Projev laskavé ohleduplnosti nebo slitování, který přináší úlevu těm, kdo jsou v nepříznivé situaci; něžný soucit; někdy také zmírnění rozsudku nebo trestu.

 Slovo milosrdenství je často překladem hebrejského slova ra·chamimʹ a řeckého slova eʹle·os (sloveso e·le·eʹo). Prozkoumání těchto výrazů a jejich použití přispívá k tomu, abychom pochopili plný rozsah jejich významových odstínů a jejich plný smysl. Význam hebrejského slovesa ra·chamʹ je definován takto: „planout, pociťovat vřelý něžný cit; . . . být soucitný“. (A Hebrew and Chaldee Lexicon, B. Davies, ed., 1957, s. 590) Lexikograf Gesenius o tomto slovu říká: „Těžištěm myšlenky patrně je s láskou opatrovat, konejšit a smýšlet s jemným citem.“ (A Hebrew and English Lexicon of the Old Testament, do angličtiny přeložil E. Robinson, 1836, s. 939) Tento výraz je úzce spjat se slovem, které znamená „lůno“, nebo se může vztahovat na „útroby“, na něž působí to, že člověk pociťuje vřelou a něžnou účast nebo někoho lituje. (Srovnej Iz 63:15, 16; Jer 31:20.)

Jen jednou je v Písmu slovo ra·chamʹ použito k tomu, aby jím člověk popsal svůj vztah k Bohu. Žalmista říká: „Budu mít k tobě náklonnost [tvar slova ra·chamʹ], Jehovo, má sílo.“ (Ža 18:1) V mezilidských vztazích projevil tuto vlastnost Josef, když ‚se roznítily jeho niterné city [tvar slova ra·chamimʹ]‘ k jeho bratru Bejamínovi a Josef se rozplakal. (1Mo 43:29, 30; srovnej 1Kr 3:25, 26.) Když se lidé ocitli v situaci, že s nimi jejich uchvatitelé (1Kr 8:50; Jer 42:10–12) či vládní úředníci (1Mo 43:14; Ne 1:11; Da 1:9) mohli jednat tvrdě nebo necitelně, toužili, a také se o to modlili, aby se nad nimi tito lidé slitovali nebo aby jim projevili milosrdenství, aby jim tedy byli příznivě nakloněni a byli k nim jemní a ohleduplní. (Naproti tomu viz Iz 13:17, 18.)

Jehovovo milosrdenství. Tento výraz se používá především ve spojitosti s tím, jak Jehova jedná se svým smluvním lidem. To, že Jehova Izraelitům projevoval slitování (ra·chamʹ), je srovnáno s jednáním ženy, která se slitovává nad dětmi svého lůna, a s jednáním otce, který projevuje milosrdenství svým synům. (Iz 49:15; Ža 103:13) Izraelský národ se často odkláněl od spravedlnosti a často se dostával do úzkých, a často tedy mimořádně potřeboval milosrdnou pomoc. Jestliže tito lidé ve svém srdci projevili správný postoj a obrátili se k Jehovovi, Jehova jim projevoval soucit, přízeň a dobrou vůli, i když vůči nim předtím pociťoval hněv. (5Mo 13:17; 30:3; Ža 102:13; Iz 54:7–10; 60:10) To, že poslal svého Syna, aby se narodil v Izraeli, bylo pro izraelský národ svědectvím přicházejícího ‚rozbřesku‘ soucitu a milosrdenství ze strany Boha. (Lk 1:50–58, 72–78)

