Zbožná promluva k pravému Bohu nebo k falešným bohům. Pouhá rozmluva s Bohem ještě nemusí být modlitba, jak je vidět ze soudu v Edenu a z případu Kaina. (1Mo 3:8–13; 4:9–14) Modlitba je spojena se zbožnou oddaností, s důvěrou, s úctou a s pocitem závislosti na tom, komu je určena. Různá hebrejská a řecká slova, jež se vztahují na modlitbu, mají například význam prosit, žádat, vznášet prosebnou žádost, snažně, naléhavě nebo úpěnlivě prosit, vyprošovat si, žebrat, dožadovat se přízně, hledat, dotazovat se a také chválit, děkovat a žehnat.

Prosebné žádosti a úpěnlivé prosby je samozřejmě možné předkládat i lidem, a takto jsou mnohdy použita odpovídající slova v původních jazycích (1Mo 44:18; 50:17; Sk 25:11), ale na takové případy se nevztahuje slovo „modlitba“ používané v náboženském smyslu. Někdo by mohl „naléhavě prosit“ nebo „se dožadovat“ druhého člověka, aby něco udělal, ale přitom by tohoto člověka nepovažoval za svého Boha. Tomuto člověku by například nepředkládal prosebnou žádost mlčky v duchu nebo tehdy, když se s ním nesetká osobně, jak to dělá při modlitbě k Bohu.

‚Ten, který slyší modlitbu.‘ Celá biblická zpráva svědčí o tom, že modlitba by měla být určena jedině Jehovovi (Ža 5:1, 2; Mt 6:9), protože On je ten, ‚který slyší modlitbu‘ (Ža 65:2; 66:19) a má moc jednat ve prospěch prosebníků. (Mr 11:24; Ef 3:20). Písmo ukazuje, že modlit se k falešným bohům a k jejich modlám je hloupost, protože modly nejsou schopny slyšet ani jednat, a bohové, které představují, jsou ve srovnání s pravým Bohem zcela nehodnotní. (Sd 10:11–16; Ža 115:4, 6; Iz 45:20; 46:1, 2, 6, 7) Ve zkoušce, zda je pravým Bohem Baal, nebo Jehova, která probíhala na hoře Karmel, se ukázalo, že modlit se k falešným božstvům je pošetilé. (1Kr 18:21–39; srovnej Sd 6:28–32.)

I když někteří lidé tvrdí, že modlitba může být určena také jiným osobám, například Božímu Synovi, doklady jasně svědčí o opaku. Je pravda, že v několika výjimečných případech byla slova Božích služebníků určena Ježíši Kristu v nebi. Štěpán se ve chvíli, kdy umíral, obrátil na Ježíše s úpěnlivou prosbou: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ (Sk 7:59) Kontext však ukazuje, že toto výjimečné zvolání vyplynulo ze situace. Právě v té chvíli totiž Štěpán ve vidění spatřil „Ježíše, jak stojí po Boží pravici“ a nepochybně zareagoval, jako kdyby se ocitl v Ježíšově osobní přítomnosti, a tak se s volností obrátil s touto prosbou k tomu, jehož uznával za hlavu křesťanského sboru. (Sk 7:55, 56; Kol 1:18) Podobně apoštol Jan v závěru Zjevení říká: „Amen! Přijď, Pane Ježíši.“ (Zj 22:20) Z kontextu je však opět vidět, že Jan ve vidění (Zj 1:10; 4:1, 2) slyšel, jak Ježíš mluví o svém budoucím příchodu, a proto výše uvedeným výrokem vyjádřil touhu po tomto příchodu. (Zj 22:16, 20) Obě události — situace, v níž se ocitl Štěpán, i situace apoštola Jana — se příliš neliší od situace ve Zjevení, kdy Jan ve vidění rozmlouval s jednou nebeskou osobou. (Zj 7:13, 14; srovnej Sk 22:6–22.) Z ničeho nevyplývá,  že by se křesťanští učedníci i za jiných okolností tímto způsobem obraceli k Ježíšovi po jeho vystoupení do nebe. Apoštol Pavel totiž píše: „Ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním.“ (Fil 4:6)

