1. Syn, kterého měl Lot se svou starší dcerou. Stejně jako jeho nevlastní bratr Ammon byl také Moab počat po tom, co Lot a jeho dcery odešli z Coaru a usídlili se v jedné jeskyni v nedalekém hornatém kraji. Moab se stal předkem Moabců. (1Mo 19:30–38)

2. Území, které v dávných dobách obývali Moabci, se nazývalo „Moab“ a také „moabská (moabské) pole“. (1Mo 36:35; 4Mo 21:20; Rut 1:2; 1Pa 1:46; 8:8; Ža 60:8) Předtím v té zemi bydleli Emim, ale na jejich místě se patrně usadili Moabci. (5Mo 2:9–11; srovnej v. 18–22.) V době, kdy se Izraelité blížili ke konci svého putování pustinou, území Moabu se patrně rozkládalo od říčního údolí Zered na J až k říčnímu údolí Arnon na S (vzdálenost asi 50 km), jeho  záp. hranici tvořilo Mrtvé moře a blíže neurčenou vých. hranici Arabská poušť. (4Mo 21:11–13; 5Mo 2:8, 9, 13, 18, 19) Toto území je v podstatě náhorní plošina rozbrázděná stržemi; prudce se zdvíhá od Mrtvého moře a dosahuje průměrné výšky asi 900 m nad hladinou Středozemního moře. V dávné minulosti zde byly pastviny pro velká stáda (2Kr 3:4) a byly zde i vinice a ovocné sady. (Srovnej Iz 16:6–10; Jer 48:32, 33.) Pěstovalo se zde také obilí. (Srovnej 5Mo 23:3, 4.)

V minulosti bylo jedno období, kdy se moabská země táhla od Arnonu ještě dále na S a patřily k ní ‚moabské pouštní pláně na druhé straně Jordánu od Jericha‘. (4Mo 22:1) Ale někdy před příchodem Izraelitů obsadil toto území amorejský král Sichon a sev. hranicí Moabu se stal Arnon. (4Mo 21:26–30; Sd 11:15–18) Sichon porazil také Ammonity a zatlačil je na S a na V. Území, které oběma těmto národům odňali Amorejci, vytvořilo klín mezi Moabem a Ammonem, a tak se stalo, že Moab hraničil na S s územím Amorejců a na J s územím Edomitů. (Sd 11:13, 21, 22; srovnej 5Mo 2:8, 9, 13, 14, 18.) V době, kdy bylo moabské území nejrozsáhlejší, rozkládalo se ve směru od S k J v délce asi 100 km a od V k Z měřilo asi 40 km.

Část amorejského území se i dále nazývala ‚moabská země‘, patrně proto, že kdysi k Moabu patřila. (5Mo 1:5) Právě na tomto bývalém moabském území Izraelité tábořili, než překročili Jordán. (4Mo 31:12; 33:48–51) Tam bylo provedeno druhé sčítání izraelských zdatných mužů od dvacetiletých výše. (4Mo 26:2–4, 63) Tam také Izraelité obdrželi Boží příkazy a soudcovská rozhodnutí o levitských městech, útočištných městech a o dědictví. (4Mo 35:1–36:13) Tam pronesl Mojžíš své poslední promluvy a uzavřel s Izraelem smlouvu, která podněcovala k věrnosti Jehovovi. (5Mo 1:1–5; 29:1) Nakonec Mojžíš vystoupil na horu Nebo, aby pohlédl na Zaslíbenou zemi, a pak zemřel. Na moabských pouštních pláních pak Izrael 30 dnů truchlil nad Mojžíšovou smrtí. (5Mo 32:49, 50; 34:1–6, 8)

Vztah Moabu k Izraeli. Jako potomci Abrahamova synovce Lota byli Moabci příbuznými Izraelitů. Oba tyto národy měly velmi podobný jazyk, což je patrné z nápisu na Moabském kameni (Mešově stéle). Zdá se, že Moabci také prováděli obřízku stejně jako Izraelité. (Jer 9:25, 26) Nicméně až na několik výjimek, jako byla například Rut a jako byl Jitma, silný muž krále Davida (Rut 1:4, 16, 17; 1Pa 11:26, 46), projevovali se Moabci jako velcí nepřátelé Izraelitů.