Řecké slovo eʹle·os vyjadřuje něco z významů hebrejského slova ra·chamimʹ. V díle Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words se uvádí: „ELEOS (ἔλεος) ‚je vnější projev slitování; předpokládá se, že ten, komu je prokazováno, to potřebuje, a že ten, kdo slitování projevuje, má dostatečné prostředky k tomu, aby tuto potřebu splnil‘.“ Sloveso (e·le·eʹo) obvykle znamená „účast s někým, kdo se ocitl v ubohém stavu, především účast projevovanou skutkem“. (1981, sv. 3, s. 60, 61) K lidem, kteří v druhých vyvolávali eʹle·os, projev milosrdenství a slitování, tedy patřili lidé slepí, posedlí démony, malomocní nebo ti, kdo měli postižené děti. (Mt 9:27; 15:22; 17:15; Mr 5:18, 19; Lk 17:12, 13) Když lidé úpěnlivě prosili: „Smiluj se nad námi“, Ježíš je vyslýchal a působil zázraky, které těmto lidem přinesly úlevu. Nedělal to rutinním, nezúčastněným způsobem, ale proto, že „byl pohnut lítostí“. (Mt 20:31, 34) Pisatel evangelia zde používá tvar slovesa splag·chniʹzo·mai, příbuzné slovu splagʹchna, které doslova znamená „střeva“. (Sk 1:18) Toto sloveso vyjadřuje pocit lítosti, zatímco eʹle·os se vztahuje na aktivní projev takové lítosti, tedy na milosrdný skutek.

Nevztahuje se pouze na soudní jednání. České slovo „milosrdenství“ se často používá v souvislosti s upuštěním od něčeho nebo zabráněním něčemu, například vykonání trestu; pohnutkou k takovému jednání je soucit nebo účast. Často se tedy vyskytuje ve spojitosti se soudním jednáním, když například soudce zmírní rozsudek vynesený nad provinilcem. Když Bůh projevuje milosrdenství, je to vždy v souladu s jeho ostatními vlastnostmi a spravedlivými měřítky včetně spravedlnosti a opravdovosti (Ža 40:11; Oz 2:19), a protože všichni lidé zdědili hříšnost a zaslouží si to, čím platí hřích, tedy smrt (Ří 5:12; srovnej Ža 130:3, 4; Da 9:18; Tit 3:5), je jasné, že prominutí provinění nebo zmírnění rozsudku či trestu je často spojeno s projevem Božího milosrdenství. (Ža 51:1, 2; 103:3, 4; Da 9:9; Mi 7:18, 19) Z předcházející informace však je patrné, že hebrejské a řecké výrazy (ra·chamimʹ; eʹle·os) se neomezují na odpuštění nebo na to, že se nevyžaduje provedení soudně stanoveného trestu. Prominutí provinění samo o sobě není totožné s milosrdenstvím, které je obvykle označováno těmito výrazy, ale taková ochota odpouštět spíše otevírá cestu, aby bylo možné milosrdenství projevit. Při projevování milosrdenství ovšem Bůh nikdy nepřehlíží svá dokonalá měřítka pro právo a spravedlnost. To je důvod, proč opatřil prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista výkupní oběť, a umožnil tak odpuštění hříchů, aniž byla porušena spravedlnost. (Ří 3:25, 26)

Pojem milosrdenství se tedy většinou nevztahuje na nějakou negativní akci, na to, že se něco neprovede (například trest), ale na jednání pozitivní, na projev laskavé ohleduplnosti nebo slitování, což přináší úlevu těm, kdo jsou v nepříznivé situaci a kdo milosrdenství potřebují.

Dobře to znázorňuje Ježíšovo podobenství o Samaritánovi, který viděl pocestného, jak leží u cesty, oloupený a zbitý. Samaritán se k tomu člověku zachoval jako „bližní“, protože byl pohnut lítostí a ‚jednal s ním milosrdně‘, ošetřil mu rány a postaral se o něho. (Lk  10:29–37) Zde nešlo o odpuštění žádného provinění ani o žádný soudní postup.

