Ženatý muž je označován hebrejským výrazem ʼiš (muž) a řeckým výrazem a·nerʹ (osoba mužského rodu). (Oz 2:16, Rbi8, ppč; Ří 7:2, Int) Jiné hebrejské výrazy používané ve smyslu ‚manžel‘ jsou ʼa·dhónʹ (pán), baʹʽal (majitel; pán) a reʹaʽ (společník; přítel). (1Mo 18:12; 20:3; Jer 3:20) V Izraeli se o muži, který byl zasnouben, mluvilo jako o „manželovi“ a o zasnoubené dívce jako o „manželce“. (5Mo 22:23, 24; Mt 1:18–20)

Muž se zasnoubil se ženou neboli uzavřel smlouvu o budoucím manželství tím, že jejímu otci nebo jejím poručníkům zaplatil cenu za nevěstu neboli kupní cenu. (2Mo 22:16, 17) Ona se pak stala jeho vlastnictvím. (2Mo 20:17) Na muže se vztahoval výraz baʹʽal, „majitel, vlastník, pán“, a žena byla nazývána beʽu·lahʹ, „vlastněná jako manželka“. (1Mo 20:3; 5Mo 22:22; Iz 62:4) Jehova starověkému izraelskému národu řekl: „Vždyť jsem se sám stal vaším manželským vlastníkem [tvar slova baʹʽal].“ (Jer 3:14; Iz 62:4, 5; viz heslo DĚDICTVÍ, Období Zákona.)

V patriarchálním období sloužil manžel ve své rodině jako kněz a soudce a v celém Písmu je manželovi a otci téměř vždy projevována hluboká úcta. (1Mo 31:31, 32; Job 1:5; 1Pe 3:5, 6; srovnej 5Mo 21:18–21; Es 1:10–21.)

Postavení hlavy. Když si muž vezme ženu, uvede ji pod nový zákon, pod ‚zákon jejího manžela‘. Podle něj může manžel určovat své rodině pravidla  a předpisy. (Ří 7:2, 3) Stává se hlavou své manželky a ona by mu měla být podřízena. (Ef 5:21–24, 33) Toto postavení hlavy je relativní; vyšší postavení hlavy má Bůh a Kristus. (1Ko 11:3)

Manžel je sice hlavou domu, ale vyžaduje se od něho, aby své manželce poskytoval, co jí patří — v sexuální oblasti —, protože „manžel neuplatňuje autoritu nad svým vlastním tělem, ale jeho manželka“. (1Ko 7:3–5) Je také odpovědný za duchovní a hmotné blaho rodiny. (Ef 6:4; 1Ti 5:8)

Postavení hlavy vkládá na manžela velkou zodpovědnost. Je sice vlastníkem své manželky, ale musí uznávat, že ona je v Božích očích drahocenná, zvlášť je-li křesťankou. Má ji milovat jako sám sebe, protože ona je s ním „jedno tělo“. (1Mo 2:24; Mt 19:4–6; Ef 5:28, 33)

Manželé mají svým manželkám projevovat stejnou láskyplnou péči, jakou Kristus projevuje sboru. (Ef 5:25, 28–30, 33) Mají si uvědomovat, že žena je ‚slabší nádoba‘, projevovat jí úctu a brát ohled na její tělesné i citové utváření a proměnlivost. To je zvlášť důležité, jsou-li oba manželé křesťané, spoludědici „nezasloužené přízně života“, aby manželovým modlitbám nic nebránilo. (1Pe 3:7) I když manželka není věřící, nedává to manželovi důvod k rozvodu nebo rozluce. Měl by s ní bydlet, pokud s tím ona souhlasí, a uvědomovat si, že jí může pomoci, aby se stala věřící, a také by měl pracovat na záchraně dětí. (1Ko 7:12, 14, 16; viz hesla MANŽELSTVÍ; OTEC; RODINA.)

Rozvod. Pod mojžíšským Zákonem se muž mohl rozvést s manželkou, ale ona se nemohla rozvést s ním. Požadovalo se od něho, aby jí dal psaný doklad o rozvodu. (5Mo 24:1–4) Ježíš Kristus ukázal, že opatření rozvodu mezi Izraelity bylo učiněno jako ústupek kvůli tvrdosti jejich srdce. (Mt 19:8) Jestliže však muž svedl pannu, která nebyla zasnoubená, měla se stát jeho manželkou (pokud mu ji její otec neodmítl dát) a on se s ní nesměl po celý život rozvést. (5Mo 22:28, 29)

Jak Hebrejská písma, tak Křesťanská řecká písma zdůrazňují, že manžel by měl žít sexuálním životem pouze se svou manželkou (Př 5:15–20) a že manželství musí zůstat počestné, protože Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky. (Heb 13:4) V patriarchálním období i v období Zákona byla s Jehovovým svolením praktikována polygamie a konkubinát, ale v křesťanském uspořádání může muž mít jen jednu žijící manželku. (1Mo 25:5, 6; 29:18–28; 5Mo 21:15–17; Mt 19:5; Ří 7:2, 3; 1Ti 3:2) Jediný křesťanský podklad pro rozvod je „smilstvo“. (Mt 19:9; viz heslo SMILSTVO.)

Obrazné použití. Vzhledem k tomu, že starověký izraelský národ byl vázán k Jehovovi smlouvou Zákona, Bůh byl jejich „manželským vlastníkem“. (Jer 3:14) Apoštol Pavel mluví o Jehovovi jako o Otci pomazaných křesťanů, svých duchovních synů, a o ‚Jeruzalému nahoře‘ jako o jejich matce. To ukazuje, že Jehova se považuje za manžela tohoto Jeruzaléma. (Ga 4:6, 7, 26; srovnej Iz 54:5.)

Na Ježíše Krista je pohlíženo jako na manžela křesťanského sboru. (Ef 5:22, 23; Zj 19:7; 21:2) Tato analogie vyzdvihuje jak jeho postavení hlavy, tak jeho láskyplnou péči o sbor. Za svou nevěstu položil vlastní život a nadále ji živí a něžně chová.