Hlavní potravina Izraelitů v době jejich čtyřicetiletého putování pustinou. (2Mo 16:35) Jehova poprvé opatřil manu v pustině Sin v druhé polovině druhého měsíce po tom, co v roce 1513 př. n. l. vyšel Izrael z Egypta. (2Mo 16:1–4) Sloužila Izraelitům za pokrm až do doby, kdy v roce 1473 př. n. l. vešli do Kanaánu a jedli z výnosu Zaslíbené země. (Joz 5:10–12)

Manna se na zemi objevila, když se vypařila vrstva rosy, která ráno padla, takže „na povrchu pustiny bylo cosi jemného vločkovitého, jemného jako jinovatka na zemi“. Když to Izraelité poprvé uviděli, řekli: „Co to je?“, doslova „man huʼ?“ (2Mo 16:13–15; 4Mo 11:9) To je pravděpodobně původ jména; Izraelité sami začali této potravině říkat „manna“. (2Mo 16:31)

Popis. Manna byla „bílá jako koriandrové semeno“ a měla „vzhled“ klejopryskyřice, voskovité a průhledné látky mající tvar podobný perle. Manna chutnala „jako ploché koláče s medem“ a jako ‚sladký koláč potřený olejem‘. Lidé ji nejprve rozemleli ručním mlýnkem nebo roztloukli v hmoždíři a pak ji vařili nebo z ní dělali koláče a pekli ji. (2Mo 16:23, 31; 4Mo 11:7, 8)

Žádná dnes známá přírodní látka neodpovídá ve všech ohledech biblickému popisu manny, není tedy příliš opodstatněné ztotožňovat ji s nějakým známým produktem — zvláště proto, že Jehovovo opatření v podobě manny doprovázely určité zázračné rysy. Dostupnost manny nezávisela na roční době nebo na konkrétním místě v pustině. Když se manna uchovávala přes noc v kterýkoli den kromě dne šestého, zčervivěla a začala páchnout, ale omer manny navíc, který byl sebrán šestého dne, se mohl použít k jídlu i o Sabatu. Nezkazil se. O Sabatu se žádná manna neobjevovala, a to posloužilo k tomu, aby se mezi Izraelity prosadilo zachovávání Sabatu. (2Mo 16:19–30)

Hlava rodiny nasbírala mannu pro celou domácnost nebo na její sběr dohlížela. Když slunce začalo hřát, manna tála, a proto otec jistě rychle sebral přibližné množství manny potřebné pro celou domácnost a pak sebrané množství změřil. Ať sebral málo, nebo mnoho — to záviselo na velikosti domácnosti —, sebrané množství bylo vždy jeden omer (2,2 l) na osobu. (2Mo 16:16–18) Na to narážel apoštol Pavel, když povzbuzoval křesťany v Korintu, aby svým hmotným přebytkem nahradili hmotný nedostatek svých bratrů. (2Ko 8:13–15)

Účel. Jehova nechal Izraelity v pustině o hladu a pak jim poskytl mannu, aby je poučil, „že člověk opravdu nežije samotným chlebem, ale že člověk opravdu žije každým výrokem Jehovových úst“. Jehova to udělal, ‚aby je pokořil a vyzkoušel je proto, aby jim v jejich pozdějších dnech činil dobré‘. (5Mo  8:3, 16) Když se manna Izraelitům přejedla a začali jí říkat „opovrženíhodný chléb“, Jehova jejich vzpouru potrestal tím, že mezi ně poslal jedovaté hady a mnoha Izraelitům způsobil smrt. (4Mo 21:5, 6)

Žalmista nazývá mannu ‚nebeským obilím‘ (Ža 78:24), „chlebem z nebe“ (Ža 105:40) a ‚tím chlebem mocných‘ (Ža 78:25). Andělé jsou popisováni jako „mocní v síle“ (Ža 103:20), a mohli by tedy být nazváni ‚mocnými‘. To by však neznamenalo, že andělé skutečně jedli mannu, ale že Bůh možná použil anděly k tomu, aby ji Izraelitům poskytoval. (Srovnej Ga 3:19.) Nebo mohl výraz „chléb mocných“ prostě poukazovat na to, že manna pocházela z nebe, protože nebe je příbytek „mocných“.

Aby mannu mohly vidět i budoucí generace, měl Áron uložit před Jehovou džbán obsahující omer (2,2 l) manny. Když byla posvátná zlatá truhla smlouvy dokončena, byl do ní „zlatý džbán“ vložen. (2Mo 16:32–34; Heb 9:4) Avšak asi o pět století později, když se Truhla přenášela ze stanu, který pro ni dal postavit David, do chrámu, jejž postavil Šalomoun, zlatý džbán tam nebyl. (2Sa 6:17; 1Kr 8:9; 2Pa 5:10) Již svému účelu posloužil.

Symbolické použití. Ačkoli manna byla božským opatřením (Ne 9:20), neudržovala Izraelitům život navždy. Na to poukázal Kristus Ježíš a pak dodal: „Jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe; jestliže někdo jí z tohoto chleba, bude žít navždy; a vskutku chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa.“ (Jan 6:30–33, 48–51, 58) Věrní následovníci Krista této nebeské manny neboli ‚chleba života‘ využívají. Dělají to obrazným způsobem tím, že projevují víru ve výkupní moc Ježíšova těla a krve, jež položil jako oběť. Tak se před nimi otevírá vyhlídka na věčný život, ať už v nebesích s Kristem, nebo v pozemském ráji.

Kristus také symbolicky použil džbán manny, když své duchem pomazané následovníky ujistil, že ti, kdo se prokáží jako vítězi, dostanou ‚utajenou mannu‘, tedy nevyčerpatelnou zásobu pokrmu nebo to, co z vlastnění takové zásoby vyplývá — v jejich případě nesmrtelnost a neporušitelnost v nebesích. (Zj 2:17; 1Ko 15:53)