[vytažený [tedy „zachráněný z vody“]].

‚Muž pravého Boha‘, vůdce izraelského národa, prostředník smlouvy Zákona, prorok, soudce, velitel, historik a pisatel. (Ezr 3:2) Mojžíš se narodil v Egyptě v roce 1593 př. n. l. jako syn Amrama, vnuk Kehata a pravnuk Leviho. Jeho matka Jokebed byla Kehatova sestra. Mojžíš byl o tři roky mladší než jeho bratr Áron. Jejich sestra Miriam byla o několik let starší. (2Mo 6:16, 18, 20; 2:7)

Mládí v Egyptě. V době, kdy platil faraónův genocidní výnos, podle něhož měl být každý novorozený hebrejský chlapec usmrcen, Mojžíš, ‚božsky  krásné‘ dítě, toho byl ušetřen. Jeho matka ho tři měsíce ukrývala a potom byl položen do papyrové schránky mezi rákosí na břehu řeky Nil, kde ho našla faraónova dcera. Mojžíšova matka a sestra jednaly moudře, a tak se stalo, že jeho vlastní matka Mojžíše odkojila a vychovala, a to ve službě pro faraónovu dceru, která potom Mojžíše adoptovala. Jako člen faraónovy domácnosti byl „poučován ve veškeré moudrosti Egypťanů“ a stal se ‚mocným ve svých slovech a skutcích‘, bezpochyby mocným, pokud jde o duševní i tělesné schopnosti. (2Mo 2:1–10; Sk 7:20–22)

Mojžíšovi se sice v Egyptě nabízelo výsadní postavení a výhodné příležitosti, ale jeho srdce bylo spjato s Božím zotročeným lidem. Doufal totiž, že ho Bůh použije k tomu, aby tento lid osvobodil. Bylo mu čtyřicet let, a když pozoroval, jaká břemena nosí jeho hebrejští bratři, viděl, jak jeden Egypťan bije jistého Hebrejce. Postavil se na obranu muže, který byl Izraelita jako on sám; Egypťana při tom zabil a pohřbil ho v písku. V této chvíli Mojžíš udělal nejdůležitější rozhodnutí svého života: „Vírou Mojžíš, když dorostl, odmítl být nazýván synem faraónovy dcery a zvolil si, aby s ním bylo špatně zacházeno spolu s Božím lidem, spíše než aby měl dočasné potěšení z hříchu.“ Mojžíš se tedy vzdal cti a hmotných výhod, které mohl mít jako člen domácnosti mocného faraóna. (Heb 11:24, 25)

Mojžíš si skutečně myslel, že přišel čas, kdy bude moci Hebrejce vysvobodit. Oni si však jeho úsilí nevážili, a když se faraón dozvěděl, že zabil Egypťana, byl Mojžíš nucen z Egypta uprchnout. (2Mo 2:11–15; Sk 7:23–29)

Čtyřicet let v Midianu. Mojžíš musel podstoupit dlouhou cestu pustinou, aby se dostal do Midianu, kde hledal útočiště. Tam u jedné studny se opět projevilo, že je statečný a že je ochoten účinně pomoci těm, komu se děje bezpráví. Když pastýři zahnali Jetrových sedm dcer a jejich stádo, Mojžíš tyto ženy ochránil a stáda jim napojil. Jetro ho proto pozval do svého domu a Mojžíš u něho přijal práci jako pastýř jeho stád. Nakonec si vzal za manželku jednu z Jetrových dcer, Cipporu, a s tou měl dva syny, Geršoma a Eliezera. (2Mo 2:16–22; 18:2–4)

Školení pro budoucí službu. Bylo sice Božím záměrem osvobodit Hebrejce prostřednictvím Mojžíše, ale Boží čas k tomu ještě nepřišel; ani Mojžíš ještě nebyl způsobilý k tomu, aby měl na starosti Boží lid. Musel být školen ještě dalších 40 let. Aby byl způsobilý vést Boží lid, musel získat ve větší míře určité vlastnosti, a to trpělivost, mírnou povahu, pokoru a sebeovládání, a musel se naučit čekat na Jehovu. Musel být školen a připravován, aby dokázal snášet skličující okolnosti, zklamání a těžkosti, s nimiž se setká, a aby uměl projevovat milující laskavost, klid i sílu při řešení všech těch mnoha problémů, které vzniknou ve velkém národu. Byl velmi vzdělaný, a školením, které dostal jako člen faraónovy domácnosti, bezpochyby získal důstojné chování, jistotu a vyrovnanost a vytříbila se také jeho schopnost organizovat a velet. Ale prosté zaměstnání, které vykonával jako pastýř v Midianu, mu poskytlo školení, které potřeboval, aby získal znamenité vlastnosti, jež byly pro splnění nadcházejícího úkolu ještě důležitější. Podobně David podstoupil přísné školení i po tom, co ho Samuel pomazal; a Ježíš Kristus byl tříben, zkoušen a prověřován, aby byl navždy učiněn dokonalým jako Král a Velekněz. Kristus se „naučil . . . poslušnosti z toho, co vytrpěl; a když byl učiněn dokonalým, stal se odpovědným za věčnou záchranu všech těch, kdo ho poslouchají“. (Heb 5:8, 9)