V heslu PŘÍSTUP K BOHU je rozebíráno postavení Krista Ježíše jako toho jediného, jehož prostřednictvím je předkládána modlitba Bohu. Prostřednictvím Ježíšovy krve předložené jako oběť Bohu „máme smělost, pokud jde o vstupní cestu do svatého místa“, totiž smělost přiblížit se do Boží přítomnosti v modlitbě „s pravým srdcem v plné jistotě víry“. (Heb 10:19–22) Ježíš Kristus je tedy jediná „cesta“ ke smíření s Bohem a jedině jeho prostřednictvím je možné přiblížit se k Bohu v modlitbě. (Jan 14:6; 15:16; 16:23, 24; 1Ko 1:2; Ef 2:18; viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, Jeho klíčová úloha v Božím záměru.)

Lidé, kterým Bůh naslouchá. K tomu, ‚který slyší modlitbu‘, k Jehovovi Bohu, smějí přicházet lidé „všeho těla“. (Ža 65:2; Sk 15:17) I v době, kdy Izrael byl Božím ‚soukromým majetkem‘, Božím smluvním národem, mohli cizinci přistupovat k Bohu v modlitbě, jestliže uznávali Izrael za nástroj ustanovený Bohem a jeruzalémský chrám za obětní místo vyvolené Bohem. (5Mo 9:29; 2Pa 6:32, 33; srovnej Iz 19:22.) Díky Kristově smrti byl rozdíl mezi Židy a pohany později navždy odstraněn. (Ef 2:11–16) V domě Itala Kornélia si Petr uvědomil, že „Bůh není stranický, ale v každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost“. (Sk 10:34, 35) Určujícím činitelem je tedy srdce jednotlivého člověka a to, k čemu ho srdce podněcuje. (Ža 119:145; Ná 3:41) Lidé, kteří zachovávají Boží přikázání a činí „to, co se líbí jeho očím“, jsou také ujišťováni, že Bůh má „uši“ obrácené k jejich prosbám. (1Ja 3:22; Ža 10:17; Př 15:8; 1Pe 3:12)

Naopak lidem, kteří neberou na vědomí Boží slovo a zákon, prolévají krev a dopouštějí se jiných ničemností, Bůh nenaslouchá; modlitby takových lidí jsou Bohu ‚odporné‘. (Př 15:29; 28:9; Iz 1:15; Mi 3:4) Modlitba takových lidí se dokonce může ‚stát hříchem‘. (Ža 109:3–7) Král Saul jednal opovážlivě a vzpurně, a proto ztratil Boží přízeň. „Ačkoli se Saul dotazoval Jehovy, Jehova mu nikdy neodpověděl ani skrze sny, ani skrze Urim, ani skrze proroky.“ (1Sa 28:6) Ježíš řekl, že pokrytečtí lidé, kteří se okázalým modlením snaží upozornit na svou zbožnost, dostávají svou „plnou odměnu“ — jenže od lidí, a ne od Boha. (Mt 6:5) Farizeové, kteří vystavovali na odiv zbožnost, se dlouze modlili a vychloubali vysokou morálkou, a přesto je Bůh za jejich pokrytectví odsoudil. (Mr 12:40; Lk 18:10–14) I když se svými ústy přibližovali k Bohu, jejich srdce bylo od Boha a od jeho Slova pravdy velmi vzdálené. (Mt 15:3–9; srovnej Iz 58:1–9.)

Ten, kdo se přibližuje k Bohu, musí věřit v jeho existenci a v to, že „se stává dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají“ (Heb 11:6), a musí se k Bohu přibližovat „v plné jistotě víry“. (Heb 10:22, 38, 39) Podstatné je, aby takový člověk uznal vlastní hříšný stav; a jestliže se dopustil závažných hříchů, musí ‚obměkčit Jehovův obličej‘ (1Sa 13:12; Da 9:13) tím, že nejprve obměkčí své vlastní srdce upřímným pokáním, pokorou a lítostí. (2Pa 34:26–28; Ža 51:16, 17; 119:58) Pak se Bůh může nechat uprosit, tomu člověku odpustí a vlídně ho vyslechne (2Kr 13:4; 2Pa 7:13, 14; 33:10–13; Jk 4:8–10); takový člověk již nebude mít pocit, že Bůh „zahradil . . . k sobě přístup velkým množstvím oblaků, aby modlitba nepronikla“. (Ná 3:40–44) Někdo si možnost přistupovat k Bohu v modlitbě snad úplně nepokazil, přesto by však jeho modlitbám mohlo ‚bránit‘, kdyby se neřídil Božími radami. (1Pe 3:7) Ti, kdo prosí Boha o odpuštění, musí také odpouštět druhým. (Mt 6:14, 15; Mr 11:25; Lk 11:4)

O co je správné se modlit?

