V biblickém významu je „moudrost“ chápána především jako zdravý úsudek založený na poznání a porozumění; schopnost úspěšně používat poznání a porozumění k řešení problémů, k vyhýbání se a odvracení nebezpečí, k dosažení určitých cílů nebo k tomu, aby člověk uměl v tomto ohledu poradit druhým. Moudrost je protikladem pošetilosti, hlouposti a bláznovství, a s těmito vlastnostmi bývá často dávána do kontrastu. (5Mo 32:6; Př 11:29; Ka 6:8)

 Hebrejské slovo se základním významem „moudrost“ je chokh·mahʹ (sloveso cha·khamʹ); v řečtině to je slovo so·fiʹa a od něho odvozené tvary. Dále hebrejské slovo tu·ši·jahʹ, které se může překládat jako „účinné působení“ nebo „praktická moudrost“, a řecká slova froʹni·mos a froʹne·sis (od slova fren, „mysl“), jež se vztahují na „rozumnost“, „rozvahu“ nebo „praktickou moudrost“.

Moudrost zahrnuje rozsáhlé poznání a hluboké porozumění, a z nich vyplývá jeden charakteristický znak moudrosti — zdravý, jasný úsudek. Moudrý člověk, který ‚chová poznání jako poklad‘, má zásobu poznání, ze které může čerpat. (Př 10:14) I když „moudrost je prvořadá věc“, přesto Bible radí: „Se vším, co získáš, získej porozumění.“ (Př 4:5–7) Porozumění (široký pojem, který obvykle zahrnuje rozlišovací schopnost) dodává moudrosti sílu a značně přispívá k dalším význačným znakům moudrosti, k rozvaze a prozíravosti. Rozvaha zahrnuje obezřetnost a může se projevovat opatrností, sebeovládáním, umírněností nebo zdrženlivostí. ‚Rozvážný [tvar slova froʹni·mos] muž‘ staví svůj dům na skalním masivu, protože předvídá, že může přijít bouře; pošetilý muž staví svůj dům na písku a utrpí katastrofu. (Mt 7:24–27)

Porozumění posiluje moudrost ještě jinými způsoby. Například někdo možná poslouchá určitý Boží příkaz proto, že takovou poslušnost považuje za správnou, a to je od něho moudré. Jestliže však získá skutečné porozumění, z jakého důvodu byl tento příkaz vydán a že slouží dobrému účelu a přináší velký užitek, značně se tím posílí rozhodnutí, k němuž dospěl ve svém srdci, totiž že bude nadále moudře jednat podle tohoto příkazu. (Př 14:33) Přísloví 21:11 říkají: „Tím, že se dává moudrému pochopení, nabývá poznání.“ Moudrý člověk velmi rád získává jakékoli informace, které mu pomohou získat jasnější náhled na skutečné podmínky, okolnosti a příčiny problémů. Tak „nabývá poznání“, co je v určité věci nutné udělat, ví, jaké závěry vyvodit a co je pro vyřešení určitého problému nezbytné. (Srovnej Př 9:9; Ka 7:25; 8:1; Ez 28:3; viz heslo POCHOPENÍ.)

Boží moudrost. Absolutní moudrost má jedině Jehova Bůh, který je v tomto smyslu ‚jediný moudrý‘. (Ří 16:27; Zj 7:12) Poznání je znalost skutečností, a protože Jehova je Stvořitel, který existuje „od neurčitého času na neurčitý čas“ (Ža 90:1, 2), ví všechno, co je možné vědět o vesmíru — jak je sestaven a z čeho se skládá — a o jeho historii až do dnešní doby. Fyzikální zákony, koloběhy a měřítka, o která se lidé opírají při svých výzkumech a objevech a bez nichž by byli bezmocní a neměli by žádný pevný základ, na němž by mohli stavět — to všechno jsou Jehovova díla. (Job 38:34–38; Ža 104:24; Př 3:19; Jer 10:12, 13) Je logické, že k dosažení vyrovnanosti, zdravého úsudku a úspěšného života jsou pro lidi ještě důležitější Boží morální měřítka. (5Mo 32:4–6; viz heslo JEHOVA, Bůh, který určuje morální měřítka.) Božímu porozumění se nic nevyrovná. (Iz 40:13, 14) Bůh sice může připustit, aby vznikly — a dokonce dočasně měly úspěch — věci, které jsou v rozporu s jeho spravedlivými měřítky, budoucnost však nakonec záleží na něm a bude přesně odpovídat jeho vůli, a to, co řekl, „jistě bude mít úspěch“. (Iz 55:8–11; 46:9–11)

