Svazek muže (manžela) a ženy (manželky), a to podle měřítek, která stanovil Bůh. Manželství je Boží uspořádání a jeho původcem a zakladatelem byl v Edenu Jehova. Uzavřením manželství vzniká rodinná jednotka, rodinný kruh. Základním účelem manželství bylo to, že se měla rozmnožit lidská rodina, že mělo být zplozeno více tvorů lidského rodu. Jehova, Stvořitel, vytvořil člověka mužského a ženského rodu, a manželství ustanovil jako řádné uspořádání pro množení lidské rasy. (1Mo 1:27, 28) První lidské manželství bylo uzavřeno Jehovou, jak to popisuje 1. Mojžíšova 2:22–24.

Uzavřením manželství mělo vzniknout trvalé pouto jednoty mezi mužem a ženou a tito dva lidé si měli navzájem pomáhat. Kdyby spolu žili v lásce a důvěřovali si, mohli zažívat nesmírné štěstí. Ženu Jehova stvořil jako mužovu družku, a jako základ při jejím stvoření použil mužovo žebro; žena se tak stala nejbližším mužovým tělesným příbuzným na zemi, jeho vlastním tělem. (1Mo 2:21) Ježíš poukázal na to, že to nebyl Adam, ale Bůh, kdo řekl: „Proto muž opustí  svého otce a svou matku a přidrží se své manželky, a ti dva budou jedno tělo.“ Formulace tohoto textu jasně ukazuje, že Jehovovým původním měřítkem vzhledem k manželství byla monogamie. (Mt 19:4–6; 1Mo 2:24)

Život v manželství byl mezi Hebrejci něčím běžným. V Hebrejských písmech nenajdeme žádné slovo označující starého mládence. Vzhledem k tomu, že základním účelem manželství bylo mít děti, jsou pochopitelná slova, kterými Rebece požehnala její rodina: „Kéž se staneš tisíckrát deseti tisíci.“ (1Mo 24:60) Stejně pochopitelná je i žádost, kterou vznesla Ráchel k Jákobovi: „Dej mi děti, nebo jinak budu mrtvou ženou.“ (1Mo 30:1)

Uzavření manželství bylo záležitostí, která zapůsobila na celou rodinu; týkalo se však nejen rodiny samotné, ale i celého kmene nebo patriarchálního společenství, protože mohlo mít vliv na sílu kmene a také na jeho hospodářskou situaci. Bylo tedy přirozené a patrně nezbytné, že o výběru manželky a o všech smlouvách a finančních záležitostech, které s tím souvisely, měli rozhodovat rodiče nebo opatrovníci; i přesto byl někdy žádán souhlas obou případných partnerů (1Mo 24:8); někdy bylo všechno to zařizování provázeno jejich romantickými projevy náklonnosti. (1Mo 29:20; 1Sa 18:20, 27, 28) První krok či nabídku učinili obvykle rodiče mladého muže, ale někdy to udělal otec dívky, a to zejména v případě, že rodiny byly z rozdílných společenských vrstev. (Joz 15:16, 17; 1Sa 18:20–27)

Bylo patrně běžným zvykem, že si muž hledal manželku mezi svými příbuznými nebo v rámci svého kmene. Tato zásada vyplývá ze slov, která Laban řekl Jákobovi: „Je lepší, abych [svou dceru] dal tobě, než abych ji dal nějakému jinému muži.“ (1Mo 29:19) Touto zásadou se řídili zejména Jehovovi ctitelé. Příkladem toho je Abraham, který jednoho svého sluhu poslal k příbuzným do své země, aby odtud, tedy ne z dcer Kananejců, mezi nimiž bydlel, vzal manželku pro jeho syna Izáka. (1Mo 24:3, 4) Na manželství s tím, kdo neuctíval Jehovu, se pohlíželo s nelibostí a ten, kdo je chtěl uzavřít, byl od něho silně odrazován. Uzavření takového manželství bylo projevem nevěrnosti. (1Mo 26:34, 35) Pod Zákonem byly zakázány manželské svazky s příslušníky sedmi kananejských národů. (5Mo 7:1–4) Nicméně voják si mohl vzít za manželku zajatou pannu z jiného cizího národa potom, co prošla obdobím očišťování, během něhož oplakala své mrtvé rodiče a přerušila všechny minulé náboženské svazky. (5Mo 21:10–14)