Modlitby obsahují především vyznání (2Pa 30:22), prosebné žádosti (Heb 5:7), vyjádření chvály a díkůvzdání (Ža 34:1; 92:1) a slavnostní sliby (1Sa 1:11; Ka 5:2–6). Modlitba, kterou Ježíš učil své učedníky, jim měla nepochybně sloužit jako model neboli základní vzor, protože Ježíš ani jeho učedníci se později strnule nedrželi určitých slov z této vzorové modlitby. (Mt 6:9–13) Úvodní slova této modlitby se zaměřují na nejdůležitější věc, na posvěcení Božího jména, které začalo být znesvěcováno vzpourou v Edenu, a také na prosbu o uskutečnění Boží vůle prostřednictvím slíbeného Království, v čele jehož vlády stojí předpověděné Semeno, Mesiáš. (1Mo 3:15; viz heslo JEHOVA, Svrchovanost má být ospravedlněna a jméno má být posvěceno.) Taková modlitba vyžaduje, aby ten, kdo se modlí, byl v této sporné otázce rozhodně na Boží straně.

Ježíšovo podobenství v Lukášovi 19:11–27 ukazuje, co znamená ‚příchod tohoto Království‘ — že toto Království přijde proto, aby vykonalo soud, zničilo všechny odpůrce a přineslo úlevu a odměnu těm, kdo v ně doufají. (Srovnej Zj 16:14–16; 19:11–21.) Další výrok „ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi“ se tedy netýká toho, že lidé činí Boží vůli, ale v první řadě se vztahuje na to, že se Bůh osobně zapojí do splnění své vůle vzhledem k zemi a k jejím obyvatelům, a tak dá najevo, že má moc uskutečnit svůj oznámený záměr. Ten, kdo se takto modlí, samozřejmě tím také vyjadřuje, že tuto Boží vůli staví na přední místo v životě a že se jí podřizuje. (Mt 6:10; srovnej Mt 26:39.) Prosba o denní chléb, o odpuštění, o ochranu před pokušením a o osvobození od  ničemného souvisí s tím, že ten, kdo se modlí, touží nadále žít v Boží přízni. Toto přání vyjadřuje nejen sám za sebe, ale i za všechny ostatní lidi, kteří mají tuto víru. (Srovnej Kol 4:12.)

To, co je obsaženo v této vzorové modlitbě, má zásadní význam pro všechny věřící lidi a vyjadřuje, co všichni tito lidé potřebují. Biblická zpráva však dále ukazuje, že jednotlivé lidi může do menší či větší míry ovlivňovat mnoho jiných věcí, jež se objevují za určitých okolností či situací, a o ty je také vhodné se modlit. Ježíš se sice o nich ve své vzorové modlitbě nezmínil, přesto však mají souvislost s věcmi, jež tam jsou uvedeny. Takže osobní modlitby mohou zahrnovat prakticky každou oblast života. (Jan 16:23, 24; Fil 4:6; 1Pe 5:7)

Všichni lidé tedy právem žádají o větší poznání, porozumění a moudrost (Ža 119:33, 34; Jk 1:5), ale někteří možná tyto věci potřebují opravdu naléhavě. Možná prosí Boha o vedení v záležitostech soudcovských rozhodnutí, jak to dělal Mojžíš (2Mo 18:19, 26; srovnej 4Mo 9:6–9; 27:1–11; 5Mo 17:8–13), nebo v případech, kdy se jedná o pověřování určitých osob mezi Božím lidem zvláštní odpovědností. (4Mo 27:15–18; Lk 6:12, 13; Sk 1:24, 25; 6:5, 6) Možná žádají o sílu a moudrost, aby mohli vykonat určité úkoly nebo obstát v jistých zkouškách či nebezpečí. (1Mo 32:9–12; Lk 3:21; Mt 26:36–44) Na základě vlastních osobních zážitků mohou mít rozdílné důvody, proč Bohu žehnají a děkují mu. (1Ko 7:7; 12:6, 7; 1Te 5:18)

