Médové byli Árijci, byli tedy jafetského původu a zřejmě byli potomky Jafetova syna Madaie. (1Mo 10:2) Pokud jde o rasu, jazyk a náboženství, byli úzce spřízněni s Peršany.

Jako národ se Médové objevují v biblických dějinách teprve v osmém století př. n. l., zatímco v dostupných světských záznamech jsou o nich první zmínky z doby asyrského krále Salmanasara III., současníka krále Jehua (asi 904–877 př. n. l.). Tvrdí se, že archeologické a jiné doklady svědčí o jejich přítomnosti na Íránské plošině asi od poloviny druhého tisíciletí př. n. l.

Zeměpis. Hranice země se sice bezpochyby měnily, ale starověké území Médie se v podstatě rozkládalo na Z a na J od Kaspického moře a od pobřeží tohoto moře je oddělovalo pohoří Elborz. Na SZ patrně území Médie zasahovalo až do údolí řeky Araxés za Urmijským jezerem, zatímco na jeho záp. hranici pohoří Zagros sloužilo jako přehrada oddělující Médii, Asýrii a tigridské nížiny; na V leželo rozsáhlé pouštní území a na J ležela země Elam.

Médská země se tedy rozkládala především na hornaté plošině v nadmořské výšce mezi 900 a 1 500 m. Velká část tohoto území je suchá step; ačkoli vodních srážek zde je obvykle málo, je zde několik úrodných planin, z nichž se získávají značné výnosy. Většina řek teče směrem k velké centrální poušti, kde se jejich vody rozptýlí do mokřin a bažin, které během horkého léta vysychají a zanechávají solné usazeniny. Díky přírodním bariérám bylo poměrně snadné toto území hájit. Nejvyšší pohoří leží na Z a řada jeho vrcholů převyšuje 4 270 m, ale jednotlivá nejvyšší hora Demávend (5 771 m) se nachází v pohoří Elborz blízko Kaspického moře.

Hlavní druhy zaměstnání. Většina obyvatel patrně žila stejně jako dnes v malých vesnicích nebo to byli kočovníci a jejich hlavním zaměstnáním byl chov dobytka. Tento obraz nám poskytují klínopisné texty, jež vyprávějí o asyrských nájezdech do Médie; ukazují také, že k nejvyhledávanější kořisti útočníků patřili koně, jejichž vynikající plemeno Médové chovali. Na dobrých pastvinách ve vysoko položených údolích se také pásla stáda ovcí, koz, oslů, mulů a krav. Asyrské reliéfy někdy zobrazují Médy oblečené do halen, přes které nosili pláště jakoby z beraní kůže, a obuté do vysokých šněrovacích bot; tak museli být vybaveni pastýři, kteří pracovali na náhorních planinách, kde je v zimě sníh a velmi chladno. Archeologické nálezy svědčí o tom, že mezi Médy byli schopní zpracovatelé kovů, zejména bronzu a zlata.

Dějiny. Médové nezanechali prakticky žádné psané záznamy; poznatky o nich pocházejí z biblických zpráv, z asyrských textů a také od klasických řeckých dějepisců. Zdá se, že Médové si vytvořili řadu malých království pod vedením kmenových náčelníků; vychloubačné zprávy asyrských vládců Šamši-Adada V., Tiglat-pilesera III. a Sargona II. se zmiňují o jejich vítězstvích nad některými městskými náčelníky vzdálené země Médů. Když Asyřané v roce 740 př. n. l. zvítězili nad izraelským královstvím, byli Izraelité posláni do vyhnanství na různá místa v Asýrii a „ve městech Médů“, z nichž některá tehdy byla vazaly Asýrie. (2Kr 17:6; 18:11)

Asyrské snahy podmanit si „nepoddajné Médy“ pokračovaly i za asyrského krále Esar-chaddona, Senacheribova  syna a zřejmě současníka judského krále Manasseho (716–662 př. n. l.). V jednom ze svých nápisů Esar-chaddon píše: „Oblast na hranici solné pouště, která leží v zemi vzdálených Médů, na okraji hory Bikni, hory z lapisu-lazuli, . . . mocné náčelníky, kteří se nepodrobili mému jhu — ty a jejich lid, jejich jezdecké koně, dobytek, ovce, osly a (baktrijské) velbloudy —, ohromnou kořist, jsem odvedl do Asýrie. . . . Uložil jsem jim svůj královský tribut a daň, každoročně.“ (Ancient Records of Assyria and Babylonia, D. D. Luckenbill, 1927, sv. II, s. 215, 216)