Ze všech těchto důvodů je zcela jasné, že „bázeň před Jehovou je počátek moudrosti“. (Př 9:10) „Kdo by se tě nebál, Králi národů, vždyť vůči tobě je to vhodné; protože mezi všemi moudrými z národů a mezi všemi jejich kralováními není nikdo v žádném ohledu jako ty.“ (Jer 10:7) „Je moudrý v srdci a statný v síle. Kdo může vůči němu projevovat zatvrzelost a vyjít nezraněn?“ (Job 9:4; Př 14:16) Ve své moci může libovolně zasahovat do lidských záležitostí, ovládat jednání panovníků nebo je sesazovat a působit, aby se jeho prorocká zjevení projevila jako neomylná. (Da 2:20–23) Biblické dějiny popisují marné snahy mocných králů a jejich proradných rádců bojovat svou moudrostí proti Bohu, a ukazují, jak Bůh vítězně ospravedlnil své služebníky, kteří s věrnou oddaností oznamovali jeho poselství. (Iz 31:2; 44:25–28; srovnej Joba 12:12, 13.)

„Boží moudrost v posvátném tajemství.“ Vzpoura, která vypukla v Edenu, zpochybnila Boží moudrost. Bůh se však moudře postaral o to, aby ukončil tuto vzpouru — aby byly odstraněny její následky, aby byl v jeho univerzální rodině obnoven pokoj, soulad a pořádek —, a to prostřednictvím ‚posvátného tajemství, utajené moudrosti, kterou předem stanovil před systémy věcí‘, to znamená před systémy, jež vznikly v průběhu lidských dějin mimo zahradu Eden. (1Ko 2:7) Hlavní rysy tohoto posvátného tajemství se mnoho staletí projevovaly v Božím jednání s věrnými služebníky a v tom, co jim slíbil; toto tajemství bylo předstíněno a symbolizováno smlouvou Zákona, kterou Bůh uzavřel s izraelským národem a do které patřilo i kněžstvo a oběti, a bylo na něj poukazováno také v nesčetných proroctvích a viděních.

Konečně po více než 4 000 letech byla moudrost tohoto posvátného tajemství odhalena v Ježíši Kristu (Kol 1:26–28), jehož prostřednictvím si Bůh předsevzal „pro správu na plné hranici ustanovených časů . . . opět shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích a věci na zemi“. (Ef 1:8–11) Bylo odhaleno Boží opatření v podobě výkupného, jež Bůh připravil pro záchranu poslušného lidstva, a Boží záměr nastolit vládu Království v čele s jeho Synem, která bude schopna skoncovat s veškerou ničemností. Základem a ústředním bodem Božího velkolepého záměru je Boží Syn, Kristus Ježíš, a proto se „nám [křesťanům] stal moudrostí od Boha“. (1Ko 1:30) „V něm jsou  pečlivě skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ (Kol 2:3) Jedině vírou v tohoto Božího „Hlavního zprostředkovatele života“ a jedině jeho prostřednictvím je možné získat záchranu a život. (Sk 3:15; Jan 14:6; 2Ti 3:15) Proto ten, kdo nebere v úvahu Ježíše Krista a ve svém úsudku a rozhodnutích se pevně neopírá o Boží záměr, jež je zjeven prostřednictvím Ježíše Krista, nemá pravou moudrost. (Viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, Jeho klíčová úloha v Božím záměru.)

Lidská moudrost. V knize Přísloví je moudrost zosobněna a zobrazena jako žena, která vyzývá jiné lidi, aby přijali, co jim nabízí. Z těchto záznamů a podobných textů je vidět, že v moudrosti je opravdu spojeno mnoho věcí: poznání, porozumění (které zahrnuje rozlišovací schopnost), schopnost přemýšlet, zkušenost, píle, chytrost (protiklad prostoduchosti nebo naivity [Př 14:15, 18]) a správný úsudek. Pravá moudrost však začíná bázní před Jehovou Bohem (Ža 111:10; Př 9:10), a proto tato nadřazená moudrost značně převyšuje obyčejnou moudrost a patří k ní jak dodržování vysokých měřítek, tak jednání vyznačující se spravedlností, přímostí a lpěním na pravdě. (Př 1:2, 3, 20–22; 2:2–11; 6:6; 8:1, 5–12) Žádná jiná moudrost se k této nadřazené moudrosti nedá přirovnat.

