Zdá se, že základní význam hebrejského slova ša·maʹjim (vždy v množném čísle), které se překládá jako „nebe“ nebo „nebesa“, nese myšlenku toho, co je vysoké nebo vyvýšené. (Ža 103:11; Př 25:3; Iz 55:9) Etymologie řeckého slova použitého pro „nebe“ (ou·ra·nosʹ) je nejasná.

Hmotná nebesa. Výraz v původním jazyce zahrnuje hmotná nebesa v celém rozsahu. Kontext obvykle poskytuje dostatek informací, aby se dalo určit, o kterou oblast hmotných nebes se jedná.

Nebesa ve významu „zemská atmosféra“. Slovo „nebesa“ („nebe“) se může vztahovat na celou oblast zemské atmosféry, kde se tvoří rosa a jinovatka (1Mo 27:28; Job 38:29), kde létají ptáci (5Mo 4:17; Př 30:19; Mt 6:26), vane vítr (Ža 78:26), šlehají blesky (Lk 17:24) a plují mraky, z nichž padají dešťové kapky, sněhové vločky a kroupy (Joz 10:11; 1Kr 18:45; Iz 55:10; Sk 14:17). Někdy je slovem „nebesa“ míněna „obloha“, tzn. viditelná klenba neboli kopule, jež se klene nad zemí. (Mt 16:1–3; Sk 1:10, 11)

Tato atmosférická oblast obvykle odpovídá ‚prostoru [heb. ra·qiʹaʽ]‘, o němž je v 1. Mojžíšově 1:6–8 napsáno, že byl vytvořen ve druhém stvořitelském období. Na tato nebesa se nepochybně vztahují biblické verše z 1. Mojžíšovy 2:4; 2. Mojžíšovy 20:11 a 31:17, kde se mluví o stvoření ‚nebes a země‘. (Viz heslo PROSTOR.)

Když byl vytvořen tento atmosférický prostor, vody na povrchu země byly odděleny od jiných vod nad prostorem. To vysvětluje vyjádření uvedené v souvislosti s celosvětovou potopou v Noemových dnech; tehdy „byla proražena všechna zřídla ohromné vodní hlubiny a nebeské propusti byly otevřeny“. (1Mo 7:11; srovnej Př 8:27, 28.) Vody, které se vznášely nad prostorem, při potopě spadly, jako by vytekly určitými kanály a také deštěm. Když se tato obrovská vodní nádrž vyprázdnila, „nebeské propusti“ se vlastně „zahradily“. (1Mo 8:2)

Vesmír. Hmotná „nebesa“ zahrnují zemskou atmosféru a patří k nim i vnější vesmír, kde je spousta hvězdných těles, „celé nebeské vojsko“ — slunce, měsíc, hvězdy a souhvězdí. (5Mo 4:19; Iz 13:10; 1Ko 15:40, 41; Heb 11:12) První verš v Bibli uvádí, že tato hvězdná nebesa byla stvořena již před tím, než byla země připravována, aby ji mohli obývat lidé. (1Mo 1:1) Tato  nebesa, jež jsou dílem Božích „prstů“, oznamují Boží slávu, a stejně o ní „vypráví“ i atmosférický prostor. (Ža 8:3; 19:1–6) Všechna nebeská tělesa se řídí ‚ustanoveními nebes‘, která stanovil Bůh. Astronomové nejsou schopni tato ustanovení plně pochopit, přestože mají moderní přístroje a rozsáhlé matematické znalosti. (Job 38:33; Jer 33:25) Jejich objevy však potvrzují, že člověk nedokáže tato nebesa změřit ani nedokáže spočítat hvězdy. (Jer 31:37; 33:22; viz heslo HVĚZDA.) Ale Bůh je počítá, a dokonce je nazývá jménem. (Ža 147:4; Iz 40:26)

‚Střed nebe‘ a ‚nejzazší konec nebes‘. Výraz ‚střed nebe‘ se vztahuje na atmosférický prostor kolem země, kde létají ptáci, například orli. (Zj 8:13; 14:6; 19:17; 5Mo 4:11 [heb. „srdce nebes“]) Něco podobného znamená výraz „mezi zemí a nebesy“. (1Pa 21:16; 2Sa 18:9) Když je o útočnících blížících se k Babylónu řečeno, že přicházejí „z nejzazšího konce nebes“, je tím nepochybně míněno, že k němu přicházejí ze vzdáleného obzoru (kde se obloha zdánlivě setkává se zemí a kde vychází a zapadá slunce). (Iz 13:5; srovnej Ža 19:4–6.) Podobně výrazem „ze čtyř nejzazších konců nebes“ jsou zřejmě míněny čtyři světové strany, a jedná se tedy o celou zemi. (Jer 49:36; srovnej Da 8:8; 11:4; Mt 24:31; Mr 13:27.) Nebesa obklopují zemi ze všech stran, a tak když Jehova vidí všechno „pod celými nebesy“, vidí vše na celé zeměkouli. (Job 28:24)

