Hebrejské slovo seʹfer (kniha; dopis; psaní) je příbuzné se slovesem sa·farʹ (počítat) a s podstatným jménem so·ferʹ (písař; opisovač). (1Mo 5:1; 2Sa 11:15; Iz 29:12; 22:10; Sd 5:14; Ne 13:13) Pokud se slovo seʹfer vztahuje na oficiální spisy, překládá se výrazy ‚písemný doklad‘, „potvrzení“ a ‚listina‘. (Es 9:25; Jer 3:8; 32:11) Řecký výraz, jehož význam je „kniha“, je biʹblos; jeho zdrobnělina bi·bliʹon (doslova „knížka“) se překládá výrazy ‚kniha‘, „potvrzení“ a „svitek“. (Mr 12:26; Heb 9:19, Int; Mt 19:7; Lk 4:17) Z těchto řeckých slov pochází slovo „Bible“. (Viz heslo BIBLE.)

V raných dobách byla patrně slovem „kniha“ míněna tabulka nebo sbírka tabulek; mohly být hliněné, kamenné, voskové nebo z povoskovaného dřeva, mohly být kovové, slonovinové, nebo byly dokonce v podobě několika hliněných střepů (ostrak). Ručně psané svitky se vytvářely ze spojených listů vyrobených z papyru, pergamenu (z kůží zvířat, například ovcí a koz) nebo pergamenu velmi jemného, který se vyráběl z kůží malých telat a ještě později ze lněné tkaniny a ze lněného papíru. Nakonec se kniha stala souborem rukopisných nebo tištěných složených listů, jež byly uspořádány za sebou a svázány tkanicí nebo byly sešity nitěmi, slepeny nebo jinak k sobě připevněny, aby tvořily vázaný svazek.

Svitky byly obvykle popisovány jen po jedné straně (pokud byly z kůže, psalo se na tu stranu, kde původně byla srst). Materiál, na který se psalo, se někdy navíjel na tyčku. Čtenář začínal číst na jednom konci, držel svitek v levé ruce a pravou rukou jej navíjel kolem tyčky (pokud četl hebrejsky; v řečtině postupoval opačným směrem). Pokud byl záznam dlouhý, svitek mohl být navinut na dvou tyčkách. Když čtenář vzal svitek do ruky, aby z něj četl, byla vidět střední část textu. Výraz „volumen“, který se někdy používá ve smyslu „svazek“, pochází z latiny, ale původní latinské slovo volumen znamená „svitek“.

Listy používané k výrobě svitků byly zpravidla 23 až 28 cm dlouhé a 15 až 23 cm široké. Tyto listy byly k sobě připojovány tak, že byly po straně přilepovány škrobovým lepidlem. Listy Izajášova svitku od Mrtvého moře, který pochází ze druhého století př. n. l., však byly k sobě přišity lněnou nití. Svitek se skládal ze 17 pergamenových pásů o průměrné výšce 26,2 cm a o šířce mezi 25,2 cm a 62,8 cm a dnes je zachován v délce 7,3 m. V době Pliniově se svitek (patrně v podobě, v níž se prodával) obvykle skládal ze 20 listů. Egyptský papyrový svitek, který je označován jako Harrisův papyrus a který obsahuje záznamy z doby Ramesse III., je 40,5 m dlouhý. Markovo evangelium by vyžadovalo svitek dlouhý 5,8 m a svitek evangelia Lukášova by byl dlouhý 9,5 m.

Okraje svitku byly zaříznuté, uhlazené pemzou a nabarvené, zpravidla na černo. Svitek byl napuštěn cedrovým olejem, který ho chránil před hmyzem. Pokud se informace, jež měl svitek obsahovat, vešly na vnitřní stranu, byl svitek obvykle popsán jen po jedné straně. V opačném případě mohlo být něco napsáno i na straně vnější neboli zadní. Svitky, které obsahovaly soudcovské výroky a které ve vidění spatřili proroci Ezekiel a Zecharjáš a také apoštol Jan, byly popsány po obou stranách. Z toho je patrné, že soudcovské výroky byly významné, rozsáhlé a závažné. (Ez 2:10; Ze 5:1–3; Zj 5:1)

