraelity dočasnou nadvládu; teprve v době Jabina, který byl označován jako ‚král Kanaánu‘, však získali Kananejci znovu dostatečnou moc k tomu, aby si na 20 let Izrael podrobili. (Sd 4:2, 3) Jabina nakonec porazil Barak, a další těžkosti, do nichž se před dobou králů Izrael dostával, přicházely potom především ze strany národů nekananejských — od Midianitů, Ammonitů a Filištínů. Podobně i v době Samuelově je v souvislosti s kananejskými kmeny stručná zmínka jen o Amorejcích. (1Sa 7:14) Král David vypudil Jebusejce z Jeruzaléma (2Sa 5:6–9), ale nejvýznamnější z jeho tažení byla zaměřena proti Filištínům, Ammonitům, Moabcům, Edomitům, Amalekitům a Syřanům. Je tedy zřejmé, že Kananejci sice na izraelském území dále měli města a zemědělskou půdu (2Sa 24:7, 16–18), ale z vojenského hlediska již nepředstavovali žádnou hrozbu. Je zmínka o tom, že mezi Davidovými bojovníky byli dva chetitští válečníci. (1Sa 26:6; 2Sa 23:39)

Šalomoun za své vlády uložil příslušníkům zbývajících kananejských kmenů nucenou práci na mnoha svých projektech (1Kr 9:20, 21) a svou stavební činnost přitom rozšířil až k nejsevernějšímu kananejskému městu Chamat. (2Pa 8:4) Šalomounovy kananejské manželky však později přispěly k jeho pádu, k tomu, že jeho dědic přišel o velkou část království, a také k náboženské zkaženosti národa. (1Kr 11:1, 13, 31–33) V období od vlády Šalomouna (1037–998 př. n. l.) do vlády izraelského krále Jehorama (asi 917–905 př. n. l.) si z kmenů patrně pouze Chetité zachovali poměrně význačné postavení a moc, ačkoli zřejmě žili až na S izraelského území, na hranici se Sýrií nebo přímo na jejím území. (1Kr 10:29; 2Kr 7:6)

Když se Izraelité vrátili ze zajetí v Babylóně, stále ještě měli problém s tím, že s Kananejci uzavírali smíšená manželství (Ezr 9:1, 2), ale kananejská království včetně království Chetitů se zřejmě pod náporem syrských, asyrských a babylónských útoků rozpadla. Označení „Kanaán“ bylo později používáno především na Fénicii, například v Izajášově proroctví o Tyru (Iz 23:1, 11, Rbi8, ppč), a je použito také v případě jedné ‚Féničanky‘ (doslova „Kananejky“ [řec. Cha·na·naiʹa]) z oblasti Tyru a Sidonu, která oslovila Ježíše. (Mt 15:22, Rbi8, ppč; srovnej Mr 7:26.)

Obchodní a geopolitický význam. Kanaán tvořil pevninský most spojující Egypt s Asií, a to především s Mezopotámií. Kanaán byl sice v podstatě zemí zemědělskou, ale lidé se zde také věnovali obchodování a přístavní města Tyros a Sidon se stala důležitými obchodními středisky, jejichž flotily byly proslulé v celém tehdy známém světě. (Srovnej Ez 27.) Proto se v Jobově době označení „Kananejec“ stalo synonymem výrazu ‚obchodník‘ a je tak překládáno. (Job 41:6; Sef 1:11; povšimni si také, že se o Babylónu mluví jako o ‚zemi Kanaán‘, Ez 17:4, 12.) V Úrodném půlměsíci tedy Kanaán zaujímal velmi důležité místo a byl cílem, na který se zaměřovaly velké mezopotamské, maloasijské a africké říše, jež se snažily ovládat vojenské a obchodní cesty procházející Kanaánem. To, že Bůh uvedl svůj vyvolený lid právě do této země, muselo tedy upoutat pozornost národů a muselo to mít dalekosáhlé účinky; nejen v zeměpisném ohledu, ale ještě v důležitějším ohledu, totiž náboženském, bylo tedy možno říci, že Izraelité bydlí „ve středu země“. (Ez 38:12)