Cena za nevěstu. Před uzavřením manželské smlouvy musel mladý muž nebo jeho otec zaplatit otci dívky cenu za nevěstu. (1Mo 34:11, 12; 2Mo 22:16; 1Sa 18:23, 25) Tato cena byla velmi pravděpodobně považována za náhradu za služby, které by dcera jinak dále vykonávala, a za úsilí a náklady, které rodiče dívky vynaložili na péči o ni a na její výchovu. Někdy byla cena za nevěstu otci splacena formou služeb. (1Mo 29:18, 20, 27; 31:15) V Zákoně byla stanovena cena, za niž měl muž koupit nezasnoubenou pannu, kterou svedl. (2Mo 22:16)

Svatební obřad. Pokud jde o vlastní svatbu, bylo ústředním a charakteristickým znakem to, že muž si v domluvený den odvedl nevěstu z domu jejího otce a přivedl si ji do svého vlastního domu; tímto krokem byl vyjádřen význam svatby jakožto symbolu toho, že nevěsta byla přijata do rodiny svého manžela. (Mt 1:24) Takto byla uzavírána manželství v patriarchálních dobách, před Zákonem. Byla to výlučně občanská záležitost. Neexistoval žádný náboženský obřad či ceremoniál; také žádný kněz ani duchovní při svatbě nevystupoval jako úřední osoba, ani neprohlašoval manželství za platné. Ženich si vzal nevěstu do svého domu či stanu nebo do domu svých rodičů. Věc byla veřejně oznámena, byla uznána a zaregistrována, a uzavřené manželství bylo závazné. (1Mo 24:67)

Nicméně už když se zařídily všechny záležitosti týkající se uzavření manželství a když se muž a žena zasnoubili, pohlíželo se na ně tak, jako by už byli manželstvím spojeni. Lotovy dcery sice bydlely ještě v domě svého otce, a byly tedy podřízeny jeho autoritě, ale muži, s nimiž byly zasnoubeny, byli označeni za Lotovy ‚zetě, kteří si měli vzít jeho dcery‘. (1Mo 19:14) Samson byl zasnouben s jistou Filištínkou, a přestože se s ní nikdy neoženil, mluvilo se o ní jako o jeho manželce. (Sd 14:10, 17, 20) V Zákoně bylo uvedeno, že pokud se nějaká zasnoubená dívka dopustila smilstva, měla být usmrcena jak ona, tak i muž, který se provinil. Jestliže ji nějaký muž znásilnil proti její vůli, měl být usmrcen ten muž. Každý případ týkající se nezasnoubené dívky se však měl řešit individuálně. (5Mo 22:22–27)

Manželství byla evidována. Pod Zákonem byla do úředních záznamů obce zaznamenávána všechna uzavřená manželství a také narozené děti, které z těchto svazků vzešly. Proto máme přesný rodokmen Ježíše Krista. (Mt 1:1–16; Lk 3:23–38; srovnej Lk 2:1–5.)

