Jedno z nejstarších a nejvýznamnějších měst starověkého Řecka; leželo asi 5 km na JZ od dnešního města. Důležitost Korintu do značné míry vyplývala z jeho strategické polohy na záp. konci isthmu neboli pevninské šíje spojující střední, pevninskou část Řecka s již. částí, poloostrovem Peloponésem. Všichni, kdo obchodně či jinak cestovali na S nebo na J po pevnině, museli projít Korintem, když se přepravovali přes šíji, jež je ve svém nejužším místě široká pouze asi 6 km. Do Korintu se však stahovala i mezinárodní námořní doprava, protože mořeplavci většinou raději využili tuto šíji mezi Korintským a Saronským zálivem, než aby riskovali dlouhou a nebezpečnou plavbu kolem mysů na již. výběžku poloostrova, kde často zuřily bouře. A tak lodi z Itálie, ze Sicílie a ze Španělska propluly Jónským mořem a Korintským zálivem a vjely do hlubokých vod přístavu Lechaion, což bylo záp. přístavní město spojené s Korintem dvěma souvislými hradbami. Lodi z Malé Asie, ze Sýrie a z Egypta propluly Egejským mořem a zakotvily u přístaviště ve vých. přístavu Kenchreje nebo snad v menším přístavu, který Římané nazývali Schoenus. (Ří 16:1) Zboží z velkých lodí se v jednom přístavu vyložilo, pak se několik kilometrů přepravovalo po pevnině k druhému přístavu a tam bylo naloženo na další loď. Menší lodi byly i s nákladem na palubě přetahovány úžinou po souši způsobem nazývaným diʹol·kos (doslova „přetahování“). Korintská šíje byla tedy z pádného důvodu známa jako most přes moře.

Dějiny. Korint byl kvetoucím městem již v sedmém století př. n. l., kdy v isthmijském chrámu Poseidona (řeckého boha moře, jenž byl protějškem římského boha Neptuna) byly každé dva roky pořádány slavné istmické hry, podle nichž apoštol Pavel vytvořil některá svá velmi působivá znázornění. (1Ko 9:24–27) Korint byl od čtvrtého století př. n. l. většinou pod nadvládou Makedonců, až ho teprve v roce 196 př. n. l. osvobodili Římané. Tento nezávislý městský stát se spolu s jinými městy spojil do Achajského spolku, tím se zapletl do boje proti Římu a v roce 146 př. n. l. ho římský konzul L. Mummius zničil; muži byli pobiti a ženy a děti prodány do otroctví. Sto let zůstal Korint značně zpustošený, a teprve v roce 44 př. n. l. (někteří říkají, že v roce 46 př. n. l.) město znovu založil Julius Caesar jako římskou kolonii Colonia Laus Julia Corinthiensis. Za vlády Caesara Augusta se Achaia — jak Římané říkali Řecku bez Makedonie — stala římskou provincií podřízenou senátu a z Korintu se stalo hlavní město.

Průmysl a stavby. Město Korint, do něhož Pavel přišel asi v roce 50 n. l., bylo tedy rušným obchodním a politickým centrem. K bohatství Korintu velmi přispělo mýtné, které se vybíralo za lodní náklady přepravované přes šíji, ale Korint byl také průmyslovým centrem, které bylo proslulé keramickými a bronzovými výrobky. Město bylo postaveno na dvou terasách, z nichž jedna byla asi o 30 m výše než druhá. Uprostřed města byla prostorná agora neboli tržiště lemovaná sloupořadími a veřejnými budovami. Z tržiště se také vcházelo do mnoha obchodů, jejichž pozůstatky dokládají, že v takových obchodech se prodávalo maso a jiné potraviny a také víno. V jednom nápisu na obchodě bylo použito slovo macellum. Tento výraz je latinským ekvivalentem řeckého slova maʹkel·lon, které Pavel použil v 1. Korinťanům 10:25, když se zmiňoval o „masném trhu“. Jiný nápis objevený na domovním prahu zní „Lucius, řezník“.

Vykopávky blízko středu agory odhalily vyvýšenou venkovní řečnickou tribunu nazývanou bema či rostra. Vystupovala z terasy, která agoru rozdělovala na horní a spodní část. Byla postavena z bílého a modrého mramoru, bohatě zdobena nádhernými sochařskými výtvory a po obou stranách měla dvě čekárny, ve kterých byly podlahy vykládané mozaikou a mramorové lavice. Má se za to, že bema byl „soudcovský stolec“, kam Židé, kteří se stavěli proti křesťanskému poselství, přivedli Pavla před prokonzula Gallia, aby ho vyslechl. (Sk 18:12–16) Nápis objevený v Delfách, ve městě ležícím na sev. straně Korintského zálivu, obsahuje jméno Gallio a uvádí, že to byl prokonzul. (Viz heslo GALLIO.)

