Modla je zpodobení, znázornění nebo symbol něčeho hmotného nebo pomyslného, co je předmětem zanícené oddanosti. Obecně řečeno, modlářství je projevování lásky modle, její zbožňování či uctívání nebo klanění se jí. Prokazuje se obvykle nějaké skutečné nebo domnělé vyšší moci, ať již je za tuto moc pokládáno něco živého (jako člověk, zvíře nebo nějaká organizace), nebo neživého (jako síla nebo neživé přírodní předměty). Modlářství je obvykle spojeno s určitými zvyky, obřady neboli rituály.

Hebrejské výrazy, které se používají na modly, často zdůrazňují původ a naprostou bezcennost model nebo jsou to hanlivé výrazy opovržení. Tyto výrazy jsou překládány jako „vyřezávaná socha či rytina“ (doslova „něco vyřezávaného“); „litá socha nebo modla“ (doslova „něco odlitého“ nebo „vylitého“); „hrozná modla“; „marná modla“ (doslova „marnost“) a „hnojná modla“. Řecké slovo eiʹdo·lon se překládá jako „modla“.

Ne všechny sochy a znázornění něčeho jsou modlami. Boží zákon, který zakazoval dělat si sochy (2Mo 20:4, 5), nevylučoval každé znázornění něčeho a všechny sochy. Vyplývá to z Jehovova pozdějšího příkazu, že se na víko Truhly mají udělat dva zlatí cherubíni a na vnitřní stranu stanových látek pro svatostánek a na oponu oddělující Svatou od Nejsvětější se mají vyšít postavy cherubínů. (2Mo 25:18; 26:1, 31, 33) Rovněž vnitřek Šalomounova chrámu, pro nějž David dostal pod božskou inspirací architektonické plány (1Pa 28:11, 12), byl nádherně vyzdoben řezbami cherubínů, palem a květů. V Nejsvětější tohoto chrámu stáli dva cherubíni ze dřeva olejného stromu potažení zlatem. (1Kr 6:23, 28, 29) Lité moře spočívalo na 12 měděných býcích a boční stěny vozíků pro chrámové použití byly ozdobeny postavami lvů, býků a cherubínů. (1Kr 7:25, 28, 29) Stupně vedoucí k Šalomounovu trůnu lemovalo dvanáct lvů. (2Pa 9:17–19)

Tato znázornění však nebyla modlami k uctívání. Znázornění uvnitř svatostánku a později uvnitř chrámu viděl pouze službu konající kněz. Do Nejsvětější vstupoval jen velekněz a to pouze v Den smíření. (Heb 9:7) Nehrozilo tedy nebezpečí, že by Izraelité propadli modlářskému uctívání zlatých cherubínů ve svatyni. Tato znázornění sloužila především jako zobrazení nebeských cherubínů. (Srovnej Heb 9:23, 24.) Cherubíni neměli být zbožňováni, což je zřejmé ze skutečnosti, že andělé jako takoví neměli být uctíváni. (Kol 2:18; Zj 19:10; 22:8, 9)

Byla samozřejmě období, kdy se sochy staly modlami, i když původně nebyly určeny k uctívání. Předmětem uctívání se stal měděný had, kterého Mojžíš vytvořil v pustině, a proto věrný král Ezekjáš hada rozbil na kusy. (4Mo 21:9; 2Kr 18:1, 4) Efod, který udělal soudce Gideon, se stal jemu a jeho domácnosti ‚léčkou‘. (Sd 8:27)

Sochy a jiné předměty jako pomůcky při uctívání. Písmo neschvaluje, aby se sochy používaly jako prostředek při předkládání modliteb Bohu. Takový zvyk je proti zásadě, že ti, kdo chtějí Jehovovi sloužit, ho musí uctívat duchem a pravdou. (Jan 4:24; 2Ko 4:18; 5:6, 7) Jehova nestrpí žádné směšování modlářských zvyků s pravým uctíváním, jak je patrné z toho, že odsoudil uctívání telete, ačkoli Izraelité tomuto uctívání dali Jehovovo jméno. (2Mo 32:3–10) Jehova se o svou slávu nedělí s rytými sochami. (Iz 42:8)