Důležité dokumenty byly zapečetěny kouskem hlíny nebo vosku s otiskem pečeti pisatele či výrobce a pečeť byla k dokumentu upevněna šňůrkami. Apoštol Jan ve vidění spatřil svitek zapečetěný sedmi pečetěmi a viděl, jak ho Ten, který sedí na trůnu, podává Beránkovi. (Zj 5:1–7)

Nejstarší svitky měly patrně až čtyři sloupce na stránce, zatímco pozdější měly obvykle na stránce jen jeden sloupec. Jeremjášův svitek měl „stránkové sloupce“. Když byly přečteny tři nebo čtyři sloupce, král Jehojakim tuto část svitku odřízl a hodil ji do ohně. (Jer 36:23) Na 17 pruzích Izajášova svitku od Mrtvého moře je text v 54 sloupcích, přičemž jeden sloupec má průměrně asi 30 řádků.

Svitkové knihy sloužily Izraelitům ještě v době, kdy vznikl křesťanský sbor. Záznamy ve starobylých národních archívech Izraele a Judy a také inspirované spisy Jehovových proroků jsou sice někdy označovány jako knihy, ale ve skutečnosti to byly tyto svitkové knihy. (1Kr 11:41; 14:19; Jer 36:4, 6, 23)

Po návratu z vyhnanství v Babylóně vznikaly synagógy; v každé z nich byly uchovávány a používány svitky posvátného Písma a každý Sabat se z nich veřejně předčítalo. (Sk 15:21) I Ježíš předčítal z takového svitku, který se pravděpodobně podobal Izajášovu svitku od Mrtvého moře. (Lk 4:15–20)

Kodex. Zdá se, že nejméně do konce prvního století n. l. používali křesťané hlavně knihy svitkové. Apoštol Jan napsal Zjevení asi v roce 96 n. l., a tato kniha je sama v kapitole 22, ve verších 18 a 19 označena jako svitek. Používání svitkové knihy však bylo velmi nepohodlné. Kodexy se nejdříve používaly jen jako zápisníky, ale jakmile začaly být používány jako knihy, ukázalo se, že jsou daleko výhodnější než tradiční svitky. Například svitek, který by obsahoval čtyři evangelia, by musel být dlouhý 31,7 m, ale všechna evangelia se vešla do jednoho hustě popsaného kodexu. Kodex byl také levnější, protože listy  mohly být popsány po obou stranách. Desky kodexu jeho obsah velmi dobře chránily a bylo možné různé odkazy snadno najít, zatímco svitek se musel zdlouhavě rozvinovat.

Ve velkém svitku rychle vyhledat určité pasáže bylo nejen nepohodlné, ale prakticky nemožné. Existují doklady o tom, že křesťané začali pohotově používat kodexy neboli knihy s listy. Se zaujetím totiž kázali dobrou zprávu, a při studiu Bible a při kázání se odvolávali na mnoho biblických textů nebo je zdůrazňovali.

Není jisté, zda kodexovou knihu vynalezli křesťané, ale v každém případě byli průkopníky v jejím používání. Profesor E. J. Goodspeed o tom ve své knize Christianity Goes to Press (1940, s. 75, 76) říká: „V prvotní církvi byli muži, kteří si byli dobře vědomi toho, jaký význam má v řecko-římském světě psané slovo, a protože právě v tom světě horlivě šířili křesťanské poselství, využívali všechny publikační techniky; nepoužívali jen metody tradiční a staré, ale chopili se metod nejnovějších a nejpokrokovějších a ve své křesťanské propagandě jich využívali plně. Začali při tom ve velkém rozsahu používat kodexové knihy, jaké jsou dnes běžné. Jejich evangelium nebylo esoterické, nebylo to žádné tajemné mystérium, ale bylo to poselství, které mělo být oznamováno ze střech domů; vzali si za cíl splnit starobylé heslo proroků: ‚Kažte dobré poselství.‘ Napsat jednotlivá evangelia byla ovšem velká věc, ale vytvořit z nich soubor a tento soubor vydat bylo něco zcela jiného, a bylo to téměř stejně důležité jako jejich napsání.“ (Viz také Encyclopædia Britannica, 1971, sv. 3, s. 922.)

