IZRAELSKÝ národ obýval zemi, kterou mu dal Bůh, ale byl obklopen národy, jež uctívaly falešné bohy. Izraelité vyšli z Egypta, kde zvířata byla považována za bohy. Na východ a jihovýchod od Izraele nyní ležel Ammon, Moab a Edom — vzdálení příbuzní Izraelitů, ale ctitelé model. Polyteističtí Filištíni obývali pobřežní pláň na západě. Na sever od Izraele žili podél pobřeží Féničané. K jejich náboženským zvyklostem patřila homosexualita, sodomie a obětování dětí. A náboženství Syřanů se vyznačovalo zobrazeními nahých bohyň, jejichž gesta zdůrazňovala sexualitu. Pokud měl být izraelský národ nadále přijatelný Jehovovi, musel být trvale oddělen od okolních národů.

Jehova dal Izraelitům mojžíšský Zákon, který je chránil a působil jako ‚dělící stěna‘, aby byli odděleni od okolních národů. (Ef 2:14) Izraelité s nimi neměli vytvářet spojenecké svazky, vstupovat s jejich příslušníky do manželství nebo napodobovat jejich náboženské zvyklosti. (2Pa 16:7; 2Kr 17:13–15) Izraelité zůstávali svatým národem v té míře, v jaké poslouchali tyto zákony.

Jednotlivcům z okolních národů se však nebránilo v tom, že by nemohli uctívat pravého Boha. Mohli opustit své modlářství a stát se Jehovovými ctiteli. „Bůh není stranický.“ (Sk 10:34) Jehova udržoval svůj národ oddělený, ale současně pracoval na svém záměru, z něhož nakonec mělo vyplynout požehnání pro lidi ze všech národů. (1Mo 22:18)