V Bibli není ani jediný případ, kdy by věrní Jehovovi služebníci sáhli k viditelným pomůckám při modlitbě k Bohu nebo kdy by se věnovali nějaké podobné formě uctívání. Někteří lidé samozřejmě mohou uvést text v Hebrejcům 11:21, který podle katolického překladu Douay Version zní: „Vírou Jákob, když umíral, požehnal každému z Josefových synů a zbožňoval vrchol jeho hole.“ V poznámce pod čarou je k tomuto textu uvedeno, že Jákob vzdal relativní poctu vrcholu Josefovy hole a uctíval ji. Je k tomu připojen komentář: „Překladatelé, kteří této relativní poctě nejsou přátelsky nakloněni, text zkomolili, když jej přeložili takto: uctíval, když se opíral o vrchol své hole.“ (Viz také ČB-Hč, ppč.) Tento druhý způsob překladu a jemu podobné varianty však nejsou zkomolením textu, jak to tvrdí tato poznámka pod čarou, ale je v souladu s významem hebrejského textu v 1. Mojžíšově 47:31, a přijaly ho dokonce i některé katolické překlady.

Formy modlářství. K modlářskému jednání, o němž se zmiňuje Bible, patří takové odpadlické zvyklosti jako obřadní prostituce, obětování dětí, opíjení se a drásání se až do krve. (1Kr 14:24; 18:28; Jer 19:3–5; Oz 4:13, 14; Am 2:8) Modly byly uctívány tím, že se na oslavách nebo obřadech na jejich počest jedlo a pilo (2Mo 32:6; 1Ko 8:10), že se jim lidé klaněli a obětovali jim se zpěvem a tancem, a dokonce modly líbali. (2Mo 32:8, 18, 19; 1Kr 19:18; Oz 13:2) Modlářství se lidé dopouštěli také tím, že prostírali stůl s jídlem a pitím pro falešné bohy (Iz 65:11), dávali tekuté oběti, obětní koláče a obětní dým (Jer 7:18; 44:17) a při náboženských obřadech plakali (Ez 8:14). Takové skutky jako tetování těla, dělání řezných ran na těle, dělání lysiny na čele, stříhání kadeří po stranách hlavy a ničení konečku vousů Zákon zakazoval, možná částečně i proto, že měly spojitost s běžnými modlářskými zvyklostmi sousedních národů. (3Mo 19:26–28; 5Mo 14:1)

Existují však mnohem nenápadnější formy modlářství. Chtivost je modlářství (Kol 3:5), protože  předmět dychtivé touhy takového člověka odvádí jeho lásku od Stvořitele, a tudíž se v podstatě stává modlou. Místo, aby takový člověk věrně sloužil Jehovovi, může se stát otrokem svého břicha, totiž tělesné touhy nebo chuti k jídlu, a může si z ní udělat boha. (Ří 16:18; Fil 3:18, 19) Láska ke Stvořiteli se projevuje poslušností (1Ja 5:3), a proto bouřit se a tlačit se opovážlivě dopředu je srovnatelné s modlářským jednáním. (1Sa 15:22, 23)

Modlářství před potopou. Modlářství nezačalo ve viditelné říši, ale v neviditelné. Jeden slavný duchovní tvor si vypěstoval chtivou touhu být podobný Nejvyššímu. Jeho touha byla tak silná, že se odcizil Jehovovi Bohu, a modlářství z něho udělalo vzbouřence. (Job 1:6–11; 1Ti 3:6; srovnej Iz 14:12–14; Ez 28:13–15, 17.)

Podobně Eva se stala prvním lidským modlářem tím, že chtivě toužila po zakázaném ovoci, a pro tuto nesprávnou touhu porušila Boží příkaz. Adam připustil, aby se jeho sobecká touha vyrovnala lásce k Jehovovi, a když potom Jehovu neposlechl, i on se provinil modlářstvím. (1Mo 3:6, 17)

Od vzpoury v Edenu se na modlářství podílela většina lidstva. Za života Adamova vnuka Enoše lidé zřejmě prováděli určitou formu modlářství. „Tehdy se začalo vzývat Jehovovo jméno.“ (1Mo 4:26) Zjevně to nebylo vzývání Jehovy ve víře tak, jak to před mnoha lety dělal spravedlivý Abel, který pro to zemřel mučednickou smrtí z rukou svého bratra Kaina. (1Mo 4:4, 5, 8) To, co začalo za Enošových dnů, byla zřejmě určitá forma falešného uctívání, kdy bylo Jehovovo jméno zneužíváno nebo používáno nevhodným způsobem. Lidé používali Jehovovo jméno buď na sebe, nebo na jiné lidi (a předstírali, že skrze ně uctívají Boha), anebo dávali Boží jméno modlářským předmětům (jako viditelné a hmatatelné pomůcce, když se snažili uctívat neviditelného Boha).