Na základě jedné přednášky profesora Sanderse (která byla vydána tiskem v časopise University of Michigan Quarterly Review, 1938, s. 109) uvádí profesor Goodspeed ve své knize (s. 71) tabulku, ve které zaznamenává počet nálezů klasických spisů a spisů křesťanských ze druhého, třetího a čtvrtého století n. l. a v každé z těchto skupin porovnává počet nalezených zlomků svitků a zlomků kodexových knih:

O prvních křesťanech jakožto vydavatelích knih profesor Goodspeed dále říká (s. 78): „V tomto směru nejen drželi krok s dobou, ale svou dobu daleko předstihli, a vydavatelé knih v následujících stoletích šli v jejich stopách.“ Dále píše (s. 99): „Právě rozšiřování Bible dalo ve druhém století podnět k vývoji kodexové knihy k literárním účelům a právě rozšiřování Bible dalo podnět k vynálezu knihtisku.“

Profesor Goodspeed předkládá úvahu (s. 81): „Překvapující zmínka ve II. Tim. 4:13 ‚Přines . . . knihy, zvláště pergameny‘ (řecká slova jsou biblia, membranas) vyvolává otázku, zda slovo biblia neznamená svitky židovského písma a slovo membranai novější kodexy křesťanského původu — evangelia a Pavlovy. Výklad profesora Sanderse silně naznačuje, že na sever od Středozemního moře byly kodexy zpočátku pravděpodobně pergamenové.“

Palimpsesty. Materiál na psaní byl drahý a vzácný, a proto byl někdy používán několikrát. Někdy byl rukopis částečně vymazán, a to tak, že byl seškrabán, smazán houbou nebo bylo k co nejdůkladnějšímu odstranění původního textu použito různých přípravků. Z papyru byl text odstraňován houbou tehdy, jestliže inkoust byl ještě čerstvý; jinak byl původní text přeškrtnut nebo se psalo na zadní stranu. Na některých palimpsestech se díky atmosférickým vlivům nebo jiným okolnostem může původní text opět objevit do té míry, že je možné jej rozluštit. Mezi palimpsesty je i řada biblických rukopisů, například významný Codex Ephraemi, který pod textem pocházejícím pravděpodobně ze 12. století obsahuje část Hebrejských a Řeckých písem, a předpokládá se, že rukopis této části pochází z 5. století n. l.

Jiné knihy, o nichž se zmiňuje Bible. Bible se zmiňuje o celé řadě neinspirovaných knih, z nichž některé sloužily pro inspirované pisatele jako prameny informací. Některé z nich byly patrně zápisy sestavené ze státních záznamů. Jsou to například tyto knihy:

Kniha Jehovových válek. Tato kniha, o níž se zmiňuje Mojžíš ve 4. Mojžíšově 21:14, 15, byla nepochybně spolehlivým záznamem o dějinách válek, které vedl Boží lid. Je možné, že začínala Abrahamovým úspěšným válečným tažením proti čtyřem spojeneckým králům, kteří zajali Lota a jeho rodinu. (1Mo 14:1–16)

Kniha Jašar. O této knize je zmínka jednak v knize Jozue 10:12, 13, kde je pasáž pojednávající o tom, jak Jozue prosil, aby se při jeho boji s Amorejci zastavilo slunce a měsíc, a jednak ve 2. Samuelově 1:18–27, kde je uvedena píseň nazvaná „Luk“, což je žalozpěv nad Saulem a Jonatanem. Proto se předpokládá, že tato kniha byla sbírkou básní, písní a jiných spisů. Z historického hlediska byly tyto spisy bezpochyby velice zajímavé a mezi Hebrejci byly velmi rozšířené.

