Moudrost
V biblickém významu je „moudrost“ chápána především jako zdravý úsudek založený na poznání a porozumění; schopnost úspěšně používat poznání a porozumění k řešení problémů, k vyhýbání se a odvracení nebezpečí, k dosažení určitých cílů nebo k tomu, aby člověk uměl v tomto ohledu poradit druhým. Moudrost je protikladem pošetilosti, hlouposti a bláznovství, a s těmito vlastnostmi bývá často dávána do kontrastu. (5Mo 32:6; Př 11:29; Ka 6:8)
Hebrejské slovo se základním významem „moudrost“ je chokh·mahʹ (sloveso cha·khamʹ); v řečtině to je slovo so·fiʹa a od něho odvozené tvary. Dále hebrejské slovo tu·ši·jahʹ, které se může překládat jako „účinné působení“ nebo „praktická moudrost“, a řecká slova froʹni·mos a froʹne·sis (od slova fren, „mysl“), jež se vztahují na „rozumnost“, „rozvahu“ nebo „praktickou moudrost“.
Moudrost zahrnuje rozsáhlé poznání a hluboké porozumění, a z nich vyplývá jeden charakteristický znak moudrosti — zdravý, jasný úsudek. Moudrý člověk, který ‚chová poznání jako poklad‘, má zásobu poznání, ze které může čerpat. (Př 10:14) I když „moudrost je prvořadá věc“, přesto Bible radí: „Se vším, co získáš, získej porozumění.“ (Př 4:5–7) Porozumění (široký pojem, který obvykle zahrnuje rozlišovací schopnost) dodává moudrosti sílu a značně přispívá k dalším význačným znakům moudrosti, k rozvaze a prozíravosti. Rozvaha zahrnuje obezřetnost a může se projevovat opatrností, sebeovládáním, umírněností nebo zdrženlivostí. ‚Rozvážný [tvar slova froʹni·mos] muž‘ staví svůj dům na skalním masivu, protože předvídá, že může přijít bouře; pošetilý muž staví svůj dům na písku a utrpí katastrofu. (Mt 7:24–27)
Porozumění posiluje moudrost ještě jinými způsoby. Například někdo možná poslouchá určitý Boží příkaz proto, že takovou poslušnost považuje za správnou, a to je od něho moudré. Jestliže však získá skutečné porozumění, z jakého důvodu byl tento příkaz vydán a že slouží dobrému účelu a přináší velký užitek, značně se tím posílí rozhodnutí, k němuž dospěl ve svém srdci, totiž že bude nadále moudře jednat podle tohoto příkazu. (Př 14:33) Přísloví 21:11 říkají: „Tím, že se dává moudrému pochopení, nabývá poznání.“ Moudrý člověk velmi rád získává jakékoli informace, které mu pomohou získat jasnější náhled na skutečné podmínky, okolnosti a příčiny problémů. Tak „nabývá poznání“, co je v určité věci nutné udělat, ví, jaké závěry vyvodit a co je pro vyřešení určitého problému nezbytné. (Srovnej Př 9:9; Ka 7:25; 8:1; Ez 28:3; viz heslo POCHOPENÍ.)
Boží moudrost. Absolutní moudrost má jedině Jehova Bůh, který je v tomto smyslu ‚jediný moudrý‘. (Ří 16:27; Zj 7:12) Poznání je znalost skutečností, a protože Jehova je Stvořitel, který existuje „od neurčitého času na neurčitý čas“ (Ža 90:1, 2), ví všechno, co je možné vědět o vesmíru — jak je sestaven a z čeho se skládá — a o jeho historii až do dnešní doby. Fyzikální zákony, koloběhy a měřítka, o která se lidé opírají při svých výzkumech a objevech a bez nichž by byli bezmocní a neměli by žádný pevný základ, na němž by mohli stavět — to všechno jsou Jehovova díla. (Job 38:34–38; Ža 104:24; Př 3:19; Jer 10:12, 13) Je logické, že k dosažení vyrovnanosti, zdravého úsudku a úspěšného života jsou pro lidi ještě důležitější Boží morální měřítka. (5Mo 32:4–6; viz heslo JEHOVA, Bůh, který určuje morální měřítka.) Božímu porozumění se nic nevyrovná. (Iz 40:13, 14) Bůh sice může připustit, aby vznikly — a dokonce dočasně měly úspěch — věci, které jsou v rozporu s jeho spravedlivými měřítky, budoucnost však nakonec záleží na něm a bude přesně odpovídat jeho vůli, a to, co řekl, „jistě bude mít úspěch“. (Iz 55:8–11; 46:9–11)
Ze všech těchto důvodů je zcela jasné, že „bázeň před Jehovou je počátek moudrosti“. (Př 9:10) „Kdo by se tě nebál, Králi národů, vždyť vůči tobě je to vhodné; protože mezi všemi moudrými z národů a mezi všemi jejich kralováními není nikdo v žádném ohledu jako ty.“ (Jer 10:7) „Je moudrý v srdci a statný v síle. Kdo může vůči němu projevovat zatvrzelost a vyjít nezraněn?“ (Job 9:4; Př 14:16) Ve své moci může libovolně zasahovat do lidských záležitostí, ovládat jednání panovníků nebo je sesazovat a působit, aby se jeho prorocká zjevení projevila jako neomylná. (Da 2:20–23) Biblické dějiny popisují marné snahy mocných králů a jejich proradných rádců bojovat svou moudrostí proti Bohu, a ukazují, jak Bůh vítězně ospravedlnil své služebníky, kteří s věrnou oddaností oznamovali jeho poselství. (Iz 31:2; 44:25–28; srovnej Joba 12:12, 13.)