Biblický záznam neříká, v jaké míře se od Enošových dnů až do potopy provozovalo modlářství. Situace se musela postupně zhoršovat, protože za Noemových dnů „Jehova tedy viděl, že špatnost člověka na zemi je hojná a že každý sklon myšlenek jeho srdce je po celou dobu jenom špatný“. Kromě vrozeného hříšného sklonu lidí výrazně ovlivňovali tehdejší svět k horšímu zhmotnělí andělé, kteří měli pohlavní styky s lidskými dcerami, a Nefilim, hybridní potomstvo, které z tohoto spojení vzniklo. (1Mo 6:4, 5)

Modlářství v době patriarchů. Potopa v Noemových dnech sice všechny lidské modláře zničila, ale pod vedením Nimroda, ‚mocného lovce v odporu proti Jehovovi‘, modlářství začalo nanovo. (1Mo 10:9) Stavba Bábelu a jeho věže (pravděpodobně zikkuratu, který byl určen k modlářskému uctívání) začala nepochybně pod Nimrodovým vedením. Plány těchto stavitelů byly zmařeny, když jim Jehova zmátl jazyk. Nerozuměli již jeden druhému, a proto postupně zanechali stavění města a rozešli se. Modlářství, které v Bábelu začalo, tím však neskončilo. Kamkoli tito stavitelé přišli, přinesli falešné náboženské názory. (1Mo 11:1–9; viz heslo BOHOVÉ A BOHYNĚ.)

Další město, o němž se Bible zmiňuje, je Ur Chaldejců. Podobně jako Bábel, ani toto město neuctívalo pravého Boha Jehovu. Archeologické vykopávky ukázaly, že božstvem ochraňujícím toto město byl bůh měsíce Sin. V Uru Chaldejců žil otec Abrama (Abrahama), Terach. (1Mo 11:27, 28) Terach žil uprostřed modlářství a možná se na něm i podílel, jak vyplývá z Jozuových slov Izraelitům vyřčených o staletí později: „Bylo to na druhé straně Řeky, kde před dlouhou dobou bydleli vaši praotcové, Terach, Abrahamův otec a Nachorův otec, a kde sloužívali jiným bohům.“ (Joz 24:2) Abraham však projevoval víru v pravého Boha Jehovu.

Kamkoli Abraham a později jeho potomci přišli, všude se setkali s modlářstvím, jež bylo ovlivněno původním odpadlictvím v Bábelu. Neustále tedy trvalo nebezpečí, že se tímto modlářstvím poskvrní. Modly měli dokonce i Abrahamovi příbuzní. Laban, který byl tchánem Abrahamova vnuka Jákoba, vlastnil terafim neboli rodinné bůžky. (1Mo 31:19, 31, 32) Sám Jákob pokládal za nezbytné nařídit své domácnosti, aby odstranili všechny cizozemské bohy, a když mu tyto modly dali, Jákob je ukryl. (1Mo 35:2–4) Snad se jich zbavil tímto způsobem proto, aby nikdo z jeho domácnosti nemohl znovu použít kov z nich jako něco, co mělo zvláštní hodnotu, protože to dříve sloužilo modlářskému účelu. Zpráva neuvádí, zda Jákob tyto sošky nejdříve roztavil nebo rozdrtil.

Modlářství a Boží smluvní lid. V souladu s tím, co Jehova Abrahamovi řekl, stali se Abrahamovi potomci, Izraelité, dočasnými usedlíky v zemi, která jim nepatřila, totiž v Egyptě, a strádali tam. (1Mo 15:13) V Egyptě se setkali s odporným modlářstvím, protože dělání model bylo v této zemi velmi rozšířené. Božstva, která se zde uctívala, byla často představována se zvířecí hlavou; patřili k nim Bastet s kočičí hlavou, Hathor s hlavou krávy, Hór s hlavou sokola, Anúbis s hlavou šakala (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 946) a Thoth s hlavou ibise. Egypťané uctívali mořské, létající a pozemské tvory a mrtvá „posvátná“ zvířata byla mumifikována.

