Moc je způsobilost něco vykonat, schopnost něčeho dosáhnout, schopnost dělat určitou práci; je to také autorita nebo vliv, které někdo má díky svému nadání či postavení. Jako „moc“ jsou překládána hebrejská slova koʹach a gevu·rahʹ a jako „síla“ pak slovo ʽoz. Řecké slovo dyʹna·mis je v závislosti na kontextu překládáno buď jako „moc“, nebo jako „mocné skutky“.

Na konci šestého stvořitelského „dne“ Bůh začal ‚odpočívat od všeho svého díla, jež stvořil, aby bylo uděláno‘. (1Mo 2:2, 3) Bůh sice od těchto stvořitelských děl odpočinul, ale to neznamená, že svou moc od té doby nepoužíval. Více než 4 000 let potom, co Bůh dokončil stvořitelské dílo na zemi, jeho Syn prohlásil: „Můj Otec stále pracuje až dosud, i já stále pracuji.“ (Jan 5:17) Jehova je činný, a to nejen pokud jde o duchovní říši; v biblické zprávě je mnoho zmínek o jeho projevech moci a o jeho mocných činech ve prospěch lidí. Někdy sice ‚byl zticha, ovládal se‘, ale vždy, když přišel jeho ustanovený čas, aby jednal, s ‚plnou mocí‘ podnikl rozhodné kroky. (Iz 42:13, 14; srovnej Ža 80:2; Iz 63:15.)

Slova „dílo“ a „práce“ označují smysluplnou činnost. Jehovovy skutky tedy nejsou ojedinělými, s ničím nesouvisejícími nebo nahodilými projevy energie, ale jsou to koordinované, smysluplné činy konané s konkrétním záměrem. Jehova svou mocí sice udržuje v chodu vesmír a zachovává naživu tvory, kteří ve vesmíru žijí (Ža 136:25; 148:2–6; Mt 5:45), ale nepůsobí jako nějaká neosobní elektrárna; jeho skutky dokazují, že je osobou a že je Bohem, který má záměr. Je to také Bůh, který sleduje časový vývoj, protože v pevně stanoveném čase v dějinách, na konkrétních místech a s ohledem na určité lidi či národy citlivým způsobem zasahoval do lidských záležitostí. Jako ‚živý a pravý Bůh‘ (1Te 1:9; Joz 3:10; Jer 10:10) dokázal, že si je plně vědom všeho, co se děje ve vesmíru; reaguje na to, co se stalo, a jedná iniciativně, aby podpořil svůj záměr.

Jeho různé projevy moci jsou vždy naprosto v souladu s jeho spravedlností (Ža 98:1, 2; 111:2, 3, 7; Iz 5:16); všechny přinášejí osvícení tvorům, které stvořil. Boží mocné skutky na jedné straně ukazují, že bázeň před Bohem ‚je vhodná‘, protože Jehova je Bůh „vyžadující výlučnou oddanost“ a je také „stravující oheň“, který pohlcuje všechny, kdo jednají ničemně; je tedy „strašné padnout do rukou živého Boha“. (Jer 10:6, 7; 2Mo 20:5; Heb 10:26–31; 12:28, 29) Není možné si s ním zahrávat. (2Mo 8:29)

Na druhé straně používá svou moc ještě podivuhodnějším způsobem: odměňuje lidi, kteří milují spravedlnost a kteří ho upřímně hledají, dává jim sílu, aby mohli vykonávat přidělené úkoly a nezbytné práce (Ža 84:5–7; Iz 40:29–31) a také aby mohli vytrvat, když jsou pod tlakem (Ža 46:1; Iz 25:4), uspokojuje jejich potřeby a zachovává je naživu (Ža 145:14–16), chrání je, zachraňuje a vysvobozuje je, když jsou v nebezpečí a když na ně útočí nepřátelé. (Ža 20:6, 7) „Jeho oči se toulají po celé zemi, aby ukázal svou sílu ve prospěch těch, jejichž srdce je vůči němu úplné.“ (2Pa 16:9) Ti, kdo ho poznávají, zjišťují, že jeho jméno je „silná věž“, do níž mohou utéci. (Př 18:10; Ža 91:1–8) Když znají jeho mocné skutky, mají jistotu, že Bůh slyší modlitby svých služebníků, kteří mu důvěřují, a jestliže je to nutné, je schopen odpovědět „bázeň vzbuzujícími věcmi ve spravedlnosti“. (Ža 65:2, 5) V přeneseném smyslu je „blízko“,  a proto může reagovat rychle. (Ža 145:18, 19; Juda 24, 25)

Moc patrná ve stvoření. Důkazy moci mohou lidé vidět v celém hmotném stvoření — na příkladu obrovských a nesčetných vesmírných těles (srovnej Joba 38:31–33), nebo na příkladu všech výtvorů na zemi. Dokonce i o zemské půdě je řečeno, že má sílu (1Mo 4:12), protože vydává potravu, která posiluje. (1Sa 28:22) Moc je patrná také ve všem živém — v rostlinách, zvířatech a člověku. V současné době je dobře známa také úžasná síla, která je obsažena i v nepatrných částicích atomu, z nichž je tvořena veškerá hmota. O té vědci někdy mluví jako o organizované energii.

Moc a ‚dynamická energie‘ Boha, který udělal nebe a zemi, je v celém Písmu mnohokrát vyzdvihována. (Iz 40:25, 26; Jer 10:12; 32:17) Samotný hebrejský výraz (ʼEl), jehož význam je Bůh, má pravděpodobně kořen, který znamená „mocný“ nebo „silný“. (Srovnej použití tohoto výrazu v 1Mo 31:29, kde je vyjádření „v moci [ʼel] mé ruky“.)

