Tento výraz (heb. ʽam ha·ʼaʹrec a jeho tvary v mn. č.) se v hebrejském textu vyskytuje 75krát. V Ježíšových dnech byl tento termín používán jako projev opovržení, ale původně to tak nebylo.

Hebrejský a aramejský slovník od Koehlera a Baumgartnera vysvětluje, že toto hebrejské slovo znamená „obyvatelé mající plná práva“. (Lexicon in Veteris Testamenti Libros, Leiden, 1958, s. 711) Dílo The Interpreter’s Dictionary of the Bible uvádí, že termín „v přísném pojetí zahrnuje pouze odpovědnou mužskou část obyvatelstva, tzn. ženaté muže, kteří žijí na své vlastní půdě a mají plná práva a povinnosti, k nimž patří povinná služba ve vojsku a účast na soudních řízeních a  . . . slavnostech“. (G. A. Buttrick, ed., 1962, sv. 1, s. 106) (Srovnej 3Mo 20:2–5; 2Kr 15:5; 16:15; Ez 45:16, 22; 46:3, 9.) A tak toto slovní spojení zpočátku bylo vyjádřením úcty. Nepoužívalo se jen pro nízké společenské vrstvy nebo pro ty, kdo byli chudí.

Při vyjednávání vlastnických práv ohledně jeskyně v Makpele jednal Abraham s chetitským ‚lidem země‘. (1Mo 23:7, 13, KB) Heger v těchto verších překládá hebrejský výraz ʽam ha·ʼaʹrec jako ‚obyvatelé země‘ a v Překladu nového světa je slovo ‚rodáci‘. Faraón mluvil k Mojžíšovi a Áronovi a vyjadřoval se o Izraelitech žijících v Gošenu jako o „lidu země“. (2Mo 5:5) Takové pojmenování bylo používáno v jednotném čísle pro všechen lid Kanaánu (4Mo 14:9) a v množném čísle slova ʽam (ʽam·méʹ, „národy“) pro označení obyvatel Kanaánu z hlediska oddělených kmenů nebo národů. (Ne 9:24, 30) Podobně je to slovo používáno v odkazu na podrobené národy v Perské říši za dnů královny Ester. (Es 8:17) Senacherib použil úplný tvar množného čísla (ʽam·mé ha·ʼara·cóthʹ, ‚lidé zemí‘), který uplatnil na mnoho národů, které byly poraženy asyrskými vojsky. (2Pa 32:13)

V izraelském národě obrat ʽam ha·ʼaʹrec často odlišoval obyčejné obyvatelstvo od vládních nebo kněžských představitelů. (2Kr 11:14, 18–20; Jer 1:18; 34:19; 37:2; 44:21; Ez 7:27; Da 9:6; Ze 7:5) Avšak je zřejmé, že zahrnoval nejen chudou pracující třídu, ale i významné osoby, protože Ezekiel — potom, co odsoudil nespravedlnost páchanou ziskuchtivými proroky, kněžími a knížaty — napadl „lid země“, který „prováděl úkladný plán šizení, a urvali něco loupeží a krutě zacházeli se ztrápeným a chudým a protiprávně šidili cizího usedlíka“. (Ez 22:25–29) Jehojakim měl na nařízení faraóna Neka platit velké poplatky, a proto ve formě daní „vymáhal stříbro a zlato od lidu země“. A tak ani ʽam ha·ʼaʹrec, kteří srazili spiklence proti králi Amonovi a kteří udělali králem Josijáše, ani ti, kteří později dosadili za krále Jehoachaza, nebyli takzvaná chátra. (2Kr 23:30, 35; 21:24) Tehdy, když Nebukadnecar dobyl Judu, bylo společně s předními dvorními úředníky vzato 60 mužů z „lidu země“ do Ribly, kde byli popraveni; těchto 60 mužů patřilo jistě mezi nejpřednější či vedoucí obyvatele. (2Kr 25:19–21) Samozřejmě označení ʽam ha·ʼaʹrec zahrnovalo také chudé a nízko postavené obyvatele. Babylónský král určil z těchto lidí značný počet, aby zůstali v Judě, stejně jako to udělal dříve v Jeruzalémě. (2Kr 24:14; 25:12; Jer 40:7; 52:15, 16)

V poexilních dobách Ezra a Nehemjáš odsoudili špatné jednání těch, kdo se vrátili z vyhnanství, protože udržovali svazky s „národy země“. Brali si totiž jejich ženy, dovolovali jim, aby obchodovaly ve městě o Sabatu, a přijímali jejich odporné zvyklosti. (Ezr 9:11; 10:2, 11; Ne 10:28, 31) Toto označení, kterým jsou zde pojmenovány okolní neizraelské národy, jež jsou uvedeny u Ezry 9:1, 2, a důvod, proč se od nich Izraelité měli oddělit, nebyly stanoveny proto, že tyto národy byly na nízké sociální nebo hospodářské úrovni, ale proto, že Boží zákon vyžadoval čisté uctívání. (Ne 10:28–30)

Výraz opovržení. V průběhu času však tento výraz začali používat judští náboženští vůdci k rozlišení lidí — Židů i Nežidů —, kteří nebyli zběhlí v Zákoně, a zvláště těch, kteří nebrali na vědomí či kterým se nedařilo dodržovat velké množství rabínských tradic, jež se v té době vytvářely. (Mt 15:1, 2) Termín vyjadřoval pohrdavý postoj, což dokládají i slova farizeů u Jana 7:49: „Tento zástup, který nezná Zákon, jsou prokletí lidé.“ Rabín Jošua řekl, že ʽam ha·ʼaʹrec je: „Kdokoli, kdo si nenavléká tefillin [fylakteria]. “ Jiné rabínské výroky určené těm, kdo nevěnovali pozornost židovským tradicím, znějí: „Dokonce i když někdo zná Písmo a Mišnu, ale nesloužil učedníkům moudrých, je to ʽam ha-arez.“ (Babylónský talmud, Berachot 47b, do angličtiny přeložil M. Simon.) „Nevzdělanec [ʽam ha·ʼaʹrec] nemůže být zbožný.“ (Babylónský talmud, Avot 2:6, do češtiny přeložil B. Nosek.) „Negramotný nebude vzkříšen.“ (Babylónský talmud, Ktubot 111b, do angličtiny přeložil I. Slotki.) (Srovnej Mt 9:11; Lk 15:2; 18:11.) Ježíš ale řekl, že ‚přišel volat hříšníky‘, a měl náklonnost k lidem, kteří byli „zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře“. (Mt 9:13, 36)

A tak se smysl slova ʽam ha·ʼaʹrec změnil z původního výrazu všeobecné úcty na náboženský výraz potupy — stejně jako latinský termín paganus, z něhož  je odvozeno české slovo pohan. Výraz pohan původně znamenal obyvatel venkova, ale protože tito vesničané byli často posledními, kdo byli obráceni na víru, začali měšťané používat toto označení na všechny, kdo nepřijali jejich takzvanou křesťanskou víru.