V 1. Timoteovi 2:1, 2 mluví apoštol Pavel o modlitbách, které jsou předkládány „za lidi všeho druhu, za krále a za všechny, kdo jsou ve vysokém postavení“. Poslední noc, kterou strávil se svými učedníky, Ježíš v modlitbě řekl, že neprosí za svět, ale za ty, které mu Bůh dal, a že tito lidé nejsou částí světa, ale že je svět nenávidí. (Jan 17:9, 14) Zdá se tedy, že modlitby křesťana za světské úředníky mají své hranice. Z dalších apoštolových slov je vidět, že takové modlitby jsou zásadně ve prospěch Božího lidu, proto, „abychom mohli dále vést klidný a tichý život s plnou zbožnou oddaností s vážností“. (1Ti 2:2) Dokreslují to příklady z dřívějších dob: Nehemjáš se modlil, aby mu Bůh ‚dal slitování‘ před králem Artaxerxem (Ne 1:11; srovnej 1Mo 43:14) a Jehova radil Izraelitům, aby ‚hledali pokoj města [Babylóna]‘, ve kterém budou ve vyhnanství, a aby se modlili v jeho prospěch, protože „v jeho pokoji se prokáže být pokoj i pro vás“. (Jer 29:7) Podobně křesťané se ve své době modlili kvůli výhrůžkám tehdejších panovníků (Sk 4:23–30) a jejich modlitby za uvězněného Petra nepochybně také obsahovaly prosby za úředníky, kteří měli moc ho propustit. (Sk 12:5) V souladu s Kristovou radou se modlili za své pronásledovatele. (Mt 5:44; srovnej Sk 26:28, 29; Ří 10:1–3.)

Od dávných dob byly Bohu vzdávány díky za zaopatření, například za jídlo. (5Mo 8:10–18; povšimni si také Mt 14:19; Sk 27:35; 1Ko 10:30, 31.) Vděčnost za Boží dobrotu se však má projevovat ve spojitosti „se vším“, nejen s požehnáním v hmotném ohledu. (1Te 5:17, 18; Ef 5:19, 20)

Obsah modliteb je tedy v podstatě určen poznáním Boží vůle, protože ten, kdo se modlí, si musí uvědomit, že pokud chce, aby jeho prosba byla vyslyšena, musí se prosba líbit Bohu. Když ví, že ničemníci a ti, kdo opovrhují Božím slovem, nemají Boží přízeň, zcela zřejmě nemůže žádat o něco, co je v rozporu se spravedlností a se zjevenou Boží vůlí, k níž patří také učení Božího Syna a jeho inspirovaných učedníků. (Jan 15:7, 16) Výroky o tom, že je možné prosit „o cokoli“ (Jan 16:23), se tedy nesmějí vytrhovat z kontextu. „Cokoli“ určitě neznamená věci, o nichž člověk ví nebo má důvod se domnívat, že se Bohu nelíbí. Jan říká: „To je důvěra, kterou k němu máme: že nás slyší, ať prosíme o cokoli podle jeho vůle.“ (1Ja 5:14; srovnej Jk 4:15.) Ježíš svým učedníkům řekl: „Jestliže se dva z vás na zemi dohodnou na něčem důležitém, oč by měli žádat, stane se jim to kvůli mému Otci v nebi.“ (Mt 18:19) I když je vhodné modlit se o hmotné věci, například o jídlo, není správné modlit se o hmotařské tužby a cíle, jak to ukazují například texty u Matouše 6:19–34 a v 1. Jana 2:15–17. Nikdo se také nemůže oprávněně modlit za lidi, které Bůh odsuzuje. (Jer 7:16; 11:14)