Mračná obloha. Jiné hebrejské slovo šaʹchaq je také použito pro ‚oblohu‘ nebo oblaka na obloze. (5Mo 33:26; Př 3:20; Iz 45:8) Kořen tohoto slova poukazuje na něco roztlučeného na jemno nebo rozdrceného na prach jako „povlak prachu“ (šaʹchaq) z Izajáše 40:15. V tomto významu je toto slovo určitě použito vhodně, protože oblaka vznikají tím, že se horký vzduch vystupující ze země ochladí na teplotu známou jako „rosný bod“ a vodní pára obsažená v tomto vzduchu kondenzuje do nepatrných částeček, kterým se někdy říká vodní prach. (Srovnej Joba 36:27, 28; viz heslo OBLAK.) Vhodně je použito i proto, že klenba oblohy vypadá, jako by byla modrá; tento optický jev je způsoben tím, že sluneční paprsky pronikají molekulami plynu a jinými částicemi (včetně prachu), z nichž se skládá atmosféra. Když Bůh vytvořil takovou atmosféru, vlastně ‚vytepal oblohu dotvrda jako lité zrcadlo‘ a tím pro modrou atmosférickou klenbu nad lidmi stanovil jednoznačnou hranici. (Job 37:18)

„Nebesa nebes.“ Předpokládá se, že výraz „nebesa nebes“ se vztahuje na nejvyšší nebesa a že by mohl zahrnovat hmotná nebesa v celkovém rozsahu, ať jsou jakkoli rozlehlá, protože nebesa se rozprostírají od země všemi směry. (5Mo 10:14; Ne 9:6)

Šalomoun, stavitel jeruzalémského chrámu, řekl, že „nebesa, ano nebe nebes“ nemohou Boha obsáhnout. (1Kr 8:27) Jehova je Stvořitel nebes, je tedy vysoko nad celými nebesy a „jeho jméno je nedosažitelně vysoko. Jeho důstojnost je nad zemí a nebem.“ (Ža 148:13) Jehova měří hmotná nebesa tak snadno, jako by člověk měřil nějaký předmět tak, že by roztáhl prsty a ten předmět ležel mezi konečkem palce a malíčku. (Iz 40:12) Šalomounův výrok neznamená, že Bůh nebydlí na nějakém konkrétním místě. A neznamená ani to, že Bůh je všudypřítomný v tom smyslu, že je doslova všude a ve všem. To je možné vidět i z toho, když Šalomoun o Jehovovi říká, že slyší „z nebes, svého stanoveného obydlí“, tzn. z nebes duchovní říše. (1Kr 8:30, 39)

V hmotném smyslu tedy výraz „nebesa“ zahrnuje širokou oblast. Může se vztahovat jak na nejvzdálenější oblasti kosmického prostoru, tak prostě i na něco, co je neobyčejně vysoké nebo vyvýšené. O lidech plujících na lodích zmítaných bouří je řečeno, že „stoupají k nebesům, klesají k základům“. (Ža 107:26) Tak i stavitelé babylónské věže měli v úmyslu postavit stavbu „s vrcholkem v nebesích“, jakoby nějaký „mrakodrap“. (1Mo 11:4; srovnej Jer 51:53.) A proroctví v Amosovi 9:2 mluví o mužích, kteří v marné snaze uniknout Jehovovu rozsudku jakoby „vystoupí do nebes“, což má nepochybně znamenat, že se pokusí nalézt útočiště vysoko v hornatých krajích.

Duchovní nebesa. Stejná slova, která jsou v původních jazycích použita pro hmotná nebesa, jsou použita i pro duchovní nebesa. Jak jsme viděli, Jehova Bůh nepřebývá v hmotných nebesích, protože je Duch. Je však „Vysoký a Povýšený“, který přebývá „ve výši“ (Iz 57:15), a proto je vhodné, že k popisu Božího „povýšeného příbytku svatosti a krásy“ je použito hebrejské slovo, jehož základní význam je „pozvednutý“ nebo „povýšený“. (Iz 63:15; Ža 33:13, 14; 115:3) Jehova je Původce hmotných nebes (1Mo 14:19; Ža 33:6), a proto je také jejich Vlastníkem. (Ža 115:15, 16) Dělá v nich všechno, co ho těší, a to i zázračné skutky. (Ža 135:6)