Písmo tedy ukazuje, že milosrdenství Jehovy Boha není taková vlastnost, kterou by Bůh začal uplatňovat teprve tehdy, když se má někdo před ním tak říkajíc „zodpovídat“, protože se dopustil nějakého konkrétního nesprávného činu. Je to spíše charakteristická vlastnost Boží osobnosti, jeho normální způsob jednání s lidmi, kteří jsou v obtížné situaci, je to jeden z projevů Boží lásky. (2Ko 1:3; 1Ja 4:8) On se nepodobá falešným bohům národů — bohům, kteří jsou necitelní a nelítostní. Naopak, „Jehova je milostivý a milosrdný, pomalý k hněvu a velký v milující laskavosti. Jehova je dobrý ke všem a projevy jeho milosrdenství jsou nade všemi jeho díly.“ (Ža 145:8, 9; srovnej Ža 25:8; 104:14, 15, 20–28; Mt 5:45–48; Sk 14:15–17.) Je „bohatý v milosrdenství“ a moudrost pocházející od něho je „plná milosrdenství“. (Ef 2:4; Jk 3:17) Jeho Syn, který zjevil, jaký jeho Otec je (Jan 1:18), to ukázal svou vlastní osobností, tím, jak mluvil a jak jednal. Když zástupy vyšly, aby si ho poslechly, Ježíš ještě před tím, než viděl, jak na ně zapůsobí to, co jim řekne, „byl pohnut lítostí [tvar slova splag·chniʹzo·mai]“, protože byli „sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře“. (Mr 6:34; Mt 9:36; srovnej Mt 14:14; 15:32.)

Lidstvo potřebuje milosrdenství. Je zřejmé, že základní a největší vada, kterou lidstvo trpí, vznikla následkem hříchu zděděného po praotci lidstva, po Adamovi. Všichni lidé jsou tedy ve stavu hodném politování a zoufale potřebují pomoc. Lidstvu jako celku Jehova Bůh prokázal milosrdenství, když opatřil prostředek, aby lidé mohli být této těžké vady a z ní vzniklých nemocí a smrti zbaveni. (Mt 20:28; Tit 3:4–7; 1Ja 2:2) Je milosrdným Bohem, a projevuje tudíž trpělivost, protože „netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání“. (2Pe 3:9) Jehova si přeje působit dobro všem, dává tomu přednost (srovnej Iz 30:18, 19), ‚nemá potěšení ze smrti ničemného‘ a „ne ze svého vlastního srdce . . . ztrápil nebo rmoutí lidské syny“, což se stalo například při zničení Judy a Jeruzaléma. (Ez 33:11; Ná 3:31–33) Jestliže však lidé jednají tvrdošíjně a zatvrzele a odmítají reagovat na jeho projevy milosti a milosrdenství, je nucen s nimi jednat jinak, a proto se ‚projevy jeho milosrdenství uzavírají‘, takže jim milosrdenství přestane být poskytováno. (Ža 77:9; Jer 13:10, 14; Iz 13:9; Ří 2:4–11)

Nesmí se zneužívat. Lidem, kteří se k němu přibližují upřímně, Jehova projevuje velké milosrdenství, ale rozhodně nezprostí trestu ty, kdo nečiní pokání a skutečně si zasluhují trest. (2Mo 34:6, 7) Člověk nemůže Boží milosrdenství zneužívat; nemůže hřešit zcela beztrestně ani nemůže být zproštěn přirozených důsledků nebo účinků svého nesprávného způsobu jednání. (Ga 6:7, 8; srovnej 4Mo 12:1–3, 9–15; 2Sa 12:9–14.) Jehova může milosrdně projevit trpělivost a dát lidem příležitost, aby svůj nesprávný způsob jednání napravili; ačkoli dá najevo, že jejich skutky neschvaluje, nemusí je zcela opustit a milosrdně jim může dále do jisté míry poskytovat pomoc a vedení. (Srovnej Ne 9:18, 19, 27–31.) Jestliže však nereagují, jeho trpělivost má své hranice a Jehova jim své milosrdenství odejme a v zájmu svého vlastního jména učiní proti nim potřebné kroky. (Iz 9:17; 63:7–10; Jer 16:5–13, 21; srovnej Lk 13:6–9.)