Ustanoven Vysvoboditelem. Ke konci svého 40letého pobytu v Midianu Mojžíš pásl Jetrovo stádo nedaleko hory Choreb a tehdy ke svému údivu spatřil trnitý keř, který planul ohněm, a přece jím nebyl stráven. Šel blíže, aby si ten velkolepý jev prohlédl, a tu z plamene promluvil Jehovův anděl. Zjevil mu, že nyní přišel čas, aby Bůh vysvobodil Izrael z poddanství, a pověřil Mojžíše, aby k Izraelitům šel v Božím pamětním jménu Jehova. (2Mo 3:1–15) Bůh tedy ustanovil Mojžíše jako svého proroka a představitele, a nyní bylo správné, aby byl Mojžíš označen jako pomazaný, mesiáš neboli ‚Kristus‘, jak je uvedeno v Hebrejcům 11:26. Jehova se prostřednictvím anděla postaral o to, aby Mojžíš mohl starším mužům Izraele poskytnout důkazy o svém pověření. Stalo se to v podobě tří zázraků, které sloužily jako znamení. Je to poprvé, co v Písmu čteme zprávu o tom, že člověk dostal moc působit zázraky. (2Mo 4:1–9)

Mojžíš sice projevil nesmělost, ale způsobilost tím neztratil. Mojžíš však projevil nesmělost, když tvrdil, že není výmluvným řečníkem. Zde se ukázalo, jak se Mojžíš změnil; velmi se lišil od toho, jakým byl před 40 lety, kdy se sám od sebe nabídl, že Izrael osvobodí. Nyní dále Jehovovi předkládal své námitky a nakonec Jehovu požádal, aby ho tohoto úkolu zprostil. Bůh se sice proto na Mojžíše rozhněval, ale nezavrhl ho a rozhodl, že Mojžíšův bratr Áron má Mojžíšovi sloužit jako mluvčí. Mojžíš byl představitelem Boha, a proto se Áronovi, který mluvil jako jeho představitel, stal jakoby ‚Bohem‘. Následovalo setkání se staršími muži Izraele a potom několik setkání s faraónem a zdá se, že Bůh při tom dával pokyny a příkazy Mojžíšovi a Mojžíš je pak sděloval Áronovi, takže před faraónem (nástupcem toho faraóna, před kterým Mojžíš o 40 let dříve uprchl) vlastně mluvil Áron. (2Mo 2:23; 4:10–17) Později se Jehova zmiňuje o Áronovi jako o Mojžíšovu ‚proroku‘, což  znamenalo, že jako Mojžíš byl prorokem Božím, kterého vedl Bůh, tak měl být Áron veden Mojžíšem. Mojžíšovi také bylo řečeno, že se stává „pro faraóna Bohem“, to znamená, že dostává božskou moc a autoritu nad faraónem, a že se tedy od té chvíle již nemusí egyptského krále bát. (2Mo 7:1, 2)

Když se Mojžíš zdráhal ujmout se tohoto nesmírně velkého úkolu a stát se osvoboditelem Izraele, Bůh ho pokáral, ale jeho pověření ho nezprostil. Mojžíšovi sice bylo 80 let, ale v souvislosti se svým vysokým věkem nevyjádřil žádné námitky. O čtyřicet let později, když mu bylo 120 let, byl Mojžíš stále ještě tělesně i duševně velmi silný. (5Mo 34:7) Během 40 let, která strávil v Midianu, měl Mojžíš dost času k rozjímání a pochopil, že se dopustil chyby, když chtěl Hebrejce vysvobodit ze své vlastní iniciativy. Nyní si uvědomoval, že sám o sobě k tomu způsobilý není. Když byl Mojžíš po tak dlouhé době, po kterou byl vzdálen od všech veřejných záležitostí, nenadále postaven před tento úkol, bezpochyby to pocítil jako duševní otřes.

Později nám Bible říká: „Muž Mojžíš byl daleko nejmírnější ze všech lidí, kteří byli na povrchu zemské půdy.“ (4Mo 12:3) Jako mírný člověk si uvědomoval, že je pouhý lidský tvor, se všemi nedokonalostmi a slabostmi. Neprosazoval sám sebe a nevydával se za nepřemožitelného vůdce Izraele. Důvodem jeho zdráhání nebyl strach z faraóna, ale to, že si byl plně vědom svých vlastních omezení.

Před egyptským faraónem. Mojžíš a Áron nyní byli klíčovými postavami v ‚bitvě bohů‘. V osobách kněží zabývajících se magií, z nichž nejvyšší se patrně jmenovali Jannes a Jambres (2Ti 3:8), vyzval faraón všechny egyptské bohy, aby se postavili se svou mocí proti moci Jehovy. První zázrak, který na Mojžíšův příkaz vykonal Áron před faraónem, sice dokázal, že Jehova je vyšší než bohové Egypta, ale faraón se ještě více zatvrdil. (2Mo 7:8–13) Později, když došlo ke třetí ráně, byli dokonce i kněží nuceni připustit: „Je to prst Boží!“ A rána v podobě boláků je postihla tak těžce, že se vůbec nemohli objevit před faraónem a v průběhu této rány nemohli Mojžíšovi odporovat. (2Mo 8:16–19; 9:10–12)