 V mnoha textech tedy „nebesa“ představují Boha a jeho svrchované postavení. Jeho trůn je v nebesích, tzn. v duchovní říši, nad níž také panuje. (Ža 103:19–21; 2Pa 20:6; Mt 23:22; Sk 7:49) Ze svého svrchovaného neboli nejvyššího postavení Jehova vlastně ‚shlíží‘ na hmotná nebesa i na zemi (Ža 14:2; 102:19; 113:6) a z tohoto vyvýšeného postavení také mluví, vyslýchá prosebné žádosti a vykonává soud. (1Kr 8:49; Ža 2:4–6; 76:8; Mt 3:17) Proto čteme, že Ezekjáš a Izajáš se v situaci vážného ohrožení „stále modlili a volali k nebesům o přispění“. (2Pa 32:20; srovnej 2Pa 30:27.) Ježíš také použil slovo „nebe“ ke znázornění Boha, když se ptal náboženských vůdců, z jakého zdroje byl Janův křest, zda „z nebe, nebo z lidí“. (Mt 21:25; srovnej Jana 3:27.) Marnotratný syn uznal, že zhřešil „proti nebi“ i proti svému vlastnímu otci. (Lk 15:18, 21) „Nebeské království“ tedy znamená nejen to, že je založeno v nebi a vládne z duchovních nebes, ale i to, že to je „Boží království“. (Da 2:44; Mt 4:17; 21:43; 2Ti 4:18)

Kvůli Božímu nebeskému postavení lidé i andělé také zvedali ruce nebo obličej k nebi, když Boha žádali, aby jednal (2Mo 9:22, 23; 10:21, 22), když přísahali (Da 12:7) a když se modlili (1Kr 8:22, 23; Ná 3:41; Mt 14:19; Jan 17:1). V 5. Mojžíšově 32:40 Jehova o sobě říká, že ‚pozvedá ruku k nebi v přísaze‘. V souvislosti s vyjádřením v Hebrejcům 6:13 to nepochybně znamená, že Jehova přísahá sám při sobě. (Srovnej Iz 45:23.)

Bydliště andělů. Duchovní nebesa jsou také ‚správným bydlištěm‘ Božích duchovních synů. (Juda 6; 1Mo 28:12, 13; Mt 18:10; 24:36) Výraz „nebeské vojsko“, který je často použit na hvězdy, se někdy vztahuje i na andělské Boží syny. (1Kr 22:19; srovnej Ža 103:20, 21; Da 7:10; Lk 2:13; Zj 19:14.) Pro znázornění andělů, ‚sboru svatých‘, jsou „nebesa“ také zosobňována. (Ža 89:5–7; srovnej Lk 15:7, 10; Zj 12:12.)

Představují panství. Zjistili jsme, že slovo „nebesa“ se může vztahovat na Jehovu Boha v jeho svrchovaném postavení. Když tedy Daniel sděloval Nebukadnecarovi, co tento babylónský vládce bude muset zažít proto, aby z toho poznal, „že panují nebesa“, znamenalo to totéž, aby poznal, „že Nejvyšší je Panovníkem v království lidstva“. (Da 4:25, 26)

Výrazem „nebesa“ je však míněn nejen nejvyšší Svrchovaný Panovník, ale tento výraz se může vztahovat i na jiné vládnoucí mocnosti, které jsou vyvýšené neboli pozvednuté nad národy, jež jsou jim podřízeny. V Izajášovi 14:12 je právě dynastie babylónských králů, kterou zastupoval Nebukadnecar, přirovnávána k hvězdě a nazývána ‚zářící, syn úsvitu‘. Dobytím Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. tato babylónská dynastie pozvedla svůj trůn „nad Boží hvězdy“; těmito „hvězdami“ jsou nepochybně míněni judští králové z Davidovy rodové linie (podobně Dědic Davidova trůnu, Kristus Ježíš, je ve Zj 22:16 nazván „jasná jitřní hvězda“; srovnej 4Mo 24:17). Když babylónská dynastie svrhla Davidův trůn, který byl ustanoven Bohem, vlastně se tím vyvýšila až do nebes. (Iz 14:13, 14) Tento vyvýšený majestát a rozsáhlé panství představoval také symbolický strom, jehož výška „dosáhla nebes“ a jehož viděl král Nebukadnecar ve snu. (Da 4:20–22)

Nová nebesa a nová země. Souvislost mezi „nebesy“ a vládní mocí nám pomáhá porozumět vyjádření „nová nebesa a nová země“, které je uvedeno v Izajášovi 65:17; 66:22 a které citoval apoštol Petr ve 2. Petra 3:13. Na tuto souvislost upozorňuje M’Clintockova a Strongova Cyclopædia (1891, sv. IV, s. 122): „Nová nebesa a nová země v Iza. lxv, 17 znamenají novou vládu, nové království, nový národ.“

Stejně tak jako se slovo „země“ může vztahovat na lidskou společnost (Ža 96:1; viz heslo ZEMĚ), tak i „nebesa“ mohou symbolizovat nadřazenou vládní moc neboli vládu nad takovou „zemí“. Proroctví, v němž byla prostřednictvím Izajáše slíbena „nová nebesa a nová země“, se ve svém prvním splnění týkalo obnovy Izraele po návratu z vyhnanství v Babylóně. Když se Izraelité vrátili do své vlasti, vstoupili do nového systému věcí. Bůh význačně použil Kýra Velikého k tomu, aby tuto obnovu způsobil. Po návratu do Jeruzaléma sloužil Zerubbabel (Davidův potomek) jako místodržitel a Jozue jako velekněz. V souladu s Jehovovým záměrem toto nové vládní uspořádání neboli „nová nebesa“ vedlo poddaný lid a dohlíželo na něj. (2Pa 36:23; Ag 1:1, 14) A tak se Jeruzalém stal ‚příčinou k radosti a jeho lid příčinou k jásotu‘, jak bylo předpověděno v 18. verši 65. kapitoly Izajáše.