Před vstupem Izraelitů do Zaslíbené země. Z Mojžíšovy písně o tom, jak Jehova zničil vojenskou moc Egypta v Rudém moři, je patrné, že zpráva o této události způsobí, že se ‚moabských samovládců‘ zmocní chvění. (2Mo 15:14, 15) O tom, že Moabce skutečně zachvátil strach, svědčí skutečnost, že jejich král ještě asi o 40 let později nedovolil, aby Izraelité pokojně prošli územím jeho říše. (Sd 11:17) Izraelité se však řídili Božím výslovným příkazem a na Moabce nezaútočili, ale když přišli k již. hranici Moabu u říčního údolí Zered, území Moabu obešli. (4Mo 21:11–13; 5Mo 2:8, 9; Sd 11:18) Moabci sice Izraelitům potravu a vodu prodali (5Mo 2:26–29), ale „nepřišli [Izraeli] na pomoc s chlebem a vodou“. (5Mo 23:3, 4) To zřejmě znamená, že je Moabci nepřijali pohostinně a že jim neposkytli zásoby nezištně.

Když později Izraelité překročili říční údolí Arnon, setkali se s Amorejci, nad nimiž vládl král Sichon, který se předtím zmocnil moabského území na S od Arnonu. Bůh dal Izraelitům vítězství nad tímto panovníkem a také nad bašanským králem Ogem, a Izraelité se pak utábořili na moabských pouštních pláních. (4Mo 21:13, 21–22:1; 5Mo 2:24–3:8) Když Moabci a jejich král Balak viděli rozlehlý tábor Izraelitů, vyděsili se, až jim z toho bylo nevolno. Balak si sice nečinil žádné nároky na bývalé moabské území, které Izraelité odňali Amorejcům, ale o svou říši se přece jen bál. Poradil se tedy se staršími muži z Midianu a potom vyslal posly, starší muže z Moabu a Midianu, aby najali proroka Baláma a požádali ho, aby přišel a Izrael proklel. (4Mo 22:2–8; srovnej Sd 11:25.) Tímto způsobem Balak „bojoval“ proti Izraelitům. (Joz 24:9) Jehova však přiměl Baláma, aby Izraeli požehnal a aby dokonce předpověděl, že Izrael získá nad Moabem převahu. (4Mo kap. 23, 24; Joz 24:10; Ne 13:1, 2; Mi 6:5) Potom Balám navrhl, aby moabské a midianské ženy vlákaly izraelské muže do nemravnosti a modlářství ve spojení s Baalem z Peoru. Mnoho Izraelitů tomuto pokušení podlehlo. Vyvolalo to Jehovův hněv a 24 000 mužů bylo usmrceno. (4Mo 25:1–3, 6, 9; 31:9, 15, 16) Za to, že Moabci Izraelitům neposkytli chléb a vodu a že najali Baláma, aby Izrael proklel, bylo Moabcům „až do desáté generace“ zakázáno vejít do Jehovova sboru. (5Mo 23:3, 4; viz heslo AMMONITÉ, Sňatky s Izraelity.)

V době soudců. V době soudců Moabci patrně rozšířili své území na S od Arnonu a za vlády svého krále Eglona obsadili izraelské území na Z od Jordánu přinejmenším až k ‚městu palem‘, Jerichu. (Sd 3:12, 13; srovnej 5Mo 34:3.) Izraelité byli podřízeni Moabcům 18 let, dokud krále Eglona při soukromé audienci nezabil levák Ehud z kmene Benjamín. Ehud potom vedl Izraelity proti Moabovi, srazil asi 10 000 Moabců a podmanil si je. (Sd 3:14–30)

Někdy v tomto období postihl Judu hlad, a tehdy se Elimelek s manželkou Noemi a jejich dvěma syny, Machlonem a Kiljonem, vystěhovali do úrodnější moabské země. Tam si jejich synové vzali za manželky Moabky, Rut a Orpu. Všichni tři muži v Moabu zemřeli, a když se potom v Izraeli poměry zlepšily, Noemi,  kterou doprovázela Rut, se vrátila do Betléma. Tam si Rut, jež se předtím vzdala moabského polyteismu a stala se ctitelkou Jehovy, vzal za manželku Boaz, Elimelekův příbuzný. Tak se Moabka Rut stala předkem Davida a tím také Ježíše Krista. (Rut 1:1–6, 15–17, 22; 4:13, 17)