Oslava. Svatba sice probíhala bez nějakého formálního obřadu, ale oslavy spojené se svatbou byly v Izraeli velmi radostné. V den svatby vykonávala nevěsta v domě, v němž žila, rozsáhlé přípravy. Nejprve se vykoupala a potřela se vonným olejem. (Srovnej Rut 3:3; Ez 23:40.) Pak si — někdy za pomoci svých služebnic — navlékla stuhy přes prsa a potom si oblékla bílé roucho, které bylo často bohatě zdobené; to záleželo na její finanční situaci. (Jer 2:32; Zj 19:7, 8; Ža 45:13, 14) Pokud si to mohla dovolit, vzala si ozdoby a šperky (Iz 49:18; 61:10; Zj 21:2) a potom si přes sebe přehodila lehký šat, něco jako závoj, který jí sahal od hlavy až k patě. (Iz 3:19, 23) Tím se  vysvětluje, proč Laban mohl tak snadno podvést Jákoba, takže ten nepoznal, že mu Laban nedává Ráchel, ale Leu. (1Mo 29:23, 25) Když Rebeka měla předstoupit před Izáka, aby se s ním seznámila, vzala si na hlavu roušku. (1Mo 24:65) To bylo symbolem toho, že nevěsta je ženichovi, tedy jeho autoritě, podřízena. (1Ko 11:5, 10)

Také ženich byl oděn do svého nejlepšího oděvu a často měl na hlavě překrásnou pokrývku hlavy a věnec. (Pís 3:11; Iz 61:10) V doprovodu svých přátel odešel večer do domu, kde bydleli rodiče nevěsty. (Mt 9:15) Odtud se směrem k domu ženicha nebo k domu jeho otce vydal průvod, který doprovázeli hudebníci, zpěváci a obvykle také lidé, kteří nesli lampy.

Ti, kdo stáli podél cesty, projevovali o průvod živý zájem. Bylo slyšet jásavý hlas nevěsty i ženicha. Někteří lidé — zejména dívky, které nesly lampy — se k průvodu připojovali. (Jer 7:34; 16:9; Iz 62:5; Mt 25:1) Je možné, že se ženich poměrně dlouho zdržel doma, a další zpoždění mohlo vzniknout před tím, než se průvod vydal z domu nevěsty. Mohlo tedy být už dost pozdě, a tak někteří lidé, kteří čekali podél cesty, byli možná unavení a usnuli, jak je to patrné z Ježíšova podobenství o deseti pannách. Asi už zdaleka bylo slyšet zpěv a jásot, a ti, kdo to slyšeli, začali volat: „Ženich je zde!“ Služebníci tedy byli připraveni pozdravit ženicha, až přijde, a ti, kdo byli pozváni ke svatebnímu stolu, vstoupili do domu. Jakmile do domu vstoupil ženich se svým doprovodem a zavřel dveře, bylo příliš pozdě, aby tam mohli ještě vstoupit opozdilí hosté. (Mt 25:1–12; 22:1–3; 1Mo 29:22) Hostitel považoval za velkou urážku, když někdo odmítl jeho pozvání ke svatební hostině. (Mt 22:8) Hosté mohli obdržet dlouhý oděv (Mt 22:11), a příslušné místo na hostině jim nezřídka přiděloval ten, kdo je pozval. (Lk 14:8–10)

Přítel ženicha. „Přítel ženicha“ měl velký podíl na zařizování věcí souvisejících s uzavřením manželství a byl považován za toho, kdo nevěstu se ženichem svedl dohromady. Přítel ženicha měl velkou radost, když slyšel, jak spolu ženich s nevěstou rozmlouvají, a nyní mohl pociťovat štěstí z toho, že služby, které vykonal, byly korunovány úspěchem. (Jan 3:29)

Důkaz panenství. Po večeři odvedl muž svou nevěstu do svatební komnaty. (Ža 19:5; Joel 2:16) O svatební noci použili ženich s nevěstou buď nějakou látku, nebo oděv, na nichž pak ulpěly stopy krve, jež byly znamením dívčina panenství. Látku či oděv potom uschovali nebo předali rodičům nevěsty, protože pro dívku představovaly právní ochranu, pokud byla později obviněna, že před vstupem do manželství nebyla pannou nebo že byla prostitutkou. Jinak totiž mohla být ukamenována za to, že se vydávala za neposkvrněnou pannu, a za to, že přivedla velkou pohanu na dům svého otce. (5Mo 22:13–21) Tento zvyk schovávat látku použitou o svatební noci zachovávaly až donedávna některé národy na Středním východě.

