Název, který je v Řeckých písmech používán k označení Svátku žně (2Mo 23:16) neboli Svátku týdnů (2Mo 34:22), jemuž se také říkalo „den prvních zralých plodů“ (4Mo 28:26). Pokyny pro oslavy tohoto svátku jsou zapsány ve 3. Mojžíšově 23:15–21, ve 4. Mojžíšově 28:26–31 a v 5. Mojžíšově 16:9–12. Svátek se měl slavit 50. den (řecké označení tohoto svátku znamená „padesátý [den]“) od 16. nisanu, což byl den, kdy byl jako oběť přinášen snop ječmene. (3Mo 23:15, 16) V židovském kalendáři připadá svátek na 6. sivanu. Bylo to po sklizni ječmene a na začátku sklizně pšenice, která dozrávala později než ječmen. (2Mo 9:31, 32)

Než mohli Izraelité začít se sklizní, museli 16. nisanu předložit Jehovovi oběť prvního ovoce ječmene. Proto můžeme v 5. Mojžíšově 16:9, 10 číst tyto pokyny: „Od času, kdy se poprvé přiloží srp k stojícímu obilí, začneš počítat sedm týdnů. Potom budeš slavit svátek týdnů Jehovovi, svému Bohu.“ Účast na něm byla povinností každého muže a v souvislosti s tímto svátkem se v Bibli píše: „A budeš se radovat před Jehovou, svým Bohem, ty a tvůj syn a tvá dcera a tvůj otrok a tvá otrokyně a Levita, který je uvnitř tvých bran, a cizí usedlík a chlapec bez otce a vdova, kteří jsou ve tvém středu, na místě, které vyvolí Jehova, tvůj Bůh, aby tam dal přebývat svému jménu.“ (5Mo 16:11) Pasach byl svátkem, který se slavil v úzkém kruhu rodiny. Ale při Svátku sklizně neboli o Letnicích se očekávalo, že lidé budou otevření a budou štědře projevovat pohostinnost; v tomto ohledu připomínaly Letnice Svátek chýší.

S prvním ovocem sklizně pšenice se mělo naložit jinak než s prvním ovocem ječmene. Ze dvou desetin efa jemné pšeničné mouky (4,4 l) smíchané s kvasem se měly upéci dva chleby. Ty měly být ‚z jejich bydlišť‘, což znamenalo, že to měly být chleby, jaké se běžně pekly pro každodenní potřebu, tedy ne chleby výslovně určené pro svaté účely. (3Mo 23:17) Společně s tím byly přineseny zápalné oběti, oběť za hřích a také dva beránci jako oběť společenství. Chleby a beránky kněz pohupoval před Jehovou — na ruce si položil chleby a části těl beránků a pohupoval jimi sem a tam, což bylo znamením toho, že byly předloženy Jehovovi. Když byly chleby i beránci obětováni, dostal je kněz, který je měl sníst jako oběť společenství. (3Mo 23:18–20)

Zpráva ve 4. Mojžíšově 28:27–30 se v popisu ostatních obětí (které byly přinášeny vedle oběti společenství) nepatrně liší. Místo sedmi beránků, jednoho mladého býka, dvou beranů a jednoho kůzlete, jak se píše ve 3. Mojžíšově 23:18, 19, se mělo obětovat sedm beránků, dva mladí býci, jeden beran a jedno kůzle. Židovští komentátoři uvádějí, že v textu ve 3. Mojžíšově se mluví o oběti, která měla být přinesena spolu s chleby pohupování, a text ve 4. Mojžíšově se vztahuje na vlastní oběť předepsanou pro tento svátek; z toho vyplývá, že se měly přinést obě oběti. Tento názor podporuje i Josephus, který se ve svém popisu obětí přinášených v den Letnic nejprve zmiňuje o dvou beráncích oběti společenství, a pak spojuje zbývající oběti, přičemž uvádí tři telata, dva berany (místo tří, což je zjevně chyba přepisovače), čtrnáct beránků a dvě kůzlata. (Židovské starožitnosti, III, 253 [x, 6]) V tento den, který byl sabatem, se konalo svaté shromáždění. (3Mo 23:21; 4Mo 28:26)

Svátek Letnic se slavil na konci sklizně ječmene a byl obdobím radování, jak to ukazuje oběť společenství, kterou předkládalo shromáždění a která byla dána knězi. Tato oběť byla také znamením pokojného společenství s Jehovou. Oběť za hřích Izraelitům zároveň připomínala jejich hříchy a představovala jejich prosbu k Bohu o odpuštění a očištění. Rozšířená zápalná oběť byla výrazem jejich vděčnosti za Jehovovu štědrost a také symbolem jejich ochoty plnit všechny závazky vyplývající ze smluvního vztahu mezi nimi a Bohem.

Tento den však pro Izraelity nebyl jen zvláštní příležitostí k vyjádření díků Jehovovi, ale byl to také den, kdy neměli zapomínat na své chudé bratry. Když dal pokyny k tomuto svátku, Jehova Izraelitům přikázal: „A až budete sklízet úrodu své země, okraj  svého pole při sklízení úplně nedoděláš, až budeš sklízet, a nebudeš sbírat paběrky ze své úrody. Měl bys je nechat pro ztrápeného a cizího usedlíka. Já jsem Jehova, váš Bůh.“ (3Mo 23:22) Tak mohli být i chudí opravdu podníceni k tomu, aby děkovali Pánu a společně s ostatními se z tohoto svátku radovali. Během něj přinášelo mnoho Izraelitů také své vlastní oběti prvního ovoce sklizně.

