Bůh vytvořil „menší světelné těleso, aby panovalo nad nocí“, tedy kvůli určování ‚ustanovených časů‘. (1Mo 1:16; Ža 104:19; Jer 31:35; 1Ko 15:41) Hebrejské slovo, které znamená „měsíc“ (ja·reʹach), je úzce spjato s hebrejským slovem jeʹrach, jež znamená „lunární měsíc“. Lunární měsíc vždy začíná v době, kdy se objeví nový měsíc (heb. choʹdheš), a proto výraz „novoluní“ může také znamenat „měsíc“. (1Mo 7:11; 2Mo 12:2; Iz 66:23) Řecké slovo se·leʹne se překládá jako „měsíc“, zatímco řecké slovo men obsahuje význam „lunární období“. (Lk 1:24; Ga 4:10; také Kol 2:16, kde se vyskytuje slovo ne·o·me·niʹa „novoluní“.)

Slovo leva·nahʹ, jež znamená „bílý“, se v hebrejském textu objevuje třikrát na místech, kde je poeticky popisována bílá zář úplňku, který je zvlášť dobře pozorovatelný v biblických zemích. (Pís 6:10; Iz 24:23; 30:26) Dvakrát se objevuje také slovo keʹseʼ (nebo keʹseh), jež znamená „úplněk“. (Ža 81:3; Př 7:20)

Starověké lunární měsíce měly buď 29, nebo 30 dní, protože lunární období od jednoho novoluní k dalšímu novoluní průměrně trvalo asi 29 dní, 12 hodin a 44 minut. Toto období se možná původně určovalo prostým pozorováním, kdy se znovu objeví srpek měsíce; v době Davida však nacházíme doklady, že se vypočítávalo předem. (1Sa 20:5, 18, 24–29) Avšak Mišna (Roš ha-šana 1:3–2:7) v poexilní době uvádí, že se vždy 30. dne po sedm měsíců v roce časně ráno sešel židovský Sanhedrin, aby určil dobu novoluní. Na vysoko položených místech kolem Jeruzaléma, odkud byl dobrý výhled, byli rozestaveni strážní, kteří jakmile zahlédli novoluní, ihned tuto zprávu donesli židovskému soudu. Když soud nashromáždil dostatek důkazů, oznámil ‚Je to posvěceno‘ a tak oficiálně označil začátek nového měsíce. V případě, že byla špatná viditelnost, protože bylo zataženo nebo mlha, byla délka předchozího měsíce stanovena na 30 dnů a nový měsíc začal po zasedání soudu. Údajně se dávalo ještě další oznámení, a to tak, že se na Olivové hoře zapálil signální oheň a to se potom opakovalo na jiných výšinách po celém židovském území. Tento postup byl později zjevně nahrazen vysíláním poslů, kteří tuto zprávu předávali.

Ve čtvrtém století našeho letopočtu byl zaveden ustálený či nepřetržitý kalendář, takže židovské měsíce měly pevně stanovený počet dnů — s výjimkou hešvanu, kislevu a adaru, které podle určitých výpočtů měly stále buď 29, nebo 30 dnů.

Zachovávání novoluní. U Židů se každé novoluní vyznačovalo tím, že se podle smlouvy Zákona troubilo na trubky a byly předkládány oběti. (4Mo 10:10; 2Pa 2:4; Ža 81:3; srovnej Iz 1:13, 14.) Předepsané oběti pro tuto dobu byly větší než oběti předkládané pravidelně v běžných sabatních dnech. (4Mo 28:9–15) Nebylo sice výslovně uvedeno, zda den novoluní byl dnem odpočinku, ale z textu v Amosovi 8:5 je vidět určitá přestávka v práci. Zjevně to byla doba hodování (1Sa 20:5) a také příhodný čas, kdy se lidé scházeli k poučování z Božího zákona. (Ez 46:1–3; 2Kr 4:22, 23; Iz 66:23)