Práva a povinnosti. Manžel byl hlavou rodiny a na něm bylo konečné rozhodnutí v záležitostech, které se týkaly jejího blaha a hospodářské situace. Pokud měl pocit, že by na rodinu mohl mít nepříznivý vliv slavnostní slib jeho manželky či dcery, mohl takový slib dokonce zrušit. Tuto pravomoc měl muž zřejmě už tehdy, když byl s ženou zasnouben. (4Mo 30:3–8, 10–15) Manžel byl pán, představený domácnosti a byl považován za ženina vlastníka (heb. baʹʽal). (5Mo 22:22)

Ve 31. kapitole Přísloví jsou popsány některé povinnosti, které měla manželka ke svému manželovi neboli vlastníkovi; k těmto povinnostem patřily domácí práce, výroba oděvů a péče o ně, dokonce některé druhy nákupu a prodeje a všeobecný dohled nad chodem domácnosti. I když byla podřízena svému manželovi a v určitém smyslu byla jeho vlastnictvím, měla žena znamenité postavení a mnoho práv. Její manžel ji měl milovat, a to dokonce i v případě, že byla jeho vedlejší manželkou nebo manželkou, kterou si vzal jako zajatkyni. Nesměl s ní špatně zacházet, v nezmenšené míře jí měl poskytovat jídlo, ošacení, přístřeší a také plnit své manželské povinnosti. Manžel rovněž nemohl za prvorozeného prohlásit syna své milované manželky na úkor syna manželky „nenáviděné“ (neboli méně milované). (2Mo 21:7–11; 5Mo 21:11, 14–17) Věrní Hebrejci milovali své manželky, a pokud byla manželka moudrá a jednala v souladu s Božím zákonem, manžel jí často naslouchal a schvaloval její jednání. (1Mo 21:8–14; 27:41–46; 28:1–4)

Chráněna byla i nezasnoubená panna, která byla svedena neženatým mužem; když totiž otec dívky dovolil, aby se s ní muž, který ji svedl, oženil, nesměl se s ní po zbytek svého života rozvést. (5Mo 22:28, 29) Pokud manžel svou manželku formálně obvinil z toho, že v době uzavření manželství nebyla pannou, a pokud se toto obvinění prokázalo jako falešné, musel manžel zaplatit pokutu a nikdy se s manželkou nesměl rozvést. (5Mo 22:17–19) Jestliže žena, která byla obviněna z tajného cizoložství, byla nevinná, pak ji manžel musel přivést do jiného stavu, aby mohla porodit dítě, čímž byla veřejně dána najevo její nevina. Muž měl respektovat manželčinu osobní důstojnost. Když měla manželka menstruaci, nesměl s ní mít pohlavní styk. (3Mo 18:19; 4Mo 5:12–28)

Manželství, která se nesměla uzavírat. Kromě toho, že byly zakázány manželské svazky s těmi, kdo nebyli Jehovovými ctiteli, zejména s příslušníky sedmi národů země Kanaán (2Mo 34:14–16; 5Mo 7:1–4), nesměla se také uzavírat manželství v rámci určitého stupně pokrevního příbuzenství či švagrovství. (3Mo 18:6–17)

 Velekněz se nesměl oženit s vdovou, s rozvedenou nebo znásilněnou ženou a s prostitutkou; za manželku si směl vzít pouze pannu ze svého lidu. (3Mo 21:10, 13, 14) Ostatní kněží se nesměli oženit s prostitutkou, se znásilněnou ženou ani s ženou, s níž se její manžel rozvedl. (3Mo 21:1, 7) Podle slov v Ezekielovi 44:22 si mohli vzít pannu z izraelského domu nebo vdovu po knězi.

