V širokém a obecném smyslu je národ tvořen lidmi, kteří jsou více či méně spřízněni jeden s druhým pokrevně a mají stejný jazyk. Tyto národnostní skupiny obvykle bydlí na nějakém vymezeném zeměpisném území a jsou pod určitou formou ústředního vládního řízení. Podle díla Theological Dictionary of the Old Testament „má hebrejština určitý sklon slovem goj popisovat lidi ve smyslu jejich politické a územní sounáležitosti, a tím se velmi blíží našemu dnešnímu pojmu ‚národ‘. Slovo ʽam [lid] naproti tomu v sobě vždy skrývá silný důraz na prvek pokrevnosti jako základu pro spojení v lid.“ (G. J. Botterweck a H. Ringgren, ed., sv. 2, 1975, s. 427) Řecké výrazy eʹthnos (národ) a la·osʹ (lid) jsou používány obdobně. Bible obvykle používá množné číslo slov gój a eʹthnos na pohany.

Původ. První zmínka o formování oddělených národů je v období po potopě, a to v souvislosti se stavbou babylónské věže. Lidé, kteří  se na tomto projektu podíleli, byli sjednoceni v odporu proti Božímu záměru. Hlavním faktorem, jenž tuto sjednocenou činnost usnadňoval, bylo to, že „celá země měla dále jeden jazyk a jednu slovní zásobu“. (1Mo 11:1–4) Jehova si toho povšiml a tím, že lidem zmátl jejich jazyk, je „rozptýlil po celém povrchu země“. (1Mo 11:5–9; MAPA, sv. 1, s. 329)

Nyní jazykové skupiny oddělovala komunikační bariéra a každá skupina rozvíjela vlastní kulturu, umění, zvyky, rysy a náboženství — každá to dělala po svém. (3Mo 18:3) Tyto různé národy byly odcizeny Bohu, a proto si vytvořily množství model svých mytických božstev. (5Mo 12:30; 2Kr 17:29, 33)

Existovaly tři velké větve těchto národů, jež pocházely ze synů a vnuků Noemových synů — Jafeta, Chama a Sema —, kteří jsou pokládáni za zakladatele národů pojmenovaných podle nich. Seznam uvedený v 1. Mojžíšově v 10. kapitole by proto bylo možné označit jako nejstarší soupis národů v celkovém počtu 70. Původně bylo 14 jafetských, 30 chamitských a 26 semitských národů. (1Mo 10:1–8, 13–32; 1Pa 1:4–25) Další informace o těchto národnostních skupinách jsou v TABULCE, sv. 1, s. 329, a rovněž v pojednání o každém ze 70 Noemových potomků.

Časem došlo samozřejmě k mnoha změnám. Některé národy splynuly s těmi, jež je obklopovaly, nebo úplně zmizely v důsledku slabosti, nemocí či války; jiné vznikly v důsledku stěhování a populačního vzrůstu. U některých národnostních skupin byl velmi silný nacionalistický duch, což ve spojení s velkými vojenskými akcemi poskytlo ctižádostivým lidem průraznost nezbytnou pro vytvoření světové říše na úkor slabších národů.

Otec národů. Bůh řekl Abramovi, aby opustil Ur a odešel do země, kterou mu ukáže, protože ‚z něho učiní velký národ‘. (1Mo 12:1–4) Bůh svůj slib později rozšířil, když řekl: „Ty se jistě staneš otcem zástupu národů. . . . A učiním tě velmi, velmi plodným a způsobím, že z tebe budou národy a vyjdou z tebe králové.“ (1Mo 17:1–6) Tento slib se splnil. Abrahamův syn Išmael se stal otcem ‚dvanácti náčelníků podle jejich rodů‘ (1Mo 25:13–16; 17:20; 21:13, 18) a z šesti synů Ketury vznikly další národy, jejichž původ sahal až k Abrahamovi. (1Mo 25:1–4; 1Pa 1:28–33; Ří 4:16–18) Z Abrahamova syna Izáka pocházeli Izraelité a Edomité. (1Mo 25:21–26) V mnohem větším, duchovním smyslu, se Abraham stal ‚otcem mnoha národů‘, protože lidé z mnoha národnostních skupin, včetně křesťanského sboru v Římě, mohli díky své víře a poslušnosti nazývat Abrahama svým otcem, „otcem všech těch, kdo mají víru“. (Ří 4:11, 16–18; viz heslo IZRAEL č. 2.)

