[heb. peʹthen].

Velmi jedovatý had žijící v Asii a v Africe. Bible se o kobře zmiňuje v šesti pasážích. Jde nepochybně o kobru egyptskou neboli „aspa“ (Naja haje), která se v biblických dobách stejně jako dnes používala při zaklínání hadů. Stejně jako běžná kobra indická a asijská kobra královská, roztahuje i kobra egyptská svůj terč, je-li drážděna.

Kobra útočí tak, že zvedne přední část těla a vrhne se s ostrým sykotem dopředu. Při uštknutí kobra svými čelistmi oběť pevně sevře a pak začne provádět zvláštní žvýkavý pohyb, aby zajistila, že se do rány dostane hodně jedu. Kvůli tomu a kvůli mimořádné účinnosti jedu patří kobry mezi nejnebezpečnější tvory.

Izraelité tohoto hada dobře znali — nejen v době, kdy byli v Egyptě, ale také během svého putování pustinou. Když Mojžíš mluvil k Izraelitům v pustině, použil výraz „krutý kobří jed“. (5Mo 32:33) Výraz „krutý“ výstižně popisuje účinek kobřího jedu. O jeho účincích doktor Findlay Russell ve své knize Snake Venom Poisoning (1980, s. 362) píše, že symptomy začínají poklesnutím očních víček a potom mohou následovat dýchací potíže, ochrnutí očí, jazyka a hrdla a může dojít i ke křečím a k srdeční zástavě.

Kobří jed působí na nervovou soustavu, způsobuje ochrnutí dýchací soustavy a pokud není rychle podán protijed, je pro člověka často smrtící. Cofar mluví o ‚kobří žluči‘ a ‚kobřím jedu‘. (Job 20:14, 16)

Žalmista spojuje v obrazném vyjádření smrtící kobru se lvem, a o těch, kdo vložili důvěru v Jehovu, říká: „Na mladého lva a kobru šlápneš; pošlapeš mladého lva s hřívou a velkého hada.“ (Ža 91:13) Když Izajáš mluvil o tom, že se Jehovův lid znovu shromáždí, prorokoval, že jejich situace se změní, a popisoval  dobu, kdy „kojenec si jistě bude hrát nad kobří dírou; a odstavené dítě skutečně položí svou vlastní ruku na světelný otvor jedovatého hada“. (Iz 11:8, 11, 12)

Jak může kobra „naslouchat hlasu zaklínačů“?

Bible se zmiňuje o kobřím uchu a naráží na to, že kobra je schopna „naslouchat hlasu zaklínačů“. (Ža 58:4, 5) Hadům chybějí vnější ušní otvory a přírodovědcům se zdálo, že hadi na zvuk nereagují. Proto mnozí přírodovědci předpokládali, že tito plazi jsou hluší. O tomto omylu The New Encyclopædia Britannica (1987, sv. 27, s. 159) píše: „Tento předpoklad je nesprávný; hadi jsou citliví na některé zvukové vlny přenášené vzduchem a jsou schopni je vnímat pomocí mechanismu, který slouží jako náhrada bubínkové membrány. . . . Kromě toho, citlivost hadů na střední a nižší tóny je sice menší než citlivost většiny tvorů s jiným typem ucha, ale rozdíl není tak podstatný. U několika hadů je však citlivost na zvuk přibližně stejná jako u většiny ještěrů s běžným typem ušních otvorů a středoušním mechanismem.“