Přejít k článku

Přejít na obsah

Lichocení

Lichocení

Udílení strojené chvály; podlézavost; nepravdivé, neupřímné nebo přehnané chválení. Většinou se lichotí proto, aby se uspokojila sebeláska nebo domýšlivost toho, komu je lichocení určeno, a to ho poškozuje. Účelem lichocení je získat si přízeň nebo materiální výhody někoho a vyvolat pocit závazku k tomu, kdo lichotí, nebo lichotníka oslavovat. Často člověk lichotí proto, aby chytil toho druhého do léčky. (Př 29:5) Lichocení není projevem moudrosti shora; je světské a je charakteristické sobectvím, stranickostí a pokrytectvím. (Jk 3:17) Neupřímnost, lhaní, pochlebování, oslavování lidí, a to, když někdo v někom pěstuje ješitnost, se Bohu nelíbí. (2Ko 1:12; Ga 1:10; Ef 4:25; Kol 3:9; Zj 21:8)

Rozdíl mezi tím, jak postupuje křesťan, a tím, jak působí lichocení, je zřejmý ze slov apoštola Pavla v 1. Tesaloničanům 2:3–6: „Vždyť vybídka, kterou udělujeme, nevychází z omylu ani z nečistoty ani s klamem, nýbrž právě jak Bůh prokázal, že jsme vhodní k tomu, aby nám svěřil dobrou zprávu, tak mluvíme, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkouší naše srdce. Vskutku jsme se nikdy neukazovali s lichotivou řečí (právě jak víte) ani pod nějakou falešnou zástěrkou pro chtivost, Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu od lidí, ne, ani od vás, ani od jiných, ačkoli jsme mohli být jako Kristovi apoštolové nákladným břemenem.“

Může se zdát, že ten, kdo lichotí, takovým jednáním něco získá, ale Bible ukazuje, že „kdo kárá nějakého člověka, najde později více přízně než ten, kdo lichotí svým jazykem“. (Př 28:23) Pokud člověk využije lichocení, aby získal nějakou výhodu, je to, co dělá, přesný opak lásky. Ten, kdo nenávidí, se může uchýlit k lichocení, ale nakonec se na něj jeho podvod přivalí zpět jako kámen. (Př 26:24–28)

Při lichocení se vedou úlisné řeči za účelem oklamat oběť. Výrazy „lichocení“, ‚hladký jazyk (ret či hladká slova)‘ (Ža 5:9; 12:2, 3; Da 11:32), ‚hladkost‘ (Př 7:21; Da 11:34, Rbi8, ppč) a „dvojsmyslná“ (Ez 12:24, Rbi8, ppč) jsou přeloženy z hebrejského kořenného slova cha·laqʹ nebo ze slov jemu příbuzných. Kdekoli je o lichocení v Bibli zmínka, je pohnutka pochlebovače špatná.

Příkladem škodlivých následků, jež plynou z přijímání lichotek, je Herodes Agrippa I., kterému se dostalo chvály v podobě lichotek od zástupu, jako by mluvil ‚božím hlasem‘. Herodes lichocení přijal a nevzdal slávu Bohu, a proto byl udeřen Božím andělem a zemřel. (Sk 12:21–23) Naopak Barnabáš a Pavel rychle předešli tomu, aby je zástup vyvyšoval do postavení bohů. (Sk 14:11–15) Také Ježíš Kristus ihned opravil jistého židovského vládce, který se pokusil svou prosbu k němu uvést lichotivým oslovením „Dobrý Učiteli“. Ježíš mu řekl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, pouze jeden, Bůh.“ (Lk 18:18, 19; srovnej Joba 32:21, 22.)