Lidská moudrost není absolutní, ale relativní. Člověk sice může svým vlastním úsilím dosáhnout určitého omezeného stupně moudrosti, rozhodně však k tomu musí používat inteligenci, kterou Bůh (jenž určitou instinktivní moudrost vložil i do zvířat [Job 35:11; Př 30:24–28]) původně lidi vybavil. Člověk poznává hmotné Boží stvoření pozorováním a prací s ním. Taková získaná moudrost se může lišit druhem a rozsahem. Řecké slovo so·fiʹa je často použito pro dovednost v určitém řemesle či povolání, pro obratné jednání se zdravým úsudkem ve státní správě či při obchodování nebo pro rozsáhlé poznání v určitých oblastech vědy či výzkumu. Podobně hebrejská slova chokh·mahʹ a cha·khamʹ jsou použita k popisu ‚zručnosti‘ lodníků, utěsňovačů lodních spár (Ez 27:8, 9; srovnej Ža 107:23, 27) a zpracovatelů kamene a dřeva (1Pa 22:15) a také k popisu moudrosti a zručnosti jiných řemeslníků, z nichž někteří měli velké nadání pro mnoho různých řemesel. (1Kr 7:14; 2Pa 2:7, 13, 14) Tyto výrazy jsou použity i k popisu zručného řezbáře ztvárňujícího sochu nebo k popisu výrobce model. (Iz 40:20; Jer 10:3–9) Určitým druhem moudrosti je také vychytralé jednání obchodního světa. (Ez 28:4, 5)

Lidé mohou mít všechny tyto druhy moudrosti, i když jim chybí duchovní moudrost, kterou Písmo zdůrazňuje. Boží duch přesto může někoho vybavit některým z těchto druhů moudrosti, pokud je to pro uskutečnění Božího záměru užitečné. Boží duch podněcoval k činnosti muže, kteří stavěli svatostánek a vyráběli jeho vybavení, i ženy, které tkaly látky na kněžské oděvy, a všechny je naplňoval ‚moudrostí a porozuměním‘. Proto nejen pochopili, co a jakými prostředky mají při vykonávání této činnosti dělat, ale také dali najevo, že mají nadání, umělecké schopnosti, představivost a soudnost, což bylo k naplánování a k provedení tohoto nádherného díla velmi důležité. (2Mo 28:3; 31:3–6; 35:10, 25, 26, 31, 35; 36:1, 2, 4, 8)

Moudří muži ve starověku. Mužů, kteří byli známi svou moudrostí a radami, si ve starověku vážili králové i jiní lidé stejně jako v současné době. Egypt, Persie, Chaldea, Edom a jiné národy měly své skupiny ‚moudrých mužů‘. (2Mo 7:11; Es 1:13; Jer 10:7; 50:35; Ob 8) K takovým moudrým mužům nepochybně patřili nejen kněží a státní úředníci, ale pravděpodobně také všichni „starší muži“ z těchto národů, kteří byli zvlášť známi svou moudrostí a kteří bydleli blízko hlavního města, takže byli k dispozici, když bylo potřeba poskytnout radu. (Srovnej 1Mo 41:8; Ža 105:17–22; Iz 19:11, 12; Jer 51:57.) Perští monarchové měli sedm svých dvorních rádců, s nimiž se mohli rychle poradit (Es 1:13–15), a také nižší perští úředníci mívali vlastní sbor moudrých mužů. (Es 6:13)

S pomocí Božího ducha projevoval Josef takovou rozlišovací schopnost a moudrost, že ho panující egyptský faraón udělal svým ministerským předsedou. (1Mo 41:38–41; Sk 7:9, 10) „Mojžíš byl . . . poučován ve veškeré moudrosti Egypťanů“ a byl „mocný ve svých slovech a skutcích“ již před tím, než ho Bůh udělal svým mluvčím. To, že byl Mojžíš způsobilý pro určitou úlohu v Božím záměru, však nebylo díky této lidské moudrosti a jeho schopnostem. Po svém prvním pokusu (ve věku asi 40 let) přinést svým izraelským bratrům úlevu musel Mojžíš čekat ještě 40 let, než se z něho stal duchovně moudrý muž a než ho Bůh vyslal, aby vyvedl izraelský národ z Egypta. (Sk 7:22–36; srovnej 5Mo 34:9.)

Šalomoun byl moudrý již před tím, než se plně ujal královského úřadu (1Kr 2:1, 6, 9), ale v modlitbě k Jehovovi pokorně uznával, že je „jen malý chlapec“, a prosil Jehovu o pomoc při souzení Božího lidu. Za odměnu dostal „moudré a rozumějící srdce“, jaké již žádný judský král neměl. (1Kr 3:7–12) Jeho moudrost předčila proslulou moudrost Orientálců a veškerou moudrost Egypta, a proto monarchové nebo jejich zástupci cestovali do Jeruzaléma, aby se od tohoto judského krále učili. (1Kr 4:29–34; 10:1–9, 23–25) Ve starověku byly také jisté ženy známé svou moudrostí. (2Sa 14:1–20; 20:16–22; srovnej Sd 5:28, 29.)