Rány obměkčují i zatvrzují. Každou z deseti ran Mojžíš a Áron předem oznámili. Rány přišly tak, jak byly oznámeny, a to bylo důkazem, že Mojžíš je ustanoven jako Jehovův představitel. Bylo oznamováno Jehovovo jméno a v Egyptě se o něm hodně mluvilo, což vedlo k tomu, že se někteří lidé vůči tomuto jménu obměkčili, a jiní se zatvrdili. Obměkčili se Izraelité a někteří z Egypťanů, zatvrdil se faraón a jeho rádci a podporovatelé. (2Mo 9:16; 11:10; 12:29–39) Egypťané se nedomnívali, že urazili své bohy, ale naopak věděli, že jejich bohy soudí Jehova. Po devíti ranách už byl i Mojžíš „velmi velký v egyptské zemi, v očích faraónových sluhů a v očích lidu“. (2Mo 11:3)

Také izraelští muži se výrazně změnili. Zpočátku sice přijali doklady o Mojžíšově pověření, ale když pocítili, že na faraónův příkaz byly ztíženy jejich pracovní poměry, reptali proti Mojžíšovi natolik, že se Mojžíš sklíčeně obrátil na Jehovu. (2Mo 4:29–31; 5:19–23) Tehdy ho Nejvyšší posílil, když mu zjevil, že se nyní chystá splnit to, co kdysi Abraham, Izák a Jákob očekávali, že totiž hodlá v plné míře zjevit význam svého jména Jehova tím, že Izraelity osvobodí a v Zaslíbené zemi z nich vytvoří velký národ. (2Mo 6:1–8) Ani tehdy izraelští muži Mojžíšovi nenaslouchali. Ale nyní, po deváté ráně, stáli svorně za ním a spolupracovali s ním, takže je po desáté ráně mohl zorganizovat a uspořádaně, „v bitevním šiku“ je mohl vyvést. (2Mo 13:18)

Čelit faraónovi vyžadovalo odvahu a víru. Jedině v Jehovově síle a díky tomu, že na ně působil Jehovův duch, mohli Mojžíš a Áron zvládnout úkol, který dostali. Představme si dvůr faraóna, krále tehdejší nesporné světové velmoci. Pyšný faraón považovaný za samotného boha byl obklopen okázalou nádherou, kolem něho byli shromážděni jeho rádci, vojenští velitelé, strážci a otroci. A byli zde i náboženští vůdcové, kněží provádějící magii, a ti stáli v čele Mojžíšových odpůrců. Kromě samotného faraóna to byli nejmocnější muži v říši. Celé toto impozantní shromáždění se zde sešlo proto, aby podpořilo faraóna, a tím i egyptské bohy. A Mojžíš a Áron předstoupili před faraóna ne pouze jednou, ale mnohokrát, a faraónovo srdce se stále více zatvrzovalo, protože faraón se rozhodl ponechat si cenné hebrejské otroky pod svou nadvládou. Mojžíš a Áron byli dokonce po oznámení osmé rány od faraóna vyhnáni a po deváté ráně jim bylo přikázáno, aby se nepokoušeli znovu vidět faraónův obličej, jinak jim hrozila smrt. (2Mo 10:11, 28)

Jestliže víme o těchto skutečnostech, snadno pochopíme, proč se Mojžíš znovu a znovu obracel k Jehovovi s prosbou o ujištění a sílu. Musíme si však povšimnout toho, že nikdy neopomněl naprosto přesně vykonat všechno, co Jehova přikázal. Nikdy neoslabil význam ani jediného ze slov, která měl na Jehovův příkaz říci faraónovi, a Mojžíšovo vedení bylo takové, že při desáté ráně „všichni izraelští synové . . . učinili, právě jak Jehova přikázal Mojžíšovi a Áronovi. Učinili to právě tak.“ (2Mo 12:50) Mojžíš je pro křesťany příkladem vynikající víry. Apoštol Pavel o něm říká: „Vírou opustil Egypt, ale nebál se králova hněvu, neboť zůstal stálý, jako by viděl Toho, kdo je neviditelný.“ (Heb 11:27)

Před desátou ránou měl Mojžíš výsadu zavést Pasach. (2Mo 12:1–16) U Rudého moře musel čelit dalším stížnostem lidu, protože se zdálo, že se ocitli  v pasti a budou pobiti. Mojžíš však vyjádřil víru jako pravý vůdce pod Jehovovou mocnou rukou, a ujistil Izrael, že vojsko Egypťanů, kteří je pronásledovali, Jehova zničí. V této kritické situaci zjevně volal k Jehovovi; Bůh mu totiž řekl: „Proč ke mně stále voláš?“ Potom Bůh přikázal Mojžíšovi, aby pozvedl svou hůl a vztáhl svou ruku nad moře a rozpoltil je. (2Mo 14:10–18) O tom, jak Izraelité vzápětí nato přešli Rudé moře, apoštol Pavel o staletí později řekl: „Naši praotcové byli všichni pod oblakem a všichni prošli mořem a všichni byli pokřtěni v Mojžíše prostřednictvím oblaku a moře.“ (1Ko 10:1, 2) Toto pokřtění provedl Jehova. Jestliže měli být židovští praotcové vysvobozeni od svých krvežíznivých nepřátel, museli se sjednotit, uznat Mojžíše jako svou hlavu a řídit se jeho vedením, když je prováděl mořem. Celý izraelský sbor byl tedy vlastně pokřtěn ve svého osvoboditele a vůdce Mojžíše.

