Vdaná žena. Hebrejské slovo iš·šahʹ znamená „žena“ (doslova „muž ženského rodu“) nebo „manželka“; o manželce se mluví jako o ‚vlastněné manželem‘. (Iz 62:4, Rbi8, ppč) Řecké slovo gy·neʹ může znamenat „manželku“, nebo může znamenat „ženu“, ať vdanou, či svobodnou. Jehova Bůh opatřil prvnímu muži Adamovi manželku tím, že mu vyjmul žebro a z něj vytvořil ženu. Stala se tedy kostí z jeho kostí a tělem z jeho těla. Byla Adamovým protějškem a byla stvořena jako jeho pomocnice. (1Mo 2:18, 20–23) Bůh jednal přímo s Adamem a Adam sděloval Boží přikázání své manželce. Byl stvořen jako první a byl stvořen k Božímu obrazu, a proto dostal postavení hlavy a byl pro svou manželku Božím mluvčím. Své postavení hlavy měl uplatňovat s láskou a žena jako pomocnice s ním měla spolupracovat na plnění úkolu množit se, úkolu, který dostali. (1Mo 1:28; viz heslo ŽENA.)

Po hříchu, především po hříchu Evy, která, místo aby byla pro svého manžela pomocnicí, byla jeho pokušitelkou, a pak po hříchu jejího manžela Adama, který se k jejímu přestupku připojil, vynesl Bůh nad ženou rozsudek slovy: „Velmi zvětším útrapy tvého těhotenství; v bolestivých porodních křečích budeš rodit děti a budeš dychtit po svém manželovi, a on bude nad tebou panovat.“ (1Mo 3:16) Od té doby byly v mnoha národech světa ženy skutečně ovládány svými manžely, často velmi drsně, a místo aby byly společnicemi a pomocnicemi, v mnoha případech se s nimi jednalo spíše jako se služkami.

Mezi starověkými Hebrejci. Mezi starověkými Hebrejci byl muž hlavou domácnosti a byl manželčiným vlastníkem (hebrejsky baʹʽal). Žena byla vlastněna (beʽu·lahʹ). Mezi Božími služebníky měla manželka důstojné a čestné postavení. Zbožné ženy, které měly duchovní smýšlení a byly schopné, byly sice podřízeny svému manželovi, ale měly značnou volnost v jednání a byly se svým postavením spokojené. Jehova Bůh jim žehnal, používal je k tomu, aby pro něho vykonávaly zvláštní služby. K mnoha věrným manželkám, o nichž se píše v Bibli, patří Sára, Rebeka, Debora, Rut, Ester a Marie, matka Ježíšova.

Manželky chráněny Zákonem. Manžel sice zastával v manželském uspořádání vyšší postavení, ale Bůh od něj požadoval, aby svou rodinu živil a staral se o ni v hmotném i duchovním ohledu. Každé špatné jednání rodiny mělo dopad i na něho; měl tedy vážnou zodpovědnost. Dostal sice větší výsady než  jeho manželka, ale Boží zákon manželku chránil a dával jí jisté jedinečné výsady, takže mohla žít šťastný, produktivní život.

K opatřením Zákona, která se týkala manželky, například patřilo: Manžel i manželka mohli být usmrceni za cizoložství. Jestliže manžel podezříval manželku z tajné nevěry, mohl ji přivést ke knězi, aby celou věc posoudil Jehova, a jestliže žena byla vinna, její rozmnožovací orgány atrofovaly; na druhé straně, jestliže vinna nebyla, manžel ji měl oplodnit a tak veřejně uznat její nevinu. (4Mo 5:12–31) Manžel se mohl s manželkou rozvést, jestliže na ní shledal něco neslušného. K tomu pravděpodobně patřily takové věci jako to, že mu projevovala hrubou neúctu nebo uváděla pohanu na jeho domácnost či domácnost jeho otce. Ale manželka byla chráněna požadavkem, že jí manžel musí napsat potvrzení o rozvodu. Ona pak byla volná, aby se provdala za jiného muže. (5Mo 24:1, 2) Jestliže manželka složila přísahu, kterou její manžel považoval za nemoudrou nebo poškozující blaho rodiny, mohl její přísahu zrušit. (4Mo 30:10–15) To však bylo pro manželku ochranou, bránilo jí to v neuváženém jednání, jež by jí mohlo přivodit nesnáze.