Pokaždé nebyla použita pro dobro. Lidskou moudrost je možné použít k dobrému, nebo ke špatnému účelu. Je-li moudrost použita ke špatnému účelu, rozhodně se projevuje jen jako tělesná, ne jako duchovní moudrost, jež pochází od Boha. Jehonadab byl  „velmi moudrý muž“, ale rada, kterou dal Davidovu synu Amnonovi, byla založena na vychytralé taktice a podvodné manipulaci s lidmi, a tak přinesla pochybný úspěch a měla katastrofální následky. (2Sa 13:1–31) Absalom lstivě vedl tažení proti svému královskému otci Davidovi, aby ho připravil o trůn (2Sa 14:28–33; 15:1–6), a když obsadil Jeruzalém, žádal dva z otcových rádců — Achitofela a Chušaie — o radu, jaké další kroky by měl chytře podniknout. Achitofelova moudrá rada byla soustavně tak přesná, že se zdálo, jako by pocházela od Boha. Přesto se Achitofel stal zrádcem Božího pomazaného a Jehova způsobil, aby jeho moudrý bitevní plán byl zamítnut a aby byl naopak přijat plán věrného Chušaie, který obratně využil Absalomovy ješitnosti a lidských slabostí a tak ho dovedl k pádu. (2Sa 16:15–23; 17:1–14) Pavel napsal o Bohu: „‚Chytá moudré v jejich vlastní vychytralosti.‘ A opět: ‚Jehova ví, že uvažování moudrých jsou nicotná.‘“ (1Ko 3:19, 20; srovnej 2Mo 1:9, 10, 20, 21; Lk 20:19–26.)

Odpadličtí kněží, proroci a moudří muži z izraelského národa časem vedli lidi k tomu, aby se stavěli proti Božím radám a příkazům oznamovaným Božími věrnými služebníky. (Jer 18:18) Jehova proto způsobil, že ‚moudrost jejich moudrých mužů zanikla a porozumění jejich rozvážných mužů se skrylo‘ (Iz 29:13, 14; Jer 8:8, 9) a že bylo rozvráceno království, které vládlo 500 let (totéž později udělal pyšnému ničiteli Jeruzaléma, Babylónu, a také vychloubačné dynastii tyrských panovníků). (Iz 47:10–15; Ez 28:2–17) Zavrhovali duchovní moudrost a naopak se přikláněli k tělesné moudrosti.

Marnost mnohé lidské moudrosti. Když král Šalomoun zkoumal „neblahé zaměstnání“, které lidstvu přinesly hřích a nedokonalost, posuzoval hodnotu moudrosti, již lidé obvykle získávají a rozvíjejí, a zjistil, že to je „honba za větrem“. Nepořádek, zkaženost a nedostatky nedokonalé lidské společnosti tak dalece přesahovaly lidské možnosti tyto věci urovnat nebo napravit, že ti, kdo ‚získali hojnost moudrosti‘, prožívali stále větší zklamání a podrážděnost; a to zřejmě proto, že si ostře uvědomovali, jak málo toho mohou ke zlepšení situace sami osobně udělat. (Ka 1:13–18; 7:29; srovnej Ří 8:19–22, kde apoštol upozorňuje na opatření, jehož prostřednictvím Bůh osvobodí lidstvo ze zotročení porušeností a z područí nicotnosti.)

Šalomoun také zjistil, že taková lidská moudrost je sice spojena s různými radostmi a vede k pokroku, který přináší hmotné bohatství, ale že nemůže přinést opravdové štěstí ani trvalé uspokojení. Moudrý člověk umírá stejně jako hlupák a nedozví se, co se stane s jeho majetkem, a jeho lidská moudrost v hrobě zaniká. (Ka 2:3–11, 16, 18–21; 4:4; 9:10; srovnej Ža 49:10.) I moudrého člověka během života postihuje „čas a nepředvídaná událost“, a může ho proto potkat náhlé neštěstí, takže mu nezůstanou ani základní potřebné věci, jako je například jídlo. (Ka 9:11, 12) Svou vlastní moudrostí by člověk nikdy nemohl zjistit „dílo pravého Boha“ a nikdy by nezískal důkladné poznání, jak se dají vyřešit největší problémy lidstva. (Ka 8:16, 17; srovnej Joba, 28. kap.)