Prostředník smlouvy Zákona. Ve třetím měsíci po vyjití z Egypta Jehova před celým Izraelem ukázal, jak velkou autoritu a odpovědnost dal svému služebníku Mojžíšovi, a ukázal také, jak důvěrné postavení před Bohem Mojžíš má. Před celým Izraelem, který byl shromážděn na úpatí hory Choreb, povolal Jehova Mojžíše na tuto horu a mluvil tam s ním prostřednictvím anděla. Při jedné příležitosti Mojžíš měl jako výsadu takový bázeň vzbuzující zážitek, jaký pravděpodobně před příchodem Ježíše Krista neměl žádný jiný člověk. Mojžíš byl sám vysoko na hoře, a Jehova mu tam dal vidění své slávy, přičemž Mojžíše jako by zastínil svou ‚dlaní‘ a dovolil, aby Mojžíš viděl jeho „záda“, zřejmě dosvit tohoto božského projevu slávy. Tehdy mluvil s Mojžíšem jakoby osobně. (2Mo 19:1–3; 33:18–23; 34:4–6)

Jehova řekl Mojžíšovi: „Nejsi schopen vidět můj obličej, protože žádný člověk mě nemůže vidět, a přesto žít.“ (2Mo 33:20) A o staletí později apoštol Jan napsal: „Žádný člověk nikdy neviděl Boha.“ (Jan 1:18) Křesťanský mučedník Štěpán řekl Židům: „[Mojžíš] je ten, který byl ve sboru v pustině s andělem, jenž k němu mluvil na hoře Sinaj.“ (Sk 7:38) Na této hoře tedy byl Jehova zastoupen andělem. Ovšem Jehovova sláva se projevila prostřednictvím Jehovova andělského zástupce natolik, že pokožka Mojžíšova obličeje vyzařovala paprsky, takže synové Izraele nemohli pohled na Mojžíše snést. (2Mo 34:29–35; 2Ko 3:7, 13)

Bůh ustanovil Mojžíše prostředníkem smlouvy Zákona uzavřené s Izraelem, což bylo důvěrné postavení, jaké před Bohem nikdy neměl žádný člověk kromě Ježíše Krista, Prostředníka nové smlouvy. Krví zvířecích obětí Mojžíš postříkal knihu smlouvy, která představovala Jehovu jakožto jednu „stranu“, a lid (bezpochyby starší muže, kteří lid zastupovali) jakožto „stranu“ druhou. Mojžíš lidu tuto knihu smlouvy četl a lid odpověděl: „Všechno, co Jehova mluvil, jsme ochotni dělat a být poslušní.“ (2Mo 24:3–8; Heb 9:19) Mojžíš ve svém úřadu prostředníka měl výsadu dohlížet na stavbu svatostánku a na výrobu jeho náčiní podle předlohy, kterou mu Bůh k tomu dal, dosadit do úřadu kněžstvo a pomazat svatostánek a velekněze Árona olejem zvláštního složení. Potom dohlížel na první oficiální bohoslužby nově zasvěceného kněžstva. (2Mo kap. 25–29; 3Mo kap. 8, 9)

Způsobilý prostředník. Mojžíš vystoupil na horu Choreb několikrát, a dvakrát tam zůstal 40 dnů a nocí. (2Mo 24:18; 34:28) Po prvním z těchto období se vrátil se dvěma kamennými tabulkami, které byly „popsané Božím prstem“ a obsahovaly „Deset slov“ neboli Deset přikázání, základní zákony smlouvy Zákona. (2Mo 31:18; 5Mo 4:13) Při této první příležitosti se ukázalo, že Mojžíš je dostatečně způsobilý k tomu, aby byl jak prostředníkem mezi Jehovou a Izraelem, tak i vůdcem tohoto velkého národa, který měl asi tři miliony nebo více členů. Když byl Mojžíš na hoře, Jehova mu sdělil, že se lid odvrátil k modloslužbě, a Jehova pak řekl: „Nech mě tedy nyní, aby proti nim vzplanul můj hněv a abych je zahubil, a z tebe abych udělal velký národ.“ Z Mojžíšovy okamžité odpovědi je patrné, že to, na čem mu záleželo nejvíce, bylo posvěcení Jehovova jména — že byl naprosto nesobecký a netoužil po slávě. Pro sebe nežádal o nic, ale naopak projevil starost o Boží jméno, které Jehova nedávno předtím vyvýšil svým zázrakem u Rudého moře, a projevil také úctu ke slibu, který Bůh dal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Jehova vyslyšel Mojžíšovu úpěnlivou prosbu a lid ušetřil. Tato událost ukazuje, že Jehova považoval Mojžíše za muže, který je pro úlohu prostředníka přijatelný, a že respektoval Mojžíšovo postavení, do kterého ho sám jmenoval. Jehova tedy „začal cítit lítost nad zlem, o němž mluvil, že je učiní svému lidu“ — tedy za změněných okolností změnil svůj postoj k tomu, že by na ně mělo být uvedeno zlo. (2Mo 32:7–14)