Zákon, který Jehova dal svému lidu potom, co byli osvobozeni z Egypta, byl zaměřen výslovně proti modlářským zvyklostem, které byly mezi lidmi ve starověku velmi rozšířené. Druhé z Deseti přikázání výslovně zakazovalo udělat si k uctívání vyřezávanou sochu jako zpodobení něčeho, co je v nebesích, na zemi nebo ve vodách. (2Mo 20:4, 5; 5Mo 5:8, 9) Mojžíš ve svém posledním vybídnutí Izraelitům  zdůraznil, že není možné udělat si zobrazení pravého Boha, a varoval je, aby si dali pozor na léčku modlářství. (5Mo 4:15–19) Dále mělo Izraelity před modlářstvím chránit nařízení, aby s pohanskými obyvateli země, do níž vstupovali, neuzavírali smlouvu nebo manželské svazky, měli naopak tyto národy vyhladit. Všechno, co souviselo s modlářstvím — oltáře, posvátné sloupy, posvátné kůly a rytiny —, měli zničit. (5Mo 7:2–5)

Mojžíšův nástupce Jozue shromáždil u Šekemu všechny izraelské kmeny a vybídl je, aby odstranily falešné bohy a věrně sloužily Jehovovi. Lid s tím souhlasil a za Jozuova života a za života starších mužů, kteří prodloužili své dny po něm, národ sloužil Jehovovi. (Joz 24:14–16, 31) Potom však došlo k masovému odpadnutí. Lid začal uctívat kananejská božstva — Baala, Aštoret a posvátný kůl neboli Ašeru. Jehova proto Izraelity nechal v rukou jejich nepřátel. Když však činili pokání, milosrdně jim vzbuzoval soudce, aby je osvobodili. (Sd 2:11–19; 3:7, viz hesla AŠTORET; BAAL č. 4; POSVÁTNÝ KŮL; POSVÁTNÝ SLOUP.)

Za vlády králů. Není žádná zmínka, že by Izrael pěstoval ve velkém měřítku modlářství za vlády prvního izraelského krále Saula, jeho syna Iš-bošeta nebo za Davida. Jsou však určité náznaky toho, že modlářství v království přetrvávalo. Například Saulova vlastní dcera Mikal měla sochu terafim. (1Sa 19:13; viz heslo TERAFIM.) Teprve v pozdějším období vlády Davidova syna Šalomouna se začalo pěstovat otevřené modlářství. Popud k tomu dal sám panovník, který pod vlivem mnoha cizozemských manželek modlářství schválil. Byly postaveny výšiny pro Aštoret, Kemoše a Milkoma neboli Moleka. Lid podlehl falešnému uctívání a začal se těmto modlám klanět. (1Kr 11:3–8, 33; 2Kr 23:13; viz hesla KEMOŠ; MOLEK.)

Kvůli tomuto modlářství Jehova odtrhl od Šalomounova syna Rechoboama deset kmenů a dal je Jeroboamovi. (1Kr 11:31–35; 12:19–24) Jeroboam dostal ujištění, že jeho království bude pevné, pokud bude Jehovovi dále věrně sloužit. Když se však stal králem, Jeroboam přesto zavedl uctívání telete, protože se obával, že pokud by lid dále chodil do Jeruzaléma uctívat, vzbouřil by se proti jeho vládě. (1Kr 11:38; 12:26–33) Modlářské uctívání telete pokračovalo po celou dobu existence desetikmenného království a za Achabovy vlády byl ještě zaveden tyrský kult Baala. (1Kr 16:30–33) Ne všichni se však stali odpadlíky. Za Achabovy vlády zde byl ostatek 7 000 těch, kteří neklekali před Baalem ani ho nelíbali, a to i v době, kdy Jehovovi proroci byli zabíjeni mečem — nepochybně na podnět Achabovy manželky Jezábel. (1Kr 19:1, 2, 14, 18; Ří 11:4; viz heslo TELE, Uctívání telete.)