Petrův citát však ukazuje, že na základě Božího slibu se mělo v budoucnosti očekávat ještě  další splnění těchto slov. (2Pe 3:13) Boží slib v tomto případě souvisí s přítomností Krista Ježíše, jak je to vidět ze 4. verše, a proto se „nová nebesa a nová země“ musí vztahovat na Boží mesiášské Království a na jeho vládu nad poslušnými poddanými. Díky svému vzkříšení a vystoupení do nebe se Kristus Ježíš po Boží pravici stal „vyšším než nebesa“ (Heb 7:26), protože takto byl posazen „vysoko nad každou vládu a autoritu a moc a panství . . . , nejen v tomto systému věcí, ale také v tom budoucím“. (Ef 1:19–21; Mt 28:18)

Ježíšovy křesťanské následovníky, kteří jsou „podílníci na nebeském povolání“ (Heb 3:1), Bůh určil jako ‚dědice‘ ve spojení s Kristem, jehož prostřednictvím Bůh také podle svého záměru stanovil „opět shromáždit všechny věci“. Jako první jsou tedy k jednotě s Bohem prostřednictvím Krista shromažďovány „věci v nebesích“, tzn. ti, kdo jsou povoláni k nebeskému životu. (Ef 1:8–11) Dědictví pro ně je „vyhrazeno v nebesích“. (1Pe 1:3, 4; Kol 1:5; srovnej Jana 14:2, 3.) Jsou „zapsáni“ v nebesích a tam mají své „občanství“. (Heb 12:20–23; Fil 3:20) Tvoří „Nový Jeruzalém“, který je vidět v Janově vidění, jak „sestupuje z nebe od Boha“. (Zj 21:2, 9, 10; srovnej Ef 5:24–27.) Na začátku tohoto vidění bylo uvedeno, že jde o vidění ‚nového nebe a nové země‘ (Zj 21:1), a proto jsou „nové nebe“ i „nová země“ samozřejmě znázorněny také v tom, co je popsáno dále. „Nová nebesa“ tedy musí znamenat Krista a jeho „nevěstu“, kterou je „Nový Jeruzalém“, a „nová země“ jsou ‚národy lidstva‘, které jsou poddanými této vlády a díky ní obdrží požehnání, jak je to popsáno ve Zjevení 21:3, 4.

Dřívější nebe a země, které pominuly. Ve vidění, které měl Jan, je zmínka o tom, že „dřívější nebe a dřívější země“ pominuly. (Zj 21:1; srovnej 20:11.) Z Křesťanských řeckých písem je vidět, že pozemské vlády a národy, nad nimiž tyto vlády panují, jsou poddanými Satanova panství. (Mt 4:8, 9; Jan 12:31; 2Ko 4:3, 4; Zj 12:9; 16:13, 14) Apoštol Pavel psal o ‚ničemných duchovních silách v nebeských místech‘ a o jejich vládách, autoritách a světovládcích. (Ef 6:12) Výrok, že „dřívější nebe“ pominulo, poukazuje na konec politických vlád ovlivňovaných Satanem a jeho démony. To je v souladu s tím, co je ve 2. Petra 3:7–12 napsáno o ohnivém zničení ‚nynějších nebes‘. Podobně popisuje Zjevení 19:17–21 zničení celosvětového politického systému a jeho podporovatelů; píše se tam, že symbolické divoké zvíře bude ‚uvrženo do ohnivého jezera, které hoří sírou‘. (Srovnej Zj 13:1, 2.) Pokud jde o samotného Ďábla, Zjevení 20:1–3 ukazuje, že bude na tisíc let uvržen „do propasti“ a potom bude „na malou chvíli uvolněn“.

