Tmavá, malá místnost, obvykle pod zemí, která se používala jako vězení. Hebrejské slovo pro „kobku“ (mas·gerʹ) pochází z kořene, který znamená „zavřít; uzavřít“. (1Mo 19:6; Sd 3:23) Když se David jako psanec skrýval v jeskyni před králem Saulem, cítil se jako by byl v kobce. Jeho situace vypadala bezvýchodně, trvale byl v nebezpečí života, na jeho cestě byly léčky a neměl kam utéct. Modlil se k Jehovovi, aby ho osvobodil. (Ža 142:7) Izajáš používá tento výraz symbolicky na dvou místech: (1) V souvislosti s tím, že Jehova věnuje pozornost „vojsku výšiny“ (pravděpodobně měl na mysli neposlušné anděly) a „králům zemské půdy“, prorok prohlašuje, že budou „zavřeni v kobce“ a „po hojnosti dnů“ jim bude věnována pozornost; snad tím naráží na dočasné propuštění neposlušných andělů. (Iz 24:21, 22, srovnej Zj 20:1–3.) (2) U Izajáše 42:7 se prorok zmiňuje o kobce, když předpovídá osvobození z duchovní tmy a duchovního vězení. Letitý Simeon použil pod inspirací toto proroctví, když mluvil o lidech, kterým Ježíš přinese světlo pravdy. (Lk 2:25–32; viz heslo VĚZENÍ.)