Potřeba zvláštních projevů moci. První člověk znal Jehovu Boha jako svého Stvořitele, svého jediného Rodiče a Životodárce. Bůh člověka obdařil určitou mírou moci — dal mu intelektuální a tělesné schopnosti — a dal mu práci, kterou měl vykonávat. (1Mo 1:26–28; 2:15) Tyto projevy moci musí být v souladu s vůlí Stvořitele, a proto se musí pojit s dalšími vlastnostmi, které člověk od Boha dostal, například moudrostí, smyslem pro právo a láskou.

Vzpourou v Edenu byla napadena Boží svrchovanost. Šlo v první řadě sice o spornou otázku morální, ale přesto Bůh kvůli ní zvláštními způsoby projevil svou moc. (Viz heslo JEHOVA, Nejdůležitější sporná otázka je otázka morální.) Vzpouru podnítil duchovní Boží syn, který se tak stal Božím protivníkem či odpůrcem (heb. sa·tanʹ). Jehova na tuto situaci reagoval tak, že vzbouřence odsoudil. Svou moc projevil tím, že lidskou dvojici vyhnal z Edenu a u vstupu do zahrady postavil své věrné duchovní tvory. (1Mo 3:4, 5, 19, 22–24) Tak se prokázalo, že Jehovovo slovo není neúčinné, slabé nebo nespolehlivé, ale že je mocné a nezadržitelné, pokud jde o jeho splnění. (Srovnej Jer 23:29.) Jehova jakožto Svrchovaný Bůh dokázal, že je připraven a schopen s plnou vahou své autority stát za svým slovem.

Jehova pevně stanovil svůj záměr a soustavně pracuje na jeho uskutečnění. (1Mo 3:15; Ef 1:8–11) Ve stanoveném čase ukončí veškerou vzpouru na zemi a způsobí, že první vzbouřenec z duchovní říše a ti, kdo se s ním spojili, budou rozdrceni podobně, jako když člověk rozdrtí hlavu hada. (Srovnej Ří 16:20.) Jehova sice dovolil, aby jeho duchovní Protivník žil dále po určitou dobu a aby se snažil úspěšně dokázat své vyzývavé tvrzení, ale Jehova se svého svrchovaného postavení nevzdal. Spravedlivě uplatňoval svou autoritu — odměňoval, nebo trestal, když to považoval za vhodné a také jak to považoval za vhodné, a soudil lidi podle jejich skutků. (2Mo 34:6, 7; Jer 32:17–19) Kromě toho používal svou moc, aby lidem, které určil jako své zástupce na zemi, potvrdil, že jsou jím pověřeni. Tím, že zjevil svou moc, dal poselstvím, která přinášeli, pečeť pravosti.

To byl projev Boží laskavosti. Jehova tak lidem dokázal, že jedině on je pravý Bůh; poskytl důkaz, že je hoden toho, aby inteligentní tvorové měli před ním bázeň, aby mu projevovali úctu a důvěru, aby ho chválili a pociťovali k němu lásku. (Ža 31:24; 86:16, 17; Iz 41:10–13) Po staletí Jehova opakovaně ujišťoval své služebníky, že jeho moc nezeslábla, že se jeho „ruka“ „nezkrátila“ a že jeho „ucho“ neztěžklo natolik, že nemůže slyšet. (4Mo 11:23; Iz 40:28; 50:2; 59:1) Ještě důležitější však je, že tyto projevy moci přispěly k vyvýšení Jehovova jména. Tím, jak Jehova používá svou moc, je vyvyšován, ne ponižován, není tím špiněna jeho pověst; naopak, dělá si tak „krásné jméno“. (Job 36:22, 23; 37:23, 24; Iz 63:12–14)

Před celosvětovou potopou a během ní. V období před potopou měli lidé hojnost důkazů o Boží moci. Věděli, že zpátky do Edenu se už nelze dostat, protože cesta tam je střežena mocnými duchovními tvory. Bůh ukázal, že ví o všem, co se děje — přijal Abelovu oběť, vynesl soud nad Abelovým bratrem a vrahem Kainem, ale lidi varoval, aby Kaina nezabíjeli. (1Mo 3:24; 4:2–15)

Asi o 1 400 let později se země naplnila ničemností a násilím. (1Mo 6:1–5, 11, 12) Bůh dal najevo svůj nesouhlas s touto situací. Svého služebníka Noema použil k tomu, aby oznámil své varování, a potom prostřednictvím celosvětové potopy mocně prokázal, že ničemným lidem nedovolí, aby ničili zemi. Svou moc neprojevil tak, že by lidi přinutil, aby ho uctívali, ale díky tomu, že Noe působil jako ‚kazatel spravedlnosti‘, dal Bůh lidem příležitost změnit se. Zároveň ukázal, že je schopen lidi se spravedlivým srdcem osvobodit ze špatných podmínek. (2Pe 2:4, 5, 9) Na ničemné dopadl náhle jeho rozsudek a jejich zničení ‚nedřímalo‘ — byli vyhlazeni za 40 dní; podobným způsobem bude Bůh jednat v budoucnosti. (2Pe 2:3; 1Mo 7:17–23; Mt 24:37–39)