„Boží moudrost v posvátném tajemství.“ Vzpoura, která vypukla v Edenu, zpochybnila Boží moudrost. Bůh se však moudře postaral o to, aby ukončil tuto vzpouru — aby byly odstraněny její následky, aby byl v jeho univerzální rodině obnoven pokoj, soulad a pořádek —, a to prostřednictvím ‚posvátného tajemství, utajené moudrosti, kterou předem stanovil před systémy věcí‘, to znamená před systémy, jež vznikly v průběhu lidských dějin mimo zahradu Eden. (1Ko 2:7) Hlavní rysy tohoto posvátného tajemství se mnoho staletí projevovaly v Božím jednání s věrnými služebníky a v tom, co jim slíbil; toto tajemství bylo předstíněno a symbolizováno smlouvou Zákona, kterou Bůh uzavřel s izraelským národem a do které patřilo i kněžstvo a oběti, a bylo na něj poukazováno také v nesčetných proroctvích a viděních.
Konečně po více než 4 000 letech byla moudrost tohoto posvátného tajemství odhalena v Ježíši Kristu (Kol 1:26–28), jehož prostřednictvím si Bůh předsevzal „pro správu na plné hranici ustanovených časů . . . opět shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích a věci na zemi“. (Ef 1:8–11) Bylo odhaleno Boží opatření v podobě výkupného, jež Bůh připravil pro záchranu poslušného lidstva, a Boží záměr nastolit vládu Království v čele s jeho Synem, která bude schopna skoncovat s veškerou ničemností. Základem a ústředním bodem Božího velkolepého záměru je Boží Syn, Kristus Ježíš, a proto se „nám [křesťanům] stal moudrostí od Boha“. (1Ko 1:30) „V něm jsou pečlivě skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ (Kol 2:3) Jedině vírou v tohoto Božího „Hlavního zprostředkovatele života“ a jedině jeho prostřednictvím je možné získat záchranu a život. (Sk 3:15; Jan 14:6; 2Ti 3:15) Proto ten, kdo nebere v úvahu Ježíše Krista a ve svém úsudku a rozhodnutích se pevně neopírá o Boží záměr, jež je zjeven prostřednictvím Ježíše Krista, nemá pravou moudrost. (Viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, Jeho klíčová úloha v Božím záměru.)
Lidská moudrost. V knize Přísloví je moudrost zosobněna a zobrazena jako žena, která vyzývá jiné lidi, aby přijali, co jim nabízí. Z těchto záznamů a podobných textů je vidět, že v moudrosti je opravdu spojeno mnoho věcí: poznání, porozumění (které zahrnuje rozlišovací schopnost), schopnost přemýšlet, zkušenost, píle, chytrost (protiklad prostoduchosti nebo naivity [Př 14:15, 18]) a správný úsudek. Pravá moudrost však začíná bázní před Jehovou Bohem (Ža 111:10; Př 9:10), a proto tato nadřazená moudrost značně převyšuje obyčejnou moudrost a patří k ní jak dodržování vysokých měřítek, tak jednání vyznačující se spravedlností, přímostí a lpěním na pravdě. (Př 1:2, 3, 20–22; 2:2–11; 6:6; 8:1, 5–12) Žádná jiná moudrost se k této nadřazené moudrosti nedá přirovnat.