Podle řeckého historika Hérodota (Dějiny, I, 96) vytvořili Médové sjednocené království pod vládcem jménem Déiokés. Někteří novodobí historikové se domnívají, že v nápisech je Déiokés uváděn pod jménem Daiaukku. Při jednom z asyrských nájezdů na území Médie jej Sargon II. zajal a dopravil do Chamatu. Většina znalců se však domnívá, že médští králové se začali sjednocovat pod jedním určitým vládcem teprve za Kyaxara (podle Hérodota [Dějiny, I, 102, 103] Déiokova vnuka). I tehdy se však mohlo jejich postavení podobat postavení, jaké zastávali panovníci malých království v Kanaánu; ti také někdy bojovali pod vedením jednoho konkrétního krále, a přece si zachovávali značnou míru nezávislosti. (Srovnej Joz 11:1–5.)

Asyřané sice podnikali do Médie vpády, ale Médové přesto sílili, až se stali pro Asýrii nejnebezpečnějšími soupeři. Když se babylónský král Nabopalasar, otec Nebukadnecara, proti Asýrii vzbouřil, Méd Kyaxarés uzavřel spojenectví mezi svým vojskem a Babylóňany. Když Médové ve dvanáctém roce Nabopalasara (634 př. n. l.) dobyli Aššur, Kyaxarés (v babylónských záznamech označovaný jménem Ú-ma-kis-tar) se u dobytého města setkal s Nabopalasarem a „uzavřeli dohodu o přátelství a spojenectví“. (Assyrian and Babylonian Chronicles, A. K. Grayson, 1975, s. 93) Béróssós (známý prostřednictvím Polyhistora a Abydéna, které cituje Eusebius) říká, že Nabopalasarův syn Nebukadnecar si vzal za manželku dceru médského krále, která se jmenovala Amytis (nebo Amuhea podle Abydéna). (Eusebius, Chronicorum liber prior, A. Schoene, ed., Berlín, 1875, sl. 29, řádky 16–19, sl. 37, řádky 5–7) Historikové se však neshodují v názorech na otázku, zda Amytis byla dcera Kyaxara, nebo jeho syna Astyaga.

Společně s Babylóňany vítězí nad Asýrií. Po dalších bitvách s Asyřany nakonec ve 14. roce vlády Nabopalasara (632 př. n. l.) spojená vojska Médů a Babylóňanů dobyla Ninive. (Sef 2:13) Místem, odkud potom Asyřané pokračovali ve svém odporu, se stal Charan (asi 360 km na Z). Egypťané sice Asýrii poskytli pomoc, ale snaha udržet asyrské panství byla bezvýsledná a Médové a Babylóňané si Asyrskou říši mezi sebou rozdělili. (Na 2:8–13; 3:18, 19) Zdá se, že si Médové vzali sev. část tohoto území, zatímco Babylóňané se zmocnili části již. a jz. včetně Sýrie a Palestiny. Kyaxarés potom postupoval dál do Malé Asie až k řece Halys, kde válka s Lýdií skončila na mrtvém bodě a Halys se stal nejzápadnější hranicí Médské říše. Tato říše nyní zabírala většinu Íránské plošiny, sev. Mezopotámii, Arménii a Kappadokii.

Ztrácejí převahu ve prospěch Peršanů. V této době měli Médové se svým hlavním městem Ekbatana (Ezr 6:2) převahu nad příbuznými Peršany, kteří obsadili oblast na J od Médie. Řečtí historikové Hérodotos (Dějiny, I, 107, 108) a Xenofón (O Kýrově vychování, I, 2) vyprávějí o tom, že Kyaxarův nástupce Astyagés (který je v klínopisných textech označován jako Ištumegu) dal svou dceru Mandané za manželku perskému vládci Kambýsovi a z tohoto manželství že se narodil Kýros (II.). Když se Kýros stal králem perské provincie Anšan, sjednotil perská vojska ve snaze svrhnout médské jho. Podle Nabonidovy kroniky se „proti Ištumeguovi [Astyagovi] . . . vzbouřilo  jeho vojsko“ a „v poutech“ ho vydali Kýrovi, a ten se pak zmocnil médského hlavního města. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 305) Tehdy dochází ke sloučení Médie a Persie a vzniká Médo-perská říše. Ve vidění, které dostal prorok Daniel, je tedy médo-perská dvojvelmoc výstižně připodobněna ke dvourohému beranovi, přičemž vyšší z obou rohů je „ten, který vzešel posléze“ a znázorňuje převahu Peršanů a jejich nadvládu, kterou si v této říši udrželi až do jejího konce. (Da 8:3, 20)

