Jednoduché zařízení, které se obvykle skládalo ze dvou okrouhlých kamenů (jeden byl umístěn na druhém), mezi nimiž se z různého vymláceného obilí, které sloužilo jako potravina, mlela mouka. Obilí se mohlo paličkou roztlouci v hmoždíři, mohlo se na placatém kameni drtit jiným kamenem nebo se mohlo mlít ručním mlýnkem, což byla metoda, která byla ve starověkých palestinských domácnostech nejrozšířenější. Takové prostředky se používaly v rané patriarchální době, o čemž svědčí i to, že Abrahamova manželka Sára udělala kulaté koláče z „jemné mouky“. (1Mo 18:6) V pustině Izraelité mleli božsky opatřenou mannu „v ručních mlýncích nebo ji roztloukali v hmoždíři“. (4Mo 11:7, 8; viz heslo HMOŽDÍŘ.)

Chléb se většinou pekl každý den, a každá rodina obvykle vlastnila svůj vlastní ruční mlýnek. Mlít z obilí mouku byla běžná každodenní práce žen v domácnosti. (Mt 24:41; Job 31:10; 2Mo 11:5; Iz 47:1, 2) Vstávaly brzy ráno, aby připravily mouku potřebnou na chléb pro ten den. V Bibli zvuk ručního mlýnku označuje normální, pokojné podmínky. A naopak to, že „zvuk ručního mlýnku“ nebude znít, znázorňovalo opuštěnost a zničení. (Jer 25:10, 11; Zj 18:21, 22; srovnej Ka 12:3, 4.)

Obecně používaný ruční mlýnek ve starověku se stejně jako jeho novodobý protějšek na Středním východě skládal ze dvou okrouhlých kamenů, přičemž vrchní žernov měl dobře sedět na spodním kameni, aby se jím dalo točit. (5Mo 24:6; Job 41:24) Dnes se ten těžký nižší kámen (spodek) vyrábí většinou z čediče a v průměru měří často kolem 46 cm a je široký od 5 do 10 cm. Čep, který se vsadí do středu spodního kamene, slouží jako osa pro vrchní kámen. Povrch nepohyblivého spodního kamene, na kterém se mlelo obilí, byl vypouklý, což umožňovalo, aby rozdrcené obilí spadávalo k okraji mlýnku. Spodní strana vrchního mlýnského kamene (běhounu) je prohloubená dovnitř, a běhoun tak dobře sedí na spodním kameni. Uprostřed horního kamene je trychtýřovitá díra pro čep a touto dírou se do mlýnku také sype obilí. U vnějšího okraje vrchního kamene je jamka, do níž se zasune dřevěný kolík, a ten slouží jako rukojeť k otáčení vrchním žernovem.

Tento typ ručního mlýnku obsluhovaly většinou dvě ženy. (Lk 17:35) Seděly proti sobě a každá měla jednu ruku na rukojeti, kterou se otáčelo vrchním kamenem. Jedna žena dávala volnou rukou nepomleté zrní po troškách do trychtýřovité díry v horním kamenu, zatímco druhá žena sbírala mouku, která se z okrajů mlýnku sypala na misku nebo na látku pod ním.

Chléb se obvykle pekl denně a obilí se mlelo velmi často, a proto Boží zákon, který dostali Izraelité, milosrdně zakazoval vzít do zástavy něčí ruční mlýnek nebo něčí vrchní žernov. Na tom, zda má rodina ruční mlýnek, záviselo, zda bude mít každý den chléb. A tak zmocnit se mlýnku nebo vrchního žernovu znamenalo zmocnit se „duše“ neboli „prostředků k životu“. (5Mo 24:6, Rbi8, ppč)

V Bibli je zmínka také o větších mlýnech. Ježíš Kristus se odvolává na „mlýnský kámen, jakým otáčí osel“ (Mt 18:6) — tento kámen mohl být stejný jako ten, kterým byl donucen slepý Samson otáčet pro Filištíny, když „mlel ve věznici“. (Sd 16:21)

Během Abimelekova útoku na město Tebec „jistá žena hodila Abimelekovi na hlavu horní mlýnský kámen a roztříštila mu lebku“. (Sd 9:50, 53; 2Sa 11:21) V knize Zjevení je přirovnáno náhlé a konečné zničení Velkého Babylóna k „velkému mlýnskému kameni“, který je svržen do moře. (Zj 18:21)