Lidská moudrost není absolutní, ale relativní. Člověk sice může svým vlastním úsilím dosáhnout určitého omezeného stupně moudrosti, rozhodně však k tomu musí používat inteligenci, kterou Bůh (jenž určitou instinktivní moudrost vložil i do zvířat [Job 35:11; Př 30:24–28]) původně lidi vybavil. Člověk poznává hmotné Boží stvoření pozorováním a prací s ním. Taková získaná moudrost se může lišit druhem a rozsahem. Řecké slovo so·fiʹa je často použito pro dovednost v určitém řemesle či povolání, pro obratné jednání se zdravým úsudkem ve státní správě či při obchodování nebo pro rozsáhlé poznání v určitých oblastech vědy či výzkumu. Podobně hebrejská slova chokh·mahʹ a cha·khamʹ jsou použita k popisu ‚zručnosti‘ lodníků, utěsňovačů lodních spár (Ez 27:8, 9; srovnej Ža 107:23, 27) a zpracovatelů kamene a dřeva (1Pa 22:15) a také k popisu moudrosti a zručnosti jiných řemeslníků, z nichž někteří měli velké nadání pro mnoho různých řemesel. (1Kr 7:14; 2Pa 2:7, 13, 14) Tyto výrazy jsou použity i k popisu zručného řezbáře ztvárňujícího sochu nebo k popisu výrobce model. (Iz 40:20; Jer 10:3–9) Určitým druhem moudrosti je také vychytralé jednání obchodního světa. (Ez 28:4, 5)
Lidé mohou mít všechny tyto druhy moudrosti, i když jim chybí duchovní moudrost, kterou Písmo zdůrazňuje. Boží duch přesto může někoho vybavit některým z těchto druhů moudrosti, pokud je to pro uskutečnění Božího záměru užitečné. Boží duch podněcoval k činnosti muže, kteří stavěli svatostánek a vyráběli jeho vybavení, i ženy, které tkaly látky na kněžské oděvy, a všechny je naplňoval ‚moudrostí a porozuměním‘. Proto nejen pochopili, co a jakými prostředky mají při vykonávání této činnosti dělat, ale také dali najevo, že mají nadání, umělecké schopnosti, představivost a soudnost, což bylo k naplánování a k provedení tohoto nádherného díla velmi důležité. (2Mo 28:3; 31:3–6; 35:10, 25, 26, 31, 35; 36:1, 2, 4, 8)
Moudří muži ve starověku. Mužů, kteří byli známi svou moudrostí a radami, si ve starověku vážili králové i jiní lidé stejně jako v současné době. Egypt, Persie, Chaldea, Edom a jiné národy měly své skupiny ‚moudrých mužů‘. (2Mo 7:11; Es 1:13; Jer 10:7; 50:35; Ob 8) K takovým moudrým mužům nepochybně patřili nejen kněží a státní úředníci, ale pravděpodobně také všichni „starší muži“ z těchto národů, kteří byli zvlášť známi svou moudrostí a kteří bydleli blízko hlavního města, takže byli k dispozici, když bylo potřeba poskytnout radu. (Srovnej 1Mo 41:8; Ža 105:17–22; Iz 19:11, 12; Jer 51:57.) Perští monarchové měli sedm svých dvorních rádců, s nimiž se mohli rychle poradit (Es 1:13–15), a také nižší perští úředníci mívali vlastní sbor moudrých mužů. (Es 6:13)
S pomocí Božího ducha projevoval Josef takovou rozlišovací schopnost a moudrost, že ho panující egyptský faraón udělal svým ministerským předsedou. (1Mo 41:38–41; Sk 7:9, 10) „Mojžíš byl . . . poučován ve veškeré moudrosti Egypťanů“ a byl „mocný ve svých slovech a skutcích“ již před tím, než ho Bůh udělal svým mluvčím. To, že byl Mojžíš způsobilý pro určitou úlohu v Božím záměru, však nebylo díky této lidské moudrosti a jeho schopnostem. Po svém prvním pokusu (ve věku asi 40 let) přinést svým izraelským bratrům úlevu musel Mojžíš čekat ještě 40 let, než se z něho stal duchovně moudrý muž a než ho Bůh vyslal, aby vyvedl izraelský národ z Egypta. (Sk 7:22–36; srovnej 5Mo 34:9.)
Šalomoun byl moudrý již před tím, než se plně ujal královského úřadu (1Kr 2:1, 6, 9), ale v modlitbě k Jehovovi pokorně uznával, že je „jen malý chlapec“, a prosil Jehovu o pomoc při souzení Božího lidu. Za odměnu dostal „moudré a rozumějící srdce“, jaké již žádný judský král neměl. (1Kr 3:7–12) Jeho moudrost předčila proslulou moudrost Orientálců a veškerou moudrost Egypta, a proto monarchové nebo jejich zástupci cestovali do Jeruzaléma, aby se od tohoto judského krále učili. (1Kr 4:29–34; 10:1–9, 23–25) Ve starověku byly také jisté ženy známé svou moudrostí. (2Sa 14:1–20; 20:16–22; srovnej Sd 5:28, 29.)
