Výročí narození nějakého člověka; hebrejsky jóm hul·leʹdheth (1Mo 40:20) a řecky ge·neʹsi·a (Mt 14:6; Mr 6:21).

Biblická rodopisná a chronologická data ukazují, že Hebrejci zaznamenávali rok narození. (4Mo 1:2, 3; Joz 14:10; 2Pa 31:16, 17) Věk Levitů, kněží a králů nebyl ponechán na pouhém dohadu. (4Mo 4:3; 8:23–25; 2Kr 11:21; 15:2; 18:2) To platilo i v Ježíšově případě. (Lk 2:21, 22, 42; 3:23)

Podle Bible byl pro rodiče den, kdy se jim narodilo dítě, obvykle dnem radosti a díkůvzdání a bylo to správné, protože „pohleď, synové jsou dědictví od Jehovy; plod břicha je odměna“. (Ža 127:3; Jer 20:15; Lk 1:57, 58) V Bibli však není žádný náznak toho, že by Jehovovi věrní ctitelé někdy přijali pohanský zvyk každoročně slavit narozeniny.

Bible se přímo zmiňuje pouze o dvou oslavách narozenin — o faraónových narozeninách v Egyptě (18. století př. n. l.) a narozeninách Heroda Antipa (1. století n. l.). Tyto dvě zprávy jsou si podobné v tom, že v obou případech se pořádala velká hostina a byla někomu projevena přízeň; oba případy jsou pozoruhodné tím, že při nich došlo k popravě — k oběšení faraónova vrchního pekaře v prvním případě a ke stětí Jana Křtitele ve druhém případě. (1Mo 40:18–22; 41:13; Mt 14:6–11; Mr 6:21–28)

Výraz „v den našeho krále“ u Ozeáše 7:5, kdy „si knížata přivodila nemoc . . . kvůli vínu“, mohl znamenat oslavu narozenin odpadlého izraelského krále, ale stejně dobře to mohl být výroční den jeho nástupu na trůn, kdy se pořádaly podobné hostiny.

Když Jobovi synové „pořádali hostinu v domě každého v jeho vlastní den“, nemělo by se předpokládat, že se ten den slavily jejich narozeniny. (Job 1:4) Hebrejské slovo jóm v tomto verši, které je přeloženo jako „den“, znamená časové období od východu do západu slunce. Naproti tomu slovo „narozeniny“ se skládá ze dvou hebrejských slov jóm (den) a hul·leʹdheth. Rozdíl mezi slovem „den“ a něčími narozeninami je patrný v 1. Mojžíšově 40:20, kde se objevují oba výrazy: „A třetího dne [jóm] se přihodilo, že byly faraónovy narozeniny [doslova ‚den (jóm) narození (hul·leʹdheth) faraóna‘].“ Je tedy jisté, že Job 1:4 nemluví o narozeninách, jak je to nepochybně v případě 1. Mojžíšovy 40:20. Zdá se, že sedm  Jobových synů pořádalo nějaké rodinné setkání (možná jarní svátek nebo díkůvzdání za sklizeň), a protože hostina trvala týden, každý syn pořádal hostinu ve svém vlastním domě ‚ve svůj vlastní den‘.

Se zavedením křesťanství se názor na slavení narozenin nezměnil. Ježíš zavedl závaznou Památnou slavnost slovy: „Stále to čiňte na mou památku.“ Nebyla to připomínka jeho narození, ale smrti. (Lk 22:19) Jestliže první křesťané neměli slavit neboli si připomínat narození svého Zachránce, tím méně měli oslavovat své vlastní narozeniny. Historik Augustus Neander píše: „Myšlenka svátku narozenin byla vzdálená myšlení křesťanů té doby.“ (The History of the Christian Religion and Church, During the Three First Centuries, do angličtiny přeložil H. J. Rose, 1848, s. 190.) „Origenes [pisatel ve třetím století n. l.] . . . tvrdí, že ‚ani o jednom ze svatých lidí v Písmu není zaznamenáno, že by držel svátek nebo konal velkou hostinu o svých narozeninách. Jen hříšníci (jako farao a Herodes) se velmi radují ze dne, kdy se narodili do tohoto světa.‘“ (The Catholic Encyclopedia, 1913, sv. X, s. 709)

Je tedy jasné, že oslava narozenin nemá svůj původ ani v Hebrejských, ani v Řeckých písmech. M’Clintockova a Strongova Cyclopædia (1882, sv. I, s. 817) navíc říká, že Židé „pokládali oslavu narozenin za součást modlářského uctívání . . . , a to pravděpodobně kvůli modlářským rituálům, jež se v ten den konaly k poctě těch, kdo byli pokládáni za božské ochránce dne, v němž se daný člověk narodil“.