Jestliže dcera zdědila nějaký majetek, nesměla se vdát za nikoho, kdo nebyl z jejího kmene. Tak se předešlo tomu, že by dědičný majetek koloval od kmene ke kmeni. (4Mo 36:8, 9)

Rozvod. Když zavedl manželské uspořádání, Stvořitel neudělal žádné opatření pro rozvod. Muž se měl přidržet své manželky a oba se měli stát „jedním tělem“. (1Mo 2:24) Muž tedy měl mít jednu manželku, a ta s ním měla tvořit jedno tělo. Rozvod se objevil teprve až potom, co člověk zhřešil, a v důsledku toho se stal nedokonalým a začal degenerovat.

Když dal Izraeli Zákon, Bůh se rozhodl, že nebude prosazovat původní měřítko, ale dal takové směrnice pro rozvod, aby v Izraeli nedošlo k rozkladu rodinného uspořádání a aby to nezpůsobovalo nepatřičné těžkosti. Bůh však v ustanoveném čase znovu zavedl původní měřítko. Ježíš vyjádřil zásadu, která platí pro křesťanský sbor, totiž že jediným právoplatným důvodem pro rozvod je „smilstvo“ (řec. por·neiʹa). Vysvětlil, že s ohledem na tvrdost srdce Izraelitů Bůh prostřednictvím Mojžíše tuto zásadu neprosazoval. (Mt 19:3–9; Mr 10:1–11)

A tak v křesťanském sboru je kromě smrti, kterou se manželský svazek ruší automaticky, jediným základem pro zrušení manželství „smilstvo“, jímž se přestupník stává jedním tělem se svým nezákonným partnerem. Nevinný partner tedy na základě tohoto důvodu může manželství zrušit, pokud se pro to rozhodne, a může potom znovu vstoupit do manželství. (Mt 5:32; Ří 7:2, 3) Tuto možnost, která přichází v úvahu v případě „smilstva“ (řec. por·neiʹa), sice Řecká písma uvádějí, ale kromě toho křesťanům radí, aby se svým partnerem, ať už je, nebo není věřící, nežili dokonce ani v rozluce, a pokud k tomu už dojde, pak s nikým jiným nesmějí mít pohlavní styky. (1Ko 7:10, 11; Mt 19:9)

Pod Zákonem se mohl manžel rozvést se svou manželkou tehdy, když na ní shledal něco ‚neslušného‘. To se samozřejmě netýkalo cizoložství, protože za ně byl trest smrti. Mohlo však jít o takové přestupky jako například velká neúcta k manželovi nebo k domu jeho otce, nebo nějaké jednání, které způsobilo potupu jeho domácnosti. Manželovou povinností bylo dát manželce písemné potvrzení o rozvodu, což znamená, že v očích obce musel mít dostatečné důvody k tomu, aby se s ní rozvedl. Vzhledem k tomu, že toto potvrzení bylo právním dokladem, vzniká domněnka, že se muž musel nejprve poradit se staršími muži nebo s odpovědnými činiteli ve městě. Žena se potom mohla znovu vdát, a písemné potvrzení ji chránilo před pozdějším nařčením z cizoložství. Muž se ale nesměl rozvést, pokud dívku svedl před uzavřením manželství nebo pokud ji po uzavření manželství neoprávněně obvinil z toho, že se v době svatby lživě prohlašovala za pannu. (5Mo 22:13–19, 28, 29)

Když se po rozvodu žena vdala za jiného muže a tento muž se s ní později rozvedl nebo zemřel, nemohl se s ní znovu oženit její původní manžel. Tak se předešlo tomu, že by si žena na základě úkladného plánu vynutila rozvod se svým druhým manželem, nebo že by dokonce způsobila jeho smrt, aby původní dvojice opět mohla uzavřít manželství. (5Mo 24:1–4)

Jehova nenáviděl nespravedlivé rozvádění, a to zejména v případě, kdy s jeho věrnou ctitelkou zacházel zrádně její manžel, aby mohl uzavřít nové manželství s pohanskou ženou, která nebyla příslušnicí jeho vyvoleného smluvního národa. (Mal 2:14–16; viz heslo ROZVOD.)