Kromě případu, kdy Jehu vymýtil uctívání Baala (2Kr 10:20–28), není žádný záznam o tom, že by některý z panovníků desetikmenného království podnikl náboženskou reformu. Jehova opakovaně posílal k lidu a vládcům v severním království své proroky, ale oni na ně nedbali, a tak Všemohoucí nakonec nechal izraelské království pro jeho odporné skutky modlářství padnout do rukou Asyřanů. (2Kr 17:7–23)

Bez ohledu na reformy, jež někteří králové provedli, byla situace v judském království podobná. Přestože rozdělení království bylo přímým důsledkem modlářství, Šalomounův syn Rechoboam si nevzal k srdci Jehovovo ukáznění a nevyhýbal se modlářství. Jakmile své postavení upevnil, odpadl on i celá Juda. (2Pa 12:1) Lidé stavěli výšiny, vztyčovali na nich posvátné sloupy a posvátné kůly a prováděli obřadní prostituci. (1Kr 14:23, 24) Abijam (Abijáš) sice projevil víru v Jehovu, když bojoval proti Jeroboamovi, a Jehova mu požehnal vítězstvím, ale ve velké míře napodoboval hříšnou dráhu svého otce a předchůdce na trůnu, Rechoboama. (1Kr 15:1, 3; 2Pa 13:3–18)

Další dva judští králové Asa a Jehošafat věrně sloužili Jehovovi a snažili se modlářství z království odstranit. Juda však byla tak prosáklá uctíváním na výšinách, že přes úsilí obou těchto králů se nepodařilo tyto výšiny zničit, a zdá se, že buď přetrvávaly v tajnosti, nebo byly znovu vytvořeny. (1Kr 15:11–14; 22:42, 43; 2Pa 14:2–5; 17:5, 6; 20:31–33)

Vláda dalšího judského krále Jehorama začala krveprolitím a otevřela novou kapitolu judského modlářství. Přičítá se to tomu, že za manželku měl modlářku Atalju, dceru krále Achaba. (2Pa 21:1–4, 6, 11) Atalja, královna matka, se stala také rádkyní Jehoramova syna Achazjáše. Za vlády Achazjáše a rovněž za vlády uchvatitelky trůnu Atalji tedy modlářství pokračovalo se souhlasem královské koruny. (2Pa 22:1–3, 12)

Na začátku vlády Jehoaše a potom, co byla Atalja popravena, bylo obnoveno pravé uctívání. Po smrti velekněze Jehojady však došlo na podnět judských knížat k návratu k modlářskému uctívání. (2Kr 12:2, 3; 2Pa 24:17, 18) Jehova proto nechal Judu upadnout do rukou Syřanů a Jehoaše zabili jeho vlastní sluhové. (2Pa 24:23–25)

Na Amacjáše nepochybně velmi zapůsobilo vykonání Božího rozsudku nad Judou a násilná smrt jeho otce Jehoaše, proto zpočátku činil to, co je správné v Jehovových očích. (2Pa 25:1–4) Potom, co porazil Edomity a odebral jim jejich modly, však začal sloužit bohům nepřátel, které porazil. (2Pa 25:14) Juda dostala odplatu, když byla poražena desetikmenným královstvím a když byl později král Amacjáš zabit spiklenci. (2Pa 25:20–24, 27) O Azarjášovi (Uzzijášovi)  a jeho synu Jotamovi je sice uvedeno, že oni v zásadě dělali to, co je správné v Jehovových očích, ale jejich poddaní dále setrvávali v modlářství na výšinách. (2Kr 15:1–4, 32–35; 2Pa 26:3, 4, 16–18; 27:1, 2)

Za vlády Jotamova syna Achaza byla náboženská situace v Judě opět špatná. Achaz začal pěstovat modlářství v nebývalém rozsahu; byl to první judský král, o němž je zpráva, že jako projev falešného náboženství obětoval v ohni své potomky. (2Kr 16:1–4; 2Pa 28:1–4) Jehova potrestal Judu tím, že byli poráženi rukou svých nepřátel. Místo aby Achaz činil pokání, dospěl k závěru, že syrským králům dali vítězství jejich bohové, a tudíž se rozhodl obětovat těmto bohům, aby mohli pomoci i jemu. (2Pa 28:5, 23) Navíc zavřel dveře Jehovova chrámu a rozřezal na kusy chrámové náčiní. (2Pa 28:24)

Achaz neměl prospěch z ukázňování od Jehovy, ale jeho syn Ezekjáš ano. (2Pa 29:1, 5–11) Již v prvním roce své vlády Ezekjáš obnovil pravé uctívání Jehovy. (2Pa 29:3) Za jeho vlády došlo nejen v Judě a Benjamínovi, ale také v Efrajimovi a Manassem ke zničení všech prostředků k falešnému uctívání. (2Pa 31:1)