Šalomoun neříká, že lidská moudrost je naprosto bezcenná. Ve srovnání s pouhou pošetilostí, kterou rovněž zkoumal, je moudrost výhodnější než bláznovství, podobně jako je výhodnější „světlo než tma“. Moudrý člověk „má oči v hlavě“, které slouží jeho rozumovým schopnostem, zatímco ‚oči‘ hlupáka bezmyšlenkovitě těkají a nemohou nic rozeznat. (Ka 2:12–14; srovnej Př 17:24; Mt 6:22, 23.) Moudrost je cennější ochranou než peníze. (Ka 7:11, 12) Šalomoun však také ukázal, že moudrost má pouze relativní hodnotu, jež zcela závisí na tom, zda je tato moudrost ve shodě s Boží moudrostí a Božím záměrem. (Ka 2:24; 3:11–15, 17; 8:12, 13; 9:1) Někdo se může nadměrně snažit dávat najevo moudrost tím, že se dere za hranice svých nedokonalých schopností, a tak sám sebe ničí. (Ka 7:16; srovnej 12:12.) Kdo však poslušně slouží svému Stvořiteli a je spokojen s jídlem, pitím a s tím, že mu tvrdá práce přináší dobro, tomu Bůh dá potřebnou „moudrost a poznání a radost“. (Ka 2:24–26; 12:13)

V protikladu k Božímu posvátnému tajemství. Během staletí si lidstvo osvojilo určitou základní moudrost; hodně z této moudrosti lidé čerpají ve školách a pomocí jiných vzdělávacích prostředků, ale určitou míru moudrosti jednotlivci získávají společenstvím s druhými lidmi nebo z vlastní zkušenosti. Křesťan tedy potřebuje znát správný postoj, jaký by měl k takové moudrosti zaujmout. V podobenství o nespravedlivém správci, který opravil účetní záznamy svého pána ve prospěch jeho určitých dlužníků, aby si zajistil budoucnost, Ježíš popsal tohoto správce jako člověka, který „jednal s praktickou moudrostí [fro·niʹmos, „rozvážně“]“. Tato vychytralá prozíravost však byla praktická moudrost ‚synů tohoto systému věcí‘, a ne ‚synů světla‘. (Lk 16:1–8, Int) Ježíš dříve chválil svého nebeského Otce za to, že určité pravdy utajil před „moudrými a intelektuály“, ale zjevil je jeho učedníkům, kteří ve srovnání s těmito moudrými a intelektuály byli ‚nemluvňaty‘. (Lk 10:21–24) K takovým ‚moudrým a intelektuálům‘ patřili znalci Zákona a farizeové, kteří vystudovali rabínské školy. (Srovnej Mt 13:54–57; Jana 7:15.)

V prvním století n. l. byli Řekové velmi proslulí svou kulturou a rozsáhlým poznáním, svými školami a skupinami filozofů. Pravděpodobně z tohoto důvodu Pavel porovnával ‚Řeky a barbary‘ s ‚moudrými a bláznivými‘. (Ří 1:14) Křesťanům v řeckém Korintu působivě zdůraznil, že křesťanství se nespoléhá na „moudrost [so·fiʹan] světa“ — tzn. světa lidí odcizených Bohu —, ani se touto moudrostí nevyznačuje.  (1Ko 1:20; viz heslo SVĚT, Svět odcizený Bohu.) Pavel neříkal, že mezi mnoha různými stránkami světské moudrosti není nic užitečného nebo prospěšného, protože i on sám někdy využíval řemeslné znalosti, které získal v oboru výroby stanů, a také mnohdy citoval z literárních děl světských autorů, aby znázornil určité pravdivé myšlenky. (Sk 18:2, 3; 17:28, 29; Tit 1:12) Celkově však světské názory, metody, měřítka a cíle — světská filozofie — nebyly v souladu s pravdou, byly v rozporu s ‚Boží moudrostí v posvátném tajemství‘.

Svět tedy ve své moudrosti odmítal opatření, které Bůh učinil prostřednictvím Krista, jako pošetilost; světští panovníci — přestože mnozí z nich snad byli schopní, rozumní vladaři — dokonce přibili „na kůl slavného Pána“. (1Ko 1:18; 2:7, 8) Bůh však naproti tomu působil, aby se moudrost světsky moudrých lidí projevila jako pošetilá, a tyto moudré lidi zahanboval, protože k uskutečnění svého nezvratného záměru používal jednak to, co oni považovali za ‚Boží pošetilou věc‘, a jednak lidi, jimiž opovrhovali jako ‚pošetilými, slabými a neurozenými‘. (1Ko 1:19–28) Pavel křesťanům v Korintu připomněl, že „moudrost tohoto systému věcí“ a „panovníků tohoto systému věcí“ přijde vniveč; taková moudrost tedy nebyla součástí apoštolova duchovního poselství. (1Ko 2:6, 13) Křesťany v Kolosech varoval před tím, aby neupadli do léčky „filozofie [fi·lo·so·fiʹas, doslova „láska k moudrosti“] a prázdného podvodu podle lidské tradice“. (Kol 2:8; srovnej v. 20–23.)