Není řízeno lidskými měřítky. Není na lidech, aby se snažili zavést svá vlastní měřítka nebo kritéria, podle kterých by měl Bůh projevovat milosrdenství. Ve svém nadřazeném nebeském postavení, v souladu se svým dobrým záměrem a s tím, že vidí do daleké budoucnosti a že je schopen číst v lidském srdci, Jehova ‚projevuje milosrdenství tomu, komu projevuje milosrdenství‘. (2Mo 33:19; Ří 9:15–18; srovnej 2Kr 13:23; Mt 20:12–15.) V 11. kapitole Římanům apoštol pojednává o tom, že Bůh projevil nesrovnatelnou moudrost a milosrdenství, když dal pohanům příležitost vstoupit do nebeského Království. Pohané nebyli členy izraelského státu, Božího národa, a proto jim v minulosti nebyly poskytovány projevy milosrdenství, které vyplývaly ze smluvního vztahu k Bohu, a také ve svém životě Boha neposlouchali. (Srovnej Ří 9:24–26; Oz 2:23.) Pavel vysvětluje, že Izraelité měli tuto příležitost jako první, ale že většina z nich nebyla poslušná. Proto byla otevřena cesta pro pohany, aby se stali částí slíbeného ‚království kněží a svatého národa‘. (2Mo 19:5, 6) Pavel k tomu dodává: „Bůh je totiž všechny [Židy i pohany] spolu uzavřel do neposlušnosti, aby jim všem projevil milosrdenství.“ Hřích, jemuž po Adamovi podléhá celé lidstvo, mohl být prostřednictvím Kristovy výkupní oběti odstraněn pro všechny (včetně pohanů), kdo projevují víru, a prostřednictvím Kristovy smrti na mučednickém kůlu mohla být také odstraněna kletba Zákona pro ty, kdo byli pod Zákonem (pro Židy), aby mohli všichni obdržet milosrdenství. Apoštol volá: „Ó hloubko Božího bohatství a moudrosti a poznání! Jak nevyzkoumatelné jsou jeho soudy a jak nevysledovatelné jsou jeho cesty!“ (Ří 11:30–33; Jan 3:16; Kol 2:13, 14; Ga 3:13)

Hledání Božího milosrdenství. Lidé, kteří touží po tom, aby jim Bůh projevoval milosrdenství, musí Boha hledat a projevovat správný stav srdce tím, že opustí své nesprávné cesty a škodlivé myšlenky (Iz 55:6, 7); musí se Boha správným způsobem bát a projevovat ocenění pro Boží spravedlivé předpisy (Ža 103:13; 119:77, 156, 157; Lk 1:50); a jestliže se od správného směru, kterým šli, odchýlí, nesmějí se pokoušet to zakrývat, ale musí to vyznat a projevit opravdovou kajícnost a v srdci se musí cítit zarmouceni. (Ža 51:1, 17; Př 28:13) Další naprosto nezbytnou podmínkou je, aby byli oni sami milosrdní. Ježíš řekl:  „Šťastní jsou milosrdní, protože jim bude projeveno milosrdenství.“ (Mt 5:7)

Dary z milosrdenství. Farizeové byli k druhým lidem nemilosrdní a Ježíš je přísně napomenul slovy: „Jděte tedy a naučte se, co to znamená: ‚Chci milosrdenství, a ne oběť.‘“ (Mt 9:10–13; 12:1–7; srovnej Oz 6:6.) Milosrdenství zařadil mezi závažnější záležitosti Zákona. (Mt 23:23) Jak již bylo ukázáno, mohlo se milosrdenství projevovat i mírností při soudních jednáních, a k tomu měli farizeové příležitost například jako členové Sanhedrinu, ale tato příležitost nebyla jediná. V podstatě šlo o aktivní projevy lítosti nebo soucitu, o skutky z milosrdenství. (Srovnej 5Mo 15:7–11.)

Tento druh milosrdenství se může projevovat dáváním hmotných věcí. Má-li však mít takový čin před Bohem nějakou cenu, musí vycházet ze správné pohnutky, nesmí to být jen projev ‚osvíceného sobectví‘. (Mt 6:1–4) Mezi „dary z milosrdenství [tvar slova e·le·e·mo·syʹne]“, které štědře dávala Dorkas (Sk 9:36, 39), byly hmotné věci, a ty byly bezpochyby i mezi dary, které dával Kornélius, jehož dary a modlitby byly u Boha příznivě přijaty. (Sk 10:2, 4, 31) Ježíš řekl, že farizeové selhali, protože nedávali „jako dary z milosrdenství . . . to, co je uvnitř“. (Lk 11:41) Pravé milosrdenství tedy musí vycházet ze srdce.