Výzva pro falešné bohy v období po potopě. Jak z Bible, tak i ze starověkých světských záznamů vyplývá, že se po potopě lidé odklonili od uctívání pravého Boha. Existují pádné doklady toho, že důležitou roli v tom sehrál Nimrod, který se ‚předváděl jako mocný lovec v odporu proti Jehovovi‘; existují také doklady, které poukazují na to, že významným místem, kde se falešné náboženství rozvinulo, byl Bábel (Babylón). (1Mo 10:8–12; 11:1–4, 9; viz hesla  BÁBEL; BABYLÓN č. 1; BOHOVÉ A BOHYNĚ.) Věž, kterou lidé chtěli v Bábelu postavit, byla projevem lidské moci a lidských schopností použitých nezávisle na Bohu a bez jeho schválení. Věž měla přinést slávu a věhlas jejím stavitelům, nikoli Bohu. Bůh si uvědomoval, že to je teprve začátek. Toto počínání mohlo vést k řadě ctižádostivých mocenských projektů, které by lidi odváděly od pravého Boha ještě dále a které by byly v odporu proti Bohu a v rozporu se záměrem, který má s planetou a lidským pokolením. Bůh ale znovu zakročil a tento lidský projekt zmařil tím, že zapůsobil na lidskou řeč, což lidi donutilo, aby se rozptýlili po celé zeměkouli. (1Mo 11:5–9)

„Přírodní bohové“ v protikladu k pravému Bohu. Starověké dokumenty z Babylóna a z míst, kam lidé přesídlili, ukazují, že v těchto raných dobách hrálo významnou úlohu uctívání „přírodních bohů“ (například babylónského boha slunce Šamaše, egyptského boha deště a hromu Thotha a kananejského boha plodnosti Baala). Tyto „přírodní bohy“ lidé ve svých představách spojovali s pravidelně se opakujícími nebo cyklickými projevy moci, například s každodenním svitem slunečních paprsků, s vlivem slunovratů a rovnodenností (díky nimž nastává léto a zima, jaro a podzim) na roční období, s větrem a bouřemi, s deštěm a jeho působením na úrodnost půdy v době setby a žně, a s podobnými doklady moci. Tyto síly jsou však neosobní. Lidé tedy museli doplnit to, co těmto silám chybělo — na základě svých představ museli svým bohům dát nějakou osobnost. Osobnost, kterou svým bohům vymýšleli, byla obvykle vrtošivá; tito bohové neměli žádný konkrétní záměr, byli morálně zkažení a nebyli hodni toho, aby je člověk uctíval a sloužil jim.

Avšak viditelná nebesa a země poskytují jasný důkaz o existenci nadřazeného Zdroje moci, který všechny síly vytvořil ve vzájemném vztahu a souladu, což je nepopiratelným dokladem inteligentního záměru. Tomuto Zdroji je určeno provolání: „Hoden jsi, Jehovo, ano náš Bože, přijmout slávu a čest a moc, protože jsi stvořil všechny věci a z tvé vůle existovaly a byly stvořeny.“ (Zj 4:11) Jehova není Bůh, který by byl ovládán nebo omezován pohyby nebeských těles nebo cykly opakujícími se na zemi. Projevy jeho moci nejsou vrtošivé, nevyzpytatelné ani rozporuplné. Rozhodně odhalují, jakou má osobnost, jaká jsou jeho měřítka a jaké jsou jeho záměry. V díle Theological Dictionary of the New Testament se o náhledu na Boha, náhledu, který je předložen v Hebrejských písmech, píše, že „důležitým a dominantním rysem není síla či moc, ale vůle, kterou tato moc musí plnit, a k jejímuž prosazení tedy musí sloužit. Tento rys je jasně patrný na všech místech.“ (G. Kittel, ed.; do angličtiny přeložil a vydal G. Bromiley, 1971, sv. II, s. 291.)

Když tyto „přírodní bohy“ uctívali Izraelité, jednalo se o odpadlictví, o potlačování pravdy ve prospěch lži, o nerozumné uctívání stvoření namísto Toho, kdo všechno stvořil. Tuto myšlenku vyjádřil v Římanům 1:18–25 apoštol Pavel. Jehova Bůh je sice neviditelný, ale své vlastnosti učinil lidem zjevnými, protože, jak píše Pavel, tyto vlastnosti jsou „jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí, dokonce i jeho věčnou moc a Božství, takže jsou neomluvitelní“.

Bůh zvláštním způsobem ovládá přírodní síly. Je logické očekávat, že Jehova projeví svou moc nad silami, které stvořil, a že to udělá tak, aby to bylo jednoznačně spojeno s jeho jménem a aby se prokázalo, že je pravý Bůh. (Ža 135:5, 6) Slunce, měsíc, planety a hvězdy sice obíhají po svých pravidelných drahách, atmosférické podmínky na zemi (vítr, déšť a další jevy) jsou sice závislé na zákonech, které je řídí, kobylky se sice rojí a ptáci se stěhují, ale tyto a mnohé další běžné jevy by nemohly postačit k tomu, aby tváří v tvář odporu a falešnému uctívání posvětily Boží jméno.

Ale tím, že je použil ke splnění zvláštních záměrů, a to způsobem, který přesahoval jejich běžnou funkci, a často v předem určeném čase, byl Jehova schopen využít stvoření a přírodní živly tak, aby prokázaly jeho Božství. Takové události, jako je sucho, dešťová bouře nebo podobné povětrnostní podmínky, samy o sobě nebyly nijak výjimečné; něčím zvláštním se však staly tím, že k nim došlo proto, aby se jejich prostřednictvím splnilo Jehovovo proroctví. (Srovnej 1Kr 17:1; 18:1, 2, 41–45.) Ve většině případů však byly pozoruhodné samy o sobě — ať už kvůli svému rozsahu či intenzitě (2Mo 9:24), nebo kvůli tomu, že k nim došlo neobvyklým, dokonce neslýchaným způsobem, nebo v neobvyklou dobu. (2Mo 34:10; 1Sa 12:16–18)