Ponížení toho, co je vyvýšeno. Nebesa představují to, co je povznesené, a proto ponížení vyvýšených věcí je mnohdy znázorněno rozvrácením nebo ‚kymácením‘ či ‚otřásáním‘ nebes. O Jehovovi je řečeno, že v době zpustošení Izraele „z nebe na zem svrhl krásu Izraele“. Tato krása Izraele, k níž patřilo království, knížecí vládci i jejich moc, byla pohlcena ohněm. (Ná 2:1–3) Dobyvatel Izraele, Babylón, však později zažil kymácení vlastních ‚nebes‘ a otřásání své „země“, když ho Médové a Peršané rozvrátili a když se ukázalo, že jeho nebeští bohové jsou falešní a nejsou schopni Babylón uchránit před ztrátou panství nad zemí. (Iz 13:1, 10–13)

Podobně bylo předpověděno, že Edom neuchrání před zničením ani jeho velmi vysoké postavení, že v edomských výšinách neboli „nebesích“ se smočí trestající Jehovův meč a že pro Edom už nepřijde pomoc z žádného nebeského neboli vyvýšeného zdroje. (Iz 34:4–7; srovnej Ob 1–4, 8.) Ti, kdo se velice chlubí a nadneseným stylem mluví ničemné věci, jako by „svá ústa vložili až do nebes“, určitě se rozpadnou v trosky. (Ža 73:8, 9, 18; srovnej Zj 13:5, 6.) Město Kafarnaum mělo důvod cítit se vysoce poctěno, protože mu věnoval pozornost Ježíš během své služby. Nereagovalo však na Ježíšovy mocné skutky, a proto se Ježíš zeptal: „Budeš snad vyvýšeno do nebe?“ A v odpovědi naopak předpověděl: „Dolů do hádu přijdeš.“ (Mt 11:23)

Zatmění nebes. Zatmění nebes nebo hvězd se často používá ke znázornění toho, že výhodné, příznivé podmínky byly odstraněny a byly nahrazeny zlověstnými, temnými podmínkami a vyhlídkami, jako když celý den a noc je nebe zataženo temnými mraky, které nepropustí žádný jas. (Srovnej Iz 50:2, 3, 10.) Toto obrazné použití hmotných nebes ve spojitosti s duševním rozpoložením lidí je podobné starému arabskému rčení „jeho nebe spadlo na zem“, což znamená, že nadřazenost nebo úspěšnost nějakého člověka značně poklesla. Někdy však  Bůh použil nebeské jevy, aby tak projevil svůj hněv, a při některých z těchto projevů doslova ztemnělo nebe. (2Mo 10:21–23; Joz 10:12–14; Lk 23:44, 45)

Takový den tmy přišel na Judu při uskutečnění rozsudku, který Jehova vynesl prostřednictvím proroka Joela, a svého vyvrcholení dosáhl, když byla Juda zničena Babylónem. (Joe 2:1, 2, 10, 30, 31; srovnej Jer 4:23, 28.) Zdálo se, že jakákoli naděje na pomoc z nebeského zdroje se vytratila, a jak bylo předpověděno v 5. Mojžíšově 28:65–67, lidé byli „v děsu nocí a dnem“, takže neměli úlevu či naději ani za slunného rána, ani za měsíčního večera. Jehova však prostřednictvím téhož proroka, Joela, nepřátele Judy varoval, že až nad nimi vykoná rozsudek, dostanou se do stejné situace. (Joe 3:12–16) Stejné znázornění použili Ezekiel a Izajáš, když předpovídali vykonání Božího rozsudku — Ezekiel Egyptu a Izajáš Babylónu. (Ez 32:7, 8, 12; Iz 13:1, 10, 11)

Apoštol Petr citoval Joelovo proroctví v den Letnic, když vyzýval zástup posluchačů, aby se zachránili „z této pokřivené generace“. (Sk 2:1, 16–21, 40) Lhostejní lidé z té generace zažili období hluboké tmy o necelých 40 let později, když Římané obléhali a nakonec zpustošili Jeruzalém. Ještě před Letnicemi však Ježíš pronesl podobné proroctví a ukázal, že se toto proroctví splní v době jeho přítomnosti. (Mt 24:29–31; Lk 21:25–27; srovnej Zj 6:12–17.)

Hmotná nebesa zůstávají navždy. Temanita Elifaz řekl o Bohu: „Pohleď, on nevěří svým svatým, a nebesa, ta vskutku nejsou v jeho očích čistá.“ Jehova však Elifazovi řekl, že on a jeho dva druhové o Bohu ‚nemluvili, co je pravdivé, jako jeho sluha Job‘. (Job 15:1, 15; 42:7) Naproti tomu ve 2. Mojžíšově 24:10 nebesa představují čistotu. V Bibli tedy není uveden žádný důvod, proč by měl Bůh hmotná nebesa zničit.

Skutečnost, že hmotná nebesa zůstávají navždy, vyplývá z toho, že jsou použita v přirovnáních souvisejících s tím, co je věčné, například s pokojným, spravedlivým působením Davidova království, které zdědil Boží Syn. (Ža 72:5–7; Lk 1:32, 33) Takové biblické texty jako např. Žalm 102:25, 26, kde je řečeno, že nebesa „zaniknou“ a že budou ‚vyměněna jako obnošený oděv‘, tedy není možné chápat doslova.