Z Římanům 8:26, 27 vyplývá, že za jistých okolností křesťan nebude vědět, o co se má modlit, přesto však jeho nevysloveným ‚stenům‘ Bůh porozumí. Apoštol ukazuje, že to je možné díky Božímu duchu neboli činné síle. Připomeňme si, že Bůh svým duchem inspiroval Písmo. (2Ti 3:16, 17; 2Pe 1:21) V Bibli jsou obsažena proroctví a zapsány události, jimiž byly předstíněny poměry, které zažijí Boží služebníci v pozdějších obdobích, a je tam ukázáno, jakým způsobem Bůh své služebníky povede a jak jim bude poskytovat potřebnou pomoc. (Ří 15:4; 1Pe 1:6–12) Možná si křesťan uvědomí teprve potom, když dostane potřebnou pomoc, že to, o co se mohl modlit (ale nevěděl jak), již bylo obsaženo v Božím inspirovaném slově. (Srovnej 1Ko 2:9, 10.)

Vyslýchání modliteb. I když ve starověku Bůh někdy vedl s určitými jednotlivci dvoustranné rozhovory, nebylo to běžné, a tato komunikace byla většinou vyhrazena zvláštním zplnomocněncům, například Abrahamovi a Mojžíšovi. (1Mo 15:1–5; 2Mo 3:11–15; srovnej 2Mo 20:19.) I tehdy byla Boží slova zjevně přenášena prostřednictvím andělů, s výjimkou toho, co Bůh říkal svému Synovi nebo o něm, když Boží Syn byl na zemi. (Srovnej 2Mo 3:2, 4; Ga 3:19.) Poselství osobně doručovaná zhmotnělými anděly byla také neobyčejná, jak je to patrné z rozrušení, jež taková poselství v příjemcích  většinou vyvolala. (Sd 6:22; Lk 1:11, 12, 26–30) Odpovědi na modlitby tedy zpravidla přicházely prostřednictvím proroků nebo tak, že se prosba splnila, či naopak nesplnila. Často se dalo jasně poznat, že Jehova modlitbu vyslyšel, například když své služebníky osvobodil od jejich nepřátel (2Pa 20:1–12, 21–24) nebo když v období velké nouze uspokojil jejich tělesné potřeby. (2Mo 15:22–25) Avšak to, že byla modlitba vyslyšena, se nepochybně většinou nedalo rozeznat tak snadno, protože to souviselo s dodáním mravní síly a s osvícením, což tomu, kdo o pomoc prosil, umožňovalo nadále jednat spravedlivě a vykonávat práci, kterou mu Bůh přidělil. (2Ti 4:17) Odpovědi na modlitby se zejména u křesťanů týkaly hlavně duchovních věcí, které nebyly tak nápadné jako Boží mocné skutky v dřívějších dobách, ale byly stejně důležité. (Mt 9:36–38; Kol 1:9; Heb 13:18; Jk 5:13)

Má-li být modlitba přijatelná, musí být předkládána správné osobě, Jehovovi Bohu; musí vyjadřovat správné věci, které jsou v souladu s Božím oznámeným záměrem, musí být předkládána správným způsobem, cestou určenou Bohem — prostřednictvím Krista Ježíše —, se správnou pohnutkou a s čistým srdcem. (Srovnej Jk 4:3–6.) Kromě toho je však ještě nutná vytrvalost. Ježíš řekl ‚neustále proste, neustále hledejte a neustále klepejte‘ a nepolevujte. (Lk 11:5–10; 18:1–7) Vznesl otázku, zda při svém budoucím ‚příchodu‘ nalezne na zemi víru v sílu modlitby. (Lk 18:8) Bible objasňuje, že pokud se zdá, že Bůh vyslyšení některých modliteb odkládá, není to z neschopnosti nebo z nedostatku ochoty. (Mt 7:9–11; Jk 1:5, 17) V některých případech závisí vyslyšení modlitby na Božím ‚časovém plánu‘. (Lk 18:7; 1Pe 5:6; 2Pe 3:9; Zj 6:9–11) Především však Bůh zjevně poskytuje těm, kdo ho prosí, příležitost dát najevo, zda mají o splnění své prosby hluboký zájem, zda po tom opravdu silně touží a zda k tomu mají správné pohnutky. (Ža 55:17; 88:1, 13; Ří 1:9–11) Někdy musí stejně jako Jákob hodně dlouho usilovat o požehnání. (1Mo 32:24–26)