Pokaždé nebyla použita pro dobro. Lidskou moudrost je možné použít k dobrému, nebo ke špatnému účelu. Je-li moudrost použita ke špatnému účelu, rozhodně se projevuje jen jako tělesná, ne jako duchovní moudrost, jež pochází od Boha. Jehonadab byl 2Sa 13:1–31) Absalom lstivě vedl tažení proti svému královskému otci Davidovi, aby ho připravil o trůn (2Sa 14:28–33; 15:1–6), a když obsadil Jeruzalém, žádal dva z otcových rádců — Achitofela a Chušaie — o radu, jaké další kroky by měl chytře podniknout. Achitofelova moudrá rada byla soustavně tak přesná, že se zdálo, jako by pocházela od Boha. Přesto se Achitofel stal zrádcem Božího pomazaného a Jehova způsobil, aby jeho moudrý bitevní plán byl zamítnut a aby byl naopak přijat plán věrného Chušaie, který obratně využil Absalomovy ješitnosti a lidských slabostí a tak ho dovedl k pádu. (2Sa 16:15–23; 17:1–14) Pavel napsal o Bohu: „‚Chytá moudré v jejich vlastní vychytralosti.‘ A opět: ‚Jehova ví, že uvažování moudrých jsou nicotná.‘“ (1Ko 3:19, 20; srovnej 2Mo 1:9, 10, 20, 21; Lk 20:19–26.)
„velmi moudrý muž“, ale rada, kterou dal Davidovu synu Amnonovi, byla založena na vychytralé taktice a podvodné manipulaci s lidmi, a tak přinesla pochybný úspěch a měla katastrofální následky. (Odpadličtí kněží, proroci a moudří muži z izraelského národa časem vedli lidi k tomu, aby se stavěli proti Božím radám a příkazům oznamovaným Božími věrnými služebníky. (Jer 18:18) Jehova proto způsobil, že ‚moudrost jejich moudrých mužů zanikla a porozumění jejich rozvážných mužů se skrylo‘ (Iz 29:13, 14; Jer 8:8, 9) a že bylo rozvráceno království, které vládlo 500 let (totéž později udělal pyšnému ničiteli Jeruzaléma, Babylónu, a také vychloubačné dynastii tyrských panovníků). (Iz 47:10–15; Ez 28:2–17) Zavrhovali duchovní moudrost a naopak se přikláněli k tělesné moudrosti.
Marnost mnohé lidské moudrosti. Když král Šalomoun zkoumal „neblahé zaměstnání“, které lidstvu přinesly hřích a nedokonalost, posuzoval hodnotu moudrosti, již lidé obvykle získávají a rozvíjejí, a zjistil, že to je „honba za větrem“. Nepořádek, zkaženost a nedostatky nedokonalé lidské společnosti tak dalece přesahovaly lidské možnosti tyto věci urovnat nebo napravit, že ti, kdo ‚získali hojnost moudrosti‘, prožívali stále větší zklamání a podrážděnost; a to zřejmě proto, že si ostře uvědomovali, jak málo toho mohou ke zlepšení situace sami osobně udělat. (Ka 1:13–18; 7:29; srovnej Ří 8:19–22, kde apoštol upozorňuje na opatření, jehož prostřednictvím Bůh osvobodí lidstvo ze zotročení porušeností a z područí nicotnosti.)
Šalomoun také zjistil, že taková lidská moudrost je sice spojena s různými radostmi a vede k pokroku, který přináší hmotné bohatství, ale že nemůže přinést opravdové štěstí ani trvalé uspokojení. Moudrý člověk umírá stejně jako hlupák a nedozví se, co se stane s jeho majetkem, a jeho lidská moudrost v hrobě zaniká. (Ka 2:3–11, 16, 18–21; 4:4; 9:10; srovnej Ža 49:10.) I moudrého člověka během života postihuje „čas a nepředvídaná událost“, a může ho proto potkat náhlé neštěstí, takže mu nezůstanou ani základní potřebné věci, jako je například jídlo. (Ka 9:11, 12) Svou vlastní moudrostí by člověk nikdy nemohl zjistit „dílo pravého Boha“ a nikdy by nezískal důkladné poznání, jak se dají vyřešit největší problémy lidstva. (Ka 8:16, 17; srovnej Joba, 28. kap.)