V době soudců začal Izrael také uctívat božstva Moabců, bezpochyby i jejich boha Kemoše. (Sd 10:6; 4Mo 21:29; Jer 48:46) Za to, že Izraelité přejali od okolních národů takové falešné uctívání, ztratili Jehovovu přízeň a trpěli pod útlakem od svých nepřátel. (Sd 10:7–10) Moabci sužovali nevěrný Izrael ještě v době Samuela. (1Sa 12:9, 10)

Za vlády Saula, Davida a Šalomouna. Těžkosti s Moabci pokračovaly ještě celou řadu let. Úspěšně s nimi bojoval Saul, první izraelský král. (1Sa 14:47) Moabci tedy považovali Saula za nepřítele, a proto lze pochopit, že moabský král souhlasil s tím, aby rodiče Davida, muže, kterého Saul postavil mimo zákon, bydleli v moabském městě Micpe. (1Sa 22:3, 4)

Později, když sám David již vládl jako král, došlo mezi Izraelem a Moabem k válce. Moabci byli úplně podrobeni a museli Davidovi platit tribut. Je zřejmé, že na konci tohoto konfliktu byly usmrceny dvě třetiny moabských bojovníků. Zdá se, že je David přiměl k tomu, aby v řadě ulehli na zem, a potom tuto řadu změřil, aby se z nich odměřily dvě třetiny, jež měly být zabity, a jedna třetina, která měla být zachována naživu. (2Sa 8:2, 11, 12; 1Pa 18:2, 11) Možná právě v této válce Jehojadův syn Benajáš „srazil dva syny moabského Ariela“. (2Sa 23:20; 1Pa 11:22) Davidovo rozhodné vítězství nad Moabci bylo splněním prorockých slov, která o 400 let dříve pronesl Balám: „Z Jákoba jistě vykročí hvězda, a vskutku povstane žezlo z Izraele. A jistě rozbije Moabovy spánky a lebku všech synů válečné vřavy.“ (4Mo 24:17) Patrně v souvislosti s tímto vítězstvím žalmista řekl, že Bůh považuje Moab za svůj „hrnec na mytí“. (Ža 60:8; 108:9)

Davidův syn Šalomoun však nedbal na Boží zákon a vzal si za manželky Moabky, které se nestaly ctitelkami Jehovy. Aby se jim zavděčil, postavil Šalomoun výšinu jejich bohu Kemošovi. Teprve asi o tři sta let později, za vlády Josijáše, byla tato výšina učiněna nezpůsobilou pro uctívání. (1Kr 11:1, 7; 2Kr 23:13)

Do odvedení Judejců do vyhnanství. Nějaký čas po tom, co se Izrael odloučil od Judy, získali patrně Moabci zpět území na S od Arnonu. V nápisu na černé čedičové stéle, která je známa jako Moabský kámen (Mešova stéla), král Meša uvádí, že se izraelský král Omri zmocnil území Medeby. Vzhledem k tomu, že medebská náhorní plošina ležela na území Rubena (Joz 13:15, 16), Moabci pravděpodobně Izraeli tuto oblast vzali a Omri ji musel později dobýt zpět.

Za vlády králů Omriho a Achaba zřejmě Moab zůstal pod izraelskou nadvládou. Po smrti krále Achaba se však moabský král Meša, který „zaplatil izraelskému králi sto tisíc jehňat a sto tisíc neostříhaných ovčích samců“, vzbouřil. (2Kr 1:1; 3:4, 5) O této vzpouře je záznam na Moabském kameni. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 946) Pokud 11 z měst, o kterých král Meša tvrdí, že si je podrobil, že je dobyl, postavil či obnovil, je správně ztotožňováno se stejnojmennými místy uvedenými v Bibli, pak zcela jistě ležela na izraelském území na S od Arnonu. Tato města jsou Dibon, Atarot, Aroer, Kirjatajim, Nebo, Baal-meon (4Mo 32:34, 37, 38), Medeba, Bamot-baal, Bet-baal-meon, Jahac (Joz 13:9, 17–19) a Becer (Joz 20:8).