Podobně není možné, aby se Jehova Bůh nechal k jednání donutit množstvím lidí, i když si nepochybně všímá, do jaké míry o tu věc mají zájem jeho služebníci jako celek, a přistoupí k činu tehdy, když o to jeho služebníci společně projeví hluboký a jednotný zájem. (Srovnej 2Mo 2:23–25.) Panuje-li však lhostejnost nebo určitá míra lhostejnosti, Bůh možná nic nepodnikne. Když probíhala obnova jeruzalémského chrámu, určitou dobu nebyla stavba řádně podporována (Ezr 4:4–7, 23, 24; Ag 1:2–12) a docházelo k přerušování a prodlevám; zatímco při obnově městských zdí pod vedením Nehemjáše stavební činnost probíhala s modlitbou a s dobrou podporou a trvala jen 52 dní. (Ne 2:17–20; 4:4–23; 6:15) Když Pavel psal korintskému sboru, zmiňoval se o tom, že ho Bůh vyprostil z nebezpečí smrti, a řekl: „I vy můžete pomáhat svou úpěnlivou prosbou za nás, aby v náš prospěch byly mnohými vzdávány díky za to, co je nám laskavě dáváno kvůli mnoha modlícím se obličejům.“ (2Ko 1:8–11; srovnej Fil 1:12–20.) Znovu a znovu je zdůrazňována moc přímluvné modlitby, ať tuto modlitbu pronáší jednotlivec, nebo celá skupina lidí. V souvislosti s tím, že se máme ‚modlit jeden za druhého‘, Jakub řekl: „Úpěnlivá prosba spravedlivého, když působí, má mnoho síly.“ (Jk 5:14–20; srovnej 1Mo 20:7, 17; 2Te 3:1, 2; Heb 13:18, 19.)

Za zmínku také stojí, že Svrchovanému Panovníku Jehovovi jsou často předkládány ‚naléhavé prosby‘ o vyřešení nějaké záležitosti. Prosící člověk uvádí, z jakých důvodů věří, že jeho žádost je oprávněná, dokazuje, že má správnou a nesobeckou pohnutku, a na dotvrzení se zmiňuje o dalších činitelích, jež převažují nad jeho vlastními zájmy či důvody. K nim by mohlo patřit, že jde o čest Božího jména nebo o dobro Božího lidu či možná o to, jak na jiné lidi zapůsobí, když Bůh bude, nebo nebude jednat. Je možné se dovolávat Boží spravedlnosti, milující laskavosti a Božího milosrdenství. (Srovnej 1Mo 18:22–33; 19:18–20; 2Mo 32:11–14; 2Kr 20:1–5; Ezr 8:21–23.) I Kristus Ježíš „naléhavě prosí“ za své věrné následovníky. (Ří 8:33, 34)

Celá kniha Žalmů se skládá z modliteb a písní chvály vznášených k Bohu a na jejím obsahu je znázorněno, jaká by modlitba měla být. K mnoha vynikajícím modlitbám patří modlitba Jákobova (1Mo 32:9–12), Mojžíšova (5Mo 9:25–29), Jobova (Job 1:21), Hany (1Sa 2:1–10), Davidova (2Sa 7:18–29; 1Pa 29:10–19), Šalomounova (1Kr 3:6–9; 8:22–61), Asova (2Pa 14:11), Jehošafatova (2Pa 20:5–12), Elijášova (1Kr 18:36, 37), Jonášova (Jon 2:1–9), Ezekjášova (2Kr 19:15–19), Jeremjášova (Jer 20:7–12; Nářky), Danielova (Da 9:3–21), Ezrova (Ezr 9:6–15), Nehemjášova (Ne 1:4–11), jistých Levitů (Ne 9:5–38), Habakukova (Hab 3:1–19), Ježíšova (Jan 17:1–26; Mr 14:36) a Ježíšových učedníků (Sk 4:24–30). (Viz hesla GESTA A POSTOJE; KADIDLO, Význam.)