Šalomoun neříká, že lidská moudrost je naprosto bezcenná. Ve srovnání s pouhou pošetilostí, kterou rovněž zkoumal, je moudrost výhodnější než bláznovství, podobně jako je výhodnější „světlo než tma“. Moudrý člověk „má oči v hlavě“, které slouží jeho rozumovým schopnostem, zatímco ‚oči‘ hlupáka bezmyšlenkovitě těkají a nemohou nic rozeznat. (Ka 2:12–14; srovnej Př 17:24; Mt 6:22, 23.) Moudrost je cennější ochranou než peníze. (Ka 7:11, 12) Šalomoun však také ukázal, že moudrost má pouze relativní hodnotu, jež zcela závisí na tom, zda je tato moudrost ve shodě s Boží moudrostí a Božím záměrem. (Ka 2:24; 3:11–15, 17; 8:12, 13; 9:1) Někdo se může nadměrně snažit dávat najevo moudrost tím, že se dere za hranice svých nedokonalých schopností, a tak sám sebe ničí. (Ka 7:16; srovnej 12:12.) Kdo však poslušně slouží svému Stvořiteli a je spokojen s jídlem, pitím a s tím, že mu tvrdá práce přináší dobro, tomu Bůh dá potřebnou „moudrost a poznání a radost“. (Ka 2:24–26; 12:13)
V protikladu k Božímu posvátnému tajemství. Během staletí si lidstvo osvojilo určitou základní moudrost; hodně z této moudrosti lidé čerpají ve školách a pomocí jiných vzdělávacích prostředků, ale určitou míru moudrosti jednotlivci získávají společenstvím s druhými lidmi nebo z vlastní zkušenosti. Křesťan tedy potřebuje znát správný postoj, jaký by měl k takové moudrosti zaujmout. V podobenství o nespravedlivém správci, který opravil účetní záznamy svého pána ve prospěch jeho určitých dlužníků, aby si zajistil budoucnost, Ježíš popsal tohoto správce jako člověka, který „jednal s praktickou moudrostí [fro·niʹmos, „rozvážně“]“. Tato vychytralá prozíravost však byla praktická moudrost ‚synů tohoto systému věcí‘, a ne ‚synů světla‘. (Lk 16:1–8, Int) Ježíš dříve chválil svého nebeského Otce za to, že určité pravdy utajil před „moudrými a intelektuály“, ale zjevil je jeho učedníkům, kteří ve srovnání s těmito moudrými a intelektuály byli ‚nemluvňaty‘. (Lk 10:21–24) K takovým ‚moudrým a intelektuálům‘ patřili znalci Zákona a farizeové, kteří vystudovali rabínské školy. (Srovnej Mt 13:54–57; Jana 7:15.)
V prvním století n. l. byli Řekové velmi proslulí svou kulturou a rozsáhlým poznáním, svými školami a skupinami filozofů. Pravděpodobně z tohoto důvodu Pavel porovnával ‚Řeky a barbary‘ s ‚moudrými a bláznivými‘. (Ří 1:14) Křesťanům v řeckém Korintu působivě zdůraznil, že křesťanství se nespoléhá na „moudrost [so·fiʹan] světa“ — tzn. světa lidí odcizených Bohu —, ani se touto moudrostí nevyznačuje. (1Ko 1:20; viz heslo SVĚT, Svět odcizený Bohu.) Pavel neříkal, že mezi mnoha různými stránkami světské moudrosti není nic užitečného nebo prospěšného, protože i on sám někdy využíval řemeslné znalosti, které získal v oboru výroby stanů, a také mnohdy citoval z literárních děl světských autorů, aby znázornil určité pravdivé myšlenky. (Sk 18:2, 3; 17:28, 29; Tit 1:12) Celkově však světské názory, metody, měřítka a cíle — světská filozofie — nebyly v souladu s pravdou, byly v rozporu s ‚Boží moudrostí v posvátném tajemství‘.
Svět tedy ve své moudrosti odmítal opatření, které Bůh učinil prostřednictvím Krista, jako pošetilost; světští panovníci — přestože mnozí z nich snad byli schopní, rozumní vladaři — dokonce přibili „na kůl slavného Pána“. (1Ko 1:18; 2:7, 8) Bůh však naproti tomu působil, aby se moudrost světsky moudrých lidí projevila jako pošetilá, a tyto moudré lidi zahanboval, protože k uskutečnění svého nezvratného záměru používal jednak to, co oni považovali za ‚Boží pošetilou věc‘, a jednak lidi, jimiž opovrhovali jako ‚pošetilými, slabými a neurozenými‘. (1Ko 1:19–28) Pavel křesťanům v Korintu připomněl, že „moudrost tohoto systému věcí“ a „panovníků tohoto systému věcí“ přijde vniveč; taková moudrost tedy nebyla součástí apoštolova duchovního poselství. (1Ko 2:6, 13) Křesťany v Kolosech varoval před tím, aby neupadli do léčky „filozofie [fi·lo·so·fiʹas, doslova „láska k moudrosti“] a prázdného podvodu podle lidské tradice“. (Kol 2:8; srovnej v. 20–23.)