Na SZ od tržiště stála dvě divadla; v každém z nich bylo místo asi pro 18 000 lidí. Křesťané v Korintu  mohli dobře rozumět Pavlově zmínce, že apoštolové jsou „divadelní podívanou světu“. (1Ko 4:9) Na náměstí blízko divadla našli archeologové nápis obsahující zmínku o jistém Erastovi, který měl latinský titul aedile, jenž někteří překládají jako „dozorce nad veřejnými pracemi“. Tento Erastos mohl být „městský správce“ téhož jména jako ten, o němž se zmínil Pavel, když z Korintu psal dopis Římanům. (Ří 16:23) Řecký výraz, který Pavel použil pro „správce“ (oi·ko·noʹmos), v zásadě znamená „správce domu nebo hospodář“. (Srovnej Ga 4:2, Rbi8, ppč a Int; viz heslo ERASTOS č. 2.)

Náboženství a kultura. Korint byl význačným sídlem vládní moci a předním obchodním městem Řecka. Pro mnoho lidí bylo toto město symbolem takové prostopášnosti a nevázaného požitkářství, že začali používat výraz „korintovat“, jenž znamená „provozovat nemravnost“. Tuto smyslnost s sebou neslo uctívání, kterému se Korinťané věnovali, zejména uctívání bohyně Afrodity (protějšku římské Venuše, fénické a kananejské Astarte a babylónské Ištar). Chrám zasvěcený uctívání Afrodity stál na vrcholku Akrokorintu, strmého, skalnatého kopce vystupujícího do výšky 513 m nad agoru. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 336) Pavel měl pádný důvod k přísným radám a výstrahám, jež křesťanům v Korintu dával v souvislosti s morálkou. (1Ko 6:9–7:11; 2Ko 12:21) V Korintu byly samozřejmě chrámy ještě mnoha jiných bohů a bohyň. V chrámu boha lékařství Asklépia archeologové našli tělově zbarvené části lidského těla zhotovené z terakoty. Ctitelé tohoto boha je předkládali v chrámu jako votivní oběti; každá oběť představovala postiženou část ctitelova těla (ruku, nohu, oko apod.).

Kromě Řeků žila v Korintu také velká skupina Italů, kteří pocházeli z někdejších kolonizátorů. Mnozí z korintských učedníků měli latinská jména, například Justus, Tertius, Quartus, Gaius, Krispus, Fortunatus a Achaikus. (Sk 18:7; Ří 16:22, 23; 1Ko 1:14; 16:17) Usadilo se tam mnoho Židů, kteří si vybudovali synagógu a získali nějaké přívržence z Řeků. (Sk 18:4) To, že Židé žili v Korintu, je patrné z řeckého nápisu na mramorovém dveřním překladu, který se našel blízko brány směřující k přístavu Lechaion. Nápis zní „[Sy·na·]go·geʹ He·br[aiʹon]“ a znamená „synagóga Hebrejců“. Do Korintu neustále přicházeli cestovatelé a obchodníci a také ti, kdo toto zábavné a sportovní středisko vyhledávali pro své potěšení. To nepochybně přispělo k tomu, že jeho obyvatelé byli tolerantnější než obyvatelé většiny jiných měst, která apoštol Pavel navštívil, i než obyvatelé Atén, centra řecké kultury. Prostřednictvím vidění byl Pavel ujištěn, že v Korintu žije mnoho spravedlivě smýšlejících lidí, a tak na tomto strategicky významném místě setkávání Východu a Západu strávil rok a šest měsíců. (Sk 18:9–11) V té době pravděpodobně napsal své dva dopisy Tesaloničanům.

Křesťanský sbor. Když Pavel nakonec odplul z vých. přístavu Kenchreje přes Egejské moře do Efezu v Malé Asii, doprovázeli ho Aquila a Priscilla, spolukřesťané a jeho spolupracovníci při výrobě stanů. (Sk 18:18, 19) A výmluvný Apollos zase pokračoval v Pavlově činnosti v Korintu, kde zaléval zasetá semena. (Sk 18:24–28; 19:1; 1Ko 3:6) Pavel projevoval hluboký zájem o sbor, který založil v Korintu, a proto poslal Tita, aby tam místo něho vykonal dvě návštěvy, a sám napsal korintskému sboru dva závažné dopisy. (2Ko 7:6, 7, 13; 8:6, 16, 17; 12:17, 18) Pavlovi se sice nepodařilo zastavit se v tomto sboru cestou do Makedonie, jak měl v plánu (2Ko 1:15, 16, 23), přesto však později v Řecku strávil tři měsíce — pravděpodobně během období 55–56 n. l. — a část té doby pobýval v Korintu, kde napsal svůj dopis Římanům. (Sk 20:2, 3; Ří 16:1, 23; 1Ko 1:14)