Horlivost pro pravé uctívání, kterou Mojžíš projevoval ve službě Bohu, se ukázala, jakmile sestoupil z hory. Když spatřil modláře v hlučné zábavě, mrštil tabulkami a roztříštil je. Potom zavolal ty, kdo se chtějí postavit na Jehovovu stranu. K Mojžíšovi se připojil kmen Levi a Mojžíš jim přikázal, aby ty, kdo se účastní falešného uctívání, usmrtili. Tak bylo pobito asi 3 000 mužů. Pak se Mojžíš vrátil k Jehovovi, vyznal ten velký hřích, jehož se lid dopustil, a úpěnlivě prosil: „Ale jestliže nyní promineš jejich hřích — a jestliže ne, vymaž mě, prosím, ze své knihy, kterou píšeš.“ Bůh neprojevil nelibost nad úpěnlivou prosbou, kterou Mojžíš pronesl jako prostředník, ale odpověděl: „Kdokoli proti mně hřešil, toho vymažu ze své knihy.“ (2Mo 32:19–33)

Mnohokrát Mojžíš zastupoval Jehovu jakožto smluvní stranu, přičemž dával příkazy ve spojitosti  s pravým, čistým uctíváním, a vykonával soud nad neposlušnými. Nejednou se také zastal národa nebo jeho jednotlivých členů, takže je Jehova nezničil. (4Mo 12; 14:11–21; 16:20–22, 43–50; 21:7; 5Mo 9:18–20)

Nesobeckost, pokora, mírnost. Největší zájem měl Mojžíš o Jehovovo jméno a Jehovův lid. Neusiloval tedy o slávu ani o významné postavení. Když Jehovův duch spočinul na některých mužích v táboře a oni začali jednat jako proroci, Mojžíšův pomocník Jozue jim v tom chtěl zabránit, patrně proto, že měl dojem, že Mojžíšovi ubírají na slávě a autoritě. Mojžíš však odpověděl: „Žárlíš pro mě? Ne, přál bych si, aby všichni z Jehovova lidu byli proroky, protože by na ně Jehova vložil svého ducha!“ (4Mo 11:24–29)

Mojžíš sice byl Jehovovým ustanoveným vůdcem velkého izraelského národa, ale byl přesto ochoten přijmout radu od druhých, zejména pokud to mohlo přinést užitek národu. Krátce po tom, co Izraelité odešli z Egypta, navštívil Mojžíše Jetro a přivedl s sebou i jeho manželku a syny. Jetro si povšiml, jak těžce Mojžíš pracuje a jak se vyčerpává, když se zabývá problémy každého, kdo k němu přišel. Dal moudrý návrh, aby byl zaveden určitý řád, podle kterého by Mojžíš svěřil některé povinnosti jiným mužům, a jeho nákladu by se ulevilo. Mojžíš Jetrově radě naslouchal a uposlechl ji. Zorganizoval lid po tisíci, stech, padesáti a deseti a nad každou skupinou ustanovil velitele jako soudce. Potom byly Mojžíšovi předkládány jen obtížné případy. Je také pozoruhodné, že když Mojžíš Jetrovi vysvětloval, co dělá, řekl: „Jestliže u [členů lidu] vznikne nějaký případ, přijde přede mne, a rozsoudím mezi jednou a druhou stranou a dám na vědomí rozhodnutí pravého Boha a jeho zákony.“ Mojžíš tím ukázal, že si je vědom své povinnosti soudit ne podle svých vlastních názorů, ale podle Jehovových rozhodnutí, a že má kromě toho povinnost pomáhat lidu, aby znal a uznával Boží zákony. (2Mo 18:5–7, 13–27)

Mojžíš znovu a znovu zdůrazňoval, že skutečným Vůdcem není on, ale Jehova. Když si lid začal stěžovat na jídlo, Mojžíš jim řekl: „Vaše reptání není proti nám [Mojžíšovi a Áronovi], ale proti Jehovovi.“ (2Mo 16:3, 6–8) Miriam měla možná pocit, že by se přítomností Mojžíšovy manželky mohla sama dostat do pozadí, a proto začala společně s Áronem žárlivě a neuctivě mluvit proti Mojžíšovi a jeho autoritě. To, že její řeči byly opravdu urážlivé, je ve zprávě ukázáno tím, že na tomto místě je uvedeno: „Muž Mojžíš byl daleko nejmírnější ze všech lidí, kteří byli na povrchu zemské půdy.“ Mojžíš se patrně nechtěl sám prosazovat a mírně toto potupování snášel. Tyto vyzývavé řeči však rozhněvaly Jehovu, protože ve skutečnosti byly urážkou jeho samotného. Do tohoto sporu zasáhl a Miriam přísně potrestal. Mojžíš svou sestru miloval, a proto se jí zastal a zvolal: „Bože, prosím! Prosím, uzdrav ji!“ (4Mo 12:1–15)

Poslušnost, čekání na Jehovu. Mojžíš čekal na Jehovu. Je sice označován jako zákonodárce Izraele, ale on sám uznával, že zákony nepocházejí od něho. Nejednal despoticky a nerozhodoval věci podle svých vlastních vědomostí. V právních případech, které se vyskytly poprvé nebo ve kterých nemohl přesně rozpoznat, jak má být zákon uplatněn, Mojžíš předložil věc Jehovovi, aby on vydal soudní rozhodnutí. (3Mo 24:10–16, 23; 4Mo 15:32–36; 27:1–11) Pečlivě plnil pokyny. Když byla vykonávána složitá práce související se stavbou svatostánku a s výrobou jeho náčiní a kněžských oděvů, Mojžíš na ni bedlivě dohlížel. Zpráva uvádí: „A Mojžíš přistoupil k tomu, aby učinil všechno podle toho, co mu Jehova přikázal. Učinil to právě tak.“ (2Mo 40:16; srovnej 4Mo 17:11.) Nacházíme celou řadu výroků, že něco bylo vykonáno, „právě jak Jehova přikázal Mojžíšovi“. (2Mo 39:1, 5, 21, 29, 31, 42; 40:19, 21, 23, 25, 27, 29) Pro křesťany je dobré, že to Mojžíš tak dělal, protože apoštol Pavel poukazuje na to, že tyto věci byly ‚stínem‘ a znázorněním nebeských věcí. (Heb 8:5)