Přestože lidská moudrost dočasně přináší užitek a úspěchy, byla odsouzena k nezdaru. Ale křesťanský sbor, který se skládal z Božích pomazaných, měl duchovní moudrost, jež vedla ke ‚Kristově nevystižitelnému bohatství‘. Tento sbor byl součástí Božího posvátného tajemství, a proto Bůh jeho prostřednictvím dal na vědomí neboli odhalil ‚velmi rozmanitou Boží moudrost‘ i „vládám a autoritám v nebeských místech“, a to tím, jak s tímto sborem jednal a jak na něm uskutečňoval své záměry. (Ef 3:8–11; 1:17, 18; srovnej 1Pe 1:12.) Členové tohoto sboru, kteří měli „Kristovu mysl“ (srovnej Fil 2:5–8), měli poznání a porozumění značně převyšující poznání a porozumění světa, a proto mohli říci „mluvíme, ne slovy, jež vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jež vyučuje duch“, a měli „ústa a moudrost“, jimž protivníci nebyli schopni odporovat, přestože se podle světských měřítek možná na tyto křesťany dívali pohrdavě jako na ‚nevzdělané a obyčejné lidi‘. (1Ko 2:11–16; Lk 21:15; Sk 4:13; 6:9, 10)

V duchovním boji. Apoštol Pavel vedl duchovní boj proti každému, kdo ohrožoval křesťanské sbory tím, že je sváděl ze správné cesty, jak se to například dělo v korintském sboru, a v tomto boji se opíral o Boží moudrost. (1Ko 5:6, 7, 13; 2Ko 10:3–6; srovnej 2Ko 6:7.) Věděl, že „moudrost je lepší než nástroje k boji, a pouze jeden hříšník může zničit mnoho dobrého“. (Ka 9:18; 7:19) Pavlova zmínka o „vyvracení silně zakořeněných věcí“ (2Ko 10:4) odpovídá myšlence z části Přísloví 21:22, jak ji překládá řecká Septuaginta. Pavel znal lidské sklony věnovat prvořadou pozornost těm, kdo mají přitažlivé chování, zjevné nadání nebo silnou osobnost a působivé vyjadřování; věděl, že ‚tichá řeč moudrého muže, který má málo hmotného majetku,‘ je často přehlížena, a naopak se věnuje pozornost těm, kdo více budí zdání, že mají moc. (Srovnej Ka 9:13–17.) I Ježíšovi, který neměl takové pozemské bohatství a postavení jako Šalomoun, ale měl daleko vyšší moudrost, projevovali vládci a ostatní lidé malou úctu a nevěnovali mu velkou pozornost. (Srovnej Mt 12:42; 13:54–58; Iz 52:13–15; 53:1–3.)

Ti, kdo se chlubili tělesnými schopnostmi (naproto tomu viz Jer 9:23, 24), a ne svým srdcem, posoudili Pavlovu osobní přítomnost tak, že je „slabá a jeho řeč opovrženíhodná“. (2Ko 5:12; 10:10) Pavel se totiž vyhýbal výstřední řeči a nedával najevo lidskou moudrost a její přesvědčivost, a to proto, aby si jeho posluchači vybudovali víru pomocí Božího ducha a Boží moci a aby svou víru zakládali na Kristu, a ne na ‚lidské moudrosti‘. (1Ko 1:17; 2:1–5; 2Ko 5:12) Pavel byl „moudrý vedoucí díla“ a měl duchovní předvídavost, nebudoval však hmotnou, ale duchovní stavbu, a spolupracoval s Bohem, aby činil učedníky, kteří projevovali opravdové křesťanské vlastnosti. (1Ko 3:9–16)

Ať by tedy někdo měl díky odborným znalostem, obchodním a organizačním schopnostem nebo vědeckým či filozofickým poznatkům jakoukoli světskou moudrost, vždy platí pravidlo: „Jestliže si někdo mezi vámi myslí, že je moudrý v tomto systému věcí, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým.“ (1Ko 3:18) Měl by se chlubit jenom tím, že ‚má pochopení a poznání o Jehovovi, o Tom, kdo projevuje milující laskavost, právo a spravedlnost na zemi‘, protože v tom má Jehova potěšení. (Jer 9:23, 24; 1Ko 1:31; 3:19–23)

Moudrá správa. Zosobněná moudrost říká: „Mám radu a praktickou moudrost. Já — porozumění; mám moc. Mnou stále vládnou králové, a vysocí úředníci stále vydávají výnos o spravedlnosti. Mnou knížata stále panují jako knížata, a urození všichni soudí ve spravedlnosti. Ty, kdo mě milují, sama miluji, a ti, kdo mě hledají, ti mě nalézají.“ (Př 8:12, 14–17) Takovou mimořádnou moudrost od Boha projevuje mesiášský Král. (Iz 11:1–5; srovnej Zj 5:12.) Tato moudrost převyšuje přirozené schopnosti, které lidé mohou mít nebo které si mohou vypěstovat, a působí, že člověk jedná moudře podle zásad Božího zákona, a s pomocí Božího ducha umožňuje vydávat správná a nestranná soudcovská rozhodnutí. (Ezr 7:25; 1Kr 3:28; Př 24:23; srovnej 5Mo 16:18, 19; Jk  2:1–9.) Taková moudrost není lhostejná k ničemnosti, ale bojuje proti ní. (Př 20:26)

