1. Prvorozený syn „Kaleba, syna Checronova“ z kmene Juda. Meša byl otcem neboli zakladatelem Zifa. (1Pa 2:18, 42)

2. Moabský král v době judského krále Jehošafata a izraelských králů Achaba, Achazjáše a Jehorama. Moabci byli pod nadvládou severního království Izraele a platili králi Achabovi tribut 100 000 jehňat a 100 000 neostříhaných beranů, zřejmě z plemene chovaného pro svou velmi kvalitní vlnu. Po Achabově smrti se Meša vzbouřil proti izraelskému králi Achazjášovi. Po krátké vládě však Achazjáš zemřel a na trůn nastoupil jeho bratr Jehoram, který s judským králem Jehošafatem a s nejmenovaným edomským králem uzavřel spojenectví s cílem Mešu opět podrobit. Při obtížné cestě na J od Mrtvého moře armádě došla voda. Prorok Eliša je však ujistil, že když ve vyschlém říčním údolí vykopají příkopy, Jehova jim je naplní vodou. (2Kr 1:1; 3:4–19)

Udělali to a odraz ranního slunce ve vodě způsobil, že Moabcům připadala jako krev — možná kvůli červené hlíně v právě vykopaných příkopech. To vzbudilo u Moabců dojem, že se spojené armády Izraele, Judy a Edomu obrátily proti sobě. Bylo celkem pochopitelné, že si to mysleli, protože věděli o žárlivosti mezi Izraelem a Judou. Rovněž Edomité neměli v oblibě judské muže, kteří se v tomto případě spojili s Izraelem. (2Kr 3:20–23; srovnej 2Pa 20:10, 11, 24, 25.)

V domnění, že jejich nepřátelé se vzájemně pobili, Moabci křičeli: „Tak teď za kořistí, Moabe!“ a vstoupili do izraelského tábora, načež s nimi Izraelité začali bojovat. Izraelité je pronásledovali, ničili moabská města, ucpávali vodní zřídla a pokrývali kusy země kamením, až se dostali do města Kir-chareset (moabský Kir). (2Kr 3:23–25)

Když král Meša zjistil, že se dostal do pasti, vzal 700 bojovníků s meči a pokusil se o protiútok, aby se probil k edomskému králi (snad si myslel, že zde se setká s nejmenším odporem), ale nepodařilo se mu to. „Nakonec vzal svého prvorozeného syna, který měl místo něho vládnout, a obětoval ho jako zápalnou oběť na zdi.“ (2Kr 3:26, 27)

Většina komentátorů se shoduje, že Meša obětoval jako oběť bohu Kemošovi svého vlastního syna. Někteří znalci si myslí, že byl naopak obětován zajatý syn edomského krále, a jako doklad citují Amose 2:1, kde je odkaz, že Moab „spálil kosti edomského krále na vápno“. Po gramatické stránce by sice hebrejština takové vysvětlení umožňovala, ale zdá se, že toto druhé vysvětlení by bylo v protikladu k dalším známým skutečnostem. Například pro Moabce a Ammonity, sousedy Izraelitů, bylo nepředstavitelné dát své nepřátele jako oběť bohům. V jejich náboženství však bylo známým zvykem, že pro zmírnění hněvu svých bohů obětovali jako zápalnou oběť své vlastní děti. (5Mo 12:30, 31; Mi 6:6, 7) Je tedy pochopitelné, proč se tento ctitel Kemoše, Meša, uchýlil k takovému drastickému opatření, když stál před hrozícím nebezpečím porážky.

 Moabský kámen. Moabský kámen (neboli Mešova stéla) byl nalezen v roce 1868 v Dibánu (Dibonu). Jeho text je všeobecně připisován Mešovi a jeho obsah se obvykle zařazuje do období, kam spadají události zapsané ve třetí kapitole Druhé Královské. V tomto slavném nápisu Meša připomíná, že odstranil izraelskou nadvládu, o níž říká, že trvala 40 let. Jsou zde také různé zmínky o místech, která Meša dobyl (Medeba, Atarot, Nebo, Jahac). Meša se chlubí, že je velmi zbožný a vzdává bohu Kemošovi všechnu slávu za postavení měst a silnic, ale i za vítězství, o němž tvrdí, že je získal nad Izraelem. Meša rovněž věděl, že Bohem Izraele je Jehova, protože v 18. řádku tohoto dokumentu je tetragrammaton. Meša se zde vychloubá: „Vzal jsem odtamtud [nádoby] Jahveho, dovlekl je před Kemoše.“ (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 946) Jak lze předpokládat, o své vlastní porážce a o obětování svého syna, se nezmiňuje. Biblical Archaeology Review (květen/červen 1986, s. 57) uvádí: „Monumentální nápisy na samostatných kamenech či chrámových zdech byly vyrobeny za účelem propagandy a pro oslavení národního boha i vládce země. Nepřekvapuje proto, že Meša se nezmiňuje o vojenském tažení králů Izraele, Judy a Edomu proti své zemi, jež nám Bible podrobně popisuje.“

3. [heb. Mé·šaʼʹ]. Syn Šacharajima a jeho manželky Chodeš. Meša se stal hlavou rodiny v kmenu Benjamín. (1Pa 8:1, 8–10)

4. [heb. Me·šaʼʹ]. Jedna z hranic v oblasti obývané potomky Joktana. (1Mo 10:29, 30) V řecké Septuagintě je toto jméno Meša přeloženo jako Mas·seʹ. Předpokládá se proto, že ‚Meša‘ je jinou formou přepisu slova „Massa“, což je jméno Išmaelity, jehož potomci, zdá se, obývali Arábii. (1Mo 25:13, 14)