Ve starověku bylo zvykem při rozhodování sporné otázky metat losy. Používala se metoda, při které se oblázky, malé kousky dřeva či kamene nebo kamenné či dřevěné kostky vhazovaly do záhybů pláště, „do klína“ nebo do vázy a potom se s nimi třáslo. Volba dopadla ve prospěch toho, jemuž padl nebo byl vytažen los. S losováním stejně jako s přísahou byla spojena modlitba. Hlasitě nebo v duchu pronesená modlitba vyjadřovala přání a očekávání Jehovova zásahu. Slovo los (heb. gó·ralʹ) je doslovně i obrazně spojováno s pojmem „díl“ nebo „podíl“. (Joz 15:1; Ža 16:5; 125:3; Iz 57:6; Jer 13:25)

Použití. Přísloví 16:33 říkají: „Los se metá do klína, ale každé rozhodnutí jeho prostřednictvím je od Jehovy.“ V Izraeli byl los vhodně používán k ukončení sporu: „Los uklidňuje i sváry a odděluje od sebe i mocné.“ (Př 18:18) Nepoužíval se ke sportu, ke hře ani k hazardu. S metáním losu nebyly spojeny žádné vklady, sázky ani ceny — žádné ztráty ani výhry. Metání losu nebylo určeno k obohacení chrámu nebo kněží ani pro dobročinnost. Naopak římští vojáci — jak bylo předpověděno v Žalmu 22:18 — metali los o Ježíšovy oděvy s myšlenkou na sobecký zisk. (Mt 27:35)

První zmínka o tažení losů je v Bibli spojena s vybíráním kozla pro Jehovu a kozla pro Azazela ve Dni smíření. (3Mo 16:7–10) V Ježíšově době to prováděl velekněz v Herodově chrámu tak, že ze schránky vytáhl dva losy, které údajně byly vyrobeny ze zimostrázového dřeva nebo ze zlata. Losy — na jednom z nich bylo napsáno „pro Jehovu“ a na druhém „pro Azazela“ — pak byly položeny kozlům na hlavu.

Tažením losů se určovalo pořadí chrámové služby pro 24 kněžských oddílů. (1Pa 24:5–18) V tomto případě tajemník Levitů sepsal jména hlav otcovských domů, a tito muži byli pak zjevně vybíráni jeden za druhým. Tímto způsobem byli Levité také přidělováni k chrámové službě jako zpěváci, strážci bran, pokladníci apod. (1Pa 24:31; kap. 25, 26; Lk 1:8, 9) Po návratu Židů z vyhnanství se metáním losu určovalo zajišťování dodávky dřeva pro chrámovou službu a tímto způsobem bylo stanoveno, kdo se má odstěhovat do Jeruzaléma. (Ne 10:34; 11:1)

V přímé souvislosti s Urim a Tummim, které Mojžíš vložil do veleknězova náprsníku (3Mo 8:7–9), není sice žádná zmínka o metání losu a ani se přesně neví, co Urim a Tummim vlastně byly, je však zřejmé, že byly používány k vyřešení problému podobně jako dva losy. Ve spojitosti s metáním losů se v 1. Samuelově 14:41, 42 patrně jednalo právě o Urim a Tummim. Někdy se o nich mluvilo jako o posvátných losech. Jestliže vyvstala otázka, jež byla pro národ důležitá a nebylo možné dospět v této věci k rozhodnutí, velekněz se postavil před Jehovu a prostřednictvím těchto posvátných losů obdržel Jehovovo rozhodnutí.

Jehova přikázal, aby se rozdělování Zaslíbené země mezi 12 kmenů provádělo metáním losů. (4Mo 26:55, 56) To je podrobně rozebráno ve 14. až 21. kapitole knihy Jozue a slovo „los (losy)“ se v těchto kapitolách vyskytuje více než 20krát. Losy byly taženy před Jehovou u stanu setkání v Šilu, pod dohledem Jozua a velekněze Eleazara. (Joz 17:4; 18:6, 8) Levitská města byla rovněž vybrána losem. (Joz 21:8) Jehova patrně způsobil, aby los padl v souladu s jeho předchozím proroctvím o celkovém rozmístění kmenů. (1Mo 49)

Losy byly používány také k určování provinilců. V Jonášově případě námořníci metali los, aby zjistili, kvůli komu je postihla bouře. (Jon 1:7, 8) Metáním losu se také zjistilo, že to byl Jonatan, kdo porušil Saulovu pošetilou přísahu. (1Sa 14:41, 42)

Pomocí losů si nepřátelé Izraele rozdělovali válečnou kořist a zajatce. (Joe 3:3; Ob 11) Haman metal „Pur, totiž Los“ jako určitou formu věštby; tím chtěl určit příznivý den pro vyhlazení Židů po celé Perské říši. (Es 3:7) Od množného čísla slova pur, pu·rimʹ, je odvozeno jméno svátku Purim, kterému se také říká Svátek losů. (Es 9:24–26)

V době apoštolů. Ježíšovi učedníci použili losy společně s modlitbou, aby určili, kdo by měl zaujmout místo Jidáše Iškariotského mezi dvanácti muži, kteří byli svědky Ježíšovy činnosti a jeho vzkříšení; byl vybrán Matyáš. (Sk 1:21–26) Zde je  použito řecké slovo kleʹros, které je příbuzné se slovem kle·ro·no·miʹa, jež znamená dědictví. Slovo kleʹros je použito v Kolosanům 1:12 a v 1. Petra 5:3 v souvislosti s dědictvím neboli přídělem, který Bůh dal křesťanům.

Nečteme však o tom, že pomocí losů se vybírali dozorci a jejich pomocníci nebo že se tak rozhodovalo o důležitých záležitostech po Letnicích v roce 33 n. l. Výběr dozorců a jejich pomocníků se měl provádět na základě dokladů, že se v jejich životě projevuje ovoce svatého ducha (1Ti 3; Tit 1), kdežto jiná rozhodnutí byla založena na splňování proroctví, na andělském vedení, na zásadách z Božího slova a na Ježíšově učení a byla učiněna pod vedením svatého ducha. (Sk 5:19–21; 13:2, 3; 14:23; 15:15–19, 28) Apoštol Pavel napsal: „Celé Písmo je inspirováno Bohem a je prospěšné . . . k urovnávání věcí.“ (2Ti 3:16)