Muži, kteří jsou v křesťanském sboru vybíráni, aby nesli nějakou odpovědnost, jsou k tomu způsobilí ne na základě světských úspěchů, lidské moudrosti nebo přirozených schopností, ale proto, že jsou plní „ducha a [Boží] moudrosti“. (Sk 6:1–5; srovnej 1Ti 3:1–13; Tit 1:5–9.) Takoví muži patří k ‚prorokům a moudrým mužům a těm, kdo veřejně poučují‘. Ježíš slíbil, že takové muže vyšle. Ti mohou také sloužit jako soudci a rádci ve sboru podobným způsobem jako moudří muži ve starém Izraeli. (Mt 23:34; 1Ko 6:5) Uznávají, že je cenné vzájemně se radit. (Př 13:10; 24:5, 6; srovnej Sk 15:1–22.)

Jak získat pravou moudrost. Přísloví radí: „Kup si samotnou pravdu a neprodávej ji — moudrost a kázeň a porozumění.“ (Př 23:23) Jehova, Zdroj pravé moudrosti, štědře dává moudrost těm, kdo ji upřímně hledají a prosí o ni ve víře a kdo před ním mají zdravou, uctivou bázeň. (Př 2:1–7; Jk 1:5–8) Ten, kdo hledá moudrost, však musí věnovat čas studiu Božího slova; musí poznat Boží příkazy, zákony, připomínky a rady, musí přemýšlet o tom, jak Bůh jednal a co dělal v minulosti, a všechno, co se dozví, pak musí uplatňovat ve svém životě. (5Mo 4:5, 6; Ža 19:7; 107:43; 119:98–101; Př 10:8; srovnej 2Ti 3:15–17.) Moudře si vykupuje příhodný čas, v ničemné době nejedná nerozumně, ale ‚dále si uvědomuje, jaká je Jehovova vůle‘. (Ef 5:15–20; Kol 4:5, 6) Musí si vypěstovat pevnou víru a neotřesitelné přesvědčení, že Boží moc je nepřemožitelná, že Bůh určitě prosadí svou vůli a že je rozhodně schopen splnit svůj slib a odměnit věrnost. (Heb 11:1, 6; 1Ko 15:13, 14, 19)

Pouze tímto způsobem si člověk může správně zvolit svou životní cestu a vede to k tomu, že se nenechá rozkolísat strachem, chamtivostí, nemravnými touhami ani jinými škodlivými pocity. (Př 2:6–16; 3:21–26; Iz 33:2, 6) Jak říká zosobněná moudrost: „Šťastný je člověk, který mi naslouchá tak, že den co den zůstává bdělý u mých dveří, že dává pozor u sloupů mých vchodů. Vždyť ten, kdo nalézá mne, jistě nalezne život a získá dobrou vůli od Jehovy. Ale ten, kdo mě opomíjí, činí násilí své duši; všichni, kdo mě prudce nenávidí, ti opravdu milují smrt.“ (Př 8:34–36; 13:14; 24:13, 14)

Moudrost a srdce. Podstatným předpokladem k získání moudrosti je bezpochyby inteligence, ale důležitějším předpokladem k dosažení pravé moudrosti je zjevně srdce, které souvisí nejen s myšlením, ale také s pohnutkami a city. (Ža 49:3, 4; Př 14:33; viz heslo SRDCE.) Boží služebník si přeje poznat ve svém „skrytém já“ „naprostou moudrost“ a chce si svou životní cestu plánovat moudře. (Srovnej Ža 51:6, 10; 90:12.) „Srdce moudrého je po jeho pravici [to znamená, že je připraveno mu pomáhat a v kritických chvílích ho chránit (srovnej Ža 16:8; 109:31)], ale srdce hloupého je po jeho levici [nedokáže ho vést cestou moudrosti].“ (Ka 10:2, 3; srovnej Př 17:16; Ří 1:21, 22.) Opravdu moudrý člověk své srdce poučuje a ukázňuje v moudrosti (Př 23:15, 16, 19; 28:26); jedná tak, jako by spravedlivá přikázání a zákony měl napsané ‚na tabulce svého srdce‘. (Př 7:1–3; 2:2, 10)