Polygamie. Původně Bůh od lidí vyžadoval, aby manžel a manželka byli jedním tělem; polygamie tedy nebyla Božím záměrem a v křesťanském sboru je zakázána. Dozorci a služební pomocníci, kteří mají být ve sboru příkladem, nesmějí mít více než jednu žijící manželku. (1Ti 3:2, 12; Tit 1:5, 6) To je v souladu s tím, co má správné manželství symbolizovat, totiž vztah Ježíše Krista a jeho sboru — jediné manželky, kterou Ježíš má. (Ef 5:21–33)

Polygamii stejně jako i rozvod — přestože to nebylo jeho původní uspořádání — Bůh toleroval až do vzniku křesťanského sboru. Polygamie se objevila nedlouho po Adamově hříchu. Bible se o ní poprvé zmiňuje v souvislosti s Kainovým potomkem Lamekem, o němž je tam napsáno: „Přistoupil k tomu, aby si vzal dvě manželky.“ (1Mo 4:19) O některých andělech Bible uvádí, že si před potopou ‚synové pravého Boha brali manželky, totiž všechny, které si vyvolili‘. (1Mo 6:2)

Pod patriarchálním zákonem a pod smlouvou Zákona existoval konkubinát. Konkubína měla zákonné postavení; nemělo to nic společného se smilstvem ani s cizoložstvím. Ze Zákona vyplývalo, že pokud nějaký muž měl svého prvorozeného syna s konkubínou, musel tento syn dostat dědictví prvorozeného. (5Mo 21:15–17)

Je nepochybné, že díky konkubinátu a polygamii se Izraelité mohli mnohem rychleji rozrůstat, a proto obě tato uspořádání, přestože je Bůh původně nezavedl, ale pouze je připustil a usměrňoval, plnila ve své době určitý účel. (2Mo 1:7) I Jákob, který byl k polygamii dohnán lstí svého tchána, měl požehnání v tom, že mu dvě jeho manželky a jejich služebné,  které se staly jeho konkubínami, porodily 12 synů a několik dcer. (1Mo 29:23–29; 46:7–25)

Křesťanské manželství. Ježíš Kristus ukázal, že manželství uznává, když navštívil svatební hostinu v Káně v Galileji. (Jan 2:1, 2) Jak už bylo řečeno, původním Božím měřítkem byla monogamie, a toto měřítko Ježíš znovu zavedl v křesťanském sboru. (1Mo 2:24; Mt 19:4–8; Mr 10:2–9) Muž a žena byli původně vybaveni schopností projevovat si lásku a náklonnost, a proto manželství mělo být šťastné, požehnané a pokojné uspořádání. Apoštol Pavel přirovnává Krista k manželovi a hlavě křesťanského sboru, který je jeho nevěstou. Ježíš je vynikajícím příkladem něžné milující laskavosti a péče, vlastností, jaké by měl manžel projevovat své manželce; měl by ji milovat jako své vlastní tělo. Pavel také poukazuje na to, že manželka by naproti tomu měla mít k manželovi hlubokou úctu. (Ef 5:21–33) Apoštol Petr radí manželkám, aby se podřizovaly svým manželům a aby na ně působily svým cudným chováním, hlubokou úctou a tichým a mírným duchem. Jako příklad k napodobení uvádí Sáru, která svého manžela Abrahama nazývala „pánem“. (1Pe 3:1–6)

V celých Křesťanských řeckých písmech je kladen důraz na čistotu a věrnost v manželském svazku. Pavel napsal: „Manželství ať je pro všechny počestné a manželské lože ať je neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ (Heb 13:4) Pavel také radí, aby si manžel a manželka navzájem prokazovali úctu a aby jeden druhému dávali to, co mu v manželství patří.