Přestože lidská moudrost dočasně přináší užitek a úspěchy, byla odsouzena k nezdaru. Ale křesťanský sbor, který se skládal z Božích pomazaných, měl duchovní moudrost, jež vedla ke ‚Kristově nevystižitelnému bohatství‘. Tento sbor byl součástí Božího posvátného tajemství, a proto Bůh jeho prostřednictvím dal na vědomí neboli odhalil ‚velmi rozmanitou Boží moudrost‘ i „vládám a autoritám v nebeských místech“, a to tím, jak s tímto sborem jednal a jak na něm uskutečňoval své záměry. (Ef 3:8–11; 1:17, 18; srovnej 1Pe 1:12.) Členové tohoto sboru, kteří měli „Kristovu mysl“ (srovnej Fil 2:5–8), měli poznání a porozumění značně převyšující poznání a porozumění světa, a proto mohli říci „mluvíme, ne slovy, jež vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jež vyučuje duch“, a měli „ústa a moudrost“, jimž protivníci nebyli schopni odporovat, přestože se podle světských měřítek možná na tyto křesťany dívali pohrdavě jako na ‚nevzdělané a obyčejné lidi‘. (1Ko 2:11–16; Lk 21:15; Sk 4:13; 6:9, 10)
V duchovním boji. Apoštol Pavel vedl duchovní boj proti každému, kdo ohrožoval křesťanské sbory tím, že je sváděl ze správné cesty, jak se to například dělo v korintském sboru, a v tomto boji se opíral o Boží moudrost. (1Ko 5:6, 7, 13; 2Ko 10:3–6; srovnej 2Ko 6:7.) Věděl, že „moudrost je lepší než nástroje k boji, a pouze jeden hříšník může zničit mnoho dobrého“. (Ka 9:18; 7:19) Pavlova zmínka o „vyvracení silně zakořeněných věcí“ (2Ko 10:4) odpovídá myšlence z části Přísloví 21:22, jak ji překládá řecká Septuaginta. Pavel znal lidské sklony věnovat prvořadou pozornost těm, kdo mají přitažlivé chování, zjevné nadání nebo silnou osobnost a působivé vyjadřování; věděl, že ‚tichá řeč moudrého muže, který má málo hmotného majetku,‘ je často přehlížena, a naopak se věnuje pozornost těm, kdo více budí zdání, že mají moc. (Srovnej Ka 9:13–17.) I Ježíšovi, který neměl takové pozemské bohatství a postavení jako Šalomoun, ale měl daleko vyšší moudrost, projevovali vládci a ostatní lidé malou úctu a nevěnovali mu velkou pozornost. (Srovnej Mt 12:42; 13:54–58; Iz 52:13–15; 53:1–3.)
Ti, kdo se chlubili tělesnými schopnostmi (naproto tomu viz Jer 9:23, 24), a ne svým srdcem, posoudili Pavlovu osobní přítomnost tak, že je „slabá a jeho řeč opovrženíhodná“. (2Ko 5:12; 10:10) Pavel se totiž vyhýbal výstřední řeči a nedával najevo lidskou moudrost a její přesvědčivost, a to proto, aby si jeho posluchači vybudovali víru pomocí Božího ducha a Boží moci a aby svou víru zakládali na Kristu, a ne na ‚lidské moudrosti‘. (1Ko 1:17; 2:1–5; 2Ko 5:12) Pavel byl „moudrý vedoucí díla“ a měl duchovní předvídavost, nebudoval však hmotnou, ale duchovní stavbu, a spolupracoval s Bohem, aby činil učedníky, kteří projevovali opravdové křesťanské vlastnosti. (1Ko 3:9–16)
Ať by tedy někdo měl díky odborným znalostem, obchodním a organizačním schopnostem nebo vědeckým či filozofickým poznatkům jakoukoli světskou moudrost, vždy platí pravidlo: „Jestliže si někdo mezi vámi myslí, že je moudrý v tomto systému věcí, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým.“ (1Ko 3:18) Měl by se chlubit jenom tím, že ‚má pochopení a poznání o Jehovovi, o Tom, kdo projevuje milující laskavost, právo a spravedlnost na zemi‘, protože v tom má Jehova potěšení. (Jer 9:23, 24; 1Ko 1:31; 3:19–23)
Moudrá správa. Zosobněná moudrost říká: „Mám radu a praktickou moudrost. Já — porozumění; mám moc. Mnou stále vládnou králové, a vysocí úředníci stále vydávají výnos o spravedlnosti. Mnou knížata stále panují jako knížata, a urození všichni soudí ve spravedlnosti. Ty, kdo mě milují, sama miluji, a ti, kdo mě hledají, ti mě nalézají.“ (Př 8:12, 14–17) Takovou mimořádnou moudrost od Boha projevuje mesiášský Král. (Iz 11:1–5; srovnej Zj 5:12.) Tato moudrost převyšuje přirozené schopnosti, které lidé mohou mít nebo které si mohou vypěstovat, a působí, že člověk jedná moudře podle zásad Božího zákona, a s pomocí Božího ducha umožňuje vydávat správná a nestranná soudcovská rozhodnutí. (Ezr 7:25; 1Kr 3:28; Př 24:23; srovnej 5Mo 16:18, 19; Jk .) Taková moudrost není lhostejná k ničemnosti, ale bojuje proti ní. ( 2:1–9Př 20:26)
Muži, kteří jsou v křesťanském sboru vybíráni, aby nesli nějakou odpovědnost, jsou k tomu způsobilí ne na základě světských úspěchů, lidské moudrosti nebo přirozených schopností, ale proto, že jsou plní „ducha a [Boží] moudrosti“. (Sk 6:1–5; srovnej 1Ti 3:1–13; Tit 1:5–9.) Takoví muži patří k ‚prorokům a moudrým mužům a těm, kdo veřejně poučují‘. Ježíš slíbil, že takové muže vyšle. Ti mohou také sloužit jako soudci a rádci ve sboru podobným způsobem jako moudří muži ve starém Izraeli. (Mt 23:34; 1Ko 6:5) Uznávají, že je cenné vzájemně se radit. (Př 13:10; 24:5, 6; srovnej Sk 15:1–22.)