Také narození dítěte je něco běžného. Když se však dítě narodilo ženě, která byla celý život neplodná a která už překročila věk, kdy žena může rodit děti (jako například Sára), bylo to něco pozoruhodného. (1Mo 18:10, 11; 21:1, 2) Dokazovalo to, že v takovém případě zasáhl Bůh. I smrt je běžná záležitost. Ale když nastala v předpověděném čase nebo předem ohlášeným způsobem a bez jinak zjevné příčiny, bylo to něco mimořádného a poukazovalo to na Boží zásah. (1Sa 2:34; 2Kr 7:1, 2, 20; Jer 28:16, 17) Všechny tyto věci byly důkazem toho, že Jehova je pravý Bůh a že „přírodní bohové“ jsou „nehodnotní bohové“. (Ža 96:5)

Jehova prokazuje, že je Bohem Abrahama. Abraham a jeho potomci Izák a Jákob, kteří se těšili zvláštní přízni, poznali Boha jako toho, který je Všemohoucí v moci. (2Mo 6:3) Je samotné a také jejich rodiny chránil před mocnými na zemi jako  jejich ‚štít‘. (1Mo 12:14–20; 14:13–20; 15:1; 20:1–18; 26:26–29; Ža 105:7–15) To, že se Izák narodil letitým rodičům, jasně ukázalo, že pro Jehovu není nic „příliš mimořádné“. (1Mo 18:14; 21:1–3) Bůh svým služebníkům žehnal; chránil je v dobách hladomoru. (1Mo 12:10; 13:1, 2; 26:1–6, 12, 16; 31:4–13) Jako „Soudce celé země“ Jehova vykonal rozsudek nad nechvalně proslulými městy Sodoma a Gomora, ale s ohledem na svého přítele Abrahama zachoval naživu věrného Lota a jeho dcery. (1Mo 18:25; 19:27–29; Jk 2:23) Zcela odůvodněně měli tito muži pevnou víru nejen v to, že Bůh je živý, ale také v to, že je mocný ‚dárce odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají‘. (Heb 11:6) Když byl Abraham vyzván, aby obětoval svého milovaného syna, měl dobrý základ pro důvěru v to, že Bůh je schopen dokonce vzkřísit Izáka z mrtvých. (Heb 11:17–19; 1Mo 17:7, 8)

Prokazuje, že je Bohem Izraele. Jehova izraelskému národu v Egyptě slíbil: „Vskutku se vám prokáži být Bohem; a jistě poznáte, že já jsem Jehova, váš Bůh.“ (2Mo 6:6, 7) Faraón důvěřoval v to, že egyptští bohové a bohyně dokáží svou mocí zmařit Jehovova díla. Bůh faraónovi záměrně dovolil, aby po určitou dobu pokračoval ve svém vzdorovitém jednání. Tím, že dovolil, aby tato situace určitou dobu trvala, Jehova mohl ‚ukázat svou moc a jeho jméno mohlo být oznamováno po celé zemi‘. (2Mo 9:13–16; 7:3–5) To Bohu umožnilo, aby znásobil svá „znamení“ a „zázraky“ (Ža 105:27), aby způsobil deset ran, kterými se prokázalo, že Stvořitel má moc nad vodou, slunečním svitem, hmyzem, zvířaty a lidskými těly. (2Mo 7–12)

V tomto směru Jehova dokázal, že se liší od „přírodních bohů“. Rány, mimo jiné temnota, bouře, krupobití, hejna kobylek a podobné věci, byly předpověděny a staly se přesně tak, jak to bylo předem řečeno. Nebyly to pouhé náhody. Než určité rány nastaly, zaznělo varování, a proto ti, kdo ho poslechli, mohli ranám uniknout. (2Mo 9:18–21; 12:1–13) Bůh mohl rozhodnout, jak budou rány účinkovat, a mohl způsobit, aby některé rány určité území nepostihly; tak ukázal, kdo jsou jeho schválení služebníci. (2Mo 8:22, 23; 9:3–7, 26) Rány mohl vyvolat a zastavit podle své vůle. (2Mo 8:8–11; 9:29) Zdálo se sice, že faraónovi kněží provozující magii dokázali první dvě rány napodobit (možná se je dokonce snažili připsat svým egyptským božstvům), ale jejich tajná umění je brzy zklamala a oni museli uznat, že třetí ránu způsobil „prst Boží“. (2Mo 7:22; 8:6, 7, 16–19) Rány nedokázali odvrátit a sami jimi byli postiženi. (2Mo 9:11)

Jehova se ‚prokázal být Bohem Izraele‘; tím, že si je „vztaženou paží a velkými rozsudky“ vyžádal zpět, dokázal, že je ‚blízko nich‘. (2Mo 6:6, 7; 5Mo 4:7) Po zničení faraónových vojsk v Rudém moři se lid Izraele „začal bát Jehovy a věřit Jehovovi a jeho sluhovi Mojžíšovi“. (2Mo 14:31)

Uzavření smlouvy Zákona. Než s Izraelem uzavřel smlouvu Zákona, Jehova vykonal různé zázraky — milionům lidí v pouštní oblasti Sinaje poskytoval vodu a potraviny a dával jim vítězství nad těmi, kdo na ně útočili. (2Mo 15:22–25; 16:11–15; 17:5–16) Na místě, které k tomu předem určil, na hoře Sinaj, Jehova bázeň vzbuzujícím způsobem projevil svou moc nad pozemskými silami, které stvořil. (2Mo 19:16–19; srovnej Heb 12:18–21.) Izraelský národ mohl zcela odůvodněně uznat, že smlouva pochází z božského zdroje, a s hlubokou úctou mohl přijmout její podmínky. (5Mo 4:32–36, 39) Díky tomu, že Jehova pozoruhodným způsobem používal Mojžíše, mohl lid s důvěrou přijmout také Pentateuch, první část Svatého Písma, která byla napsána Mojžíšovou rukou jako Bohem inspirované dílo. (Srovnej 5Mo 34:10–12; Joz 1:7, 8.) Další viditelné důkazy Jehova poskytl ve prospěch áronského kněžstva, když byla jeho autorita zpochybněna. (4Mo, kap. 16, 17)