Apoštol vybízel k tomu, aby křesťané ‚vstupovali do manželství v Pánu‘; to je v souladu se zvykem Božích ctitelů starověku — uzavírat manželství pouze s těmi, kdo také jsou pravými Božími ctiteli. (1Ko 7:39) Ale těm, kdo nejsou v manželství, apoštol radí, aby zůstali svobodní a tak mohli Pánu sloužit bez rozptylování. Říká, že vzhledem k času by ti, kdo vstoupí do manželství, měli žít tak, ‚jako kdyby žádné manželky neměli‘. Znamená to, že by se svým právům a povinnostem v manželství neměli věnovat do té míry, že by tomu zasvětili celý život, ale měli by hledat zájmy Království a sloužit jim; zároveň by však neměli své manželské povinnosti zanedbávat. (1Ko 7:29–38)

Pavel radil, že by mladší vdovy neměly být zapisovány do seznamu těch, o něž by se sbor měl starat, i když vyjádřily záměr věnovat se výlučně činnosti v křesťanské službě; bylo by lepší, kdyby se takové vdovy znovu vdaly. Jako důvod apoštol uvádí, že jejich pohlavní podněty by je mohly přimět k jednání, jež by bylo v rozporu s vírou, kterou daly najevo. Mohlo by se totiž stát, že by přijaly finanční pomoc sboru jako ty, které tvrdě pracují, ale přitom by se snažily najít si manžela, neměly by co na práci a vměšovaly by se do záležitostí druhých lidí. Tak by na sebe uvedly nepříznivý rozsudek. Kdyby se vdaly, měly děti, staraly se o domácnost a přitom se dále pevně držely křesťanské víry, byly by plně zaměstnány a chránilo by je to před tlacháním a mluvením o věcech, o kterých by mluvit neměly. Tak by sbor mohl pomáhat těm ženám, které jsou skutečnými vdovami a které splňují požadavky na to, aby jim pomoc byla poskytnuta. (1Ti 5:9–16; 2:15)

Celibát. Apoštol Pavel upozornil, že jedním z charakteristických rysů odpadlictví, které se mělo objevit, mělo být vynucování celibátu, tedy ‚zakazování manželství‘. (1Ti 4:1, 3) Někteří apoštolové byli ženatí. (1Ko 9:5; Lk 4:38) Když Pavel stanovil požadavky na dozorce a služební pomocníky v křesťanském sboru, řekl, že tito muži (pokud jsou ženatí) mají mít pouze jednu manželku. (1Ti 3:1, 2, 12; Tit 1:5, 6)

Křesťané a občanské zákony upravující manželství. V současné době ve většině zemí na světě platí pro uzavírání manželství zákony civilních úřadů, ‚césara‘, a křesťané by se těmito zákony měly běžně řídit. (Mt 22:21) Biblická zpráva nikde neuvádí, že by byl nutný nějaký náboženský obřad nebo že by při uzavření manželství musel sloužit nějaký duchovní. V souladu s uspořádáním, které existovalo v biblických dobách, se důsledně vyžaduje, aby manželství bylo legalizováno podle zákonů dané země a aby manželství i narození dítěte bylo zaregistrováno, pokud to zákon ustanovuje. Vzhledem k tomu, že ‚césar‘ čili vlády uzavírání manželství takto upravují, je křesťan povinen požádat úřady o to, aby jeho manželství legalizovaly. A dokonce i v případě, že se jeho partner dopustí cizoložství, a on chce na základě tohoto biblického důvodu manželství ukončit, musí se postarat o to, aby byl, pokud je to možné, zákonně rozveden. A tak křesťan, který by znovu vstoupil do manželství, aniž by náležitým způsobem vzal v úvahu biblické a zákonné požadavky, by porušil Boží zákony. (Mt 19:9; Ří 13:1)