Ezekjášův syn Manasse však v plné míře modlářství obnovil. (2Kr 21:1–7; 2Pa 33:1–7) Bible neříká, proč to udělal. Manasse začal vládnout ve dvanácti letech a je možné, že zpočátku byl špatně veden rádci a knížaty, kteří nebyli výlučně oddáni službě pro Jehovu. Když však byl Manasse Jehovou přísně ukázněn a stal se zajatcem v Babylóně, činil na rozdíl od Achaza pokání a po svém návratu do Jeruzaléma uskutečnil reformy. (2Pa 33:10–16) Jeho syn Amon se však obrátil k obětování rytým sochám. (2Pa 33:21–24)

Potom přišla vláda Josijáše a s ní důkladné vymýcení modlářství v Judě. Místa modlářského uctívání byla znesvěcena, a to dokonce i v samařských městech. Kněží cizozemských bohů a ti, kdo přinášeli obětní dým Baalovi a také slunci, měsíci a souhvězdím zvěrokruhu a celému nebeskému vojsku, byli ze služby odvoláni. (2Kr 23:4–27; 2Pa 34:1–5) Nicméně, toto velkorysé tažení proti modlářství neznamenalo trvalou nápravu. Poslední čtyři judští králové Jehoachaz, Jehojakim, Jehojakin a Sedekjáš u modlářství setrvali. (2Kr 23:31, 32, 36, 37; 24:8, 9, 18, 19; viz hesla ASTROLOGOVÉ; VÝŠINY; ZVĚROKRUH.)

Další světlo na to, co se dělo v posledních letech judského království, vrhají zmínky o modlářství ve spisech proroků. Existovala místa modlářského uctívání, obřadní prostituce a obětování dětí. (Jer 3:6; 17:1–3; 19:2–5; 32:29, 35; Ez 6:3, 4) Modlářstvím se provinili dokonce i Levité. (Ez 44:10, 12, 13) Ezekiel, který byl ve vidění přenesen do jeruzalémského chrámu, viděl odpornou modlu ‚symbol žárlivosti‘ a uctívání určené znázorněním lezoucích tvorů a hnusných zvířat a také projevy náboženské úcty věnované slunci a falešnému bohu Tammuzovi. (Ez 8:3, 7–16)

Ačkoli Izraelité uctívali modly do té míry, že jim obětovali vlastní děti, budili dojem, že uctívají Jehovu, a proto si mysleli, že je nemůže postihnout žádné neštěstí. (Jer 7:4, 8–12; Ez 23:36–39) Lidé, kteří se věnovali modlářství, se stali celkově tak hloupými, že když se splnilo Jehovovo slovo a Babylóňané v roce 607 př. n. l. zničili Jeruzalém, přičítali to tomu, že nepřinášeli obětní dým a tekuté oběti „královně nebes“. (Jer 44:15–18; viz heslo KRÁLOVNA NEBES.)

Proč se Izrael obrátil k modlářství. Na tom, že tolik Izraelitů opakovaně opustilo pravé uctívání, se podílelo mnoho faktorů. Modlářství — jeden ze skutků těla, který působil na tělesné touhy. (Ga 5:19–21) Jakmile se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi, pozorovali možná své pohanské sousedy, které odtud úplně nevyhnali. Viděli, že tito pohané měli dobrou úrodu, protože měli bohatší zkušenosti se zemědělskými pracemi. Mnozí Izraelité se možná dotazovali svých kananejských sousedů, co je třeba dělat, aby se zalíbili Baalovi, „majiteli“ každého kusu země, a těmito radami se pak řídili. (Ža 106:34–39)

Další pohnutkou k odpadlictví bylo uzavírání manželských svazků s modláři. (Sd 3:5, 6) Nemalým pokušením bylo také holdování sexu, které bylo s modlářstvím spojeno. Na moabských pláních u Šittimu například tisíce Izraelitů podlehly nemravnosti a zapletly se do falešného uctívání. (4Mo 22:1; 25:1–3) Některé Izraelity možná lákalo to, že se mohli ve svatyních pohanských bohů oddávat neomezenému pití vína. (Am 2:8)

Přitažlivé bylo dále to, že se údajně mohli dovědět, jaká bude budoucnost, což pramenilo z touhy ujistit se, že vše půjde hladce. Příkladem toho je Saulovo dotazování spiritistického média a to, že Achazjáš vyslal posly, aby se dotázali Baal-zebuba, boha Ekronu. (1Sa 28:6–11; 2Kr 1:2, 3)