Jiné historické spisy. V knihách Královských a Paralipomenon jsou zmínky o jiných neinspirovaných historických spisech. Jedním z nich je ‚kniha  záležitostí dnů izraelských králů‘. (1Kr 14:19; 2Kr 15:31) Jejím protějškem pro krále jižního království počínaje Šalomounovým synem Rechoboamem je ‚kniha záležitostí časů judských králů‘. Odkazů na tuto knihu je 15. (1Kr 14:29; 2Kr 24:5) Dále existuje zpráva o Šalomounově vládě, a ta je v 1. Královské 11:41 označena jako ‚kniha Šalomounových záležitostí‘.

Když Ezra po návratu z Babylóna sestavoval a psal knihy Paralipomenon, zmínil se nejméně 14krát o jiných pramenech, například o „Knize izraelských králů“, o ‚zprávě o záležitostech dnů krále Davida‘ a o „Knize judských a izraelských králů“. (1Pa 9:1; 27:24; 2Pa 16:11; 20:34; 24:27; 27:7; 33:18) Ezra se také zmiňoval o knihách dřívějších inspirovaných pisatelů (1Pa 29:29; 2Pa 26:22; 32:32) a o tom, že jiní Jehovovi proroci pořídili záznamy, které nejsou zachovány v inspirovaném Svatém Písmu. (2Pa 9:29; 12:15; 13:22) Nehemjáš se zmiňuje o „knize záležitostí časů“. (Ne 12:23) Bible obsahuje zmínky o perských státních záznamech. Ty obsahovaly také zprávy o službách, které byly prokázány králi, tedy například o tom, že Mordekai odhalil spiknutí, jehož cílem byla úkladná vražda. (Ezr 4:15; Es 2:23; 6:1, 2; 10:2)

Moudrý pisatel knihy Kazatel varuje před nekonečnou řadou knih, které jsou výplodem světského uvažování a jsou v rozporu s božskou moudrostí, před knihami, které člověku nevštěpují bázeň před pravým Bohem a potřebu zachovávat jeho přikázání. (Ka 12:12, 13) Takové knihy měli například lidé v Efezu, kde bujel spiritismus a démonismus. Byla tam kázána dobrá zpráva o Kristu a ti, kdo jí uvěřili, snesli potom své knihy o magii a veřejně je spálili. Cena knih byla spočítána a zjistilo se, že měly hodnotu 50 000 kousků stříbra (pokud to byly denáry, pak by to odpovídalo 37 200 dolarů). (Sk 19:19)

Ve 2. Mojžíšově 17:14 je vyjádřen Jehovův příkaz, aby jeho soud proti Amalekovi byl napsán „do knihy“; z toho je patrné, že část Mojžíšových spisů, prvních spisů, o kterých je známo, že byly inspirovány, existovala již v roce 1513 př. n. l.

Na Bibli nebo její části se vztahují i některá další označení, například ‚kniha smlouvy‘ — jež patrně obsahuje zákony uvedené ve 2. Mojžíšově 20:22 až 23:33 (2Mo 24:7) — a ‚svitek knihy‘, Hebrejská písma. (Heb 10:7)

Obrazné použití. Slovo „kniha“ je několikrát použito v obrazném smyslu, například ve výrazech ‚tvá [Boží] kniha‘ (2Mo 32:32), „pamětní kniha“ (Mal 3:16) a ‚kniha života‘ (Fil 4:3; Zj 3:5; 20:15). Zdá se, že tyto výrazy označují v podstatě totéž — Boží pamětní „knihu“, ve které jsou zapsána jména těch, kdo budou odměněni věčným životem (v nebi, nebo na zemi). Jména jsou patrně do Boží „knihy“ zapisována podmíněně; Písmo totiž ukazuje, že něčí jméno z ní může být ‚vymazáno‘. (2Mo 32:32, 33; Zj 3:5) Něčí jméno je tedy v knize zachováno jedině tehdy, jestliže tento člověk zůstává věrný. (Viz heslo ŽIVOT.)

[Tabulka na straně 1007]

—

KLASICKÉ

KŘESŤANSKÉ

Století

svitek

kodex

svitek

kodex

II.

—

—

1?

4

III.

291

20

9?

38

IV.

26

49

6?

64