Dobývání Kanaánu. Dalším dokladem Jehovova Božství bylo také vítězství nad sedmi kananejskými národy, které byly ‚lidnatější a mocnější‘ než Izrael. (5Mo 7:1, 2; Joz 23:3, 8–11) Jehovův věhlas připravoval Izraelitům cestu (2Mo 9:16; Jer 32:20, 21), a ‚děs a strach‘ z Izraelitů, kteří byli Božím lidem, oslaboval jejich protivníky. (5Mo 11:25; 2Mo 15:14–17) A tak ti, kdo se Izraeli stavěli na odpor, byli všichni hodni trestu, protože měli důkazy, že Izrael je lid pravého Boha; bojovat proti Izraelitům znamenalo bojovat proti Bohu. Někteří Kananejci, jako už někteří jiní lidé před nimi, moudře rozpoznali, že Jehova je nadřazen jejich modlám, a začali tedy usilovat o to, aby získali Jeho přízeň. (Joz 2:1, 9–13)

Slunce a měsíc se zastavují. Když byli Gibeoňané — Kananejci, kteří projevili víru v Jehovu — obleženi, jednal Jehova v jejich prospěch tím, že prodloužil útok Izraelitů proti vojskům obléhajícím Gibeon; způsobil totiž, aby se slunce a měsíc ve svém postavení z pohledu účastníků bitvy zastavily, a západ slunce posunul skoro o celý den. (Joz 10:1–14) Mohlo to sice znamenat, že se země přestala otáčet, ale Jehova to mohl provést i jinými způsoby, například lomem slunečního a měsíčního světla, čímž by dosáhl stejného efektu. Ale ať už použil jakoukoli metodu, znovu se tím ukázalo, že „všechno, co Jehovu těšilo dělat, udělal v nebesích a na zemi, v mořích a všech vodních hlubinách“. (Ža 135:6) Apoštol Pavel později napsal: „Každý dům je . . . někým postaven, ale ten, kdo postavil všechno, je Bůh.“ (Heb 3:4) Jehova se svou ‚budovou‘ zachází tak, jak ho to těší, a využívá ji tak, jak mu to vyhovuje; stejným způsobem jedná člověk s domem, který si staví. (Srovnej 2Kr 20:8–11.)

 V následujících čtyřech stoletích, během doby soudců, Jehova Izraelity dále podporoval, když mu byli věrní, ale svou podporu jim odnímal, když se obrátili k jiným bohům. (Sd 6:11–22, 36–40; 4:14–16; 5:31; 14:3, 4, 6, 19; 15:14; 16:15–21, 23–30)

V době izraelské monarchie. Během 510 let izraelské monarchie Jehovova mocná „paže“ a ochranná „ruka“ často udržovaly mocné útočníky v patřičných mezích, mátly jejich vojska, působily v nich rozklad a hnaly je zpět do jejich domovských území. Tyto národy neuctívaly jen „přírodní bohy“, ale také bohy (a bohyně) války. Někdy byl za boha považován i představitel určité země. Vzhledem k tomu, že tyto země trvaly na válčení s Božím lidem, Jehova se prokazoval jako „mužný válečník“, jako ‚slavný Král, mocný v bitvě‘. (2Mo 15:3; Ža 24:7–10; Iz 59:17–19) Skutečně, ať se s nimi utkal v jakémkoli terénu, vždy použil takovou válečnou taktiku, že jejich chvástavé vojevůdce přelstil, a překonal nejen válečníky mnoha národů, ale také jejich zvláštní vojenskou techniku. (2Sa 5:22–25; 10:18; 1Kr 20:23–30; 2Pa 14:9–12) Dokázal způsobit, aby se jejich tajné bitevní plány donesly jeho lidu právě tak přesně, jako kdyby v jejich palácích byla umístěna elektronická odposlouchávací zařízení. (2Kr 6:8–12) Někdy dával svému lidu sílu, aby válčil sám, jindy pro Izraelity dosáhl vítězství, aniž museli bojovat. (2Kr 7:6, 7; 2Pa 20:15, 17, 22, 24, 29) Tím vším Jehova uvedl pohanu na bohy války, které národy uctívaly, a ukázal, že jsou neschopní a že jsou klam. (Iz 41:21–24; Jer 10:10–15; 43:10–13)

Ve vyhnanství a v době obnovy. Jehova sice připustil, aby národ odešel do vyhnanství, aby bylo severní království dobyto Asýrií a jižní království Judy aby bylo zpustošeno Babylónem, ale přesto zachovával naživu příslušníky Davidovy rodové linie, aby dodržel svou smlouvu s Davidem, smlouvu o věčném království. (Ža 89:3, 4, 35–37) V době, kdy byl jeho lid ve vyhnanství, udržoval jeho víru tím, že znamenitým způsobem používal Daniela i jiné služebníky a prováděl zázračné skutky, které dokonce i vládce tohoto světa vedly k tomu, že pokorně uznávali Boží moc. (Da 3:19–29; 4:34–37; 6:16–23) Při pádu mocného Babylóna Jehova znovu ukázal, že je jedinečný Bůh, že pohanští bohové jsou neskuteční bohové, a zostudil je. Jeho lid toho byl svědkem. (Iz 41:21–29; 43:10–15; 46:1, 2, 5–7) Perské krále vedl ve prospěch Izraele tak, aby jeho lid propustili na svobodu a ten se mohl vrátit do své vlasti a aby Izraelitům umožnili znovu vybudovat chrám a později i město Jeruzalém. (Ezr 1:1–4; 7:6, 27, 28; Ne 1:11; 2:1–8) Ezra se oprávněně styděl požádat perského krále o vojenskou ochranu své skupiny, i když nesla náklad, jehož celková hodnota velmi pravděpodobně přesahovala 43 000 000 dolarů. Jehova vyslyšel jejich modlitbu a v průběhu jejich cesty do Jeruzaléma je ochraňoval. (Ezr 8:21–27)