Pošetilost modlářského uctívání. Bible znovu a znovu obrací pozornost k tomu, jak pošetilé je spoléhat na bohy ze dřeva, kamene a kovu. Izajáš popisuje výrobu model a ukazuje, jak hloupý je člověk, který používá kus dřeva ze stromu na vaření a na to, aby se ohřál, a potom si ze zbytku dřeva udělá boha, ke kterému se obrací o pomoc. (Iz 44:9–20) Izajáš napsal, že v den Jehovova rozlícení budou tito ctitelé falešných bohů házet své bezcenné modly rejskům a netopýrům. (Iz 2:19–21) „Běda tomu, kdo říká kusu dřeva: ‚Probuď se přece!‘, němému kameni: ‚Vzbuď se!‘“ (Hab 2:19) Ti, kdo dělají němé modly, stanou se podobnými přesně jim — budou bez života. (Ža 115:4–8; 135:15–18; viz Zj 9:20.)

Názor na modlářství. Věrní služebníci Jehovy se vždy dívali na modly s odporem. V Bibli se  o falešných bozích a o modlách opakovaně mluví opovržlivě jako o nehodnotných (1Pa 16:26; Ža 96:5; 97:7), hrozných (1Kr 15:13; 2Pa 15:16), hanebných (Jer 11:13; Oz 9:10), odporných (Ez 16:36, 37) a ohavných (Ez 37:23). Bible se často zmiňuje o ‚hnojných modlách‘, což je překlad hebrejského slova gil·lu·limʹ, které je příbuzné slovu, jež znamená „lejna“ nebo „hnůj“. (1Kr 14:10; Sef 1:17) Tento výraz opovržení se poprvé objevuje ve 3. Mojžíšově 26:30 a jen v Ezekielově knize počínaje 6. kapitolou, 4. veršem se objevuje téměř 40krát.

Věrný Job si uvědomil, že dokonce i kdyby jeho srdce začalo být v tajnosti lákáno, aby pozoroval nebeská tělesa, jako je měsíc, a jeho ‚ruka by přistoupila k tomu, aby políbila jeho ústa‘ (zjevně narážel na poslání polibku rukou při modlářském obřadu), zapřel by tím Boha, a tudíž by to byla forma modlářství. (Job 31:26–28; srovnej 5Mo 4:15, 19.) O člověku, který jedná spravedlivě, Jehova skrze proroka Ezekiela řekl, že „nepozvedal oči k hnojným modlám izraelského domu“, to znamená, že jim nepředkládal prosby ani od nich nečekal pomoc. (Ez 18:5, 6)

Jiným pěkným příkladem odmítnutí modloslužby byli tři Hebrejci Šadrak, Mešak a Abednego, kteří se i přes hrozbu smrti v ohnivé peci odmítli poklonit před zlatou sochou, kterou na pláni Dura postavil král Nebukadnecar. (Da 3)

První křesťané se řídili inspirovanou radou: ‚Prchejte před modlářstvím‘ (1Ko 10:14), a výrobci model pokládali křesťany za hrozbu pro svůj výnosný obchod. (Sk 19:23–27) Světští historikové potvrzují, že když se křesťané žijící v Římské říši nepodíleli na modlářství, často se dostali do stejného postavení, v jakém byli ti tři Hebrejci. Uznání božského původu císaře jako hlavy státu tím, že se obětovala špetka kadidla, by křesťanům zachránilo život, ale jen málo se jich dopustilo kompromisu. Tito první křesťané si byli plně vědomi toho, že když se odvrátili od model, aby sloužili pravému Bohu (1Te 1:9), návrat k modlářství by znamenal, že jsou vyloučeni z Nového Jeruzaléma a ztrácejí cenu života. (Zj 21:8; 22:14, 15)

Jehovovi služebníci se musí před modlami střežit i dnes (1Ja 5:21). Bylo předpověděno, že na všechny obyvatele země bude vyvíjen velký tlak, aby uctívali symbolické „divoké zvíře“ a jeho „obraz“. Žádný, kdo bude setrvávat v takovém modlářském uctívání, neobdrží Boží dar věčného života. „Zde to znamená vytrvalost pro svaté.“ (Zj 13:15–17; 14:9–12; viz heslo OHAVNOST, HNUSNÁ VĚC.)