Ježíš a jeho učedníci byli známi především tím, že milosrdně dávali duchovní dary, které měly daleko větší hodnotu než věci hmotné. (Srovnej Jana 6:35; Sk 3:1–8.) Členové křesťanského sboru, především ti, kdo v něm působí jako ‚pastýři‘ (1Pe 5:1, 2), musí pěstovat vlastnost milosrdenství. Jak v hmotném, tak i v duchovním směru by měli projevovat své milosrdenství „s veselou myslí“, nikdy by to neměli dělat neochotně. (Ří 12:8) Některým členům sboru se může stát, že jejich víra zeslábne, a oni proto duchovně onemocní, dokonce natolik, že vyjadřují pochybnosti. Tak se ocitají v nebezpečí duchovní smrti. Jejich spolukřesťané jsou proto vybízeni, aby jim nadále projevovali milosrdenství a aby jim pomohli vyhnout se zničení. Křesťané sice dále prokazují milosrdenství některým osobám, jejichž jednání nebylo správné, ale sami musí dávat pozor, aby neupadli do pokušení; jsou si totiž vědomi toho, že nestačí, aby jen milovali spravedlnost, ale že také musí nenávidět to, co je špatné. To, že jsou milosrdní, tedy neznamená, že mají nesprávné jednání přehlížet. (Juda 22, 23; srovnej 1Ja 5:16, 17; viz heslo DARY Z MILOSRDENSTVÍ.)

Milosrdenství vítězoslavně jásá nad soudem. Učedník Jakub říká: „Kdo totiž nekoná milosrdenství, bude souzen bez milosrdenství. Milosrdenství vítězoslavně jásá nad soudem.“ (Jk 2:13) Z kontextu je patrné, že Jakub rozpracovává myšlenky uvedené předtím — otázku pravého uctívání, k němuž patří to, abychom milosrdně pečovali o postižené a abychom nebyli straničtí a nedávali přednost bohatým před chudými. (Jk 1:27; 2:1–9) Je to patrné i z jeho dalších slov, když pojednává o potřebách bratrů, kteří jsou „nazí a nemají dostatek jídla na ten den“. (Jk 2:14–17) Jeho slova tedy odpovídají Ježíšovu výroku, že milosrdenství bude prokázáno těm, kdo jsou milosrdní. (Mt 5:7; srovnej Mt 6:12; 18:32–35.) Až Bůh přivede na soud ty, kdo byli milosrdní — projevovali lítost či soucit s druhými a aktivně pomáhali lidem, kteří to potřebovali —, pak on sám těmto lidem prokáže milosrdenství, a tak jejich milosrdenství vlastně zvítězí nad jakýmkoli záporným rozsudkem, který by jinak proti nim mohl být vynesen. Proroctví totiž říká: „Kdo projevuje přízeň poníženému, půjčuje Jehovovi, a On mu oplatí jeho zacházení.“ (Př 19:17) Jakubova slova jsou potvrzena mnoha dalšími biblickými texty. (Srovnej Joba 31:16–23, 32; Ža 37:21, 26; 112:5; Př 14:21; 17:5; 21:13; 28:27; 2Ti 1:16, 18; Heb 13:16.)

Milosrdenství Božího Velekněze. Kniha Hebrejcům vysvětluje, proč Ježíš jako Velekněz daleko vyšší než kterýkoli kněz z áronského rodu, se musel stát člověkem a musel trpět a zemřít: „Proto byl zavázán stát se ve všech ohledech podobným svým ‚bratrům‘, aby se ve věcech, jež se týkají Boha, stal milosrdným a věrným veleknězem, aby obětoval usmiřující oběť za hříchy lidu.“ Když byl zkoušen, trpěl, a proto „je . . . schopen přijít na pomoc těm, kdo jsou zkoušeni“. (Heb 2:17, 18) O Ježíšově životě, o tom, co dělal a co řekl, existuje zpráva, a proto lidé, kteří se obracejí k Bohu prostřednictvím Ježíše, to mohou dělat s důvěrou. „Jako velekněze totiž nemáme někoho, kdo nemůže projevovat účast s našimi slabostmi, ale toho, kdo byl zkoušen ve všech ohledech jako my, ale bez hříchu. Přibližujme se tedy s volností řeči k trůnu nezasloužené laskavosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli nezaslouženou laskavost jako pomoc v pravý čas.“ (Heb 4:15, 16)