Je jisté, že v období mezi dokončením té části Bible zvané Hebrejská písma a narozením Božího Syna na zemi byla Boží moc činná, aby bylo zaručeno, že zůstane naživu izraelský národ, že bude zachováno jeho hlavní město Jeruzalém, nedaleké město Betlém, chrám a jeho kněžstvo a další charakteristické rysy židovského systému. To všechno totiž muselo existovat, aby se mohlo splnit proroctví o Kristu Ježíši a jeho činnosti. Historie podává zprávy o pokusech úplně změnit židovský systém věcí postupnou helenizací, tedy obrácením Židů k řeckému způsobu uctívání. Tyto pokusy však naprosto selhaly. (Viz heslo ŘECKO, ŘEKOVÉ, Vliv helenizace na Židy.)

‚Kristus, Boží moc.‘ Od chvíle, kdy se zázračným způsobem narodil Ježíš, Bůh svou moc projevoval v jeho prospěch a prostřednictvím něho jako nikdy předtím. Podobně jako žalmista i Ježíš se ‚mnoha lidem stal podobným zázraku‘. (Ža 71:7) Ježíš a jeho učedníci, podobně jako Izajáš a jeho děti, byli „jako znamení a zázraky v Izraeli od Jehovy vojsk“, protože oznamovali budoucí věci a odhalovali Boží záměr. (Iz 8:18; Heb 2:13; srovnej Lk 2:10–14.) Na Ježíšovi se nyní plně uplatnilo mnohatisícileté působení Boží moci — přineslo své ovoce. Apoštol mohl o Ježíšovi právem napsat, že je „Boží moc a Boží moudrost“. (1Ko 1:24)

Ježíš prokázal, že je dlouho očekávaný Mesiáš, Jehovův Pomazaný, o němž bylo předpověděno, že bude projevovat ‚ducha moci‘. (Iz 11:1–5) Proto se dalo očekávat, že to potvrdí nějakým mocným svědectvím. (Mi 5:2–5; srovnej Jana 7:31.) Svědectví ve prospěch svého Syna začal Bůh vydávat už tím, že se Ježíš narodil židovské panně. (Lk 1:35–37) Toto narození nebylo pouze okázalým projevem Boží moci, ale mělo sloužit velmi konkrétním záměrům. Tímto způsobem byl totiž na svět přiveden dokonalý člověk, ‚druhý Adam‘, ten, kdo mohl posvětit jméno svého Otce, vymazat pohanu, kterou na toto jméno uvedl první lidský syn, a tak dosvědčit, že Satanovo vyzývavé tvrzení bylo lživé; dokonalý Ježíš měl navíc poskytnout právní základ pro vykoupení lidstva z moci hříchu a smrti, které nad lidmi kralují. (1Ko 15:45–47; Heb 2:14, 15; Ří 5:18–21; viz heslo VÝKUPNÉ.) A tento dokonalý Davidův potomek měl být dědicem věčného Království. (Lk 1:31–33)

Projevy Boží moci také doprovázely Ježíšovo pomazání Božím duchem. (Sk 10:38) Mojžíš byl „mocný ve svých slovech a skutcích“, ale Ježíš jakožto ‚prorok větší než Mojžíš‘ mohl své Bohem dané pověření dokázat úměrně více. (5Mo 34:10–12; Sk 7:22; Lk 24:19; Jan 6:14) Právem tedy ‚vyučoval jako ten, kdo má autoritu‘. (Mt 7:28, 29) Bůh poskytl Izraelitům důvody, aby věřili Mojžíšovi, Jozuovi a dalším  služebníkům, a stejně tak i nyní položil zdravý základ pro to, aby lidé věřili v jeho Syna. (Mt 11:2–6; Jan 6:29) Ježíš nepřipisoval žádný mocný skutek sám sobě, ale neustále poukazoval na to, že Původcem jeho mocných skutků je Bůh. (Jan 5:19, 26; 7:28, 29; 9:3, 4; 14:10) Upřímní lidé poznávali „majestátní Boží moc“, kterou Bůh Ježíšovým prostřednictvím projevoval. (Lk 9:43; 19:37; Jan 3:2; 9:28–33; srovnej Lk 1:68; 7:16.)

Čeho byly Ježíšovy zázraky předzvěstí?

To, co Ježíš dělal, dokazovalo, že se Bůh zajímá o lidstvo, a bylo dokladem toho, co Bůh nakonec udělá pro všechny lidi, kteří milují spravedlnost. Ježíšovy mocné skutky se do značné míry týkaly problémů lidstva; předním a základním z nich je hřích se všemi svými škodlivými účinky. Průvodními jevy hříchu jsou nemoci a smrt; Ježíšova schopnost uzdravovat nemoci všeho druhu (Mt 8:14, 15; Lk 6:19; 17:11–14; 8:43–48), a dokonce křísit mrtvé (Mt 9:23–25; Lk 7:14, 15; Jan 11:39–44), dokazuje, že ho Bůh ustanovil jako prostředek pro osvobození lidstva od hříchu a od trestu, který za něj je. (Srovnej Mr 2:5–12.) Ježíš byl „pravý chléb z nebe“, „chléb života“, mnohem kvalitnější než manna, kterou Izraelité jedli v pustině. (Jan 6:31–35, 48–51) Nevyvedl sice doslovnou vodu ze skály, ale vyvedl ‚živou vodu‘, „vodu života“. (Jan 7:37, 38; Zj 22:17; srovnej Jana 4:13, 14.)