Jak získat pravou moudrost. Přísloví radí: „Kup si samotnou pravdu a neprodávej ji — moudrost a kázeň a porozumění.“ (Př 23:23) Jehova, Zdroj pravé moudrosti, štědře dává moudrost těm, kdo ji upřímně hledají a prosí o ni ve víře a kdo před ním mají zdravou, uctivou bázeň. (Př 2:1–7; Jk 1:5–8) Ten, kdo hledá moudrost, však musí věnovat čas studiu Božího slova; musí poznat Boží příkazy, zákony, připomínky a rady, musí přemýšlet o tom, jak Bůh jednal a co dělal v minulosti, a všechno, co se dozví, pak musí uplatňovat ve svém životě. (5Mo 4:5, 6; Ža 19:7; 107:43; 119:98–101; Př 10:8; srovnej 2Ti 3:15–17.) Moudře si vykupuje příhodný čas, v ničemné době nejedná nerozumně, ale ‚dále si uvědomuje, jaká je Jehovova vůle‘. (Ef 5:15–20; Kol 4:5, 6) Musí si vypěstovat pevnou víru a neotřesitelné přesvědčení, že Boží moc je nepřemožitelná, že Bůh určitě prosadí svou vůli a že je rozhodně schopen splnit svůj slib a odměnit věrnost. (Heb 11:1, 6; 1Ko 15:13, 14, 19)
Pouze tímto způsobem si člověk může správně zvolit svou životní cestu a vede to k tomu, že se nenechá rozkolísat strachem, chamtivostí, nemravnými touhami ani jinými škodlivými pocity. (Př 2:6–16; 3:21–26; Iz 33:2, 6) Jak říká zosobněná moudrost: „Šťastný je člověk, který mi naslouchá tak, že den co den zůstává bdělý u mých dveří, že dává pozor u sloupů mých vchodů. Vždyť ten, kdo nalézá mne, jistě nalezne život a získá dobrou vůli od Jehovy. Ale ten, kdo mě opomíjí, činí násilí své duši; všichni, kdo mě prudce nenávidí, ti opravdu milují smrt.“ (Př 8:34–36; 13:14; 24:13, 14)
Moudrost a srdce. Podstatným předpokladem k získání moudrosti je bezpochyby inteligence, ale důležitějším předpokladem k dosažení pravé moudrosti je zjevně srdce, které souvisí nejen s myšlením, ale také s pohnutkami a city. (Ža 49:3, 4; Př 14:33; viz heslo SRDCE.) Boží služebník si přeje poznat ve svém „skrytém já“ „naprostou moudrost“ a chce si svou životní cestu plánovat moudře. (Srovnej Ža 51:6, 10; 90:12.) „Srdce moudrého je po jeho pravici [to znamená, že je připraveno mu pomáhat a v kritických chvílích ho chránit (srovnej Ža 16:8; 109:31)], ale srdce hloupého je po jeho levici [nedokáže ho vést cestou moudrosti].“ (Ka 10:2, 3; srovnej Př 17:16; Ří 1:21, 22.) Opravdu moudrý člověk své srdce poučuje a ukázňuje v moudrosti (Př 23:15, 16, 19; 28:26); jedná tak, jako by spravedlivá přikázání a zákony měl napsané ‚na tabulce svého srdce‘. (Př 7:1–3; 2:2, 10)
Zkušenosti a vhodná společnost. K moudrosti značně přispívají zkušenosti. I Ježíšovi během jeho dětství přibývala moudrost. (Lk 2:52) Mojžíš dosadil na místo náčelníků „moudré a rozvážné a zkušené muže“. (5Mo 1:13–15) Člověk sice získává určitou moudrost z toho, že utrpí trest nebo že pozoruje, jak jsou trestáni druzí (Př 21:11), zmoudřet se však dá lepším a časově úspornějším způsobem, totiž tím, že člověk využívá zkušeností těch, kdo již jsou moudří, učí se od nich a pohybuje se raději v jejich společnosti než ve společnosti ‚nezkušených‘. (Př 9:1–6; 13:20; 22:17, 18; srovnej 2Pa 9:7.) Takovou moudrost mají pravděpodobněji starší lidé, a to zejména ti, kteří prokazují, že mají Božího ducha. (Job 32:7–9) To se výrazně projevilo v době vlády krále Rechoboama. (1Kr 12:5–16) Samozřejmě, „lepší je nuzné, ale moudré dítě [v relativním smyslu] než starý, ale hloupý král, který nepoznal dost, aby se dal ještě varovat“. (Ka 4:13–15)