Rabínské prameny uvádějí, že po návratu z vyhnanství v Babylóně se účastníci vydávali do Jeruzaléma obvykle den před zahájením svátku, aby tam na jeho oslavy připravili všechno potřebné. Večer se troubením na trubku ohlašoval začátek svátku. (4Mo 10:10) Byl očištěn oltář pro zápalnou oběť a ihned po půlnoci byly otevřeny brány vedoucí do chrámu, aby kněží mohli prohlédnout zvířata, která na nádvoří lidé přinášeli k zápalné oběti a k oběti díkůvzdání. Alfred Edersheim uvádí: „Před ranní obětí museli úřadující kněží prohlédnout všechna zvířata určená k zápalným obětem a pokojným obětem, zvířata, která se lid chystal předložit během slavnosti. Těchto zvířat byl značný počet, a proto kněží jistě měli velmi mnoho práce až do chvíle, kdy oznámení o tom, že se nad Hebronem objevily ranní červánky, ukončilo všechny přípravy a byl vydán pokyn k pravidelné ranní oběti.“ (The Temple, 1874, s. 228)

Po pravidelné každodenní ranní oběti byly přinášeny slavnostní oběti popsané ve 4. Mojžíšově 28:26–30. Potom následovala oběť příznačná pro Letnice — chleby pohupování a oběti, které byly předkládány spolu s tím. (3Mo 23:18–20) Potom, co bylo chleby pohupováno, vzal jeden chléb velekněz a druhý byl rozdělen mezi úřadující kněze.

Symbolický význam svátku. Právě v den Letnic roku 33 n. l. vylil Ježíš Kristus svatého ducha na skupinu asi 120 učedníků shromážděných v horní místnosti v Jeruzalémě. (Sk 1:13–15) Ježíš byl vzkříšen 16. nisanu, v den, kdy velekněz přinášel oběť snopů ječmene. V obrazném smyslu byl Ježíš bez kvasu, který představuje hřích. (Heb 7:26) O Letnicích mohl jakožto slavný Velekněz ‚předložit‘ svému Otci Jehovovi další duchovní syny, následovníky Ježíšových šlépějí, kteří byli vzati z hříšného lidstva a kteří přijali jeho oběť. Bůh schválil to, že Ježíš obětoval svůj lidský život a že ‚předložil‘ své učedníky (i když se narodili v hříchu), aby byli Božími duchovními syny, a to se projevilo tím, že na ně byl vylit Boží svatý duch. Skutečnost, že o Letnicích byly Jehovovi předkládány dva chleby z nově sklizeného obilí, ukazuje, že se splnění netýkalo pouze jedné osoby. Může to také poukazovat na to, že ti, kdo se stávají následovníky Ježíše Krista zplozenými duchem, měli být na zemi vzati ze dvou skupin: nejprve z přirozených, obřezaných Židů a později ze všech ostatních národů světa, z pohanů. (Srovnej Ef 2:13–18.)

Podle židovské tradice odpovídaly Letnice době, kdy Izrael dostal na Sinaji Zákon a stal se vyvoleným národem. Na Sinaji, kde dostali Zákon, se Izraelité shromáždili počátkem třetího měsíce (sivanu). (2Mo 19:1) V roli prostředníka, který Izraeli předložil smlouvu Zákona, vystupoval Mojžíš, a podobně vystoupil i Ježíš Kristus jakožto Prostředník duchovního Izraele a uvedl nyní tento nový národ do nové smlouvy. Apoštol Pavel porovnává tyto dvě události; poukazuje na to, že křesťané jsou shromážděni k mnohem většímu shromáždění na ‚hoře Sion a ve městě živého Boha, v nebeském Jeruzalémě,‘ pod uspořádáním nové smlouvy. (Heb 12:18–24; srovnej Zj 14:1–5.)

O nové smlouvě řekl Ježíš svým učedníkům večer během svého posledního Pasachu. Těsně před tím, než vystoupil do nebe, jim dal pokyn, aby v Jeruzalémě počkali na slíbeného svatého ducha. Nyní, jak vysvětlil apoštol Petr, „protože byl tedy vyvýšen k Boží pravici a dostal od Otce slíbeného svatého ducha, vylil to, co vidíte a slyšíte“. (Lk 22:20; Sk 2:33) Přítomnost Božího ducha se projevila tím, že asi 120 učedníků začalo zázračně mluvit různými jazyky. Tak mohlo velké množství Židů a proselytů, kteří přišli ze všech končin Římské říše, slyšet a pochopit ‚velkolepé Boží věci‘. (Sk 2:7–11) Tehdy poprvé byl prostřednictvím Petra proveden křest ve jménu Otce, Syna a svatého ducha, jak to podle slov u Matouše 28:19 přikázal Ježíš. (Sk 2:21, 36, 38, 39) Potom, co vystoupil do nebe s hodnotou své oběti, mohl Ježíš uvést své následovníky do nové smlouvy. (Heb 9:15–26)

Tito následovníci a 3 000 dalších, kteří se připojili ten den (Sk 2:41), a další, kteří se připojili později, nebyli úplně prvními prvotinami přinesenými Bohu; úplně první byl totiž Ježíš Kristus, který byl vzkříšen 16. nisanu roku 33 n. l. (1Ko 15:23), kdy se pohupovalo snopy ječmene. Byli spíše prvním ovocem pšenice, druhé úrody, „jistým prvním ovocem“ Bohu. (Jk 1:18) Nyní se stali Božím novým národem, Božím ‚vyvoleným rodem, královským kněžstvem, svatým národem, lidem pro zvláštní vlastnictví‘. (1Pe 2:9)