Zkušenosti a vhodná společnost. K moudrosti značně přispívají zkušenosti. I Ježíšovi během jeho dětství přibývala moudrost. (Lk 2:52) Mojžíš dosadil na místo náčelníků „moudré a rozvážné a zkušené muže“. (5Mo 1:13–15) Člověk sice získává určitou moudrost z toho, že utrpí trest nebo že pozoruje, jak jsou trestáni druzí (Př 21:11), zmoudřet se však dá lepším a časově úspornějším způsobem, totiž tím, že člověk využívá zkušeností těch, kdo již jsou moudří, učí se od nich a pohybuje se raději v jejich společnosti než ve společnosti ‚nezkušených‘. (Př 9:1–6; 13:20; 22:17, 18; srovnej 2Pa 9:7.) Takovou moudrost mají pravděpodobněji starší lidé, a to zejména ti, kteří prokazují, že mají Božího ducha. (Job 32:7–9) To se výrazně projevilo v době vlády krále Rechoboama. (1Kr 12:5–16) Samozřejmě, „lepší je nuzné, ale moudré dítě [v relativním smyslu] než starý, ale hloupý král, který nepoznal dost, aby se dal ještě varovat“. (Ka 4:13–15)

V městských branách (s nimiž často sousedila veřejná prostranství) byly prostory, kde starší muži udíleli rady a vynášeli soudcovská rozhodnutí. (Srovnej Př 1:20, 21; 8:1–3.) V takovém ovzduší (kde lidé chtěli moudrost získat nebo ji předkládali) nebylo obvykle slyšet hlasy pošetilých; jejich prázdné řeči se ozývaly jinde. (Př 24:7) I když společenství s moudrými lidmi přináší ukázňování a občas i kárání, přesto je mnohem lepší než píseň a smích hlupáků. (Ka 7:5, 6) Ten, kdo se odlučuje, protože hledá jen svůj vlastní úzce omezený názor na život a své vlastní sobecké touhy, nakonec odbočí na cestu vystupující proti veškeré praktické moudrosti. (Př 18:1)

Projevuje se v osobním jednání a mluvě. V Příslovích 11:2 je uvedeno, že „moudrost je u skromných“; Jakub mluví o ‚mírnosti, jež patří k moudrosti‘. (Jk 3:13) Je-li člověk žárlivý, svárlivý, vychloubačný nebo tvrdošíjný, dává tak najevo, že mu chybí pravá moudrost a že se naopak nechává vést moudrostí, která je „zemská, živočišná, démonská“. Pravá moudrost je „pokojná, rozumná, připravená uposlechnout“. (Jk 3:13–18) „Prut domýšlivosti je v ústech pošetilého, ale moudré budou střežit právě jejich rty.“ Moudří lidé zadržují opovážlivá, drsná nebo neuvážená slova. (Př 14:3; 17:27, 28; Ka 10:12–14) Z jazyka a rtů moudrých lidí vychází promyšlená, hojivá, příjemná a prospěšná řeč (Př 12:18; 16:21; Ka 12:9–11; Kol 3:15, 16) a tito lidé nevyvolávají těžkosti, ale naopak se snaží působit uklidnění  a ‚získávat duše‘ moudrým přesvědčováním. (Př 11:30; 15:1–7; 16:21–23; 29:8)

Ti, kdo se stávají ‚moudrými ve svých vlastních očích‘ a povyšují se nad ostatní lidi (dokonce i nad Boha), jsou horší než člověk, který je hloupý, ale nepředstírá opak. (Př 26:5, 12; 12:15) Takoví sebejistí lidé jsou příliš pyšní, než aby přijímali kárání. (Př 3:7; 15:12; Iz 5:20, 21) Je paradoxní, že k tomuto postoji má sklon jak lenoch, tak i boháč. (Př 26:16; 28:11; srovnej 1Ti 6:17.) Avšak „zlatou náušnicí a ozdobou ze zvláštního zlata je moudrý karatel pro slyšící ucho“ (Př 25:12); ano, „dej pokárání moudrému, a bude tě milovat“. (Př 9:8; 15:31–33)

Moudrost v rodině. Moudrost buduje domácnost, tedy nejen dům, ale také rodinu, její jednotu a úspěšný život. (Př 24:3, 4; srovnej Př 3:19, 20; Ža 104:5–24.) Moudří rodiče nezadržují prut a kárání, ale ukázňováním a dobrými radami chrání své děti před špatným jednáním. (Př 29:15) Moudrá manželka značně přispívá k úspěšnému a šťastnému životu své rodiny. (Př 14:1; 31:26) Děti, které se moudře podřizují rodičovskému ukázňování, přinášejí rodině radost a čest, dokazují, že navzdory pomluvám a obviňování má rodina dobrou pověst, a poskytují jiným lidem důkaz o tom, že mají moudrého otce, který je poučuje. (Př 10:1; 13:1; 15:20; 23:24, 25; 27:11)