V Lukášovi 21:33 jsou zaznamenána Ježíšova slova: „Nebe a země pominou, ale má slova rozhodně nepominou.“ Jiné biblické texty ukazují, že „nebe a země“ budou trvat navždy. (1Mo 9:16; Ža 104:5; Ka 1:4) Proto „nebe a země“ mohou v tomto případě být symbolické, stejně jako „dřívější nebe a dřívější země“ ze Zjevení 21:1; srovnej Matouše 24:35.

Žalm 102:25–27 zdůrazňuje, že Bůh je věčný a nepomíjející, zatímco hmotné stvoření na nebi a na zemi je pomíjivé, tzn. že by mohlo být zničeno — kdyby to byl Boží záměr. Na rozdíl od Boží věčné existence nemůže žádná součást Božího hmotného stvoření zůstat trvalá nezávisle. Jak je vidět na zemi, pokud má hmotné stvoření nadále vydržet nebo si zachovat svou současnou podobu, musí procházet neustálým obnovovacím procesem. V Žalmu 148 je ukázáno, že hmotná nebesa jsou závislá na Boží vůli a na jeho podpůrné síle. V tomto žalmu je nejprve zmínka o slunci, měsíci, hvězdách a jiných součástech Božího stvoření, a 6. verš pak říká o Bohu: „Drží je, aby zůstaly stát navždy, na neurčitý čas. Dal předpis, a ten nepomine.“

Slova z Žalmu 102:25, 26 se vztahují na Jehovu Boha, ale apoštol Pavel je cituje v souvislosti s Ježíšem Kristem. Boží jediný zplozený Syn se totiž jako Jehovův Zástupce podílel na stvoření hmotného vesmíru. Pavel staví do protikladu Božího Syna, který zůstává neustále, a hmotné stvoření, jež by Bůh, kdyby se k tomu rozhodl, mohl ‚svinout právě jako plášť‘ a odstranit. (Heb 1:1, 2, 8, 10–12; srovnej 1Pe 2:3, Rbi8, ppč.)

Různá poetická a také obrazná vyjádření. Hmotná nebesa, která díky slunečnímu svitu, dešti, rose, osvěžujícímu větru a dalším atmosférickým vlivům hrají velmi důležitou úlohu v udržování a dobrém rozvoji života na zemi, jsou poeticky popsána jako Jehovova ‚dobrá zásobárna‘. (5Mo 28:11, 12; 33:13, 14) Jehova otevírá její „dveře“, aby požehnal svým služebníkům, stejně jako když působil, aby na zem padala manna, „nebeské obilí“. (Ža 78:23, 24; Jan 6:31) Oblaka jsou jako „vodní džbány“ v horních místnostech této zásobárny, déšť se lije jakoby ‚propustmi‘ a určité činitele — například hory, nebo dokonce nějaký zázračný Boží zásah — působí, aby se v přesně stanovených oblastech srážely vodní páry a následně pršelo. (Job 38:37; Jer 10:12, 13; 1Kr 18:41–45) Na druhé straně, když Bůh odňal své požehnání, vedlo to někdy k tomu, že se nad zemí Kanaán ‚zavřela‘  nebesa, země byla na pohled tvrdá a nepropustná jako železo, obloha měla měděně zbarvený kovový lesk a ovzduší bez deště bylo plné prachu. (3Mo 26:19; 5Mo 11:16, 17; 28:23, 24; 1Kr 8:35, 36)

To nám pomáhá porozumět znázornění z Ozeáše 2:21–23. Jehova nejdříve předpověděl ničivé následky nevěrnosti Izraele, a nyní mluví o době obnovy Izraele a z toho vyplývajícího požehnání. „V ten den,“ říká, „odpovím nebesům a ta, ta odpovědí zemi; a země, ta odpoví obilí a sladkému vínu a oleji; a ty, ty odpovědí Jezreeli.“ Tím je nepochybně znázorněna prosebná žádost Izraelitů o Jehovovo požehnání, které přijde prostřednictvím řady věcí, jež Jehova stvořil a jež jsou zde vyjmenovány. Z toho důvodu jsou tyto věci zosobněny, jako kdyby mohly předkládat prosbu neboli prosebnou žádost. Izrael žádá o obilí, víno a olej; k vytvoření těchto plodin jsou potřebné živiny a voda ze země; země zase k tomu, aby je vytvořila, potřebuje (neboli obrazně vyžaduje) slunce, déšť a rosu z nebes, a nebesa (jež byla až dosud ‚zavřena‘, protože Jehova odňal požehnání) na to mohou reagovat jen tehdy, jestliže Bůh přijme prosebnou žádost a opět věnuje národu svou přízeň, a pak uvede do pohybu cyklus plodivých sil. Proroctví poskytuje ujištění, že to udělá.

