Muž ve vedoucím postavení, například v dědičném postavení hlavy nějakého kmene nebo otcovského domu. Hebrejské slovo na·siʼʹ je v různých překladech Bible přeloženo jako „kníže“, „vůdce“, „vládce“ nebo „náčelník“. (Viz heslo KNÍŽE, UROZENÝ ČLOVĚK, VŮDCE.) Mužům sloužícím jako hlavy 12 izraelských otcovských domů neboli kmenů se říkalo „náčelníci“. (4Mo 1:16; Joz 22:14) Tento výraz je použit i k označení mužů sloužících jako hlavy 12 rodů, které pocházely z Išmaela. (1Mo 17:20; 25:16) Tímto titulem byli označeni také králové Šalomoun a Sedekjáš v úloze vládců. (1Kr 11:34; Ez 21:25) Chetité nazvali Abrahama „Božím náčelníkem“ neboli mocným náčelníkem, a tímto způsobem možná dali najevo, že k němu mají úctu. (1Mo 23:6, Rbi8, ppč)

Za dnů Mojžíše náčelníci poskytovali vedení při uctívání a jednali jako zástupci lidu před Mojžíšem, kněžími a Jehovou. Mojžíš vybral z každého kmene (kromě kmene Levi) jednoho náčelníka, aby vyzvídali v Zaslíbené zemi. Špatná zpráva deseti nevěrných zvědů silně ovlivnila izraelský lid. (4Mo 13:2–16, 25–33) Dvě stě padesát náčelníků z izraelských synů se účastnilo vzpoury vedené Korachem proto, že se chtěli  zmocnit kněžství Áronova domu. (4Mo 16:2, 10, 17, 35) Náčelníci se podíleli na uzavření smlouvy Izraele s Gibeoňany. (Joz 9:15, 18) Potom, co Jozue dovedl Izrael do Kanaánu a porazil tamní národy, měli náčelníci důležitou úlohu při rozdělování země. (4Mo 34:18; Joz 14:1) Áronův syn Eleazar byl dosazen do postavení náčelníka nad muži sloužícími jako hlavy otcovských domů kmene Levi, a tak se stal „náčelníkem náčelníků“. (4Mo 3:32) Když král Šalomoun chtěl vynést truhlu smlouvy do nově postaveného chrámu, svolal do Jeruzaléma všechny náčelníky kmenů. (1Kr 8:1)

Izraelité měli náčelníkovi prokazovat náležitou úctu a nikdy ho neměli urážet. (2Mo 22:28) Když byl apoštol Pavel souzen před Sanhedrinem, velekněz Ananiáš nařídil těm, kdo stáli vedle Pavla, aby ho udeřili přes ústa. Pavel mu potom řekl: „Bůh udeří tebe, ty obílená stěno“, protože nevěděl, že mluví s veleknězem. Když na to byl upozorněn, řekl: „Bratři, nevěděl jsem, že je veleknězem. Je totiž napsáno: ‚Nebudeš urážlivě mluvit o vládci svého lidu.‘“ (Sk 23:1–5)

Náčelníkům sice měla být prokazována úcta, ale oni také museli poslouchat Boží zákon. Jestliže zhřešili proti Zákonu, bylo nutné, aby jednali podle předpisů stanovených vzhledem k takovým hříchům. Měli odpovědné postavení a svým chováním a příkladem mohli ovlivňovat druhé, a proto jestliže neúmyslně porušili Boží zákon, bylo jim uloženo, aby předložili jiný druh oběti za hřích než ostatní Izraelité. Od velekněze se vyžadovalo, aby obětoval mladého býka, náčelník musel obětovat kozlíka a kdokoli z ostatních Izraelitů buď kozičku, nebo ovečku. (3Mo 4:3, 22, 23, 27, 28, 32)

Ezekielovo vidění. O náčelníkovi prorocky mluví Ezekiel ve 44. až 48. kapitole své knihy. Ve vidění popisuje správní pruh země, který se táhl od vých. hranice u Jordánu a Mrtvého moře až k Západnímu neboli Středozemnímu moři. Na S a na J se k tomuto pruhu země připojovaly souběžné kusy země přidělené izraelským kmenům. Uvnitř tohoto pruhu země byl čtvercový díl země o rozměrech 25 000 × 25 000 loket (13 × 13 km) označený jako příspěvek, který byl opět rozdělen do tří částí: sev. část byla přidělena nekněžským Levitům, ve střední části byla Jehovova svatyně a v nejjižnější části leželo město. (Viz hesla LOKET; SVATÝ PŘÍSPĚVEK.) Panovníkem městské vlády byl nepochybně „náčelník“.

Je pozoruhodné, že v tomto vidění bylo město odděleno od chrámu neboli svatyně. Kromě toho „náčelník“ nebyl kněz, jak je vidět z toho, že kněží měli předložit náčelníkovu „celou zápalnou oběť a jeho oběti společenství“. (Ez 46:2) Ve splnění Ezekielova vidění tedy město, které prorok v tomto vidění spatřil, zjevně neznázorňovalo nebeskou vládu Ježíše Krista a jeho spolukrálů a spolukněží. Zdá se, že spíše znázorňovalo sídlo pozemské, viditelné správy pod vedením nebeského Království. Podle toho by tedy „náčelník“ symbolizoval ty, kdo jsou jmenováni jako viditelní, ‚knížecí‘ zástupci nebeské vlády. (Ža 45:16; Iz 32:1, 2)