V podstatě královská vláda; také území a národy pod vládou nějakého krále nebo řidčeji pod vládou nějaké vladařky či královny. Kralování bylo často dědičné. Svrchovaný panovník mohl mít i jiné tituly, například faraón nebo césar.

Starověká království měla stejně jako království soudobá různé symboly královské moci. Většinou měla nějaké hlavní město nebo místo, kde bylo sídlo krále, královský dvůr a stálé vojsko (i když v době  míru snad ve značně zmenšeném počtu). Slovo „království“, jak je použito v Bibli, samo o sobě neprozrazuje nic určitého o vládním uspořádání, o rozloze území nebo o autoritě vladaře. Království měla různou velikost a různý vliv — od světových velmocí, jako byly například Egypt, Asýrie, Babylón, Médo-Persie, Řecko a Řím, až po malá městská království, jako byla například v době izraelských výbojů městská království v Kanaánu. (Joz 12:7–24) Také vládní uspořádání se v jednotlivých královstvích mohlo značně lišit.

Zdá se, že první království v dějinách lidstva, Nimrodovo království, bylo původně městským královstvím. Později rozšiřovalo svou říši zabíráním dalších měst, ale jeho základna zůstávala v Bábelu. (1Mo 10:9–11) Salem — první království schválené Bohem —, v němž vládl král a kněz Melchisedek, byl zřejmě také městským královstvím. (1Mo 14:18–20; srovnej Heb 7:1–17.) Větší království vládla nad celou oblastí, například království Edomu, Moabu a Ammonu. Zdá se, že velké říše, které vládly nad obrovským územím a měly v podřízenosti jiná království, většinou vznikly neboli vyrostly z malých městských států či z kmenových skupin, které se nakonec spojily pod vládou nejmocnějšího z vůdců. Taková seskupení měla někdy dočasné trvání a většinou se vytvořila kvůli válce proti společnému nepříteli. (1Mo 14:1–5; Joz 9:1, 2; 10:5) Vazalská království měla často značnou autonomii neboli samostatnou vládu, i když byla podřízena vůli a požadavkům nadřazené mocnosti. (2Kr 17:3, 4; 2Pa 36:4, 10)

Rozsah použití. Výraz „království“ používaný v Bibli se může vztahovat na jednotlivé rysy královské vlády. Může se vztahovat na říši neboli na zeměpisné území, nad nímž je uplatňována svrchovanost. Ke královské říši tedy nepatřilo jen hlavní město, ale celé panství, které zahrnovalo všechna podřízená neboli vazalská království. (1Kr 4:21; Es 3:6, 8)

Slovo „království“ se může všeobecně vztahovat na každou lidskou vládu nebo na všechny tyto vlády, ať je v jejich čele král, nebo někdo jiný. (Ezr 1:2; Mt 4:8)

Může označovat kralování, královský úřad nebo královské postavení (Lk 17:21) spolu s důstojností, mocí a autoritou, které se k němu pojí. (1Pa 11:10; 14:2; Lk 19:12, 15; Zj 11:15; 17:12, 13, 17) O dětech krále se může mluvit jako o ‚potomstvu království‘. (2Kr 11:1)

Izraelské království. Smlouvou Zákona, kterou izraelský národ dostal prostřednictvím Mojžíše, bylo učiněno opatření pro vládu království. (5Mo 17:14, 15) Jednotlivec, který stál v čele království, byl obdařen mocí a dostal královskou důstojnost. Nedostal ji k osobnímu vyvýšení, ale proto, aby sloužil ke cti Bohu a k dobru svých izraelských bratrů. (5Mo 17:19, 20; srovnej 1Sa 15:17.) Přesto když Izraelité postupem času vyžadovali krále, prorok Samuel je varoval před tím, jaké požadavky na lid bude mít takový panovník. (1Sa 8) Zdá se, že poddaní v izraelském království měli ke svému králi volnější přístup než poddaní ve většině starověkých orientálních království. (2Sa 19:8; 1Kr 20:39; 1Pa 15:25–29)