Mojžíš klopýtá. Asi ve 40. roce putování, když Izrael tábořil v Kadeši, Mojžíš se dopustil vážné chyby. Uvažujeme-li o této události, ještě více v našich očích vynikne skutečnost, že Mojžíš zastával nejen velice výsadní postavení, ale že jako vůdce a prostředník národa také nesl před Jehovou velmi těžkou zodpovědnost. Když lidé tehdy pociťovali nedostatek vody, začali se s Mojžíšem rozhořčeně hádat a vyčítali mu, proč je vyvedl z Egypta do vyprahlé pustiny. Mojžíš vydržel hodně, snášel zatvrzelost Izraelitů i to, že nebyli ochotni se podřizovat, prožíval s nimi jejich těžkosti a zastával se jich, když zhřešili, ale nyní na okamžik svou mírnost a klidné rozpoložení ztratil. Na Jehovův příkaz se Mojžíš a Áron, podráždění a rozhořčení, postavili před lid. Ale místo aby obrátili pozornost na Jehovu jako na Dárce, promluvili k lidu tvrdě a obrátili pozornost sami na sebe. Mojžíš řekl: „Slyšte nyní, vy buřiči! Máme vám vyvést vodu z tohoto skalního útesu?“ S těmito slovy Mojžíš udeřil do skály a Jehova způsobil, že začala vytékat voda a bylo jí dost pro celé množství lidí i pro jejich stáda bravu. Chování Mojžíše a Árona však vyvolalo Boží nelibost. Nesplnili svou prvořadou povinnost, totiž vyvýšit Jehovovo jméno. „Jednali nepatřičně“ vůči Jehovovi a Mojžíš ‚mluvil zbrkle svými rty‘. Později Jehova vynesl rozhodnutí: „Protože jste neprojevili víru ve mne, abyste mě posvětili před očima izraelských synů, proto tento sbor neuvedete do země, kterou jim jistě dám.“ (4Mo 20:1–13; 5Mo 32:50–52; Ža 106:32, 33)

Pisatel. Mojžíš byl pisatelem Pentateuchu, prvních pěti knih Bible, které jsou také známy jako  Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Židé během svých celých dějin uznávali, že pisatelem těchto knih byl Mojžíš, a tuto část Bible označovali jako Tóru neboli Zákon. Ježíš a křesťanští pisatelé často uvádějí, že to byl Mojžíš, kdo dal Zákon. Mojžíšovi se obvykle přisuzuje napsání knihy Job a také Žalmu 90 a snad i 91. (Mt 8:4; Lk 16:29; 24:27; Ří 10:5; 1Ko 9:9; 2Ko 3:15; Heb 10:28)

Jeho smrt a pohřeb. Mojžíšův bratr Áron zemřel ve věku 123 let, v pátém měsíci 40. roku jejich putování, když Izrael tábořil u hory Hor na hranici Edomu. Mojžíš vzal Árona na horu, svlékl mu jeho kněžské oděvy a oblékl do nich Eleazara, Áronova nejstaršího žijícího syna a nástupce. (4Mo 20:22–29; 33:37–39) Asi o šest měsíců později došel Izrael na Moabské pláně. Zde Mojžíš v řadě proslovů vysvětlil shromážděnému národu Zákon a rozšířil jej o některé úpravy, které budou nutné, až Izrael zanechá nomádského způsobu života a usadí se ve své zemi. Ve 12. měsíci 40. roku (na jaře roku 1473 př. n. l.) Mojžíš lidu oznámil, že na základě Jehovova jmenování bude Jozue jeho nástupcem v postavení vůdce. Potom dostal Jozue pověření a byl vybídnut, aby byl odvážný. (5Mo 31:1–3, 23) Nakonec Mojžíš přednesl píseň, požehnal lidu a podle Jehovova příkazu vystoupil na horu Nebo, aby se nejdříve z tohoto výhodného horského místa podíval na Zaslíbenou zemi a potom aby zemřel. (5Mo 32:48–51; 34:1–6)

Když Mojžíš zemřel, bylo mu 120 let. O jeho životní síle Bible říká: „Jeho oko se nezakalilo a jeho životní síla neuprchla.“ Jehova ho pohřbil na místě, které nebylo nikdy objeveno. (5Mo 34:5–7) Toto opatření mělo pravděpodobně zabránit tomu, že by se Izraelité dostali do léčky falešného uctívání, kdyby z Mojžíšova hrobu udělali jakousi svatyni. K nějakému takovému účelu toužil patrně použít Mojžíšovo tělo Ďábel; Juda, křesťanský učedník a nevlastní bratr Ježíše Krista, totiž píše: „Když však měl archanděl Michael rozpor s Ďáblem a přel se o Mojžíšovo tělo, neodvážil se nad ním utrhačnými výrazy vynést soud, ale řekl: ‚Kéž tě Jehova přísně napomene.‘“ (Juda 9) Předtím než Izraelité pod Jozuovým vedením přešli do Kanaánu, drželi třicetidenní období truchlení za Mojžíše. (5Mo 34:8)