Ve 2. Samuelově 22:8–15 David používá obraz hrozné bouře zjevně proto, aby na něm znázornil, že Bůh svým zásahem v Davidův prospěch dosáhl jeho osvobození od nepřátel. Symbolická bouře je tak prudká, že otřásá základy nebes a ty se pak ‚ohýbají‘ pod tíží temných, nízkých mraků. Srovnej situaci za doslovné bouře popsanou ve 2. Mojžíšově 19:16–18 a také poetická vyjádření z Izajáše 64:1, 2.

O Jehovovi, ‚Otci nebeských světel‘ (Jk 1:17), je mnohdy řečeno, že „roztáhl nebesa“, jako by to bylo stanové plátno. (Ža 104:1, 2; Iz 45:12) Nebesa, jak atmosférický prostor za dne, tak hvězdné nebe za noci, se z hlediska lidí na zemi jeví jako obrovská klenutá střecha. V Izajášovi 40:22 je uvedeno přirovnání, že jsou roztahována jako „jemný tyl“, a ne jako hrubé stanové plátno. Tím je vyjádřena křehká nádhera této nebeské klenby. Za jasné noci tisíce hvězd vytvářejí na sametově černém pozadí vesmíru opravdu krajkovou pavučinu. Stojí také za povšimnutí, že i obrovská galaxie známá jako Via Lactea neboli Mléčná dráha, ve které leží naše sluneční soustava, při pohledu ze země vypadá jako tenounký tyl.

Z předchozích odstavců je možné vidět, že k porozumění smyslu těchto obrazných vyjádření je vždy nutné brát v úvahu kontext. Když tedy Mojžíš vyzýval „nebesa a zemi“, aby dosvědčily věci, které oznámil Izraeli, rozhodně tím nemínil neživé stvoření, ale spíše inteligentní obyvatele nebes a země. (5Mo 4:25, 26; 30:19; srovnej Ef 1:9, 10; Fil 2:9, 10; Zj 13:6.) Totéž platí o radostném volání nebes a země nad pádem Babylóna, jak je to zapsáno v Jeremjášovi 51:48. (Srovnej Zj 18:5; 19:1–3.) Podobně nebesa, ze kterých se „řine spravedlnost“, jak je to popsáno v Izajášovi 45:8, musí být duchovní nebesa. V jiných případech jsou míněna doslovná nebesa, ale obrazně je řečeno, že se radují nebo že hlasitě křičí. Když Jehova přichází soudit zemi, jak je to napsáno v Žalmu 96:11–13, nebesa spolu se zemí, mořem a polem mají radostný vzhled. (Srovnej Iz 44:23.) Hmotná nebesa také chválí svého Stvořitele stejným způsobem, jako nádherně provedený výrobek přináší chválu řemeslníkovi, který ho vyrobil. Dá se říci, že vypovídají o Jehovově moci, moudrosti a majestátu. (Ža 19:1–4; 69:34)

Vystoupení do nebe. Ve 2. Královské 2:11, 12 je popsáno, jak prorok Elijáš „vystoupil ve větrné bouři k nebesům“. Slovem „nebesa“ jsou zde míněna nebesa v atmosféře, v nichž nastala větrná bouře, ne duchovní nebesa, kde je přítomen Bůh. Elijáš v době tohoto vystoupení do nebe nezemřel, ale žil ještě řadu let potom, co byl odvezen po nebi od svého nástupce Eliši. Elijáš ani po smrti nevystoupil do duchovního nebe, protože Ježíš jasně řekl v době, kdy byl na zemi, že „žádný člověk . . . nevystoupil do nebe“. (Jan 3:13; viz heslo ELIJÁŠ č. 1, Eliša se stává jeho nástupcem.) Podobně Petr řekl v době Letnic o Davidovi, že „nevystoupil do nebes“. (Sk 2:34) V Písmu opravdu není uvedeno nic, co by ukazovalo, že již před příchodem Krista Ježíše měli Boží služebníci nebeskou naději. Tato naděje se poprvé objevila v Ježíšových slovech, která říkal svým učedníkům (Mt 19:21, 23–28; Lk 12:32; Jan 14:2, 3), a učedníci to plně pochopili teprve po Letnicích v roce 33 n. l. (Sk 1:6–8; 2:1–4, 29–36; Ří 8:16, 17)

 Písmo ukazuje, že Kristus Ježíš byl první, kdo ze země vystoupil do nebes, kde je přítomen Bůh. (1Ko 15:20; Heb 9:24) Tím, že vystoupil do nebes a předložil tam svou výkupní oběť, ‚otevřel cestu‘ pro ty, kdo půjdou za ním — pro duchem zplozené členy jeho sboru. (Jan 14:2, 3; Heb 6:19, 20; 10:19, 20) Ti musí při svém vzkříšení nést „obraz toho nebeského“, Krista Ježíše, aby mohli vystoupit do duchovní oblasti nebes, protože „tělo a krev“ nemohou zdědit nebeské Království. (1Ko 15:42–50)

Jak mohou osoby „v nebeských místech“ být ještě na zemi?