I když na začátku izraelského království byl král z rodové linie Benjamína, později se v souladu s proroctvím, které pronesl na smrtelné posteli Jákob, stal královským kmenem Juda. (1Sa 10:20–25; 1Mo 49:10) Královská dynastie byla založena v Davidově rodové linii. (2Sa 2:4; 5:3, 4; 7:12, 13) Když bylo království ‚odtrženo‘ od Šalomounova syna Rechoboama, deset kmenů si vytvořilo severní království, přičemž Jehova Bůh zadržel jeden kmen, Benjamín, a ponechal jej s Judou, „aby měl můj sluha David nadále vždycky přede mnou lampu v Jeruzalémě, městě, které jsem si vyvolil, abych tam vložil své jméno“. (1Kr 11:31, 35, 36; 12:18–24) Judské království sice v roce 607 př. n. l. padlo do rukou Babylóňanů, ale zákonné právo panovat nakonec přesto přešlo na právoplatného dědice, „syna Davidova“, Ježíše Krista. (Mt 1:1–16; Lk 1:31, 32; srovnej Ez 21:26, 27.) Jeho Království nebude mít konec. (Iz 9:6, 7; Lk 1:33)

V Izraeli vznikla královská organizace, která měla spravovat zájmy království. Skládala se z úzkého kruhu rádců a ministrů (1Kr 4:1–6; 1Pa 27:32–34) a také z různých vládních oddělení, z nichž každé mělo svého dozorce pro správu zemí koruny, pro dohled nad hospodařením a pro zajišťování potřeb královského dvora. (1Kr 4:7; 1Pa 27:25–31)

Izraelští králové z davidovské rodové linie sice mohli vydávat určitá nařízení, ale skutečná zákonodárná moc byla v Božích rukách. (5Mo 4:1, 2; Iz 33:22) Král byl ve všem odpovědný skutečnému Svrchovanému Panovníkovi, Jehovovi. Jestliže se král provinil nebo byl vzpurný, Bůh ho za to potrestal. (1Sa 13:13, 14; 15:20–24) Jehova někdy jednal s králem přímo (1Kr 3:5; 11:11); jindy mu dával pokyny, radil mu nebo ho káral prostřednictvím ustanovených proroků. (2Sa 7:4, 5; 12:1–14) Král mohl také čerpat moudrá doporučení od rady starších mužů. (1Kr 12:6, 7) Prosazování pokynů nebo kárání však nebylo v rukách proroků nebo starších mužů, ale v rukách Jehovy.

Když král a lid věrně dodržovali smlouvu Zákona, kterou jim dal Bůh, potom se izraelský národ těšil určité míře osobní svobody a hmotného blahobytu a v národě byl soulad, jakého jiná království nikdy nedosáhla. (1Kr 4:20, 25) Během let, kdy Šalomoun poslouchal Jehovu, bylo izraelské království široko daleko proslulé a uznávané, mělo mnoho vazalských království a těžilo z bohatství mnoha zemí. (1Kr 4:21, 30, 34)

 Kralování Jehovy Boha se sice určitou dobu viditelně projevovalo v podobě izraelského království, ale přesto je to panství, které je univerzální a svrchované. (1Pa 29:11, 12) Ať už lidé či lidská království Boží kralování uznávají, nebo ne, Boží kralování je absolutní a nezměnitelné. Celá země je součástí Božího právoplatného panství. (Ža 103:19; 145:11–13; Iz 14:26, 27) Jehova je Stvořitelem, a na základě toho uplatňuje svou nejvyšší vůli v nebi i na zemi podle svých vlastních záměrů a nemusí se nikomu zodpovídat (Jer 18:3–10; Da 4:25, 34, 35); přesto jedná vždy v souladu se svými spravedlivými měřítky. (Mal 3:6; Heb 6:17, 18; Jk 1:17; viz také heslo BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ.)