Sedmé novoluní každého roku (odpovídalo prvnímu dni měsíce etanimu neboli tišri) bylo sabatní, a smlouvou Zákona bylo stanoveno, že to má být doba naprostého odpočinku. (3Mo 23:24, 25; 4Mo 29:1–6) Toto novoluní mělo být „dnem troubení na trubku“, avšak významnějším než jiná novoluní. Oznamovalo,  že se blíží Den smíření, jenž připadal na desátý den téhož měsíce. (3Mo 23:27, 28; 4Mo 29:1, 7–11)

Uctívání měsíce. I když Izraelité používali měsíc jako ukazatel času při určování měsíců a období svátků, přesto se neměli zaplést do uctívání měsíce, které bylo velmi rozšířené mezi národy v jejich okolí. Měsíční bůh Sin byl bohem města Ur, hlavního města Sumeru, odkud se Abraham se svou rodinou vydal na cestu do Zaslíbené země. Obyvatelé Uru sice uctívali mnoho božstev, ale jejich nejvyšším bohem, kterému byl v první řadě zasvěcen jejich chrám i oltáře, byl měsíční bůh Sin, božstvo mužského rodu. Abraham a jeho výprava putovali z Uru do Charanu, což bylo další velké středisko uctívání měsíce. Abrahamův otec Terach, který zemřel v Charanu, zřejmě tento druh modlářského uctívání provozoval. (1Mo 11:31, 32) Tyto okolnosti rozhodně zvýšily význam varování, jež Jozue pronesl k Izraelitům po vstupu do Zaslíbené země. Je to zapsáno v Jozuovi 24:2, 14: „Tak řekl Jehova, Bůh Izraele: ‚Bylo to na druhé straně Řeky [Eufrat], kde před dlouhou dobou bydleli vaši praotcové, Terach, Abrahamův otec a Nachorův otec, a kde sloužívali jiným bohům.‘ A nyní se bojte Jehovy a služte mu v bezúhonnosti a v pravdě a odstraňte bohy, kterým sloužili vaši praotcové na druhé straně Řeky a v Egyptě, a služte Jehovovi.“

Také Job žil mezi ctiteli měsíce, a protože byl věrný, odmítal se řídit jejich zvykem a posílat měsíci polibek rukou. (Job 31:26–28) Sousední Midianité používali ozdoby ve tvaru měsíce, a tyto ozdoby dokonce věšeli na velbloudy. (Sd 8:21, 26) V Egyptě, kde přebýval jak Abraham, tak později také Izraelité, bylo uctívání měsíce převážně spojeno s uctíváním měsíčního boha Thotha — egyptského boha měr. Při každém úplňku mu Egypťané obětovali vepře. V Řecku začal být uctíván pod titulem Hermes Trismegistus (Hermes Třikrátnejvětší). Uctívání měsíce se rozšířilo až na západní polokouli — v Mexiku a ve Střední Americe byly objeveny starověké zikkuratové chrámy zasvěcené měsíci. V germánských jazycích je jméno prvního dne v týdnu odvozeno od anglosaského uctívání měsíce, protože toto jméno původně znamenalo „měsíční den“.

Ctitelé měsíce připisovali měsíci plodivou sílu a obraceli se k němu s prosbou o úrodu, a dokonce o růst svých zvířat. V Kanaánu, kde se nakonec usadili Izraelité, bylo mezi kananejskými kmeny zvykem spojovat uctívání měsíce s nemravnými rituály a obřady. Tam byl měsíc někdy uctíván jako symbol bohyně Aštoret (Astarte). Aštoret byla považována za choť boha Baala a Izraelité se v době soudců často nechali zlákat k uctívání těchto dvou božstev. (Sd 2:13; 10:6) Znečišťující uctívání měsíce přinesly do Judy cizozemské manželky krále Šalomouna. Kněží cizozemských bohů vedli lidi v Judě a v Jeruzalémě k tomu, aby přinášeli obětní dým slunci, měsíci a hvězdám, a tento zvyk trval až do doby krále Josijáše. (1Kr 11:3–5, 33; 2Kr 23:5, 13, 14) Když se izraelský král Achab oženil s Jezábel, dcerou pohanského krále Etbaala, který vládl Sidoncům, Jezábel s sebou přinesla také uctívání Baala a zřejmě i měsíční bohyně Aštoret. (1Kr 16:31) Izraelité se znovu dostali do styku s uctíváním měsíce během vyhnanství v Babylóně, kde astrologové považovali období novoluní za velmi příznivou dobu pro předpovídání budoucnosti. (Iz 47:12, 13)