O křesťanech, kteří tehdy žili na zemi, apoštol Pavel ve svém dopise Efezanům mluví tak, jako by již měli své nebeské postavení, jako by již byli vzbuzeni a společně posazeni „v nebeských místech ve spojení s Kristem Ježíšem“. (Ef 1:3; 2:6) Kontext ukazuje, že Bůh se na pomazané křesťany již tímto způsobem dívá, protože „byli určeni jako dědici“ s jeho Synem k nebeskému dědictví. Tím, že byli Bohem určeni jako dědici, jsou již vyvýšeni neboli ‚vyzvednuti‘, i když jsou dosud na zemi. (Ef 1:11, 18–20; 2:4–7, 22) Tyto myšlenky také vrhají světlo na symbolické vidění ve Zjevení 11:12. Podobně je z nich možné získat klíč k porozumění prorockému obrazu uvedenému v Danielovi 8:9–12. Zde se mluví o rohu, o němž bylo předtím vysvětleno, že představuje politickou moc, a je o něm řečeno, že „se zvětšoval až k nebeskému vojsku“, a dokonce způsobil, že něco z vojska a něco z hvězd spadlo na zem. O Božích služebnících, kteří v předpověděném čase konce budou na zemi, je v Danielovi 12:3 napsáno, že budou zářit „jako hvězdy na neurčitý čas“. Můžeme si také povšimnout symbolického použití hvězd v 1. až 3. kapitole knihy Zjevení, kde z kontextu vidíme, že tyto „hvězdy“ jsou osoby, které zjevně žijí na zemi, kde prožívají různé události a procházejí zkouškami, a že tyto „hvězdy“ jsou odpovědné za sbory, jež jsou jim svěřeny do péče. (Zj 1:20; 2:1, 8, 12, 18; 3:1, 7, 14)

Cesta k nebeskému životu. Cesta k nebeskému životu neznamená pouze věřit v Kristovu výkupní oběť a podle Božích pokynů poslušně vykonávat skutky vyplývající z víry. Inspirované spisy apoštolů a učedníků ukazují, že takový člověk musí být také povolaný a vyvolený Bohem prostřednictvím Božího Syna. (2Ti 1:9, 10; Mt 22:14; 1Pe 2:9) Toto pozvání zahrnuje řadu kroků neboli opatření, které je nutné podniknout, aby takový člověk byl způsobilý pro nebeské dědictví; mnohé z těchto kroků podnikne Bůh, jiné ten, kdo je povolaný. Mezi takové kroky například patří, že povolaný křesťan je prohlášen za spravedlivého (Ří 3:23, 24, 28; 8:33, 34); zrozen (‚zplozen‘) jako duchovní syn (Jan 1:12, 13; 3:3–6; Jk 1:18); pokřtěn v Kristovu smrt (Ří 6:3, 4; Fil 3:8–11); pomazán (2Ko 1:21; 1Ja 2:20, 27) a posvěcen (Jan 17:17). Povolaný křesťan musí zůstat ryzí až do smrti (2Ti 2:11–13; Zj 2:10), a když se ve svém povolání a vyvolení prokáže věrným (Zj 17:14), nakonec je vzkříšen k duchovnímu životu. (Jan 6:39, 40; Ří 6:5; 1Ko 15:42–49; viz hesla POMAZÁNÍ, POMAZANÝ; POSVĚCENÍ; PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO; VZKŘÍŠENÍ.)

Třetí nebe. Ve 2. Korinťanům 12:2–4 píše apoštol Pavel o člověku, který byl „uchvácen do třetího nebe“ a „do ráje“. V Písmu není žádná zmínka, že by takový zážitek měl ještě někdo jiný, pravděpodobně se tedy mohlo jednat o vlastní zážitek apoštola Pavla. I když se někteří znalci snažili Pavlovu zmínku o třetím nebi uvést do spojitosti se starým rabínským názorem, že existují stupně nebe, a dokonce „sedmé nebe“, přesto tento názor nemá žádnou oporu v Bibli. Jak jsme viděli, o nebesích není v Písmu řečeno, že by byla rozdělena do tří úrovní nebo stupňů, ale pro posouzení, zda se zmínka o nebesích vztahuje na nebesa v prostoru zemské atmosféry, na nebesa v kosmickém prostoru, na duchovní nebesa, nebo na něco jiného, je nutné vycházet z kontextu. Proto se zdá, že zmínka o ‚třetím nebi‘ poukazuje na nejvyšší stupeň vytržení, do něhož se dostal ten, kdo měl toto vidění. Můžeme si povšimnout, že některá slova a výrazy v Izajášovi 6:3; Ezekielovi 21:27; Janovi 21:15–17 a ve Zjevení 4:8 se opakují třikrát, zřejmě pro zdůraznění určité vlastnosti nebo myšlenky.