Ježíšovy mocné skutky byly také předzvěstí dalšího požehnání, které má přijít prostřednictvím panování Ježíše jakožto krále. Eliša sice nasytil 100 mužů pouhými 20 chleby a trochou obilí, ale Ježíš nasytil tisíce lidí mnohem menším množstvím jídla. (2Kr 4:42–44; Mt 14:19–21; 15:32–38) Mojžíš a Eliša proměnili hořkou nebo otrávenou vodu ve vodu sladkou. Ale Ježíš proměnil obyčejnou vodu ve znamenité víno, a tak přispěl k příjemné náladě na svatební hostině. (2Mo 15:22–25; 2Kr 2:21, 22; Jan 2:1–11) Jeho vláda tedy jistě osvobodí všechny jeho poddané od hladu a připraví ‚pro všechny národy příjemnou hostinu‘. (Iz 25:6) Jeho schopnost způsobit, aby práce člověka byla velmi produktivní — schopnost, která se projevila v souvislosti s rybařením jeho učedníků —, nám dává jistotu, že až jeho Království bude lidstvu žehnat, lidé nebudou muset jen živořit na úrovni pouhého životního minima. (Lk 5:4–9; srovnej Jana 21:3–7.)

Ještě důležitější však je, že všechny tyto věci Ježíš dělal také v duchovním ohledu. Navracel duchovní zrak, řeč a zdraví lidem duchovně slepým, němým a churavým, působil a zajišťoval také radost z hojnosti duchovního jídla a pití, a zaručoval, že služba jeho učedníků bude produktivní. (Srovnej Lk 5:10, 11; Jana 6:35, 36.) To, že při některých příležitostech zázračně uspokojoval tělesné potřeby lidí, mělo především posílit jejich víru. Tyto zázraky nebyly samy o sobě konečným cílem. (Srovnej Jana 6:25–27.) Lidé měli v prvé řadě hledat Království a Boží spravedlnost, ne jídlo a pití. (Mt 6:31–33) Ježíš v tom dal příklad, když odmítl pro svoji potřebu proměnit kameny v chléb. (Mt 4:1–3)

Duchovní osvobození. Izraelský národ znal mocné válečníky, ale Boží moc působící prostřednictvím Božího Syna byla namířena proti větším nepřátelům, než jakými jsou lidští válečníci. Ježíš byl Osvoboditel (Lk 1:69–74), který připravil cestu ke svobodě od hlavního zdroje odporu, od Satana a jeho démonů. (Heb 2:14, 15) Ježíš nejen osobně osvobodil mnoho lidí od démonů, kterými byli posedlí (Lk 4:33–36), ale svými mocnými slovy pravdy otevřel široké brány ke svobodě těm, kdo se chtějí zbavit tíživých břemen a otroctví, které na ně uvalilo falešné náboženství. (Mt 23:4; Lk 4:18; Jan 8:31, 32) Tím, že sám byl věrný a ryzí, dosáhl vítězství nejen nad nějakým městem či říší, ale „nad světem“. (Jan 14:30; 16:33)

Význam zázraků je relativní. Ježíš sice kladl důraz hlavně na pravdy, které oznamoval, ale přesto ukazoval na relativní význam svých mocných skutků a často upozorňoval, že jsou potvrzením jeho pověření a poselství. Význam těchto mocných skutků spočíval zejména v tom, že se jejich prostřednictvím splnila určitá proroctví. (Jan 5:36–39, 46, 47; 10:24–27, 31–38; 14:11; 20:27–29) Ti, kdo tyto skutky viděli, pak měli zvláštní odpovědnost. (Mt 11:20–24; Jan 15:24) Podle slov, která o Letnicích řekl Petr zástupům, byl Ježíš mužem, „kterého vám Bůh veřejně ukázal mocnými skutky a předzvěstmi a znameními, jež Bůh skrze něho činil ve vašem středu, právě jak sami víte“. (Sk 2:22) Tyto důkazy Boží moci byly znamením toho, že Boží Království je „dostihlo“. (Mt 12:28, 31, 32)

Díky tomu, že Bůh svého syna používal tímto významným způsobem, „byla odkryta uvažování mnoha srdcí“. (Lk 2:34, 35) Lidé viděli projevy ‚Jehovovy paže‘, ale mnozí, vlastně většina, událostem, jichž byli svědky, raději přikládali jiný význam nebo dovolili, aby jim sobecké zájmy bránily jednat v souladu se ‚znamením‘, které viděli. (Jan 12:37–43; 11:45–48) Mnoho lidí chtělo mít osobní užitek z Boží moci, ale neměli upřímný hlad po pravdě a spravedlnosti. Jejich srdce nebylo poháněno soucitem a laskavostí, tedy vlastnostmi, které byly pohnutkou pro tolik Ježíšových mocných skutků (srovnej Lk 1:78; Mt 9:35, 36; 15:32–37; 20:34; Mr 1:40, 41; Lk 7:11–15; s Lk 14:1–6; Mr 3:1–6) a ve kterých se zrcadlil soucit Ježíšova Otce. (Mr 5:18, 19)

 Uvážlivé používání moci. Ježíš používal moc vždy uvážlivě, nikdy ne proto, aby udělal na druhé dojem. To, že proklel neplodný fíkovník, mělo nepochybně symbolický význam. (Mr 11:12–14; srovnej Mt 7:19, 20; 21:42, 43; Lk 13:6–9.) Ježíš odmítl konat bezúčelné okázalé skutky, jaké navrhoval Satan. Když šel po vodě, udělal to proto, že chtěl dojít na určité místo, ale v onu pozdní hodinu neměl k dispozici žádný dopravní prostředek; bylo to něco úplně jiného, než kdyby skočil z chrámového cimbuří, jako kdyby chtěl spáchat sebevraždu. (Mt 4:5–7; Mr 6:45–50) Ježíš neuspokojil Herodovu zvědavost, která byla podnícena špatnými pohnutkami; pro Heroda totiž odmítl provést nějaké znamení. (Lk 23:8) Určitou dobu před tím Ježíš odmítl předvést na žádost farizeů a saduceů „znamení z nebe“; odmítl to nepochybně proto, že oni tato znamení nechtěli kvůli tomu, aby posílili svou víru v to, že se plní Boží slovo, ale aby takovou víru naopak nemuseli projevovat. Jejich pohnutky byly nesprávné. (Mt 16:1–4; srovnej 15:1–6; 22:23, 29.)