Skutečnosti však svědčí o tom, že Kýros dal Médům významná postavení a pravomoci, a Médové si tak v jeho vládě udrželi poměrně důležitou úlohu. Když tedy prorok Daniel vysvětloval králi Belšacarovi skrytý význam nápisu, který se objevil na stěně, řekl, že to je předpověď, podle níž bude Babylónská říše rozdělena a bude dána „Médům a Peršanům“, a také na jiných místech Danielovy knihy, kde je uvedeno ustálené slovní spojení ‚zákon Médů a Peršanů‘, jsou Médové jmenováni na prvním místě. (Da 5:28; 6:8, 12, 15) V následujícím století uvádí kniha Ester (Es 1:3, 14, 18, 19) pořadí obrácené, až na jedinou výjimku (Es 10:2), kdy jsou Médové uvedeni před Peršany proto, že je z historického hlediska předcházeli.

Společně s Peršany dobývají Babylón. V osmém století př. n. l. prorok Izajáš předpověděl, že Jehova proti Babylónu vyburcuje „Médy, kteří považují stříbro za nic, a pokud jde o zlato, nemají v něm potěšení. A jejich luky budou rozrážet na kusy i mladé muže.“ (Iz 13:17–19; 21:2) Výraz ‚Médové‘ zde může zahrnovat i Peršany, podobně jako jsou v dílech klasických řeckých historiků pod tímto označením zahrnováni jak Médové, tak i Peršané. Zpráva o tom, že pohrdali stříbrem a zlatem, nepochybně naznačuje, že v případě Babylóna jim šlo především o jeho dobytí, a ne o kořist, takže by od svého nezvratného záměru neustoupili, ani kdyby jim byl nabídnut úplatek nebo tribut. Médové stejně jako Peršané používali jako svou hlavní zbraň luk. Dřevěné luky sice byly někdy zpevňovány bronzem nebo mědí (srovnej Ža 18:34), ale ‚babylónské mladé muže rozrážely na kusy‘ pravděpodobně přívalem šípů, a každý ze šípů byl naleštěný, aby pronikl co nejhlouběji. (Jer 51:11)

Za povšimnutí stojí Jeremjášova zmínka (51:11, 28) o tom, že mezi těmi, kdo napadnou Babylón, budou ‚králové Médie‘; množné číslo zde může naznačovat, že i pod vládou Kýra mohl dále panovat podřízený médský král nebo králové, což by vůbec nebylo v rozporu s tehdejšími zvyky. (Srovnej také Jer 25:25.) Zjišťujeme tedy také, že když spojená vojska Médů, Peršanů, Elamitů a jiných sousedních kmenů dobyla Babylón, „byl učiněn králem nad královstvím Chaldejců“ Méd jménem Dareios, pravděpodobně jako pověřenec perského krále Kýra. (Da 5:31; 9:1; viz heslo DAREIOS č. 1.)

Přemoženi Alexandrem Velikým Za krále Ahasvera (což byl údajně Xerxes I.) se stále ještě mluvilo o ‚vojenské síle Persie a Médie‘, sbor králových důvěrných rádců tvořilo „sedm knížat Persie a Médie“ a zákony byly stále ještě označovány jako „zákony Persie a Médie“. (Es 1:3, 14, 19) V roce 334 př. n. l. dosáhl Alexandr Veliký svých prvních rozhodných vítězství nad perskými vojsky a v roce 330 př. n. l. obsadil Médii. Po jeho smrti se již. část Médie stala součástí seleukovské říše, zatímco sev. část se stala nezávislým královstvím. Médové sice byli v různých dobách pod nadvládou Parthů a seleukovské říše, ale řecký zeměpisec Strabón ukázal, že v prvním století n. l. médská dynastie stále ještě existovala. (Geógrafika, 11, XIII, 1) O Letnicích roku 33 n. l. byli Médové společně s Parthy, Elamity a lidmi jiných národností přítomni v Jeruzalémě. Vzhledem k tomu, že se o nich mluví jako o ‚Židech, uctivých mužích, z každého národa‘, mohli to být potomci těch Židů, kteří byli posláni do vyhnanství do médských měst po tom, co Izrael dobyli Asyřané, nebo někteří z nich byli proselyté, kteří přijali víru Židů. (Sk 2:1, 5, 9)

Do 3. století n. l. již Médové splynuli s ostatními Íránci, a přestali tedy existovat jako odlišný národ.

[Mapa na straně 1169]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Kaspické moře

MÉDIE

Araxes

jezero Urmia

pohoří Elborz

Ekbatana

pohoří Zagros

Tigris

Babylón

Eufrat

ELAM

Perský záliv

ASÝRIE