Na rozdíl od propagandistického nápisu Meši podává Písmo zprávu o tom, že Moabci utrpěli pokořující porážku. Jehoram (který se stal králem Izraele asi dva roky po smrti Achaba) se rozhodl potlačit vzpouru Moabců, a když si zajistil pomoc judského krále Jehošafata a také krále Edomu, vytáhl proti Moabu od J, cestou pustiny Edomu. Ale spojenecká vojska a jejich zvířata téměř zahynula pro nedostatek vody. Potom hledali pomoc u proroka Eliši; jeho proroctví o tom, že kvůli králi Jehošafatovi jim Jehova pomůže, se splnilo, když se říční údolí naplnilo vodou. Druhý den ráno se ve vodě odráželo slunce a Moabcům se zdálo, že to je krev. Mylně se domnívali, že se spojenecká vojska pobila mezi sebou, a naprosto neobezřetně se vydali do izraelského tábora, ale byli přinuceni k útěku. Boj pokračoval, moabská města byla bořena, dobré kusy země byly zaházeny kameny, stromy byly pokáceny a vodní zřídla byla zacpávána. Když král Meša viděl, že je ve městě Kir-chareset uzavřen a že bitva postupuje proti němu, neúspěšně se pokusil společně se 700 muži probít k edomskému králi. Nakonec vzal svého prvorozeného syna a na zdi ho obětoval jako zápalnou oběť. Proto, nebo z nějakého jiného důvodu, „nastalo velké rozhořčení proti Izraeli“ a obklíčení bylo zrušeno. (2Kr 3:6–27)

K této pokořující porážce nedošlo na cizí půdě, ale ve vlastní moabské zemi, která při tom byla zpustošena, a dá se předpokládat, že k jejímu zotavení bylo třeba dost času. Je tedy pravděpodobné, že to bylo někdy v počátečním období vlády Jehošafata, kdy spojená vojska Moabu, Ammonu a obyvatel hornatého kraje Seir zaútočila na Judu. Jehovův zásah způsobil, že se tato tři vojska obrátila proti sobě a zničila se navzájem. (2Pa 20:1, 22–24) Někteří znalci se domnívají, že se o této události zmiňuje Žalm 83:4–9. (Srovnej 2Pa 20:14 se Ža 83:nadp.)

Nepřátelství mezi Moabem a Izraelem v dalších letech pokračovalo. Po smrti proroka Eliši pravidelně Izrael napadaly loupeživé tlupy Moabců. (2Kr 13:20) Asi o dvě století později, v době Jehojakima, takové tlupy Moabců napomáhaly k ničení Judy v posledních letech judského království. (2Kr 24:2) Když byl  v roce 607 př. n. l. Jeruzalém zničen, Židé hledali útočiště v Moabu, a když byl Gedaljáš ustanoven místodržitelem, vrátili se do Judy. (Jer 40:11, 12)

Po návratu z vyhnanství. Když se izraelský ostatek v roce 537 př. n. l. vrátil z vyhnanství v Babylóně, někteří z mužů si vzali za manželky Moabky. Ezra jim to však vytkl a oni tyto manželky a jejich děti poslali pryč. (Ezr 9:1, 2; 10:10, 11, 44) O několik let později zjistil Nehemjáš podobnou situaci; mnoho Izraelitů si vzalo za manželky Moabky. (Ne 13:1–3, 23)

Moab v proroctvích. Moabci vystupovali proti Izraeli odedávna, a proto jsou v Bibli uváděni mezi tvrdošíjnými nepřáteli Jehovova lidu. (Srovnej Iz 11:14.) Moab byl odsouzen za to, že haněl Izrael a že byl pyšný a domýšlivý, a nakonec se měl stát pustinou podobnou Sodomě. (Sef 2:8–11; viz také Jer 48:29.) Již na konci devátého století př. n. l. napsal Amos, že Moab bude postižen neštěstím za to, že ‚kosti edomského krále spálil na vápno‘. (Am 2:1–3) Někteří znalci se domnívají, že to poukazuje na událost z 2. Královské 3:26, 27, kde se podle jejich názoru nepojednává o tom, že by král Meša obětoval svého vlastního syna, ale o tom, že obětoval prvorozeného syna edomského krále; tento závěr však je nepravděpodobný. Jedna židovská tradice ovšem skutečně spojuje událost, o níž se zmiňuje Amos, s válkou proti Mešovi a tvrdí, že někdy po tomto boji Moabci vykopali kosti edomského krále a potom je spálili na vápno. Z biblické zprávy však nelze určit, kdy k tomu došlo.