Prorok, kterého Jehova znal „tváří v tvář“. Když Miriam a Áron zpochybnili Mojžíšovu autoritu, Jehova jim řekl: „Kdyby byl nějaký váš prorok pro Jehovu, dal bych se mu poznat ve vidění. Mluvil bych k němu ve snu. Ne tak můj sluha Mojžíš! Je mu svěřen celý můj dům. Mluvím k němu od úst k ústům — tak mu ukazuji —, a ne skrze hádanky; a vidí Jehovův zjev. Proč jste se tedy nebáli mluvit proti mému sluhovi, proti Mojžíšovi?“ (4Mo 12:6–8) Závěr 5. Mojžíšovy popisuje Mojžíšovo výsadní postavení před Jehovou: „Ale ještě nikdy nepovstal v Izraeli prorok jako Mojžíš, jehož znal Jehova tváří v tvář, pokud jde o všechna znamení a zázraky, které ho Jehova poslal činit v egyptské zemi faraónovi a všem jeho sluhům a celé jeho zemi, a pokud jde o celou tu silnou ruku a celou tu velkou posvátnou úctyhodnost, kterou Mojžíš projevoval před očima celého Izraele.“ (5Mo 34:10–12)

Mojžíš sice nikdy doslova neviděl skutečnou osobu Jehovy, jak bylo uvedeno dříve, ale podle Jehovových slov měl přímější, trvalejší a důvěrnější vztah k Jehovovi než kterýkoli jiný prorok před Ježíšem Kristem. Z Jehovova výroku: „Mluvím k němu od úst k ústům“ je patrné, že Mojžíšovi byla poskytnuta osobní audience u Boha (prostřednictvím andělů, kteří mají přístup přímo do Boží přítomnosti; Mt 18:10). (4Mo 12:8) Jako prostředník Izraele se Mojžíš mohl účastnit skutečně trvalých dvoustranných rozhovorů. Kdykoli mohl Bohu předložit problémy, které byly pro národ důležité, a mohl od Boha dostat odpověď. Jehova Mojžíšovi svěřil ‚celý svůj dům‘ a při organizování národa použil Mojžíše jako svého důvěrného zástupce. (4Mo 12:7; Heb 3:2, 5) Pozdější proroci jen dále stavěli na základu, který byl položen prostřednictvím Mojžíše.

To, jak Jehova jednal s Mojžíšem, bylo tak působivé, že to vypadalo, jako by Mojžíš skutečně Boha viděl na vlastní oči; nebylo to pouhé duševní vidění nebo sen, v němž by slyšel Boha mluvit, což byl obvyklý způsob, jímž Bůh komunikoval se svými proroky. Jehovovo jednání s Mojžíšem bylo tak skutečné, že Mojžíš vždy reagoval tak, „jako by viděl Toho, kdo je neviditelný“. (Heb 11:27) Dojem, který toto jednání zanechalo v Mojžíšovi, byl patrně podobný účinku, jímž o staletí později zapůsobilo na Petra vidění proměnění. Toto vidění bylo tak skutečné, že se na něm Petr začal podílet a mluvil, aniž věděl, co říká. (Lk 9:28–36) A také apoštol Pavel prožil vidění, které bylo tak skutečné, že později o sobě řekl: „Zda v těle, nevím, nebo mimo tělo, nevím; Bůh ví.“ (2Ko 12:1–4)

K mimořádnému úspěchu, kterého dosáhl Jozue při organizování Izraele v Zaslíbené zemi, bezpochyby do jisté míry přispěly znamenité vlastnosti, které mu Mojžíš vštípil školením i svým příkladem. Jozue byl Mojžíšovým služebníkem „od své mladé mužnosti“. (4Mo 11:28) Byl patrně vojenským velitelem jako Mojžíšův podřízený (2Mo 17:9, 10), a jako Mojžíšův sloužící vedle něho prožíval mnoho událostí. (2Mo 24:13; 33:11; 5Mo 3:21)

Předstiňoval Ježíše Krista. Ježíš Kristus jasně ukázal, že Mojžíš o něm psal; jednou totiž řekl svým odpůrcům: „Kdybyste vskutku věřili Mojžíšovi, věřili byste mně, protože ten o mně psal.“ (Jan 5:46) Ve společnosti svých učedníků Ježíš „započal od Mojžíše a všech Proroků a vykládal jim věci, které se na  něj v celých Písmech vztahovaly“. (Lk 24:27, 44; viz také Jana 1:45.)