Jazyk. Biblická zpráva sice jasně ukazuje, že Kananejci byli Chamité, ale většina odborných publikací o nich říká, že byli původu semitského. Toto zařazení je založeno na dokladech, že Kananejci mluvili semitským jazykem. Jako důkaz se nejčastěji uvádí velké množství textů nalezených v lokalitě Ras Šamra (Ugarit), které jsou psány semitským jazykem nebo dialektem a údajně pocházejí ze 14. století př. n. l. Ugarit však patrně neležel v hranicích biblického Kanaánu. V článku, který vyšel v časopise The Biblical Archaeologist (1965, s. 105) A. F. Rainey uvádí, že z hlediska etnického, politického a pravděpodobně i lingvistického „je nyní jasně patrné, že je nesprávné označovat Ugarit jako ‚kananejské město‘“. Uvádí další doklady, na nichž ukazuje, že „Ugarit a země Kanaán byly oddělené a odlišné politické celky“. Tyto tabulky tedy neposkytují jednoznačný podklad, podle kterého by bylo možné určit jazyk Kananejců.

Mnohé z el-amarnských tabulek nalezených v Egyptě skutečně pocházejí z měst ve vlastním Kanaánu a tyto tabulky, jež jsou datovány do doby před  tím, než Izraelité dobyli Kanaán, jsou psány především v klínopisné babylónštině, což je semitský jazyk. Na celém Středním východě však tehdy byla babylónština diplomatickým jazykem, a byla tedy používána i při písemném styku s egyptským dvorem. Velmi zajímavý je proto výrok uvedený v díle The Interpreter’s Dictionary of the Bible (G. A. Buttrick, ed., 1962, sv. 1, s. 495), podle něhož „el-amarnské dopisy svědčí ve prospěch názoru, že velmi záhy obývaly Palestinu a Sýrii nesemitské etnické skupiny, neboť řada těchto dopisů svědčí o výrazném vlivu nesemitských jazyků“. (Kurzíva od nás.) Ve skutečnosti stále ještě není spolehlivě známo, jakým původním jazykem mluvili první obyvatelé Kanaánu.

Zdá se však, že podle biblické zprávy Abraham a jeho potomci mohli s obyvateli Kanaánu mluvit bez tlumočníka. Také si můžeme povšimnout, že i když se používala některá nesemitská místní jména, přesto většina malých i velkých měst, která Izraelité dobyli, již měla jména semitská. Naproti tomu označení „Abimelek“, což je ryze semitské jméno (nebo titul), bylo v Abrahamově době, a patrně také v době Davidově, používáno na filištínské krále (1Mo 20:2; 21:32; Ža 34:nadp.), a přesto se nikde netvrdí, že by Filištíni byli Semité. Zdá se tedy, že kananejské kmeny během několika století od zmatení jazyků v Bábelu (1Mo 11:8, 9) přestaly mluvit svým původním chamitským jazykem a osvojily si jazyk semitský. Příčinou mohlo být to, že pod dočasnou nadvládou Mezopotámců byly tyto kmeny v úzkém kontaktu s aramejsky mluvícím obyvatelstvem Sýrie, nebo to mělo příčinu jinou, kterou nyní neznáme. Taková změna by nebyla o nic větší než změna, která nastala u jiných starověkých národů, například u starověkých Peršanů. Ti sice byli původu indoevropského (jafetského), ale jako mluvený i psaný jazyk později přijali semitskou aramejštinu.

‚Jazyk Kanaánu‘, o němž se mluví u Izajáše 19:18, byl tehdy (v osmém století př. n. l.) již jazyk hebrejský, hlavní jazyk země.

[Vyobrazení na straně 967]

Stély nalezené v Chacoru. Nápis na prostřední stéle možná symbolizuje prosebnou žádost k měsíčnímu bohu