Manželství a vzkříšení. Skupina Ježíšových odpůrců, kteří nevěřili ve vzkříšení, položila Ježíšovi otázku, která ho měla zaskočit. Ježíš jim ve své odpovědi ukázal, že „ti, kdo byli uznáni za hodné, aby dosáhli onoho systému věcí a vzkříšení z mrtvých, se nežení ani nevdávají“. (Lk 20:34, 35; Mt 22:30)

Symbolická použití. V celém Písmu Jehova o sobě mluví jako o manželovi. Považoval se za manžela izraelského národa. (Iz 54:1, 5, 6; 62:4) Když se ale proti němu Izrael vzbouřil tím, že začal pěstovat modlářství a páchat jiné hříchy, Jehova mluvil o tom, že se Izrael dopustil prostituce jako nevěrná manželka, a tak poskytl důvod k tomu, aby se s ním Jehova ‚rozvedl‘. (Iz 1:21; Jer 3:1–20; Oz 2)

Ve 4. kapitole dopisu Galaťanům apoštol Pavel přirovnává izraelský národ k otrokyni Hagar,  Abrahamově konkubíně, a židovský lid k Hagařinu synu Išmaelovi. Stejně jako Išmael byl synem Abrahamovy vedlejší manželky, tak i Židé byli dětmi vedlejší Jehovovy „manželky“. Poutem, které spojovalo Izrael s Jehovou, byla smlouva Zákona. K Sáře, která byla Abrahamovou svobodnou manželkou, přirovnává Pavel „Jeruzalém nahoře“, Jehovovu „ženu“. Svobodnými duchovními dětmi této svobodné ženy, ‚Jeruzaléma nahoře‘, jsou křesťané. (Ga 4:21–31; srovnej Iz 54:1–6.)

Stejně jako kdysi Abraham, i vznešený Otec, Jehova Bůh, dohlíží na výběr nevěsty pro svého Syna Ježíše Krista; touto nevěstou není pozemská žena, ale křesťanský sbor. (1Mo 24:1–4; 2Te 2:13; 1Pe 2:5) První členové Ježíšova sboru byli Ježíšovi představeni ‚přítelem ženicha‘, Janem Křtitelem, kterého Jehova poslal před svým Synem. (Jan 3:28, 29) Tato nevěsta, kterou tvoří křesťanský sbor, je „jeden duch“ s Kristem, jeho tělo. (1Ko 6:17; Ef 1:22, 23; 5:22, 23) Stejně jako se nevěsta v Izraeli vykoupala a ozdobila, dohlíží Ježíš Kristus na to, aby se jeho nevěsta během přípravy na svatbu vykoupala, a tak byla dokonale čistá, bez skvrny či vady. (Ef 5:25–27) Ve 45. žalmu a ve 21. kapitole Zjevení se o ní píše, že je na svatbu nádherně ozdobena.

V knize Zjevení Jehova také předpovídá dobu, kdy svatba jeho Syna bude už blízko a nevěsta bude připravena, oděna do zářivého, čistého jemného plátna. Ty, kdo jsou pozváni na večeři při Beránkově svatbě, Jehova popisuje jako šťastné. (Zj 19:7–9; 21:2, 9–21) Večer před svou smrtí Ježíš zavedl Pánovu večeři, slavnost na památku své smrti, a svým učedníkům dal příkaz, aby tuto slavnost dále slavili. (Lk 22:19) Mají ji slavit tak dlouho, „dokud on nepřijde“. (1Ko 11:26) Stejně jako ve starověku přišel ženich do domu nevěsty, aby ji od jejích rodičů odvedl do příbytku, který pro ni připravil v domě svého otce, tak přichází i Ježíš Kristus, aby své pomazané následovníky vzal s sebou z jejich bývalého pozemského domova, aby byli tam, kde je i on, v domě jeho Otce, v nebesích. (Jan 14:1–3)

Viz heslo ŠVAGROVSKÉ MANŽELSTVÍ.