To, že Ježíš obětoval svůj život, bylo mimořádným projevem milosrdenství a lásky. Ve svém postavení nebeského Velekněze prokázal, že je milosrdný, a to například způsobem, jak jednal s Pavlem (Saulem), jehož nevědomost vzal v úvahu a jednal s ním milosrdně. Pavel o tom říká: „Přesto mi bylo projeveno milosrdenství proto, aby prostřednictvím mne, jako nejpřednějšího případu, Kristus Ježíš mohl projevit celou svou trpělivost jako příklad pro ty, kdo na něm založí svou víru pro věčný život.“ (1Ti 1:13–16) Ježíšův Otec, Jehova Bůh, mnohokrát projevil milosrdenství Izraelitům, když je vysvobozoval od jejich nepřátel, osvobozoval je od utiskovatelů a uváděl je do stavu, v němž se těšili z míru a blahobytu; a tudíž i křesťané mohou pevně doufat v milosrdenství, které bylo vyjádřeno prostřednictvím Božího Syna. Proto Juda píše: „Zachovávejte se v Boží lásce, zatímco čekáte na milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista s vyhlídkou na věčný život.“ (Juda 21) Boží  podivuhodné milosrdenství prostřednictvím Krista povzbuzuje pravé křesťany, aby ve své službě nepolevovali a aby ji vykonávali nesobecky. (2Ko 4:1, 2)

Milosrdné zacházení se zvířaty. Přísloví 12:10 říkají: „Spravedlivý pečuje o duši svého domácího zvířete, ale projevy milosrdenství ničemných jsou kruté.“ Spravedlivý člověk ví, co jeho zvířata potřebují, a záleží mu na tom, aby se jim dařilo dobře, ale ničemný člověk takovou pohnutku k projevům milosrdenství nemá. Podle sobeckých a necitelných zásad světa zachází se svými zvířaty tak, aby z nich sám měl co největší užitek. To, co snad ničemný člověk považuje za dostatečnou péči, může být ve skutečnosti kruté zacházení. (Naproti tomu viz 1Mo 33:12–14.) Bůh považuje zvířata za část svého stvoření a pečuje o ně, což je pro spravedlivého člověka příkladem, aby také on se o svá zvířata dobře staral. (Srovnej 2Mo 20:10; 5Mo 25:4; 22:4, 6, 7; 11:15; Ža 104:14, 27; Jon 4:11.)

Milosrdenství a laskavost. S výrazy ra·chamimʹ a eʹle·os jsou těsně spjaty a často používány jiné výrazy, a to hebrejské slovo cheʹsedh (Ža 25:6; 69:16; Jer 16:5; Ná 3:22) a řecké slovo chaʹris (1Ti 1:2; Heb 4:16; 2Ja 3), z nichž první znamená „milující laskavost (věrně oddaná láska)“ a druhé „nezasloužená laskavost“. Cheʹsedh na rozdíl od ra·chamimʹ zdůrazňuje oddanost k tomu (nebo věrné, láskyplné spojení s tím), komu nebo čemu je laskavost prokazována, zatímco ra·chamimʹ zdůrazňuje pociťování něžné účasti nebo lítosti. Podobně také hlavní rozdíl mezi chaʹris a eʹle·os spočívá v tom, že chaʹris vyjadřuje především myšlenku velkorysého a nezaslouženého daru, a zdůrazňuje tedy velkomyslnost a štědrost dárce, zatímco eʹle·os zdůrazňuje milosrdnou odezvu na potřeby lidí postižených a těch, kdo jsou v nepříznivé situaci. Svému vlastnímu Synovi tedy Bůh projevil chaʹris (nezaslouženou laskavost), když mu „laskavě . . . dal [e·cha·riʹsa·to] jméno, které je nad každým jiným jménem“. (Fil 2:9) Tato laskavost nebyla projevem slitování, ale Boží láskyplné štědrosti. (Viz heslo LASKAVOST.)