[řec. a·leʹktor].

Samec kura domácího. Zdomácnělý kur (Gallus domesticus) je značně rozšířený, takže typická postava kohouta je dobře známa. Má pestrobarevné peří, dlouhá ocasní pera se mu klenou nad zády, na hlavě má plandavý masitý červený hřeben a dva podobné přívěsky mu visí pod zobákem na hrdle.

Hebrejská písma se o kohoutovi nezmiňují a v Křesťanských řeckých písmech je o něm zmínka pouze v souvislosti s kokrháním. (Viz heslo KUROPĚNÍ.) Většina odkazů se týká Ježíšova prorokování, že ho Petr zapře. To se splnilo noc před Ježíšovou smrtí a popisují to všichni čtyři pisatelé evangelií. (Mt 26:34, 74, 75; Mr 14:30, 72; Lk 22:34, 60, 61; Jan 13:38; 18:27)

Židovská Mišna (Bava Kamma 7:7) zakazuje Židům pěstovat drůbež, protože to mohlo vést k obřadnímu znečištění. Rabínské prameny však ukazují, že drůbež Židé chovali ve stejné míře jako Římané. V Micpě byla nalezena onyxová pečeť, na níž je postava kohouta a nápis „patřící Jaazanjášovi, sluhovi krále“. Někteří znalci předpokládají, že to je právě ten Jaazanjáš (Jezanjáš), o němž je zmínka ve 2. Královské 25:23 a u Jeremjáše 40:8. Pokud to tak je, potom by to znamenalo, že v Izraeli se kohouti chovali již v sedmém století př. n. l. Také při vykopávkách ve starobylém Gibeonu byl nalezen střep hrnce na vaření, na kterém byl znázorněn kohout.

Ježíš ve svých přirovnáních používá jak slepici s kuřátky, tak vejce, což ukazuje, že jeho posluchači drůbež dobře znali. (Mt 23:37; Lk 11:12; 13:34; viz heslo SLEPICE.)