Jak se Bůh dívá na národy. Jako Stvořitel a Svrchovaný Panovník má Bůh absolutní právo, aby stanovil národům jejich územní hranice (pokud se to rozhodne udělat), jako to udělal s Ammonem, Edomem a Izraelem. (5Mo 2:17–22; 32:8; 2Pa 20:6, 7; Sk 17:26) Nejvyššího a Vznešeného nad celou zemí nelze co do velikosti srovnat s národy lidstva. (Jer 10:6, 7) Skutečně, z jeho pohledu jsou národy jen krůpěj z vědra. (Iz 40:15, 17) A tak, když se národy zlobí a mumlají proti Jehovovi, jako když usmrtily Ježíše na mučednickém kůlu, Jehova se jim jen směje, jsou mu k posměchu a zmaří jejich opovážlivou radu proti němu. (Ža 2:1, 2, 4, 5; 33:10; 59:8; Da 4:32b, 34, 35; Sk 4:24–28)

Jehova je úžasně veliký a mocný, a přesto ho nikdo nemůže oprávněně nařknout z toho, že s národnostními skupinami jednal nespravedlivě. Bůh nikdy neustoupil od svých spravedlivých zásad, ať se jednalo o jednotlivce, nebo o celý národ. (Job 34:29) Pokud národ činil pokání jako lidé v Ninive, Jehova mu žehnal. (Jon 3:5–10) Pokud však začal dělat špatné věci, potom ho zničil, a to i přesto, že s ním měl smlouvu. (Jer 18:7–10) Když vznikaly problémy, Jehova posílal své proroky s varovným poselstvím. (Jer 1:5, 10; Ez 2:3; 33:7) Bůh není k nikomu stranický, ani k velkému, ani k malému. (5Mo 10:17; 2Pa 19:7; Sk 10:34, 35)

Když celé národy odmítly uznat Jehovu a poslouchat ho, nebo ho vypudili ze své mysli a svého srdce, Jehova na nich vykonal soud. (Ža 79:6; 110:6; 149:7–9) Zasvětil je zničení a obrátil je zpět do šeolu. (Ža 9:17; Iz 34:1, 2; Jer 10:25) Obrazným jazykem Bůh říká, že ničemné národy budou vydány jeho Synovi, který se nazývá „Věrný a Pravý . . . Boží Slovo“, aby je rozbil na kusy. (Ža 2:7–9; Zj 19:11–15; srovnej Zj 12:5.)

Nový národ duchovního Izraele. Po celá staletí Jehova Bůh jednal výlučně s přirozeným Izraelem, znovu a znovu k tomuto národu posílal své proroky, aby se lid odvrátil od své vzpurné  dráhy. Nakonec poslal svého Syna, Krista Ježíše, ale většina Izraelitů ho zavrhla. Ježíš proto řekl předním kněžím a farizeům, kteří neměli víru: „Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který nese jeho ovoce.“ (Mt 21:33–43)

Apoštol Petr jasně ukázal, že tento „národ“ se bude skládat z lidí, kteří Krista Ježíše přijali. (1Pe 2:4–10) Petr na své spolukřesťany ve skutečnosti použil právě ta slova, jež byla určena přirozenému Izraeli: „Vy jste ‚vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví‘.“ (1Pe 2:9; srovnej 2Mo 19:5, 6.) Ti všichni uznávali Boha jako Vládce a jeho Syna jako Pána a Krista. (Sk 2:34, 35; 5:32) Měli občanství v nebesích (Fil 3:20) a byli zapečetěni svatým duchem, což byl závdavek jejich nebeského dědictví. (2Ko 1:22; 5:5; Ef 1:13, 14) Přirozený Izrael se stal národem díky smlouvě Zákona, ale „svatý národ“ duchem zplozených křesťanů se jím stal díky nové smlouvě. (2Mo 19:5; Heb 8:6–13) Bylo proto velmi vhodné, že byli nazváni „svatým národem“.

Boží duch byl nejdříve vylit v den Letnic roku 33 n. l. na 120 učedníků Ježíše (všichni byli přirození Židé). Tak bylo zřejmé, že Bůh nyní jedná s novým duchovním národem. (Sk 1:4, 5, 15; 2:1–4; srovnej Ef 1:13, 14.) Později, počínaje rokem 36 n. l., se členy nového národa stali neobřezaní pohané, kteří rovněž dostali Božího ducha. (Sk 10:24–48; Ef 2:11–20)

Informace o kázání dobré zprávy všem národům lze najít pod heslem DOBRÁ ZPRÁVA.

Gog a Magog. Biblická kniha Zjevení (20:7, 8) uvádí, že po Kristově Tisíciletém panování Satan „vyjde, aby zaváděl na scestí ty národy ve čtyřech rozích země, Goga a Magoga“. Tyto národy zjevně budou výsledkem vzpoury proti Kristově vládě. (Viz heslo GOG č. 3.)