Pro nedostatek víry obyvatel Nazaretu Ježíš ani v tomto městě nevykonal mnoho zázraků; jistě to nebylo proto, že by neměl dostatek síly, ale proto, že ho k tomu okolnosti neopravňovaly, že to nedovolovaly. Boží mocí se nemělo plýtvat kvůli nevnímavým skeptikům. (Mr 6:1–6; srovnej Mt 10:14; Lk 16:29–31.) Ale k tomu, aby Ježíš vykonal nějaký zázračný skutek, nebylo nezbytně nutné, aby druzí projevovali víru; můžeme to vidět na příkladu toho, že uzdravil useknuté ucho veleknězova otroka, který byl v zástupu, jenž přišel Ježíše zatknout. (Lk 22:50, 51)

Vůbec největším projevem Boží moci bylo vzkříšení Ježíše Krista k duchovnímu životu. Bez toho by křesťanská víra byla „marná“ a Ježíšovi následovníci by byli „ze všech lidí nejvíce k politování“. (1Ko 15:12–19) O tomto skutku Ježíšovi učedníci vyprávějí naprosto souhlasně a je to nejvýznamnější činitel sloužící k posílení víry. Když byl Ježíš na zemi, nebyla mu překážkou v projevování moci žádná vzdálenost (Mt 8:5–13; Jan 4:46–53); o Letnicích Ježíš ze svého nebeského postavení pomazal své následovníky Božím duchem, a tak jim umožnil, aby i v jeho nepřítomnosti vykonávali mocné skutky. Tímto způsobem prokázal pravost jejich svědectví o svém vzkříšení (Sk 4:33; Heb 2:3, 4) a také poskytl důkaz o tom, že tito lidé jsou lidem, který je schválený Bohem, že jsou Božím sborem. (Sk 2:1–4, 14–36, 43; 3:11–18)

Jehovova ruka se ale kvůli tomu, že jeho Syn zemřel jako člověk, nezkrátila. Svědčí o tom mnoho zázraků a znamení, které vykonali apoštolové a další učedníci. (Sk 4:29, 30; 6:8; 14:3; 19:11, 12) Jejich mocné skutky se podobaly skutkům, které vykonal jejich Pán; uzdravovali totiž chromé (Sk 3:1–9; 14:8–10) a nemocné (Sk 5:12–16; 28:7–9), křísili mrtvé (Sk 9:36–41; 20:9–11) a vyháněli démony (Sk 8:6, 7; 16:16–18). To všechno dělali, aniž přitom hledali svůj vlastní prospěch nebo svou vlastní slávu. (Sk 3:12; 8:9–24; 13:15–17) Jejich prostřednictvím Bůh vynášel rozsudky nad provinilci, stejně jako to dříve dělal prostřednictvím proroků, a staral se o to, aby jemu a jeho představitelům byla prokazována náležitá úcta. (Sk 5:1–11; 13:8–12) Dostali nové schopnosti, například schopnost mluvit cizími jazyky a překládat je. I to sloužilo „prospěšnému účelu“, protože tito křesťané měli kazatelské dílo brzy rozšířit za hranice Izraele a měli o Jehovových podivuhodných skutcích vyprávět mezi národy. (1Ko 12:4–11; Ža 96:3, 7)

Jehova Bůh konal ještě jiné mocné skutky. Svým služebníkům otevíral ‚dveře‘ příležitosti kázat v určitých územích, chránil je před těmi, kdo chtěli umlčet jejich kazatelské dílo, řídil jejich činnost, a to způsoby, kterých si veřejnost obvykle nemohla povšimnout. (Sk 5:17–20; 8:26–29, 39, 40; 9:1–8; 10:19–22, 44–48; 12:6–11; 13:2; 16:6–10, 25–33; 18:9, 10; 1Ko 16:8, 9)

Bylo předpověděno, že zázračné schopnosti, které byly apoštolům poskytnuty prostřednictvím ducha a které apoštolové předávali jiným učedníkům, budou existovat pouze v době, kdy křesťanský sbor bude ‚v plenkách‘, a potom že skončí. (1Ko 13:8–11; viz heslo DARY OD BOHA, Dary ducha.) V M’Clintockově a Strongově díle Cyclopædia (sv. VI, s. 320) se píše, že „nikdo se nepře, že v prvních sto letech po smrti apoštolů slyšíme málo, spíš nic o tom, že by raní křesťané dělali zázraky“. Nicméně Ježíš a jeho apoštolové varovali před budoucími podvodnými mocnými skutky, které budou vykonávat odpadlíci a také symbolické divoké zvíře, tedy Boží nepřátelé. (Mt 7:21–23; 24:23–25; 2Te 2:9, 10; Zj 13:11–13; viz heslo ZVÍŘATA [SYMBOLICKÝ VÝZNAM].)

Projevy Boží moci vyvrcholí zřízením Božího Království v rukou Krista Ježíše a vykonáním rozsudků — skutku, k němuž zřízení Božího Království povede.

Viz heslo NAPLNIT RUKU MOCÍ.