Pod mojžíšským Zákonem bylo povoleno mnohoženství, ale bylo regulováno tak, aby manželka byla chráněna. Manžel nemohl přenést právo prvorozeného ze syna méně milované manželky na syna manželky oblíbené. (5Mo 21:15–17) Jestliže nějaký Izraelita prodal svou dceru jako služebnou a pán si ji vzal za konkubínu, ale znelíbila se mu, mohl dovolit, aby byla vyplacena, ale nemohl ji prodat cizímu národu. (2Mo 21:7, 8) Jestliže si ji on nebo jeho syn vzal jako konkubínu, ale pak si vzal jinou manželku, měl jí nadále poskytovat jídlo, oblečení a přístřeší i to, co jí v manželství patří. (2Mo 21:9–11)

Jestliže nějaký manžel zlomyslně obvinil svou manželku, že v době sňatku lživě tvrdila, že je pannou, a jeho obvinění se prokázalo jako falešné, byl potrestán a musel jejímu otci zaplatit dvojnásobek ceny za pannu a nemohl se s ní celý život rozvést. (5Mo 22:13–19) Jestliže nějaký muž svedl nezasnoubenou pannu, musel zaplatit jejímu otci cenu za nevěstu, a jestliže to otec dovolil, musel si ji vzít a celý život se s ní nemohl rozvést. (5Mo 22:28, 29; 2Mo 22:16, 17)

Postavení manželky v hebrejské společnosti bylo poněkud jiné, než je postavení manželky v západní společnosti dnes, avšak hebrejská manželka se těšila ze svého postavení a své práce. Pomáhala svému manželovi, vychovávala děti, řídila domácnost a v mnoha věcech mohla najít uspokojení a potěšení. Mohla projevit svou ženskost a plně rozvinout svůj talent.

Popis dobré manželky. Spokojenost a činnosti věrné manželky jsou popsány v 31. kapitole Přísloví. Říká se o ní, že je pro svého manžela cennější než korály. Může jí důvěřovat. Je pilná — tká, zhotovuje oděvy pro svou rodinu, stará se o nákupy pro potřeby své domácnosti, pracuje na vinici, řídí domácnost se služebnictvem, pomáhá těm, kdo potřebují pomoc, dobře obléká svou rodinu, dokonce přináší nějaký příjem ze své ruční práce, vybavuje svou rodinu pro případ nějaké budoucí naléhavé potřeby, vyjadřuje se v moudrosti a milující laskavosti a díky bázni před Jehovou a dobrým skutkům získává chválu od svého manžela i od svých synů, a tak dělá čest svému manželovi a své rodině v zemi. Ten, kdo našel dobrou manželku, opravdu našel něco dobrého a dostává se mu dobré vůle od Jehovy. (Př 18:22)

V křesťanském sboru. Standardem v křesťanském sboru je to, že by manžel měl mít jen jednu žijící manželku. (1Ko 7:2; 1Ti 3:2) Manželky jsou nabádány, aby byly podřízeny svým manželům, ať jsou ti manželé věřící, nebo nevěřící. (Ef 5:22–24) Manželky mají manželům poskytovat to, co jim v manželství patří, protože stejně jako manžel, ani manželka „neuplatňuje autoritu nad svým vlastním tělem“. (1Ko 7:3, 4) Manželkám je řečeno, že jejich hlavní ozdobou má být utajený člověk srdce, který nese ovoce Božího ducha. Snad jen svým chováním získají nevěřícího manžela pro křesťanství. (1Pe 3:1–6)

Obrazné použití. V obrazném smyslu mluví Jehova o Izraeli jako o své manželce kvůli své smlouvě s izraelským národem. (Iz 54:6) Apoštol Pavel mluví o Jehovovi jako o Otci duchem zplozených křesťanů a o ‚Jeruzalému nahoře‘ mluví jako o jejich matce, jako by si ji Jehova vzal, aby mohl dát vznik duchem zplozeným křesťanům. (Ga 4:6, 7, 26) O křesťanském sboru se mluví jako o nevěstě neboli manželce Ježíše Krista. (Ef 5:23, 25; Zj 19:7; 21:2, 9)