K tomu, co napsal Mojžíš o Kristu Ježíši, patří Jehovova slova: „Vzbudím pro ně proroka ze středu jejich bratrů, podobného tobě; a vskutku mu vložím do úst svá slova, a jistě k nim bude mluvit všechno, co mu přikážu.“ (5Mo 18:18, 19) Když apoštol Petr citoval toto proroctví, vyjádřil bez nejmenších pochybností, že se vztahovalo na Ježíše Krista. (Sk 3:19–23)

Ve scéně proměnění, kterou směli pozorovat Petr, Jakub a Jan, bylo vidět, jak Mojžíš a Elijáš mluví s Ježíšem. Mojžíš mohl pro tyto tři apoštoly symbolizovat smlouvu Zákona, teokratické uspořádání sboru, osvobození národa a to, že tento národ byl bezpečně převeden do Zaslíbené země. Toto vidění tedy svědčilo o tom, že Ježíš Kristus bude konat podobnou práci jako Mojžíš, ovšem větší; a z toho, že se ve vidění objevil Elijáš, je patrné, že bude Ježíš dělat práci podobnou Elijášově, ale ve větším měřítku. Bylo tedy jasně ukázáno, že Boží Syn je skutečně tím ‚prorokem větším než Mojžíš‘ a že je hoden titulu Mesiáš. (Mt 17:1–3; viz heslo PROMĚNĚNÍ.)

Mezi těmito dvěma velkými proroky, Mojžíšem a Ježíšem Kristem, bylo mnoho předobrazných podobností. Oba ve svém dětství unikli masovému vraždění, ke kterému v jejich době vždy došlo na příkaz tehdejšího vládce. (2Mo 1:22; 2:1–10; Mt 2:13–18) Mojžíš byl povolán z Egypta s Jehovovým ‚prvorozeným‘, s izraelským národem, jehož vůdcem Mojžíš byl. Ježíš byl povolán z Egypta jako Boží prvorozený Syn. (2Mo 4:22, 23; Oz 11:1; Mt 2:15, 19–21) Oba se postili 40 dnů na pustých místech. (2Mo 34:28; Mt 4:1, 2) Oba přišli v Jehovově jménu, přičemž Ježíšovo jméno samo o sobě znamená „Jehova je záchrana“. (2Mo 3:13–16; Mt 1:21; Jan 5:43) Ježíš podobně jako Mojžíš ‚oznamoval jméno Jehovy‘. (5Mo 32:3; Jan 17:6, 26) Oba se vyznačovali mimořádnou mírností a pokorou. (4Mo 12:3; Mt 11:28–30) Oba poskytli ty nejpřesvědčivější důkazy o tom, že byli posláni Bohem — ohromující zázraky mnoha druhů, přičemž Ježíš Kristus Mojžíše předčil, když vzkřísil několik mrtvých. (2Mo 14:21–31; Ža 78:12–54; Mt 11:5; Mr 5:38–43; Lk 7:11–15, 18–23)

Mojžíš byl prostředníkem smlouvy Zákona mezi Bohem a izraelským národem. Ježíš byl Prostředníkem nové smlouvy mezi Bohem a ‚svatým národem‘, duchovním „Božím Izraelem“. (1Pe 2:9; Ga 6:16; 2Mo 19:3–9; Lk 22:20; Heb 8:6; 9:15) Oba sloužili jako soudci, zákonodárci a vůdci. (2Mo 18:13; 32:34; Da 9:25; Mal 4:4; Mt 23:10; Jan 5:22, 23; 13:34; 15:10) Mojžíšovi bylo svěřeno správcovství nad ‚Božím domem‘, to znamená nad národem neboli sborem Izraele, a Mojžíš se v tomto postavení prokázal jako věrný. Ježíš prokázal věrnost nad Božím domem, totiž nad národem neboli sborem duchovního Izraele, který vybudoval jako Boží Syn. (4Mo 12:7; Heb 3:2–6) A paralela byla i při smrti: Bůh odstranil jak tělo Mojžíše, tak i tělo Ježíše. (5Mo 34:5, 6; Sk 2:31; Juda 9)

Když se chýlil ke konci Mojžíšův 40letý pobyt v pustině, kde pásl stáda svého tchána, na úpatí hory Choreb se mu v plameni hořícího trnitého keře zázračně zjevil Boží anděl. Tehdy Jehova Mojžíše pověřil, aby vysvobodil jeho lid z Egypta. (2Mo 3:1–15) Bůh tedy jmenoval Mojžíše svým prorokem a představitelem, a Mojžíš nyní mohl být právem označen jako pomazaný neboli „Kristus“. Aby mohl obdržet toto výsadní postavení, musel se Mojžíš vzdát ‚egyptských pokladů‘ a musel připustit, aby „s ním bylo špatně zacházeno spolu s Božím lidem“, takže utrpěl pohanu. Ale Mojžíš považoval takovou ‚Kristovu pohanu‘ za bohatství větší než všechny egyptské poklady. (Heb 11:24–26)

Paralelu k tomu nacházíme u Ježíše Krista. V souladu se zprávou, kterou oznámil anděl při Ježíšově narození v Betlémě, měl se Ježíš stát ‚Zachráncem, který je Kristus, Pán‘. Kristem neboli Pomazaným se stal po tom, co ho prorok Jan pokřtil v Jordánu. (Lk 2:10, 11; 3:21–23; 4:16–21) Potom Ježíš potvrdil, že je „Kristus“ neboli Mesiáš. (Mt 16:16, 17; Mr 14:61, 62; Jan 4:25, 26) Podobně jako kdysi Mojžíš, také Ježíš Kristus upíral oči na cenu a pohrdal pohanou, kterou ho zahrnovali lidé. (Fil 2:8, 9; Heb 12:2) V tohoto Většího Mojžíše — v Ježíše Krista, předpověděného Proroka, Osvoboditele a Vůdce — je pokřtěn křesťanský sbor. (1Ko 10:1, 2)