Boží slovo mělo Izraelitům sloužit jako ochrana před takovým uctíváním měsíce. Ukazovalo, že měsíc je pouze svítící těleso a vhodný ukazatel času a že nemá žádnou osobnost. (1Mo 1:14–18) V době, kdy se Izraelité blížili ke Kanaánu, Jehova je výslovně varoval, aby neuctívali nebeské tvory a nemysleli si, že tyto výtvory představují jeho samotného. Každý, kdo by takovým způsobem uctíval, měl být ukamenován. (5Mo 4:15–19; 17:2–5) Později Bůh prostřednictvím svého proroka Jeremjáše prohlásil, že kosti zemřelých modlářských obyvatel Jeruzaléma, a to i králů, kněží a proroků, budou vyneseny z hrobů a stane se z nich „hnůj na povrchu zemské půdy“. (Jer 8:1, 2)

Někteří překladatelé se pokoušeli z textu v 5. Mojžíšově 33:14 vyčíst důkaz o pohanském vlivu nebo o pověrečném postoji k měsíci. Například Ekumenický překlad v tomto textu uvádí „vším výtečným, co přináší měsíc“. Z mnoha jiných překladů je však vidět, že hebrejské slovo (jera·chimʹ), které je v Ekumenickém překladu přeloženo jako „měsíc“, vlastně znamená „měsíce“ nebo „lunární měsíce“ a v podstatě se vztahuje na měsíční období, v nichž se sklízely plody.

Podobně někteří badatelé zastávali názor, že v Žalmu 121:6 se odráží představa, že je možné, aby nemoc byla vyvolána působením měsíčního světla. Po přečtení celého žalmu je však jasně vidět, že taková domněnka je nepodložená, protože v tomto žalmu je poetickou formou vyjádřeno ujištění o tom, že Bůh ochrání člověka před neštěstím za všech okolností a v každé době — jak za slunného dne, tak za měsíční noci.

Ještě jiní badatelé mají námitky k výrazu „náměsíčník“, který se vyskytuje v Matoušovi 4:24 a v Matoušovi 17:15 například v Kralické bibli. Tento výraz je odvozen od řeckého slova se·le·ni·aʹzo·mai a doslova znamená „být ovlivněný měsícem“. V moderních překladech se tento výraz překládá slovem „epileptik“. To, že Matouš na těchto dvou místech použil běžný řecký výraz pro epileptika, neznamená, že tuto nemoc připisoval měsíci nebo že to učí Bible, ale že prostě použil slovo, které se v té době nepochybně mezi řecky mluvícími lidmi běžně používalo pro označení epileptika. Podobně křesťané mluvící germánskými jazyky nadále nazývají první den v týdnu slovem, které znamená „měsíční den“, i když tento den nepovažují za zasvěcený měsíci.

 V době našeho letopočtu. Židé ve dnech Krista Ježíše a apoštolů neuctívali měsíc. Samozřejmě však zachovávali novoluní, jak bylo stanoveno smlouvou Zákona. Ortodoxní Židé dodnes každý měsíc zachovávají novoluní a považují ho za malý den smíření za hříchy, jichž se během právě skončeného měsíce dopustili.

Dnem 14. nisanu, kdy měsíc dosahoval úplňku, byla vyznačena doba oslavy Pasach a také doba, kdy Ježíš na připomínku své smrti zavedl Památnou slavnost neboli Pánovu večeři. (Mt 26:2, 20, 26–30; 1Ko 11:20–26)

Přestože skončila platnost smlouvy Zákona, někteří křesťané ze Židů a také jiní si zachovali zvyk slavit novoluní stejně jako sabatní dny; potřebovali tedy Pavlovy důrazné rady uvedené v Kolosanům 2:16, 17 a v Galaťanům 4:9–11.

Viz také heslo KALENDÁŘ.