V osmém století př. n. l., zřejmě přibližně v době, kdy zemřel král Achaz a kdy měla nadvládu Asýrie, vyjmenoval Izajáš (kap. 15, 16) postupně jedno moabské město po druhém a řekl, že je čeká neštěstí. Na závěr prohlásil: „A nyní Jehova promluvil a řekl: ‚Do tří let, podle roků námezdného dělníka, bude také sláva Moabu potupena s velkým rozruchem všeho druhu, a těch, kdo zbudou, bude zanedbatelně málo, nebudou mocní.‘“ (Iz 16:14)

Dobu, kdy se proroctví Izajáše a Amose splnila, nelze z historických záznamů přesně určit. Jsou však důkazy o tom, že se Moab skutečně dostal pod nadvládu Asyřanů. Asyrský král Tiglat-pileser III. se zmiňuje o tom, že mezi těmi, kdo mu platili tribut, byl Salamanu z Moabu. Senacherib prohlašuje, že dostal tribut od moabského krále Kammusunadbiho. A asyrští králové Esar-chaddon a Aššurbanipal se zmiňují o tom, že jejich poddanými byli moabští králové Musuri a Kamašaltu. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 282, 287, 291, 294, 298; viz také Královská tažení ve starém Orientu, A. Jepsen, 1987, s. 164, 169, 174.) Také archeologické nálezy svědčí o tom, že asi v osmém století př. n. l. bylo mnoho míst v Moabu vylidněno.

V sedmém století př. n. l. Jeremjáš ve svém proroctví poukázal na dobu, kdy bude Jehova s Moabem účtovat (Jer 9:25, 26); oznámil, že se to stane prostřednictvím Babylóňanů pod vládou krále Nebukadnecara. (Jer 25:8, 9, 17–21; 27:1–7) Mnoho moabských měst mělo být zpustošeno. (Jer 48) Patrně v době, kdy byl prostřednictvím Babylóňanů na Judovi vykonáván Jehovův rozsudek, Moabci řekli: „Pohleďte, judský dům je jako všechny ostatní národy.“ Moabci nerozpoznali, že jde ve skutečnosti o Boží soud a že obyvatelé Judy jsou Božím lidem, a proto Moabce mělo postihnout neštěstí a tak museli ‚poznat Jehovu‘. (Ez 25:8–11; srovnej Ez 24:1, 2.)

Židovský historik Josephus píše, že v pátém roce po zpustošení Jeruzaléma se Nebukadnecar vrátil, aby vytáhl do války proti Koilé Sýrii, Ammonu a Moabu a potom napadl Egypt. (Židovské starožitnosti, X, 181, 182 [ix, 7]) O tom, jak archeologické nálezy potvrzují zpustošení Moabu, dílo The Interpreter’s Dictionary of the Bible říká: „Archeologický výzkum ukázal, že Moab byl ve velkém rozsahu vylidněn asi od začátku šestého století a na mnoha místech asi od osmého století. Od šestého století procházeli zemí nomádi, a teprve v posledních stoletích př. n. l. politické a ekonomické poměry umožnily, aby se tam lidé opět usadili. (G. A. Buttrick, ed., 1962, sv. 3, s. 418; srovnej Ez 25:8–11.)

Dobyvatel Babylóna, Kýros, později pravděpodobně dovolil, aby se moabští vyhnanci vrátili do své vlasti, a tím se splnilo proroctví Jeremjáše 48:47.

Je nepopíratelnou skutečností, že se proroctví o Moabu přesně splnila. Moabci jako lid přestali existovat již před staletími. (Jer 48:42) Na místech, která jsou považována za někdejší moabská města, například Nebo, Chešbon, Aroer, Bet-gamul a Baal-meon, jsou dnes pouhé rozvaliny. O mnoha jiných místech se dnes neví nic.

Jediné vysvětlení, proč Moabci jako lid zmizeli, poskytuje Bible. Encyclopædia Britannica ve vydání z roku 1959 (sv. 15, s. 629) o tom říká: „Izrael zůstal velkou mocností, zatímco Moab zmizel. Je pravda, že Moab byl stále tvrdě utiskován tlupami z pouště; rozvaliny celých řad pevností a hradů, které museli budovat dokonce ještě Římané, jsou dokladem toho, že země byla vystavena nebezpečí. Vysvětlení však můžeme najít v samotném Izraeli, a zejména v díle proroků.“

Vzhledem k tomu, že Moabci jako lid zmizeli, je logické, že zmínka u Daniela 11:41, v níž je Moab zařazen mezi národy „v čase konce“ (Da 11:40), musí mít symbolický smysl. Výrazem Moab jsou zde zjevně míněni někteří z těch, které se „králi severu“ nepodařilo dostat pod svou moc.

Informace o Moabském kameni jsou uvedeny pod heslem MEŠA č. 2.