V městských branách (s nimiž často sousedila veřejná prostranství) byly prostory, kde starší muži udíleli rady a vynášeli soudcovská rozhodnutí. (Srovnej Př 1:20, 21; 8:1–3.) V takovém ovzduší (kde lidé chtěli moudrost získat nebo ji předkládali) nebylo obvykle slyšet hlasy pošetilých; jejich prázdné řeči se ozývaly jinde. (Př 24:7) I když společenství s moudrými lidmi přináší ukázňování a občas i kárání, přesto je mnohem lepší než píseň a smích hlupáků. (Ka 7:5, 6) Ten, kdo se odlučuje, protože hledá jen svůj vlastní úzce omezený názor na život a své vlastní sobecké touhy, nakonec odbočí na cestu vystupující proti veškeré praktické moudrosti. (Př 18:1)
Projevuje se v osobním jednání a mluvě. V Příslovích 11:2 je uvedeno, že „moudrost je u skromných“; Jakub mluví o ‚mírnosti, jež patří k moudrosti‘. (Jk 3:13) Je-li člověk žárlivý, svárlivý, vychloubačný nebo tvrdošíjný, dává tak najevo, že mu chybí pravá moudrost a že se naopak nechává vést moudrostí, která je „zemská, živočišná, démonská“. Pravá moudrost je „pokojná, rozumná, připravená uposlechnout“. (Jk 3:13–18) „Prut domýšlivosti je v ústech pošetilého, ale moudré budou střežit právě jejich rty.“ Moudří lidé zadržují opovážlivá, drsná nebo neuvážená slova. (Př 14:3; 17:27, 28; Ka 10:12–14) Z jazyka a rtů moudrých lidí vychází promyšlená, hojivá, příjemná a prospěšná řeč (Př 12:18; 16:21; Ka 12:9–11; Kol 3:15, 16) a tito lidé nevyvolávají těžkosti, ale naopak se snaží působit uklidnění a ‚získávat duše‘ moudrým přesvědčováním. (Př 11:30; 15:1–7; 16:21–23; 29:8)
Ti, kdo se stávají ‚moudrými ve svých vlastních očích‘ a povyšují se nad ostatní lidi (dokonce i nad Boha), jsou horší než člověk, který je hloupý, ale nepředstírá opak. (Př 26:5, 12; 12:15) Takoví sebejistí lidé jsou příliš pyšní, než aby přijímali kárání. (Př 3:7; 15:12; Iz 5:20, 21) Je paradoxní, že k tomuto postoji má sklon jak lenoch, tak i boháč. (Př 26:16; 28:11; srovnej 1Ti 6:17.) Avšak „zlatou náušnicí a ozdobou ze zvláštního zlata je moudrý karatel pro slyšící ucho“ (Př 25:12); ano, „dej pokárání moudrému, a bude tě milovat“. (Př 9:8; 15:31–33)
Moudrost v rodině. Moudrost buduje domácnost, tedy nejen dům, ale také rodinu, její jednotu a úspěšný život. (Př 24:3, 4; srovnej Př 3:19, 20; Ža 104:5–24.) Moudří rodiče nezadržují prut a kárání, ale ukázňováním a dobrými radami chrání své děti před špatným jednáním. (Př 29:15) Moudrá manželka značně přispívá k úspěšnému a šťastnému životu své rodiny. (Př 14:1; 31:26) Děti, které se moudře podřizují rodičovskému ukázňování, přinášejí rodině radost a čest, dokazují, že navzdory pomluvám a obviňování má rodina dobrou pověst, a poskytují jiným lidem důkaz o tom, že mají moudrého otce, který je poučuje. (Př 10:1; 13:1; 15:20; 23:24, 25; 27:11)